Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledovala jsem každičký kousek země, jenž se nám rozprostíral pod tlapkami. Bylo tu doopravdy krásně, vítr nám cuchal srst a výhled byl okouzlující. V dálce bylo vidět stříbřitou hladinu moře, u kterého jsem byla jen jednou jedinkrát ve svém životě. Musela jsem se pousmát a na Antenyamovu otázku, která byla spíše řečnická jsem přikývla. Studánkové oči se nemohly dosyta nabažit toho, co viděly. Krásné. pomyslela jsem si a pak jsem se zvědavě pootočila k Antenyamovi, který na mě začal zčista jasna mluvit. Chvíli jsem o jeho slovech přemítala, pravdou bylo, že jsem Atrayovi neměla možnost říci, kam se vydávám. Na druhou stranu jsem si však byla jistá tím, že mi věří a nepochybuje o tom, že jsem vzala nohy na ramena. A snad ani o tom, jestli se mi něco nestalo. "Ne. Vlastně ne." usmála jsem se a dobře jsem věděla, že kdyby řekl, že jde se mnou, možná bych si svou odpověď rozmyslela, ale takhle nebylo o čem přemýšlet. Modrošátečkovému po svém návratu vše vysvětlím. Snad mi promine. slíbila jsem si a s mírným úsměvem jsem obrátila pozornost modravých očí zpět k Antymu. Seděl nyní na pahorku, vypadal trochu jako vládce celého kraje na svém trůnu, zašklebila jsem se. "Myslíš, že bychom si tu mohli ulovit něco k jídlu?" pronesla jsem do ticha hor. Byla to na takovém místě vlastně dost zvláštní otázka, ale dlouhou dobu jsme putovali a nic nejedli, začínala jsem mít chuť na čerstvé maso. Nepohrdla bych ani lesními plody, ale na ty byla ještě příliš velká zima. Jaro sice vykukovalo všude, kde mohlo, ale nemělo ani zdaleka takovou sílu. Zima se se svým kralováním jen těžko loučila a zřejmě se nemínila vzdát tak lehce.

Drobná květinová tančila Lindase ve vzpomínkách lehce, vznešeně, neustále, tajuplně.

Bylo, nebylo, někam se to ztratilo. Lindasa byla ještě stále očarovaná malým stvořením, které viděla u červeno červené květiny. V představách jí drobná dívenka vracející květinám vůni tančila v živých barvách. Vlčice byla se svým snem, či zážitkem spokojená. Možná na něj byla dokonce pyšná. Kdo ví, jestli kdy nějaký jiný vlk viděl také tak malé stvoření v šatečkách? přemítala, ale odvahu se na to někoho zeptat, přece jen neměla. Švihla proto do vzduchu ocáskem a usadila se na kraji jeskyně. Mžourala do jarního sluníčka a přemítala o všem, hlavně o květinové panence. Usmívala se a měla zasněné jasné oči.

