Gee na sebe poutá pozornost hlavně kvůli svému vzhledu. Odznaky magie na ní přímo září, jak jsou kontrastem s černou srstí. Její drápky připomínají hvězdičky na noční obloze. Věčně má nasazený drobný úsměv, protože je to pro ni přirozené. I když ji něco trápí, snaží se vypadat, jako by se nic nedělo. A hlavně nechce, aby se jí ostatní vyhýbali jen kvůli tomu, že se mračí na celý svět. Taková ona nikdy nebyla a nebude.
Od odchodu z poslední smečky se jí drží dobrá nálada. Přisuzuje to Soleie, která v jejím srdci zůstane navěky. Moc ráda se seznamuje s ostatními vlky a nedělá jí problém jednoduše přijít za vámi. Stydlivost se jí nikdy nedržela a věkem se její extrovertní stránka projevuje čím dál tím víc. Ráda kolem sebe šíří pozitivní energii, kterou ona má na rozdávání. Doslova. Jakmile uvidí, že jste smutní, bude se vás snažit rozesmát. A většinou se jí to podaří, protože i ve svých téměř sedmi letech je pěkným kvítkem.
Je schopna udělat ze sebe šaška jen proto, aby druhému zlepšila náladu. Pro štěstí ostatních udělá první poslední, protože si myslí, že každý si ve svém životě to své štěstí najde. Ať už ve smečce, přátelích nebo lásce. Díky té magické energii ze Soleiského lesa se Gee domnívá, že moc dobře ví, jak takové štěstí hledat. Jako by jí její nitro radilo. Anebo je to jen placebo.
Ačkoliv je věčně veselá, neznamená to, že nedokáže být vážná. Moc době ví, kdy ze sebe nedělat kašpara a jednat jako dospělá vlčice. V minulosti se ve smečce pohybovala na docela vysokém postavení, takže ví, co se sluší a patří. Její úsměv opadne vždycky, když se setká s nějakým nevrlým vlkem. Proč by se měla usmívat a působit tak dětinsky, když se může schovat za kamenný výraz? Cizinci oplácí jeho chování stejnou kartou a dokáže být i patřičně zahořklá, pokud je na ni protější strana protivná.
Problémy nikdy nezlehčuje a snaží se je co nejlépe vyřešit. Nejčastěji kompromisem, když se jedná o spor dvou vlků. Rozhodně ještě není moudrá a zkušená životem, ale je dostatečně uvědomělá na to, aby vám dokázala s čímkoliv poradit. Můžete se jí svěřit s čímkoli a věřte, že ona se vám bude snažit pomoct.
Nikdy nebyla zvyklá žít jako tulák, a tak se i nyní snaží držet nějaké skupinky vlků. Úplně nejspokojenější by byla, kdyby si našla smečku, ve které by mohla být nápomocná stejně jako dřív. I když moc dobře ví, že například na post lovce nedosáhne, protože jí to zdraví znemožňuje. Ráda na území smečky tráví čas, zvlášť když si s ostatními vlky sedne a najde si několik dobrých přátel. Pak už jí ke štěstí nic nechybí. Je velmi loajální a svůj domov a vlky v něm by nikdy nezradila.
Bývala velmi úspěšnou ochránkyní území, a tak si několikrát okusila hořkost soubojů. V nich se projevila jako soupeř na úrovni. Zároveň to ale neznamená, že by se rvala bez důvodu. Pokaždé jen reagovala na něčí útok, nikdy sama nezačala. Mimo smečku se ani nikdy nepoprala. Je jasné, že pokud jí někdo bude chtít ublížit, bude vědět, jak na něj. Jestli ale bude silnější a dokáže ho zneškodnit, to už je otázka.
