Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Pojď honem, Rayi, nebo ten východ sluníčka nestihneme!“ povzbuzovala jsem s úsměvem svého kamaráda a ohlédla se na něj. Pravda, hnědý vlk s obvázanýma předníma nohama nebyl tak akční jako já, jeho tempo bylo o trochu pomalejší. Přece by si to pohledný vlk nepřiznal, ale byla jsem v lepší formě než on - netáhla jsem s sebou těch pár kilo tuku navíc. Packy jsem kladla jednu před druhou a ťapala tak elegantně jako baletka, jinak jsem to ani neuměla. Přímo před námi se nacházela Vyhlídka, na kterou jsme mířili, protože odtamtud byly nejhezčí východy sluníčka. Pomalu jsme začali stoupat, takže jsem zpomalila, abych tolik nezatěžovala zadní nohy, které mě ještě pořád při vyšší námaze bolely. Proud a šumění řeky Midiam jsem slyšela až sem a podle toho jsem došla k závěru, že to na vysněné místo nemáme daleko.
„Přidej, nějak jsi zpomalila, ne?“ opáčil mi po nějaké době Bellray, který se, ani nevím jak, objevil přede mnou. Pravděpodobně jsem se natolik zabrala do výpočtů, jak dlouhá trasa nám zbývá do cíle, že jsem na malou chvilku přestala vnímat okolí a můj kamarád toho využil, aby mě předběhl. Prostrčila jsem jazyk přes škvíru mezi zuby, jak jsem pootevřela tlamu a zašklebila se na něj. Přidala jsem tedy do kroku, abych ho dohnala. Překonala jsem tu vzdálenost, která mezi námi byla, a už jsem mu cupitala po boku. Přemýšlela jsem nad tím, proč mě osud dovedl zpátky domů, na Gallireu. Při opouštění Soleiské smečky se mi mohlo jen zdát o tom, že bych mohla dorazit do kraje, ve kterém jsem se narodila, a dokonce možná potkat někoho z rodiny. Přeci jen asi existoval nějaký instinkt, kompas, který mě po čase dovedl domů, i když jsem to vyloženě neplánovala.
Překonali jsme jen pár dalších kamenů a už jsme stáli na samotném vrcholu Vyhlídky. Posadili jsme se vedle sebe a navzájem se na sebe usmáli. Přišli jsme právě včas, protože během několika minut se obloha na jihu zbarvila do oranžova. Postupně se nám začalo ukazovat sluníčko a my seděli na snad nejvyšším bodě Gallirei. Popravdě, hezčí východ slunce jsem nezažila. Pohlédla jsem na svého společníka, zírala jsem na něj déle, než bylo slušné, a přitom se nepřítomně culila.

Všetko ma bolelo. Nemohla som pohnúť ani len labkou, pretože mi tá bolesť vystrel‘ovala do každej ďalšej časti tela. Bola som vel’mi vyčerpaná, hlavne z tej nekonečnej bolesti. Nebola som schopná ani otvoriť oči, nieto eště komunikovať. Nevedela som, ako dlho som bola v takom stave, avšak za tú dobu som neskutočne schudla. Bola som len kosť a koža. Jeden zo členov svorky ovládal mágiu vody, tú mi po malých dávkách dostával pootevrenou papulou do hrdla, aby som nebola dehydratovaná. Vlk vydržia dlhšie bez jedla jako bez vody. Tá bola nesmierne dôležitá, aby som vôbec prežila.
Energia sa mi pomaly začala vracať. Aj tak som jej ale mala tak málo, že som dokázala len otvoriť oči. Moc som toho ale nevidela, pretože som ležela na boku a hlava bola stále príliš ťažká. Vyšel zo mňa chrapl’avý zvuk. Chcela som niečo povedať, ale rozprávanie by ma eště viac vyčerpalo. Pád do bezvedomia som nechcela riskovať, musela som oddychovať. Čo sa stalo? Čo to so mnou urobil? hlavou sa mi preháňali myšlienky. Moja posledná spomienka bola na černočerného vlka s rovnako tmavými očami. Nepríjemne sa uškrňal, približoval sa. Spomínala som si, že sa okolo mňa začali preháňať elektrické výboje. Moja vrodená mágia spoznala, že som v nebezpečenstve a snažila sa ma nejako ochrániť. Keby sa ma vlk dotklo, dostal by nepríjemnú ranu a rozmyslel by si, či sa mi skutočne chce postaviť. Lenže on tiež použil nejakú svoju mágiu. Pre miestne vlky, ktorí ovládali len mágie elementov, bola rovnako neznáma a cudzia jako moja elektrina. Akonáhle sa energia dvoch mágií stretli, nastalo pre mňa čierno. Je na tom rovnako ako ja? Je na tom horšie? Je… mrtvý? pýtala som sa a dúfala, že nebehal po svete úplne zdravý. To by bolo tak nefér!
V mojej blízkosti nikto nebol, ale pachy som cítila mimo jaskyni. Bola som doma, v Soleiském lese - v bezpečí. Snažila som sa opäť prehovoriť, namiesto toho sa z môjho hrdla ozval hlasitý suchý kašel‘, ktorý som nemohla len tak zastaviť. Tým som na seba natiahla pozornosť. „Gee!“ začula som svoje meno a všimla si, že sa ku mne niekto blíži. Trocha som pohla petrolejovo sfarbenou špičkou chvosta. Tak rada vás vidím, vzdychla som si v duchu. Už sa nado mnou skláňala Ilore, idela som jej tyrkysové oči. Keď sa môj kašel‘ upokojil, znovu mi bola do papule dána vel’ká bublina vody. Stáli nado mno tri vlci, bola so mim vďačná, že ma tu nenechali zomrieť, ale zároveň… Veď som im iba pridávala starosti. Som im na obtiaž. Mrzák…

