Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ocenila jsem, že se Fiér nacpal mezi stádo a naši kořist, ale ty kopance jsem mu nezáviděla. Naštěstí ani jeden evidentně nebyl tak závažný, aby ho to poradilo do té míry, že by nemohl pokračovat. Po chvilce srnka přestala odolávat a dala se tím směrem, kterým jsme chtěli - dál od stáda. Ještě jsem v rychlosti zkontrolovala zbytek vlků. Castor běžel za námi a cestou pravděpodobně stihl oddělit další srnu. Kdyby se nám hodně zadařilo, mohli bychom zabít tuhle a pak se vrhnout přímo po hrdle té druhé, přemýšlela jsem, ale zároveň jsem věděla, že si toho nesmíme nabrat moc najednou. Pořád bylo lepší ulovit jen jednu než si obě nechat zdrhnout.
Konečně jsem se dostala do správné vzdálenosti a mohla jsem vyskočit. Bohužel mi zadní tlapy v bahně trochu podjely a já skončila srně zakousnutá ve kýtě. Původně jsem chtěla přistát o něco výš a celou svou vahou ji znehybnit, ale to mi bylo překaženo. Srnce sice spadly zadní nohy, takže jsem ji zastavila, ale byla ještě dostatečně živá, aby se bránila a bojovala o svůj život. Schytala jsem několik nepříjemných kopanců do zadních nohou, takže jsme si s Fiérem byli rovni - oba stejně pokopaní. Srnu jsem držela zuby a předními tlapami ji tlačila k zemi. Byla jsem teda zaneprázdněná, ale věřila jsem, že můj společník bude vědět, co dělat. Nyní už stačilo zasadit poslední ránu.

// Asgaarský hvozd (přes Medvědí řeku)

Na lov nás mířilo poměrně dost, ale na druhou stranu to byl krásný počet. Mohl jsme se rozdělit buď do dvojic, nebo do trojic a nikdo by nezůstal plonkový. Cestou jsem se kochala okolím a držela s ostatními krok. Na noc se počasí vyčasilo, i když bylo chladno. Doufala jsem, že se další den nepřižene další dešťová spoušť. Už tak bude zem nasáklá vodou a velmi snadno se přemění v bahno, ve kterém se běhalo opravdu snadno. Podívala jsem se na své tlapy a neodpustila si k nim krátkou poznámku: Hlavně mě nezraďte. Ne teď. Myslím, že to bylo poprvé, co jsme jako smečka lovili mimo naše teritorium. Všechny lovy, kterých jsem se účastnila, probíhaly v Asgaaru. Ten zimní lov s Aurorou a Lucy jsem nepočítala, ten bych nenazývala smečkovým lovem. Přiblížila jsem se více ke Castorovi, který se na mě letmo usmál. Úsměv jsem mu oplatila a krátce zavrtěla ocasem.
Jakmile se Elisa zastavila, udělala jsem to samé a natáhla do čenichu všechny pachy. Stádo jsem cítila a už jen to ve mně zvedlo hladinu adrenalinu. Pozorně jsem poslouchala, co nám alfa říkala. Bylo jasné, že lov na podzim bude o něco komplikovanější než na jaře právě z důvodu chybějících mláďat. Ta byla vždycky snadnější kořistí než dospělí. Věřila jsem, že to zvládneme. Elisa nás rozdělila do dvojic a já pohledem vyhledala Fiéra, který se všem představil už v lese. Pousmála jsem se a pak zase poslouchala všechny instrukce. Na konci jsem přikývla hlavou.
Castor s Elisou se od nás vydali pryč. „Asi by bylo fajn, kdyby jedna dvojice byla na pravé straně stáda a ta druhá na levé,“ konstatovala jsem a podívala se na zbytek lovců. Takhle jsme totiž mohli pokrýt celé stádo. Co kdyby se stalo, že se stádo dá nečekaně na levou stranu, aby my všichni bychom byli na té pravé? Věci by se ještě zkomplikovaly. Fiérovi jsem opět věnovala přátelský úsměv a vydala se do míst, abychom běžícímu stádu byli po pravé straně. Přikrčila jsem se k zemi, abych nebyla tak nápadná. Můj kožich mi v té tmě pomáhal.
Stádo se dalo do pohybu. Zpozorněla jsem a cítila jsem, jak mi srdíčko začalo bít rychleji. Většina stáda byla plná síly, dost možná se jednalo o mladé jedince, což se nám úplně nehodila. Čím déle jsem zvířata pozorovala, tím větší rozdíly jsem v nich viděla. Jedna ze srn viditelně zaostávala. Ne o moc, ale v blátě se jí asi špatně běželo, nebo byla v horší kondici než zbytek stáda. Možná nějaká starší srna. „Tahle, Fiére,“ šeptla jsem k němu a ve správné chvíli se zvedla a rozeběhla se za vybraným kusem. Museli jsme ji odklonit od zbytku stáda, abychom minimalizovali riziko ušlapání.

