Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Řeka Tenebrae

Gee se rozhodně ulevilo, když po svém pravém boku přestala proudit černočerná řeka. Byla asi tak tmavá jako její kožich. Otrávená. Halucinogenní. Vlčici se zkroutila tlama do znechuceného úšklebku. Ještě že Gee k takové nátuře měla zatraceně daleko. Mlaskla a podívala se na ranní nebe. Bylo pod mrakem, sluneční paprsky ji tak doslova nespalovaly. K cestě na sever si nemohla vybrat lepší podmínky. Díky magii už během cestování neprožívala taková muka jako před lety. Rozhodně by si ale dala něco k snědku.
K průzračné vodě, která se vlévala do té tmavé, ale moc důvěry nechovala. Rozhodla se, že s lovem ryb raději vyčká, až se objeví na bezpečnějším místě. Čekala ji poměrně daleká cesta, ale cíl měla jasný - jezero na severu. Nostalgicky si zavzpomíná na staré dobré časy, kdy tam vysedávala poměrně často. Měla to od Asgaarského hvozdu, potažmo od řeky Mahtaë, coby kamenem dohodil. Bývalému domovu se chtěla obloukem vyhnout. Nějak jí to tam zhořklo. Těžko říct, čím to bylo způsobeno. Možná jí samotnou. Už se tam necítila tak komfortně jako na začátku. Všechny vazby s blízkými vlky se definitivně zpřetrhaly, když odešel Etney s Lucy. Od té chvíle už tma Gee neměla jedinou blízkou dušičku. Nic ji tam už nedrželo. Tak proč tam ztrácet čas a zabírat místo někomu, kdo by se tam cítil lépe než ona? Zamyšleně mlaskla. Zajímalo ji, jestli si vůbec ještě nějaký domov najde, nebo se raději spolehne sama na sebe.

// Zrcadlové hory

Štíp, štíp. Strakapoudí samec pečlivě oždibával pravé ucho černé vlčice. Ta doslova odpadla u jednoho z blízkých stromů. Byla vůbec živá? Nad tím jistě šplhavec přemýšlel, když do ní začal zuřivě bušit jak do borky jehličnatého stromu. Jeho ostrý zobák byl ale na přecitlivělé kůži zatraceně cítit. Gee vyskočila na nohy dřív, než byste řekli švec. „Pitomče!“ zavrčela jeho směrem a uraženě si odfrkla. U toho rázně švihala ocasem, jako kdyby se na malou chvilku převtělila do kočičího těla. Strakapoud složil křídla ke svým bokům a cvakl zobákem. „Aby ses nezbláznila,“ poznamenal a dlouze vydechl. Typická ženská, věčně se jí něco nelíbilo. A chudák Strakapoud na tom se svou náladovostí nebyl o moc lepší.
Gee si odfrkla, aby ze svého čumáku dostala zápach, který z vody sálal. Možná nebyl tak strašný, ale s touhle tmavou řekou neměla dobré zkušenosti. Jistě ji i nyní okouzlila, aby zde odpadla zimním spánkem a nehnula se odsud… zatraceně dlouho. Domov neměla, přátelé prakticky taky ne. Co že jí tu vlastně drželo? Proč se odsud už dávno nevydala někam, kde by třeba byla šťastnější? Těžko říct. Třeba jen stále doufala, že najde nějaký smysl života. Kromě toho opeřence, který ji doprovázel na každém kroku. Šlehla po něm dvoubarevným pohledem, zakoulela očima a pak vyrazila proti proudu. On ji samozřejmě následoval.