Ležela jsem klidně a pozorovala okolí. V řece se občas mihla nějaká ta ryba. Kdybych byla hladová, určitě bych neváhala a jednu si ulovila. Jenže můj žaludek byl stále plný srnčího masa. To mi vydrží na ještě nějakou dobu. Byla jsem sice vzhůru dříve než Castor, ale to mi nevadilo.
Vlk se stejně za chvilku probral. Zíval a protahoval se. „Nenechala bych tě tady,“ řekla jsem a překvapeně zamrkala. To by snad ode mě ani nemohl čekat, ne? Vždyť to tu mohlo být docela nebezpečné. Nedaleko odtud měli teritorium drzí šakali a opravdu jsem nevsázela na to, že medvědi už skutečně spí. „A budit jsem tě nechtěla. Ještě bys na mě byl protivný,“ zazubila jsem se. No, aspoň já bych byla protivná, kdyby mě někdo vzbudil dříve, než by bylo moje tělo připravené. „Měla jsem trochu lehký spánek, ale jsem odpočinutá překvapivě dobře. Co ty?“ odpověděla jsem mu na otázku a rovnou se ho zeptala na to samé.
Zastříhala jsem ušima a podívala se na svého společníka. Sděloval mi svůj plán a já se na chviličku zamyslela. Vlastně jsem nic jiného na práci neměla. Chtěla jsem někdy zajít ke Smrti, nejlépe ještě předtím, než udeří zima, ale mohla bych se nejprve zeptat Lucy, jestli nechce jít se mnou. Mohly bychom zopakovat svou epickou výpravu ke Smrti ze začátku roku! Přeci jen bych ráda šla s někým než sama. „Pomůžu ti, stejně nic v plánu nemám,“ navrhla jsem a úsměv mu oplatila. „Taky jsi příjemná společnost,“ dodala jsem. Castor byl důkazem, že bych neměla vlky soudit dle první konverzace, na první pohled. Jakmile jsem ho trochu víc poznala, zjistila jsem, že to opravdu není špatný vlk. Zvedla jsem se a šla se napít, stejně jako to on udělal před chvilkou. Po těch několika hodinách spánku mi v hrdle docela vyschlo a ráda bych doplnila tekutiny, než se vydáme zpátky domů. „Tak můžeme? Noc už je za dveřmi,“ poznamenala jsem a následně se podívala na nebe. Sluníčko zrovna zapadalo. Takže jsme tu strávili vlastně skoro celý den, došli jsme sem minulou noc. Znovu jsem se na Castora pousmála a vydala se zpátky do domovského lesa. Čekala nás cesta do kopce, tak jsem nijak zvlášť nespěchala. Běh do kopce byl přeci jen energicky náročnější než po cestě sem a já chtěla energií šetřit pro případ, že bych se ke Smrti vydala nějak brzy.

