Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlásím Gee

OBJEDNÁVKA - uplatňuji 10% slevu
V01/síla/4* - 20 květin
V01/rychlost/3* - 15 květin
V01/obratnost/3* - 15 květin
V01/taktika lovu/2* - 10 květin
V03/Lucy/rychlost/1* - 15 květin

Celkem: 75 květin, po slevě -> 67,5 zaokrouhleno na 68 květin
Platím: 30 kopretin, 38 vlčích máků

Směnárna
12 vlčích máků -> 4 safíry
45 pomněnek -> 15 opálů

V inventáři: 0 kopretin, 0 vlčích máků, 0 pomněnek, 16 safírů, 40 opálů

Snad jsem nic nepomotala

Sny a cíle - vlastní úkol č. 1

// Narrské kopce

Cesta byla celá strastiplná. Každou chvilku mi podjely nohy a písek byl opravdu nestabilní. Jakmile jsem chvilku šla po pískovci, bylo to trochu lepší. I tak byl ale podivně drolivý a měkký. Rozhodně nebyl tak tvrdý jako kámen, ten se každou chvíli nerozpadal. Každou chvilku jsem musela zastavovat, abych se vydýchala. Jako bych byla nějaká stařena! stěžovala jsem si a šklebila se přitom. Nenáviděla jsem toho černého vlka a jeho magii. Kdyby nebylo jeho, byla bych úplně v pořádku a nemusela bych mnohdy vypadat jako úplný mrzák! Vážně, už jen ta vzpomínka mě dokázala tak namíchnout. Někdy jsem přemýšlela, jestli bych ho dokázala porazit, kdybychom se třeba znovu setkali po několika letech. Jeho magie ale byla opravdu silná a jak se zdálo, při zkombinování s mou elektřinou vznikl doslova vraždící stroj. Já jej naštěstí přežila, ale s trvalými následky.
Vrchol už se konečně zdál být blíž a blíž. Moje zadní nohy však začínaly být opravdu unavené. Sotva jsem na nich stála. Veškerá má váha se totiž opírala hlavně do nich a já nevěděla, jak dlouho to ještě vydržím. Lapala jsem po dechu a kráčela po vyšlapané cestičce. Ta se totiž zdála nejschůdnější. Věřila jsem vlkům, kteří tu byli přede mnou. Jistě by nešli tou nejsložitější trasou. Navíc na hledání nějaké vlastní a originální jsem neměla energii. Sakra! Věděla jsem, že to bude náročné, ale netušila jsem, že se budu cítit na umření, bědovala jsem. Svého rozhodnutí jsem nelitovala, opravdu jsem Života chtěla vidět. Ale jen jsem ho proklínala za to, že musí bydlet zrovna na kopci! Smrt sice žila v plesnivé a zapáchající zřícenině, ale cesta k ní byla paradoxně snesitelnější.
Konečně jsem se vyšplhala až nahoru. Přerývavě jsem dýchala a snažila se uklidnil srdeční tep. Příliš mi to nešlo. Sklonila jsem hlavu níž a zavřela oči. Zadní nohy šíleně bolely. Jako bych uběhla maraton přes celou Gallireu, ale ve skutečnosti jsem vyšplhala jen několik výškových metrů. A vypadala jsem tak, jak jsem vypadala. Opravdu jako nějaká stařičká vlčice. A přitom já byla v těch nejlepších letech! Když jsem se konečně trochu vydýchala, opět jsem se rozešla kupředu. Byla jsem vyčerpaná, na krajích zorného pole se mi svět trochu zatemňoval. Ještě chviličku, přemlouvala jsem se. Musela jsem si být jistá, že o mně Život ví, než tu úplně odpadnu.