Válela jsem se už nějaký ten den - nikam jsem příliš nechodila, jen na krátké procházky po Klímovém lese a pak zase zpátky do smečkového úkrytu. Vážně jsem neměla moc náladu se vzdalovat od domova. Vlastně jsem si poslední výlet udělala k Životovi, a to bylo tak všechno. Všechna energie jako by ze mě vyprchala. Vůbec nic se mi nechtělo.
Vstávej, Gee, už ležíš opravdu moc dlouho, nakázala jsem sama sobě, protože nikdo jiný to zatím neudělal. Vystrčila jsem hlavu z přítmí úkrytu a musela ucuknout zpátky. Veškeré sluneční paprsky jako by mířily přímo do mých očích, které si ještě nepřivykly na denní světlo, jak jsem byla věčně zalezlá ve tmě. V lese byl klid, ostatně jako vždycky. Většinou se tu nedělo nic zásadního, žádné velké pozdvižení tu nikdy nebylo. V rámci smečky jsem se moc neangažovala, vždyť mi byl teprve rok. Většina mých dní probíhala tak, že jsem se courala po lese, mluvila s jeho obyvateli, a to bylo tak všechno. Vyšší hierarchické pozice na tom byly asi jinak, ale Nerssie mě do žádné funkce nehnala. Vlastně bych si měla užívat života, to tím asi myslela ne?
Vylezla jsem tedy z úkrytu a pořádně si protáhla své ztuhlé tělo. Víčka jsem přitom stáhla k sobě a zavřela oči, abych to ranní cvičení pěkně procítila. Vážně nebylo nic lepšího než se po hrozně dlouhém spánku hezky protáhnout. Vím já vůbec, co budu dělat zbytek dne? přemýšlela jsem. Ve skutečnosti jsem neměla ani ponětí, co jsem si to nalhávala? Vcelku unavené oči mi klesly na mé tlapky, které se zdály jiné. V rychlosti jsem zamrkala, abych se přesvědčila, že jen dál nesním.
Vážně mluvil pravdu! radovala jsem se, když mi to celé došlo. Všechny drápky jsem najednou měla bílé a přední tlapky dostaly takový nádech petrolejové barvy. Věděla jsem, že mě nezradí, Život je přeci třída! nadšeně jsem mávala ocasem. Ve snu by mě nenapadlo, že by mi někdy tohle přání mohl splnit. Vypadala jsem jako úplně jiná vlčice, a to jsem chtěla. Veliká změna to tedy nebyla, vždyť se jednalo jen o nějaké decentní odznaky, ale už jsem nebyla nudně černá! Vdechla jsem chladný vzduch a rozťapala se do středu lesa, kde určitě najdu někoho, komu tuhle novinu budu moct říct.

Klidně jsem posedávala nalepená u jednoho ze stromů. Neměla jsem možnost se na sluníčku vyhřívat nějak zvlášť dlouho, protože se zatáhlo a začalo pršet. Do toho se přidal ještě silný vítr. Občas jsem se ušklíbla a vykoukla zpod svého úkrytu, jestli to ještě nepřešlo. Uh, nepřešlo, pomyslela jsme si pokaždé, když mi na čumák spadlo několik velkých kapek.
Najednou se lesem ozvalo vytí. A chvilku za ním druhé. To jsem poznala, jednalo se o Arcanuse, který svolával smečku. Otřásla jsem se a shodila tak ze hřbetu veškerý bordel, který se mi tam usadil. Pak jsem se klidným krokem vydala směrem ke skupince. Řídila jsem se hlavně směrem, ze kterého jsem slyšela zavytí. Chvilinku přede mnou tudy procházel Castor. Krátce jsem se zachvěla. Naposledy jsem se viděli, když jsme tehdy v zimě s Lucy a Aurorou ulovily srnu. Neměly jsme tehdy moc energie, takže jsem lovily na pokraji sil a když jsem konečně nějaký žvanec přitáhly domů, ještě nám div nevynadal, že jsme to měly dotáhnout až do úkrytu. Tehdy jsme na něj s Lucy byly docela ostré, ale nemohl se nám přeci divit, ne? Byly jsme hladové, vysílené a jeho poznámku jsme braly jako provokaci. Měla bych to nějak urovnat, pomyslela jsem si. Nechtěla jsem mít s kýmkoliv ze smečky nějaký pošramocený vztah.
Došla jsem až ke skupince vlků. „Ahoj všichni,“ usmála jsem se a přátelsky zavrtěla ocasem. Poznala jsem Yetera, ale… Proboha, co to má na hlavě? To měl i předtím? přemýšlela jsem. Lovili jsme spolu před rokem na mém prvním lovu se smečkou a nevzpomínala jsem si, že by mu z lebky rostlo paroží. Pak tu byla dvojice - vlk se sklopený uchem a tmavá vlčice - kterou jsem neznala. Ale ráda poznám! A pak Etney s Lilac a… Lucy! Rozzářeně jsem se na svou nejlepší kamarádku usmála a zamávala ocasem. Kdybych neměla namířeno s ostatními na lov, už bych se k ní hrnula a nejlépe ji hravě povalila. Jenže na to určitě bude čas později. Jakmile se lovecká část skupiny rozešla, přidala jsem se k nim.