Vůbec nejdůležitější jsou pro ni přátelé a rodina. Bez blízkých vlků by jednoduše nedokázala existovat. Od té doby, co opustila smečku, cestuje sama. Poznává nová zákoutí a baví ji to. Jen už jí je samota protivná. Seznamuje se ale velmi rychle, takže není možné, aby si nějakou spřízněnou duši nenašla. Samcům nikdy pořádně neporozuměla, možná proto ani nikdy nepocítila nutkání najít si partnera. Doteď žila jen tím, že mohla být užitečná pro smečku. Úplná workoholička.
Nyní ale svůj smysl života ztratila. Je na čase najít si nějaký jiný.

Gee se narodila za jednoho deštivého večera jako prostřední vlče z vrhu, který její matka Nerssie přivedla na světlo světa. V Klímové smečce panovalo velké rozrušení, ale statný bílý vlk Keisu se postaral o to, aby se nikdo jiný do jejich jeskyně nedostal. Jeho partnerka potřebovala klid. Alfa páru se narodila hned tři vlčata. Dvě vlčice a jeden vlk. Malá tělíčka byla tmavých odstínů, přičemž nejtmavší byla právě Gee. Chvilinku trvalo, než se k mateřskému mléku dostala, neboť se musela probojovat přes svého brášku Rockyho a sestřičku Zoe, kteří si k matce našli cestu rychleji. Nakonec se jí to ale podařilo a bylo jasné, že několik prvních nejtěžších okamžiků mají všichni tři za sebou. Partneři mohli na svých potomcích oči nechat. Všechno vypadalo růžově.
Jenže osud to chtěl trochu jinak. V době, kdy vlčata vnímala jen pachy a teplo, ještě neviděla a pouze se snažila plazit, se udála velmi nešťastná shoda událostí. Geein otec Keisu přišel o život a Nerssie se o své potomky musela starat sama. A to ještě s takovým stavem, že byla zdrcena ze ztráty svého milovaného partnera. Nyní měla před sebou jeho potomky, kterým musela poskytnout šťastný život, nehledě na to, že by měl být bez otce. Naštěstí za ní stála schopná smečka, která jí ve všem pomáhala. Zvlášť bílá vlčice Siana. A tak vlčata přežila svou první zimu. Kdyby Nerssie neměla oporu v ostatních, jistě by se o své potomky nedokázala sama postarat. Zvlášť ne na sklonu zimy, toho nejdrsnějšího ročního období.
Vlčata rostla do krásy. Během několika měsíců jich bylo v lese skutečně všude plno. Gee si rozuměla především se Zoe, svého brášku respektovala, jen mu občas nerozuměla. Mnohdy s ním podnikala i delší cesty napříč lesem, ke kterým Zoe nikdy nepřemluvila. Jakmile je někdo přistihl, dostali vyhubováno, že se nesmí tolik vzdalovat od skupiny. Jenže ani ne za týden byla situace stejná. V tom věku jednoduše rádi zkoušeli trpělivost ostatních.
Gee se později přehoupla přes fázi ve svém životě, kdy už si dokázala sama ulovit. Naučila ji to její matka a mladičká vlčice byla od přírody velmi zvídavá, takže se velmi rychle stala samoukem. Nejprve si však dovolovala jen na nějaké malé myšky, které po ulovení zase pustila, protože moc dobře věděla, že by se z jejich masa ani trochu nenajedla. A hlavně byly celé od hlíny, a ta by jistě nechutnala dobře. Šlo jí hlavně o zábavu, ke které se dost často přidával i zbytek sourozenců.
V půlroce života se jim zbarvila očička do různých barev. Zoe získala rudou, Rocky tyrkysovou a Gee zeleno-tyrkysovou. Značilo to, jaká magie jim byla dána do vínku. Černá vlčice až s odstupem času zjistila, že je poctěna ovládat magii elektřiny. Projevovalo se to v situacích, kdy si například hrála se svými sourozenci a její srst se od rozrušení tak roztomile naježila, že vypadal jako malé baribalí medvídě. Věděla, že má velkou moc, kterou zatím nedokáže ovládat. A chtěla se to naučit, aby ostatním nějakým způsobem neublížila.