Trojbarevný vlk se bez váhání vydal nahoru do strmého kopce, po kterém se dalo poměrně dobře běžet. Přece jen jsme měly odpočinuté tlapky, takže bylo vše značně jednodušší než předchozího večera. S úsměvem jsem kývla na Antyho ve znamení souhlasu, skoro jsem doufala, abychom jeho rodný les z vršku kopce viděli. Podél pěšiny, po které jsme uháněli zurčel drobný horský potůček. Antenyam neváhal a hltavě se napil přímo z proudu, když mi také přenechal místo u vody, věnovala jsem mu úsměv a namočila tmavý čenich do chladné horské vody. Voda byla jakoby nasládlá a chutnala úplně jinak, než ta, která tekla v údolí. Byla čistá, průhledná a nezkalená, ačkoli s sebou unášela drobné kamínky a písek, který našla cestou z vrcholku. Nerostly tu vysoké stromy, zemi pokrývaly nízké stromky, přes které jsem pohodlně viděla. Měly zvláštně pokroucené větve a tvořily tak na oko neprostupný porost, který mohl dobře chránit drobná zvířata, která by se tu chtěla ukrýt před špatným počasím nebo větším lovcem. Dokonce i vítr tu byl jiný. Foukal ostřeji a nesl prapodivné pachy. Anty chvíli vypadal, že je úplně pohlcen zvláštními vůněmi, přece jen se však po chvíli probral a ostrým tempem zamířil k pahorku, který si vybral jako dobrou vyhlídku. Souhlasila jsem, proto jsem se s ním snažila držet krok a na vyvýšenině jsem stanula jen chvíli po svém průvodci. Měl pravdu. Byl odsud krásný výhled do kraje, někde se zelenaly lesy, jinde byly žluté louky slehlé zimním obdobím, na některých místech tekla voda a vytvářela úzké stužky vinoucí se krajinou. "Páni!" vydechla jsem a obrátila studánkové oči k Antenyamovi. I trojbarevný vlk vypadal naprosto uchvácen výhledem, proto jsem se podívala zpátky a snažila se přijít na to, který les je který.