V dálce jsem zahlédla most z pískovce. Ten jsem si pamatovala! Moc ráda bych zrychlila, ale nemohla jsem. Energie chyběla. Došlo jsem tak do poloviny, pak se mi zadní nohy nějak zamotaly a já padla čumákem napředu k zemi. Vydechla jsem a ležela tam jak široká, tak dlouhá. Věděla jsem, že mé zadní nohy nejsou tak silné, aby unesly mou váhu, až se budu sbírat ze země. Tak jsem jen čekala, až nějaká ta energie odněkud přijde. Navíc jsem byla tak vyčerpaná, že jsem během několika minut usnula.
„Gee, vstávej,“ zaslechla jsem konejšivý hlas a hned nato jsem ucítila jemné dloubnutí do mého ramene. Zmateně jsem otevřela oči, zamrkala a snažila se zorientovat. Nacházela jsem se v Životově jeskyni, on stál vedle mě. Když si všiml, že jsem se konečně probrala, poodešel o kousek dál a posadil se. „Musela jsem usnout," došlo mi, „moc se omlouvám." Život se na mě konejšivě usmál a smotal si ocas kolem tlapek. „To nic, má drahá. Hlavně že už jsi v pořádku,“ mrknul na mě. Já se konečně posadila a vrhla jsem na něj trochu nechápavý pohled. Jeho fialové oči se na mě usmívaly. Skutečně jsem? pomyslela jsem si a podívala se na své zadní nožky. Mohla jsem s nimi bez problémů hýbat a necítila jsem v nich takové to divné známé pnutí. Životu jsem věnovala vděčný úsměv a promluvila: „Moc ti děkuji." On nad tím jen mávnul tlapkou, jakože se nic nestalo. Já věděla, že mě v tom Život nenechá! „Asi bys s tím měla něco dělat, Gee. Hrozně ti to omezuje život,“ začal a starostlivě si povzdechl. Dělal si o mě snad starosti, bál se o mé zdraví? „Já vím, že je má sestra poněkud… vyšinutá, ale dokáže neuvěřitelné věci. Nějakou magií by ti určitě dokázala pomoct,“ dodal. Já na to souhlasně přikývla. Vlastně mě to už napadlo. Život mi nyní pomohl krátkodobě, Smrt by mohla zařídit, abych si kdykoliv dokázala pomoct sama. Vážně se mi ale za ní chtělo ťapat znovu? Lucy už asi nepřemluvím a nebyla jsem si jistá, jestli jsem dostatečně statečná, abych se tam vrátila sama.
Zhluboka jsem se nadechla. „Živote, měla bych na tebe několik otázek," nadhodila jsem a podívala se na něj. Život jen pokynul hlavou, abych mluvila. Také jsem přikývla, a ještě chvilku mlčela, abych si dostatečně rozmyslela, co vlastně chci říct, jak se chci zeptat. „Jak je na tom má rodina? Sourozenci a matka. Jak se mají?" spustila jsem klidným hlasem. Ve skutečnosti jsem ale byla hrozně nervózní. Bála jsem se, že se dozvím něco, na co vlastně ještě nejsem připravená. Bála jsem se, že se jim něco stalo. Život se krátce pousmál, ale nějakou dobu mlčel, jako by ve své hlavě shromažďoval veškeré informace. Dost možná k tomu používal nějakou magii. „Když jsi odsud odešla, tví sourozenci se rozprchli do smeček. Rocky se na nějakou dobu usadil v Borůvkové smečce, která je vlastně hned přes kopec od tvého domova. Pak šel hledat štěstí jinam a Gallireu opustil. I Zoe vystřídala několik smeček, než usoudila, že tady pravděpodobně nenajde to, co hledá a také zmizela za hranice naší země. Mohu tě ale ujistit, že se jim daří dobře a často na tebe vzpomínají,“ odvyprávěl mi Život. Na mé tváři se objevil upřímný úsměv. Moc se hezky se to poslouchala. I kdyby si zrovna vymýšlel, bylo by mi to jedno. Byla jsem ráda, že se mí sourozenci mají dobře, i když se už pravděpodobně nevrátí. Proč by to dělali, když jsou šťastní tam, kde jsou. „A matka?" vyhrkla jsem nedočkavostí. Život