Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mně tohle tak nejde...

Už jsou tady Vánoce,
zas a znova po roce.
Hlavně je prožít v klidu a míru,
stresu jsme přes rok měli nadmíru.

V televizi spoustu pohádek běží,
venku pomalu, romanticky sněží.
Domem upečené cukroví voní,
snad nám ho nesežere pes jak loni.

Kapr naložený ve vaně,
čeká na svou smrt oddaně.
Táta nad ním klečí,
paličku svírá v křeči.

Večeři při svíčce sníme,
co bude dál, nevíme.
Zazpíváme koledy a zapneme pohádku,
tam je svět vždycky v pořádku.

Pomaly ale isto som sa zotavovala. Bol to naozaj dlhý a bolestivý proces, ktorým som si musela prejsť. Nemienila som to zabaliť, nechcela som sa vzdať. Vždy som bola silná vlčica a nepripustila bysom si, keby ma jeden hlupák mal zničiť a zlomiť. Za toto ešte zaplatí! myslievala som si často po večeroch. To som ale ešte nevedela, že daného vlka, ktorý mi rapídne zmenil život, už nikdy neuvidím. Objavil sa tak náhle, ako prízrak. Stelesnenie zla.
Konečne prišiel deň, keď som sa sama, bez pomoci ostatných, dokázala postaviť. Zadné nohy som mala stuhnuté, svaly sa mi z nich čiastočne stratili, ako som ich dlho nepoužívala. Ale stála som. Bol to zvláštný pocit. Bolesť sa miešala s eufóriou. Pohyb som vždy považovala za samozrejmosť. Je predsa úplne bežné, že keď chcem, tak sa rozbehne bez väčšieho úsilia. Teraz to bolo inak. Chôdzi už nikdy nebudem brať ako niečo automatického, čo ku mne neoddeliteľne patria. Uvedomila som si, že o všetko sa dá prísť. Život je tak neskutočne krehký - môže skončiť zo sekundy na sekundu.
Krok za krokom som sa dostala z jaskyne a zastavila sa pred jej vel‘kým vchodom. Bola síce noc, ale na stromoch v Soleiském lese viseli svietiace plody. Vyzerali ako lampióny, ktoré tam niekto zavesil. Bolo to nádherne. Svoj domov som milovala. Vdychovala som jeho vôňu a aspoň na chvilku pustila z hlavy svoje starosti. Kým... „Gee," začula som hlas biele kamarátky, „čo to robíš?!" Vystrašene sa ku mne prihnala a okamžite sa postavila vedl‘a môjho boku, aby mi ponúkla oporu. Ja si ju snáď ani nezaslúžim, pomyslela som si v duchu a krátko si povzdychla. Pohodila som chvostom a s l‘ahkým úsmevom sa na ňu pozrela. Moje telo ešte stále dosť pobolievalo, tým bola velkosť môjho úsmevu ovplyvnená. Nemala som toľko energie, aby som k tomu ešte predstierala, že už som v úplnom poriadku. „Ilore, kl‘ud. Len som sa chcela pokochať lesom. Nechcem byť stále zalezlá v tme," povedala som jej a pokývla smerom k stromom. Bola síce noc, ale bolo tu príjemné, tlmené svetlo. Soleia skrátka nikdy nespala.
Ilore si povzdychla a položila si hlavu na môj krk. „Ty si naozaj hrozne nezodpovedný pacient, vieš o tom? Som veľmi rada, že už ti je lepšie, ale stále by si mala vel‘a odpočívať," kládla mi na srdce. Myslela to so mnou dobre, vedela som to. Chcela, aby som sa uzdravila, ale zároveň musela dohliadnuť na to, abysom hneď nebehala ako šialenec. Trochu som sa o jej telo oprela, snáď aby sa cítila trochu lepšie a hneď ma nehnala späť do úkrytu. Z toho neustáleho sedenia a ležania som snáď už mala preležaniny. „Ďakujem... za všetko," zašepkala som a zaryla ňufák do jej srsti. Bola som jej vďačná za všetku pomoc a starostlivosť, ktorú mi dávala. Bohužial‘ som sa musela zmieriť s tým, že toto som jej nemohla nikdy dostatočne oplatiť.