// Esíčka

Loterie 1/5

Černá vlčice se snažila projevit empatii a vcítit se do vlkovy situace. Nezdálo se ale, že by Rayster svého rozhodnutí litoval. Gee naklonila hlavu na stranu a střihla k němu ušima. Z jeho velmi krátkého vyprávění pochopila, že ve smečce zůstali jen vlci, ke kterým neměl žádný vztah. Možná ho mrzel odchod známých, ale evidentně nelitoval odchodu ze smečky. Vlčice se zamyslela. Nestalo se mi vlastně úplně to samé? Moji kamarádi ze smečky zmizeli, pomalu beze slova. Najednou už jsem je tam přestávala potkávat. Smečka nabírala nové členy, ale já si k nim nějak nemohla najít cestu, zhodnocovala to, co se v Asgaaru dělo. Ve své funkci jsem byla přidrzle nahrazena. A k tomu všemu se přidala ještě ta tragická smrt Elisy. Ach, skoro bych na to zapomněla! Smečka si procházela traumatem, ale já měla pocit, že se mě to nijak nedotýká, ukončila tak svůj myšlenkový pochod. Uvědomila si, že tohle byl ten bod, kdy si řekla, že dál už to takhle nejde. Zemře alfa její smečky, ve které tráví už několikáty rok, a ona má pocit, že jí ta skutečnost vůbec nezasáhla. Byla emočně úplně prázdná.
Gee pohotově pokývla hlavou, v níž se jí aktivovala jakási GPS. Gallireu velmi dobře znala a dokázala se snadno zorientovat. „Je odsud dál na západ. Pamatuji si, že nedaleko od něj je louka plná vlčích máků a taky les se zlatavými lístky. Krajina bude pod sněhem vypadat úplně jinak, ale pokud bychom se drželi řek, určitě bychom tam došli. Jedna kolem lesa blízce protéká,“ vysvětlila Raysterovi a ani si neuvědomila, že ho do svého plánu tak nějak mimoděk zahrnula. Pokud by s ní jít nechtěl, aspoň by věděl, kde se příště schovat před nepřízní počasí. Zima totiž ještě ani zdaleka nedávala Galliree sbohem.
K vlkovi opět vzhlédla a povzdechla si. „Nikoho,“ zopakovala polohlasem a střihla ušima do strany. Nebyli až tak odlišní. Taky přišla o vlky, které znala a seznamování mimo smečku bylo poněkud náročnější, protože se stávalo, že někoho potkala, ale už se s ním nikdy neviděla. Gallirea byla opravdu obrovská a bylo by zkrátka velké štěstí, pokud by na sebe narazili znovu, nedejbože pravidelně.

Loterie 4/5

Gee pohodila zbytky cizímu vlkovi. To ale nečekala, že se jí naskytne pohled na něco tak… neskutečného. Nejprve kostru hltavě pozřel, jenže jeho tělo ohlodané zbytky zprvu nepřijalo a vrátilo je zase zpátky na ušlapaný sníh. Černá vlčice s nečitelným výrazem pohlédla na kostřičku a poté na vlka, který se odhodlal ke druhému pokusu. Gee s obavou v očích sledovala, jestli se začne dávit podruhé. V tu chvíli by mu už musela přiskočit na pomoc. To ale díky bohu nebylo potřeba.
Vlk horlivě pokývl hlavou, že jeho jméno Gee vyslovila správně. Vlčice také kývla hlavou a pozorně poslouchala, když se rozmluvil malinko víc. Když skládal věty o několika slovech, Gee mu zírala na tlamu a během poslechu zároveň odezírala. Pochopila, že byl od svého domova tak daleko, protože už to pro něj žádný domov není. „To mě moc mrzí, Raystere,“ soucitně se na něj podívala. Tušila, jak se cítil. Bohužel aktuální roční období tulákům nepřálo. Vlk bez smečky přes zimu velmi trpěl. Gee si to uvědomila vlastně až nedávno. Jinak byla celý život pod ochranou smečky. Takhle dlouho tulákem ještě nebyla a v této pozici se necítila komfortně. Osud to tak ale chtěl.
Střihla ušima jeho směrem, když kolem jejího těla prošel. Ohlédla se, aby ho měla pořád pod dohledem. Byl pro ni sice neškodný, ale rozhodně nepředvídatelný. „Nejsem odnikud,“ povzdechla si a uši stáhla k hlavě. „Z předchozího domova jsem po letech odešla už před nějakou dobou. Necítila jsem se tam uvězněná jako ty, ale měla jsem pocit, že tam jsem už nějak navíc,“ svěřila se mu. Asi se z odchodu z Asgaaru ještě tak úplně nedostala. Nebylo to snadné. Měla tam krásné vzpomínky, ale poslední měsíce jejího pobytu se cítila přehlížena, nepotřebná a nedůležitá. Její ochranářské povinnosti převzali potomci alfa páru a ona tam najednou neměla nikoho, kdo by ji tam udržel.
Najednou se k ní Rayster přiblížil tak, že jí narušil snad všechen osobní prostor. Gee spolkla nesouhlasná slova. Zvlášť když před ní položil jakýsi kamínek. Nikdy od nikoho dáreček nedostala. Rozpačitě na něj pohlédla a vděčně se usmála. Pak sklonila hlavu ke kamínku a prohlédla si ho zblízka. Čumákem si ho nakonec přikoulela ke svým předním tlapkám a tím dáreček přijala za svůj.
„Chtěla jsem najít nějaký úkryt,“ pověděla mu svůj plán a rozhlédla se kolem sebe. Jako by čekala, že se tu snad ráz na ráz objeví nějaká mohutná jeskyně, která by je schovala před nepřízní počasí. „Někde tady na jihu nějaký takový je, ale je odsud ještě daleko,“ povzdechla si, „a noc už je téměř tady.“

