Gallirea - Příspěvky uživatele

Tak se taky přidám.
Kalendář mě moc bavil, jen mě mrzí, že jsem si ty čtyři úkoly nechala utéct (chtěla jsem aspoň jednou ten kalendář dokončit celý, well...). Nejvíc mě bavily psací úkoly, zvlášť ten s popisem Vlčíška. Díky úkolu s kreslením pastelkami jsem si zase hezky připomněla, jak už to postaru neumím a štve mě, že někde na stole nemám zkratku Ctrl+Z :D
Musím souhlasit s Kayou, ten úkol s vlčím cukrovím mě víc frustroval, než těšil, proto jsem ho taky neposlala. Na koleji se to v mém případě fakt nedalo, ale věřím, že tu kreativní stránku úkol splnil a pár lidí si s tím vyhrálo. A myslím si, že to byl jeden z těch úkolů, které tam byly prostě tak, aby kalendář nebyl tak snadný :D Úkoly s herními příspěvky jsem vynechala, protože to bychom v poušti měli ještě větší chaos (

).
Co se týče organizátorské stránky, nemám jedinou výtku. Úkoly byly vypisovány ve stejný čas, ne jako roky minulé (aspoň co si vzpomínám). Za to velká pochvala :)

Pomalu jsem zakroutila hlavou. „Jednu zimu jsem tu už zažila, ale tu jsem si moc neužila. Většinou jsem někde pospávala, choulila se ke studené zemi. Teď se cítím trochu živěji, když vím, že se mám kam vrátit," pousmála jsem se. Co jsem si tak pamatovala ještě z rodné smečky, povídalo se, že led na Velkém vlčím jezeru bývá tak hrubý, že se na něm dá klouzat. Pro nějakou rybu k obědu si ale museli odskočit někam k řece. No jistě. Jak chcete lovit rybky přes led? „Ano, zima se ve smečce přežívá daleko snadněji," přitakala jsem. Někdy je dobré nebýt na všechno sám.
Řetěz myšlenek mi přerušila Lucy se svým konstatováním. „Když jí vylíčíme, jaké edukativní hry máme pro Sionna připravené, určitě nám ho půjčí," zazubila jsem se. Vlček právě v tak mladém věku může přímo hltat nové informace a dovednosti.
Obě jsme ulehly do pohodlných poloh. Kolem nás byl klid, nikdo se k nám neřítil a ani to nevypadalo, že by na Lucyino zavytí někdo reagoval. „Dobrou noc," popřála jsem své kamarádce nazpátek a usmála se. Položila jsem se na bok a protáhla si přední tlapky. Došlo i na zadní, nad těmi jsem ale strávilo víc času. Hezky jednu po druhé jsem zvedla a zacvičila klouby v pacce. Pak už jsem se zcela uvolnila a jedním okem pozorovala, jak se vločka za vločkou snáší z oblohy. Snad nebude žádná velká chumelenice, zadoufala jsem, to bych se taky mohla probudit pod několika centimetrovou vrstvou sněhu.
Netrvalo dlouho a já také usnula. Tak hlubokým spánkem, že bych se neprobudila, ani kdyby mi celý les spadl na hlavu. Vážně jsem byla vyčerpaná.

// Moc moc děkuji za hru, užila jsem si ji!

Gee nechám do konce zkouškového spát, protože vím, že v tu dobu nebudu mít ani chuť, ani čas na psaní. Už teď je to se mnou takové nahnuté.

// Řeka Mahtaë

Ani jsem netušila, že Lucy něco takového umí. V magii vody jsem se příliš nevyznala, ani jsem nijak blízko neznala někoho, kdo by ji mistrně ovládal. Neměla jsem páru, že se s ní dají dělat takové věci! Já tedy díky kouzlům prošla po dně řeky, výše jak nad články tlapek se mi vod nedostala. Byla jsem tedy v bezpečí na druhé straně a to vše jen díky Lucy. Byla jsem jí vděčná a určitě jí tuto laskavost někdy oplatím.
Do lesa jsme dorazily právě včas. Na naše kožichy začaly dopadat sněhové vločky, ale nijak se na něm nedržely. Ještě nebyly takové mrazy, aby se sněhová nadílka, která padala, udržela a neroztála. Vlastně jsem byla docela ráda, protože zrovna na mně byla bílá vrstva pěkně vidět. A nelíbilo se mi to. A tak jsem rozvedla nové téma - počasí, jak vděčné. Lucy prý zimu moc nemusela. Nedivila jsem se jí. Nadechla jsem se vůně domovského lesa a krátce se zachvěla. Pořád jsem nevěřila, že se mi skutečně poštěstilo najít domov tak brzy po návratu na Gallireu. „Tam, kde jsem několik let žila, nebyly zimy nijak silné. Vlastně spíše pršelo, než sněžilo. Takže si myslím, že se mi bude těžko znovu zvykat," pověděla jsem a vzápětí dodala: „Jako malá jsem měla sníh ráda, ale teď, kdy už nemám tu hravou vlčecí povahu, v zimě vidím jen chlad a problémy sehnat jídlo." Co jsem si tak pamatovala, zima se v Gallirey vždycky vyřádila. V závějích se špatně chodilo, natož aby v nich vlk něco lovil.
Už jsem nebyla tak strnulá a dovolila jsem svým svalům trochu se povolit. „To ano," pokývala jsem hlavou, „takové vlče by nás mohlo pěkně dorazit." Jak bylo známo, tyhle chlupaté kuličky byly vždycky plné elánu a energie. Jak to jen dělaly? Moc by mě to zajímalo. Když se Lucy zastavila, udělala jsem to samé. Jenže jakmile jsem se začala pohybovat, mé zadní nohy automaticky rezignovaly. A tak jsem k nim spustila i přední nohy, abych nebyla v podivném sedo-lehu a pohodlně se uvelebila. Zívla jsem si a rozhlédla se kolem nás. Nebyly jsme úplně v centru dění, což mi vyhovovalo. Vážně jsem potřebovala jen ležet a vstát, až se budu cítit dostatečně silná. Konečně jsem cítila ten pocit bezpečí, ke kterému jsem v bezprostřední blízkosti zříceniny měla opravdu daleko.

