Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nakonec se rozhodla, že za Smrtí zkusí zajít. Věnovala jsem jí soucitný pohled a pak dvoubarevné oči zase nasměřovala ke Zřícenina. „Ano. Pokud se nepletu, měla by být hned v tom krajním lese," řekla jsem. A určitě jsem se nepletla. Vzpomínala jsem si, že jsem s Lucy šly loukou kolem jezera a v blízkém lese stála Zřícenina. Byla docela ukrytá, ale vlky k sobě lákala zvláštní energií, takže jsem si byla jistá, že ji Kaya najde.
Už se u mě pravděpodobně nechtěla déle zdržovat. „Chápu to," mrkla jsem na ní, když mi s mými nabídkami dala pěkně košem. Ale věřila jsem, že až se příště setkáme, na mou úmluvu už dávno zapomene. Jemně jsem švihla petrolejovou špičkou ocasu a pohlédla na jezero. Měla pravdu, ryby pravděpodobně budou někde zalezlé. Žádná se nebude zdržovat u hladiny, když do ní bubnovaly kapky deště. A já se v tak ledové vodě odmítala potápět.
Kaya se vydala na další cestu. Pokynut hlavou jsem jí oplatila. „Opatruj se, Kayo," rozloučila jsem se s ní a ještě nějakou dobu se za ní dívala, než se mi ztratila z dohledu. Nedokázala jsem odhadnout, jestli se vůbec ještě někdy setkáme. Bylo to docela nepravděpodobné vzhledem k tomu, že Gallirea byla obrovská a já se příliš nevzdalovala od smečky.
Vzhlédla jsem nahoru k obloze. Nevypadalo to, že by se počasí mělo v nějaké dohledné době zlepšit. Pohlédla jsem trochu na jih směrem k řece, která tekla kolem Asgaaru. Co když bude rozvodněná? pomyslela jsem se a ustaraně se zamračila. Rozhodla jsem se, že se uklidím do nějakého blízkého lesa a domů vyrazím, a začne pršet. Nechtěla jsem být ještě více zmáčená, i když to už víc nešlo. V lese přec jen budu více chráněná. Vydala jsem se tedy na sever, kde jsem viděla nejbližší shluk stromů.

// Neprobádaný les

Poté, co jsem tlapy vyndala z vody, jsem je chvilku necítila. Opravdu rychle promrzly, takže jsme si kecla na zadek dostatečně daleko od jezera a zakryla si je ocasem. Kdybych byla suchá, možná by i hřál, jenže jak jsem byla promoklá na kost, s žádným teplem jsem nemohla počítat.
Kaya se přiznala, že vlastně neví, jak to udělala. Chápavě jsem pokývala hlavou. Úplně jsem chápala, jak se musela cítit. Jen v mém případě pokaždé druhý dostal elektrickou ránu. A ta bolela víc než na chvilku přimrzlé tlapy. Vlastně mě to docela zaujalo. O takové magii jsem ještě nikdy neslyšela, a že jsem jich zažila dost. „Chce to jen čas a spoustu trpělivosti," chlácholila jsem ji. Věřila jsem, že jednou magii ovládne a už se nic nevhodného nestane. Vlastně jsem mohla být ráda, že jsem ve vodě měla jen tlapy. Kdybych tam, nedej bože, skočila celá, bylo by to asi jiné pozdvižení.
Poslouchala jsem její trápení s magií. Sem tam jsem přikývla, když mluvila, a přemýšlela, co bych jí na to pověděla. Zaujalo mě, že nezná nikoho, kdo by tuto magii ovládal. Pochopila jsem, že ani neví, jak se jmenuje, nebo co přesně umí. Já toho s elektřinou taky moc nedokázala, ale věřila jsem, že se to časem poddá. Z čenichu se mi oddělila kapička vody, až tak jsem byla promočená, a podívala se zpátky na svou společnici. Vlastně mě něco napadlo. „Vím, že se ti to asi nebude líbit vzhledem k tomu, co všechno se o ní povídá," krátce jsem se odmlčela a podívala se směrem, kterým ležela Zřícenina. Vsadila bych se, že je odsud vidět kus věže, ale ta v takovém dešti zmizela. „Možná by ti s tím dokázala pomoct Smrt. Ta je přes ty zvláštní magie víc než Život," poradila jsem jí nakonec. Jiná možnost mě bohužel nenapadala. Otázka byla, zda měla Kaya po ruce dostatek blyštivých kamínků, aby jí Smrt vůbec něco prozradila.