// Asgaar

Castor mi pověděl, že mnoho vlkům se s tímto nesvěřil. Usmála jsem se na něj. Je fakt, že kdyby zrovna nebyla tak jasná noc a nepozorovali jsme hvězdy, ani bychom se k tomuto tématu nedostali. Nicméně jsem byla ráda, že mi o sobě něco pověděl. Od zimy jsem měla pocit, že je to takový bručoun, ale nyní jsem svůj názor přehodnotila. Byl to moc fajn vlk a dalo se sním vlastně povídat o všem. „Shireen a Nemesise si po lovu rozebrali rodiče, myslím,“ odpověděla jsem zamyšleně. Věděla jsem, že Laura je pečovatelka, měla by se o vlčata starat, ale jak říkal Castor, nějakou dobu ji neviděl. Asi jsme ve smečce neměli tolik vlčat, aby se musela zvolit druhá pečovatelka. Opravdu jsem nevěděla, v péči o vlčata jsem se nikdy nevyznala. Když jsem mluvila se Shireen, musela jsem se sakra soustředit, abych jí vůbec rozuměla.

Jemný vánek mi čechrat černou srst, zatímco já klidně oddechovala. Spánek jsem neměla nijak tvrdý vzhledem k tomu, že jsme nebyli v klidu doma. Mimo Asgaar jsem moc často nespávala, opravdu jen málokdy, když jsem byla opravdu unavená. Což jsem teď byla, ale spánek nebyl tak kvalitní, jako by byl v úkrytu.
Skutečně jsem se probrala někdy kolem poledne. Olízla jsem si čumák a otevřela dvoubarevné oči. Viděla jsem, že Castor ještě spí. Protáhla jsem si přední tlapy, abych nebyla tak ztuhlá, a přetočila se na bříško. Nastražila jsem uši a ostražitě se rozhlédla kolem. Medvědi si nás tu nenašli, možná už opravdu spali. I když teploty vzduchu ještě neklesly pod nulu. Čert ví, čím se ta medvědí hibernace řídila.

Castor mi vyprávěl a já ho s nastraženým oušky poslouchala. Musela jsem vypadat jako malé vlče, které se dozvídá pro jiného úplně banální věc, ale tenhle zvyk byl kouzelný! Má domněnka byla správná - skutečně se jmenoval podle nějaké hvězdy. „To je zlaté,“ vydechla jsem. Na nic víc jsem se asi nezmohla, byla jsem tím opravdu učarovaná. Trochu mě mrzelo, že jsem se nenarodila do smečky, která měla podobné zvyklosti. Vždyť Castor mohl říkat, že je hvězda, doslova! Nikdo by si o něm neměl myslet, že je nějaký egoistický nebo tak něco.
Až mě překvapilo, jaký účinek měl ten Castorův teplý vzduch. Můj kožich získal nějaký objem, jaký měl po hupsnutí do vody. Svému společníkovi jsem věnovala další milý úsměv. Z toho nejhoršího jsme už byli venku. Sice jsem na těle cítila určitou vlhkost, ale rozhodně jsem nebyla na kost promočená a nemohla jsem nachladnout. To bylo hlavní. Castor byl unavený a lehnul si. Já mu pohotově nabídla, že ho budu hlídat, že si klidně může trochu oddechnout. Ráda jsem se cítila užitečná. Hvězdný vlk měl ale jiný nápad. Poťapal tlapou na zem a navrhl, že bych si taky měla lehnout. „To je mnohem lepší nápad, Castore,“ zazubila jsem se a bacila sebou na zem. Olízla jsem si tlamu a převalila se na druhý bok, abych se mohla dívat na Castora. Nevybrali jsme si úplně vhodnou denní dobu na spánek, ale tušila jsem, že jen co zavřeme oči, odplujeme někam do říše snů.
Na chvilku jsme ještě drbali naše alfy. Totiž, to nebylo drbání! Však jsme pro ně chtěli to nejlepší! A stres z alfování jim určitě moc neprospíval. „Uvidíme,“ zhodnotila jsem to nakonec, „ať se stane cokoliv, stejně to bude náš domov.“ Nemyslela jsem si, že jsme ve smečce měli nějaké vlky, kteří by smečku vedli tvrdou tlapou. Za nejagresivnější jsem vždycky považovala Elisu, ale… na mě nikdy zlá nebyla. Mlaskla jsem a trochu ještě zahýbala hlavou, abych našla dokonalou pozici a nic mě netlačilo. Zívla jsem a věnovala Castorovi poslední pohled. „Tak se hezky vyspi,“ zamumlala jsem tiše a zavřela oči. Spánek na mě dolehl rychleji, než jsem si myslela.