Rodinný krb se začal pomalu rozpadat, jakmile smečku opustili nejprve Zoe s Rockym a později i Nerssie. To černou vlčici velmi zranilo. Gee zůstala sama v Klímovém lese, který nyní měli pod drápky Siana se Saviorem. Měla tu ale spoustu přátel, se kterými se bavila. Jen už nezažívala taková dobrodružství jako se svými sourozenci. A jak byla sama, začala si pokládat otázku, proč uvnitř sebe cítí nevysvětlitelné prázdno. Jakoby jí někdo od začátku scházel. Někdo známý, jehož blízkost kdysi cítila. Nemohla vědět, že ten, kdo ji trápí, je její mrtvý otec, kterého nestihla ani spatřit. A tak Keisu stále zůstává zakryt tajemstvím.
Nedaleko jejího domova se tyčily pískové duny, ke kterým si Gee našla cestu během svého putování po okolí. Nebyla zvyklá cestovat, věčně se držela u smečky, kdyby se náhodou něco stalo. Zvědavost ji ale přemohla a ona se vydala nahoru. Nevěděla, co se tam ukrývá, ale cítila se velmi vesele z toho, že poznává nějaká nová zákoutí. Nyní zjistila, že se o spoustu zážitků ochudila tím, že svůj čas trávila na místě, který znala až příliš detailně. Na vršcích narazila na jednoho vlka. Představil se jí jako Život. Prý ji sleduje již od narození a je rád, že jej konečně navštívila. Po velmi příjemném rozhovoru, kdy vlk trpělivě odpovídal na Geeiny otázky, z dun odcházela obdarována zvláštními odznaky magie. Byla si jistá, že se tam ještě někdy vrátí, protože Život je jednoduše hrozně fajn chlapák.
Růžové brýle ale pominuly, jen co se dostala zase zpátky ke smečce. Uvědomila se, že už ji tam nic netěší. Nemá u sebe rodinu. Chytla ji chuť poznávat nové věci. A tak svůj domov opustila. Ani ne tak s těžkým srdcem, jak si myslela.
Mladičká Gee míjela jeden strom za druhým. Nevnímala nic, co se kolem ní dělo. Polekala se pokaždé, když stoupla na uzounkou větvičku, která pod vahou vlčího těla praskla. Nebo když nedejbože odněkud vzlétl pták! Měla v hlavě obrovský nepořádek, potřebovala si ujasnit hned několik věcí. Nevyznala se sama v sobě. Nevěděla, kým je, a to chtěla zjistit. Běžela kupředu s vidinou lepšího života, nového domova a hromadou přátel, kteří na ni nezanevřou.
Samým vyčerpáním ulehla k prvnímu stromu, ke kterému se schoulila, a upadla do velmi tvrdého spánku. Netušila, že překročila hranice své rodné země a že nyní nerušeně odpočívá jen kousek od teritoria smečky.
„Vstávej! Vstávej, ty hloupá! Copak neslyšíš?!“ Gee sebou trhla, jakmile se tato hesla opakovala v její hlavě již poněkolikáté. Nebyla vyřčena vnitřním hláskem, na který byla zvyklá. Naopak jí přišel úplně cizí. Slova začala nabírat na intenzitě, jak mladičká vlčice přicházela k plnému vědomí. Najednou do ní někdo ne příliš něžně strčil. Vlastně ta síla byla tak intenzivní, že se celé její tělo přetočilo na druhý bok. Gee tedy zmateně otevřela očička a ještě více se přikrčila k zemi. Už dle hlasu usoudila, že se v její blízkosti nachází někdo úplně cizí. Raději dala najevo strach, než aby se sebevědomě zvedla před někým, kdo mohl být daleko silnější než ona.