Kaya mi potvrdila, že už s Bohy měla tu čest. Neřekla mi přesně s kterým, ale já už se dál vyptávat nechtěla. Život mi nevadil, to byl takové milounké zlatíčko. Ale Smrt? Děsila jsem se, že se k ní jednou budu muset vrátit. Ta magie, o které jsem se bavila s jejím bratrem, mě dost nahlodala a byla jsem přesvědčená, že ji prostě potřebuji mít.
Zelený oheň, to slovní spojení mnou nepříjemně zavibrovalo. Ty vzpomínky se mi do hlavy nahrnuly během sekundy a najednou jich bylo všude plno. „Zelený oheň plápolá Smrti v Zřícenině. Takže je dost možné, že to byla ona," vysvětlila jsem. Pochopila jsem z toho, že nějak zvěř pozměnila. Ale jak? To jsem, zcela upřímně, raději vědět nechtěla. Setkání s ní mi bohatě stačilo, nepřála jsem si vědět, že by do mého života mohla zasáhnout i nějak jinak. A ti praštění zajíci při lovu? vzpomněla jsem si. Objevili se odnikud a měli nějaké magické schopnosti. To obyčejní zajíc rozhodně neuměli, takže museli být nějak upravení. Možná právě Smrtí, možná Životem. Čert se v tom vyznej.
Bezmyšlenkovitě jsem přistoupila k jezeru. Bylo podivně zkalené, jak do něj už nějakou dobu pršelo. V tomhle nemám šanci něco vidět, ušklíbla jsem se a přimhouřila oči, jako by to snad mělo pomoct. Jenže jsem tam viděla jen svůj tmavý odraz, nic víc.
Najednou Kaya směrem ke mně cosi vyhrkla. Ohlédla jsem se na ni a pak už jen cítila takový podivný tlak a tlapách. Pohled jsem tedy znovu sklonila. Voda zamrzla přesně v místech, kde byly mé tlapy. Má společnice se začala okamžitě omlouvat. Trochu zmateně jsem na ni pohlédla. „To jsi udělala ty?" hlesla jsem. Neznělo to nijak útočně, jen jsem tomu nerozuměla. Oči měla zlaté, takže jsem nedokázala odhadnout, jakou magii ovládá. Vodu? napadlo mě. V této magii jsem se nevyznala, nebyla jsem si tedy jistá, jestli zvládne i změnit skupenství. Jiné řešení mi ale na mysl nepřišlo.
Led zase popraskal, takže jsem byla opět volná. Raději jsem z vody vylezla, kdyby se to náhodou opakovalo. „Jak?" ptala jsem se zkráceně, protože jsem ještě pořád byla z toho docela paf. I já svou magii neovládala úplně skvěle, mnohdy to vypadalo tak, že ona spíše ovládá mě. Byla jsem opravdu zvědavá, co mi k tomu Kaya řekne.

// Východní Galtavar

Řeš jsem stočila ke galirejskému božstvu. Když už jsem se zmínila o své návštěvě Života, využila jsem prostoru pro nové téma. Musela jsem se drobně usmát a souhlasně jsem pokývla hlavou, když se na mě Kaya zadívala lehce tázavě. „To je úplně přesný popis, skvěle jsi je vystihla," mrkla jsem na ni. Taky bych u Života nejraději zůstala. Vlk se tam nahoře v kopcích cítil nějak jinak. Šťastněji? Asi. „Už jsi s nimi měla tu čest?" ptala jsem se dál.
Kaya přiznala, že mrazivější zimu ještě nezažila. Pokývla jsem hlavou, také jsem si nevzpomínala, že by Galirea byla takhle nehostinná. „Je dobré mít nějakého parťáka," přitakala jsem. Zvláště v tak obtížných časem. Já měla smečku, na kterou jsem se mohla spolehnout, a která se mohla spolehnout na mě. A přesně takhle to mělo být. „Divnou vysokou?" zeptala jsem se nechápavě a mírně se zamračila. Ulovený srnec se mi zdál naprosto v pořádku. Byl sice hubený, ale to se dalo v takovém období čekat.
Spiklenecky jsem na Kayu mrkla. „Však já to myslela zcela vážně," dodala jsem. Totiž, teď už ano, před chvilkou jsem to nadhodila jako nevinný žert. Jenže nyní jsem se už z toho nechtěla nějak vymlouvat. Měla jsem nějakou zodpovědnost za své činy, no ne?
Konečně jsme se přiblížily k jezeru. U něj jsem snad nikdy nebyla, ačkoliv neleželo tak daleko od Asgaaru. Klidně bych sem mohla chodit častěji. V létě tu muselo být příjemně, nyní nám počasí opravdu nepřálo. Už tak jsme vypadaly, jako bychom se potápěly v jezeře, a to jsme měly za sebou kousek cesty. Takový úkryt by ale pěkně bodnul. „Tak to bychom měly," pronesla jsem spíše pro sebe. Přistoupila jsem ke břehu a zadívala se do vody. Hladina jezera byla pravděpodobně zvýšená z toho, jak stále vydatně pršelo. Udělala jsem krok kupředu, abych měla přední tlapy ponořené. Voda byla opravdu ledová. Střihla jsem ušima a soustředila se, kdyby se náhodou něco pod hladinou hýbalo.