Castor mi vyprávěl o hvězdách a já jeho vyprávění hltala. Věděl věci, o které jsem se jindy nezajímala, a tak jsem díky němu byla zas o kousek znalejší. „To je určitě dobrá znalost,“ zareagovala jsem, když mi pověděl, že podle Severky se dá dobře orientovat. V noci, samozřejmě. Nechodívala jsem od Asgaaru tak daleko, abych se ztrácela, ale bylo to rozhodně přinejmenším zajímavé. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem. „Ty se taky jmenuješ podle hvězdy? Existuje hvězda jménem Castor?“ ptala jsem se a v očích mi zářilo. Tohle byl tak krásný zvyk, bylo mi to sympatické. Pokud se všichni vlci jmenovali jako vlci, bylo to hezky ikonické.
Chápavě jsem pokývla hlavou a pousmála se. Kolem nás se vzduch oteplil, což bylo velmi příjemné. Ovšem tím výraznější byl ten teplotní rozdíl. Zatnout zuby a bude to rychlovka, říkala jsem si a zhluboka se nadechla. Dech jsem na chvilku zatajila a šla dál do řeky. Namočila jsem si hlavu, krk a břicho. Víc jsem se ve vodě nehodlala rochnit. Na mě byla až moc studená. Musela jsem se ale umýt, aby mi bahno za ušima nekazila tu mou eleganci. V tom měl Castor pravdu. Vylezla jsem a otřásla sebou, abych z kožichu dostala co nejvíce vody. Nebylo nemožné, že pár kapek skončilo na čumáku mého společníka. Pak jsem se spokojeně usmála. „Díky, že nám pomůžeš uschnout,“ obrátila jsem se na Castora, který držel teplotu okolního vzduchu na příjemné hodnotě. Neklepala jsem se tak jako ratlík.
Sledovala jsem, jak se Castor natáhnul. „Já tě budu hlídat,“ pověděla jsem zcela vážně a posadila se nedaleko od něj. Jestli byl opravdu unavený, opravdu se mohl natáhnout, já mu budu dělat stráž. Sice jsem nevěděla, jak moc schopně bych nás bránila proti medvědům. Opravdu jsem doufala, že už spali. Zvědavě jsem zastříhala ušima. „Myslíš, že přemýšlejí nad tím, že by alfa pozici předali dál?“ zeptala jsem se. Tohle by byla zajímavá debata, kterou jsem nikdy předtím s nikým nevedla. Ale rozhodně mě zajímal jeho názor! Alfy přeci nebyly nesmrtelné a ti dva už byli na pozici opravdu dlouho. Mohlo toho být na ně moc a tak bych úplně chápala, kdyby se těch povinností chtěli vzdát. Ale na koho by ty povinnosti hodily? Sionn byl přeci ještě mladý, že by Etney s Lucy? O své kamarádce jsem nepochybovala, ta byla velmi schopná a věřila jsem jí.

// Asgaar

Začali jsme si povídat o hvězdách. Snad nikdy by mě nenapadlo, že s někým budu vést takovou konverzaci. Hvězdy pro mě byly hrozně vzdálené, úplně cizí. Olízla jsem si čenich a poslouchala, co má Castor na srdci. „Severka… Něco mi to asi říká. Podle jména předpokládám, že se nachází na severu?“ řekla jsem, ačkoliv jsem na konci věty tázavě pozvedla hlas. Má úvaha byla logická, ale kdo ví, jestli vůbec správná. Pak jsem na něj překvapeně pohlédla. „Celou oblohu? Každičkou hvězdičku? To je úžasné!“ zašla jsem a chtěla se podívat na noční oblohu, ale z té hvězdy zmizely. Nastalo ráno. Kdybychom byli někde na vršku, viděli bychom nádherný východ sluníčka.
Castor potvrdil mou domněnku, že se Lucy asi nějakým způsobem zajímá o Etneye. Ono to bylo evidentně vzájemné, jen jsem doufala, že má kamarádka nenarazí. Snad vlka znala lépe než já a věděla, že jí nemůže ublížit. „To máš pravdu,“ přitakala jsem, ale výraz jsem měla ještě stále trochu zamyšlený. Opravdu jsem doufala, že s ním bude Lucy šťastná. Přála jsem jí to, i když to byl Etney.
Dorazili jsme k řece. Byla jsem stále trochu ostražitá, protože řeka se jmenovala Medvědí z nějakého důvodu. Už se blíží zima, mohli by být zalezlí, pomyslela jsem si a opravdu doufala, že tomu tak bude. Do řeky jsem vlezla předními tlapkami a pak se sklonila, abych se napila. Bylo jasné, že jsem do vody musela vlézt nejméně po břicho, jinak ze sebe to bahno a krev jen tak nesmyju. Ale chtěla jsem se nějak pomalu osmělit. Nedokázala jsem do řeky skočit naráz.