// Náhorní plošina (přes Medvědí řeku)

Musím zrychlit, jinak mě najdou, připomněla jsem si a skutečně se snažila přidat do kroku. Měla jsem krátké nožičky, a tak to nešlo tak snadno, jak jsem si myslela. Maličké vlče toho přece neujde a neuběhne tolik jako dospělý vlk, který má nohy o něco delší. Máma v mých očích byla ta nejdospělejší ze všech dospělých vlků v Klímové smečce. Možná proto, že si s námi jen opravdu málokdy hrála, což mě mrzelo a brala jsem si to osobně. Mívala na starosti daleko důležitější věci smečkového rázu. Myslela si asi, že bychom ji příliš vyrušovali a obrali ji o tak drahocenný čas, který mohla věnovat záležitostem ohledně fungování smečky. Mohla ale být hra s námi tak moc časově náročná? Moc jsem ji nechápala - vždyť jsme byli její jediní potomci. Mnohdy se k nám chovala jako k cizím.
„Máš babu, Gee!“ vykřikl černobílý Rocky se zlatýma očima. Myslela jsem si, že jsem se mu ztratila z dohledu, ale evidentně jsem se příliš zamyslela a nedávala pozor na hru. Měl stejně krátké nožičky jako já, ale i tak mě dokázal dohnat. Musím mu to oplatit! zasmála jsem se a už pelášila za svým bratříčkem. Milovala jsem svůj domov a vlky v něm. Moje tempo nebylo nikterak rychlé už jen z toho důvodu, že jsem se tak ráda kochala okolním lesem. Málem jsem sice přitom narazila do jednoho vzrostlého stromu, ale to mě nedokázalo vyvést z míry. Musíš přestat nad vším tolik přemýšlet! zamrkala jsem a pohledem vyhledala Rockyho černý ocas s bílou špičkou. Měla jsem ho na dosah, už jen chviličku a budu ho mít! Moje tempo se ještě o trochu zrychlilo, až jsem konečně byla ve správné pozici.
Mohutným skokem jsem se odrazila od země a skončila na Rockyho hřbetě, kde taky jinde. „Mám tě, Rocky!“ zachichotala jsem se a předními tlapami se opřela o jeho hrudník, na který jsem se mu skutálela. Moje zlaté oči si našly ty jeho, ve kterých se přímo jiskřilo stejně jako v mých.
„Můžeš být tak laskavá a slézt ze mě, ty černá můro?“ zazubil se na mě bratříček a vyplázl jazyk. Má pozornost trochu zeslábla, takže se velmi snadno dostal zpod mé váhy a už byl zase na útěku. „Můra?! Mám ti ukázat, zač je toho loket?!“ vykřikla jsem a tak naše hra začala nanovo.

Pokladala som labky jednotlivo pred sebe a švihala chvostíkom. Lesom som sa prechádzala už niekolko desiatok minút. Mala som čistú mysel a sústredila sa len na to, aby som včas dorazila do svorky. Nemala som ve zvyku zostať mimo území tak dlho. Moju cestu ale niekto prerušil. Začula som zvuky, které išli zo krovia. Zdalo sa mi, že to môže byť nejaká drobná lasička. Asi bola hladná, tak sa rozhodla, že si niečo uloví. Dier, v kterých sa mohli skrývať hraboši, tu bolo naozaj vel‘a.
Lenže som vel’mi rýchlo prišla na to, že o žiadnú lasicu nejde. Zastavila som, sklonila hlavu k zemi a zhluboka sa nadýchla. Cítila som odtial‘ neskutočný smrad. Možno tam trhá nejakú mrtvolu, pomyslela som si a už sa chcela znova rozísť, keď sa zrazu krovie pohlo. Vybehlo z neho skutočne nějaké zviera. Ovšem čo to bolo za zviera! Odporné, zapáchajúci a bežalo to priamo ku mne. Zahryzlo sa mi to do pravé labky. Okamžite som vyjekla: „Čo to robíš?! Pusť ma!“
To zviera totiž nemalo normálne telo. Zdalo sa mi, jakoby ho niekto predtým predtrávil. Jakoby už bolo niekym zjedené, ale ten niekto ho opet vyvrhol. Bol to naprosto odporný pohled. Zviera malo hlavu zdeformovanú, na tele malo obrovské rany, visela mu tam natrhnutá koža. Máchala som labkou, aby som toho netvora striasla. Lenže to nedarilo! Jeho hlodáky sa mi stále viac zarývali do mäsa a bolelo to ako čert. Musela som sa prekonať a lasicu zobrala do tlamy. Jinak by som sa jej nezbavila. Na jazyku som okamžite zacítla chuť zhnitého mäsa. „To snáď nie je pravda! Kde si sa vál’ala!“ kričala som, keď som lasicu pustila z papule. No mala som pocit, že mladá dáma sa nikde nevál’ala. Keď sa ku mne obrátila druhým bokom, všimla som si, že jej na tej strane úplne chýba akejkol’vek mäso. Bola tam len rebrá, pouhé kosti. Preboha! Lasica, která mala byť dávno mrtva, ale nie je! Zaťala som zuby, naposled sa pozrela na chodiaci zombie a ponáhl’ala sa preč, čo mi nohy stačily. Toto ma určite bude sprevádzať v nočných morách.