// Jedlový pás přes Galtavar

Byla jsem vděčná, že jsem se dohodly na tom, že tempo bude o dost pomalejší než to, kterým jsme přicházely ke zřícenině. Věděla jsem, že budu v pořádku, jen jsem se potřebovala na docela dlouho někam odvalit a ležet, dokud se nebudu cítit lépe. A určitě si daleko raději lehnu někde, kde se cítím v bezpečí a ne v bezprostřední blízkosti Smrti. Proto bude jedině dobře, když se zase vrátíme zpátky do Asgaaru.
Lucy měla dobrou poznámku. „Já se jí vlastně ani nedivím. Taky by se mi nelíbilo, kdyby mi každý den někdo lezl do jeskyně, kde očekávám, že budu mít trochu soukromí," usoudila jsem. Ať už se nám to nelíbilo sebevíc, Smrt byla vlčice jako každá jiná, určitě si někdy chtěla odpočinout od všech těch cizinců, co po ní pořád něco chtějí a budí ji ze spánku. Možná by si taky zasloužila volno, ale jde o to, jestli vůbec chce. Ty blyštivé kamínky se jí líbily a kdoví, kolik jich měla poschovávaných kolem zříceniny.
Krátce jsem se zachvěla. Byla větší zima než při cestě ke zřícenině. Nebyla jsem si jistá, jestli je to tou stále přibližující se řekou, nebo nám skutečně za pár hodin začne sněžit. „Máš ráda sníh, Lucy?" zeptala jsem se, abych konečně navázala na jiné téma než Smrt a její odpornost. Ať už jsme chtěly, nebo ne, zima stejně přijde a my si na ni musely zvyknout.
Naše tlapky nás donesly k řece. Už nepršelo, takže voda trochu opadla a Lucy díky tomu mohla přeskákat po kamenech. Já zůstala na druhém břehu a s hrůzou v očích sledovala pádící vodu. Už jsem si představovala, jak mě proud odnese kdovíkam, protože nebudu mít sílu přejít na druhou stranu. Najednou se voda rozestoupila a vytvořil se přede mnou takový koridor. Rychle (v rámci mých možností) jsem se rozešla kupředu, protože jsem nevěděla, jak dlouho to Lucy zvládne udržet. Když jsem se u své kamarádky konečně objevila, usmála jsem se. „Děkuji, jsi skvělá," vydechla jsem a krátce položila hlavu na její krk, než jsme se rozešly zpátky domů. Tenhle výlet byl pro mě rozhodně jeden z těch náročnějších, ne-li nejnáročnější.

// Asgaarský hvozd

Prý o mě měla strach. Střihla jsem oušky a usmála se. Bylo hezké vědět, že někomu na mě záleželo. „Taky jsem se o tebe bála! Když jsem tě najednou ztratila z dohledu, vyčítala jsem si, že jsem za tebou nešla blíž. Když on se nějaký keř pohnul a já zastavila, abych se přesvědčila, že to není něco, co by nás mohlo ohrozit. A když jsem chtěla znovu vykročit, už jsem tě neviděla," mluvila jsem poněkud rychle, protože jsem ten strach, který jsem cítila, byl stále dost živý. Když se skupinka rozdělí, není z toho nic dobrého.
Podívala jsem se na ocas, který Lucy držela v tlamě. „Musela ti vyškubnout pár chlupů," zhodnotila jsem situaci. Rána jí nijak nekrvácela, jen to asi bude ještě nějakou dobu nepříjemně štípat.
Ten zelený oheň nebyl iluzí. Díky bohu, aspoň něco tam bylo opravdové! Tou iluzí Klímového lesa a Nerssie mě totiž Smrt vážně dostala do kolen. Všechno to vypadalo tak opravdově. A já tomu uvěřila. Tak naivní jsem byla! „Taky mě nachytala u ohně. Já se u něj ohřívala, a to jsem neměla dělat" střihla jsem oušky. Smrt mi přeci nemohla mít za zlé, že jsem se chtěla v takovém nečasu aspoň malinko ohřát. „Ona je odpudivá stejně jako zřícenina. Nějak se k sobě hodí," přitakala jsem. Někdo jako Smrt nemohl žít v překrásném lese a honosném obydlí. Takhle to bylo naprosto v pořádku.
Další a další vlci proudili do zříceniny. Naštěstí jsme u nich nevzbuzovaly žádnou pozornost. Ne že bych se nerada seznamovala s cizími vlky, jen… teď nebyla vhodná doba. „To je Smrt vždycky tak zaneprázdněná?" nadhodila jsem, ale věděla jsem, že mi Lucy asi jen tak neodpoví. Taky ji navštívila poprvé.
Lucy už chtěla jít. Nedivila jsem se, taky bych byla nejradši úplně někde jinde, a ne v blízkosti zříceniny, která tomuto místu dávala takový temný, pesimistický nádech. „Ano, máš pravdu. Měly bychom jít. Zkusím to nejdřív sama, nebudeš mě nosit," řekla jsem a přetočila se na břicho. Nemohla jsem nechat Lucy, aby si poradila s celou mou váhou. Nebylo by to vhodné a já bych se cítila jako slaboch. Nejprve jsem se tedy postavila na přední nohy, ty byly naprosto v pořádku. A pak jsem se opřela do zadních nohou. Chvilku mi to trvalo, protože jsem zvedání nechtěla uspěchat, ale nakonec jsem to zvládla. Koukla jsem na Lucy a pousmála se. „Půjdeme pomalu, prosím?" zeptala jsem se udělala pár kroků blíž ke své kamarádce. Šlo to s těží, ale věřila jsem, že zpátky domů dojdu. „Určitě ne!" ujistila jsem ji, že budu držet jazyk za zuby. Elisa by si z nás dělala akorát dobrý den. A to jsme nechtěly.