Sny a cíle - úkol č.2

// Východní hvozd

Zaregistrovala jsem, jak Kaya promluvila. Natočila jsem k ní hlavu, abych jí mohla lépe vnímat. Na cestu jsme si nemusely dávat ji příliš pozor, protože jsme vkročily na louku a les jsme nechaly za zády. Ptala se mě, proč jsem v takovém počasí nezůstala u smečky. Byl by to asi vhodný nápad, ale potřebovala jsem na chvilku vypadnout. Provětrat si hlavu, utřídit si myšlenky, abych se tam mohla vrátit, aniž bych měla nějaké pesimistické myšlenky. Castor mě totiž docela nakrknul. „Ačkoliv svou smečku miluji, někdy potřebuji být aspoň na malou chviličku sama, tak jsem se vydala na procházku. Šla jsem směrem na jih, kam moc často nechodím, a navštívila jsem Života," oznámila jsem jí a při té vzpomínce se jemně usmála. Pak jsem se trochu zarazila. „Znáš naše gallirejské Bohy?" zeptala jsem se a pohlédla na ni. Pokud by se počasí aspoň trochu umoudřila, od jezera bychom možná zahlédly jednu z věží Zříceniny. Pak jsem se vrátila k otázkám, které mi Kaya položila. „Za zimu jsme dokázaly ulovit jen jednoho srnce. Bylo to opravdu krušné. Dokonce se nám ho snažil někdo vzít. Nezdálo se mi ale, že to byli naši sousedi," zavrtěla jsem hlavou. Vlčice na mě sice prskla, že nejsem jediná, která chce zasytit svou smečku, ale z nějakého důvodu se mi nezdálo, že by žila tak blízko. Vlastně jsem ani nevěděla, jaký vztah má naše smečka k té sousední. Arcanus mě jen zpravil o její existenci, víc mi ale neřekl. „Ty se touláš? To pro tebe zima musela být ještě krutější," usoudila jsem a hodila na ni tázavý pohled.
Zastříhala jsem ušima a podívala se na Kayu, která poklusávala vedle mě. Naštěstí ne v takové blízkosti, stále jsme si udržovaly nějaký rozestup, už jen ze slušnosti. Najednou mnou projel takový optimistický a hravý pocit. „Kayo, zvu tě na šálek dobré vody," řekla jsem zcela vážně a pak se pobaveně zazubila. V tu chvíli si vlčice určitě myslela, že jsem se zbláznila. A nedivila bych se jí. „A na kus rybky, samozřejmě!" dodala jsem, abych to tak nějak zachránila. Vlastně by mi ani nevadilo, kdyby to vzala vážně a opravdu by po mně chtěla, abych ulovila dvě ryby. Jednu pro sebe a druhou pro ni. Lov mě bavil, navíc plácání se v jezeře nebylo až tak náročné jako samotný lov třeba vysoké. Ta voda bude ale pěkně ledová, pomyslela jsem si a nad tím se malinko ušklíbla. Co jsem po zimě mohla čekat? Voda se ještě nestihla ohřát od slunečních paprsků, které stejně ještě neměly dostatečnou sílu. Na léto jsme se netěšila, protože jsem většinou s tak tmavým kožichem trpěla.

// VVJ

Překvapilo mě, že Kaya naši smečku zná, i když jsem si byla jistá, že jsem ji tam nikdy neviděla ani jako návštěvníka. Někteří vlci asi o okolních smečkách věděli víc, já znala jen tu svou. O ostatních jsem si žádné informace nesháněla, protože jsem k tomu neměla důvod. V Asgaaru jsem byla naprosto spokojená. „Ano, to je přesně ona," pousmála jsem se. Jméno sousední smečky mi sděloval Arcanus, když mi popisoval okolí lesa, takže díky němu jsem si ho zapamatovala.
Kayino myšlení se mi zalíbilo. Byla to pravda, přežití letošní zimy by se mělo ve velkém oslavovat, protože to byl tak trochu zázrak. Usmála jsem se a hrdostí trochu vypjala hruď. Měla pravdu i v tom, že v dešti se velmi špatně stopovalo a většina zvířat je někde schované. Nějaký úkryt by to asi chtělo, pomyslela jsem si. Plánovala jsem ale, že si nějakou dobu popovídám s Kayou a potom se vydám domů. Měla jsem za sebou docela dlouhou cestu a už jsem se těšila, až se složím do smečkového úkrytu a odpočinu si. „A i kdyby se kolem něco nachomýtlo, bude to hubené a slabé," pokrčila jsem rameny. Divila jsem se, že srnec, kterého jsme s Aurorou a Lucy ulovily, zasytil většinu smečky. Holt se dospělí museli trochu uskromnit, aby se najedla hlavně vlčata.
Vlčice se na můj návrh moc netvářila. Nedokázala jsem ale odhadnout, jestli se jí nepozdávají ryby, nebo jezero. Asi každý měl radši chuť masa z nějaké vysoké. Ryba mně osobně taky smrděla, ale když jsem měla hlad a šla jsem kolem řeky, vždycky jsem se podívala, jestli v ní neplave nějaká kořist. Nebyla jsem úplně vybíravá. Kaya pak prořízla ticho svým hlasem. Pousmála jsem se a souhlasně přikývla. „Myslím, že nedaleko odsud je jedno větší jezero," odpověděla jsem jí. Rozhlédla jsem se, abych se v lese trochu zorientovala. Vzpomínala jsem si, že jsme kolem něj šly s Lucy, když jsme se vydaly ke Smrti. A cestou zpátky jsme byly rády, že jsme dorazily zpátky domů a mohly si odpočinout a celý ten zážitek vstřebat. „Třeba budeme mít štěstí," mrkla jsem na vlčici a pohodila ocasem. Pak jsem se vydala kupředu směrem, kterým jsem se domnívala, že se jezero nachází.