// Příští post už bude pozitivnější, slibuju! :D

// řeka Mahtaë

Šedivka se na mě obrátila s otázkou. Zastříhala jsem ušima a přikývla. Pak jsem si uvědomila, že to vlastně nemohla vidět, jelikož šla až za mnou. Viděla tak maximálně můj chlupatý ocas. „Ano. Narodila jsem se tu a tuhle část mám docela prochozenou,“ svěřila jsem se, ale opravdu jen ve zkratce. Pro jistotu jsem jí nechtěla sdělovat, že velmi blízko sídlila moje smečka. Kdo ví, ještě by mi tam přišla dělat problémy, a to bylo to poslední, co jsem chtěla.
Popošly jsme více na sever. Po naší pravé tlapce byl neustále Asgaar, takže jsem se cítila sebejistě. Byla jsem blízko domovu a jeho bezprostřední okolí jsem znala. Kdybych byla v místech, která bych neznala, mé chování by byla trochu střídmější, a ne tak sebevědomé. „Za chvilku jsme na místě,“ prohodila jsem k vlčici a od řeky se trochu vzdálila. Sama jsem zpomalila a byla jsem mnohem opatrnější. Jak jsem zmiňovala, do jeskyň jsem se vždycky odněkud propadla. Musel do nich být i nějaký sofistikovanější vchod.

Přišlo mi to divné. Kožich mě nikdy předtím takhle nesvědil. Vlčice se najednou zářivě usmála. Věnovala jsem jí podezřívavý pohled. Hned nato z ní vypadlo, že to kvůli ní se drbu. Neměla jsem chodit tak blízko. „Jak jsem mohla vědět, že se válíš v kdejakém sajrajtu?“ zamumlala jsem si pod fousky a zašklebila se na ni. Netušila jsem, odkud ty brebery chytla. Je pravda, že její srst byla v daleko horším stavu než ta moje. Třeba si je chová záměrně jako obranu před cizinci, pomyslela jsem si a zase se podrbala. Teď jsem litovala toho, že jsem jí vůbec nějakou pomoc nabízela. Pro dobrotu na žebrotu, jak se říká.
Vlčice se ptala na nějaký úkryt, ve kterém by se mohla schovat před zimou. Je pravda, že i mě ten sníh začínal drásat nervy. Vyjmenovala jsem všechny, které jsem znala, a že jich nebylo mnoho. Nikdy jsem neměl potřebu se o nějaké skrýše zajímat, protože jsme měli smečkovou jeskyni, kam jsem se mohla ukrýt. Vzpomněla jsem si, že něco, co by se jako úkryt dalo využít, leželo nedaleko od nás. Území, kterému jsem se docela vyhýbala, protože jsem nechtěla zahučet do nějaké díry. Kdo ví, třeba díky ní konečně najdu nějakou cestu, jak se dostat pod bez nějak bezpečně a kontrolovaně. „Je to opravdu kousek, co si tak pamatuju,“ řekla jsem a vstala. Sezení na studené zemi stejně nebylo nic moc. Déle bych to stejně asi nevydržela. Otočila jsem se k vlčici zády a rozešla se směrem na sever proti proudu řeky. Přitom jsem lehce švihala ocasem a občas se na ni ohlédla. Jedna abych zkontrolovala, jestli mi stačila, jednak jsme ji potřebovala hlídat, aby po mně náhodou nevystartovala.

// řeka Mahtaë (sever)