Castorova otázka mě na malý moment zaskočila. Přimhouřila jsem dvoubarevné oči a vzhlédla k nebi, na které se i on díval. Hvězdičky byly krásně vidět, noční obloha byla dnes opravdu nádherná. „Jako nějaké konkrétně?“ začala jsem a zamyslela se. „To rozhodně ne,“ pousmála jsem se, „vždyť je jich taková spousta.“ No vážně, na nebi se roztrhlo hned několik pytlů s hvězdami. Některé byly zářivější, jiné zase o něco méně. „Proč se ptáš?“ nedalo mi to a zase jsem se na svého společníka podívala. Takovou otázku mi snad nikdo nepoložil.
„Nemám,“ zazubila jsem se na Castora. „Takže oprava: Kdybych měla někdy nějaké potomky, rozhodně bych je nedala Etneyovi na hlídání,“ řekla jsem v rychlosti. No vážně, vždyť ani nemám s kým ta vlčata mít, pomyslela jsem si v duchu a zakroutila hlavou, abych tyhle myšlenky vyhnala. Také jsem se zasmála. Bylo fajn se trochu pobavit na Etneyův účet, ne? „Zamilovaný?“ zbystřila jsem a švihla ocasem. „Do koho?“ vyzvídala jsem. Třeba měl Castor nějaké nové drby! Když jsem se nad tím ale tak zamyslela - než jsme vyrazili na lov, chviličku jsem postála u skupinky, ve které byl i nejstarší syn alf. A… voněl trochu jako Lucy. Né, to né… Ne, ne, ne… Lucyy, má milá, cos to provedla, zaťala jsem zuby. Tohle jsem musela prošetřit. Nejlépe se samotnou ošátečkovanou vlčicí.
Pomalu jsme se dali do pohybu a já svého společníka následovala stejným tempem. Byla jsem duchem přítomná, nikam jsem v myšlenkách neutíkala, ale přesto jsem se lekla, když Castor šlápl na suchou větev a ona vydala praskavý zvuk. Střihla jsem ušima a trochu trhla hlavou, ale žádnou jinou reakci jsem na povrchu nedala najevo. Z leknutí mi ovšem několikrát rychleji zatlouklo srdíčko. Odpověděl mi, že je členem už opravdu několik let. Usmála jsem se a zamávala ocasem. „To je super. Je hezké, že jsi smečce stále věrný,“ podotkla jsem. Byla jsem vlastně ráda, že jsem to s tou loajálností neměla jako jediná. Někteří dokázali vystřídat několik smeček za život. Já bych něco takového asi nesvedla. Nebavil by mě si pořád zvykat na nové prostředí.

// Medvědí řeka

Urvala jsem si další kousek masa a spokojeně ho rozžvýkala. Žaludek se mi postupně plnil a v hrdle jsem měla příjemné teplo. Srny tu ještě nějakou dobu vydrží, zvláštně když teploty klesaly. Kdybychom stejný úlovek, zkazil by se mnohem rychleji. Po chvilce mi zbyly jen už nějaké kosti, které jsem ožužlávala, olizovala a tenčí jsem pokousala a spolkla.
Castor zavyl a dal zbytku smečky vědět, že tu je jídlo. Pak mi navrhnul, že bychom se mohli jít umýt. Prohlédla jsem se. Vypadala jsem opravdu jako čuňátko, ačkoliv ta černá srst mi trochu pomáhala. Krev a bahno na mně byly málo vidět, ale přesto to nebylo kdoví jak slavné. „To zní dobře,“ přikývla jsem a usmála se na něj. Potěšila mě i jeho nabídka, že by nás pak mohl magií usušit. Já totiž neovládala žádnou praktickou magii. Jen elektřinu. Nicméně Castor souhlasil, že to, jak se Yeter zachoval, bylo neomluvitelné.
Zamyslela jsem se. S Etneyem jsem všehovšudy mluvila jen jednou, a to tehdy, kdy si zarazil imaginární trn do tlapky a dělal, jak hrozně ho to bolí. Hérečka, krátce jsem se nad tou vzpomínkou ušklíbla. „To nevím,“ řekla jsem upřímně, „ale já bych mu svoje vlčata na hlídání rozhodně nesvěřila.“ Kdo ví, co by se od něj naučila! Dal by jim lekci těžce podprůměrného hereckého výkonu… Uměl něco jiného? „Myslím, že se tu opravdu jen poflakuje,“ zamumlala jsem na Castorovu poznámku. Byl synem alf, mohl si to asi dovolit.
Můj společník se zvedl a hodil po mně pohledem. Vlastně proč ne? pomyslela jsem si a také se zvedla. Na Castora jsem se pousmála a zeptala se ho: „Ty už jsi ve smečce dlouho, viď?“ Ráda bych se o něm něco dozvěděla. Přeci jsem dokonale znala jen Lucy a chtěla jsem si tu vytvořit další přátelské pouto.