// Východní Galtavar

Obě jsme se shodly na tom, že tohle území smečky určitě nebude. Neexistovalo tu žádné značení teritoria. Les byl určitě domovem mnoha druhů ptáků a jiných živočichů, kteří byli teritoriální podobně jako my, vlci. Žádná vlčí skupina tu ale dlouhodobě nežila. Překvapeně jsem zastříhala ušima. „Chceš mi říct, že nějaká smečka žije… v močálech?" vydechla jsem nevěřícně a několikrát zamrkala. Doufala jsem, že jsem se mohla přeslechnout, ale určitě tomu tak nebylo. Její narážku jsem pochopila správně. „Kdo by se usídlil v močálech? Fuj," zabrblala jsem si pod vousy. Určitě to tam smrdělo, tím pádem smrděli i ti obyvatelé. Za Asgaar jsem byla ráda jako snad ještě nikdy, když jsem se doslechla, že někteří vlci musí žít na tak odporném místě. „Můj domov je určitě voňavější a hezčí. Žiju v Asgaarském hvozdě," zpravila jsem ji, aby mě nepřiřazovala k těm páchníkům z močálů.
„Těší mě, Kayo," řekla jsem a zastříhala k ní ušima. Byla to jen taková formální větička, zdvořilostní frázička, ale to jsme obě věděly. Pak jsem se pídila, jestli jsem ji náhodou v něčem nevyrušila. Zjistila jsem od ní, že lesem jen prochází, ale že se poohlíží po nějakém jídle. Rozhlédla jsem se. „Kdo ví, kolik zvěře tu zimu přežilo," hlesla jsem. Nechtěla jsem být pesimistická, ale obávala jsem se, že stavy našich kořistí se značně snížily. Čert ví, jestli se ten zimní hladomor ještě neprotáhne do jara a následujícího léta. „Možná bys mohla zkusit nějakou řeku nebo jezero. Tam by snad nějaké ryby mohly být, pokud jimi nepohrdneš," poradil jsem jí a krátce se pousmála. „Led už na nich roztál," dodala jsem. Byla jsem toho sama svědkem. Řeky se začínaly vylívat ze svého koryta a zaplavovaly blízké loučky.

Vlčici jsem zastihla docela nepřipravenou, jak se zdálo. Přes bubnující kapky deště mě asi neslyšela, nemohla mě cítit, protože voda všechny pachy okamžitě smyla. Snažila jsem se dělat trochu kravál, aby se mě nelekla, ale zároveň jsem nechtěla působit jako nějaký buran. Sem tam šlápnutí na větvičku a následné zakřupání asi i tak bylo málo.
Zastavila jsem se v bezpečné vzdálenosti od ní a naklonila hlavu na stranu. „Tohle asi není území smečky," usoudila jsem a rozhlédla se po okolí. Kdyby bylo, jistě by nás její obyvatelé nenechali projít pomalu až do středu lesa. „Má smečka se ale nachází docela nedaleko," pověděla jsem jen tak na okraj a opět pohledem projela naše okolí, abych se lépe zorientovala. Severní území jsem ještě neměla dokonale prozkoumaná, ale pokud se můj orientační smysl nemýlil, někde kousek na jihu od nás se nacházela řeka, která omývala část hranic Asgaarského hvozdu.
Pořád si ode mě udržovala odstup, ale to bylo správně. Já dělala úplně to samé, protože jsem nevěděla, co bych od ní mohla čekat. Vždycky jsem raději počítala s tou horší možností - že by na mě mohla zaútočit. „Jmenuji se Gee. A ty jsi?" představila jsem se a vzápětí se jí také zeptala na jméno, abych ji mohla nějak oslovovat. Ráda jsem své společníky oslovovala přímo jménem, přišlo mi to daleko lepší než vymýšlení si nepřesných přezdívek. „Nevyrušila jsem tě při něčem?" zeptala jsem se ze slušnosti. Pokud měla něco na práci, mohla jsem se otočit a jít si po svých. Nedělalo mi to sebemenší problém.

// Zarostlý les (přes Kiërb)

Tenhle les vypadá docela normálně, pomyslela jsem si, když jsem vstoupila na další území. Stromy u sebe nebyly nesmyslně blízko jako v tom předchozím a ani to nevypadalo, že na mě odněkud vykoukne mluvící jezevec, aby mi ukázal další kouzla. Mé setkání s matkou proběhlo dobře, ale pořád jsem si přála, abych s ní taková témata mohla probrat, když byla ještě naživu. Holt jsem to nějak nestihla.
Zastavila jsem se a otřásla svým kožichem. Nechtěla jsem z něj dostat vodu, která tam stejně za pár sekund zase nateče zpátky. Snažila jsem se zbavit těch malých větviček, které se na mě uchytily. Pořád jsem je totiž někde cítila. Moc mi to ale nepomohlo, a tak jsem deset minut strávila různým protahováním a natahováním, jak jsem se snažila zuby chytit všechny nečistoty a zbavit se je. Pomohlo to ale jen částečně. Na některých místech, kam jsem si nedosáhla, větvičky ještě stále byly.
Rozešla jsem se kupředu. V dálce jsem zahlédla nějakou tmavou siluetu. Vlk. Měla jsem docela dobrou náladu, takže jsem se vydala přímo k němu. Během chvilky jsem zjistila, že se jedná o vlčici. „Zdravím," pozdravila jsem ji klidným hlasem a zavrtěl špičkou ocasu, abych jí dala najevo, že nepřicházím s žádným špatným úmyslem. Vlastně se mi zdálo, že snad něco hledá. Mohla bych jí pomoct. Víc už jsem říkat nechtěla, raději jsem vyčkávala na její reakci. Pokud by se mnou nechtěla mluvit a působila by značně nepřátelsky, jakékoliv pokusy o seznámení bych vzdala a vydala se někam dál.