Když už byla řeč o mém kožichu, samolibě jsem se culila. Měla jsem nutkání se podrbat na břiše, ale to přec nebylo nic nevšedního. Jenže jakmile mě něco začalo kousat i na uších a hřbetě, už jsme začínala být trochu podezřívavá. Co to může být? přemýšlela jsem a trochu se zašklebila. Svědivost stále rostla, ale bylo mi blbé se před vlčicí neustále drbat. Takže jsem seděla jak zařezaná a občas se jemně podrbala. Opravdu jen občas a opravdu jen jemně, abych nepůsobila podezřele.
Má dotěrnost se evidentně vyplácela. Byla jsem ukecaná a tímhle způsobem jsem dokázala i tu otrávenou vlčici rozpovídat. Sice ke měn pořád nebyla milá, ale to jsem po ní vlastně nechtěla. Poslední dobou jsem se potkávala s miloučkými vlky, potřebovala jsem to holt něčím rozrazit, aby byl vesmír zase v rovnováze. „A proč bych tu nemohla sedět?“ odpověděla jsem jí otázkou a zakřenila se. To, že mi říkala, abych odešla, nebyl dost dobrý důvod. Klidně jsem jí tu hodlala smrdět ještě nějakou dobu. „Budeš se divit, ale nic lepšího opravdu na práci nemám,“ dodala jsem, ale věřila jsem, že jí tenhle dovětek nebude absolutně zajímat. Byl totiž dost nepodstatný i pro mě, natož pro vlčici. Ty jsi totiž dostatečně zajímavá, abys mě na nějakou dobu zabavila, střihla jsem k ní ušima a užívala si fakt, že nic z toho nemohla slyšet.
Nad její otázkou jsem se zamyslela. „Jeden prostorný je na severu u již zmiňované sopky. To je ale docela daleko,“ přemýšlela jsem nahlas a přitom mlaskla. Já měla útočiště v Asgaaru a vzhledem k tomu, že jsem mimo les moc dlouho netrávila, netušila jsem, kde by byl v blízkém okolí tak velký úkryt jako u sopky. „Nedaleko odsud je taková soustava jeskyň a nor, jenže si nemyslím, že je to pro tebe zrovna to pravé. Já tam vždycky odněkud propadla a pak někde náhodně vylezla. Pád je to poslední, co zrovna potřebuješ, hádám,“ vzpomněla jsem si nakonec na jedno území nad Asgaarem. Kdo ví, třeba jí to bude stačit.

Rozpovídala jsem se o Apaté a vlčice se k tom už dál nevyjadřovala. Jen byla nějaká taková podivně skleslá. Byla bych taky, kdyby mi někdo rozšlápl tlapu, pomyslela jsem si. I já měla s mobilitou problémy, dlouhodobé a pořád jsem se jich nemohla zbavit. Věřila jsem, že existuje způsob, jak se své chromosti zbavit, ale asi to bylo mimo mé schopnosti. „O můj kožich nejde,“ zakroutila jsem hlavou a zase se na ni podívala. Reálně jsem z medvědů měla hrůzu, takže jakmile by s tu nějaký objevil, zbaběle bych zdrhala. Cizinku bych tu nechala a vůbec by mě to netrápilo. „Perfektní?“ podivila jsem se. Že by mi polichotila? Dle jejího výrazu jsem ale usoudila, že šlo o naprostou ironii. Já se i přesto usmála a zavrtěla špičkou ocasu. Jo, je perfektní! Díky, já vím! vyšvihla jsem si v hlavě jeden děkovný monolog a trochu samolibě se zatetelila blahem. Hlavní ale bylo, že mě nyní můj kožíšek hřál. Na vzhledu až tak nezáleželo.
Šedivka na mě zavrčela. O mou pomoc nestála a statečně se začala zvedat sama svépomocí. Její tlapa byla pořád nepřirozeně zbarvená a nepochybovala jsem, že jí tohle vzalo velké množství energie. Už jen to sezení ji muselo vysilovat. Byla jsem odmítnuta, tak jsem se zase vrátila na své původní místo a posadila se. Stočila jsem ocas kolem svých tlapek a zadívala se na vlčici s jantarovýma očima. „Zatím si nikdo nestěžoval. Jsi jediná,“ poznamenala jsem a drobně se ušklíbla. Když byla tak hrdá, že nechtěl přijmout pomoc, tak ať. Akorát bude trpět, což se takhle před zimou opravdu nehodilo. Na Gallireu padla noc a teploty se snížily. To znamenalo, že už byl opravdu chlad. „A jo, vlezlá dokážu být teda pořádně,“ dodala jsem a pousmála se. Střihla jsem ušima a ohlédla se k Asgaaru, který byl odsud nedaleko. Přemýšlela jsem, jestli se už u Sigyho objevila Lucy. Taky bych s ní moc ráda mluvila a navrhla jí společný výlet za Smrtí. Kdo ví, třeba to tentokrát bude ještě legendárnější než posledně!

