Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lucy mi pověděla, že se taky nějakou dobu pohybovala mimo území. Takže jsme měli podobné záměry, taky jsem se původně vydala na výpravu, abych se uklidnila. Pak mi do cesty vstoupily Narrské kopce, pak jezevec, a nakonec se to všechno nějak zvrtlo. „Je to pěkně nechutná představa, co?" zareagovala jsem na Lucyino znechucené odfrknutí. Hlavně to bylo úplně zvrácené.
Arcanus mi sdělil docela nepříjemnou informaci. Zachvěla jsem se při představě, že těch vlků jako je Apaté, tu běhá ještě víc. Konkrétně další dva. A pravděpodobně nikdo nevěděl, jestli to je finální počet, nebo budou přibývat. „To je hrozné," vydechla jsem. Vzpomínala jsem si, že Castor nám sděloval, že je Sionn zraněný, ale nevěděla jsem, jaké přesné byly souvislosti. Hnědý vlk nám tehdy k tomu nic víc neřekl, protože sám vypadal velmi unaveně. Souhlasila jsem s tím, že bychom se měli mít na pozoru.
Alfa se dal zase do povídání, tak jsem uši našpicovala jeho směrem. Bedlivě jsem poslouchala. Když zmínil smečku na severu od nás, automaticky jsem tam natočila hlavu. Nedokázala jsem posoudit, jestli ta spolupráce byla nutná, ale respektovala jsem jejich rozhodnutí. Nic jiného mi tedy ani nezbylo. Pokývla jsem tedy hlavou, že rozumím. To ale nebyla jediná novinka… Byla mi udělena funkce ochranáře. Na Arcanuse jsem překvapením vykulila oči a začala mávat ocasem ze strany na stranu. „Ano, zastávala," řekla jsme rychle, abych potvrdila jeho domněnku. Poté jsem se narovnala a zatvářila se trochu vážněji. „Bylo by mi potěšením! Moc děkuji za důvěru, budu se snažit nezklamat," dodala jsem, ale poté se na mé tváři opět objevil šťastný úsměv. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ani jsem nedoufala, že by se mi opět podařilo získat funkci, kterou jsem zastávala v minulé smečce. S Yeterem jsem lovila na svém prvním smečkovém lovu. Až doteď jsem nevěděla, že je ochranářem. Věřila jsem, že se nějak domluvíme, rozdělíme si část lesa a tak. Rozhodně vypadal jako rozumný vlka a já se těšila na práci s ním.
Ozvalo se další zavytí, tentokrát z jiné strany lesa. Švihla se ocasem ze strany na stranu. Že by to byla má první příležitost? pousmála jsem se. „Můžu?" nadhodila jsem směrem k Arcanusovi. Byla jsem si vědoma svých povinností a milovala jsem ten pocit, že jsem smečce k něčemu užitečná.

