Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lva nesmírně rozhodilo, že byl sesazen podřadným lenochodem, a upadl do těžkých depresí.

// Asgaar

Já své emoce dokázala udržet na uzdě. Horko těžko, ale zvládla jsem to. Aurora se k situaci nijak nevyjadřovala, ani nevypadala nějak pobouřeně. V Lucy to ale vřelo. Seřvala Castora na dvě doby. Nedivila jsem se, nejradši bych to udělala taky, protože to bylo lepší než v sobě to rozzlobení držet. Vlka jsem ale neznala dlouho, vlastně jsem ani nevěděla, jaký status ve smečkové hierarchii má, a tak jsem se držela zpátky.
Nicméně jsme srnce dostali až do úkrytu. Castor ale zastavil ještě předtím, než jsme se přiblížili k hlasům, které se z vnitřku linuly. Vysvětlil nám, co se dělo. Přejel mi mráz po zádech. Bylo to jistě hrozné, ale… „To jsme přeci nemohly vědět," řekla jsem a na hnědého vlka se zadívala. Rozhodně jsem tím nechtěla zlehčovat vážnost situace, ale v tuto chvíli oba mluvili o něčem úplně jiném. Castorův argument byl ale úplně zcestný. Když Lucy spala a my s Aurorou hlídaly kořist, na chvilku se za námi zastavil. Když jsme s béžovou vlčicí odmítly jít situace s cizinci řešit, protože jsme asi neměly dostatečná privilegia, ušklíbl se a odklusal od nás. Měl možnost nám pomoct a neudělal to. „Lucy zavyla, oznámila všem v lese, že jsme dotáhly jídlo. Žádná odezva nepřišla. Informovat nás mohlo zabrat minutu a nemusely jsme tam stát jako husy a čekat, až se někdo uráčí přijít," procedila jsem skrz zuby a zamračila se někam do neznáma. Tohle totiž nebylo směřované přímo na Castora. V lese přeci nebyli jen ti, o kterých hnědý vlk mluvil. Smečka měla daleko víc členů. Co ti měli na práci? Řekla jsem si k tomu svoje. Pořád jsem byla značně rozladěná a podrážděná, ale věděla jsem, že vzájemným urážením a porovnáváním, kdo to měl vlastně horší, nic nevyřešíme.
Po výměně názorů jsem se společně se srncem dostali do centra jeskyně. Bylo tu vážně živo. Ve vzduchu byla cítit krev a dva nové pachy. Asi to vlče a zraněný vlk bez oka, ale nebyla jsem překvapená, protože nám o jejich přítomnosti Castor pověděl. Opravdu moc jsem doufala, že budou všichni v pořádku, ale do řeči mi nebylo. Pustila jsem se tedy srnce a poodešla do koutu jeskyně, kde nikdo nebyl a tam jsem se svalila. Vážně bych teď nebyla dobrou společnicí, takhle to bylo snadnější. Navíc se do jídla nejprve musely pustit alfy, pak výše postavení a teprve nakonec až my, kappy. To se stihnu ještě vyspat, než na mě přijde řada. Všichni totiž měli něco na práci. Položila jsem si hlavu na natažené přední packy, vydechla a přivřela oči. V takové početné společnosti jsem ale usnout nedokázala, a tak jsem měla jen přivřená víčka, aby si má očka odpočinula.