2x zmrzlé ouško lišky trefí Arcanuse do ocásku, protože je nejlepší alfou číslo jedna.
2x zmrzlé ouško lišky letí směrem k Elise, která ránu schytá přímo do krku, protože je nejlepší alfou číslo dva.
1x sobí paroh Cynthii způsobí nepříjemnou modřinu na zádech, to aby se tuhle zimu nepřimotala do dalšího asgaarského lovu.
2x sobí paroh míří k tlapkám Castora, jelikož to není tak špatný vlk, jak se zprvu zdál (vlastně je s ním docela zábava).
2x Vlčíškův bobek přistane Etneyovi přímo na hlavě jako výhružka, aby se ke své partnerce choval setsakra hezky, jinak schytá nepříjemnou ránu elektřinou.
1x pozlacený divočák zasáhne Lucy do chlupatého stehýnka, protože je tou nejlepší vlčicí pod sluncem.

Stočily jsme řeč k Apaté. Na tu vlčici jsem docela nerada vzpomínala. Byla hrozně divná a šílená. Ta kombinace v jedné vlčí osobě prostě nebyla dobrá. Vlastně jsem o ní mluvila jen s Elisou a Arcanusem, abych jim řekla, že po našem kraji chodí takový magor. Vlčata ze smečky by si tedy měla dávat pozor. Chvíli jsme se odmlčely. Já zírala na nebe, vlčice přemýšlela. Když ze sebe vypravila nějakou obhajobu, pobaveně jsem se ušklíbla. Jo jasně, a proto máte skoro stejný výraz, uchechtla jsem se v duchu, ale víc jsem ji trápit nechtěla. Ne každý je na své příbuzné hrdý. Já bych se k takovému poděsu taky nehlásila. „Neřekla bych nedávno,“ začala jsem a podívala se na svou společnici, která přeci jen projevila trochu zájmu. „Na jaře, na severu pod sopkou,“ dodala jsem, když jsem zavzpomínala na dobu, kdy jsem Apaté potkala. Nebo lépe - kdy mi ona skočila na záda.
Vlčice usoudila, že se evidentně moc zajímám. A ano, byla to pravda. Já byla dušička zvídavá, a to jsem v sobě nedokázala úplně popřít. „Jsi cítit po krvi. K téhle řece chodí medvědi a kdo ví, třeba ještě nějaký zbloudilec nespí,“ poznamenala jsem a významně se rozhlédla kolem nás, jako kdybych skutečně nějakého toho medvěda hledala. Zkrátka jí mohlo jít o život, ale to určitě věděla sama, bez mých chytrých řečiček. Její poznámku jsem přešla bez nějakých dalších slov. Řekla jsem si své, to mi pro teď stačilo.
Marně se snažila vstát a utéct přede mnou. To jsem až tak otravná? pomyslela jsem si. Divné, nikdo předtím mi to nikdy najevo nedal. Švihla jsem ocasem a pomalým, avšak jistým krokem se k ní vydala. „Sama moc daleko nedojdeš, nechci ti kazit radost“ pověděla jsem a postavila se jí k boku, aby se při příštím pokusu o chůzi mohla o mě opřít. Byla to úplně cizí vlčice, která na mě ještě před chvilkou výhružně vrčela. Navíc měla ostrý jazyk, ale já na tom aktuálně nebyla o nic lépe. Věděla jsem, že jsem měla navrch. Zraněná by mi jen těžko mohla nějak vážněji ublížit. Zdali mou pomoc přijme, to však bylo jen na ní.