krátce střihl ušima do stran a v očích mu přelétl jakýsi stín obav. „Nerssie Klímovou smečku předala beta páru, to ale víš. Pak se dlouhou dobu toulala. Našla svou dlouholetou přítelkyni Alicien, která jí na cestách dělala společnost. Je tomu pár let, co se přidala do Sarumenské smečky. Sídlí v lese pod Narrskými kopci. Byla členkou ještě v době, kdy ses vrátila domů, ale nemohla jsi o tom vědět. Znáš svou matku, měla v sobě zarytou vůdcovskou povahu, kterou nedokázala zkrotit. Bylo pro ni těžké snášet příkazy alfy, když ještě před lety byla na pozici toho, kdo rozkazy sám vydával. Smečku opustila a vydala se za hranice Gallirei. Byla už stará a neměla tolik energie,“ v tu chvíli se Život poprvé odmlčel. „Zemřela ve spánku. Nic jí nebolelo, ale její srdíčko už tulácký život nezvládlo,“ dodal a sklopil pohled k zemi. Po celou dobu Životova monologu se mnou cloumaly emoce. Byla jsem naplněná nadějí, že se třeba ještě někdy setkáme, když se usídlila v nedaleké smečce. Od této informace už to ale šlo z kopce. Přerývavě jsem se nadechla a taky zapíchla pohled do země. Věděla jsem, že ten den jednou přijde, ale nedokázala jsem se na něj připravit. Pořád jsem žila v naději, že se jednoho dne setkáme a řekneme si, jak moc jsme si chyběly. Náš vztah nikdy nebyl ideální, ale byla to přeci moje maminka! „Moc mě to mrzí,“ pronesl Život a sedl si vedle mě zrovna ve chvíli, kdy se mi po tváři koulela jediná osamocená slzička.
Mlčky jsem přikývla a nasála do plic vzduch, který jsem následně vydechla. „Víš, vždycky jsem chtěla být jako ona - silná, abych se dokázala ubránit, a statečná. Takovou si ji pamatuji a pořád doufám, že jsem po ní aspoň něco zdědila," posmutněle jsem se usmála. Otce jsem neznala, nevěděla jsem, jaký byl. Nerssie ale byla mým velkým vzorem už odmalička. „Ale taková přeci jsi, Gee! Houževnatá a statečná, jinak by ses sem nevyhrabala. A věř, že časem to bude ještě lepší a dokážeš skvělé věci,“ povzbuzoval mě Život. Tohle mi ještě nikdo nikdy neřekl. Zavrtěla jsem ocasem. „Trochu ti s tím pomůžu,“ spiklenecky na mě mrknul a poposkočil. S Životovou pomocí půjde všechno hned snadněji, to jsem moc dobře věděla. Třeba díky němu budu ještě silnější! Tak to myslel, ne?
„Děkuji ti za všechno, Živote," vydechla jsem a vděčně se na něj usmála. Úsměv mi také oplatil. „A už bych měla asi jít, ať tě nezdržuji," dodala jsem. On mlčky přikývl. Vstala jsem a obrátila se k němu zády. Ještě jsem si jeho jeskyni pořádně prohlédla. Bylo tu opravdu krásně. Můj pohled padl opět na Života. Netvářil se netrpělivě, stále se usmíval. „Opatruj se, Gee,“ pronesl ke mně. „Ty taky, ráda jsem tě viděla," řekla jsem na oplátku a ještě jednou se usmála.
Courala jsem se z jeskyně ven, každých pět metrů se otáčela a hrála si s myšlenkou, že tu přeci jen zůstanu. Jenže jsem nemohla, potřeboval tu mít prostor pro další vlky, kteří hledali nějakou pomoc. I na mostě jsem se zastavila, obrátila se a deset metrů se sebevědomě vracela k jeskyni. Má vůle ale byla naštěstí silnější a tak jsem se znovu obrátila a rozeběhla se dolů z kopců. Hlavně ať mě to tu neláká zůstat.