Kolem kořisti se vzduch docela pročistil, respektive dost vlků odešlo, nebo různě postávalo v jiných skupinkách. Dech se mi už uklidni, měla jsem ho pravidelný, ale srdce pořád bilo jako splašené - adrenalin z krevního řečiště jen tak nezmizí. Ještě nějakou dobu se budu cítit nad věcí, ale počítala jsem s tím, že po nějaké době začnu cítit ty kopance, které jsem během lovu schytala. Nebude to příjemné, ale naštěstí to nebylo nic vážného.
Obě alfy si už nějaké maso vzaly, Fiér se s jedním srnčím srdcem odporoučel dál do lesa a u úlovku jsme vlastně zůstali jen já a Castor. „Je to zvláštní, jako by se vypařil,“ pověděla jsem na jeho poznámku, že Yeter se nám po cestě na lov nějak ztratil. Přitom to jelení paroží jsme přeci nemohli nijak přehlédnout. Co když se mu něco stalo? pomyslela jsem si. Jak moc pravděpodobné to bylo? „Ale až se do lesa vrátí, jsem si téměř jistá, že to od Elisy pěkně schytá,“ dodala jsem. Měl být přeci ve skupině s její dcerou… A nebyl. Třeba by se Awnay nezranila, pokud by všechno šlo podle plánu. Ani mně se nelíbilo, že ji nechal takhle ve štychu. Tohle se smečce nedělalo, ne při takhle důležitém lovu před zimou.
Vzhledem k tomu, že si maso vzal už i Castor, také jsem vstala a utrhla si pořádný kus, který mi rozhodně bude stačit. „Lilac byla někde s Etneyem, viděla jsem ji po jeho boku,“ odpověděla jsem na Castorovo zamumlání. O Sunny, to bylo pravděpodobně další asgaarské vlče, jsem nic nevěděla. Odtáhla jsem si jídlo kousek dál od zbytku srn a dala se spokojeně do jídla. I Castorovi jsem chtěla dát klid, při večeři bychom se asi neměli moc vybavovat. Jediným naším záměrem bylo naplnit si žaludky.

Svižným krokem jsem vyběhla z domovského lesa, ve kterém jsem teď trávila poměrně dost času, a proto jsem si potřebovala provětrat hlavu. Smečku a její obyvatele jsem milovala, ale někdy jsem si od nich potřebovala odpočinout. Snad to bylo normální. Slyšela jsem nedalekou řeku Mahtaë a hned mi bylo jasné, že tady se nějakou dobu zdržím. Studí? napadlo mě, když jsem do proudu strčila jednu přední tlapu. Stydlivě, pomalu, jako bych se bála, že mi ji ukousne nějaká obrovská ryba. Stála jsem tam pěkně dlouhou chvíli, jako bych čekala, co se jako stane. Skutečně jsem snad čekala, že o tlapu nějakým záhadným způsobem přijdu? Středem mé pozornosti byla voda, která velmi rychle uháněla směrem na jih, a také to, zda v ní nezahlédnu nějakou rybu.
Smyla jsem si z tlapek prach, který mi na nich během cesty sem ulpěl, a posadila se nedaleko od koryta řeky. S klidným výrazem ve tváři jsem se rozhlížela kolem sebe a užívala si ten klid, který jsem cítila. Snad nikdy (nebo už dlouho) jsem si nepřipadala takhle zrelaxovaně. Syčivý zvuk řeky mi dělal opravdu dobře. Sklonila jsem hlavu o něco níž, abych se lépe zadívala pod hladinu, která byla krásně průzračně čistá. Spěchala do svého ústí a s sebou si brala veškerý bordel, který do ní napadal - větvičky, lístečky, mrtvý hmyz.
Sumec! vykřikla jsem v duchu, když mi před očima proplavala obrovská ryba. Skutečně obrovská, větší jsem snad v životě neviděla! Švihala jsem ocasem z jedné strany na druhou, jak jsem byla rozrušená. Šustivý zvuk větiček pode mnou vyrušil další obyvatelku Gallirei, která posedávala na jednom z jehličnatých stromů na druhém břehu. Sojka mi svým řvaním pořádně vynadala a rozletěla se někam jinam, kde ji nebude rušit nějaký cizák. Sumec už zmizel z dohledu, a to jsem si myslela, že moc rychlosti nepobral, když je tak velký. Snad najdu milejší společnost někde jinde, pomyslela jsem si a otočila se na patě, abych se vydala dál po proudu. Snad mi bylo trochu líto, že jsem jiná zvířata vyděsila.