Slečna ukousnuté ucho se na mě zadívala. Tou otázkou jsem k sobě připoutala její pozornost. Střihla jsem ušima a zakroutila hlavou, abych její domněnku vyvrátila. „Ne, nenakopala,“ řekla jsem k tomu. Dobře no, tak skočila na mě, protože si mě ve stínu tmavého lesa nevšimla. Ale to jsem opravdu nebrala jako útok, protože se ode mě hned vzdálila. A pak jsem se s ní začala přátelit Proč? ptala jsem se, protože jsem si to nedokázala logicky vysvětlit. Byly jsme k sobě tak vřelé a otevřené, jako bychom byly dlouholetými kamarádkami. „Jen jsem si nemohla nevšimnout toho, že máte docela podobný pach,“ vysvětlila jsem a pohodila ocasem s petrolejově zbarvenou špičkou. Olízla jsem si tlamu a s nechutí vzhlédla k nebi. Sněhové vločky se snášely ze země a občas mi nějaká zůstala na tmavém kožichu, než se po chvilce roztopila.
Naklonila jsem hlavu na stranu. „Ty ale vypadáš, že ti někdo vyprášil kožich,“ konstatovala jsem a trochu sklonila hlavu k zemi. Máčela si packu ve vodě, možná ji měla naraženou nebo zlomenou a teď ji bolela. Je pravda, že chladná voda by mohla s bolestí pomoct. „Ehm, je to hodně zlé?“ zeptala jsem se a střihla ušima. Nemínila jsem se jí kafrat do soukromí, ale i tak mě zajímalo, jak k tomu přišla. Pokud je aspoň trochu stejná jako Apaté, ani se nedivím, že to někdo nevydržel, pomyslela jsem si. Oproti té psychopatce se šedivá vlčice chovala docela normálně. Agresivně a protivně, ale v rámci mezí normálně. I já byla protivná, měla jsem pro ni jisté pochopení. Přicházela zima, období plné starostí, a do toho ještě byla zraněná. Nic moc kombinace.

V tlamě jsem cítila nepříjemný chlad, ale musela jsem se s ním nějak vyrovnat. V následujících několika měsících asi jen těžko budu hledat nějakou vodu, jejíž teplota by se blížila té mé tělesné a nebyla by tedy studená. Holt každý doušek bude ledový jako samotná kostka ledu. Mlaskla jsem a olízla si tlamu, aby mi z ní nekapaly sliny.
Vlčice si mě všimla. Ještě aby ne, byla jsem docela k nepřehlédnutí. Ovšem zareagovala docela agresivně, což jsem nečekala. Nebyla jsem k ní nijak blízko, osobní prostor jsem jí nenarušovala. Obrátila jsem k ní hlavu a probodla ji dvoubarevným pohledem. „Tak poslyš, nic jsem ti neudělala. To vrčení si strč za klobouk. Ublížit ti nechci,“ ušklíbla jsem se. Projevovala se na mě špatná nálada. Jako kdybych vstala levou tlapou napřed. Na mou nabručenost mělo vliv určitě hned několik faktorů. Tím hlavním byl chlad, který jsem ale nijak nedokázala ovlivnit. Elektřina jedna nepraktická, pomyslela jsem si. Zase jsem si potvrdila, jak je má vrozená magie k ničemu. Vlčice vypadala, že právě nějakou bídu dostala, takže pokud by mi nedala důvod, útoku jsem se hodlala zdržet.
Prohlédla jsem si ji. Měla zlatavé oči, jinak byl její kožich naprosto všední. Jen ten její pohled mi někoho připomínal. Ta zmagořená, zamrkala jsem. Měly stejné oči, plus ty tmavé chlupy pod nimi vytvářely dojem nevyspalé zbídačené vlčice. „Znáš Apaté?“ zeptala jsem se přímo. Jejich pachy byly podobné a tvář měly také téměř totožnou. Až na to, že šílená vlčice měla u čumáku šedivý obdélníček.