Nadšeně jsem zamávala ocasem, když ke mně Lucy přiskočila. Položila jsem jí hlavu na hřbet a se zabořeným čenichem do její srsti tak zůstala, dokud se neodtáhla. „Moc ráda tě vidím," řekla jsem se širokým úsměvem. Tohle je pravá kamarádka! Ne jako Apaté, pomyslela jsem si. Opravdu jsem nevěděla, co mě to napadlo - pokoušet se skamarádit zrovna s tou podivínkou. „Mám se dobře. Kde ses po lovu toulala?" chtěla jsem vědět. Když jsem ulehla do jeskyně, viděla jsem ji akorát odcházet s kusem masa. Od té doby jsme se vlastně neviděly.
„Lucy!" vykřikla jsem kamarádčino jméno a šťouchla svým zadkem do jejího boku. Pak jsem se začala smát. „To naštěstí ne," vyvedla jsem ji z omylu. Ale díky této poznámce jsem se opět vrátila myšlenkami k Apaté, což vlastně bylo docela žádoucí. Rostlinní démoni… No fuj, vnitřně jsem se otřásla. Nějak jsem si ještě nedokázala představit, že by uvnitř mě měla růst vlčata, natožpak něco, co si ta šílená vlčice navymýšlela. „Kde jen začít," vydechla jsem, když mě Arcanus pobídnul, abych se rozmluvila. To setkání bylo na mě tak intenzivní, že na něj dost možná nikdy nezapomenu. „V lese na severu jsem potkala šedobílou vlčici, mluvila o sobě jako o Apaté. Byla naprosto šílená. Všude viděla nějaké nestvůry, dost často používala vymyšlená slova a napadla kořen od stromu a nadávala mu, co tak blbě čumí," chrlila jsem všechno, na co jsem si vzpomněla. To nejdůležitější ale mělo ještě přijít. „A je to ještě horší! Měla takové blbé narážky. Zmínila se, že zabila a snědla nějaké vlče, dokonce i dospělého vlka. Nejsem si jistá, do jaké míry se jí dá věřit, ale myslela jsem si, že je třeba vás varovat. Kdyby to všechno, nedej bože, byla pravda," dokončila jsem svůj monolog. Myšlenkami jsem opět zabrouzdala k Apaté. Nemusela jsem nutně sdělovat, že si také myslela, že jsem březí… jenže s nějakými démony. To už by na ně asi bylo moc.
Zaslechla jsem od hranic vytí. Střihla jsem tam ušima a pak se podívala na Arcanuse. Čekala jsem, jestli mi sdělí ty novinky nebo jestli nejprve půjde vyřešit cizince. Nevěděla jsem, jak moc to spěchalo. Z teritoria jsem se však nechtěla zas na delší dobu vzdálit. Zdejší vlky jsem znala a rozhodně tu nenarazím na další Apaté.

„Počkaj predsa, Ilore!" volala som na svoju vernú priateľku. Mala predo mnou veľký náskok. Bolo tomu niekoľko dní, čo som sa dostala na územie Soleiského lesa, a od tej chvíle sme se stali nejlepšími priateľkami. Boli sme spolu od východu slniečka, celý deň sa spoločne hrali a na večer sme zaspávali vedľa seba. Už dlho som sa necítila tak šťastná - vlastne od tej chvíle, čo som opustila Gallireu. Zasmiala som sa a pridala do kroku. Preskúmávali sme okolie domovského lesa, akurát sme boli na výprave smerom k jazeru. „Ilore!" zavolala som na ňu ešte raz a lapala po dychu. Bola rýchla a vrtká. „Pridaj!“ odvetila s širokým úsmevom.
Po niekoľkých ďalších minútách zbesilého behu sme dorazili k vodnej hladine. Počasie bolo nádherné a vo vode se odrážala modrá obloha s maličkými obláčiky. Léto bolo v plnom prúde, všade bolo horko - mne s čiernym kožuchom obzvlášť. „Budeme loviť ryby? Alebo sa chceš len hrať?" pýtala som sa svojej spoločníčky. Ilore namiesto odpovede skočila do vody a začala na mňa cachtat. Smiala som sa a urobila som to isté. Labkami som hrabala v piesku a tým na bielu vlčicu hádzala galóny vody. Mala mokrý úplne celý chrbát a celú hlavu. Bola to ohromná zábava.
Takto sme vydržali naozaj dlho, ale vôbec nám to nevadilo. Horúce počasie priamo lákalo k osvieženiu. „Pozri! Mušľa!“ vykríkla Ilore, zakývala chvostom a rozvírila tým vodnú hladinu. V krásne čistej vode sa leskla biela schránka nejakého vodného živočícha. „Vylovíme ju?" pýtala som sa a natešene máchala chvostom. Naše pohľady sa stretli a v Iloriných zlatých očiach som zazrela rozvernú iskričku. Už dávno sme neboli bezbrannými vľčaty, rostli z nás mladé vlčice, ktoré skúmali svet.
Ilore krátko prikývla a opet sa usmiala. „Budem odpočítávať do troch. Kdo ju získá prvý, je víťazom," oznámila som jej pravidlá a hravo sa uškrnula. Nenechám ťa vyhrať, pomyslela som si a mé dvojfarebné oči si opäť našli tie její. „Tri, dva… Jedna!" vykríkla som a v tej chvíli sa obe naše hlavy ponorili pod vodnú hladinu.

