Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S kývnutím jsem následovala Antyho, který byl odhodlaný pokračovat v cestě. Pravdou bylo, že když jsme nešli přímo do kopce, byla cesta příjemná a po měkké zelenavé trávě se šlo příjemně. Doufala jsem, že má stejný pocit i trojbarevný vlk. Kolem nás mírně vanul vítr, který mě nikdy neopouštěl a cuchal trávu smísenou s jehličím stejně tak, jako naše kožíšky. "Moc." odpověděla jsem na vlkovu otázku s úsměvem. "Nikdy jsem v takových horách nebyla." dodala jsem ještě a studánkovýma očima jsem sledovala, jak tráva směrem k vrcholkům řídne. Slíbila jsem si, že budu dohlížet na to, abychom šli příjemnou a nenáročnou cestou, sama jsem byla notně unavená a Antyho nemocná tlapa ... zlehka na ni došlapoval a téměř neznatelně kulhal. Kráčeli jsme dál tiše bok po boku. Nebe nad hlavami se začínalo modrat, všude bylo znát, že je léto a vládne pevnou rukou. Teplo jsem nikdy v oblibě neměla, nyní jsem však byla vděčná za sluneční paprsky, které mi dopadaly na kožich, v němž byly ještě zbytky prachu z kamení v jeskyních.
Pomalu jsme stoupali po kraji hor výš a výš. Zkontrolovala jsem Antyho tlapku, v krátké chvíli jsem se proto nedívala sama pod tlapy a v tu samou chvíli jsem zakopla. Nikdy jsem nepatřila k vlkům, kteří by padali, což se zjevně na několik okamžiků změnilo a já letěla přímo na čenich, princezna neprincezna. V mžiku jsem se zvedla zpět na všechny čtyři, oklepala a zasmála. "Promiň." omluvila jsem se trojbarevnému vlkovi, který vypadal značně překvapeně, neměla jsem zrovna v plánu padat, ale co se dalo dělat. Dokonce mi ani nevadilo, že musím vypadat jako nešika, byl to přece Anty, trojbarevný průvodce po vlčím světě.

Byla jsem více než spokojená s tím, že se Anty nechce ještě vracet domů, na druhé straně jsem se trápila myšlenkou na jeho družku, která si o něho dělala dost možná starosti. Trojbarevný vlk však měl svou hlavu a já jsem si nedovolila říct nic, co by mu jeho partnerku byť jen vzdáleně připomnělo. Možná to cítil, na krátkou chvíli se zatvářil podivně vážně, pak mi však černým čenichem prohrábl srst za krkem. Lehce jsem se na něho pousmála a poměrně lehce jsem se dostala na všechny čtyři nohy. Na hraní jsem ještě neměla dost síly a některé části těla mě doopravdy bolely. Navíc tu byla Antyho poraněná tlapa, proto jsem mu šťouchnutí oplatila jen mírným drcnutím do boku. "Chceš nějakou dobu zůstat tady a odpočinout si?" zeptala jsem se s milým tónem hlasu trojbarevného vlka, který mi dělal více než milou společnost. Za tu dobu, co jsme se společně toulali jeskyněmi i horami, jsem si na něho zvykla tak, že mi bylo proti mysli jakékoli odloučení od toho milého vlka. "Možná bychom měli dát Tvé tlapě více času, aby se vzpamatovala." navrhla jsem tak, aby Anty dobře pochopil, že by mi případný pobyt na slunném místě vůbec nevadil, naopak bych byla pro. Nemuseli jsme nikam spěchat, byli jsme už dlouho na cestách a pro okolní svět dost možná nenávratně ztraceni. Nepoznávala jsem sama sebe. Nezodpovědná. Ale myšlenky na modrošátečkový mi chyběl stále, domů jsem se však nevracela. Modrýma očima jsem se zkoumavě podívala na vlka, který byl kousek ode mě.