Loterie 3/5

Gee se cítila provinile a dala to vlkovi znát. Omluvila se, že na něj zavrčela, ale v tu chvíli to bylo snad pochopitelné. Vlk se na ni zářivě usmál, už rozhodně nevypadal vyděšeně. Hlas se mu ale pořád tak divně třásl. Koktal. To jsem ho tak vystresovala? napadlo ji. Mohl začít koktat, protože ho uvedla do nějakého tranzu? Uši sklopila ještě o trochu víc. Nechtěla nikomu působit trauma.
Vlk ji ale záhy ujistil, že je to přece dobré. Gee uši opět napřímila a přestala se tak provinile hrbit. Bylo to dobré? Tak fajn. Ulevilo se jí, že jej nevyděsila do nějaké velké míry. Čumákem poukázal na zbytek ryby a zeptal se, jestli ji ještě bude jíst. Gee se na kostřičku podívala a pak zase vzhlédla ke svému společníkovi. „Eh, pochybuji o tom,“ odfrkla si. Nicméně z jeho slov správně pochopila, že o ty zbytky má zájem. Sehnula se, rybu chytla za hlavu a hodila ji o několik metrů blíž k vlkovi.
Gee zjišťovala, že takhle vlk zkrátka mluví. Nutno říct, že jeho komunikační schopnosti nebyly příliš vyvinuté. Možná ale za to nemohl, třeba měl nějakou vrozenou vadu. Vlčice ho za to vůbec nesoudila, naopak se mu snažila co nejvíce porozumět, když už tu na sebe narazili.
Naklonila hlavu na stranu, když na sebe začal ukazovat a vykoktávat své jméno. S přimhouřenýma očima jej sledovala. Soustředila se hlavně na jeho tlamu, jak kdyby mu chtěla odezírat z pysků. „Rayster?“ zeptala se a pohledem kmitlak jeho očím, aby viděla jeho reakci. Ale odhadovala, že to bylo správně, pokud své vlastní jméno nijak nezkomolil. „Z Mechového lesa? Bydlíš v Mechovém lese?“ ptala se. „Tak to jsi docela daleko od domova,“ usoudila znale. Lesík byl totiž úplně na severu, odsud k němu to byla daleká cesta.
Pak se vlk začal přibližovat. Docela nekontrolovatelně. Gee se vyšvihla na nohy, takže už v klidu neposedávala. „Já jsem Gee,“ představila se rozpačitým hláskem a pousmála se. Stála na místě jako přikovaná, byla taková napnutá. Nevěděla, co si o vlkovi myslet. Věděla, že pro ni aktuálně nepředstavuje žádné nebezpečí. I tak by si ale ráda zachovala nějaký odstup.