// Pokračování někdy příště…

// Mahtaë (sever)

Uvolněným krokem jsem se dostala až k hranicím smečky. Zhluboka jsem se nadechla vůně domova a nadšeně zamávala ocasem. Přišlo mi, jako kdybych tu nebyla měsíce, přitom v realitě jsem byla mimo les několik dní. A kolik věcí jsem za tu dobu stihla! Přeznačkovala jsem ještě jeden strom, abych zvýšila odér naší smečky. Z Apaté jsem byla trochu paranoidní, ale opravdu bych nedala tlapu do ohně, že mě nebude sledovat. Navíc by to byla moje chyba, kdyby se tu objevila. To by mě alfy hnaly!
Na chvilku jsem zastavila, abych zavětřila a zjistila, kdo všechno se v lese nachází. K mému překvapení tu moc vlků nebylo. Většinou jsem měla zkušenost takovou, že to tu vlky praskalo ve švech. Rozhodla jsem se, že vyhledám jednu z alf. Arcanusovým směrem jsem cítila i Lucy, takže jsem se bez dalšího přemýšlení vydala za nimi.
Našla jsem je na úplně opačné straně teritoria. Cestou jsem se kochala lesem a jednoduše se domovem kochala. Už z dálky jsem poznala, že se o něčem baví. Určitě jim nebude vadit, když se k nim připojím, pomyslela jsem ji a ještě trochu svůj klus zrychlila. „Ahoj, neruším?" pozdravila jsem je a na oba se s přátelským úsměvem zadívala. Své tempo jsem srovnala s tím jejich. Vycítila jsem, že atmosféra tu byla taková zvláštně ztěžklá. A ta moje novinka ji asi moc nezlepší. Nečekala jsem, až jeden z nich odpoví, protože jsem měla na srdci něco, co mě tížilo. „Musím vám něco říct. Myslím, že je to docela důležité," pověděla jsem. Sionn byl velký, ale co to druhé vlče, které jsem koutkem oka zahlédla tehdy v jeskyni? To se k Apaté rozhodně dostat nesmělo. Nedokázala jsem odhadnout, jak by šílená vlčice zareagovala. Třeba by ho skutečně… sežrala.

// VVJ

Upalovala jsem směrem k Mahtaë a ještě několikrát se za sebou ohlédla. Jestli mě budeš pronásledovat, tak přísahám, že skončíš hlavou napřed v řece, věnovala jsem Apaté poslední myšlenku a zašklebila se. Byla vážně divná, její řeči byly opravdu znepokojivé. Nevím, co mě to v lese popadlo, že jsem se s ní začala kamarádíčkovat. S takovou náturou jsem totiž za normálních okolností nemínila trávit čas. I ta chvilka s ní ze mě vysála tolik energie, že jsem byla zralá na spánek.
Teplý vzduch mě ale probral a šla jsem dál za zvukem řeky. Domov už jsem měla za rohem, ale nechtěla jsem se tu moc zdržovat, kdyby mě ďáblem posedlá vlčice skutečně pronásledovala. Zastavila jsem u koryta řeky, která nebyla tolik rozvodněná, jak jsem čekala. Možná u jejího ústí byla situace kritičtější. Sklonila jsem hlavu k vodě a několika doušky se napila. Přitom jsem stále přemýšlela nad tím zvláštním setkáním, které jsem měla za sebou. Několikrát se zmínila, že snad sežrala nějakého vlka. A vlče! vyděšeně jsem zamrkala. Dá se ale její vyšinuté hlavě věřit? Nebyl to jen jeden z mnoha bludů, které si nějakým způsobem vsugerovávala? přemýšlela jsem dál. Neměla jsem nijak podložené, že měla kanibalistické sklony. Rozhodně ale byla nebezpečná už jen tím, jak se chovala. Všude viděla nějaké halucinace a skákala na nebohé odpočívající vlky!
Ještě jsem si v rychlosti namočila nohu, po které mi Apaté rozetřela bahno. A pak že já jsem nechutná, ušklíbla jsem se. Bylo mi jasné, že až tohle budu vyprávět doma, nikdo mi neuvěří. Ale museli, nic jiného jin nezbývalo. Byla to totiž pravda pravdoucí, ač zarážející.