Má kamarádka mi sdělila, že je v pořádku, ale její tělo je ztuhlé. Usmála jsem se na ni. Věděla jsem, o čem mluví. Taky jsem se tak cítila, když jsem se vzbudila, abych jim pomohla s lovem. „To bude dobré," mrkla jsem na ni. Ohlédla jsem se na Auroru, která se už zakousla do srnce a chtěla ho táhnout sama. Samozřejmě jsem nechtěla, aby se trápila samotná, ale nejdřív jsem musela odpovědět. „Do úkrytu. Stavil se za námi Castor a povídal, že je třeba ho tam dostat. A pak odběhl, aniž by se nám snažil pomoct," při poslední větě se mi tvář zkroutila do krátkého úšklebku. Brala jsem si to osobněji, než to asi mínil. Nějaká pomoc by se nám hodila, protože jsme srnce netáhly z malé dálky a už jsme nemohly. Ať už hladem, nebo vyčerpáním.
Pohlédla jsem na Lucy s ustaraným výrazem. „Tolik nových pachů," vysvětlila jsem zkráceně. Zkrátka jsem z toho byla patřičně nesvá. Možná na vlky krutá zima skutečně dolehla, a tak se rozhodli hledat nějaké útočiště v nedaleké smečce. Bylo to asi na místě, ale nelíbilo se mi pomyšlení, že by smečku jen sprostě vysávali a až se počasí umírní, zase si půjdou svou cestou.
S Aurorou jsme čaply srnce a táhly ho směrem k úkrytu. Po chvilce se k nám přidala Lucy, takže o to snadnější celá práce byla. I tak jsem začínala být mírně protivná. Na naše volání nikdo nereagoval. Čekala jsem, že když je takový hladomor, všichni se sem sesypou jako supi na mrtvolu. Jenže my jim kořist musely dotáhnout až pod nos. Jako bychom už tak nebyly dost vyčerpané.
Zastavily jsem se až před úkrytem. Aurora vznesla otázku, co budeme dělat teď. Než jsem stačila přijít na odpověď, objevil se Castor. Byl docela pobitý. Znovu nám ale připomněl, že je třeba srnce zatáhnout do úkrytu. Však jsme to právě udělaly! pomyslela jsem si zoufale a povzdechla si. Naštěstí se mi podařilo spolknout zavrčení. Byla jsem ze všeho otrávená a hrozně unavená. Každý by se cítil stejně, kdyby nabyl dojmu, že jeho práce evidentně není dost dobrá. Jenže Castor to myslel doslova. Ne před úkryt, ale do úkrytu. Sdělil nám, že se k nám přidalo nové cizí vlče a že Sionn je zraněný. Není sám, proběhlo mi hlavou, když jsem se opět na hnědého vlka zadívala. Chopil se kořisti a začal ji táhnout dovnitř. Napodobila jsem ho, ačkoliv už jsem toho měla plné zuby. Chuť mě taky tím vším přešla, ale když se srnce konečně načne, rozhodně si kus masa urvu pro sebe. Potřebovala jsem energii a několik kil přibrat, abych se necítila tak slabá.

// Siccumské jeskyně

Hlásím Gee

„Moc mě těší, Castore," usmála jsem se na hnědého vlka. Byla jsem ráda, že poznávám dalšího člena smečky. Jemu se ale příliš nelíbila naše pasivita. Na druhou stranu… co po nás chtěl? S Aurorou jsme byly obyčejné kappy a dotáhly jsme do lesa kus žvance. Na další akci už nám nezbývala energie. Byly jsme rády, že jsem si mohly na chviličku sednout.
Zaslechla jsem své jméno. Střihla jsem oušky a podívala se na svou kamarádku, která se probrala ze spánku. Pousmála jsem se, vstala a přistoupila k ní. Všimla jsem si, že tupě kouká před sebe. „Jsi v pořádku?" optala jsem se a přitom se k ní sklonila, abych ji jemně šťouchla do krku. Měla jsem o ni starost. Takhle zaraženou jsem ji totiž neviděla. Možná se ještě neprobrala ze spánku. Jako jediná z nás tří usnula, my s Aurorou to nějak vydržely. Cítila jsem ale na sobě, že mi už taky těžknou víčka.
Ale ještě předtím… připomněla jsem si, když jsem zahlédla Auroru, jak se chopila ulovené kořisti. Castor měl pravdu, měly bychom ji přemístit blíž k úkrytu. Pak ale zmizel, aniž by nám třeba pomohl. To tedy nebylo moc gentlemanské. Dlouze jsem si povzdechla, se sklopenýma ušima se vydala za Aurorou, abych jí pomohla.
Do lesa se přihnalo spoustu vlků naráz. Zamračila jsem se nad tím. „Co se tu poslední dobou děje?" zahudrovala jsem s kusem srnce v tlamě. Auroru jsem vedla směrem k úkrytu, protože, pokud jsem si správně vzpomínala, ona cestu k němu neznala. Doufala jsem, že Lucy není nic vážného. Kdyby nás nenásledovala, určitě bych se k ní zase vrátila, jen co bychom odtáhly mrtvolku blízko úkrytu.

