Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Klidným klusem jsem vyrovnaně běžela po boku Antyho, který mi vysvětloval, své zkušenosti s touláním se po území vlčího světa. Mírně jsem kývala, neznala jsem příliš mnoho míst, byla jsem jen v Neonově lese a u moře, ale na sever jsem si sama od sebe nikdy netroufala, možná právě proto jsem nyní byla nadšená výletem. "Popravdě je život ve smečce někdy docela těžký." přiznala jsem při vzpomínce na vlky, kteří jsou sice součástí smečky, ale chovají se různě a ne příliš rodinně. Najednou mě cosi hladkého prudce uhodilo přímo mezi studánkové oči, zmateně jsem zamrkala, ale před očima jsem měla po dlouhý čas jen cosi rozmazaného. Jakoby se se mnou začal točit celý svět, netušila jsem, kde je země a kde nebe, možná jsem se trochu zamotala, než se mi před modravými zraky rozjasnilo natolik, abych dokázala udržet s Antym tempo. V tu samou chvíli mi začal připadat jiný, byl hravý a milý, ale to nebylo to, co mě na něm udivilo. Trojbarevný vlk mi hravě drcl do boku, nepřekvapilo mě to, v hlavě mi vířily neuspořádané a divoké myšlenky. Bylo mi zle, ale při pohledu na klusajícího vlka jsem se musela pousmát. Je milý. prolétlo mi hlavou, až jsem jí musela třepnout. Na jeho šťouchnutí do boku jsem tedy odpověděla hravým drcnutím do jeho mohutného krku, poskočila jsem a na krátkou chvíli jsem se ocitla všemi čtyřmi tlapkami ve vzduchu. Zřejmě jsem pro své okolí vypadala jako blázen. Kam se schovala ta mírná a klidná vlčice? Nevěděla jsem a ani jsem ji nechtěla hledat. Zpomalila jsem a hravě hrábla tlapkou daleko před sebe, pak jsem vyskočila a lehce kousla Antyho do pravého ucha, kterým byl ke mně blízko. Co to dělám? napomínala jsem se, ale nebylo to nic platné. Divoké ohníčky v modravých očích ještě stále nezbedně plápolaly a čekaly, zda Anty přijme mou zvláštní a drzou hru. Hlava mi třeštila, bylo mi zle a měla jsem pocit, že sebou každou chvíli smýknu o zem, zatím jsem však stála na všech čtyřech tlapkách, vesele vrtěla huňatým ocasem a chovala se jako smyslů zbavená.

<<< řeka Mahtaë

Zpomalení do mírného klusu jsem přijala poměrně ráda, louky byly rovné a proto nebyl běh přes ně nijak náročný. Anty mi na mou otázku odpověděl skoro okamžitě, přikývla jsem. "Ač to bude znít zvláštně, náš vlčí svět příliš neznám. Většinu času jsem trávila ve Smrkovém lese se smečkou. Od malička jsem se nepotulovala. Trochu mě to mrzí." vysvětlila jsem Antymu alespoň z poloviny to, proč jsem v horách na severu nikdy nebyla, přestože nebyly příliš vzdálené mému domovu. Těšila jsem se, až jimi budeme probíhat, jediné, co mě mrzelo bylo to, že o mě notnou chvíli nic nevěděl můj modrošátečkový. Odpusť. pomyslela jsem si. Dobře jsem věděla, že mě nemůže slyšet, ale přece jen jsem to zkusila. Byl mi velice blízký, třeba se stane zázrak, zadoufala jsem. S trojbarevným vlkem jsme míjeli různé skupiny vlků, které tu trávily čas. Na území nikoho bylo povoleno téměř vše od lovu až po odpočinek. "Snad se neztratíme." zašklebila jsem se směrem k Antymu. Ani jeden z nás netušil, kam se vlastně ženeme, spoléhala jsem na lehce běžícího vlka, že mě nikde nenechá samotnou. Ačkoli jsem ho znala tak málo, věřila jsem mu, možná až moc. Bylo to zvláštní. Studánkovýma očima jsem bloudila po krajině, která byla rovná. Zima předávala svou moc pomalu se blížícímu jaru. Brzy bude všude plno květin. musela jsem se pousmát, těšila jsem se na modré pomněnky, červené tulipány a žluté narcisy. Přestože jsem v hloubi duše milovala zimu, možná mi až příliš připomínala ostružinovou krásku, jenž mi byla maminkou.