// Ellisino údolí

Mé kroky vedly zpátky na hlavní území smečky. Pohazovala jsem ocasem a rozhlížela se kolem, jestli náhodou někoho nezahlédnu. I podle pachu jsem ale poznala, že jsem se vrátila do docela prázdného lesa. Trochu mě to překvapilo, protože naše smečka byla početná. Zřejmě jsem se trefila zrovna do období, kdy většina smečky courala někde mimo les. Aspoň budu mít klid na práci, pomyslela jsem si a zhluboka se nadechla. Jak jsem Arcanusovi slíbila, plánovala jsem obchůzku po hranicích a obnovovat značení.
Jak jsem se dostala k západním hranicím, zjistila jsem, že pach smečky je už poměrně vyčáchnutý. A to nebylo dobře, protože se nám sem mohli nahrnout nějací nepozorní tuláci, které by značení neuhodilo do čumáku. A byli by na mě určitě hubatí, že žádný pach smečky necítili. Zvlášť když nás tu teď nebylo úplně mnoho. Značkovala jsem každý třetí strom, někdy každý druhý podle toho, jak velké mezi sebou měly rozestupy. V místech, kde les nebyl úplně řídký bylo zbytečné značkovat každý strom, protože ty byly blízko u sebe. Jakmile se ale vzdálenost zvětšila, raději jsem značkovala častěji, aby byl pach výraznější.
Během toho se mi v hlavě honily myšlenky, ale u žádné jsem nezůstala příliš dlouho. Přemýšlela jsem, jaká asi bude zima. Doufala jsem, že neudeří tak silně jako ta minulá. To už bylo na mě opravdu extrémní. Zima jako roční období mi nevadila, ve sněhu se dalo užít spoustu srandy, ale jakmile byl takový chlad a nečas, že nám šlo o život, protože jsme měli hlad… To už nebylo vůbec dobré. Můj pohled směřoval směrem vzhůru na oblohu. Zatím to nevypadalo, že by zima chtěla přijít nějak předčasně. Ba naopak po delší době vysvitlo sluníčko. I to značení se tím pádem stalo efektivnější, protože déšť nebude smývat můj pach. Už jsem věděla, co budu dělat, až tu skončím.
Pomalu ale jistě jsem se blížila k východní hranici, kde náš les omývala řeka. Párkrát jsem u ní byla. Cestou jsem se opět přesvědčila, že moc vlků v lese nezůstalo, protože jsem pořád do čumáku natahovala pachy a zkoumala, kdo je v lese přítomen. Cítila jsem jednoho vlka, který společně s námi čelil tehdy šakalímu útoku. Co jsem si tak vzpomínala, událo se to krátce po tom, co jsem se do smečky přidala. Od té doby jsem se s ním ale nepotkala. A ne že bych to teď chtěla napravit. Ráda bych opět viděla Lucy. Už dlouho jsme se nepotkaly. Zvedla jsem nožku u posledního stromu a dlouze vydechla. Tak to bych měla, pousmála jsem se. Ne že by to byla nějak náročná práce, ale zasloužila jsem si odpočinek.
Takže jsem se pomalu odebrala zpátky do středu lesa, kde jsem si našla místo, na které krásně svítilo sluníčko. Nejprve jsem se posadila a nastavila tvář slunečním paprskům. Můj černý kožich to teplo přímo nasával, a to mi zrovna vyhovovalo. Po chvilce jsem se svezla do lehu a spokojeně oddechovala. Paprsky neměly takovou sílu jako v létě, ale takováhle teplota pro mě byla naprosto ideální.