Nakonec jsem tedy usoudila, že i já sehrála v lovu podstatnou úlohu. Doufala jsem ale, že nic takového už dlouho nebudu muset opakovat. Krví mi proudil adrenalin a já v tu chvíli vůbec nebrala v potaz, že druhá vlčice má taky hlad. Bylo to sobecké, ale tak nějak přirozené. Raději se o kořist podělíte se smečkou než s úplně cizí vlčicí, od které nevíte, co můžete čekat.
Připojil se k nám tmavě hnědý vlk se světlejšími odznaky. Byl vůbec první, koho vytí přivolalo. Zamávala jsem ocasem a přátelsky se na něj usmála. Pochválil nás, což bylo od něj vážně milé. Předpokládala jsem, že jsem jediná, která vlka nezná jménem. A tak jsem se to rozhodla napravit. „Myslím, že my dva jsme se ještě nesetkali," pousmála jsem se na něj a poté dodala: „Jmenuji se Gee." Chtěla jsem znát co nejvíce vlků ze smečky, nejlépe všechny. Třeba se mi to jednou podaří. Většinu jsem však alespoň jednou zahlédla, ale jména jsem rozhodně u všech neznala.
Lesem se rozlehlo naléhavé vytí. Podle pachu, který k nám vanul, jsem usoudila, že to určitě není člen smečky. Znělo to ale tak, že potřebuje pomoct. Ohlédla jsem se na hnědého vlka, který měl dobrou připomínku. Musela jsem ale souhlasit s Aurorou. „Já bych ráda nějak pomohla, ale myslím, že tu jsou povolanější," řekla jsem. Nechtěla jsem, aby mou iniciativu brali výše postavení vlci jako nějakou troufalost. Třeba by si mysleli, že jim akorát lezu do zelí, a to jsem nechtěla.
Z opačného koutu lesa se ozvalo další vytí. To už jsem se trochu zamračila. „Je tu dneska nějak rušno," zamumlala jsem a rozhlédla se po okolí. Alfy zřejmě měly něco na práci, protože se u nás stále neobjevily. Chtěla jsem být k něčemu, ale i to, že u ulovené zvěře někdo počká, je jistým způsobem důležité. Co kdyby sem zase naběhli šakali, kteří toho nemají moc do žaludku stejně jako my, a pokusili by se kořist ukradnout? To jsme rozhodně nemohli dopustit.

// Ostružinová louka

Konečně jsme se ocitly na území smečky. Bylo to skoro nekonečné. Už jsem se nemohla dočkat, až budeme moct zastavit a odpočinout si. Všechny jsme to potřebovaly. Měly jsme za sebou opravdu náročný lov, zasloužily jsme si odpočinek. A jídlo! Ach bože, hlavně to jídlo! Srnce jsme pustily a já se usadila nedaleko srdce a začala dýchat s vyplazeným jazykem, protože jsem se zkrátka potřebovala vydýchat. Tohle byl ten nejlepší způsob. „Jsem ráda, že jsem tam dorazila právě včas," řekla jsem a olízla si čumák. Poté jsem zase začala dýchat tlamou. Když jsem za nimi vyrážela, myslela jsem, že přiběhnu pozdě. Naštěstí se tak nestalo.
Béžovo bílá vlčice se na mě obrátila a představila se jako Aurora. To už jsem pochytila od Lucy, ale bylo fajn se tak nějak oficiálně představit. „Já jsem Gee, moc mě těší, Auroro," usmála jsem se na ni a zavrtěla ocasem. Pak jsem se krátce uchechtla: „Mně do samotného lovu moc nepočítejte, nemám na něm tolik zásluh jako vy. Byly jste vážně výborné!" A statečné, protože lovící vlk v takovém počasí si mohl koledovat o nějaké zranění.
Se širokým úsměvem jsem se podívala na Lucy. „A věřila bys, že já bych to do sebe taky nikdy neřekla?" nadhodila jsem a vzápětí dodala: „Ale jsem ráda, že jsem tak udělala. Mohla nám jinak docela zavařit." Byly bychom na ní sice tři, určitě by neměla šanci, ale byla by to zbytečná komplikace, která by nás ochudila o naši energii.
Lucy už zavyla, aby svolala smečku k jídlu, takže jsme musely čekat, až se sem všichni nahrnou. Věřila jsem, že se všichni najíme, ačkoliv určitě ne do sytosti. Rozhlédla jsem se po lese a už vyhlížela alfy a jiné výše postavené vlky, kteří se museli najít jako první.