// Asgaar

Tlapy mě vedly k řece, kterou jsme s Castorem navštívili minulou noc. Možná jsem se chtěla přesvědčit, zda se sem medvědi nevracejí právě v noci. Jejich výrazného pachu bych si ale všimla, takže jsem usoudila, že skutečně spí někde v jeskyně, která mým vlčím očím zůstávala neprozrazena. A možná to je dobře, ještě bych nějakého omylem vyrušila a byla bych bez ocasu, ušklíbla jsem se. Z medvědů jsem měla strach, rozhodně bych zbaběle zdrhla, než abych se mu hrdě postavila. Hrdá jsem byla, ale měla jsem nějaký pud sebezáchovy.
Zima byla tady. S nelibou jsem sledovala, jak se z nebe snášejí sněhové vločky. Zatím po dopadu na zem roztály, ale pochybovala jsem, že tomu tak zůstane nějak zvlášť dlouho. Stačilo, aby teploty klesly pod nulu a na trávě se začne usazovat bílá pokrývka, která akorát tak studila do tlapek. K ničemu jinému nebyla dobrá. Akorát zapříčiní další hladomor, následoval další úšklebek.
Kvůli poletujícímu sněhu jsem neměla moc dobrou náladu. Vzpomínala jsem na dny, kdy bylo příjemně teplo a já mohla ležet na nějakém plochém kameni a vyhřívat si kožíšek. Byla jsem za svou černou srst ráda. Přímo pohlcovala sluneční paprsky a mně tak bylo trochu tepleji.
U řeky jsem ale nebyla sama, jak jsem zjistila. Všimla jsem si šedivé vlčice, která si v řece máčela tlapu a byla z ní cítit krev. A taky něco dalšího. Měla podobný pach jako Apaté. Jestli to bude taky takový šáhlý magor, tak to potěš koště, ušklíbla jsem se a ještě jednou si ji prohlédla, než jsem se také přiblížila k vodě. Sklonila jsem hlavu a začala pít. Voda byla ledová, ale potřebovala jsem uhasit žízeň. Jedno ucho jsem měla natočené jejím směrem a byla ve střehu.

Sigyho s vlčetem jsem nechala na hranicích. Vzhledem k tomu, že to byla rodina mé nejlepší kamarádky a našeho alfy, rozhodla jsem se je tam nechat samotné. Šli jen na návštěvu a pochybovala jsem, že by něco provedli. To by ve finále dostali sekec od Elisy i Arcanuse, pomyslela jsem si. Takže bylo v jejich zájmu, aby se chovali slušně. Šedivou vlčici přeci nechtěl nikdo naštvat, protože bylo dost možné, že by dotyčný byl o pár chlupů lehčí.
Mířila jsem původně k úkrytu, protože jsem Castorovi slíbila, že další srny odtáhnu do úkrytu, aby se náhodou nezkazily. Krkavci by si na nich také mohli pochutnat, ušklíbla jsem se na velké černé ptáky, které se vždycky začali shromažďovat nad opuštěnou mršinou. Divila jsem se, že ptáci mohou být také masožraví, ale krkavci byli dobrým důkazem. Navíc měli ve zvyku mrtvolám vyklovávat oči. Proč? Vždyť na nich nebylo nic výživného. Svůj plán jsem ale změnila, protože jsem si vzpomněla, že už jsem dlouho neobešla hranice. Musela jsem to napravit. Pokud to tedy neudělal už někdo přede mnou.
Dostala jsem se na hranice teritoria a zhluboka se nadechla. Tím jsem se přesvědčila, že značení už nikdo dlouho neobnovil. Yeter byl někde v lese a pochybovala jsem, že by se hnal do práce. I když by si tím možná polepšil pošramocenou pověst u Elisy, pomyslela jsem si. Hádala jsem, že se jí paroháč pěkně znelíbil, když se kvůli jeho ignorantství zranila Awnay. Takovému zranění se dalo snadno předejít, kdyby u srny nebyla samotná. Krátce jsem zívla a začala značkovat stromy, které mi přišly do cesty. Kopírovala jsem hranice a jednoduše obnovovala pach smečky, který už trochu vyčáchnul. Elisa i Arcanus byli mimo území, takže se vrátí do lesa, kde na ně nečekají žádné povinnosti. Totiž asi. Alfy si na práci as vždycky něco najdou, napadlo mě. Tu vysokou pozici jsem jim nezáviděla. Měli opravdu velkou zodpovědnost a zajímalo mě, jak to bude dál. Jestli by své místo uvolnili pro novou krev, jak jsme se bavili s Castorem. Pořád mě ale nenapadalo, kdo by tím pokračovatelem měl být.
Olízla jsem si tlamu a pokračovala dál se svou prací. Příliš jsem nad tím nepřemýšlela, byla to už rutinní záležitost. I v Soleiském lese jsem byla pověřená jako ochranář smečky, takže nyní jsem věděla, co přesně dělat. Nijak jsem ve svých povinnostech netápala, protože jsem je znala. Zároveň jsem se nekafrala to povinností někoho jiného. Péče o vlčata šla úplně mimo mě. Zastavila jsem se, když jsem se dostala na protější straně lesa. Hranice byly označené. Severní stranu jsem označovat nemusela, protože od vedlejšího lesa nás dělila skaliska. Rozeběhla jsem se tedy k úkrytu.
Zjistila jsem, že zbytky už vlastně žádné nebyly. Ty, které byly ještě poživatelné, Castor odtáhl do úkrytu, a tady zbyly jen takové cáry, na kterých si pochutnali ptáci. Jako bych to neříkala, ušklíbla jsem se. Své povinnosti jsem si splnila, takže jsem nyní měla volno. Rozhodla jsem se, že se půjdu projít. Bylo chladno, v noci bude jistě ještě větší zima, takže bych měla zůstat v pohybu.