S úsměvem jsem kývla na vlka, že s jeho nápadem běžet na sever souhlasím. Popravdě jsem to tam moc neznala, nestávalo se příliš často, abych se potulovala a už vůbec ne severně. Možná právě proto jsem byla zvědavá, jaké to tam bude, co nás čeká, jak vypadá tamější krajina a jestli je tam chladněji, než tady u řeky. Když Anty poskočil a drcl mě do boku, zašklebila jsem se a pohodila hlavou. Pak trojbarevný málem spadl přímo do proudu říčky, musela jsem se pousmát tomu, jakou má radost z nadcházejícího výletu. Když se dlouhým skokem dostal daleko přede mě a uháněl krajinou dál a dál, rozběhla jsem se za ním. Už velmi dlouho jsem nikam neběžela, ale tušila jsem, že mám rychlé a hbité tlapky. Nebyl tedy problém vlka doběhnout. Když jsem mu běžela po boku, mírně jsem se na něho usmála. Srst mi cuchal vánek, který byl mým nejmilejším společníkem a díky němuž jsem jen málokdy bývala sama. Tentokrát mi však po boku navíc běžel ještě Antenyam. "Ty to na severu znáš?" zeptala jsem se ho v běhu, který měl poměrně ostré tempo. Nevadilo mi to, pod tlapkami mi ubíhala země, vítr byl stále s námi a my se řítili neznámo kam. Svoboda. Zvláštní.

>>> Západní louky

Studánkovýma očima jsem sledovala studený rychlý proud říčky, který nám tekl téměř pod tlapkami. Dokonce i tříbarevný vlk vypadal na okamžik trochu zasněně, jakoby se toulal po lesích a skalách, plaval v řece a lovil zajíce a vysokou zvěř. Jeho zvláštní oči se vrátily zpátky ke mně až ve chvíli, kdy naopak vypadal, že ode mě uteče. Co se to děje? položila jsem si otázku a švihla huňatým ocasem vysoko do vzduchu, který už nebyl zdaleka tak chladný, jako na začátku zimy. Ve vzduchu začínaly být patrné stopy jara, což mě trochu mrzelo, protože jsem si sníh a mráz příliš neužila. Zima byla mou druhou sestrou, ale letos jakoby se vytratilo veškeré nadšení z ní kamsi daleko za obzor. Když mi Anty položil zvláštní otázku, uklonila jsem hlavu mírně ke straně a hluboce modrýma očima jsem se na něho zadívala. Byl to zvláštní vlk, ne tuctový, měl lesklou srst, rychlé nohy a hbitý čenich, který jistě dokázal ulovit kdejaké zvíře. Navíc byl milý. Ač jsem neměla ve zvyku pouštět si cizí vlky a vlčice k tělu, on si mě získal opravdu rychle. Dávej pozor! napomenula jsem se v duchu při vzpomínce na jeho smečku a partnerku, kterou v ní nechal. Zodpovědnost mi radila, abych se skoro cizím vlkem nikam neběhala, abych zůstala v lese s milovaným modrošátečkovým, abych to tu neopouštěla, ale vlčí svět jsem znala tak málo a byla to tak lákavá nabídka, že jsem přes veškeré proti myšlenky nedokázala odolat. "Pojďme." pronesla jsem proto vesele a šťastně zavrtěla ocasem, sama sebe jsem nepoznávala. Kde teď byla ledová nedotknutelná princeznička? Spala. "Kam?" vznesla jsem za okamžik krátkou otázku a v modravých očích mi hořely nadšené ohníčky, vyskočila jsem na všechny čtyři, otřepala se, aby moje srst vypadala znovu stejně splývavě a nespouštěla jsem ani na chvíli oči z vlka, který mi prazvláštním způsobem vracel chuť k životu. Už jsem se nezkoušela napomínat.