// Říční eso (přes Narrské kopce)

Děkuji za akci a mrzí mě, že jsem se příliš nezapojila Za 4 body poprosím 40 oblázků.

Sny a cíle - úkol č. 1 (6/10)

// Ježčí mýtina

Konečně jsem se přiblížila k Narrským vrškům a má teorie se potvrdila - opravdu tu bylo dost pachů. Starší i aktuálnější, vlastně na tom vůbec nezáleželo. Snad na mě bude mít ještě energii a čas, povzdechla jsem si. Nikdy jsem sice neslyšela o případě, kdy by Život někoho odmítal a vyháněl. I tak to ale byl vlk jako každý jiný a potřeboval odpočívat. Možná oplýval různými magiemi a magickými schopnostmi, ale spánek a odpočinek určitě potřeboval. Měla jsem dobrou náladu, protože jsem se na něj těšila. Roky jsem ho neviděla a věděla jsem, že to bude příjemné setkání, stejně jako když jsem byla mladší. Navštívila jsem ho vůbec jako první, možná i jako jediná, ze svých sourozenců. Na ty jsem se ho hodlal zeptat. A na matku a na otce. Měla jsem tolik otázek, a žádné odpovědi!
Konečně se mé tlapky začaly brodit pískem. Úplně jsem zapomněla, jaký je to pocit. Neměla jsem takovou stabilitu jako na trávě, nedokázala jsem správně odhadnout hloubku a kolikrát jsem se probořila až po koleno. Tohle bude náročnější, než jsem si myslela, odfrkla jsem si. Když jsem se na vrchol šplhala naposledy, byla jsem ještě mladá, plná energie a odhodlání. Nyní jsem byla stejně houževnatá, ale zranění, které se mi stalo už před nějakou dobou, mě dost omezovalo. Pokaždé se probralo v tu nejméně vhodnou chvíli. Doufala jsem ale, že kdyby se něco stalo, Život mě v tom nenechá. Takový totiž nebyl.
Začala jsem pomalu stoupat, šla jsem pomalu a pokaždé jsem se rozhlížela, jestli není blízko nějaká lépe schůdná cesta. Jenže místo cesty jsem narazila na něco jiného. Zamračila jsem se a povyskočila, abych se rychleji dostala o pár metrů výš. Nebyl to úplně dobrý způsob - písek se mnou zase sklouznul dolů. Tak jsem ale odhalila zvláštní předmět. Byl docela světlý, vypadalo to jako nějaká vzorovaná placička. Mušle? zamyslela jsem se. Myslela jsem, že se dá najít jen na pláži nedaleko moře, ze které je vždycky vlny vyplaví. Tady se ale také objevila, zcela nepochopitelně. Zakroutila jsem hlavou. Buď to byl zázrak, nebo ji tu někdo narafičil. I to bylo dost možné. Možná sám Život, on byl takový vtipálek. Ležela tu ale jen jedna, víc jich nebylo, což byla docela škoda. Rozhodla jsem se ji tu nechat, aby se i někdo jiný mohl pokochat její krásou a jedinečností.
Ohlédla jsem se za sebe. Nikdo mě nepronásledoval, takže to vypadalo, že jsem s nikým nemusela soutěžit. Na vrchol se dostanu hezky svým tempem, aniž bych někam spěchala. Zhluboka jsem se nadechla a odhodlaně vyrazila.

// Vrchol

Sny a cíle - úkol č. 1 (5/10)

// Kopretinová louka (přes Tenebrae)

Vlčata jsem nechala vlčaty, však on se o ně někdo postará. Někomu přeci musela patřit, no ne? A já se nemínila starat o cizí potomky, beztak bych se poté nedočkala ani vděku. Někteří vlci si neviděli na šičku čumáku a já nemínila být zdupána za to, co jsem pro jejich drahé potomky udělala, nebo naopak neudělala.
Zhluboka jsem se nadechla a svůj zrak jsem obrátila směrem k Narrským kopcům. Už jsem jim byla opravdu tak blízko! Usmívala jsem se a těšila se na starého přítele Života. Zdali se jeho příbytek nějak změnil, pousmála jsem se. Co jsem si tak vzpomínala, měl tam krásnou a útulnou jeskyni, do kterého jsem měla tu čest nahlédnout. Vlastně mi tehdy po něm zůstala vzpomínka - odznaky. Ty na mém kožichu vykouzlil právě Život a já musela uznat, že mi opravdu slušely. Své rozhodnutí bych nezměnila.
Na tomto území jsem cítila nějaké novější pachy, ale zároveň i nějaké starší. Tahle část Gallirei je nějak živější, pomyslela jsem si. Dost možná to bylo způsobené tou blízkostí Narrských kopců. Vlci se u Života asi dost střídali, bylo to frekventovaně navštěvované místo a vlastně jsem se tomu vůbec nedivila. Byl to ten hodný sourozenec, ne jako Smrt. Vzpomněla jsem si na výlet s Lucy právě ke Zřícenině. Domnívala jsem se, že právě tato událost nás tak sblížila. Pomohly jsme si a byly jsme tu jedna pro druhou. Opravdu jsem měla pocit, jako by byla mou ztracenou sestrou. Vyrůstaly jsme v jedné smečce a sešly jsme se zase v jiné. Asi to bylo znamení nebo tak něco.
Jak jsem byla zamyšlená, nekoukala jsem pod nohy a najednou jsem klopýtla. Naštvaně jsem zamručela a rozhlédla se. Nikdo kolem mě nebyl, takže jsem nezakopla o nějakou nastavenou tlapu. Když jsem se zadívala k zemi, zahlédla jsem hromádku hlíny. Krtci už se taky probrali? podivila jsem se a ke krtině sklonila hlavu. Půda vypadala docela nadýchaně, třeba to tu vykopal před chvilkou a schovával se těsně pod povrchem. Možná by to byla snadná kořist, ale kdo by jedl krtky? Vždyť by chutnali jako hlína! Mezi částečkami půdy jsem zahlédla opět nějaký předmět. Do krtince jsem hrábla tlapou a trochu ho rozvolnila. Předmět se vykutálel, doslova. Byla to nějaká průhledná kulička. Absolutně jsem nevěděla, jak se to tam dostalo a co to vůbec bylo. Třeba je to nějaký předmět z dávné minulosti, napadlo mě. Bylo to vlastně docela pravděpodobné, protože v zemi mohly být ukryté různé poklady. Třeba to byla část nějakého přívěsku, náramku již zemřelého vlka.
Nechala jsem ho tam tak, jak jsem ho našla, a vydala se směrem ke kopcům.