// Medvědí řeka

Myslím, že zima už klepe na dveře, povzdechla jsem si při pohledu na zataženou oblohu. Mraky úplně překrývaly sluníčko, které sice nemělo takovou sílu jako v létě, ale sluneční paprsky mě vždycky nabíjely takovou pozitivní energií. Měla jsem pak lepší náladu než při takovémto počasí, které aktuálně panovalo. Mysl jsem nyní měla zaplněnou melancholickými myšlenkami, padla na mě taková pozdní podzimní depka, a to se mi logicky nelíbilo. Možná bych se mohla na chviličku projít, to určitě pomůže, abych se cítila zase lépe, napadlo mě, a tak jsem se bez okolků zvedla a vydala se na cestu.
Moje tlapky mě nenesly na žádné konkrétní místo, zkrátka jsem šla za čumákem. Moc se mi nechtělo vzdalovat se od domova, ale krátká procházka po sousedních oblastech rozhodně nebyla špatný nápad. Můj čenich byl chladnější než normálně, protože se vzduch kolem ochladil oproti předchozím dnům. Malinko jsem se zachvěla a fascinovaně zírala na páru, která se mi vznášela od tlamy s každým výdechem. Malé vysrážené kapičky pak mizely, rozplynuly se do ztracena a už po nich nebylo ani památky. Měla jsem trochu obavu, jaká letošní zima bude.
Mrkla jsem, když mi na čumák padlo něco studeného. Můj ty vlku, to stane ne! pomyslela jsem si okamžitě a všechny své svaly nervózně napjala. Možná, že se mi to jen zdálo, a tak jsem zkusila zavřít oči. Musela jsem doufat, že to pomůže. Mohla jsem si sice nalhávat, že mi zima nevadila, však je to jedno z ročních období, na které jsem byla zvyklá, ovšem opak byl pravdou. Málokdo věděl, jak jsem tuhle sezónu neměla ráda. Minulý rok se zima ukázala jako nesmírně krutá a náročná a já doufala, že ta letošní bude o maličko snazší. Moc jsem si přála, aby ty vločky byly sen, aby se mi všechno jen zdálo. Můj čenich začal studit čím dál tím víc, jak se na něm začala dělat vrstvička bílého sněhu, a tak jsem otevřela oči, abych viděla to studené nadělení. Musím se s tím nějak poprat, povzdechla jsem si, protože byla blbost zimu přečkat někde odstrčená jenom proto, že jsem ji neměla ráda. Mnohem radši budu trávit čas s těmi, které jsem měla ráda, zima nezima.