Vstřícná vílí bytost
Z nebe začaly líně padat kapky jarního deště. Mlask. Ozývalo se z míst vlčího světa, která byla pokryta tvrdými skálami. Jinde se voda vpíjela mezi stébla trávy, do puklin v měkké zemi, nebo rovnou do průzračných vodních toků. Květina rostoucí na okraji louky rozvinula své okvětní lístky vstříc padajícímu dešti. Kapky je omývaly a dělaly z nich lesklé tenké plátky. Jejich barva byla nachová. Tak plná jako krev vytékající z čerstvé rány. Mezi deštěm a deštěm kráčela ladným krokem Lindasa. Měla jasné oči a srst v barvě čokolády. Její dnešní pohled však byl jaksi zdrcený, jiný, než obvykle. Prolhaný vlk! myslela si a litovala, že se s ním kdy začala bavit. Srst jí zmáčel déšť, ale zřejmě jí to příliš nevadilo. Nebo možná … jí to bylo jedno. Dívala se trochu netečně a pokládala hnědé tlapky do mokré trávy. Toulala se po vlčí zemi a hledala, něco co by jí vrátilo radost, co by jí přinutilo se znovu nadechnout. Něco, co by jí dalo nový smysl života. Kamzík, který kolem ní rozpačitě poskakoval a snažil se co nejrychleji zmizet, ji pranic nezajímal. Nevěnovala mu jediný pohled. Nechtěla. Sledovala pozorně své tlapky dopadající na zem a toulala se dál a dál. Pršet nepřestávalo, spíše naopak. Promočená vlčice se dostala až na okraj louky. Byl to ten samý kraj, kde rostla a kvetla ona rudá květina. Vlčice náhle zpozorněla. Drobná rostlinka ji zaujala, rostla tu osamoceně, přesto nevypadala smutně. Najednou už nic nebylo tak ošklivé. Do světa čokoládové vlčice se náhle vrátily barvy a ctižádostivost. Posadila se ke květině, pozorovala ji jasnýma očima, ve kterých už zase plály jiskřičky radosti. Přiblížila k rostlince čenich. „Kvík.“ vydralo se jí z hrdla. Květina byla krásná, ale nevoněla. Vlčice se na ni zmateně dívala a zkoumala ji ze všech stran. Neviděla však žádnou zvláštnost, která by mohla způsobit tu podivnou vlastnost rudé květinky. Vydechla. To snad není možné! přemítala v duchu a začala se rozhlížet kolem sebe. Chtěla květině pomoci, přála si, aby její podivná přítelkyně voněla. Lindasa odběhla po louce. Vstřícnost, kterou ke kvítku cítila, byla zvláštní, ale nikam se neztrácela. Vlčice zvedla hlavu k nebi a zadívala se mezi šedé mraky, které plakaly a pokrývaly tak zemi mokrými neslanými kapkami. Vlčice se s bezmocným výrazem vrátila ke květině s rudým květem a opět se k ní posadila. Znovu se podívala k nebi. Mezi mraky jakoby něco zahlédla. Droboučké tělíčko. Postavička snášející se z nebe nevypadala vůbec jako vlk, byla zvláštní, podivná. Vlčice zavrčela, ale dívenka se snášela níž. Nebyla větší než šiška rostoucí na smrku. Za to měla nachové šatičky nad kolena a stejně barevnou stuhou svázané dlouhé temně černé vlasy. Vlčice hleděla na panenku, která se snesla až na mokrou trávu a sklapla malinké paraplíčko. Ačkoli Lindasa netušila, k čemu ta podivná věc slouží, přestala vrčet. Dívenka na ni promluvila. „Přeji pěkné odpoledne, drahá.“ usmálo se stvoření. Lindasa vypoulila jasné oči a nechápavě na dívenku hleděla. „Kdo jsi?“ zeptala se nakonec. Byla překvapená, že jí slečna rozumí a nedůvěřivě se ušklíbla. „Jsem stvoření z nebe. Víla. Drobná panenka starající se o květiny.“ odpověděla dívka a poklonila se. „Protože sis opravdu přála, aby se téhle květince vrátila její vůně, kterou ztratila, když se trápila, přiletěla jsem.“ Vlčice sledovala každý její pohyb. Víla vytáhla z tkaniny ušitý pytlíček a vyhoupla se na černý čenich vlčice, která ji dopravila až k okvětním lístkům květiny. Tam víla seskočila a z váčku vysypala trochu jantarově zbarveného prášku. V tu samou chvíli přestalo pršet. „No, tak to zkus!“ pobídla dívenka stále ještě zmatenou vlčici, která nevěřícně přiblížila čenich k rostlině. Voněla. Opravdu voněla. „Děkuji.“ hlesla překvapeně Lindasa a se zájmem si panenku prohlížela. „To já děkuji. Děkuji za to, že jsi mě zavolala. Jinak by tahle květina nikdy nevoněla a nemohla tedy být tou pravou květinou.“ pousmála se dívka a opět roztáhla bílé paraplíčko. „Měj se tu nejlépe, jak to jen bude možné a netrap se. Nikdy a s nikým. Za Tvé slzy přece nestojí žádný vlk.“ poznamenala a začala se pomalu vznášet směrem, ze kterého se snesla. Lindasa se přes slzy usmála a hleděla ještě dlouho za vílou, která jí drobnou bílou ručkou mávala do té doby, než se ztratila mezi mraky. Rozjasnilo se, slunce převzalo svou vládu nad nebem a zářilo. Déšť připomínaly už jen všudypřítomné kaluže. Čokoládová vlčice nadšeně vydechla. Páni. pomyslela si a neubránila se šťastnému úsměvu. Něco tak kouzelného a nevlčího ještě nikdy neviděla. Ještě jeden pohled věnovala své rudé květince, věděla, že je o ni nyní už dobře postaráno, naposledy si k ní přivoněla a vydala se pružným krokem směrem, kterým tušila svůj domov. Patřila do Smrkového lesa, kde jehličí pokrývalo většinu země. Slzy jí z tváře dávno sfoukl měkký vítr. Byla smířená se vším, co se stalo a stát se mělo. Věřila totiž slovům podivné bytůstky. Věřila tomu, že se nemá smysl trápit pro něco, co už dávno není. Pro něco co je pomíjivé, nestálé a pochybné. Občas se dokonce podívala k nebi, aby zkontrolovala, jestli se z něj zase nesnáší malinká víla. Ráda by ji svezla ve své srsti na zádech. Pousmála se a pokračovala v cestě.
Mladá čokoládová vlčice opatrně otevřela nejprve jedno oko, potom druhé a protáhla se. Rozhlédla se kolem sebe, ale po malinké dívce nebylo nikde ani stopy. Pomalu vstala a došla ke vchodu do jeskyně, která se nacházela ve spodním patře Skály, jenž jí sloužila jako suchý příbytek. Že by se mi to celé jen zdálo? uvažovala. Smutně se posadila před jeskyni a hleděla k nebi. Byla zklamaná, že vílu neviděla doopravdy. Sklopila zlatavé oči k hnědým tlapkám a nemohla uvěřit svým očím. Na jedné z nich se lesklo trochu jantarového prášku. Stejného prášku, jaký používala dívka k provonění rudé květiny. Tak přece je to pravda! vyskočila Lindasa do vzduchu. Rozhodla se, že o svém malém tajemství v nachových šatečkách nikdy nikomu nepoví. Přece jen to byla zvláštní příhoda. Nestávalo se běžně, že by se z nebe snášely malé víly. Stávalo se to jen ve chvílích, kdy vlci uvěřili. Lindasa už navždy věřila na víly.