// Řeka Mahtaë přes Galtavar

Ležela jsem sice bezvládně, nehnula jsem se ani o centimetr, ale vnímala jsem všechno, co se kolem mě dělo. Každý smysl fungoval tak, jak měl. Když se tedy má společnice probrala, slyšela jsem, jak na mě mluví, jak mi šťouchá téměř do každé části těla. „Lucy, klid," zamumlala jsem, ale nebylo to k ničemu, protože stále kolem mě poskakovala, jako bych opravdu byla mrtvá.
Po chvilce si díky bohu všimla, že dýchám, takže jsem ještě neskonala. Otevřela jsem oči a podívala se na ni. „Jsem ještě příliš mladá na to, abych tento svět opustila, ne?" pousmála jsem se. Švihla jsem ocasem, když se mě v rámci zjištění mého zdravotního stavu dotkla zadních nohou. Měla jsem v nich cit, ale ne sílu. „Občas se mi to stane, když dlouho běžím, nebo mám tempo jako raketa. Od Smrti jsem utíkala, div se za mnou nekouřilo," krátce jsem se odmlčela, „je to zranění z minulosti. Občas se vrátí a pěkně mě prudí." Hrozně mě štvalo, že jsem v nějakých situacích, které vyžadují větší fyzický výkon, naprosto nepoužitelná. Vypadalo to, že se to nebude časem zlepšovat. Nechtěla jsem být pesimistická, ale hojící se zranění přeci vypadá jinak, nebo se pletu? Ani jsem nedokázala popsat, co se mi tehdy stalo, protože jsem po tom, co se magie setkaly a nastal elektrický výboj, ztratila vědomí a nepamatovala jsem si vůbec nic.
Musela jsem s Lucy souhlasit. Takhle jsme si setkání se Smrtí nepředstavovaly. Pěkně nás vyškolila. „To víš, že nepůjdeme! Je to hnusná, stará a zapšklá babizna!" utrousila jsem pár nadávek na účet té, jež hnije ve zřícenině. Na škaredším místě jsem ještě nebyla a jestli se tam jednou budu chtít vrátit, tak se budu ještě třikrát přemlouvat. „A viděla jsi ten zelený oheň? Ten byl teda pěkně děsivý! Stejně jako ona sama," ptala jsem se, ale určitě ho nemohla přehlédnout. Jestli si takovým utrpením prošel každý vlk, který zříceninu navštívil, Smrt už dokázala zapříčinit hned několik doživotních traumat. A to byl slušný počet na někoho, kdo prakticky ze svého obýváku nemusí vystrčit čumák a vlci za ní chodí zcela dobrovolně.

// Stará zřícenina

Funěla jsem jako lokomotiva a běžela šíleným tempem směrem od zříceniny. Ocas jsem měla stažený mezi nohama, kdyby mě náhodou Smrt pronásledovala a chtěla by si uškubnout pár dalších chlupů. Au, to bolelo! zanadávala jsem. Všechny kluzké kameny jsem doslova přeletěla, sotva jsem se jich tlapami dotýkala. Až tak rychle jsem běžela.
Když už se mi zdálo, že jsem dostatečně daleko a Smrt za mnou neběží, uklidnila jsem se a zpomalila. Tady už byl terén trochu příjemnější a nemusela jsem se potýkat s kamennými valy. Takhle rychle jsem snad ještě neběžela a taky se to na mně začínalo podepisovat. Staré zranění se opět probudilo. Zadní nohy jsem za sebou pomalu vláčela, měla jsem je slabé a sotva jsem se na nic udržela. Byl čas najít Lucy. Nasála jsem do čenichu pachy z okolí. Najednou jich tu bylo víc, než když jsme sem přicházeli. Smrt asi bude mít perný týden, ušklíbla jsem se. Konečně jsem v té směti rozpoznala Lucyin pach. Vydala jsem se jejím směrem.
Hlemýždím tempem jsem se dopravila k Lucy. Ležela schoulená do klubíčka a asi spala. Taky jsem si potřebovala nutně lehnout, na cestu zpátky jsem se ještě necítila. Skácela jsem se k zemi, doslova, protože zadní nohy vypověděly službu, nedaleko od své společnice. Ležela jsem na boku jak široká, tak dlouhá a měla přivřené oči. Ne že by se mi nechtělo spát, ta cesta zpátky šíleným tempem mi ubrala spoustu energie, ale obávala jsem se, že mě bude Smrt pronásledovat ve snech.