// Narrské kopce

Sny a cíle - úkol č. 1 (4/10)

// Středozemní pláň

Řeku jsem bez větších problémů překonala. Byl už také docela rozvodněná stejně jako Midiam vedle Asgaaru. Intuitivně jsem se rozhlédla za sebe. To už jsem docela daleko, uvědomila jsem si. Žádný takový výlet, jsem neuspořádala od té doby, co jsem ve smečce. Našla jsem si ji docela rychle a na prozkoumání Gallirei jsem neměla moc času. Držela jsem se hlavně u smečky, protože to by podle mého přesvědčení měl dělat každý. Ne se toulat pomalu každý měsíc a ke smečce se jen přijít nažrat a ohřát. Taková jsem nikdy nebyla. Byla jsem loajální a pro smečku bych dokázala položit život.
Dorazila jsem na další louku, zde jsem konečně ucítila nějaké vlčí pachy. Vůbec poprvé, co jsem se vzdálila od Asgaaru. Většinou to byly nějaké staré pachy, nikdy ne čerstvé. Rozhlédla jsem se, abych vyhledala jejich nositele. Byla tu dvě vlčata. Přimhouřila jsem oči a krátce se ušklíbla. A kde mají rodiče? podivovala jsem se. Po zimě je tu nechají se samotné toulat? Z toho by nemusel vzejít nic pěkného, pokud by potkala hladového medvěda. A že medvědi bývají po zimě sakra hladoví! Taková vlčata by pro něj byla pouhou jednohubkou. Zakroutila jsem hlavou, abych už nad ničím takovým nepřemýšlela. Snad se jim nic nestane. Nechtěla jsem se k nim však přibližovat, nebyla jsem tu proto, abych se starala o cizí vlčata.
Už jsem se zorientovala a věděla jsem, že nedaleko odsud jsou Narrské vršky. Ráda bych ho po letech viděla, pomyslela jsem si. Věřila jsem, že se Život za ty dlouhé roky vůbec nezměnil a zub času na něm nezanechal jedinou změnu, ale i tak jsem se chtěla přesvědčit sama. Navíc když už jsem ho měla téměř na dosah tlapky, byla by škoda toho nevyužít. Mohla bych se dozvědět několik zajímavých informací. Život byl sdílný a ten nejhodnější vlk pod sluncem, určitě mi vše vysvětlí.
Najednou jsem se zarazila. Mezi zbytky sněhu ze země rostla nějaká květinka. Dvakrát jsem ji obešla a pak k ní sklonila hlavu. Přední nohy jsem pokrčila, takže jsem se lokty dotýkala sněhu a zadek jsem nechávala vztyčený. Musela jsem vypadat docela vtipně. Zkoumala jsem první jarní květinu. Měla takové bílé, dolů skloněné květy a rostlo jich několik v jednom trsu. Těch trsů bylo v okolí docela dost. Nebyla jsem ten typ, který se rozplýval nad každou kytičkou, většinou mi byly docela jedno. Nyní jsem se ale potěšila, protože to byl znak, že se jaro nezadržitelně blíží.
Usmála jsem se, zase se postavila na všechny čtyři a kolem jednotlivých trsů opatrně prošla. Měla jsem z toho dobrou náladu, protože letošní zima byl opravdu krutá. Všichni jsme se těšili, až konečně skončí a ta doba právě nastávala.

// Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

Sny a cíle - úkol č. 1 (3/10)

// Třešňový háj

Olízla jsem si tlamu, když jsem míjela poslední ovocný strom. Ocitla jsem se na otevřené planině, kterou jsem dobře znala. Chodila jsem tu jako malé vlče, protože vlastně sousedila s Klímovým lesem. Nad tou vzpomínkou jsem si krátce povzdechla. Tížila mě myšlenka, že se asi nikdy nedozvím, co se s ním doopravdy stalo. Arcanus nedokázal odpovědět na všechny mé otázky, ale nezlobila jsem se na něj. Bylo to už hrozně dávno a bylo přirozené, že si nepamatoval všechny detaily. Zrovna ty mě ale právě zajímaly. Trvalo mi, než jsem se vyrovnala s tím, že můj původní domov už zkrátka neexistuje. A pravděpodobně po něm nezbyla ani památka, kromě vzpomínek tehdejších členů. Vlastně díky Bellrayovi jsem zjistila, že jsem dorazila do svého rodného kraje a vydal se se mnou hledat Klímový les. Bohužel jsme ho nenašli, a to jsem byla přesvědčená, že právě stojíme na místě, kde před lety rostly vysoké stromy. Kde mu je konec? zamyslela jsem se. Říkal mi, že je členem jedné ze smeček severněji, ale tam jich bylo podle všeho dost. Naše Asgaarská a ta, která se nacházela hned vedle. Jméno se mi nevybavilo.
Na pláni nebylo na první pohled nic zajímavého. Stále jsem se rozhlížela, ale neviděla jsem jediného živáčka. Po zimě se zbytky zvěře, které přežily, teprve pořádně probouzely k životu. A co medvědi? zamyslela jsem se. Ti bývali docela velkým problémem a vlastně naším jediným možným predátorem. Já z nich vždycky měla neskutečný strach a stačil mi jen starší medvědí pach, abych se otočila a pádila někam do bezpečí. Dokázala jsem si představit, jak by mě ta obrovská šelma mohla zřídit, a tak jsem se jim vyhýbala jako čert kříži.
Z dálky jsem slyšela další řeku. Na jihu jich asi bylo více. Ještě než jsem k ní dorazila, jsem si všimla něčeho nezvyklého. Přede mnou se tyčil jeden smrček. Byl tak vysoký jako já. Neměla jsem ponětí, jak starý mohl být. Navíc jsem vůbec nechápala, jak se sem to semínko, ze kterého rostl, mohlo dostat. V blízkosti žádný les nebyl. Že by semena dokázala cestovat tak daleko? zamyslela jsem se. Nevěděla jsem, tahle část přírody pro mě byla jedna velká neznámá. Oprášila jsem z něj zbytky sněhu, aby úplně vyniknul. Nebyl nijak velký a mohutný, na to byl asi ještě mladý. Stál tu zcela osamocen. Krátce jsem se pousmála. Že by přeci jen nějaká památka zůstala? vrátila jsem se k myšlenkám, které jsem měla před chvilkou. Třeba se opravdu jednalo o potomka stromů v Klímovém lese. I kdyby to nebyla pravda, byla to docela hezká představa, no ne?
Ještě jednou jsem se usmála, o smrček se bokem otřela a pak se vydala přes řeku, která mě dělila od dalšího volného prostranství.

// Kopretinová louka

Sny a cíle - úkol č. 1 (2/10)

// Řeka Midiam

Jakmile jsem se dala do pohybu, všechen chlad, který mnou zatřásl po vypití ledové vody, zmizel stejně rychle, jako se objevil. Šla jsem jen rychlejším krokem, nechtěla jsem se úplně uhnat. Věděla jsem, že kdybych se dala do běhu a delší dobu nezpomalovala, mohlo by to se mnou dopadnout zle. A já se chtěla po okolí v klidu projít, najít nová místa. Nepotřebovala jsem se po chvilce vracet domů, abych se vyspala na bezpečném místě. Navíc by mi cesta s chorýma zadníma nohama trvala tak třikrát déle. Rozhodla jsem se, že se na každém území chvilinku zdržím, podívám se, co je kde hezkého a pak budu ve stejně klidném tempu pokračovat.
Od řeky jsem se vzdálila a narazila jsem na jeden menší lesík. By tvořen listnatými stromy, takže vypadal úplně jinak než Asgaar. Pod již malou vrstvou sněhu jsem viděla listy, které se nestihly ještě rozložit. Bylo jich pár, zbytek tvořil takovou divnou hmotu, která se míchala s vodou, jak sníh postupně tál. Stromy navíc nebyly nijak vysoké. Místo působilo opravdu uklidňujícím dojmem a já byla ráda, že jsem na něj narazila. Zhluboka jsem se nadechla a na chvilku se posadila. Jak jsem řekla, na každém místě si dám pauzu a nějaký čas na přemýšlení a rozjímání.
Zatímco jsem odpočívala, rozhlížela jsem se po okolí. Na jednom ze stromů byla podivná spleť menších větviček a trávy. Naklonila jsem hlavu na stranu a zvědavě se k němu vydala. Předními tlapkami jsem se zapřela o jeho kmen a co nejvíce natáhla hlavu. Objekt naštěstí nebyl na žádné vyšší větvi, vlastně jsem do něj dobře viděla. Bylo to vystlané další trávou, možný i nějakými starými chlupy a sem tam se povalovalo pírko. Ptačí obydlí? zamyslela jsem se. Zase se tam něco lesklo, tentokrát to ale nebyl kámen. Bylo to takové fialové jako jeden z těch drahokamů, na kterých si ujíždí Smrt. Nebyl nijak velký, spíš to vypadalo na nějaký úštěpek. I ptáci sbírají lesklé věci? ušklíbla jsem se. Hnízdo ale vypadalo opuštěně. Pravděpodobně tu přečkalo zimu a čekalo, než se jeho původní majitelé vrátí, aby zde vyvedli mláďata. Ještě nikdy jsem nic takového neviděla a tím, že strom nebyl nijak vysoký, mi umožnil poznat něco nového.
Předními tlapkami jsem seskočila a dostala se zase všemi čtyřmi na zem. Mávla jsem ocasem a naposledy se po hájku rozhlédla. Bylo tu krásně a věřila jsem, že a začnou kvést stromu, bude to tu ještě romantičtější. Pomalým krokem jsem se rozešla pryč.