Její zeleno-tyrkysový pohled padl nejprve na něčí bílé tlapičky. Byly tak dokonale čisté a zdobily je černočerné drápky. Gee se na ně dívala, dokud se opět nepohnuly jejím směrem. Přitiskla se k zemi snad ještě víc, i když to již nešlo, a pevně zavřela očička, očekávajíc další ránu do svého nebohého tělíčka, které nyní bylo jako paralyzované. „Mě se přece nemusíš bát. Kdyby tě našel někdo jiný než já, vypráší ti kožich!“ promluvila opět cizinka. Gee po chvilce nedůvěřivě pootevřela jedno očko. Jediné, co viděla, bylo tyrkysové moře a v něm černý ostrůvek. Vlčice se nakláněla přímo nad ní.
„Kdo jsi?“ Gee se konečně odhodlala k mluvení, ač bylo dost kostrbaté, a sebrala všechnu odvahu, kterou měla, aby se konečně postavila. Nedokázala odtrhnout svůj pohled od těch očí, které ji k sobě snad připoutaly. „Jsem Ilore,“ představila se bílá vlčice a zvesela povyskočila. V tu chvíli Gee zamrkala, protože ztratila to pouto s tyrkysovým oceánem, a udělala několik kroků vzad, aby u sebezvané Ilore nebyla tak blízko. Nyní si ji konečně mohla prohlédnout. S kým měla tu čest? S drobnou čistě bílou vlčicí, na které dominovaly modré oči. Mohly být podobného věku. „Jmenuji se Gee, moc mě těší, Ilore,“ promluvila s vážným výrazem. Celé tělíčko měla napjaté. „Kde to jsem?“ vydechla vzápětí, jakmile si všimla, že se kolem ní tyčí několik podivných hub. A když vzhlédla nahoru, naskytl se jí výhled na obrovskou, mohutnou korunu stromu, u kterého ještě před chvilkou spala. Za jednotlivé větve visely podivné žluté koule, které vypadaly jako slunce samotné. Vycházela z nich taková zář, která ale Gee neoslepovala. Vlčím očím nijak nevadila. Geeina zvědavost rostla. Jsou na dotek hřejivá? Copak nikdy nezhasnou? Dají se jíst? Najednou měla hlavičku plnou otázek. Sluníčka byla někde obrovská, jinde zase malinká jako zrníčko písku. Strom působil opravdu majestátním dojmem. Gee z toho podivného okouzleného stavu vyrušila až Ilore, která příliš hlasitě zvolala: „Vítej v Soleiském lese!“
Vlčice se daly do řeči. Gee zjistila, že za těch pár dnů, které strávila cestováním, se od své domoviny úplně odklonila. Tady nějakou Gallireu neznali a Ilore ten název přišel až směšný. Svěřily se se svými problémy, které je v jejich mladičkém věku trápily. Gee zjistila, že Ilore nemá ideální život. Rodiče jí zemřeli a ona zůstala ve smečce sama. Zdejší vlci se ale o ni velmi srdečně starají i nyní, kdy již takovou péči nepotřebuje. Povídaly si mnoho hodin a našly několik společných témat. A tímhle způsobem se mezi nimi vytvořilo pouto přátelství. Rychle a až příliš jednoduše. Ale o to pevnější bylo. Vlčice, které se zdály na první pohled tak rozdílné, najednou držely pospolu. Gee si byla vědoma, že je od Gallirey skutečně tak daleko, že nebylo možné, aby potkala někoho známého. A tak se doslova upnula na bílou Ilore a kvůli ní se přidala do Soleiské smečky, která ji přivítala s otevřenou náručí.
Stala se nejmladší členkou. Nikdy se nezmínila, že její matka byla Alfou. Neviděla v tom žádnou výhodu. Byla ještě příliš mladá na to, aby si uvědomila, že ji její původ může značně ovlivňovat. Ve svých dvou letech stále myslela jen na hry. A Ilore byla stejného smýšlení. Stala se z nich nerozlučná dvojice, které bylo v lese plno. Jejich těla se již zdaleka nepodobala na vlčata, ale stále se tak chovaly. Ze všeho měly legraci, věčně se jich držela dobrá nálada a snad každou minutu svého života trávily společně.