Sny a cíle - úkol č. 1 (10/10)

// Zubří vysočina

Velký kámen jsem nechala a zády a rozhodla se, že se před deštěm opět ukryji do nějakého lesa. Ten naštěstí nebyl daleko. Popoběhla jsem, abych u něj byla co nejdřív. Později jsem ale litovala, že jsem les raději neobešla. Ukázalo se totiž, že byl ještě hůř přístupný než ten, ve kterém jsem našla jezevce. Zadýchaně jsem se zastavila a rozhlédla se kolem. Vážně tu nikde není? Že by mě odtud vyvedl? pomyslela jsem si. Jeho nízké tělo jsem ale nikde neviděla.
Musela jsem se teda smířit s tím, že se tu budu motat sama. Jak jsem se dostávala hlouběji a hlouběji do lesa, všimla jsem si, že už ani neprší. Když jsem však vzhlédla nahoru, zjistila jsem příčinu - koruny stromů byly tak husté a zarostlé do sebe, že se sem voda neměla šanci dostat. Maximálně tak pár kapek. Představovala jsem si, že i za nejslunečnějšího dne tu musí být šílená tma. Křoví mě nepříjemně kousalo, do kožichu jsem nabrala nové větvičky a vypadala jsem opravdu hrozně. Nespočetněkrát jsem zakopla o nějaký kořen, liánu a velmi často mi chvilku trvalo, než jsem se z toho neštěstí zvládla vymotat.
Když jsem tak kráčela dál, všimla jsem si, že hlína pode mnou je i přes to všechno docela rozmočená. Nějaká vlhkost se sem stejně dostala a sníh tál, takže na zemi vznikalo blátíčko. Jedno místo se mi zdálo nějak živější. Zastavila jsem a sklonila hlavu. Vypadalo to, jako by se ten kousek líny pohyboval. Nahoru a dolů, do stran. Zkrátka jako by se přeměnil na nějaké zvíře.
Při bližší prozkoumání jsem ale zjistila, že nějaká zvířata tam přeci jen jsou. Byly to žížaly. Všelijak různě dlouhé a hlavně barevné. Různě proužkované, tečkované. Jejich barvy byly docela kontrastní, až jsem si říkala, jestli tady nežije nějaký vzácný druh jedovatých žížal. Bylo dost možné, že má domněnka byla pravdivá. Ekosystém tohoto lesa byl specifický. Ještě nikdy jsem neviděla tak hustý les, kde sotva prosvítá sluníčko. Byla tu vážně tma a odhadovala jsem, že právě to se žížalkám líbilo. Viděla jsem dokonce i nějakou pěkně tlustou. Evidentně se jim tu docela dařilo. Rozhodně jsem je nemínila jíst, protože vypadaly opravdu jedovatě.
Raději jsem se vydala dál a obloukem jejich stanoviště obešla, abych jim náhodou neublížila. A taky jsem se jich nechtěla dotýkat, vypadaly odporně a slizce. Už přeci musím být blízko! pomyslela jsem si, když jsem už někde v dálce slyšela déšť. Opravdu. Stačilo mi prolézt ještě několika keři, než jsem se opět ocitla na dešti. Otřepala jsem se, abych ze sebe dostala všechny větvičky a rozešla se dál.

// Východní hvozd (přes Kiërb)

Sny a cíle - úkol č. 1 (9/10)

// Jezevčí plácek

S jezevcem jsem se rozloučila, jen co mě vyvedl z lesa. Tvářil se už o něco přívětivěji, asi proto, že se mě konečně zbavoval a už mu nebudu smrdět na jeho území. Třeba se chtěl pořádně prospat a já mu v tom bránila nebo tak. Možná je to takový posel mrtvých duší, které se se mnou chtějí setkat? přemýšlela jsem. Kdyby nebylo jeho, mýtinku bych vůbec nenašla. Ani by mě nenapadlo ji hledat, a přitom bych o tolik přišla! Při setkání s Nerssie jsem měla takový zvláštní tíživý pocit na srdci. Došlo mi, že už se jí nikdy nebudu moct dotknout, a přitom bych tak moc chtěla! Jako matka mnohdy nefungovala, vychovávaly nás různé vlčice ze smečky, ale to nic neměnilo na tom, že to byla má matka a můj velký vzor v jedné osobě. Totiž, jestli někdy budu mít vlčata, určitě se k nim budu chovat přívětivěji, ale v matce jsem viděla tu statečnou a silnou vlčici, kterou jsem také chtěla být. Došlo mi ale, že se tam mohu vrátit, abychom si zase pár minut povídaly, a to bylo přeci skvělé! Věděla jsem, na čem jsem, konečně mě netížila nevědomost. A jak se zdálo, pokud se mnou bude chtít mluvit táta, jezevec mě příště zavede k němu. Moc bych si ho přála poznat, protože jsme o něj přišli, když jsme s Rockym a Zoe byli ještě příliš malí.
Co to je? nechápala jsem, když jsem se dostala k docela velkému kameni. Tyčil se uprostřed ničeho. Navíc byl naprosto ohromný! Žádný takový malý kámen, na který si vlk mohl vyskočit a slunit se na něm v letním horkém dni. Na tenhle se vyskočit nedalo. Byl to pořádný kolos a já přemýšlela, jak se sem asi dostal. Nemohl tu přeci jen tak vyrůst, pomyslela jsem si. Co jsem tak věděla, kameny se nechovaly jako například květiny. Nemohly jen tak ze země vyrůst. Asi dvakrát jsem tento úkaz obešla, přitom mi to v hlavě stále šrotovalo. Navíc se tu tyčil úplně bezdůvodně. Kdyby tu takových kamenů bylo víc pohromadě, asi bych se nad tím tolik nepozastavila. Přistoupila jsem kolmo k němu, pohled zapíchla do země a temenem hlavy se opřela o mírně hrbolatý povrch kamene. Snažila jsem se zatlačit, ale vůbec to nešlo. S kamenem se opravdu nedalo hnout. O to častěji jsem se sama sebe ptala, jak se sem asi mohl dostat. Nespadl přeci jen tak z nebe, ne?
Musela jsem se smířit s tím, že tato záhada pro mne bude navždy nevyřešená a zase jsem se posunula o území dál.