„To já nevím, Shireen. Nikdo to neví, ani tvoji rodiče,“ vysvětlila jsem jí. Bylo mi jasné, že tyhle věc se vlčeti vysvětlovaly hrozně špatně. Žádné abstraktní věci si představit nedokázala, přeci jen magie nebyla z velké podstaty hmatatelná. Prostě to byla schopnost, která dřímala v každém z nás.
Arcanus nám nabídl, abychom se najedly. Vděčně jsem se na něj usmála a přistoupila k mrtvolce. Rozhodně to nevypadalo, že by se tu najedla celá smečka. To by tu ležel jen zbytek. Rozhodně jsem si ale nestěžovala, byla jsem ráda. Načala jsem chutňoučké stehno a přitom jsem hlídala Shireen, která tu se mnou zůstala. Zbytek rodinky se odebral někam na výlet, jak jsem podle jejich domluv pochopila. Maličká se taky dala do jídla, což bylo jedině dobře. Jenže si asi nevšimla, že mezitím se její rodiče a bráška vzdálili. „Neboj, oni se za chvilku vrátí. Šli je něco vyřídit,“ mrkla jsem na ni a povzbudivě se usmála. S hlídáním vlčat jsem neměla zkušenosti, takže jsem nevěděla, jak ji správně utěšit. Ni víc jsem ji vlastně říct nemohla.
Vrátil se k nám Arcanus. Věnovala jsem mu drobný úsměv a sledovala jsem, jak se začal věnovat dcerce. Stejně ta mateřská láska byla zvláštní a já ji nějak neměla šanci pochopit. To se asi vlkovi podaří, až ji prožije. Měla jsem takový pocit, že bych jim měla nechat prostor, i když to nevypadalo, že by tím Arcanus něco naznačoval. „Nechávám vás tu, já mezitím obnovím značení území,“ pověděla jsem a ze sedu se postavila. Svou přidělenou funkci jsme brala vážně, ani jednu alfu jsem přeci nechtěla zklamat. Podívala jsem se ještě jednou na Shireen a usmála se. „Tak zatím,“ rozloučila jsem se s nimi, pohledem ještě krátce sklouzla k Arcanusovi a pak se klusem vydala zpátky do lesa. Práce mi sice nikam neuteče, ale čím dřív se do toho pustím, tím lépe.

// Asgaar

// Asgaarský hvozd

Cestou do údolí jsem následovala pach Elisy. Uvědomila jsem si, že jsme tu vlastně ještě nikdy nebyla. Arcanus mi o vedlejším území říkal, ale zatím jsem se sem na prozkoumávání nevydala. Dávala jsem pozor, abych vlčata nezašlápla. Dost snadno se totiž pletla pod nohy, jak jsem si stihla všimnout. Snažila jsem se svou naježenou srst nějak zpacifikovat, ale vůbec mi to nešlo, takže jsem pořád vypadala dost mohutně. A mé postavě to tedy rozhodně nelichotilo! „Magii už v sobě máš, maličká. Zdědíš nějakou po svých rodičích. Ti ovládají určitě vícero magií,“ prozradila jsem Shireen a spiklenecky na ni mrkla. „Jen nějakou dobu trvá, než se v tobě probere. A až ten čas přijde, jistě to poznáš,“ dodala jsem. Já jako malá určitě nebyla o moc lepší, také jsem se o vše zajímala.
Nemesis mi odpověděl, že už jedno vlče viděli, bylo černé. Zapátrala jsem ve své paměti, ale absolutně jsem netušila, o jaké škvrně by se mělo jednat. Měla bych se víc zajímat o dění ve smečce, připomněla jsem si.
Blížili jsme se k Alfám a Shireen se opět rozkecala. Zase se dožadovala nějakých magií. Ani jsem se nedivila, že jich měla plnou hlavu, ale vždyť je na takové starosti ještě maličká. Magie někdy mohly být akorát přítěží. Hádala jsem, že to ona bude z těch dvou ta ukecaná. Ale znala jsem je sotva pár minut, nemohla jsem úplně soudit. „Ahoj Arcanusi,“ pozdravila jsem černobílého vlka a krátce se pousmála Jeho partnerku jsem už zdravila, když jsem se k ní a vlčatům přitočila. Ona pak musela odběhnout za tím cizincem. Jak to s ním vůbec dopadlo? „Ukazovala jsem jim něco ze své magie,“ vysvětlila jsem Arcanusovi. Shireen se k tátovi okamžitě rozeběhla, Nemesis se naopak držel mě a když jsem byla blízko Elise, přemístil se k ní. Střihla jsem ušima. Že by měl každý svého oblíbence?