// Středozemní pláň

Sny a cíle - úkol č. 1 (1/10)

// Asgaarský hvozd

Hranice smečky jsem opustila poměrně svižně a vzápětí jsem zaslechla bublání řeky. Ani jsem netušila, že se nachází tak blízko. Počítala jsem s tím, že se docela projdu. Nadšeně jsem zamávala ocasem, protože jsem se opravdu těšila, až si trochu zchladím hrdlo. I když voda po zimě bude ledová do té míry, že její pití snad nemůže být prospěšné. Co jiného mám ale dělat, pomyslela jsem si a zhluboka se nadechla. Zpomalila jsem do kroku a přitom se sem tam rozhlédla kolem sebe, abych zhodnotila okolí. Les se zatím docela podobal Asgaaru. Ještě aby ne, když jsem doslova několik desítek metrů od hranic, krátce jsem se pousmála. Flóra se přeci zásadně neměnila po metrech. Změna byla taková pomalejší. Jakmile se dostanu k listnatým stromům, bude rozdíl vidět víc.
Konečně jsem se dostala až k vodnímu korytu. Už nebylo zcela zamrzlé. Po okrajích sice ještě nějaké ledové pláty byly, ale naštěstí proudící řeku nezakrývaly. Opatrně jsem na jeden z nich vkročila, abych se přesvědčila, že mě udrží. Výhružně v něm zapraskalo, ale nic se pode mnou zatím nehroutilo, naštěstí. Přední nohy jsem rozkročila, abych se dostala blíž k vodě a několika doušky se napila. Nemohla jsem ale hltat, protože tekutina byla opravdu ledová. Úplně jsem cítila, jak mi teče do útrob. Byl to zvláštní pocit. Mezi jednotlivými loky jsem dělala docela dlouhé pauzy, abych si nepřihnala nějaké nachlazení.
Řeka byla docela divoká. Nebylo se čemu divit, sytila ji voda, která vznikala táním sněhu ať už tady, nebo ve vyšších polohách. Bude nějakou dobu trvat, než se zase uklidní. Jak jsem se zadívala někam na dno, zahlédla jsem, že se tam něco zablýsklo. Zprvu jsem si myslela, že se mi to jen zdálo, ale po chvilce se to stalo znovu. Přimhouřila jsem oči. Vzbudilo to ve mně zvědavost. Předníma nohama jsem s přiklekla a potopila hlavu pod vodu. Proud byl opravdu silný, takže mi nějakou dobu trvalo, než jsme vylovila ten správný kamínek. Asi třikrát jsem na souš vytáhla nějaký úplně obyčejný. Já ale chtěla ten blyštivý oblázek.
Konečně se mi to povedlo! Odnesla jsem si ho stranou a lehl si k němu. Přitom jsem ze sebe setřásla vodu, která mi na srsti ulpěla. Naštěstí jsem nebyla mokrá úplně celá, takže mi nebude až taková zima. Čumákem jsem do oblázku šťouchala, abych ho otočila a ze všech stran si ho prohlédla. Byl tmavý, ale na některých místech byl úplně vyhlazený, že jsem v něm viděla obraz svého očka. Neměla jsem ponětí, jak taková krása v přírodě vznikne, ale moc se mi to líbilo. Bohužel jsem ho ale nemohla nést všude, kam jsem se hnula. Mohl by mi dost překážet, protože jediný způsob, jak ho přepravovat, byl nést ho v tlamě, a to se mi upřímně moc nechtělo. Musela jsem ale uznat, že hezčí kamínek jsem ještě neviděla.
Zvedla jsem se, vzala ho do tlamy a pustila ho zpátky do vody. Takový poklad se přeci mohl ukázat jen těm vyvoleným. Ještě jsem se naposledy usmála, v tom neužším místě přeskočila koryto a vydala se dál. Tentokrát trochu na jih, protože z východu jsem cítila hranice smečky.