// Zarostlý les

Sny a cíle - vlastní úkol č. 2

// Jezevčí les

„Já ti teda nevím," zamumlala jsem, když jsem s ním snažila držet krok. Měl krátké nohy, ale pod houštím se daleko snadno protáhl. Já už měla v kožichu zastrčené různě dlouhé větvičky. Jak byl mokrý, půjde to z něj mnohem hůř dolů. Tohle nespravím obyčejným otřepáním se. „Vy vlci si pořád na něco stěžujete,“ řekl otráveně. Pokud o mou společnost nestál, proč chtěl, abych ho následovala?
Najednou se zastavil. Udělala jsem to samé a tázavě se na něj zadívala. On mi odpověděl zamračeným pohledem a pokynul hlavou, abych pokračovala sama. Opatrně jsem přikývla a vydala se kupředu bez něj. Nevěděla jsem kudy přesně jít, žádná cestička tu nevedla. Netrvalo dlouho a já se dostala z toho největšího houští na nějakou mýtinku. Byla jsem ale tak šikovná, že jsem zakopla o jeden z kořenů a na trávu dopadla zády. Tlapy mi trčely do vzduchu a já se vzpamatovávala z toho překvapení. Cítila jsem, že tráva není mokrá. Naopak byla tak akorát vysoká a hezky měkounká. Co to má znamenat? nechápala jsem. Měla jsem pocit, že jsem snad v úplně jiné roční době, někde mimo Gallireu. Ptáčci tu z plných plic zpívali, cítila jsem rozkvetlé stromy a květiny.
Konečně jsem se odhodlala a převalila se na břicho do normálního lehu. Byla jsem z toho zmatená. Zaregistrovala jsem před sebou nějakou postavu. Na jezevce byla moc velká, ale při troše představivosti byla jejich zbarvení docela podobná. Až na tu sekeru, která se jí houpala na krku. „Už jsem si myslela, že si mě nevšimneš,“ pronesla s drobným úsměvem na tváři a vykročila ke mně. Já zůstala stále v lehu, dolní čelist mi padla pomalu až na hruď. Její hlas jsem neslyšela roky. Přišel mi jako cizí, ale zároveň tak známý. Každým krokem se přibližovala a mě to všechno začalo docházet. „Maminko," oslovila jsem ji a v tu chvíli jsem vyskočila na nohy a vyrazila rychlostí světla za ní. Ona se zastavila a já těsně před ní. Rozpačitě jsem natáhla čumák k tomu jejímu. Jenže ve chvíli, kdy jsem jej měla ucítit, jsem necítila vůbec nic. Jako by byla tvořena jen vzduchem, který byl zbarvený do její podoby.
Když jsem ji zahlédla, vzplanul ve mně malý ohníček naděje. Třeba se Život mýlil a Nerssie žila! Jenže teď mi velmi rychle došlo, že měl naprostou pravdu. Zase jsem o krok ustoupila a po tvářích mi steklo několik velkých slz. „Gee, zlatíčko. Nic se neděje, všechno bude dobré,“ chlácholila mě, když se kolem mého těla prohnal teplý vánek. Už mi nebyla taková zima, i když jsem byla stále promočená na kost. „Mrzí mě to," šeptla jsem s chvějícím se hlasem. Mluvení pro mě najednou bylo nesmírně obtížné. Cítila jsem takový zvláštní tlak na hrudi. Takovou úzkost, kterou jsem nikdy předtím nepociťovala. Pohlédla jsem do jejích dvoubarevných očí. Její pohled byl měkký a láskyplný. „Taky mě to mrzí. Vyčítám si, že jsem se vám nevěnovala, dokud jsem mohla. Byla jsem sobecká a myslela jen na své blaho, když jsem se vzdala pozice alfy a úplně smečku opustila. Vás jsem tam nechala a vůbec nepřemýšlela nad tím, že se můžeš trápit. Zůstala jsi tam úplně sama,“ povzdechla si. Měla pravdu. Nejprve Klímovou smečku opustili Rocky se Zoe, později má matka. Já v ní pak ještě nějakou dobu setrvávala, ale to bylo spíše ze zvyku. Přála jsem si, abychom tuhle konverzaci měly, když byla ještě naživu. Nyní jsem ji nemohla a ani nechtěla nic vyčítat. „Chtěla jsi být šťastná, to není sobecké," poznamenala jsem a trochu se pousmála. Srdíčko mi stále divoce bilo, ale slzy se mi už z očí nevalily. To by jen ten prvotní šok.
„Pověz mi, co jsi všechno zažívala, když jsi opustila Gallireu,“ vybídla mě a usadila se na trávě. Udělala jsem to samé. „Kde jen začít," zhluboka jsem se nadechla a poté pokračovala, „ocitla jsem se opravdu daleko od domova, když jsem potkala Ilore. Nebo nepotkala… Ona si mě spíš našla. Přidala jsem se k nim do smečky a několik let byla opravdu nesmírně šťastná. Měla jsem pocit, že tohle je můj osud. Dokonce jsem získala funkci ochranáře a dostala jsem se až na pozici gammy. Jenže pak jsem se připletla do potyčky s jedním vlkem, kdy se naše magie zvláštně spojily a já skončila zraněná. Několik dní jsem vůbec necítila zadní nohy, bylo to hrozné. A tak jsem se rozhodla odejít. Naštěstí jsem si našla cestu zpátky na Gallireu." Mluvila jsem velmi rychle a stručně, protože jsem měla pocit, že bychom tu mohly být několik hodin, kdybych povídala do detailů. V hlavě jsem měla spoustu myšlenek. „Když jsem se vrátila, byla jsi ještě v Sarumenské smečce. Měla jsem tě na dosah tlapky," vydechla jsem a zadívala se do země. Tohle mě mrzelo nejvíc. Mohly jsme se ještě setkat, než Gallireu opustila, ale ani jedna jsme nevěděly, že se můžeme najít. „Já vím, Gee, ale nevyčítej si to. Nemohla jsi to vědět,“ uklidnila mě a já pokývla hlavou.
„Jsi šťastná?" ptala jsem se. Otázka mohla znít nesmyslně. Jak by mohl být mrtvý vlk šťastný? „Ano, mnohem víc než ve smečce, abych pravdu řekla. Konečně jsem se opět setkala se svou životní láskou,“ prozradila mi. Zalapala jsem po dechu. Táta! došlo mi. Vůbec jsem si ho nepamatovala, znala jsem ho jen z vyprávění. „To jsem ráda, mami," řekla jsem a zavrtěla ocasem. Nerssie se na mě láskyplně usmála.
„Opatruj se, má drahá Gee. Třeba si ještě někdy popovídáme,“ promluvila na mě a pak se pomalu otočila a rozešla se směrem ode mě. „Ne, ne! Prosím! Ještě chviličku!" volala jsem a rozeběhla se za ní. Měla jsem pocit, že jsem jí ještě spoustu věcí nestihla říct. Měla jsem toho na srdci tolik. Jenže zafoukal vítr a silueta mé matky se rozplynula.
Zastavila jsem se, srdce mi rychle bilo a já nemohla uvěřit tomu, co jsem právě zažila. „Je čas,“ upozornil mě jezevec, který stál pár metrů bokem. Mlčky jsem mu přikývla a s hlavou v oblacích se z ním rozešlo. Tohle místo bylo kouzelné. Setkávali se tu živí se svými mrtvými příbuznými. Věděla jsem, že si sem opět udělám cestu. A kdo ví, třeba se mi tentokrát poštěstí a shledám se s tátou.