//BLACK FRIDAY OBJEDNÁVKA
Nová magie z výběru
M01/příkaz - 12 křišťálů + 120 oblázků

Koupit hvězdičku do magie (do 5. hvězdičky)
M02/elektřina/1* - 12 safírů (když započtu i hvězdičky darované od Lucy - děkuji! <3)
M02/příkaz/1* - 12 ametystů

Koupit hvězdičku do magie (od 6. hvězdičky)
M03/elektřina/4* - 58 safírů, 38 ametystů

// Jedlový pás

Kráčely jsme směrem k zřícenině, byly jsme od ní ještě poměrně daleko. I tak jsem začínala být obezřetnější a rozhlížela jsem se za každým keřem, který jsme míjeli. Jeden se mi zdál neobvykle podezřelý, tak jsem zastavila a delší dobu se na něj zadívala. Nakonec z něj vyběhla veverka a vylezla na nejbližší strom. Já věděla, že tam je něco jinak! zaradovala jsem se nad svou pozorností a opětovala malému hlodavci pohled. A když jsem se otočila… Lucy nikde.
Chvilku jsem stála jako opařená a nevěděla jsem, co budu dělat. Ve dvou se to lépe táhlo a jakmile jsem osaměla, strach, který byl v mé hlavě někde v nejzazším koutě, se plíživě dral na povrch. Cítila jsem, jak mi v mozku začal rezonovat a celé mé tělo se rázem roztřáslo. „Lucy!" kníkla jsem a rozhlížela se kolem sebe, jestli ji neuvidím. Třeba si ze mě dělala jen srandu. Ale to by byla pěkně blbá sranda. Nakonec jsem se pomalu, shrbeně a s ocasem mezi nohama vydala někam dál. Rozhodně ne zpátky. Teď jsem to přeci nemohla vzdát! S tou mokrou srstí, která odhalovala má vystouplá žebra, a celkovým bojácným postojem jsem musela vypadat opravdu sebevědomě.
Tempem hlemýždě jsem se proplétala mezi stromy a říkala s, že už tam přeci musím být. Zřícenina nemůže být tak daleko. I přes to všechno mi přišlo, že jsem ušla dvakrát větší vzdálenost, než kterou jsme s Lucy překonaly od Asgaaru. Nebyla jsem tady už náhodou? ptala jsem se sama sebe, když jsem míjela další podezřelé křoví. Třeba jsem opravdu bloudila v kruzích. Nebo jsem měla jen tak mizerný orientační smysl? Obě možnost byly velmi pravděpodobné.
Les začínal malinko řídnout a já se napojila na zvěří vyšlapanou cestičku. Ta mě vedla přes nějaké kameny, po kterých se valila voda. Krátce jsem vzhlédla nad sebe. Počasí bylo opravdu hnusné a déšť mi cestu ztěžoval. Pár kapek mi akorát nakapalo do očí. Sykla jsem, byl to nepříjemný pocit a rychle jsem začala mrkat. Když jsem víčka znovu odtáhla od sebe, v dálce jsem zahlédla dost podezřelé seskupení kamenů. Byly poskládané na sobě a téměř se dotýkaly oblohy. S údivem jsem se k tomu opevnění rozešla. Takový materiál jsem ještě nikdy neviděla. Měl úplně jinou strukturu než jakýkoliv kámen na Gallirey, se kterým jsem se setkala. Páni! Z tohohle mít postavenou jeskyni, to by bylo bájo! žasla jsem. Asgaarská jeskyně byla nádherná, ale tohle se nedalo slovy popsat. Kameny byly potaženy mechem a různými zelenými žilkami. Zdálo se mi, jako by vedly na jedno místo, a tak jsem začala sledovat jejich směr.
Mramorová stěna se najednou rozpadat. Každým metrem ubývala na výšce, jednotlivé opracované kameny začínaly chybět, a nakonec z ní zůstaly jen trosky. Na první pohled se domov Smrti zdál opravdu honosný, zvlášť když k němu vlk přicházel od jedné z věží. Ty byly přímo majestátní. Jak jste se ale podívali o něco blíž, už to nebyla žádná sláva. Navíc to tady tak děsně páchlo! Co když to skutečně jsou tlející těla těch, kteří se odsud nevrátili? ta myšlenka mě vylekala a po těle m přejel nepříjemný pocit. Celá jsem se zježila, i když to nešlo přes mokrou srst vidět. Nakoukla jsem tedy za rozpadající se stěnu. A tam plál zelený oheň. Chvilku jsem do něj zírala a chtěla se, jaká mi byla zima. Možná když se maličkost ohřeju, nebude to vadit, pomyslela jsem si a myšlenkami si dodala odvahu a vykročila směrem ke zdroji tepla.
Nejistě jsem se posadila a ocas si stočila k tělu. Sem tam jsem s ním pohodila, rozhlédla se kolem sebe, ale všeobecně jsem si užívala to chvilkové oteplení. Zima se rychle blížila a teploty budou stále klesat, na pořádně hřejivé sluneční paprsky si budeme muset počkat až na jaro.
Najednou se vedle ohně objevil další zelený záblesk. Zpozorněla jsem, střihl ušima, ale než jsem se na něj stihla plně podívat, zase zmizel. Za pár sekund se objevil na druhé straně. Během minuty vystřídal několik pozic a mě až příliš pozdě napadlo, že by to mohly být zářící oči. Když už jsem to vycítila, ten tvor evidentně poznal, že se chystám zaujmout nějaký obranný postroj, a vyrazil naproti mně. Třemi mohutnými skoky se přiblížil a pak mě srazil k zemi. Už v prvních setinách sekundy jsem zaregistrovala, že to tělo je až moc mohutné, k vlčici mi vůbec nesedělo. Lopatkami jsem narazila do tvrdého podkladu, vyrazil se mi dech a jak jsme otevřela oči, viděla jsem je černotu. Netrvalo mi dlouho a já si uvědomila, že koukám do černočerných očí černočerného vlka. Vzpomínky se mi začaly vracet, bylo to zase až moc živé. „Proboha, to jsi ty! Jak ses sem dostal?!" vykřikla jsem a už myslela na to nejhorší. „Nedělej to, co minule. To mě radši zabij!" lapala jsem po dechu. Nechtěla jsem znovu zažít ten moment, kdy jsem se sama nedokázala udržet na nohou a ostatní mi museli pomáhat. Cítila jsem se tak ničemně a zbytečně! Pošlapalo mi to ego, protože do té doby jsem ničí výraznou pomoc nepotřebovala. Jestli měl znovu v plánu mě paralyzovat mou vlastní magií, to ať mě jí raději zabije.