Loterie 2/5

Gee jedla poměrně hltavě, ale zároveň se snažila být opatrná kvůli kostem. Nerada by se tu začala dávit, kdyby se jí ostrá kůstka zaryla do měkkého patra. Mohla by se dostat do poměrně neřešitelné pasti, když tu kolem nebyl nikdo, kdo by ji případně pomohl.
Situace se během následující chvíle změnila. Ve svém periferním vidění zahlédla vlčí siluetu a později k ní doputoval i cizí pach. Ostře se na dotyčného dívala, protože mířil k ní. Nebyl o tom pochyb, protože ji sledoval stejně jako ona jeho. Svýma dvoubarevnýma očima jej přímo probodávala a její tělo se napnulo. Ocasem párkrát švihla ze strany na stranu, rázně a rychle. Přitom zavrčela. Neodhalila své tesáky, ale výhružku cizinci dala jasně najevo.
Šedočerný vlk se po její výhružce vzdálil, ale zůstával na ni hledět. Gee svůj pohled taky nikam nestočila. Chtěla si být jistá, že se nezačne opět přibližovat. Byla v takovém fyzickém stavu, že by se kvůli hloupé rybě dokázala poprat. Stálo by ji to sice všechny síly, ale rozhodně by si nenechala úlovek jen tak ukrást. To by jí její hrdost tedy rozhodně nedovolila.
Svůj úlovek konečně dojedla. Na holé ostré kostře se nenacházelo nic, co by mohlo být dál poživatelné. Pohlédla na cizince a zvedla se do sedu, aby nebyla tak moc zranitelná. Jenže při pohledu na vlka jí velmi rychle došlo, že je to stejný hubeňour jako ona. Vypadali oba strašně, oba byli jistě pořád hladoví a neměli na těle příliš mnoho tuku, který by je mohl hřát.
Gee ztěžka polkla. Hlad jí úplně zatemnil mozek. Nemusela na něj být tak ostrá, byť by to dokázala jistě ještě intenzivněji. Vypadal vyděšeně, a to na něj prakticky jen velmi mírně zavrčela. Neudělala žádný výpad, neodhalila své tesáky a nekřičela na něj. Černá vlčice vydechla a lehce sklopila uši k hlavě. „Promiň. Nechtěla jsem být tak protivná,“ hlesla omluvně a zadívala se mu do tyrkysových očí. Oba byli teď dost zranitelní. Gee si svou slabost uvědomovala a fyzicky i duševně trpěla. Takhle špatně se snad ještě v životě necítila.

Loterie 1/5

// Kiërb

Černá vlčice následovala zurčení zúžené říčky až dál na jih. Cestou ani jednu rybičku nepotkala. Jenže už se dostala do bodu, kde se vlévají dvě řeky do jedné. Vodní hladina začala černat, a nebylo to stále větší absencí denního světla. Řeka Tenebrae protékající snad většinou jižního území Gallirei měla podobnou barvu jako Geein kožíšek. Černočernou, od pohledu jedovatou.
Gee s úšklebkem následovala řeku po proudu a zjišťovala, jak se zprvu poměrně divoká řeka zlehka uklidňuje a rovná. Nicméně v posledních menších peřejích zahlédla pod hladinou pohybující se těla ryb, konkrétně několika pstruhů. Místo euforického nadšení se ale ušklíbla. Tahle řeka je zlá. Nepřekvapilo by mě, kdyby to byly jen halucinace, pomyslela si v hlavě. Tahle řeka opravdu ve většině případů neznamenala nic dobrého. Už od pohledu byla voda jedovatá a kdo ví, jak na tom byli živočichové, kteří v ní žili.
Nicméně hubená vlčice byla tak vyhladovělá, že neměla jinou možnost. Kontrolu nad její hlavou úplně přebral pud sebezáchovy. Měla takový hlad, že se zkrátka v tomhle případě trochu toho riskování vyplatilo. Sežere pstruha, i kdyby se jí potom měl dostavit nějaký podivný stav.
Gee na strategickém místě nevyčkávala dlouho a podařilo se jí ulovit jednoho ze pstruhů. Několikrát ji profackoval ocasní ploutví, než jeho nervová zakončení přestala fungovat. Odnesla si ho kousek dál od řeky a zalehla do nadýchaného sněhu. Netřeba zmiňovat, že jí byla velká zima, nicméně hlad byl nyní přednější. Nevěděla, jak chlad vyřeší. Neovládala magii ohně, její vrozená elektřina jí v tomto případě byla úplně k ničemu. Během jídla se sem tam rozhlédla kolem sebe, ale nebyl tu nikdo, kdo by jí chtěl úlovek ukrást. Občas očima zabrouzdala i k nebi a pocítila lehký záchvěv úzkosti, když zjistila, že sluníčko se už nebezpečně blíží západu.