// Třešňový háj

// Úkryt

Pomalým krokem jsem vyšla z jeskyně a zastavila se u východu. Rozhlédla jsem se a nasála do čenichu pachy. Zdálo se, že se to tu poslední dobou hemžilo nějakými cizími vlky. Nevěděla jsem, jestli to jsou potencionální členové, nebo jen procházeli. Olízla jsem si tlamu, na které ještě zůstávala chuť srnčího masa. Na výlet jsem si nemohla vybrat lepší čas. Byla jsem najedená a zdálo se, že krutá zima už byla definitivně na ústupu. Trocha sněhu ještě držela, ale věděla jsem, že za chvilku s ní bude ámen.
Zjistila jsem, že v lese Lucy nenajdu. Chtěla jsem se s ní setkat a zeptat se, jestli je v pořádku. Ta věc s Castorem ji namíchla více než mě a ani v úkrytu se příliš nezdržela. To nevadí, najdu ji příště, rozhodla jsem se. Třeba se vrátím a ona už tu bude. To by bylo ideální. Vykročila jsem kupředu a chvilku jsem se proplétala mezi stromy. Pak jsem zamířila směrem na východ. Nedaleko odtud tekla řeka, pokud jsem se nepletla, a tak jsem ji chtěla navštívit, abych to maso zapila.
Než jsem se ale vydala na svou dobrodružnou cestu, zavyla jsem, aby alfy věděly, že se na nějakou dobu vytratím z území. Upřímně jsem nevěděla, na jak dlouho by to mělo být, ale pár dní určitě. Chtěla jsem prozkoumat okolí Asgaarského lesa, blízké i to vzdálenější, a těšila mě myšlenka, že se mám kam vrátit. Že mám domov. Ještě jsem se naposledy rozhlédla, než jsem se ponořila do svých myšlenek a tlapky jsem nechala ťapat kupředu.

// Řeka Midiam

Ležela jsem v koutku jeskyně a všechno a všechny z dálky pozorovala. Hlavně jsem sledovala, jak si většina z vlků konečně začala všímat srnce, kterého jsme sem dotáhly společně s Aurorou a Lucy. Už bylo na čase, pomyslela jsem si a krátce se ušklíbla. Počkala jsem, než si všichni výše postavení vzal kus žvance, pak jsem vstala a vydala se udělat to samé. Žádný příliš velký kus jsem si neurvala. Byl akorát tak velký, aby zasytil mě, ale aby na srnčí kostře zbylo dostatek masa pro nějaké opozdilce. Obávala jsem se ale, že se zvyšujícími se teplotami venku už moc dlouho čerstvý nevydrží. Jídlo jsem si odtáhla do svého rohu, kde jsem ležela předtím a dala se do jídla. Potom jsem vyčerpáním usnula a nebylo se čemu divit.
Když jsem se opět probudila, v jeskyni už nebyl dav vlků. Jen jsem teda zaregistrovala nějaké cizí pachy, ale nepozastavila jsem se nad tím. Alfy určitě moc dobře věděly, koho si do jeskyně pouští. Zvedla jsem se a oklepala ze sebe prach, který mi za tu dobu na srsti ulpěl. Je čas vyrazit, pomyslela jsem si. Chtěla jsem se na nějakou dobu vzdálil z lesa. Jen tak na čumendu a na procházku. Od té doby, co jsem se přidala do smečky, jsem vlastně nikde nebyla.

// Asgaar

Bezmasá strava lva rozhodně neoslovila. "Copak jsem nějaký vegan?!" prskal.

Lev žral a žral. To v zemi zvířat rozpoutalo nepokoje - proč ho nynější král nijak nezastaví? Vždyť za chvilku sežere celou říši.

Lev se rozežral natolik, že v jeho žaludku skončili všichni zástupci lenochodího druhu, kromě samotného krále Lenochoda. Zatím.