Další mrknutí oka a najednou se místo černých očí objevily zářivě zelené. Váha vlčího těla už nebyla tak tíživá, ale tmavý kožich zůstával. Oči se ke mně začaly přibližovat a na uších mi dopadal pravidelný dech. „Dávej si pozor, co si přeješ, prašivá vlčice. Mohlo by se ti to splnit,“ zašeptala a poté se jedovatě rozesmála. Smrt, okamžitě mi to sepnulo a zamračila jsem se. „To jsi byla ty? Tehdy?" procedila jsem skrz zaťaté zuby. Byla jsem pořád dost ochromená tím úlekem, který ve mně černé oči probudily. Tvor mi zatlačil na hruď a poté se z mého těla odmrštila. Elegantní chůzi se vydala směrem k ohni, odkud mě tak nehezky vystrnadila. „Ne. Samozřejmě že ne! Totiž ne že bych tě chtěla zabít, určitě by z tebe kápnulo nějaké maso. Ale ráda si hraju se strachem ostatních, připomínám jim, že pořád existuje něco, co jim kdysi dávno ublížilo, a bavím se nad tím, jak jsou zoufalí a prosí o milost,“ znovu se ke mně obrátila a v jejích očích byl zřejmý výsměch. Já se mezitím posbírala na nohy a se shrbeným hřbetem ji pozorovala. „Dokážeš se přeměnit na jiného vlka?" zeptala jsem se, ale odpověď byla zřejmá. Najednou byla Smrt zase pár centimetrů ode mě, i když bych přísahala, že ještě před minutou stála u dvacet kroků vzdáleného ohně. Otřela se mi zeleným ocasem o bradu a zachichotala se. „Já dokážu všechno, na co si jen vzpomeneš, Gee!“ zvolala a vyskočila na nedaleký balvan. Vítězoslavně tam stála, hypnotizovala mě pohledem a já jí pohled opětovala. V hlavě mi šrotovalo, jak vůbec zná mé jméno.
Mrkla jsem. A najednou jsem nebyla uvnitř zříceniny, ale někde uprostřed známého lesa. Váhavě jsem udělala několik kroků kupředu. Byl to on. „Klímový les!" vydechla jsem. A najednou jsem mezi stromy zahlédla pruhovaný kožich, který bych s nikým jiným nezaměnila. „Mami!" vykřikla jsem a rozeběhla se jí naproti. Emoce mě úplně pohltily a já se přestala ovládat. Logické vnímání jsem měla v mlze a nedošlo mi, že je to jen sakra dobrá iluze.
Jak jsem se k Nerssie blížila, každým metrem jsme cítila rostoucí euforii. Jenže jakmile jsem ji měla na doskok daleko, krajina se začínala rychle rozpíjet do temného ponurého světa zříceniny a má maminka se proměnila v jeden velký kámen. Prudce jsem zastavila, brzdila jsem i očima, jen abych si o něj nerozsekla hlavu. Naštěstí jsem do něj narazila jen hrudníkem a v ne takové rychlosti. Zrychleně jsem dýchala a roztěkaně mrkala. Bylo to všechno pryč. „Ach, jak krásné setkání to mohlo být. Jsem normálně dojatá!“ ufňukla si Smrt, která seděla na kameni, vedle kterého jsem skončila. Poté se rozesmála a švihla mě tou zelenou vypelichanou oháňkou přes oči. „Přestaň!" zakřičela jsem. Ne agresivně, ale zoufale. Úplně mě zničil pocit, že si se mnou hrála jako s nějakou loutkou a já s tím nemohla nic udělat, nijak se bránit. „Pověz mi, malý odporný švábe, lituješ toho, že jsi od své rodiny odešla, opustila smečku a svou milující maminku? Vypadáš tak. Nerssie se mohla pro své děti přetrhnout a jak jste se jí odvděčily?! Odtáhly jsme na druhý konec světa a ji… Ji jste nechali umřít v bolestech a nemoci,“ řekla Smrt s dramatickým tónem a širokým, zlým úsměvem psychopata na mě zírala. Ne! Neumřela v bolestech! Nemohla… Že ne?! Chce mě jenom ošálit! měla jsem v hlavě tolik myšlenek. Mohla jsem jí pomoct, kdybych z Gallirey neodešla. Měla ale Smrt pravdu? Věděla jsem, že je to prohnaná, zapšklá babka. A tak jsem se napřímila a sebevědomě prohlásila: „Ničeho nelituji. Všechno se děje y nějakého důvodu a kdybych tu zůstala, nezažila bych ty nádherné chvíle v Soleiském lese." Přimhouřila jsem oči a za svými slovy si stála. A věřila jsem, že Smrt o Nerssiině hrozném umírání lže.
Úsměv jí zmizel z tváře a nahradil ho úšklebek. „Proč jsi sem přišla, smradlavko?“ otázala se mě s odměřeným výrazem. Nad přezdívkami, které mi během našeho rozhovoru dávala, jsem se už ani nepozastavovala. „Chtěla jsem tě poznat. Slyšela jsem o tobě mnoho věcí a potřebovala jsem se přesvědčit, jestli jsou pravdivé, nebo ne," odpověděla jsem zcela upřímně. Smrt se opět zašklebila a zamumlala si pod vousy: „Tam u vás se o mně vyprávění báchorky, jo?“ Na to jsem ani nestihla zareagovat, protože se mě zeptala, jestli jsem zde našla odpovědi. Pomalu jsem pokývla hlavou. „Ano, našla. Ale ještě mám na tebe jednu prosbu," řekla jsem a v tu chvíli zadoufala, že mě už nebude chtít vyhodit. Švihla ocasem tak, že se mě zase dotkla na boku, ale neřekla jediné slovo. A tak jsem toho využila: „Slyšela jsem, že dokážeš vlkovi pomoct s učením magie. Já si s elektřinou moc nerozumím. Vidím ji jako nebezpečí pro všechny kolem, ale zároveň i pro mě samotnou. Chtěla bych ji ovládat lépe, abych už nebyla hrozbou, protože vím, jak je elektřina mocná." Smrt se na mě zlobně otočila, rychle si to ke mně štrádovala a vrčela. „Jiní by za tak mocnou magii byli rádi! Pláčeš ale na špatném hrobě, huso, tu magii ti do vínku dal můj smradlavý bratr!“ cvakla zuby. Začala jsem před ní couvat. „Koukám, že sourozenecké vztahy mezi vámi skřípou," poznamenala jsem. A to byl asi poslední hřebíček do mé rakve.
Smrt hrdelně zavrčela a rozeběhla se proti mně. „Ty mrcho! Zmizni mi z očí!“ zaječela. Rychle jsem sebou zatřásla a ze srsti mi vypadlo hned několik druhů drahokamů. Třeba to Smrt kladně ovlivní a s magií mi opravdu pomůže. Pak jsem se otočila a utíkala o svůj život. Chytla mě za ocas a pár chlupů z něj vyškubla. Kníkla jsem a už se neotáčela. Doufala jsem, že Smrt si tu spoustu drahokamů vezme k srdci a nebude mě ve snech pronásledovat její zlý úsměv.