Lehce jsem přikývla na Antenyamovu odpověď. Tušila jsem, že pokud nějaká smečka výborně funguje, je to ta ve Zlatavém lese. Tamější vlci plnili rádi a přesně Neonovy pokyny. Tedy téměř všichni. Při vzpomínce na potrhlého vlka ze Zlatavé smečky jsem se musela ušklíbnout. Byla jsem však přesvědčená, že i Asgaarská smečka se stane pro Antyho dobrým domovem. Potřeboval si zřejmě jen trochu zvyknout na jiné prostředí. "Aha, to musí být opravdu krásná." odvětila jsem na jeho popis partnerky. Ačkoli jsem si nebyla jistá, jestli právě já můžu posoudit krásu ostatních vlčic, zvláštní myšlence jsem se nepatrně ušklíbla.
Z přijetí mé nabídky o návštěvě Smrkového lesa jsem byla doopravdy potěšená. "Ráda bych se podívala do Asgaarského lesa. Pokud by mě tedy alfy nebo Tvá partnerka nevynesly v zubech." trochu ledově jsem se pousmála a sledovala studánkovýma očima Antyho. Netušila jsem, kdo je v jeho smečce na pozici alf, proto jsem se pro jistotu zeptala. "Kdo vlastně vládne Vaší smečce?" Otázku jsem položila s mírným úsměvem, kterým jsme se omlouvala za svůj předchozí úšklebek a trochu drzou poznámku. Obvykle jsem si takové řeči odpustila, ale právě teď mi připadalo, že jsem musela říct něco trochu kousavého. Ačkoli byl Anty trochu nesvůj, a proto mi moje chování nepřipadalo nijak dobré. Příště mlč! nakázala jsem si a sklopila jsem studánkově modré oči s přáním, aby se Anty moc nezlobil a aby mě jeho partnerka opravdu neodnesla v zubech.

Na chvíli jsem sklopila pohled studánkových očí směrem ke svým tlapkám, z přemítání o tom, zda se mám jít k Mahtaë napít nebo ne přerušil Antyho klidný hlas. Upřímně mě potěšilo, že si na Atraye pamatuje. Zlehka jsem přikývla, jeho slova byla milá. Pousmála jsem se, pak jsem švihla ocáskem do vzduchu a vlivem dalších Antyho otázek jsem se ohlédla za sebe. Kaštanově hnědého a mohutného vlka jsem však prozatím nikde neviděla. Zřejmě ho něco zdrželo. pomyslela jsem si a po krátké chvíli jsem si uvědomila, že jsem vlastně vlkovi se zvláštním zbarvením neodpověděla ani na jednu z otázek. "Byla jsem navštívit Atrayova dobrého přítele ve Zlatavém lese." osvětlila jsem. "Potřebovala jsem od něho jednu zvláštní drobnost. Teď jsme právě na cestě na zdejší louky, ale můj společník se zřejmě někde po cestě s čímsi zdržel." doplnila jsem a mírně jsem se pousmála. Už mi začínalo dělat starosti, kde se Neon zapomněl. Tušila jsem však, že je dost silný a schopný na to, aby se ke mě připojil ve chvíli, kdy se mu to bude hodit. Pokud by se dlouho neobjevil, běžela bych kus zpátky a pokusila bych se ho najít. slíbila jsem si a toto ujištění mě trochu uklidnilo.
"Jistě, to naprosto chápu." podotkla jsme a usmála se. "A Tvá partnerka?" zeptala jsem se po krátké chvilce váhání. Zřejmě si chtěl Antenyam na chviličku odpočinout i od ní. Ačkoli jsem takový pocit neznala, bylo možné, že si každý zachovával jistou volnost. Že spolu zkrátka nebyli pořád a trávili některé chvíle také se svými přáteli. "Někdy bys měl navštívit Smrkový les." navrhla jsem Antymu. Tušila jsem, že nyní by tam se mnou rozhodně nešel, jeho postoj tomu nasvědčoval. Bylo to zvláštní. Jakoby byl Anty nerozhodný, nebo si snad nebyl jistý, zda je tento jeho výlet v pořádku. Nebyla jsem si vůbec jistá a nechtěla jsem se vlka s bílým límcem a lesklou srstí ptát na takové otázky. Kdyby chtěl, jistě by mi to řekl. ubezpečila jsem se ještě v duchu.