Zlehka jsem se usmála na Antyho protest, přestože jsem byla přesvědčena, že má jednu ze svých tlap pochroumanou a nebylo by tedy nejlepší honit se za zajíci. S chutí jsem se pustila do jídla, zaječí maso bylo ještě teplé a chutné, možná to bylo nejlepší maso, co jsem kdy jedla. Z velké části to bylo zřejmě tím, že jsme několik dní nejedli. Když jsme se posilnili, odešli jsme kousek dál od hromádek kostí a znovu jsme se oba položili na chladivou zem, kterou noc ochladila na příjemnou teplotu. "Vrátit se?" bylo to poslední, co jsem řekla, než jsem zavřela studánkově modré oči a propadla se hluboko do snů, které byly po značné době plné světla.
Na čenichu mě zašimraly první sluneční paprsky prodírající se korunami stromů. Ještě jsem neotvírala oči, tiše jsem přemýšlela, jakou odpověď dám trojbarevnému vlkovi na jeho otázku. Jeden hlas v mé hlavě zastával názor, že bych se měla vrátit k modrošátečkovému, který dozajista neví, kde se courám, ten druhý omlouval můj výlet tím, že si o mě Atray rozhodně nebude dělat přemrštěné starosti, tedy že můžu pokračovat v cestě s trojbarevným průvodcem. Otevřela jsem jasné oči a zamžourala do ranního slunce, Anty na mě hleděl zlatavými zraky, bylo to zvláštní. "Dobré ráno." řekla jsem klidně a protáhla si ztuhlé tlapky. "A Ty? Chceš se vrátit domů?" zeptala jsem se s napětím a navázala tak na otázku, kterou mi Antenyam položil předešlý večer, s napětím jsem očekávala, co mi odpoví. Moje tvář byla ledově klidná, alespoň jsem si to myslela a doufala jsem v to. Nechtěla jsem vlka ovlivňovat svou náladou, nechtěla jsem, aby se rozhodoval podle mě, chtěla jsem slyšet především jeho názor.

Hleděla jsem modravýma očima do dálky a pozorně poslouchala Antyho. Byla jsem opravdu moc ráda, že jsme se z jeskyní dostali, ale rozhodně jsem nedávala vinu za náš pád trojbarevnému vlkovi. "Myslím, že za to, že jsme spadli nemůžeš. Zkrátka jsme neměli tolik spěchat." usmála jsem se povzbudivě na vlka, který mi dělal společnost a se kterým jsem se cítila v bezpečí, ať jsme byli venku nebo uvnitř jeskynního komplexu.
Kulaté slunce se sklánělo za obzor a vítr přestával foukat, přesto mi kouzelný vánek cuchal a čechral srst. "Máš pravdu." odpověděla jsem Antymu na jeho návrh s lovem, také jsem ovšem věděla, že má pochroumanou tlapku, kterou poměrně často odlehčuje. "Nejprve si odpočiň." dodala jsem ještě. Trojbarevný vlk si položil hlavu na přední tlapky a za krátkou chvíli zavřel své jantarové oči, ve kterých se zračila vlčecí povaha mého společníka. Tiše jsem vyskočila na všechny čtyři a vydala jsem se kousek dál od stínu stromů. Nedaleko jsem viděla mýtinu s krátkou zelenavou trávou. Byl podvečer a zajíci přestávali být ostražití, hopsali po loučce a radovali se. Bylo mi až líto, že mám takový hlad, chlupatí tvorečci byli radostní a rozhodně si nepřáli skončit jako potrava dvou skoroztracených vlků. Několika pružnými skoky, při kterých jsem zapomněla na bolest celého těla, jsem se dostala až k párečku zajíců, jednoho jsem rychle chytla pod krkem a stiskla. Netrvalo dlouho a visel mi bezvládně v tlamě, druhý byl celý zkoprnělý, nezmohl se na útek, což se mi právě dnes hodilo. Za krátko jsem nesla v zubech dva čerstvě ulovené zajíce přímo k trojbarevnému spícímu vlkovi, doufala jsem, že bude mít radost. Položila jsem zajíce těsně k jeho čenichu a čekala.