// Asgaar

// Neprobádaný les

Její poznámku jsem brala jako kompliment. Nevěděla jsem, kdo ti břitvozamíci jsou, ale jistě s nimi nebyla taková zábava jako se mnou! A to byly přece další plusové body pro mě. Nad její protáhlou tváří, když jsem jí sdělila osud mých rodičů, jsem mávla packou. Už jsem z toho opravdu nebyla tak zdrcená, jelikož jsem věděla, že je mohu vidět, když budu chtít. Stačí jen zajít k jezevci. I její dost znepokojivou poznámku jsem hodila za hlavu. „Nachází se nedaleko odsud. Les omývá řeka a nachází se nedaleko šakalího teritoria," řekla jsem jí krátce nějaké informace o mé smečce.
Šedobílá vlčice souhlasila s mým návrhem, což bylo vlastně hrozně super, protože spolu strávíme nějaký další čas. Mohly bychom se více poznat. O to m vlastně šlo. Ráda bych zjistila, jaká ve skutečnosti je. Zdálo se mi, že to, jak se ke mně chovala před chvilkou, byla jen nějaká maska a přetvářka. Třeba byla ve skutečnosti úplně jiná. Obě jsme měly výbornou náladu. Apaté se dokonce jednou svalila na zem. Zasmála jsem se tomu, protože to bylo prostě vtipná. Ona celá mě dokázala velmi snadno rozesmát.
„Ale né, ty hloupá. Nic takového nemyslím," zakroutila jsem hlavou, když mě opět začala zásobovat podivnými vymyšlenými slovy. Divila jsem se, jak na to může mít tolik fantazie? Já bych nedokázala vymyslet jméno ani svým potomkům, natož pak abych vymýšlela nějaké nové slovní obraty. „Drby… Prostě pomluvy o cizích nebo známých vlcích," vysvětlila jsem jí. Vzhledem k tomu, že jsme dost možná neměly žádné společné známé, neměly jsme vlastně ani materiál k drbání.
Cestou se mi všechno tak nějak rozleželo v hlavě. Měla jsem před Apaté náskok, ne velký, ale přeci jen nějaký. Zhluboka jsem se nadechla. Myšlenky se mi s příchodem nového dne zase urovnaly a já dokázala přemýšlet logicky. Už jsem tedy věděla, že s tou vlčicí nemíním sdílet stejnou trasu. Společnost už jsem jí nemínila dělat ani sekundu. „Tak se měj, ty podivínko!" zachichotala jsem se jejím směrem a vystřelila směrem na jih. Běžela jsem jako smyslů zbavená, protože jsem jednoduše nechtěla, aby mě pořád pronásledovala. Určitě toho byla schopná, protože její mysl byla naprosto vyšinutá. Až tohle povím Lucy, ta bude koukat! pomyslela jsem si. Doufala jsem, že se má pravá kamarádka již vrátila domů.

// Řeka Mahtaë (sever)

Moc děkuji za akci Hrozně mě bavila, bylo to zase něco úplně nového.