Voda v řece tiše a bezstarostně plynula. Na zmínku o ozdobě, kterou má Antyho blízká vlčice jsem nic neodpověděla, jen jsem mírně kývla. Blízká vlčice? zamyslela jsem se, pak jsem si myšlenky trochu porovnala a domyslela jsem si, že ona vlčice s ozdobou bude zřejmě jeho partnerka. Téměř jsem přestala dávat pozor, co mi vlk se světlým límcem povídá dál. Třepla jsem hlavou a nepatrně jsem se pousmála. Snad jsem to brala jako malou omluvu za mou chvilkovou nepozornost. Antenyam, se rozpovídal o svém nynějším domově. Najednou vypadal poněkud posmutněle a přepadle. Jakoby si nebyl jistý, jestli je správné přebývat právě tam, jakoby mu něco chybělo k úplné spokojenosti, jakoby byl z části ztracený sám v sobě. "Myslím, že si určitě časem zvykneš." odpověděla jsem klidně a povzbudivě. "Určitě jen potřebuješ delší dobu. Čas je všemocný." lehce jsem se pousmála a švihla do vzduchu chundelatým ocáskem. Doufala jsem, že mu moje slova alespoň trochu zlepší náladu.
Modravé zraky dopadly na Antyho lesklou srst, chvíli se po ní toulaly, ale nakonec přece jen pohlédly vlkovi zpět do tváře. Položil mi spoustu otázek, na které jsem musela odpovědět, protože se to slušelo a snad především proto, že jsem chtěla. "Smrková smečka se má myslím velmi dobře." pousmála jsem se. "Atray je rozvážnou a milou alfou. Domnívám se, že jsou všichni členové spokojení." dodala jsem ještě pro upřesnění. "Přímo do Smrkového lesa ještě nemířím, ale je pravda, že bych se tam měla v nejbližších dnech vrátit." věděla jsem, že jsem pryč už příliš dlouho a trochu jsem se za to styděla. Doufala jsem, že si toho Anty nevšiml, ale právě teď jsem se nechovala nejlépe. Odběhla jsem z našeho území a už hezkou řádku dní jsem se na něm neukázala. Ani slovem jsem se o svém odchodu nezmínila modrošátečkovému a to mě na tom mrzelo asi ze všeho nejvíc. Tak nějak jsem si přála, aby Anty pokračoval v naší rozmluvě, byla jsem radši, když jsem si s ním mohla povídat. Neviděla jsem ho pěkně dlouhou dobu. Vlastně naposledy v době, kdy byl ještě odrostlým vlčetem.

S lehkou úlevou jsem poslouchala odpověď hnědobílého vlka. Znamenalo to totiž, že jsem se ve svém odhadu se jménem doopravdy nespletla. Výborně. oddechla jsem si v duchu a sledovala Antyho dál. Na otázku jak se daří mě jsem zlehka pokývla hlavou. "Dobře, nemůžu si stěžovat." odvětila jsem a dobře jsem věděla, že je tahle věta nejpravdivější, jak jen může být. V obnovené Smrkové smečce bylo milo a domácky, les voněl pryskyřicí a otvíral nám svou měkkou jehličnatou náruč, kdykoli jsme potřebovali.
Vlk s bílým pruhem kolem krku si mě svýma hlubokýma světlýma očima prohlédl několikrát od špičky ocásku až po čenich. Sama jsem to taky tak dělávala. Antyho pohled uvízl na poměrně dlouhou dobu na mém náhrdelníku. K mému překvapení si Darkův syn, který se teď podobal vlčeti jen velmi málo, pamatoval, že jsem dříve tři třpytivé pomněnky na krku nenosila. Můj ledový výraz lehce povolil, jakoby o malý kousek roztál. "Moc děkuji. Našla jsem ho při jedné procházce v lese." upřesnila jsem, jak jsem k takovému šperku vlastně přišla a zlehka jsem se usmála. Byla jsem upřímně potěšena zjištěním, že se Antymu líbí. S hlavou mírně na stranu jsem ho studánkovýma očima sledovala a nemohla jsem za žádnou cenu pochopit, jak se s nenápadného šedavého vlčete mohl stát takový silný mladý vlk s lesklou srstí a hlavou nesenou hrdě vysoko. "Kde teď vůbec žiješ?" zeptala jsem se poměrně mile a napjatě jsem očekávala jeho odpověď. Bylo téměř hmatatelné, že mám radost z našeho shledání. To nebylo pro mou povahu typické, to se často nestávalo. Vlastně to bylo poměrně překvapivé a zvláštní zjištění. Třepla jsem hlavou, abych se řádně soustředila a modravě jsem hleděla na dávno zapomenutého člena Smrkové smečky.