Loterie 3/5

// Drsný zákrut

Když se blížila k řece, s potěšením se pousmála, jakmile zaslechla jemné zurčení jejího proudu. Nebyla zamrzlá! Gee v to ani nedoufala. Měla opravdu štěstí. Znamenalo to, že se bude moct napít, osvěžit a možná ulovit nějakou tu rybu, která by jí aspoň malinko zasytila.
Doťapala až k proudu, který rozhodně nebyl tak živý jako v létě nebo na podzim. Bylo vidět, že na okrajích koryta řeka skutečně zamrzla, ale v jejím středu se ještě stále držel proudící se potůček. Olízla si tlamu a sehnula se k vodě. Jazykem zkrouceným do mističky nabrala první doušek vody, která ale byla pěkně studená, až se z toho chladu lehce zakuckala. Následující doušky vody už pak chvilku podržela v tlamě, tím si ji trochu ohřála a teprve později ji spolkla, aby to pro její hltan nebyl takový šok. Během prvního doušku vyloženě cítila, jak jí chladná voda cestuje tělem. A rozhodně to nebyl příjemný pocit.
Když se dostatečně napila, zůstala sedět na poměrně tlustém ledu a zírala do proudící vody. Dlouho, předlouho. Měla pocit, jak kdyby se všechny ryby stáhly někam jinam, do teplejšího proudu. Gee si frustrovaně odfrkla. Tohle pro mladou vlčici nevypadalo moc dobře. Olízla si mokrý studený čumák a nakonec se zvedla. Nebude tu trávit další hodinu svého času. Navíc už ji začínala být pěkná zima. Řeka vzduch ještě výrazně ochlazovala. Byl čas, aby se Gee posunula dál. Vydala se tedy dál po proudu a doufala, že třeba ještě cestou najde místo, kde se ryby budou nacházet.

// Tenebrae

Loterie 2/5

// Klimbavý les

Plouživým krokem se vydala východním směrem. Na okraji lesa se ještě zastavila a s jistou nejistotou v očích se podívala na závěje sněhu na volném prostranství. Věděla, že na jihu příliš lesů není a tak se bude muset poprat s nehostinným počasím, které na loukách bylo značně horší. Nějakou chvíli mi to sice potrvá, ale určitě to zvládnu, prudce vydechla. Nespěchala na sebe, nebyla na sebe přísná, protože věděla, že ve svém stavu si nemohla příliš vyskakovat. Každá sebemenší zásoba energie pro ni byla vzácná. Vzpomněla si ale, že se na jihu nachází jisté červené jezero, jehož voda je mnohem teplejší. Byla tu možnost, že by vodní plocha nemusela zamrznout. Ta šance byla malá, ale v Geeině hlavě existovala.
Vyrazila tedy kupředu, aby překonala nehostinnou louku, než se dostane k vodnímu korytu, kde by sněhu nemuselo být tolik. Minimálně by se mohla napít a možná si ulovit nějakou rybu. To by jí rozhodně dodalo trochu motivace a tolik potřebné energie. Ohlédla se ještě za sebe na les, který opouštěla. Nevěděla, kde se její strakapoud nacházel. Bála se o něj, protože v tomhle počasí byl zranitelný úplně každý a drobnější živočichové obzvlášť. Doufala, že se zase shledají, že si ji opět najde a bude vše jako dřív.

// Kiërb

Loterie 1/5

Velmi krutý mráz obklopil tělo vyhublé černé vlčice. Jeden by si řekl, jak je vůbec možné, že ještě žije? Asi měla z pekla štěstí, protože se choulela ke svému vlastnímu tělu, částečně zasypána sněhem, který ji od okolního chladu částečně izoloval. Oči měla skelné, dech velmi mělký a nikoho kolem sebe. Její věrný ptačí přítel se kvůli hlubokým mrazům poděl kdovíkam, kdovíkdy a Gee tu nechal samotnou. Neměla kam jít, kam se vrátit. Tak zkrátka zůstala na jednom místě, kde ji aspoň částečně chránil jeden z balvanů, ke kterému se tiskla. Nefoukal tam na ni tolik vítr.
S blížící se nocí jí ale bylo jasné, že už to je neúnosné. Hluboké mrazy vládly nad Gallireou už několikátý den a Geeino tělo už nemohlo dál chřadnout. Musela najít nějaký úkryt. Věděla o jednom, který se nacházel na jihu a rozhodně byl blíž, než ten ze severu. Musela doufat, že ji nějaká jeskyně před mrazem uchrání. Navíc byla vyhladovělá a tak byla otázka, jestli se vůbec k tomu úkrytu zvládne dostat. Za zkoušku to stojí, připomněla si a bojovně se postavila. Sice pomalu, protože její tělo bylo nyní velmi křehké, ale rozhodně bylo v jejích pohybech vidět nějaké odhodlání bojovat.
Setřásla ze sebe sníh a zhluboka se nadechla. Přitom se rozhlédla kolem sebe, aby se co nejlépe zorientovala. A pak se se svěšenou hlavou vydala směrem na jih. Tušila, že když bude následovat jednu z jižní řek, určitě ji dovede na místo, které bude znát.