Mám 20 bodů celkem.
12 b. -> 300 oblázků
7 b. -> 10 křišťálů
1 b. -> 35 mušlí

Převedeno ✔

Přijala můj kompliment ohledně její bystrosti. „Přesně tak! Všechny je zničíš. Jsi tak statečná!" zazubila jsem se na ni. Otázka byla, jak si takový útočící listy představit, že ano. Chápala jsem, že na podzim ze stromu padají, jsou různě barevné a mohou vlkovi skončit na hřbetě. Ale že by nějak cíleně útočily? Apaté byla divná u od první chvíle, ale v tuhle chvíli jsem jí všechny ty povídačky žrala i s navijákem.
Apaté si utřela poslední slzičky a já se na ni povzbudivě usmála. „Ale kamarádky můžeme být, i když o sobě moc nevíme," navrhla jsem. Tady šlo hlavně o ty pocity, ne? O to, že v ní mám oporu. To přeci kamarádky dělaly - pomáhaly si. „Moji rodiče jsou po smrti, mám dva sourozence - Zoe a Rockyho. Několik let jsem je ale neviděla. Už poměrně dlouhou dobu jsem členkou smečky, která se nachází na jih odsud. A partner? Ále, dej pokoj!" řekla jsem jí všechno, na co se ptala. Hezky rychle a povrchově, abych se do ničeho příliš nezamotala. Svými dlouhými řečmi bych ji mohla nudit, a to jsem nechtěla. Mrskotlapy, zopakovala jsem si její další vymyšlené slovo. Předpokládala jsem, že to jsou vlčata, když se na ně ptal po partnerovi. Na ty jsem neměla ani pomyšlení. Nějaké mateřské hodiny mi ještě netikaly. Dokázala jsem žít i bez nich.
„Už neprší," připomněla jsem jí a nadšeně zamávala ocasem. To totiž znamenalo, že bychom konečně mohly vyrazit vstříc nějakému hezčímu místu. Les na mě působil zvláštně, tak pesimisticky a nepříjemně. Rozhodně jsem tu nechtěla být déle, než bylo třeba. Schovala jsem se tu hlavně před vytrvalým deštěm, který již ale úplně ustal. „Půjdeme na procházku, co ty na to?" nadhodila jsem s úsměvem. „Můžeme si povědět nějaké drby. To obvykle vlčice zbožňují!" dodala jsem. Vlastně jsem nevěděla, proč jsem se tak chovala. Jindy mě nic takového nezajímalo. Nyní jsem ale vystřelila z lesa na jih směrem k jezeru, kde jsem se rozloučila s Kayou.

// VVJ

Že jsem si její dobroty nevážila. Já o žádnou její pomoc nestála! Zvlášť když byla naprosto šílená, smyslů zbavená. Zašklebila jsem se na ni, když vzala do tlamy trávu a začala s ní mávat z jedné strany na stranu. Tohle bylo na mou stabilní psychiku až příliš. Už jsem se nemohla dočkat, až odsud vypadnu. Už nepršelo, takže mě tu vlastně ani nic nedrželo.
Všechno to napětí mezi námi nějak… vymizelo. Apaté se začala chovat mírumilovněji. Sice pořád tak nějak po svém, ale aspoň na mě nevrčela. I já se uklidnila a na tváři se mi usadil uvolněný výraz. Má společnice mě upozornila na mé mateřské znaménko. Horlivě jsem pokývla hlavou a zavrtěla špičkou ocasu. „Vím o něm, ale nikdo jiný si ho nevšiml. Jsi tak bystrá a pozorná!" pochválila jsem ji a zamrkala. Vlastně m nevadilo ani to bahno, které mi asi nevědomky patlala po rameni. Bylo mi všechno úplně jedno, hlavně že jsem ji měla u sebe. Jak jsem mohla být tak slepá a nevnímat její dobrou stránku? přemýšlela jsem. Holt, najednou se mi ty oči otevřely.
„Gee," opravila jsem ji a vzápětí dodala: „Ale Bronička zní jako fajn přezdívka. Ještě žádnou nemám." Moje jméno bylo už tak krátké, že ho nikdo neměl tendenci dl zkracovat, zjemňovat a upravovat. Domnívala jsem se, že bylo naprosto výstižné a dobře zapamatovatelné. Znovu jsem spokojeně pokývla hlavou nad tím, že mě bude brát takovou, jaká jsem. „To správné kamarádky dělají!" připomněla jsem jí. A aby v tom nebyla sama, dodala jsem: „Mně zas nevadí, že jsi naprostý blázen!"
Apaté se o mně opřela a já si už předtím všimla, že je poněkud dojatá. „Ale noo… neplakej," povzdechla jsem si a krátce ji přejela čumákem po srsti na temeni hlavy, jako bych ji hladila a utěšovala. Ráda bych ji nějak rozveselila, ale nějak jsem nevěděla jak, protože jsem tohle nikdy moc nedělala. Moje kamarádky byly většinou stejně silné jako já, žádné plačky jsem ve svém přátelském kruhu neměla.