// Náhorní plošina (přes Křišťálový lesík)

Bylo to opravdu náročné. Přeci jen se většinou na přesunu úlovků do teritoria účastnilo víc vlků, ale pokud se té tmavé vlčici něco stalo, naprosto jsem chápala, že jedna ze srn byla méně prioritní. Nebylo by lepší to vzít na dvakrát? Nejprve dotáhnout ty naše dvě a pak se vrátit pro třetí? napadlo mě, ale velmi rychle jsem svůj nápad zavrhla. Hladových vlků tu běhalo mnoho a jistě že by se do mrtvoly daly, kdyby ji našli. I krkavci by se o příležitosti rychle dozvěděli a taky by se přiživili. Bylo ve všech ohledech lepší, abychom se trochu víc trápili než přijít o cenný zdroj potravy. Takhle před zimou by to mohla být osudová chyba.
Castor měl skvělý nápad - vzduchem nadlehčil mrtvá těla, takže když jsme je táhli, byla mnohem lehčí než před chvilkou. Zase jsem si pomyslela, jak jsou jiné magie praktické. Co já svedla s elektřinou? Pobavit vlčata, protože jsem vždycky po jejím použití vypadala jako velká chlupatá kulička? To by nepřišlo dostatečné. Už jsme naštěstí nebyli daleko od úkrytu, před kterým jsme (jako vždycky) kořist měli nechat. Zbytky by se pak snadno dostaly do chladné jeskyně z ne tak velké dálky.
Když jsme byli na místě, zadýchaně jsem pustila svou srnu a posadila se vedle ní. Dýchala jsem s otevřenou tlamou, byla jsem opravdu unavená. Paradoxně mě nejvíce unavil právě ten přesun zpátky do Asgaaru, samotné skolení srny nebylo až tak náročné, protože šlo všechno jako po másle. To se ale nedalo říct o druhé skupince, tak jsem netrpělivě vyčkávala příchod vlčic.

U naší skupinky byla dobrá nálada, protože se nám všechno vydařilo. U Elisy a Awnay probíhalo něco zcela jiného, ale já ještě pořád žila ve sladké nevědomosti. Byli jsme ještě příliš daleko, a hlavně jsem se zajímala, jak dvě srnky potáhneme domů. Museli jsme překonat docela velkou vzdálenost, ale věřila jsem, že to společně zvládneme.
Fiér přišel s velmi dobrým nápadem. Omotal liánami srnčí tělíčka od krve, takže se nám lépe potáhnou. Po vzoru svých kolegů jsem se zakousla do zeleného provazu a zatáhla. A hele, opravdu to šlo snadněji! Usmála jsem se, i když to přes rostlinu v mé tlamě nebylo znát. Tohle jsou užitečné magie! Ne jako elektřina, pomyslela jsem si. Má vrozená magie byla tak dobrá na nějakou sebeobranu, když šlo do tuhého, ale vůbec nebyla praktická a nedala se použít k tomu, abych si nějak zjednodušila každodenní činnosti.
Dorazili jsme k opuštěné srně. Vlčice tu před chvilkou byly, ale vydaly se zpátky k lesu. Když jsem se za nimi zadívala, všimla jsem si, že Elisa svou dceru podivně podpírá. „Snad se nic vážného nestalo,“ povzdechla jsem si a podívala se na Castora, který poznamenal, že se budeme muset každý chopit jedné srny. Castor se pustil liány a zakousl se do ponechané srny. Automaticky jsem srnu přenechala Fiérovi a jala se táhnout tu, kterou opustil Castor. Bylo to náročné, přeci jen jsme si takhle se světlejším vlkem pomáhali. Teď jsme na každou mrtvolu byli sami. Zadní nožky mě začaly pobolívat, takže když jsem se blížili k lesu, trochu jsem zpomalila a zastavila, abych si odpočinula. Pak jsem zase samozřejmě pokračovala.