Jen stěží jsem Antymu odpověděla na přání dobré noci. "Dobrou noc." Víčka jsem měla těžká a unavená, studánkové oči se rády zavřely a propadly do říše, kam jsem mohla jen já. Do říše mých snů. Unavené tlapky jsme měla stočené pod sebou a stříbřitá srst mi lehce vlála ve větru, který mě však ve spánku vůbec nerušil.
Když mě v kožíšku začaly šimrat paprsky slunce a začínalo být čím dál tím větší světlo, zůstala jsem ještě notnou dobu ležet se zavřenýma očima. Na pahorku bylo klidno, necítila jsem žádný znepokojující pach a cítila jsem, jak vedle mě trojbarevný pravidelně dýchá. Když se stal jeho dech prapodivně nepravidelným, slyšela jsem zívnutí. Zašklebila jsem se a pomalu pootevřela studánkově modré oči. "Dobré ráno!" řekla jsem tiše, abych příliš nerušila klid, který tu panoval. Nechtělo se mi vstávat, proto jsem ještě zůstávala ležet, jen jsem si mírně protáhla přední tlapky a hřbet. V srsti jsem měla tu a tam nachytané jehličí, ale ani to mi nijak významně nevadilo. "Co teď?" pootočila jsem hlavu k ležícímu Antymu a významně jsem se na něho podívala. Doufala jsem, že bude mít nějaký plán, protože já jsem ho neměla a neznala jsem okolí, což vlastně můj průvodce zřejmě taky ne, ale pořád to byl vlk. Slunce mě šimralo v huňatém kožíšku a nutilo mě přivírat oči, přesto jsem se snažila na Antyho soustavně dívat očima, které bývaly ledové, ale nyní neměly pro ty odtažité pohledy žádný důvod. Zvykla jsem si na jeho zlatavě jantarové oči a začínala jsem pomalu litovat, že nepřebývá ve Smrkové smečce nebo že ho nezná alespoň modrošátečkový.