// Zubří vysočina

// Tulipánová louka

Dorazila jsem do lesa, který jsem z louky viděla už z dálky. Musela jsem uznat, že jsem byla ráda za trochu t ochrany přes deštěm. Z mé srsti kapaly kapky vody a zdálo se mi, že víc promočená snad už být nemohu. Když jsem se ocitla hlouběji v lese, otřepala jsem se, abych ze sebe tu přebytečnou vodu dostala. Můj kožich byl totiž rázem hrozně těžký.
Když už jsem tam tak stála, rozhlédla jsem se a zhluboka se nadechla. Déšť všechny pachy smyl, ale nějací vlci tu byli - z dálky jsem totiž slyšela nějaké hlasy. Nechtěla jsem se k nim přidat, protože jsem zatím netoužila po společnosti. Nechtěla jsem se tu úplně zaseknout, měla jsem pocit, že se přede mnou nachází daleko zajímavější místa.
Najednou jsem za sebou uslyšela chrochtání. To asi vlk nebude, pomyslela jsem si a ohlédla se za sebe. Zahlédla jsem tam černobílé stvoření, které bylo stejně promočené jako já. Jezevec. Otočila jsem k němu celé své tělo a ostražitě ho sledovala. S tímto zvířetem jsem se moc často nesetkávala, a tak jsem nedokázala odhadnout, jak na mě bude reagovat. Zvedl hlavu a zahýbal špičatým čumáčkem. „Hej ty! Pojď se mnou,“ zavolal na mě a rozešel se kupředu. Po metru se zastavil a ohlédl se na mě. Byla jsem paf. Jezevci taky umí mluvit? My si s nimi rozumíme? Vždycky jsem měla za to, že mezidruhová komunikace není možná, protože rozdílné druhy mluví rozdílnými jazyky. „Nepřemýšlej a pojď,“ pobídl mě. Z nějakého důvodu jsem se mu bála odporovat. Trochu jsem sklonila hlavu, abych na něj dobře viděla, a vydala se za ním. Cesta byla teda daleko snazší pro něj než pro mě.

// Jezevčí plácek

Sny a cíle - úkol č. 1 (8/10)