Čas plynul jako voda a z dvouletých praštěných vlčic se staly čtyřleté dámy. Již věděly, co se sluší a patří. Obě nějakým způsobem zvážněly, každá ale trochu jinak. Ilore byla ve dvojici stále ta hravější. Hlavně z toho důvodu, že byla přidělena k vlčatům, která musela hlídat. A Gee se stala ochránkyní území. Každá z nich měla jiné povinnosti, i tak se ale dost často scházely, aby si postěžovaly, popovídaly si o tom, co je nového, a jak se mají. Jejich přátelství nijak nevychladlo. Pouze zmoudřelo.
Ještě další rok trvalo, než si Gee vydobyla své místo mezi ochránci a byla jí konečně přidělena část hranice, kterou mohla hlídat úplně sama, aniž by jí někdo stál za zády. Ačkoliv s každým členem smečky vycházela velmi dobře, nejraději se spoléhala sama na sebe. Cizinci před ní vždycky stáhli ocasy a utekli. Už jen kvůli jejímu modrozelenému pohledu. Ta barva očí značila, že Gee ovládá magii, kterou zdejší vlci neznají. A každý se nejvíce bojí neznáma. Občas se ale stávalo, že byl vetřelec až moc sebevědomý. Došlo až k zápasu, kde se ale černá vlčice projevila jako silný protivník. V souboji nikdy nevystupovala úplně sebevědomě, ale za bezpečí smečky se do něj pouštěla naplno. Dodnes má pod srstí několik jizev právě z těchto potyček, ale je na ně hrdá. Značí její odvahu a oddanost.
S touto zodpovědností přišlo i povýšení na Gammu. Nebyla na tomto postě jediná, ale i tak se Gee cítila velmi poctěna. Konečně byla hrdá na to, kým se stala. Mnohdy ji napadlo, co by tomu asi říkala její maminka, kdyby ji tu teď takhle viděla. Hrdá a právoplatná Gamma smečky, její dcera, na kterou by jistě byla pyšná. Pokaždé z této chvilky přemýšlení odcházela rozesmutnělá, protože se jí stýskalo. Přestože tu měla všechno. Přátele, smečku, domov a funkci, která z ní dělala nepostradatelnou členku. I tak se ale cítila neúplně. Scházela jí její pravá rodina. Maminka a sourozenci.
Den jako každý jiný. Gee posedávala u jednoho ze stromů, který se dal považovat za hraniční, a hlídala. Svůj modrozelený pohled upírala na otevřenou louku, kde se již nějakou dobu pohybovala zvláštní silueta vlka. Chodila z jedné strany na druhou, jindy se k teritoriu přiblížila, aby se od něj mohla zase vzdálit. Ten pacholek se tam potloukal již několik hodin, což ochránkyni území velmi znervózňovalo.
K večeru se rapidně přiblížil ke Gee. „Co tu hledáš?“ ptala se jako obvykle. Vlk však mlčel a pokračoval dál rázným krokem. Míjel černou vlčici, jako by se nic nedělo. „Hele!“ zavrčela na něj a skočila po něm. Bylo až příliš snadné ho srazit. Zvláštní. Jakmile vlk ležel, ona od něj okamžitě odskočila, aby neměl možnost ji stáhnout k sobě. Cizinec se dal do tichého smíchu. Gee se naježila ještě víc. Copak se jí tady bude vysmívat do tváře?! Vycenila zuby tak moc, že jí byly vidět dásně, což moc často nedělala. Jejich pohledy se ale hned nato setkaly. Co bylo nejzvláštnější… Ten vlk měl pouze černé oči. Gee nedokázala rozpoznat zorničky a duhovku. Propadala se do té prázdnoty. Pomalu a jistě.„Do toho, co tu dělám, ti vůbec nic není, maličká,“ řekl jedovatě a zasmál se ještě hlasitěji. Černá vlčice ale nijak nereagovala. Jako by se znovu dostala do nějaké paralýzy, kdy nemohla hýbat ani jednou částí těla. Snad i nad svými myšlenkami najednou ztratila kontrolu.