Ráda bych se někdy podívala do Antyho lesa. Možná bychom tam mohli zajít, až se budeme vracet z výletu. přemítala jsem. S jeho nabídkou, že si nejdříve odpočineme jsem naprosto souhlasila. Především po tom, co se mu smekly tlapky a trojbarevný musel poskočit, aby vyrovnal svou stabilitu. Byl však mrštný, tak s tím neměla žádné větší problémy. Sama jsem byla unavená, hlava mě ještě stále trochu pobolívala, ale nebylo to nic proti tomu, jak mi třeštila dole na loukách. Nyní jsme s Antym stoupali po vrstevnici kopců, z ničeho nic se mi vlk s bílým límcem ztratil. Uviděla jsem ho až když stál na vrcholku jakéhosi hrbolu, ze kterého bylo vidět kousek do kraje a přitom byl poměrně dobře krytý stromy. "Výborné místo." pousmála jsem se a ladným skokem jsem vyskočila vedle svého průvodce. "Noclehárna i s vyhlídkou." dodala jsem nadšeně. Pravdou bylo, že se nestávalo často, abych spala někde, kde nebyl kámen. Skála ve Smrkovém lese byla kamenná a možná proto jsem k tomu šedivému a chladnému kameni cítila důvěru. Švihla jsem ocáskem a usadila se na plácku, postupně jsem se položila a těžkou hlavou jsem zatížila přední tlapky. Nebe bylo čisté a nevypadalo to, že by se chystalo sněžení nebo déšť. Navíc jsme měli huňaté kožíšky, které fungovaly jako pláštěnky poměrně dobře. Po očku jsem sledovala, co bude dělat trojbarevný vlk. Bylo to tu krásné. Možná by tu byl raději se svou partnerkou. vzpomněla jsem si. Ovšem Anty nevypadal nijak zkroušeně, byla jsem ráda, že je tu se mnou právě on. Věřila jsem mu a těžko bych si mohla přát lepšího průvodce a ochránce.

<<< Ostružinová louka

Se zájmem jsem poslouchala Antyho vysvětlování, kde je jejich les. U Velkého vlčího jezera jsem byla, a to dokonce několikrát, ale přesto jsem přesně netušila, kde je jejich les. "Zní to zajímavě, třeba bych se k Vám někdy mohla podívat, co myslíš?" zeptala jsem se opatrně a usmála se na trojbarevného vlka, který mi stále běžel po boku. Byla jsem už docela unavená,velmi dlouho jsem se netoulala a nebyla jsem zvyklá na tak dlouhé cesty, nebyl to sice až takový problém, ale stejně jsem se těšila, až se někde pohodlně usadíme, budeme shlížet do kraje a odpočívat. Proto jsem i na další Antyho otázku nadšeně přikývla. "Ano!" odpověděla jsem a s trochu posmutnělým výrazem jsem opouštěla oblíbené místo mojí matky. "Ani náš les není velký. Je tak akorát, ale to vlastně víš." pousmála jsem se a věnovala jsem trojbarevnému upřímný studánkový pohled.
Země pod našimi tlapkami se začínala zvedat vzhůru, měnil se povrch i krajina. Trochu jsem znejistěla. Nebyla jsem asi za celý život tak vysoko v horách. Ačkoli jsme se zatím nacházeli dole u paty těch kamenných velikánů, dýchal z nich respekt. Odvaha mě neopustila možná jen proto, že tu byl vlk s bílým límcem, který se nahoru těšil a navíc jsem si byla téměř jistá, že dává dobrý pozor, co se okolo děje, ačkoli mu v očích plály stále ty hravé ohníčky. Možná je má v očích pořád. usmála jsem se sama pro sebe a nechala jít Antyho o krok před sebou, aby to byl on, kdo vybírá cestu horami.

Kráčela jsem klidně po Antyho boku a vánek mi zlehka cuchal srst. Nevěděla jsem, jestli je trojbarevnému vítr také tak blízký, jako mně, pravdou bylo, že každý vlk měl blíže k něčemu jinému. Přikyvovala jsem na všechno, co vlk s bílým límcem říkal. "Ochutnej." usmála jsem se, když Antenyam připustil, že by ostružiny rád ochutnal, dozrávaly až na konci léta. Se zájmem jsem se podívala na vlka s hlubokýma očima, když se mě ptal, zda jsem navštívila jejich les. Musela jsem se zamyslet, ale za žádnou cenu jsem si nemohla vzpomenout, že bych les s tak zvláštním jménem někdy navštívila. "Myslím, že jsem ve Tvém rodném lese nikdy nebyla." řekla jsem trochu omluvně a studánkové oči jsem mírně přivřela. Těšila jsem se na výhled z hor, který uvidíme. Louka pomalu končila, ale ještě jí zbývalo dost na to, aby nás ostružinové šlahounky zatahaly za kožíšky. "Kde vlastně je ten Tvůj les?" zeptala jsem se se zájmem vlka, který mi šel po boku, v hlavě se mi sice už trochu rozjasnilo, ale stejně to bylo zvláštní. Zvláštně se mi šlo po boku trojbarevného vlka, který vypadal tak nějak bezstarostně. Radostný výraz na jeho vlčí tváři byl tak upřímný a otevřený, že jsem se až musela usmát. "Myslíš, že najdeme v horách vhodný úkryt ke spánku?" zeptala jsem se bez rozmýšlení. Bylo to divné, nijak jsem si nerozmýšlela, co chci říct, nepřemlouvala jsem se, že bych měla raději mlčet. Byla jsem spokojená.