// Říční eso

Řeku jsem nechala za svými zády a už jsem si to kráčela dál a dál. Opět jsem vkročila na nějakou louku. Bohužel všude zatím ležel sníh, sice ho tu bylo opravdu málo, ale jaro ještě nebylo v plném proudu. Tak ráda bych se sem podívala, až bude všechno kvést. A co mi brání? pomyslela jsem si. Žádné velké povinnosti jsem ve smečce neměla. Nemusela jsem chránit hranice, neměla jsem na povel uspořádání lovů. Zkrátka jsem mohla s čímkoliv pomoct, kdyby to ode mě někdo chtěl, ale nic víc jsem dělat nemusela. Taková volnost by se asi někomu mohla líbit, ani já si nestěžovala. Ale i tak jsem byla pecivál domácí, co se nejraději pohyboval doma. Pořád jsem tam ještě dost vlků neznala a na tom jsem chtěla zapracovat. Ráda bych se s každým seznámila, popovídala si a tak. Vztahy mezi členy přeci byly důležité.
Byla jsem celá zamyšlená a moc jsem se nekoukala na cestu, protože jsem přeci šla po rovině a nečíhaly na mě žádné kmeny. To sice ne, ale čekalo na mě něco jiného, jak se zdálo. Najednou jsem pod svými tlapami zaslechla zakřupání. Takové jsem snad ještě v životě neslyšela. Takhle nekřupal čerstvý sníh, to byl úplně jiný zvuk. Přejel mi mráz po zádech a já se o kousek vzdálila. Pak jsem se podívala na místo, kde jsem před chvilkou stála pravou přední tlapou. Byly tam nějaké bílé kousky něčeho. Přimhouřila jsem oči a sklonila k tomu hlavu. Kosti? zamyslela jsem se. Neodvážila jsem se do toho hrabat tlapou, zatím. Nyní jsem si to tak akorát prohlédla ze všech možných úhlů a stran.
Byla jsem si jistá. Jednalo se o kostru nějakého hlodavce (// snad se to dá počítat jako nějaký zajímavý předmět), který dost pravděpodobně nepřežil zimu. Asi se probral ze zimního spánku, nebo zkrátka umrzl při něm. Po letošní zimě bych se ničemu nedivila. Malí živočichové si určitě museli projít peklem. Zas a znovu jsem byla ráda, že mou hlavní složkou potravy je maso. Kdybych měla žít jen o kořínkách a travičkách, no nevím, nevím, jak by to se mnou dopadlo.
Konečně jsem se odhodlala a do kostřičky šťouchla jedním drápkem. Už tak byla poničená kvůli tomu, že jsem na ni neomaleně stoupla. Pořád jsem ale dokázala rozeznat lebku. S těmi menšími kostmi jsem měla dost problém. Kdybych ji svou váhou nerozdrtila, byla by určitě zachovalejší. Udivovalo mě, jak bylo všechno malinkaté. Od tlapiček po hlavu. Zuby ale byly docela velké, i na tak malé zvíře. Odfrkla jsem si a nechala kostru kostrou. Byl přede mnou les, který mě zajímal o trochu víc. Však co se dá vykoukat na rozdrcené kostře?

// Jezevčí les

Sny a cíle - úkol č. 1 (7/10)

// Narrské kopce (vrchol)

Pádila jsem z kopce jako smyslů zbavená. Vlastně jsem se divila, že jsem nijak nezakopla a neskutálela se jako hromádka neštěstí hezky dolů a nerozplácla se tam. Užívala jsem si toho bezbolestného pocitu a doufala, že Životova magie na mě bude mít trochu dlouhodobější účinek. I tak jsem se ale chtěla šetřit. Za tu pitomou bolest mi to nestálo.
Ocitla jsem se na opačném úpatí, protože jsem zrovna kráčela k další řece. Vážně jich je tu docela hodně, pomyslela jsem si. My na severu ale měli ještě nějaká jezera. Tady jsem nepotkala zatím ani jedno, takže se zdálo, že vodní zdroje jsou na Galliree dejme tomu vyrovnané. Olízla jsem si čumák. Chtěla jsem využít toho, že mám před sebou zase řeku, abych se napila. Ta cesta na vrchol Narrských kopců mě opravdu vyčerpala a v krku mi vyschlo. Navíc už jsem prošla opravdu pořádný kus Gallirei! Byla jsem na sebe pyšná. Poznala jsem spoustu krásných míst, jen těch vlků jsem mnoho nepotkala. Mám já vůbec nějaké známosti, když vynechám ty ze smečky? zamyslela jsem se. Bylo dost možné, že můj kruh známých vlků se točil jen kolem smečky. Jiné jsem asi vážně skutečně neměla. Bellraye jsem neviděla už víc jak rok, tam naše přátelství skomíralo.
Došla jsem k řece. V korytě bylo opravdu dost vody, to bylo tím, jak ve vyšších polohách (a vlastně i tady) tál sníh. Předními tlapkami jsem se dostala až do vody a sklonila hlavu, abych se mohla napít. Tekutina byla stejně chladná jako ta v Midiam. Není to náhodou ta samá řeka? přemýšlela jsem. Po ochutnání jsem ale zjistila, že pravděpodobně ne. Tahle voda chutnala jinak. Tak zvláštně a trochu bahenitě. Mlaskla jsem a trochu se ušklíbla. Tak odsud se už nenapiju, rozhodla jsem.
Pod svou tlapou jsem ucítila docela ostrý kámen. Ušklíbla jsem se, o pár centimetrů ucouvla a zase se ho pokusila vylovit. Tentokrát se mi to podařilo na první pokus! Popošla jsem s ní na nějaký rovný povrch a pustila ho. Ukázalo se, že to je docela do ostra vymletý kámen, který měl uprostřed díru. Byl teda rozhodně zajímavý, jen co je pravda, ale mohl mi rozříznout tlapičku, kdybych se nějak špatně nastavila. Kdyby ho dokázala nějakým způsobem přidržet u oka, zatímco bych na někoho zírala, mohlo by to vypadat i docela legračně. Takové schopnosti jsem jako vlk ale neměla. A tak jsem kámen nechala kamenem, vydala se přes řeku, abych zase někam popošla.

// Tulipánová louka