Trhla sebou, když to spojení ztratila. Vlk se rychle napřímil a odskočil od ní. Mezi ním a Gee vznikla docela podstatná mezera. Ta se ale začala vyplňovat podivným černým útvarem. Ten rostl a rostl, až byl třikrát větší než obyčejný vlk. V tomto stádiu již zůstal. Vlčice nedokázala nijak zareagovat. Možná byla ještě pořád úplně vedle z toho jeho pohledu. Copak ji ovládl nějakým kouzlem? Magická energie se nyní zdála být ještě hmatatelnější. Gee najednou začalo něco táhnout směrem k té černé prázdnotě. Do ní. Bílými drápky se zaryla do země, ale to jí nepomohlo. Její tělo ji neposlouchalo a nakonec se začalo pomalu zvedat ze země. Vlčice začala panikařit. Ta černá hmota ji táhla dovnitř! Měla snad nějakou svou vlastní gravitaci, která byla daleko silnější než cokoliv jiného. Gee začala křičet o pomoc, ale jako by ji nikdo neslyšel. Jako by na ni všichni zapomněli. Znovu. Zmocnila se jí taková panika a zároveň zoufalost, kdy nevěděla, co se to děje. Zda to není jen nějaký hloupý sen. Kéž by.
Jen její magie ji nenechala v maléru. Geeina srst se naježila z toho, jak jejím tělem proudila elektřina. Na cizího vlka ale nedokázala dosáhnout, nemohla mu tedy předat elektrický šok. Magie nyní reagovala na psychicky stav své nositelky. Gee koutkem oka konečně zahlédla skupinku vlků, která se k tomuto místu blížila. Nevěděla, zda něco volali, neslyšela totiž vůbec nic. Cizí vlk také zpozoroval potencionální nebezpečí a černou díru obdaroval ještě větším množstvím své energie. A tak se Geeina cesta do prázdnoty rapidně urychlila. Bylo očekávatelné, že vlčici černá díra úplně pohltí, ale ono se tak nestalo.
Obě navzájem neznámé magické energie se nějakým zvláštním způsobem střetly. Z podivné černé prázdnoty začaly šlehat elektrické výboje a pro příchozí vlky byla ta vydávaná záře tak silná, že museli odvrátit hlavu do strany, aby jim nevypálila zorničky. Celé to trvalo několik sekund. Světlo najednou ustalo, během setiny sekundy, a po té prázdnotě nebyla ani stopa. Jen na tom místě ležela Gee. V silné křeči a sotva dýchajíc. A cizinec s černýma očima? Mrtev.
Nikdo nevěděl, co se s vlčicí stalo. Odtáhli ji do jeskyně a nechali odpočívat. Jenže Gee spala týden, dva… Měsíc se nedokázala probrat. Každý den ji Ilore chodívala kontrolovat, zda stále dýchá. Byla ve zvláštním transu, kdy její tělo potřebovalo načerpat energii. A když už se konečně probudila, velmi rychle zjistila, že její pohyb už není ten, co býval. Svaly měla v jedné křeči. Zřejmě to bylo způsobeno těmi elektrickými šoky, které dostala, jak se dvě rozdílné magické energie střetly. Naštěstí se její magie neotočila úplně proti ní a nespálila ji. Kdyby elektřina proudila z někoho jiného, jistě by z ní byl jeden velký škvarek. Mohla být ráda, že je naživu. Pohybovala se s obtížemi a bolestmi, ale věděla, že nemůže pořád sedět. Jinak se její stav bude zhoršovat. Někdy potlačovala obrovské bolesti jen kvůli tomu, aby se co nejrychleji dala dohromady. Jenže to tak rychle nešlo.