// Drsný zákrut

Vlk, ke kterému se Gee podvědomě blížila, o ní už předem věděl. Musel určitě cítit její pach. Jejich pohledy se v první moment na chvilku potkaly, načež vlk zareagoval přátelským pozdravem. „Dobré ráno i tobě,“ opětovala a koutek její tlamy cuknul do úsměvu. Už na první pohled působila bezstarostně, nepočítala s tím, že by jí kdokoliv chtěl napadnout. Věděla, že by si s takovou situací dokázala poradit.
Vlk seskočil z vyvýšené pozice, aby byli na stejné úrovni. To v Gee vyvolalo ještě větší dojem jistoty, že ji neplánuje sežrat. Útočit z vyšší úrovně se dalo podstatně snadněji. Navíc, ona nikdy nebyla až tak nedůvěřivá, aby každého podezřívala ze špatných úmyslů. Věřila, že by se dokázala ubránit i v případě, že by se jednalo o vyššího samce.
Gee se na svého společníka podívala. „Cestovala jsem z jihu na sever a říkala jsem si, že tenhle les je ideální na odpočinek. Překvapilo mě, že se tu vůbec nachází. Nikdy jsem si ho nevšimla,“ přiznala. Les hrál už z dálky všemi podzimními barvami, tím se odlišoval od jiných. Rezavé odlesky ve vlkově kožichu Gee připomínaly spadané listí. Jeho oči vlastně měly velmi podobný odstín.
„Jsem Gee,“ představila se s krátkým odkašláním a zavrtěla špičkou ocasu.

// Travnatý oceán

Po louce přeběhla poměrně rychle. Vzduch proudící kolem ní trochu fungoval jako takový fén. Sice studený, ale kožich už neměla tak mokrý jako před chvilkou. Navíc ho od přírody neměla tak hustý, takže obecně velmi rychle a dobře usychala. Les měl příjemnou atmosféru, takže si dovolila zvolnit a když se blížila k jeho středu, zastavila.
Rozhlédla se kolem sebe a do čenichu ji okamžitě ohodil cizí pach. Našpicovala uši a dvoubarevnýma očima prověřila své okolí. Cizince zatím neviděla, asi od něj byla poměrně daleko. Otočila se ke strakapoudovi, který se usadil na kůře jednoho ze stromů. Nevypadal až tak spokojeně, smrkový les by mu asi udělal větší radost. Nicméně pracovali s tím, co zrovna bylo a putovat někam dál už se ani jednomu nechtělo. „Později se zase najdeme,“ slíbila mu. Strakapoud jí věnoval kraťoučký pohled, pokýval hlavou a odletěl někam do neznáma. Gee ještě zůstala stát na místě, dokud slyšela šum mávajících křídel, poté se sama rozešla prozkoumat nově objevený les.
Ranní sluníčko si hezky hrálo s barvami popadaného listí. Podzim tady najednou působil mnohem hravěji než na jiných místech. Gee se jako tmavý přízrak brodila listím, které přitom hlasitě šustilo. Elegantně proplouvala mezi obřími balvany a poslouchala zvuky lesa. Zdálo se, že se tu příliš velkých živočichů nevyskytovalo. Terén tomu přeci jen nešel úplně naproti. Jí ale v ničem nebránil, byla poměrně obratná. Sem tam vylezla na jeden z velkých balvanů, aby se rozhlédla. O chvilku později zase seskočila do moře popadaného listí a cupitala dál. Podle pachu se pomalu ale jistě blížila k cizímu vlkovi.