// Snad funkční odkaz na obrázek https://i.imgur.com/pJ47aNk.png

Na svou nevinnou otázku jsem dostala dechberoucí odpověď. Těkala jsem očima po okolí a snažila se zpracovat informaci, kterou mi právě poskytla. Dalo se jí vůbec věřit? Celou dobu mluvila úplně z cesty, nevěděla jsem, co je pravda a co ne. „Ty jsi teda pěkně nechutná," ohrnula jsem nad tím pysk. Třeba měla halucinace a místo zajíce viděla vlče. Nemínila jsem se v tom dál hrabat, natož se pak na něco ptát. Nic bych se stejně nedozvěděla.
Apaté, zopakovala jsem si v hlavě. Předpokládala jsem, že to byl její jméno. Jen o sobě mluvila ve třetí osobě, to bylo zvláštní. Jako ona celá. Arogantně jsem se uchechtla. „Ty jsi skutečně tak obětavá!" zašklebila jsem se nad její poznámkou, že to nechce chytit, ale i tak se nabídla. Byla opravdu neskutečná. Následovala další spleť slov, která si navzájem protiřečila. Nerozuměla jsem, o co jí vlastně jde. Kdyby na mě nestoupla, už bych byla pryč. I nyní jsem se mohla otočit a odejít, ale z nějakého důvodu mě její chování zajímalo. Kam až dokáže zajít.
Když jsem do vlčice šťouchla, poskočila a najednou se ocitla opravdu daleko ode mě. To byl vlastně tak trochu můj cíl - mít ji trochu dál od těla. Začala se válet a já ji jen sledovala, neboť jsem si netroufla ji nemít v zorném poli. Nedokázala jsem odhadnout, jak se totiž bude chovat o sekundu později. Přitom něco neustále vykřikovala. Když se konečně doválela, postavila se čelem ke mně a odhalila své zuby. Zamračila jsem se, uši sklopila k hlavě a udělala to samé. V očích mi výhružně jiskřilo. Jestli se po mně chystala skočit, byla jsem připravená.
Na co jsem ale připravená nebyla, byl kámen, který letěl skoro mým směrem. Nejednalo se o žádný malý kamínek, opravdu by mi mohl uškodit, kdyby mě trefil. Naštěstí skončil někde ve křoví. „Jak jsi mě to nazvala?" ušklíbla jsem se a výhružně jsem si přejela jazykem po zubech.

Vlčice mě na chvilku úplně ignorovala. Důležitější pro ni byl kořen, který zaujatě kousala. Naklonila jsem hlavu na stranu a s přimhouřenýma očima ji sledovala. Z nebe nekapala krev? To bylo na mou mysl až moc. „Co jsi jedla? Nějaké houby, zkažené maso? Nechceš to vyzvracet?" šklebila jsem se na ni. Klidně bych jí s tím pomohla, jen aby byla chvilku normální a ne úplný blázen.
Těmi démony si vysvětlovala mé odznaky magie. Nebudu ztrácet čas tím, že se jí to budu snažit vysvětlit, pomyslela jsem si a věnovala jí pouhý úšklebek. Věděla jsem, že o něčem takovém s ní nebude řeč, protože byla úplně šílená. Chovala se jako posedlá a já nad tím jen kroutila hlavou. Její teorie byla naprostý nonsense.
Mluvila o démonech, které jsem prý měla v sobě. Nevzala si k srdci mou poznámku, že nic takového neexistuje. By to jen blud její fantazie. Vlastně jsem ani nevěděla, z čeho usoudila, že něco takového mám. Spíš ona byla ta, co tu vypadala nemocně. Jako kdyby jí ve tkáních kolovali nějací parazité, kteří se jí postupně dostávali do mozku a ničili ho. Prostě hnus. „Nic řezat nebudeš," výhružně jsem na ni zavrčela. Jestli se mě znovu jen dotkne, dostane takovou elektrickou ránu, že ji to odkopne na druhou stranu lesa.
Najednou se ke mně otočila zády a začala hrabat díru. Všechnu tu hlínu házela mým směrem. Měla jsem ji úplně všude - v očích, uších, tlamě a nozdrách. Plivala jsem kolem sebe a poslepu z té laviny hmoty vycouvala. Nějak, záhadným způsobem. Docela mi to trvalo. Pěkně mě teda naštvala, jen co je pravda. A že zrovna já nebyla nijak cholerická. Tahle vlčice už ale na mě byla až příliš… intenzivní.
Přiskočila jsem k ní a zadkem ji šťouchla do boku. „Ha! Teď jsi špindíra taky!" ušklíbla jsem se. Neušlo mi, jak si ode mě držela odstup, jako kdybych byla nějak něčím nakažená. Možná těm démony, o kterých ona tak pořád mluvila. Poposkočila jsem zase o metr dál a v pozoru stála nedaleko ní. Čekala jsem na její reakci. Nedokázala jsem odhadnout, jak se zachovat.