// Asgaar (přes Křišťálový lesík)

Strážila som západní hranice Soleiského lesa. Bol tu pokoj, takže som posedávala pod vel‘kým listnatým stromom, alebo pochodovala z jednej strany na druhú. Žila som tu už niekol‘ko let a poznala som každý strom, každý ker… Všetko.
Zrazu se mi do ňufáku dostal cudzí pach. Mieri sem, pomyslela som si okamžite a postavila se. Chvost som zdvihla do roviny so svojím chrbtom a naježila sa. Vyčkávala som, kde sa vlk objaví. Dnešné ráno bola pomerne hustá hmla, takže som do žiadnej vel‘kej dialky neviděla. Preventívne som zavrčala. Vlk ale musel vedieť, že sa blíži ke svorke. Naše teritórium bolo vel‘mi dobre značené, musel to cítit už vel‘mi z dial‘ky. Aj tak sa ale blížil. Buď to bol nejaký záujemca o miesto vo svorke, alebo absolútne nerešpektoval, že v lese sídlila svorka.
A konečně jsem ho zazrela. Čiernočierná silueta v hmle. Nebyla som o nic svetlejšia - mala som iné len odznaky mágie a žiarive biele pazúriky. „Blížíš sa ku svorke,“ upozornila som ho a zhlboka sa nadýchla. Vypjala som hruď, abych vyzerala väčšia. Vlk ale nemohol zaprieť fakt, že to je samec - bol mohutnější a väčší. Ja ale bola statočnejší. Ak sa chcel dostať na naše územie, nemienila som mu to dať zadarmo. On sa ku mne pomaly ale isto vliekol. Švihal chvostom a divne sa uškrnul. To ma rozčúlilo snaď zo všetkého najviac. Mal by sa predo mnou plaziť… Veď je na územie svorky! Môže mu vel‘mi rýchlo ísť o život, ak sa zachová nesprávne, vydýchla som. Vedela som, že Soleia, moja rodina, za mnou stoja. Rozhodne by ma v tom nenechali, keby došlo k nejakej krizovej situácii.
Stále sa blížil a nezastavoval. „Stoj!“ zavrčala som na neho výhražne. Bola som rozčůlená, že na mňa vôbec neberie ohl‘ad. Bola som svorkový ochranár! Mojou úlohou bolo zastaviť každého, kto do svorky nepatrí, lebo mohol predstavovať nejaké nebezpečenstvo. A tento vlk sa mi nepáčil. Vyzeral divne. V jeho tvári som nevidela jedinú známku nejakej emócie. Proste sa blížil ako tank, ale bolestne pomaly! „Zastav!“ skúsila som to znovu a vycenila zuby. Lenže neznámy čierny vlk išiel ďalej a ďalej. Nezastavoval. Už som bola nervózna.
Posledný môj pokus bol fiasko. Vyskočila som naproti nemu, ale posledné, čo som videla, boli jeho čierne oči. Ako uhol‘. A potom… som si už nič nepamätala.

Srna netrpěla dlouho. Fiér jí zlomil a ona se najednou přestala hýbat. Pustila jsem srnčinu kýtu a v bahně trochu ztratila balanc, takže jsem si zase kecla na zadek. Světlejší vlk byl akčnější než já a stačil ještě vyjet po srnce, kterou k nám hnal Castor. V tu chvíli se všechno událo hrozně rychle. Castor byl v jednu chvíli v blátě a pak srně prokousl hrdlo, když ji Fiér přidržel. Ani jsem se nenadála a měli jsme ve třech skolené dvě zvířata. To byla naprosto skvělá zpráva! Dopadlo to lépe, než jsem čekala.
Přikývla jsem na Castorův dotaz a ještě pořád zadýchaně pronesla: „Jsou to naštěstí jen modřiny.“ Věnovala jsem pohled i Fiérovi a doufala, že on na tom byl stejně. V tom matku u stáda si mohl vysloužit trochu víc nepříjemnější kopanců, ale vzhledem k tomu, že Castorovi pomáhal se skolením druhé kořisti, jsem pochybovala, že by byl nějak vážně zraněný. „Byli jste výborní!“ usmála jsem se a zavrtěla ocasem. Byla jsem unavená, ale kdybych musela stádo nahánět jako Elisa s Awnay, byla bych na tom ještě hůř. To by se mi určitě i tlapa ozvala. Počítala jsem s tím, že se ozve cestou domů, ale takhle jsem už žádný lov pokazit nemohla.
Castor čapnul jednu kořist a začal ji táhnout směrem ke druhé skupině. Když jsem se zadívala do dálky, viděla jsem u kořisti jen dvě šmouhy. Yeter s parohy nebyl. Povzdechla jsem si, čapla srnu, u které jsem dřepěla, za nohu a rozešla se stejný směrem jako Castor.