Malá Shireen chtěla, abych jí ukázala, co dokážu s magií. A co si budeme, zrovna s elektřinou toho moc nešlo. Kdybych ovládala vzduch, určitě bych toho svedla víc. A bylo by to i bezpečnější. Ještě pořád jsem neměla vyzkoušené, jak dlouho se elektřina na mém těle udrží. Takže jsem se maličkých nechtěla dotýkat, abych jim náhodou neublížila. „To byla magie elektřiny. Víc toho neumím,“ vysvětlila jsem Shireen. Trochu jsme zalhala. Byla to ale potřebná lež. Nemohla jsem jí říct, že bych dokázala druhému vlkovi dát silnou elektrickou ránu a tím ho zpacifikovat. Tady nebylo koho pacifikovat. „Maminka má magii ohně, ta dokáže zase jiné věci,“ pousmála jsem se. Třeba mi zaplit špičku ocasu, když se vám se mnou něco stane, řekla jsem si pro sebe.
Tentokrát otázka přišla od Nemesise. „Všichni ne. Jen ti, kteří ovládají magii elektřiny,“ vysvětlila jsem. Velmi rychle mi došlo, že se prťata budou na všechno ptát. Ale to vlčata dělají. Já nebyla jiná. A kdoví, třeba jsem tím Sianě lezla na nervy. Nemesis se přiblížil k mým tlapám a prohlédl si je. Pak popošel někam za mě a hleděl na mou do magie zbarvenou šičku ocasu. „Časem určitě ano. Existuje jeden vlk, který ti tohle umožní. Ale na to jsi ještě maličký, všechno se dozvíš, až budeš starší,“ řekla jsem mu něžným hláskem. Vlčata v jejich věku by si měla hrát a užívat si bezstarostného života. A k Životovi se stejně v blízkých měsících pravděpodobně nedostane. „Ty barvy ukazují, jakou magii daný vlk ovládá. I ve vás nějaká magie dřímá, ale projeví se až ve vyšším věku,“ vysvětlovala jsem. Snažila jsem se všechno vzít povrchově, zbytečně nesdělovat složité detaily, abych jejich hlavičky nepřehřála přílišným přemýšlením.
Shireen se rozeběhla směrem k údolí s tím, že půjde lovit broušky. Broušky? Asi myslela broučky, nejistě jsem se podívala na Nemesise. Nikdy jsem s vlčaty netrávila příliš času, takže jsem se v tom žvatlání moc nevyznala. Musela jsem si to v hlavě přeložit do dospělácké řeči, a to nějakou dobu trvalo. „Půjdeme za sestřičkou, co ty na to? Aby se jí něco nestalo,“ mile jsem se na Nemesise usmála a hlavou pokynula směrem, kterým se vydala Shireen. Vlčata jsem nikdy nehlídala, myslela jsem si, že to nemůže být tak složité. Jenže když se vám vlče rozeběhne někam kdovíkam, už je to trochu komplikovanější. Navíc jsem od Elisy nechtěla mít vyprášený kožich. Rozešla jsem se směrem k údolí a dávala pozor na to, aby mě malý vlček následoval. Ještě aby se mi z dohledu ztratil i on. To bych si pěkně odskákala.
„Už jste se viděli s nějakými dalšími vlčaty?“ vyptávala jsem se. Co jsem si tak pamatovala, bylo jich tu totiž docela dost.

//Ellisino údolí

Mou pozornost měla hlavně vlčata, ale když promluvila Elisa, přenesla jsem svůj pohled na ni. Prý chtěla malé vlčici ukázat nějaké triky s magií, větu ovšem nestihla doříct. I do mého čenichu se dostal cizí pach. Automaticky jsem se zamračila a má tvář rázem zvážněla. „Dám na ně pozor,“ slíbila jsem, když se má alfa vydala vstříc neznámému vetřelci.
Pak už jsem se věnovala vlčatům. Ještě nikdy jsem žádná neměla n starosti, ale… to přeci nemůže být tak těžké, ne? Nadšeně jsem mávala ocasem a dívala se z jednoho na druhého. Šedivá vlčice s bílými odznaky se představila jako Shireen a vlček, který byl snad úplnou kopií jako Nemesis. Usmívala jsem se na ně a snažila se rozumět jejich žvatlanici.
Maličká vlčice byla o něco hlasitější než její bráška. Ptala se na magii a dožadovala se, abych jí něco ukázala. „Samozřejmě,“ hodila jsem po ní lišácký pohled a o dva kroky ustoupila, „sleduj, ale ani o krok blíž.“ Opravdu jsem nechtěla, aby malé vlče dostalo ránu. Co já vím, třeba by to mohlo mít nějaké následky. Jejich tělíčka přeci byla pořád tak křehká. Nebo tak aspoň vypadal. Po vouskách mi začaly přebíhat zeleno-tyrkysové jiskřičky elektřiny a po chvilce se moje srst ze sekundy na sekundu celá zježila. Byla jsem najednou tak třikrát tlustší a vypadala jsem jako kulička. Zazubila jsem se a začala sebou otřásat, abych ten objem dostala trochu pod kontrolu. „Víc toho nesvedu,“ podívala jsem se na Shireen omluvně. Ono… co jiného se dalo s elektřinou dělat? Nebyla to jedna z magií, se kterou by si vlk mohl hrát, díky které by se dalo vytvořit něco hezkého. Elektřina byla jen na obranu a na útok, uměla vlkovi jen ublížit.
Pozornost jsem přenesla na Nemesise. „Takové barevné, viď?“ usmála jsem se a přešlápla z jedné nohy na druhou. „Jsou to odznaky magie. Stejně tak i bílé drápy a špička ocasu,“ dodala jsem a zamávala ohonem ze strany na stranu. Nechtěla jsem jejich hlavičky zaneprázdňovat dlouhým vyprávěním o Životovi a tak dále. Však oni k tomu dospějí.