Neznámý vlk válící se v trávě se ještě hodnou chvíli ani nepohnul, přesto jsem z něho nespouštěla své modravé oči. Nakonec se přece jen pomalu a s rozmyslem postavil na všechny čtyři tlapky. Měl doopravdy nevšední zbarvení. Nejnápadnější byl bílý pruh srsti, který se mu táhl kolem krku a přecházel v jasně bílou náprsenku. Tohohle vlka jsem už někde viděla. přemítala jsem a z prazvláštního přemýšlení mě vytrhl až milý pozdrav. Zdálo se, že vlk stojící proti mě není příliš prudké povahy, vypadal klidně a vyrovnaně. Lehce jsem švihla ocáskem do vzduchu a zase jsem ho stočila zpět kolem tlapek, jako jsem to dělávala, když jsem bývala vlčetem. Mírně jsem kývla hlavou a pak jsem se přece jen odhodlala k pozdravu. "Já Tebe." odpověděla jsem. Na mé tváři se usadil onen známý ledově klidný výraz, ale ve studánkových očích se neodráželo žádné nepřátelství ani odtažitost. Rozhodně jsem neměla v úmyslu žádné šarvátky ani nevynucené hádky, taková jsem zkrátka nebyla. Odkud toho vlka jen znám? tato otázka mi neustále nezbedně poskakovala v mysli a ačkoli jsem stále hleděla přímo na vlka, vzpomínala jsem, kde jsme se mohli potkat. To je přece Anteny, nebo nějak tak! vzpomněla jsem si konečně. Jedno z vlčat našeho Dark Moona, ale jak se to správně jmenuje? Kolik už je mu let? za nic na světě jsem si nemohla vzpomenout jak se tenhle vlk, který od doby, co jsem ho viděla naposledy značně vyrostl, vlastně jmenuje, proto jsem se rozhodla pro trochu vyhýbavou otázku. "Jak se Ti daří, Anty?" zeptala jsem se opatrně a celou svou duší jsem doufala, že jsem se v ničem nespletla. Moje modravé oči se upínaly ke zvláštně zbarvenému vlkovi a očekávaly, až potvrdí nebo vyvrátí domněnku mé hlavy. Páni, ten dospěl.