Souhlasila jsem s Lucy. Měly jsme úlovek, to bylo nejdůležitější. Nyní jsme ho jen musely přemístit do lesa. Věřila jsem, že do dokážeme. Sice to nebude nejlehčí, ale když byl srnec mrtvý a náš, musely jsme to zvládnout. Hladová smečka kus žvance určitě ocení. Na Lucyin pokyn jsem chňapla srnce za zadní nohu a táhla. Občas jsem se natočila tak, abych viděla, kam vlastně jdeme, a nenarazila tak do nějakého objektu.
Jak jsme se vzdalovaly, zahlédla jsem, že k druhému kusu zvěře se seběhla další dvojice vlků. Tím spíš bychom se odsud měly vytratit. Víc problémů jsme opravdu nevyhledávaly, protože hladoví vlci dokáží být agresivní. Pocítila jsem to sama na sobě, kdy jsem zaútočila na šedivou vlčici. Za normálních okolností bych to řešila domluvou. Letošní zima ale nebyla ani trochu normální, a tak jsem jednala podle vnitřního pocitu.
Uvědomila jsem si, že světlejší vlčici vůbec neznám. Byla členkou smečky, to bylo jasné, ale asi se musela přidat později než já. Na předchozím lovu, ani tehdy u šakalů jsem si neviděla. Tohle sice nebyla nejvhodnější chvíle na seznamování, ale až budeme v lese, ráda bych se dozvěděla aspoň její jméno.
Cesta nám ubíhala rychleji, než jsem si zprvu myslela, což bylo jedině dobře. Zamrzlou řeku jsme překonaly a každým krokem se ocitneme na území Asgaarského hvozdu.

// Asgaar

Její poznámku o tom, že nejsem jediné, jejíž smečka hladoví. No jistě, kdo by nehladověl, když potrava není? Nemohla jsem ale stoprocentně odhadnout, že k nějaké smečce patří. Pokud chtěla dotáhnout srnce na smečkové území sama, musela být opravdu odvážná. A trochu naivní. Navíc co to bylo za taktiku? Vyslat na lov samotnou vlčici… Nevypadala, že by tu měla nějaké přívržence.
Po té, co jsem byla uvězněna v kořenové pasti, si mě šedivá přestala všímat a odběhla někam jinam. Jen jsem rychlým ohlédnutím zkontrolovala, že nemá namířeno k Lucy a další člence smečky. Když se mi potvrdilo, že upaluje někam jinam, přestala jsem si jí všímat. Raději jsem se sklonila k zadním nohám a začala kořeny postupně rozkousávat. Slyšela jsem totiž před chvilkou, jak na mě Lucy volá, abych jí šla pomoct. Opravdu bych moc chtěla! ušklíbla jsem se. Ale ten hloupý ušák mi překazil plány.
Kořeny byly pěkně nechutné, zůstala mi po nich taková divná pachuť v tlamě. Taková… zemitá. Když už jsem se jednoho zbavila, vítr ke mně dovál nový pach. Vlčice a… další maso. Musela ulovit nějakého dalšího srnce, nebo srnku. Sama… Takže jsem jí v duchu zatleskala, protože to by v takových podmínkách obdivuhodný výkon, ale víc mě nezajímala.
Jakmile jsem překousla poslední šlahoun, okamžitě jsem se rozeběhla za Lucy a béžovo bílou vlčicí. První kroky mohly vypadat nemotorně, protože jsem velmi rychle zvedla hlavu, a to vlkovi moc dobře neudělá, tak jsem se trochu zamotala. Během pár sekund už ale bylo všechno v pořádku. „Už jsem tady, už jsem tady! Omlouvám se!" volala jsem, když jsem k vlčicím dobíhala. Byla jsem docela zadýchaná, když jsem měla vlčice a srnce konečně na dosah. „Nevěděla jsem, že i zajíci ovládají magie," ušklíbla jsem se a zakousla se do srnčí zadní nohy, abych mohla vlčicím pomoct.