Než jsme se zpod cizinky dostala, stihla mi oslintat skoro celý bok, čumákem se mě dotýkala na kůži. Ne že by vlk rozlišil, co je déšť a co jsou sliny. Navíc v tomhle lijáku za chvilku budou smyté pryč. „Nedotýkej se mě!" zavrčela jsem na ni a ohnala se po ní. Mé zuby ale cvakly naprázdno. Když jsem konečně stála na svých vlastních nohách, snažila jsem se udržovat bezpečnou vzdálenost. Velmi rychle mi ale došlo, že absolutně nedokážu odhadnout, jak se bude chovat o sekundu později. Sajrajt, rukouni… To si k čertu šplouchá na maják?! znovu jsem na ni zavrčela, ale slova jsem nechala uvězněné ve své hlavě.
„Já?!" vykřikla jsem jí v odpověď, když začala mluvit o mé neexistující březosti. Nemohla si ani splést případný těhotenský pupek s vyžraným pupkem, protože jsem se po zimě ještě nedostala na svou normální zdravou váhu. Lezla mi z boků žebra, takhle rozhodně nastávající matka nevypadala. Pak z ní vylezlo něco naprosto nesmyslného - že nečekám vlčata, ale nějaké démony. „Nevím, o čem to mluvíš. Nic takového neexistuje! Rozumíš?" snažila jsem se jí rozčileně vysvětlit. Jenže ona si vedla svou, vypadala, že ji z toho málem chytne hysterie. Totiž, smůla - ona už hysterická byla.
Najednou se vlčice z úplně nepochopitelných důvodu vrhla po kořenu. Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou tlamou dokořán. „Co to sakra…" hlesla jsem tiše pod fousky a udělala další dva kroky vzad. Byla úplně šílená, chovala se jako posedlá nějakým zlými silami. Možná jen snědla něco, co úplně neměla, napadlo mě. Nevěděla jsem, co by to konkrétně mělo být, ale něco extrémně zkaženého, zplesnivělého a tak.
„Poslyš, ehm… Jsi v pořádku?" promluvila jsem k ní opatrně. Má zlost neustupovala, protože jsem se musela vypořádat s tou její roztržitou povahou, či jak jinak bych ji měla nazvat. I přes to se ale ve mně probudila ta hodná a nápomocná Gee, takže jsem se jen chtěla přesvědčit, jestli ji z tohohle stavu můžu nějak dostat, nebo je prostě nadobro ztracená.