<<< Přímořské pláně

Klusala jsem dál a doufala, že mě Neon neustále následuje. Nebyla jsem si však jistá, jestli ho za sebou doopravdy slyším, nebo ne, proto jsem se raději otočila. Kaštanově hnědý vlk nikde. Kde je? vyjekla jsem v duchu. Téměř v tom samém okamžiku jsem se opět uklidnila. Zřejmě ho zaujalo něco zvláštního po cestě a na chvíli se zastavil. pomyslela jsem si a rozhodla jsem se na něho počkat u líně tekoucí říčky Mahtaë, která mi byla dobře známá a přívětivě bublala. Dobře jsem si vzpomínala na svá vlčecí léta, která jsem u vody oné řeky trávila. Pokud silně pršelo, její hladina se lehce nadzvedla, v období sucha tekla líně a spíše se vlekla krajinou. Za každých okolností tu však byla a poskytovala nám jakousi ochranu a jistotu.
Teď jsem kráčela tiše po jejím břehu a sledovala mírně se pohupující vodu. Občas jsem se pootočila, abych zkontrolovala, jestli se neblíží kouzelná alfa vlčích máků, ale žádného vlka jsem daleko široko neviděla. Vlastně ani tohle nebyla tak úplně pravda. Nedaleko ode mě totiž ležel na břehu prazvláštně zbarvený vlčí kožich. Udělala jsem ještě pár opatrných kroků a zvědavě jsem si měřila neznámého od ocásku až po čenich svýma modrýma očima. Nevypadal nebezpečně, spíše trochu rozcuchaně a mokře. Pohodila jsem ocáskem do vzduchu a posadila jsem se nedaleko něho. Nebudu ho zbytečně rušit. slíbila jsem si a studánkovýma očima jsem přehlédla na druhý břeh řeky. Neměla jsem ve zvyku obtěžovat cizince a už vůbec ne se s nimi dávat do řeči, pokud o to nestáli.

Děkuji za tajenku i za odměnu =)

Děkuji moc za odměnu!! =)
Hvězdičku bych prosila do magie počasí a ID od Cernuna prosím věnuj(te) Winterovi. Předem moc a moc děkuji.
Gratulace všem, zúčastněným!! =)
P.S. soutěž byla parádní =)

<<< Mušličková pláž

Klusala jsem dál a dál od pláže s vědomím, že mě kaštanový vlk stále následuje. Sluneční paprsky pálily více a více. Začínalo být nesnesitelné horko. Už se doopravdy těším na zimu. přemítala jsem a při vzpomínce na kusy ledu a bílý měkký sníh jsem se pousmála. Zima byla obdobím, které mi bylo velmi blízko, a které jsem doopravdy milovala. Na každé části roku bylo něco krásného. Na jaře se vše probouzelo do nových pastelových barev, v létě nebyly žádné chladné večery a někdy se po nebi proháněly zlatavě klikaté blesky, podzim byl barevný a voněl padajícími listy, ale zima pro mě byla zkrátka stále nejdokonalejší.
Krajina se tu moc neměnila, Mušličková pláž plynule přešla v nekonečnou rovinu. Bylo to tu zvláštní. Nebyla jsem zvyklá na místo bez vysokých stromů, ale věděla jsem, že hned za Přímořskými pláněmi leží mnou oblíbená řeka Mahtaë a za ní louky. Mohli bychom se tam napít. přemýšlela jsem. Bylo mi doopravdy nepříjemné horko.
Na pláních se proháněla spousta pachů. Cítila jsem ochránce území ze Zlatavé smečky a studánkovýma očima jsem hledala Neona. Nebyla jsem si jistá, jestli se tu nebude chtít zastavit, ale nevypadal na to. Věnovala jsem mu jeden vděčný a milý úsměv a pokračovala během přes Přímořské pláně směrem, kterým jsem tušila chladnou vodu řeky Mahtaë, na kterou jsem se už doopravdy těšila.