Ještě nějakou dobu jsem posedávala nedaleko hranic a odpočívala. Chtěla jsem se ujistit, že nás nepřijde navštívit nějaký nezvaný host. Postupem času mi ale začínala chybět vlčí společnost, kterou jsem měla tak ráda. Zhluboka jsem se nadechla, abych do čenichu nasála blízké pachy. Les byl jako obvykle plný vlků, což se mi na téhle smečce vždycky líbilo - nebyla prázdná a kdykoliv jsem chtěla nějakou společnost, mohla jsem si ji najít bez větších problémů. Zvedla jsem se ze země, oklepala ze sebe veškerý bordel, který na mé srsti za tu dobu ulpěl a pomalým krokem se vydala směrem do středu lesa. U hranic většinou stejně nikdo nebýval.
Olízla jsem si čumák a sem tam pohodila ocasem. Ještě jsem se naposledy ujistila, že nevypadám jako někdo, kdo zrovna vylezl ze křoví a větvičky mu čouhají z kožichu. Vypadala jsem vlastně docela reprezentativně.
Během chviličky jsem v dálce uviděla Elisu s… vlčaty? Zvědavě jsem zastříhala ušima a zhluboka se nadechla. Doposud jsem neměla možnost se s alfou poznat nějak blíž. Většinou jsem mluvila s Arcanusem, vlastně to on mě do smečky přijal. Z Elisy jsem měla trochu respekt. Už z dálky jsem nahodila přátelský úsměv a vrtěla jsem ocasem. „Ahoj Eliso,“ pozdravila jsem svou alfu a na malý moment se jí zadívala do očí. Pak jsem se zadívala na tu drobotinu a úsměv se m ještě rozšířil. „Ahoj mrňata. Jak se jmenujete?“ vyzvídala jsem, zamrkala na ně dvoubarevnýma očima a sklonila hlavu na jejich úroveň. Pořád jsem si udržovala rozumnou vzdálenost, abych je náhodou nevyděsila. To bych opravdu nechtěla.

Dlouze jsem zazívala a drápky na předních tlapkách zaryla do půdy pod sebou. Byla jsem celá ztuhlá a s tím jsem musela něco udělat. Jinak snad vrostu do toho stromu, pomyslela jsem si s pohledem upřeným a kmen, o který jsem se bokem opírala. Konečně jsem se zvedla na všechny čtyři a otřásla se, abych ze sebe smetla veškerý bordel, který se mi v kožichu uhnízdil. A že ho nebylo málo. Krátce jsem se rozhlédla kolem a natáhla do čumáku pachy. Vlků tu bylo spoustu, ale tak to bylo vždycky a já za to byla ráda. Nyní jsem se ale rozhodla, že se budu dál držet trochu v ústraní, však ono mi to nijak neuškodí. K někomu se můžu přidat kdykoliv.
Došla jsem k západní hranici lesa, cestou jsem rozjímala and nesmrtelností brouka a sem tam kopla přední tlapou do nějaké uschnuté větvičky. Velmi rychle jsem zjistila, že by hranice potřebovala přeznačkovat, aby se pach smečky táhl na dost velkou vzdálenost a my tu za chvilku neměli nějakou nezvanou návštěvu. Třeba šakaly, zašklebila jsem se při vzpomínce na ta otravná a nesmírně drzá zvířata. Následovala jsem už starší pach značení a jednoduše ho přeznačkovávala. Nijak zvlášť jsem nad tím nepřemýšlela, však to byla docela rutinní záležitost. Jako ochránce jsem to měla v soupise povinností.
Během chviličky jsem se dostala až k jižní hranici a pokračovala dál na východ. Měla jsem tak vlastně jedinečnou příležitost zjistit, jak je vlastně náš les velký. Jasně, věděla jsem, kde končí a kde začíná, ale nějaká konkrétnější rozloha mi trochu unikala. Cestou jsem se sem tam otřela o nějaký strom, abych i na něm nechala nějakou pachovou stopu. Ta ale samozřejmě nevydrží tak dlouho jako pravidelné očůrávání stromů.
Svou pracovní procházku jsem zakončila na východní hranici, kdy mi v cestě dál na sever stála skaliska. Tak, to bychom měli, olízla jsem si tlamu a spokojeně se pousmála. Rozhodla jsem se u hranice zůstat a tak jsem se posadila do stínu jednoho ze stromů a s láskou hleděla na svůj domovský les. Někdy je ten čas strávený o samotě vlastně docela uklidňující. Tiše jsem rozjímala, nepřemýšlela nad hloupostmi a jen relaxovala. Vlastně mě tak napadlo, že bych se na podzim mohla vydat zase na nějaký čas mimo les, trochu prozkoumat okolí. Minule se mi to moc líbilo, navíc ty návraty domů byly stejně nejhezčí.