// Jedlový pás

// Řeka Mahtaë přes Galtavar

Vypadalo to, že Etneye ještě neznala. „Je to syn našich alf. Je určitě mladší než my, ale zároveň není tak maličký jako Sionn. A možná buď ráda, že ho neznáš," zasmála jsem se, „během pár minut dokáže vlku přerůst přes hlavu, jak moc mluví a hlavně dost často mluví o sobě." A taky si zapichuje neviditelný trn do své tlapy. Myslel si, že jsem úplně hloupá! To si spolu teda budeme muset ještě vyřídit, až se vrátím zpátky do lesa a já si ho najdu.
Lucy neznala ani Awnay, takže nemohla potvrdit nebo vyvrátit Etneyova slova. Měla jsem totiž tušení, že mi svou sestru popsal horší, než ve skutečnosti je. Každá rodina měla nějakou černou ovci, ale nemohla být přeci tak hrozná a smradlavá, jakou mi ji popsal.
Začaly jsme vymýšlet nějakou novou zábavnou hru pro Sionna. Určitě nám jeho rodiče budou vděční, protože takové malé vlče se vždycky hodí zabavit, než aby někde provedlo nějakou nekalost. „To by ho mohlo bavit. Je ale pravda, že zrovna zima nám moc vhod nepřichází," poznamenala jsem a střihla oušky. „Když ale nebude poznávat rostliny, mohl by aspoň zvířata. Ta jen tak nezmizí," dodala jsem. Kromě medvědů, ti ulehnou do zimního spánku, což bylo jedině dobře. Potkat medvěda na faunistické exkurzi s vlčetem je to poslední, co bychom chtěly.
Můj návrh Lucy uvítala, vlastně se jí líbil. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a sledovala, jak vedle mě poskakuje. Už nám zbývalo jen vymyslet, z čeho ty překážky postavíme, ale to už byla maličkost. Pršelo opravdu intenzivně, takže jsem si hezky čvachtaly k bahně a loužích. O mých bílých drápkách by se dalo mluvit jako o hnědých a petrlojelové odznaky taky zmizely pod nánosem hnědé lepkavosti.
Rozmluvily jsme se o Smrti a Lucy vypadala, že se k ní opravdu těší. Docela paradox, všichni ostatní se jí báli. Jen my si tu kráčely jako královny a na nic špatného nemyslely. „Taky jsem na ni zvědavá!" přitakala jsem a trochu přidala do kroku. Už jsme se blížily. Cítila jsem to.