Castor se vydal do úkrytu odtáhnout jednu ze srn a já mu (nebo spíš sobě) slíbila, že až vyřeším situaci na hranici, chopím se druhé kořisti, aby se s tím nemusel tahat sám. Kdo ví, třeba už to někdo udělal za nás, pomyslela jsem si. Tušila jsem, že všichni lovci už jedli. Snad se neostýchali ani jiní členové smečky. Však pro koho jiného jsme ty srnky lovily? Pro srandu králíkům rozhodně ne.
Došla jsem ke dvojici vlků. Nikdy předtím jsem je neviděla, ale vlkův pach mi byl nějakým způsobem povědomý. Během chviličky se ukázalo proč, jen co se mi představil. Byl to bratr Lucy, také jsem z něj cítila nádech kamarádčina pachu. Dodal, že se zná s Arcanusem. Usmála jsem se a zamávala ocasem ze strany na stranu. Trochu jsem se uvolnila, protože jsem zjistila, že v naší smečce byli evidentně vítanou návštěvou. Byla jsem opatrná a vždycky počítala spíše s tou horší, nebezpečnější variantou.
„Jsem Gee, ochranářka smečky,“ představila jsem se i já, aby si mě Sigy nezafixoval jen jako ‚tu černou‘. Neměla jsem ale zaručeno, že si mé jméno bude pamatovat. „Lucy je někde v lese, určitě se přiřítí, jen co bude moct,“ oznámila jsem jim. Možná si po tom výletu s Etneyem někde zalezla a odpočívá. Jeho „dokonalost“ a egocentrismus mohl docela vyčerpávat. „Tak já vás tu tedy nechám. Chápej, bylo mou povinností zjistit, co jste zač,“ dodala jsem, snad jako by své chování chtěla omluvit, přitom jsem k omluvám neměla důvod. Poučila jsem se pro příště, že jejich pach je vlastně skoro rodina. Na oba jsem se ještě naposledy pousmála a pak se otočila, abych se vrátila do středu lesa. Šla jsem pomalu, nikam jsem vyloženě nespěchala. Mé tlapky mne vedly k úkrytu, před kterým (snad) ležely srny.

// Medvědí řeka

Castor se zajímal, zda jsem ochranářem smečky. S úsměvem jsem pokývla hlavou a přitakal: „Ano, je.“ Věděla jsem ještě o Yeterovi. Bylo dost možné, že jsme na chránění území byli jen my dva, plus alfy. O nikom jiném jsem nevěděla, nic se ke mně nedoneslo. Vyvedl mě z omylu, on prý po probuzení protivný nebývá. Cestou do mě šťouchl čumákem, snad abych přidala. Usmála jsem se a zrychlil, abych s ním mohla držet krok.
Jen co jsme vešli na území smečky, vletělo mi to čenichu několik přítomných pachů. Elisa i Arcanus byli pryč, na hranicích jsem ovšem cítila dva cizince. Trochu jsem se napjala a ještě chviličku zkoumala pachy, abych se přesvědčila, že u nich nikdo nebyl. Je třeba je zkontrolovat, pomyslela jsem si. Otočila jsem se na Castora a věcně řekla: „Nějací cizinci jsou na území.“ Toho si ale už musel všimnout, zvlášť když měl magii vzduchu. „Půjdu se za nimi podívat a zjistit, co tu chtějí,“ oznámila jsem mu a omluvně se na něj usmála. Náš původní plán tím bohužel padl, ale měla jsem povinnosti. „Až to vyřídím, dotáhnu do úkrytu zbylou kořist,“ řekla jsem. Přeci jen od lovu už to bylo několik dní a v úkrytu maso vydrží déle. Navíc jsme nechtěli, aby nám ho zapadal první sníh, který se každým dnem blíží. Castorovi jsem věnovala ještě jeden úsměv a pak se odpojila. Mířila jsem k západním hranicím.
Přiblížila jsem se ke dvojici - vlk a malé vlče. Zpomalila jsem a zastavila ne příliš daleko od nich. „Zdravím, nacházíte se na území smečky,“ oslovila jsem je a sdělila jim informaci, kterou už museli vědět, když čekali hezky spořádaně na hranicích. „Proč tu jste?“ zeptala jsem se a švihla ocasem ze strany na stranu. Stála jsem napřímeně a připravená vlastně na cokoliv. Všimla jsem si ale, že vlk má nějakou chromou nožku. A od vlčete jsem nějaký útok nečekala.