>>> Armanské hory

Trojbarevný vlk byl k mému štěstí ještě milejší, než před chvílí. Musím se tvářit hrozně. napomenula jsem se v duchu, a když jsem vytahovala stříbřitý čenich z vlkovi srsti, dokonce jsem se na něho usmála. "Vlastně nic." usmála jsem se na něho na znamení, že už mi není tolik smutno jako před chvílí, když jsme na trnitou louku přišli. Chvíli jsem se rozmýšlela, zda Antymu vysvětlit, co se děje. Myslím, že bys měla. promluvil ke mně můj rozumný vnitřní hlas, jakoby už chtěl zpět tu prapodivně bláznivou a hravou vlčici. Na další Antyho otázku jsem se proto rozhodla odpovědět pořádně a vysvětlit mu, co se to se mnou děje. Ačkoli k motání hlavy jsem toho mnoho říci nedokázala, to bylo zvláštní a nezvyklé. "Ano jsem, děkuji." poděkovala jsem nejprve vlkovi s bílým límcem kolem krku a usmála se na něho. Opravdově a mile. "Tuhle louku zbožňovala moje maminka. Milovala ostružiny, žila pro ně, nebylo jí, až na mého modrošátečkového otce, nic milejší." pousmála jsem se nad příběhem, který jsem mu vyprávěla, ač byl hodně zkrácený, najednou mi bylo mnohem lépe, než kdybych se na povadlé ostružiní jen dívala a mlčela. "Jedl jsi někdy ostružiny?" optala jsem se ještě, aby Anty doopravdy uvěřil tomu, co mu říkám a nedával si za vinu mé náhlé změny nálad, kterým jsem úplně nerozuměla ani já. "Tahle louka dříve patřila k našemu území, to jsem byla ale ještě malým a hravým vlčetem." zašklebila jsem se na trojbarevného a hravě hrábla tlapkou do vysokého ostružiní. Přes srst nebylo tolik pichlavé, nevadilo mi, patřilo ke mně stejně, jako patřilo k mé matce, možná jen o trochu méně. Studánkovýma očima jsem se zkoumavě zahleděla na Antyho a čekala, co mi odpoví. Byl to opravdu milý vlk, byla jsem vděčná za to, že jsem ho potkala, a že spolu cestujeme po vlčím světě. Byl mi tím nejlepším průvodcem.