Přiznávám, situace byla více než vyhrocená a já tomu moc nepomohla, ale některé krizové situace si holt žádaly krizové jednání. A vzhledem k tomu, že jsme před sebou měly kus žvance, který mohl být jediný ve vzdálenosti několika kilometrů, jednala jsem tak, jak bych normálně nejednala. Byla jsem úplně ovládaná hladem.
Můj útok vlčici vážně moc rozzlobil, což jsem čekala a byla jsem psychicky připravená na to, že by mohla zaútočit zpátky. Byla zraněná, ale to mě moc neobměkčilo. Z elektrické rány se přeci nekrvácí, musela k tomu přijít už dřív. Sice krvácení vypadalo čerstvě, ale byla jsem si jistá, že není ode mě. Obě jsme na sebe zíraly, sotva jsme chytaly dech. „Ne, nechci se dál prát," řekla jsem na začátek a trochu se uvolnila. Ne moc, pořád jsem byla ve střehu, protože co kdybych od vlčice schytala nějaký nečekaný úder. „Ale smečka je pro mě na prvním místě a jídlo je v takových časech nedostatkové," dodala jsem a zhluboka se nadechla, abych vehnala čerstvý vzduch do plic. Možná to bylo sobecké, ale v době nedostatku upřednostním smečku, svou druhou rodinu než úplnou cizinku. V takových časech byla smečka holt silnějším spojencem, tulák toho moc v takové zimě nesvedl, zvlášť pokud už nějakou dobu nejedl.
Koutkem oka jsem zkontrolovala, že Lucy s další vlčicí srnce skolily. Ulevilo se mi, že jsem na cizinku neútočila úplně zbytečně. To by mě totiž mrzelo. Když už jsem se chtěla pomalu odebrat k úlovku, abych přiložila tlapku k dílu a pomohla jim tělo odtáhnout do Asgaarského lesa, najednou jsem nějak nemohla. Mé zadní nohy se nedokázaly hnout z místa! Vyděšeně jsem se ohlédla a urputně se snažila z pasti dostat. Najednou se do mého zorného pole dostal zajíc, a kterém, zcela překvapivě, vyrůstaly šlahouny kořenů ze země. To on? nechápala jsem. „Ehm… Karma," zakřenila jsem se a pokusila se natáhnout k zadním nohám, abych si mohla kořeny rozkousat. Tedy pokud to vůbec půjde.

// Poprosím % do vytrvalosti :)

// Asgaar

Z lesa jsem vyběhla tak rychle, jak mi to hromada sněhu a má zmrzlost dovolovaly. Kupředu mě hnal i adrenalin, který se mi vliv do krve jen díky fámě, že je někde blízko jídlo. Následovala jsem pachy dvou členek smečky a doufala, že nešly moc daleko. To by mi mohla dojít energie ještě dřív, než bych se k nim přiblížila, a to by nemuselo skončit nejšťastněji.
Díky bohu se zdálo, že se k jejich pachu přibližuji. Ucítila jsem ještě další dva. Blížila jsem se k chaosu a doslova boji o přežití. Zahlédla jsem dvojici srnčí zvěře, samici a samce. Srnu skolila nějaká šedivá vlčice. Ta teda rozhodně nebyla od nás, protože Lucy s druhou vlčicí jsem viděla kousek od sebe po pravici. Takže jsem tu měly konkurenci, která by nám mohla zavařit. A to mě pobouřilo. Chápala jsem, že i jiní vlci hledali jakoukoli živou kořist, ale my měl ve smečce vlče! A v tu chvíli mi došlo, odkud mi je jeden z cizích pachů povědomý. Vetřelkyně, zavrčela jsem si pod vousy.
Druhý vlk vyplašil srnce. Zdálo se, že mu možná způsobil nějaké zranění, když spolu spadli. Srnec se ale zvednul a upaloval směrem k Naomi a Lucy. Zalapala jsem po dechu a přidala na tempu, abych u nic byla co nejrychleji. Ztrátu, kterou jsem nabrala už v lese, jsem nemohla jen tak dohnat, a tak se mohlo stát, že když přiběhnu, už bude pozdě. Béžovo bílá vlčice se ale na srnce vrhla a věřila jsem, že Lucy dílo dokoná.
A můj úkol? Vlastně jsem žádný neměla, a tak jsem musela improvizovat. V mých očích byla tmavá vlčice problémem, protože kdoví, jak moc s ní hlad cloumal. Kdo ví, čeho všeho byla schopná. Proletěla jsem, v rámci možností, kolem srnce a vyskočila, jen co jsem ji zahlédla. Nebyla totiž daleko, jelikož ještě před chvilkou šlapala srnci na paty. Narazila jsem předníma nohama do jejího boku a během toho během toho zlomku sekundy jí do těla vpálil pěkně silnou elektrickou ránu (lvl 4.). Měla jsem vztek, že nás chtěla obrat o jídlo, ale zároveň bych jí to asi neměla zazlívat. To bylo snad poprvé, kdy jsem vlkovi cíleně dala ránu, ale je fakt, že mé rozpoložení určitě pomohlo. I já jsem se svalila do sněhu, udělala jeden kotoul dopředu. Lapala jsem po dechu, když jsem se zvedala na nohy. Cítila jsem se, jako bych uběhla maraton. To vlastně nebylo daleko od pravdy. Po fouscích mi stále běhaly elektrické jiskřičky. Byla jsem nabitá, připravena někomu dát opět ránu, ale tentokrát neúmyslně. Magie pořád byl silnější než já, a tak si se mnou dělala, co se jí zachtělo. V rozkročeném postoji jsem upřeně sledovala tmavou vlčici a celou svou dušičkou doufala, že se nám podaří srnce získat. Tenhle střet s cizinkou totiž mohl být dost riskantní a já to věděla… Jen mi to za ten risk stálo. Smečka byla vždy na prvním místě, i před mou samotnou.