Nespala jsem, měla jsem jen přivřené oči, abych si tak nějak celkově odpočinula. Uši jsem měla našpicované, sem tam jsem jimi zastříhala směrem, kterým vycházel nějaký zvuk. Bylo to většinou jen nějaké prasknutí většiny, z nějakého křoví se třeba s praskáním a řevem zvedl nějaký pták. Jinak tu by docela klid, protože tu nikdo kromě mě nebyl. I tak jsem ale někde v hloubi duše cítila, že je tu nějaká podivná atmosféra. Jako kdyby les bránil nějaké tajemno.
Praskání větviček se začalo přibližovat. Dokonce jsem zaslechla i nějaký hlas. Nijak zvlášť jsem to ale neřešila, ležela jsem dál u kmene stromu s přivřenýma očima. Kdybych svému okolí věnovala větší pozornost, asi bych tomu všemu, co mělo přijít, předešla. Jenže jsem si chtěla trochu odpočinout a vypnout. Za jiných okolností jsem byla docela obezřetná, nyní jsem ale trochu polevila.
Odnikud se ke mně kdosi přikradl, cosi vykřikl a najednou jsem na sobě cítila váhu cizího těla. Okamžitě jsem se probrala, v očích mi nepřátelsky zajiskřilo a z hrdla se mi ozvalo výhružné zavrčení. „Co mi sakra skáčeš po hlavě?!" vykřikla jsem na postavu, zpod které jsem se snažila dostat. Naštěstí se mi to podařilo a já o dva metry uskočila stranou. Byla jsem naježená po celém hřbetě a cenila jsem zuby. Ležela přede mnou šedá vlčice s bílými odznaky. Její nohy byly docela dlouhé, jinak se mi nezdála nijak nasvalená. Měla jsem rozhodně převahu.
„Ještě jednou se mě dotkneš a neručím za sebe," procedila jsem přes zuby a mračila se. Jindy jsem byla docela přátelská, ale rozhodně ne na cizince, který na mě bezdůvodně skočil. Divila jsem se, že mi ještě nestojí všechny chlupy v pozoru vlivem elektrické energie. Můj emoční výboj byl velký, ale má magie už na něj asi nebyla tak citlivá. Že by se od návštěvy u Smrti něco změnilo? Že by mě aspoň trochu začala poslouchat?

// Velké vlčí jezero

Rychlejším krokem jsem se vydala směrem na sever. Hodlala jsem přečkat největší lijáky v lese, abych tolik nemokla. Domů jsem to určitě neměla daleko, ale bála jsem se, že řeka bude rozvodněná. Nechtěla jsem do ní náhodou sklouznout a skončit až někde u ústí. Za poslední dny jsem toho nachodila opravdu hodně, nepotřebovala jsem ujít ještě jednou tolik. Raději jsem se tedy pakovala směrem k lesu.
Netrvalo dlouho a já míjela první z mnoha stromů. Zpomalila jsem, protože mě les trochu víc chránil před deštěm i větrem. Byla mi docela zima, takže jsem šla shrbená a s hlavou trochu skloněnou. Rozhlížela jsem se po okolí a hledala nějaké nejvíce suché místečko, kam bych se uchýlila a ulehla do klubíčka. Les mi trochu připomínal ten, ve kterém jsem našla ty žížaly. Tenhle byl pořád trochu řidší, ale atmosféru měl dost podobnou. Takovou ponurou a věřila jsem, že to nebude jen tím protivným počasím.
Konečně jsem našla strom s docela tlustým kmenem, kde nebyla půda tak mokrá. Nejprve jsem se pohodlně usadila a pak se konečně položila. Stočila jsem se do klubíčka, ocas si položila k předním tlapám a položila si na něj hlavu. Nebyl tak huňatý, vlastně byl úplně nasáknutý vodou. I tak jsem doufala, že mě aspoň trochu zahřeje. Na lov ryb jsem se u jezera nakonec vykašlala, takže mi sem tam zakručelo v břiše, protože jsem měla hlad. Vůbec bych se nebránila nějakému dalšímu smečkovému lovu. S Lucy ve vedení se mi vždycky lovilo moc dobře. Bylo vidět, že tomu rozumí. Já se spíše orientovala v ochraně území, jelikož jsem ji měla na starost v minulé smečce. Krátce jsem si povzdechla. Už jsem se těšila, až se se svou kamarádkou zase potkám.