Byla mi nějak povědomá, ale má mysl byla pořád tak divně mimo z Apaté, že jsem si zkrátka nevzpomínala, kde bychom se my dvě mohly potkat. Asi to nebylo nikterak důležité, doufala jsem. Když jsem s nějakým vlkem mluvila a navzájem jsme se představili, při dalším setkání jsem si ho jistojistě pamatovala. Jenže u ní se mi neobjevila žádná podstatná myšlenka. Takže jestli jsme se setkaly někdy v minulosti, asi to mé hlavě nepřipadalo jako důležité a vzpomínku na ni vytěsnila.
Vlčice mi sdělila, že hledá nějaké vlče. Přimhouřila jsem oči a zamyslela se. Kdyby tu nějaké cizí vlče pobývalo, určitě by mi o tom Arcanus řekl, pomyslela jsem si. Však jsem s ním právě mluvila a o ničem takovém řeč nebyla. A bylo by divné, kdyby o vlčeti nevěděl ani on, když je alfou. Sheyin popis ani neodpovídal žádnému vlčeti, které jsem kdy potkala. Cestou k Životu jsem zahlédla nějaká dvě vlčata, ale žádné z nich nemělo flek pod okem. „O žádném nalezeném vlčeti bohužel nevím," pověděla jsem upřímně. Vlčice byla určitě v nepříjemné situaci, protože malému vlčeti by se snadno mohlo stát něco zlého. Zvlášť pokud spadla do řeky, to byl průser docela pořádný. Mohla se utopit, praštit se hlavou do nějakého kamene a kdo ví, kdy proud její tělo vyplivne.
„Zkus jít dál po proudu, možná bude tam," poradila jsem jí. Víc jsem pro ni ale bohužel udělat nemohla. Kdyby se tu nějaké vlče objevilo, jistě by to všichni věděli. „Doufám, že ji najdeš v pořádku," hlesla jsem. Utonutí byla dost hloupá smrt, to si malé vlče určitě nezasloužilo.

Na oba vlky jsem se nadšeně dívala, byla jsem trochu roztěkaná a nemohla se rozhodnout, kam své oči upíchnout. Na Arcanusův dotaz jsem jen pokývala hlavou. Vzhledem k tomu, že jsem se touto funkcí už jednou pyšnila, věděla jsem, co od toho čekat. Pochybovala jsem, že by tu po mně chtěli úplně jiné úkoly než v Soleiské smečce. „Já si ho najdu a probereme to společně," odpověděla jsem a pokývla hlavou. Ani jsem nevěděla, jestli je Yeter v lese. Ale on se někde objeví a v tu chvíli mě bude mít na krku. Teda obrazně řečeno. Zkrátka jsem se s ním chtěla domluvit na každém detailu.
Na území se nacházely dvě skupinky cizinců, každá v jiné části les, proto by bylo logické, kdybychom si je rozdělili. Ještě jsem se Arca dovolila, jestli se tedy svých ochranářských povinností mohl rovnou ujmout. Odsouhlasil mi to. Na Lucy jsem se usmála a zamávala ocasem. Však my si popovídáme později. Vydala se totiž s Arcanusem a zmínili jméno asi nějakého svého společného známého. Mně to jméno teda nic neříkalo, tak jsem se sebrala a rychlým klusem se vydala na opačnou stranu lesa.
Netrvalo dlouho a já před sebou zahlédla šedivou vlčici s trochu světlejším žíháním. Na krku se jí houpal nějaký přívěsek. Napřímila jsem se, natočila k ní uši a několik metrů před ní zpomalila. „Nacházíš se na území Asgaarské smečky," oznámila jsem jí. Podle pachu to musela poznat, navíc stála na hranicích, ale tohle byla jen taková formalita. Zastavila jsem v bezpečné vzdálenosti od ní a se svýma dvoubarevnýma očima si v rychlosti prohlédla. „Jaký je důvod tvého příchodu?" pídila jsem se. S takovou otázkou musela počítat, takže jsem čekala jasnou a přímou odpověď.