Cesta mi trvala asi trochu déle, než bych čekala, ale ten sníh byl tak otravný a já tak zmrzlá! Pravidelně jsem vydechovala a od tlamy se mi pokaždé vznesl mráček páry. Konečně jsem před sebou zahlédla skupinku. Zrovna když jsem přicházela, dvě vlčice odtamtud odběhly - Lucy a nějaká béžovobílá neznámá.
Zhluboka jsem se nadechla a už z dálky oslovila vlky, kteří tam zbyli: „Ahoj Eliso, Sionne." Usmála jsem se na ně, ale svou pozornost jsem rychle přemístila na jámu v zemi. Jako by ten zvuk, který mě zaujal, vycházel právě odsud. Masíčko, utkvělo mi v hlavě a toto na první poslech nevinné slůvko jsem v uších slyšela stále dokola a dokola. Trvalo to jen pár sekund a můj žaludek se rozezvučel. Ještě aby ne, nejedla jsem… už sakra hodně dlouho! Ani jsem si nevzpomínala, kdy byl můj žaludek sytý, a to bylo hodně špatné. Dedukcí jsem přišla na to, že Lucy s vlčicí se vydaly právě na Ostružinovou louku, aby masíčko ulovily. Spoustu masíčka! „Já… Ony budou potřebovat pomoct, že?" vyhrkla jsem a podívala se na Elisu.
Vlastně jsem ani nečekala na reakci, protože to bylo naprosto jasné. Když nás bude víc, snad se nám i podaří něco skolit. „Poběžím za nimi!" dodala jsem okamžitě, co mi to v hlavě sepnulo, a na oba se omluvně podívala. Jídlo ale bylo důležitější, zvlášť v tak krutých časem. Smečka si musí pomáhat. A tak jsem plnou parou vyrazila po pachu své kamarádky a té druhé vlčice.

// Ostružinová louka

Spala jsem opravdu dlouho a kdybych spala ještě déle, už bych se nemusela probudit. Mé tělo se nekontrolovatelně třáslo a mráz mi prostupoval až do morku kostí. Doslova. Zatraceně! zatnula jsem zuby a převrátila se na druhý bok, aby ze mě napadaný sníh spadnul. Byla jsem odpočatá, to určitě ano, ale promrzlá na kost! Ten tvrdý spánek se někdy holt nevyplácí. Naštěstí jsem se probudila, někdy v budoucnu bych nemusela mít takové štěstí, a tak jsem si nakázala, že příště už budu spát jen v úkrytu, zvláště v zimě. Riskovala jsem svůj život. A za to to opravdu nestálo.
Postavila jsem se na nožky a ještě jednou se pořádně otřásla. Udělala jsem několik kroků stranou a rozhlédla se po okolí. Nikdo kolem mě nebyl, což bylo i dobře. Ze stromů spadalo několik lavin a já si uvědomila, že sněhu je tu opravdu mnoho. Zakručelo mi v břiše. V tomhle počasí nemám šanci nic ulovit, ušklíbla jsem se. Byl opravdu mráz, ani bych se nedivila, kdyby nějací menší živočichové umrzli. Doufala jsem, že všichni ze smečky byli v pořádku.
Zaposlouchala jsem se do zvuků lesa a něco mi přišlo neobvyklé. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen vítr v korunách stromů, ale ten přeci zněl úplně jinak. Ještě chvilku jsem postávala na jedno místě, stříhala oušky, aby mi žádný další zvuk neuniknul. Vzbudil ve mně zvědavost, a tak jsem se po daném zvuku vydala. Šla jsem pořád docela ztuhle, mé svaly byly dost chladné a musely se zahřát.

// Taky se účastním akce

Poprosím o:
10% slevu k Životu (10 b.)
24 mušliček (3 b.)
24 vlčích máků (15 b.)
24 opálů (15 b.)