// Stará zřícenina

// Asgaarský hvozd

Tiše jsem se zazubila a přikývla. Lucy Sionna znala přeci jen lépe, já se s ním příliš do kontaktu nedostala. „Tak v tom případě nevím, po kom má být Etney," poznamenala jsem pobaveně. Nebyl totiž takové zlatíčko jako Arcanus a zároveň ani tak zlý jako Elisa. On byl unikátní - egoističtějšího vlka jsem za svůj život nepotkala. Ale z nějakého důvodu mi to nevadilo, přišel mi zábavný. „Potkala jsi jejich dalšího potomka? Etney mi vyprávěl o své sestře… Aw.. Awnay? Tak se myslím jmenuje. Prý je hrozně k ničemu a je to černá ovce rodiny. Nějak se mi tomu nechce věřit," obrátila jsem se na Lucy s otázkou. Podle všeho už Awnay dávno nebyla ve smečce, jinak bych ji poznala aspoň podle pachu.
Chtěly jsme pro Sionna vymyslet nějakou novou hru. Přeci jen hra na schovávanou už je docela ohraná jak u vlčat, tak u nás dospělých. „Já mnoho her neznám - v minulosti jsem se s vlčaty vůbec nedostala do kontaktu," řekla jsem a začala přemýšlet. Stačilo by vymyslet jen princip hry, zbytek už by se domyslel velmi rychle. Kdybych byla mladší a hravější povahy, určitě bych měla daleko víc inspirace. Takhle jsem ale opravdu nevěděla. „Možná bychom mu mohly připravit nějakou bezpečnou překážkovou dráhu," navrhla jsem a koukla na Lucy. Byly by tam zakomponovány i nějaké hádanky, bludiště a tak. Jen jsem doufala, že je Sionn natolik bystrý, aby sis s tím poradil. Aby se náhodou neukázalo, že i vrána je chytřejší než náš drobeček.
Počasí nám tedy opravdu nepřálo. Jen co jsme se dostaly na otevřenější prostranství, už jsme dostávaly pěknou spršku od deště. Doslova. Pršelo tak vydatně, že jsme byly promoknuté během chviličky. Zašklebila jsem se. Teď jsem vypadala ještě hubenější než normálně. Ne že by to bylo pozitivní. Hladina řeky byla tím novým návalem vody zvednutá, takže jsme ji nemohly přejít suchou tlapou. Lucy jako první odvážlivkyně vstoupila do ledové nohy a já ji záhy následovala. Nechtěla jsem to prodlužovat, stejně řeku musíme přejít, ať se děje cokoliv. Kratší cesta ke zřícenině nevedla. Má společnice se oklepala, ale já jen stáhla uši k hlavě a tiše zamručela. Stejně bych si nepomohla - voda, která by se z kožichu vyklepáním uvolnila, aby byla ve vteřině zpátky kvůli dešti. „Slyšela jsem, že Smrt je docela materialistka, zvlášť pokud se jedná o blyštivé kamínky! Věř mi, že jestli jí nějaké nabídneme, nevyžene nás," ujistila jsem Lucy.

// Jedlový pás přes Galtavar

Sionn se zakousl nebohé Lucy do ocasu. Soucítila jsem s ní, protože tohle muselo být nepříjemné. Zvlášť když měl ještě ty vlčecí zoubky, které bývaly docela ostré. Vlčátko ještě příliš neumělo mluvit, spíše jen tak žvatlalo. Bylo to roztomilé, ale stejně jako má kamarádka jsem nerozuměla jediné slovo. Asi jen rodiče tuší, co nám chce říct, pomyslela jsem si a krátce se pousmála. Přeci jen svého potomka musí znát ze všeho nejlíp, tráví s ním většinu času a té jeho hatmatilce zkrátka rozumí.
„To by bylo super! Můžeme společně vymyslet nějakou novou hru," přitakala jsem, Lucy Sionnovi říkala, že až se vrátíme, můžeme si chvilku hrát. Schovávanou jsem rovnou zavrhla, protože ta mohla být docela riskantní vzhledem k tomu, že vlče mohlo vlézt tam, kam my ne. Mohl by z toho být docela průšvih a nerada bych, aby mě Elisa propalovala ohnivým pohledem. Možná doslova a utíkala bych s hořícím hřbetem.
Alfy nás varovaly před Smrtí a upozorňovaly nás, abychom si dávaly pozor. Já i Lucy jsme to braly na lehkou váhu. Horlivě jsem pokývala hlavou a přitakala: „No jistě, co hrozného se může stát! Je to jen Smrt." Náhodou by to byla výborná historka. Všichni by na nás valili oči, že jsme se dokázaly skamarádit se Smrtí! Mít za kámošku nejmocnější vlčici Gallirey v sobě mohlo skrývat spoustu výhod, no ne?
Náš čas strávený v lese se pomalu ale jistě blížil ke konci. „Zatím se mějte," rozloučila jsem se se zbytkem smečky a usmála se. Pak už jsem se po vzoru Lucy otočila a vydala se k hranicím lesa. Upřímně jsem se na celý ten zážitek těšila. Asi budeme pár dní pryč a bude to vůbec poprvé, co les pustím, ale o to více si to budu užívat. Počasí nám sice moc nepřálo, ale byla jsem si jistá, že nebude velkou překážkou. Nejsme přeci z cukru.

// Řeka Mahtaë

// Úkryt

Jakmile jsme vyšly z jeskyně, cítila jsem na Lucy, že její napětí opadlo. Usmívala jsem se na ni a poté souhlasně pokývla hlavou: „Já taky ne. Ve dvou se toho přeci jen víc zvládne." Nebyla jsem tak bláhová, abych si myslela, že Smrt svým počtem zastrašíme. Spíše nás ale vyděsí ona, a ještě k tomu sama. Snad tam nemá armádu nějakých poslíčků, ušklíbla jsem se.
„Někomu to asi vyhovuje. Já v tom ale nevidím jedinou výhodu," pokývala jsem hlavu. Každý vlk byl jiný, ne každý skupinu vlků potřeboval ke šťastnému životu. Bylo ale jasné, že zrovna my dvě bychom jako samotáři docela trpěly.
Došly jsme ke skupince vlků a už z dálky jsem se na ně usmívala. „Zdravím," řekla jsem a každého aspoň přejela pohledem. Byli tam i nějací vlci, které jsem neznala. Věřila jsem, že se s nimi setkám později, a proto jsem seznamování nechala na později. Elisa i Arcanus nás upozorňovali, abychom byly opatrné. Usmála jsem se a nadšeně pronesla: „Jsme dvě, navzájem si pomůžeme." Přitom jsem na Lucy mrkla a byla jsem si jistá, že kdyby šlo nějak do tuhého, pomůžeme si. Sionn se mezitím zakousl do ocasu mé spolucestovalky. Tiše jsem se zasmála a sklonila hlavu na jeho úroveň. „Nebudeme pryč dlouho, Lucy se ti zase v pořádku vrátí," řekla jsem mu přátelským tónem a spiklenecky na něj mrkla. K vlčeti se přitočil i Yeter. Vážně tu bylo najednou tolik vlků. A já si to nesmírně užívala! Na druhou stranu jsem se nemohla dočkat toho dobrodružství, které nás čeká cestou za Smrtí.
„Půjdeme?" vyzvala jsem Lucy a nadšeně mávala ocasem. Jak říkal Arcanus, za chvilku se sem dostaví zima a nebylo by úplně příjemné, kdyby nás zastihla nějaká sněhová bouře. S obavami jsem zvedla oči k nebi - počasí nám úplně nepřálo, ale ono už tepleji nebude.