// Kopretinová louka přes Tenebrae

Gee pokračovala dál na sever a přecházela přes řeku. Mohla se tak trochu umýt, aby neměla tak zaprášený kožich. Byla sice ve skutečnosti černočerná, ale nyní na ní byl takový divný našedlý prach - jak se celé dny válela v Uhelném hvozdu. Zároveň si ale do řeky nelehla celá, protože věděla, že se stále klesajícími teplotami by to mohlo být docela rizikové. Rozhodně nechtěla vstupovat do zimy nachlazená, to by si dost možná podepsala svůj ortel.
Její kožich byl tedy jen trochu vlhký, protože si Gee dala velmi záležet na tom, aby se důkladně otřepala a setřásla ze sebe všechny nadbytečné kapičky. Nyní stála na volném prostranství, kde mohlo začít poměrně nepříjemně foukat. Okamžitě se tedy rozhlédla a viděla, že se už blíží k pásu lesů na severu. To je moc dobrá zpráva, pousmála se a rychlejším klusem se vydala tím směrem. Splní tak i strakapoudovo přání nějako udobu zůstat v normálním lese, kde by si pod kůrami stromů mohl zalovit. Ona sama by taky mohla něco ulovit, aby se před zimou ještě trochu napapala. Určitě na to bude ještě prostor, pomyslela si a zhluboka se nadechla.

// Klimbavý les

// Uhelný hvozd přes Liliový palouk

Když se dostali na volné prostranství, Gee se nadechla. Bylo nepochybné, že zima už byla ve vzduchu. Jen nerada přiznávala, že po letech bude vystavena celé její síle tak nějak sama. Bude se o sebe muset postarat, jelikož se neměla kam vrátit. Strakapoud jí seděl na zádech a jakoby ji četl myšlenky, jelikož po chvilce přerušil ticho otázkou: „Vrátíme se do Asgaaru?“ Gee se ušklíbla a značně zaťala všechny svaly na těle. Strakapoud to jistě musel cítit skrz běháky, jelikož přešlápl a štípnul ji do krku. Asi chtěl urychlit její odpověď. „Já nevím, kamaráde,“ odpověděla trochu odtažitě. Nerada tohle téma rozebírala, navíc s ním! Byl někdy tak dotěrný, absolutně postrádal jakoukoli empatii a rýpal ještě do čerstvé rány. Opravdu si nebyla jistá, jestli by se tam měla vrátit. Jasně že toužila po nějakém domově, ona byla takový domácí pecivál. Na toulání se příliš nehodila. Byl by tam na ni ale vůbec někdo zvědavý? Měla za to, že tam už nemá žádného spojence.
Míjeli poměrně vysoký kámen, který na jinak rovném povrchu louky přímo bil do očí. Gee se na něj zadívala a na chvíli u něj zastavila. Prohlížela si ho z různých úhlů, jako by hledala něco, co by na něm bylo tak speciálního. Hlavně… Jak se sem dostal? Trochu vypadá, jako by sem prostě jen tak spadl z oblohy, napadlo Gee. Ačkoliv její hypotéza byla značně nepravděpodobná, dál bádat nechtěla. Aspoň trochu se tvářila, že spěchá, aby se strakapoud mohl najíst.

// Travnatý oceán přes Tenebrae

Na poměrně depresivním místě Gee zůstávala dlouhou dobu. S nevyhnutelným příchodem zimy se ale rozhodla vrátit se zpátky na sever, který měla prozkoumaný nejlépe a znala tma hned několik míst, kde by se před nepřízní počasí mohla schovat. Zhluboka se nadechla a podívala se na svého společníka, který posedával na spáleném zbytku větve.
„Vyrazíme,“ promluvila na něj opatrně. Strakapoud se začepýřil, klapnul zobáčkem a slétnul na Geeina záda. „Už bylo na čase. Mám docela hlad, uvítal bych cestu přes nějaký normální les,“ řekl a upravil si několik peří. Gee přikývla. Cesta, kterou měla naplánovanou, přes žádný les dlouho nevedla. V centrální oblasti Gallirei se nacházely hlavně velké travnaté pláně. Až severněji se táhly lesní struktury. „Pospíším si,“ ujistila ho, postavila se na nohy a vydala se tedy severním směrem. V tomhle lese už nechtěla trávit ani minutu. Stromy neměly žádné koruny, takže jim po celou dobu nesloužily jako úkryt - byli velmi přímo vystaveni různým povětrnostním vlivům. Geein kožíšek byl poměrně špinavý. Chtěla se umýt, aby nepůsobila tak ušmudlaně, kdyby přeci jen dvojice potkala někoho neznámého. Nebo známého, tím hůř.

// Kopretinová louka přes Liliový palouk