<<< Západní louky

Běželi jsme přes louky, které za krátkou chvíli zůstaly za našimi zády, teď už jsme byli jen pár skoků od pláně, které vévodily ostružiny. Tady to milovala maminka, ostružinová královna, vlčice, co ty modravé plody nadevše zbožňovala. Dost často od nich mívala olepený čenich, podřídila jim cokoli jen šlo. Zkrátka to byly její oblíbenkyně. Trochu jsem sebou trhla, když se mě trojbarevný vlk zeptal, jestli nevím, jak se to tu jmenuje. Zpomalila jsem a trochu vratkým krokem jsem kráčela dál přes louku. "To je Ostružinová louka." zlehka jsem se pousmála a švihla ocáskem do vzduchu. Stejně mi tu bylo trochu smutno, až příliš živě se mi vybavovaly vzpomínky na minulost, třepla jsem hlavou. Nikde tu nebylo nic jiného, než dlouhé šlahouny ostružin vinoucí se mezi povadlou trávou. Ostružiny tu sice byly, ale vypadaly jako seschlé fialkové kuličky. Zastavila jsem se a modrýma očima se dívala na povadlé lístky a pichlavé větvičky. Zřejmě na mě bylo vidět, že nejsem ve své kůži, hlava se mi motala už o něco méně, ale teď tu byl navíc pocit beznaděje. Smutnýma očima jsem se usmála na Antyho, který asi vůbec netušil, co se to vlastně děje. "Promiň." hlesla jsem a snažila jsem se vykouzlit alespoň trochu milý výraz, pak jsem si schovala čenich do jeho dlouhé srsti. Bylo to možná trochu drzé, ale nelitovala toho.

Potěšilo mě a možná trochu uklidnilo, že mi Antenyam nevynadal a nechal mě klidně ležet s čenichem v jeho huňatém kožíšku. "Ano, už je to mnohem lepší." odpověděla jsem trojbarevnému na otázku, kterou mi položil a pomalu jsem začala zvedat hlavu. Bylo to zvláštní, věřila jsem tomu napůl cizímu vlkovi stejně, jako bych věřila bratrovi nebo modrošátečkovému, ale přece jen to bylo jiné. Opatrně jsem se postavila na všechny čtyři tlapky a oklepala jsem se. Nelíbilo by se mi nocování na pláni, kde nebylo nikde nic, jen pár nízkých křovin, která byla po zimě stejně úplně holá. "Pojďme do hor." pousmála jsem se na svého opatrovatele, mrskla ocáskem do vzduchu a lehce ho kousla do ucha. Pak jsem trochu vratkým a omámeným krokem vykročila kupředu. Třeba se to chůzí zlepší. zadoufala jsem, ale příliš jsem tomu nevěřila a modravýma očima jsem chvatně hledala Antyho, který se zřejmě někde zapomněl. Možná byl dokonce překvapený tím, že jsem se zvedla a odcházím. "Kde jsi?" prohodila jsem tiše a zkusila se pohybovat trochu rychleji, klus mi šel kupodivu o něco lépe, než šouravý krok. Když se vedle mě objevil trojbarevný čeníšek, musela jsem mít na vlčí tváři zvláštní výraz. Najednou tu byla zpátky jistota, taková jistota, kterou jsem doposud neznala a netušila jsem, co to vlastně je. Věděla jsem jen, že uháníme po loukách někam, kde to ani jeden neznáme, že nám v kožíšcích proudí vítr a nad námi se mračí nebe, které mělo brzy zakusit vládu noci. Vlastně jsem tušila, kam teď běžíme. Na louku, která byla tolik důležitá pro mou ztracenou maminku. Kéž by se tam krmila tmavými ostružinami.

>>> Ostružinová louka

1. myš
2. ořech
3. vlk
4. mokrý
5. studený
6. dravý
7. Atray
8. vstřícný
9. bum
10. plesk