Věděla to ona i zbytek smečky. Již nemohla vykonávat svou milovanou funkci a padla zpátky na Kappu. To ji netrápilo tolik jako fakt, že už ostatním nebude moct pomáhat. Však jim byla akorát přítěží! Nechávala se živit, aniž by se jakkoliv podílela na lovu. A ostatní vlci na stejné pozici ji schválně pouštěli k ulovenému kusu jako první Kappu, i když byli vyčerpaní a maso potřebovali snad více než Gee. Dělali to jen z hloupého soucitu, a to černou vlčici nesmírně štvalo. Byla zklamaná ze sebe samotné. Od toho incidentu ji doprovázely noční můry a šířila kolem sebe jen negativní energii.
Uběhlo několik dalších měsíců, kdy se Gee zlepšovala v pohybu, až se dokázala pohybovat dostatečně rychle, aby si ulovila aspoň zajíce. V tu chvíli věděla, že se bez smečky dokáže uživit. A tak se jednoho dne rozhodla, že svůj domov opustí. Sice s těžkým srdcem, ale moc dobře věděla, že už to nebude takové jako dřív. Vztahy začaly pomalu chladnout, černá vlčice si jistě najde štěstí jinde. Vyhledala svou přítelkyni Ilore, která se za tu dobu dostala na pozici Bety. Té jediné stále věřila. „Pojď se mnou, drahá,“ šeptla bílá vlčice a obě se pomaličku rozešly k hranicím teritoria.
Zanedlouho se posadily pod tím obrovským stromem se zářivými objekty namísto ovoce. Vzpomínaly, jak se tu před lety setkaly a jak snadno se z nich staly kamarádky. „Něco ti ukážu, Gee,“ řekla Ilore a vzhlédla nahoru k větvím stromu. Očka jí najednou zasvítily zářivě žlutou barvou a jeden z „plodů“ se pomalu snesl až k nim. Levitoval mezi vlčicemi. „Tohle je Soleia. Je to koule plná zvláštní energie. Pokaždé, když od nás nějaký vlk odejde, vytvoří se jedna další, abychom na něj nikdy nezapomněli a pořád tu s námi byl. Jenže u tebe bych ráda udělala něco jiného. Nechci, abys ty zapomněla na nás, na mě,“ Ilore mluvila pomalu, zřetelně a zároveň smířeně s tím, že ji její přítelkyně opouští. „Nikdy předtím jsme si takovou výjimku nedovolili,“ zašeptala ještě nakonec a pomalu zamrkala. Gee hleděla na tu zářivou kouli, která se pohybovala jen pár milimetrů od jejího čumáčku. „Zajistí, abys v životě našla stejné štěstí, kterého se ti dostalo tady, aby se ti nikdy nestalo nic špatného. Už nikdy víc,“ odmlčela se a po malé chvilce zase pokračovala, „dotkni se jí a nech se opečovávat.“ A tak Gee přerušila tu mezeru, která ji od Soleiy držela. Její čumáček se rozzářil a zářivá koule zmizela. Jakoby zmizela ve vlčím těle. Vlčice v sobě najednou cítila takovou pozitivní energii, jako už dlouho ne. Dokonce i drobné napětí ve svalech povolilo. Jako by se ona sama stala Soleiou, která září do dáli. „Děkuji ti, Ilore,“ Gee se usmála a naposledy se přitulila ke své kamarádce.
O chvilku později si už razila cestu křovím, lesy a čelila nepříjemnému počasí. Jen proto, aby znovu našla štěstí, o kterém Ilore mluvila.

Zajímavosti:
- Ze své magie má respekt a používá ji jen v krajních situacích.
- Když se dlouho nehýbe, svaly jí ztuhnou a je pro ni obtížné se rozejít. Podobný stav nastává, když se pohybuje až příliš dlouho. To pak do svalů začíná chytat křeč.