>>> řeka Mahtaë

K mému překvapení byl Neon doopravdy spokojeným vlkem, ačkoli jsme spolu nepříliš ladně plácli přímo do mořské vody. Dokonce do mě mírně šťouchl čenichem. "Taky děkuju!" pousmála jsem se a máchla mokrým ocáskem do vzduchu na znamení, že jsem si dovádění ve vodě doopravdy užila. Pak už jsem se jala následovat Neona na břeh, kde se demonstrativně otřepal. V tu chvíli kolem něho byly tisíce slaných kapiček, které v ranním ještě spícím slunci připomínaly duhu. Jeho kožíšek se jakoby nafoukl a vytvořil z Neona na chvíli kouli kaštanově hnědých chlupů. Neváhala jsem a také jsem se otřepala, měkký a vlahý vánek mi cuchal srst. Nebála jsem se, že mi bude zima, slunce mělo v letním období opravdu nepřekonatelnou sílu. Pousmála jsem se a hrábla tlapkou do mokrého písku. Je to tu úplně jiné, než v lese, ale není to tu za žádnou cenu lepší. pomyslela jsem si.
Kaštanově hnědý vlk byl mínění, že bychom měli co nejdříve vyrazit. "Dobře. Rozumíš květinám přece jen o mnoho lépe než já." pousmála jsem se na něho. Jak to bude asi na louce vypadat? přemýšlela jsem. Můj výlet za záchranou luk se totiž lehce protáhl, takže jsem si nebyla jistá, co v tuto chvíli na louce vlastně kvete. Spoléhala jsem na to, že je Neon květinznalý a vyřeší tak veškeré mé problémy s tím, že nevím, která květinka je která. Kdo ví, kdy se bude muset vrátit na své máky zalité území? přemýšlela jsem tiše. Bylo to zvláštní, ale nějak jsem si nedokázala představit, že se budu po světě Gallireiském pohybovat bez Neona. Snad ani nebylo možné, abych si na něj za tak krátkou chvíli zvykla, nicméně to tak doopravdy bylo.
"Tak tedy vyrazíme?" optala jsem se a mírným krokem vyrazila směrem, kterým jsem tušila dlouhé rovné pláně. Po pár krocích jsem přešla do houpavého klusu a po očku sledovala, zda jde Neon opravdu za mnou. Studánkové oči měly v sobě stále prapodivné jiskřičky úsměvu, který u mě nebyl za normálních okolností příliš běžnou záležitostí.

>>> Přímořské pláně

S lehce naklopenou hlavou jsem kaštanového pozorovala. Tušila jsem, že tímto naše vodní praní rozhodně neskončí, protože Neon neměl poslední slovo, které zřejmě obvykle míval, což bylo zcela jasné vzhledem k jeho postavení.
Doopravdy měl něco na srdci, ušklíbla jsem se. Co to asi bude? uvažovala jsem, ale na myšlenky nebylo příliš mnoho času. Ani jsem se nenadechla a už na mě dolétla prudká sprška slané vody. Neon prudce máchl ocasem a ten už za něho udělal většinu mokré práce. Trochu překvapeně jsem se na něho podívala, hopsal teď v teplé mořské vodě, která díky vládnoucí noci dostala temně modrou barvu, a cákal všude kolem sebe. Byla jsem už úplně promočená, ale musela jsem se přesto usmívat. Dlouhou dobu jsem si nehrála, dlouhou dobu jsem nebyla malým vlčetem a popravdě mi to hrozně chybělo. Chápala jsem, že když jsem beta Smrkové smečky a Atray je modrošátečkovaná alfa, že nemůžeme po lese pobíhat s klacky v zubech, ale přesto jsem toho trošku litovala. Dovádění s alfou Zlatavé smečky je bezva! pochvalovala jsem si. To bylo ovšem jen do doby, než jsem si uvědomila, co Neon doopravdy dělá. Opřel se svým bokem o můj a lehce mě tlačil směrem, kterým jsem tušila až příliš blízkou vodní hladinu. Spadnu! prolétlo mi hlavou, ale vší silou jsem se zapřela svými tlapkami do písčitého dna a úplně mokrého Neona. Najednou jeho tlak významně povolil, jenže takovou změnu jsem doopravdy nečekala. Vší silou, kterou jsem před tím dávala do toho, abych se udržela ve vzpřímené pozici, jsem teď strčila do Neona. Ten, jakoby najednou nepoužil ani zlomek ze své síly, se žbluňknutím spadl přímo do inkoustové vody. Jak jsem však do něho byla sama zapřená, neudržela jsem bez jeho opory rovnováhu a skončila jsem hned vedle zlatavé alfy. No, to se mi opravdu povedlo. pokárala jsem se v duchu, když jsem plivala slanou vodu a zvířený písek. Studánkovýma očima jsem hledala všude kolem sebe Neona a doufala jsem, že neutrpěl žádnou újmu na svém majestátu. Protože utopit Zlatavé smečce jejich alfu, přítele Atraye a prima vlka, to by rozhodně nebylo příliš dobré!