Jako bych se na chvíli vrátila zpátky všemi čtyřmi na zem, když Anty pronesl, že jsem roztomilá. Roztomilá? přemítala jsem v duchu a prohlížela si studánkovýma očima vlka. Bylo milé, co říkal a dokonce jsem za to byla ráda, nebylo však mnoho vlků, kteří by to o mě řekli. Usmála jsem se. Ani na jeho další slova jsem nic neřekla a jen jsem se mírně pousmála. Sama jsem neočekávala, že mě bude hra tak bavit a že mi Antyho trojbarevný kožíšek přijde tak přátelský. Hlava se mi stále trochu motala. "To jsem ráda." usmála jsem se na Antyho poznámku, že se mu to líbí. Docela ráda bych si hrála dál a dováděla s ním na loukách až do rána a od toho rána zase až do večera. "Trochu se mi motá hlava." řekla jsem nakonec tiše, abych mu přiznala zvláštní rozpoložení, ve kterém jsem se z mně neznámého důvodu nacházela. Antenyam teď ležel na břiše a přední tlapky měl natažené daleko před sebou. Překulila jsem se na bok a položila si prapodivně poblázněnou hlavu do jeho hustého kožichu. Ačkoli byl trochu ušpiněný od blátivé trávy, bylo to mnohem příjemnější, než ležet na tvrdé zemi, která nebyla ještě ani zdaleka od slabého sluníčka rozehřátá. Přimhouřila jsem studánkové oči, když jsem je zavřela připadalo mi, že se vznáším, jakoby mě někdo vyzdvihl vysoko nad pevnou zem. Bylo mi zle, ale vlastně ne zase tak špatně. Jen to bylo zvláštní a nezvyklé, netušila jsem, zda je to dobře, nebyla jsem schopná kloudného a rozumného úsudku. Tušila jsem, že se tak nemá chovat vlčice k vlkovi, který někam a někomu patří. Mně? To těžko. odporovaly si dvě vlčice v mé hlavě, vzdychla jsem a zabořila jsem čenich hlouběji do jeho měkké srsti.

Kupodivu mě trojbarevný vlk nezakousl. Zašklebila jsem se, když jsem šedavým kožíškem skončila na měkké zemi povolené teplem jara. Ačkoli jsem se necítila zrovna nejlépe, nevadilo mi to, dokonce jsem byla ráda, že dovádíme na loukách jako malá vlčata. Bez starostí, bez povinností a bez výčitek. Anty byl možná ve skrytu duše ještě vlčetem, ale ani já jsem nebyla dospělá a teď mi navíc připadalo, jako by byl Anty jediným milým vlkem pod vlčím sluncem. Když mě oslovil jménem a natáčel při tom hlavu chvíli doprava, chvíli doleva, usmála jsem se. "Co?" zeptala jsem se a hravě hrábla tlapkou do vzduchu, což nebyl nejlepší nápad, pokud ležíte zády na trávě. Chvatně jsem vyskočila, otřepala jsem se a modravýma očima jsem sledovala válejícího se trojbarevného, který mi připadal i přes svou nynější špinavost naprosto okouzlující. Když se doválel, vyskočila jsem a předními tlapkami se mu postavila na hrudník, doufala jsem, že nejsem příliš těžká a barevný vlk mě unese. Chvíli jsem ho jen tak držela pod sebou s vědomím, že teď tu mám hlavní slovo já, než jsem se ho odhodlala znovu šťouchnout čenichem do bílé náprsenky táhnoucí se od krku dolů. Pak jsem mu zlehka položila pravou přední tlapku mezi zvláštně hluboké oči. Nezbývalo nic jiného, než vyskočit do vzduchu, což jsem taky udělala, přeskočila jsem ležícího vlka a huňatým ocasem jsem zamávala do vzduchu, celou tu dobu jsem měla na tváři bláznivý, nebo možná trochu poblouzněný výraz. Pomněnky na krku se mi divoce houpaly, ale nevšímala jsem si jich, poskakovala jsem kolem ležícího vlka v pravidelných kruzích a nakonec jsem táhle zavyla, zase jsem přiskotačila blíže k němu a plácla sebou malý kousek od místa, kde sám Antenyam ležel. Modravé oči teď na krátkou chvíli upoutala obloha, ale nebyla to příliš dlouhá doba, něco jakoby mi uvnitř hlavy napovídalo, že mám dovádět s trojbarevným vlkem, jako bych k němu z čista jasna měla úplně jiný postoj. Kouzlo.