Lucy byla z onoho přízraku pořád vyděšená. Povzdechla jsem si, protože jsem nevěděla, jak ji uklidnit. Nemohla jsem tvrdit, že něco jako havran, co si přichází pro vlčí duše, neexistuje. Nemohla jsem předložit jediný důkaz. A tak jsem jen doufala, že se Lucy během pár minut uklidní a tohle pustí z hlavy.
Shodly jsme se na tom, že jsem navštívily jen Života, ale ze Smrti máme pochopitelný respekt. Její návrh se mi ale zalíbil. „To zní skvěle! Ve dvou se to lépe táhne a zrovna ke Smrti bych se sama asi neodhodlala," řekla jsem a mávla ocasem z jedné strany na stranu. Byla jsem ráda, že Lucy něco takového navrhla. Byla jsem sice velmi zvědavá, jaká Smrt ve skutečnosti je, ale měla jsem z ní strach. Ten byl větší než má zvídavost. Pokud ale budeme ve dvou, mohly bychom se navzájem povzbuzovat a zkrátka by bylo hezké mít po svém boku nějakou psychickou podporu.
Okamžitě jsem pokývala hlavou, ostatně jsem neměla důvod tu zůstávat. „Jistě, chápu to," přitakal jsem a také vstala. Ještě než jsem se rozešla, pořádně jsem si protáhla záda a všechny čtyři nohy. Pak už jsem se vydala za Lucy a tiše jsem sledovala, jak si přeměřuje každou tmavší skulinku. Trochu jsem přidala do kroku, když se opět rozpovídala o tématu, které jsme nakously. „Někteří vlci nemají rádi společnost, s několika takovými jsem se už setkala. Ale když se jmenuje Smrt…" zamyslela jsem se a na pár vteřin jsem strnula. „Nemá na kontě pár vlčích životů, že ne?" dodala jsem a nervózně se uchechtla. Tohle totiž nebyla úplně věc, o které bych nějak žertovala. Ztěžka jsem polkla a už si představovala, jak se kolem jejího obydlí válí rozkládající se zbytky vlčích těl.

// Asgaar

Vydala jsem se na obhlídku jeskyně, kdyby tu něco skutečně bylo. Žádný cizí pach jsem ale necítila, takže jsem o tom pochybovala. Lucy se ale opravdu bála, že se ve stínech něco ukrývá a varovala mě, že by mě to mohlo zabít. Jedno ucho jsem k ní natočila, ale stále jsem se dívala před sebe.
Žádné známky toho, že by tu byť někdo proběhl, jsem nenašla a pomalu jsem se vrátila k Lucy, abych jí oznámila holý fakt. Vysvětlila mi, že to není noční můra, že se to skutečně stalo a ta „věc“ vysála z jejího kamaráda život. Zachvěla jsem se a zadívala se do temných koutů jeskyně. „Nemůžeme přeci zemřít. Jsme ještě příliš mladé!" protestovala jsem a sklopila uši k hlavě. Pozornost jsem vrátila zpátky k Lucy a povzdechla si. „Tvého kamaráda je mi líto," řekla jsem tiše a krátce zakňučela. Nikdo si nezasloužil zemřít zrovna takhle. Já osobně bych se radši utopila… Nebo cokoliv jiného!
Mile jsem se na Lucy usmála a tiše pověděla: „Nic se neděje." Vlastně jsem byla ráda, že mi udělala takový ne úplně chtěný budíček, protože bych asi spala dlouho. Rozhodně by byla škoda prospat třeba polovinu následujícího dne, kdy se mohlo stát tolik zajímavých věcí.
„Navštívila jsem jen Života. Už je to několik let zpátky, než jsem z Gallirei odešla," odpověděla jsem a podívala se na své petrolejové tlapy s bílými drápky. To mi po té návštěvě zůstalo a musela jsem přiznat, že bych se k vlkovi z Narrských kopců ještě jednou ráda po letech vrátila. Tušila jsem, že asi viditelně nezestárl, ale mohla bych se ho zeptat na rodinu. Žije vůbec matka se sourozenci? „Smrt znám zatím jen z doslechu. Jako vlče jsem si k ní jít netroufla a pochybuji, že by se její povaha nějak zvlášť změnila. Prý je docela krutá," dodala jsem a trochu se ušklíbla. Slyšela jsem, že je to docela zapšklá babka. Určitě by ale stálo za to ji poznat. Už jsem nebyla malé vlče, nemusela bych být tak vyděšená. I když kdo ví. Jestli je pravda to, co se o ní povídá, asi by nebyl dobrý nápad ji nějak provokovat.