Společně s Antym jsem se vydala ven z jeskyně. Cestou jsme narazili na zurčící potůček, ze kterého jsem se ráda hltavě napila. Studená voda mi pročistila mysl, bylo mi mnohem lépe. Antenyam se ještě chvíli brouzdal ve vodě a chladil si tlapky, které posledních několik dní nespatřily nic jiného než kámen. Byla to příjemná změna. "To bylo." souhlasila jsem s Antyho poznámkou a ušklíbla jsem se. Teď jsem po dobrodružství netoužila. Nevěděla jsem úplně přesně, kde se nacházíme, ale důležité bylo, že jsme byli konečně venku, na čerstvém vzduchu. Pod tlapkami se nám skláněla vysoká tráva a na obloze stálo červenající se slunce, které se chystalo každou chvíli zapadnout. Čas v útrobách jeskyní se neuvěřitelně vlekl, venku zase splašeně uháněl. Popošli jsme kousek od jeskyně a lehli si pod rozložité břízy, které měly tlusté kmeny. Musely tu růst už pěknou řádku let. S úsměvem jsem si položila čenich na přední tlapy, byla jsem sice unavená, ale spát se mi nechtělo, překypovala jsem radostí z toho, že jsme se dostali z kamenného vězení. "Ani nevím, jestli to budu někomu vyprávět." pousmála jsem se a stočila studánkové oči směrem k trojbarevnému vlkovi. Myšlenky v hlavě se začaly poslušně třídit a už nikam splašeně neuháněly. Co na to asi řekne modrošátečkový? přemýšlela jsem, ale bylo pozdě čehokoli litovat. "Jak dlouho jsme byli uvnitř?" zeptala jsem se se zájmem Antyho. Měla bys možná mlčet. okřikla jsem sama sebe v duchu. Anty chtěl dost možná spát a pořádně si odpočinout a ne si se mnou vykládat.

Nějakou dobu jsme stáli v neznámém prostoru a čenichali okolo sebe. Znenadání jsem ucítila něco, co připomínalo čerstvý venkovní vzduch, jakoby mě vítr pohladil dlouhými chladnými prsty, když si i Anty ověřil můj poznatek, vydali jsme se oba směrem, kterým jsme očekávali záchranu. Jeskyně se změnila v chodbu, tou jsme ještě nějaký čas šli, následovala jsem Antyho a celou vlčí duší doufala. Trojbarevný vlk vešel první do prostoru, který se postupně rozšiřoval do jeskyně a ta ústila, díky Velkému, ven. "Dokázali jsme to!" řekla jsem nadšeně a modravýma očima jsem s úsměvem sledovala Antyho, který si lehl na kamennou a chladivou zem jeskyně. Chvíli jsem ještě postávala a užívala si mírný vánek, který se čas od času zatoulal až k nám a cuchal nám zaprášenou srst, nakonec jsem se opatrně položila vedle trojbarevného vlka, se kterým jsem zažila jedno z největších dobrodružství svého života. Bolelo mě snad vše, z čeho se vlčí tělo skládalo. Položila jsem si čenich na přední tlapky a přivřela modravé oči."Děkuji." řekla jsem ještě tiše a pootočila jsem hlavu směrem k odpočívajícímu vlkovi. Ačkoli jsem na začátku příliš nevěřila, že se z útrob hor někdy dostaneme, zvládli jsme to. V srdci mě hřálo, že jsme se i v takové chvíli spoléhali jeden na druhého, vlastně jsem o tom ani chvíli nepochybovala. Vrátí se teď Anty ke smečce? honilo se mi hlavou, při přemýšlení jsem sledovala vlkův hrudník, který se pravidelně zvedal a zase klesal mezi jednotlivými nádechy. Nechtělo se mi loučit, ačkoli jsem ležela v nepříliš pohodlné jeskyni, byla jsem spokojená, tak spokojená, jako už dlouho ne. Možná jsem k tomu neměla ani pořádný důvod. Možná?

Střídavě jsme tlapami zvětšovali otvor v zemi, ačkoli jsme byli potlučení, docela se nám dařilo. Anty se po chvíli rozhodl chodbu vyzkoušet, doufala jsem, že jsme se nespletli a cesta doopravdy někam vede. Když mě trojbarevný vlk ujistil, že je zatím vše v pořádku, strčila jsem do otvoru čenich a pomalu jsem se začala plazit za Antym. Bylo to pro mě trochu jednodušší, přece jen jsem byla o dost drobnější, než Anty. Přesto se trojbarevný vlk posouval dál a dál nalezenou chodbou, najednou mi zmizel jeho huňatý ocas z pod čenichu a ozval se jakýsi hlomoz. Po vlkovi nebylo na okamžik ani vidu ani slechu, když jsem zčista jasna uslyšela žuchnutí a pode mnou se náhle ztratila pevná země. Řítila jsem se neznámo kam, ale můj let netrval dlouho, dopadla jsem na hlínou pokrytou skalnatou zemi a téměř okamžitě jsem si uvědomila, že je tu jakási vzduchová kapsa, kterou zřejmě vymlela voda. Vedle mě se právě zvedal trojbarevný vlk. "Jsi v pořádku?" optala jsem se s náznakem úsměvu v hlase, posledních několik hodin jsme si přímo libovali v padání do neznáma. Ovšem tento pád byl o dost měkčí a příjemnější, než ten předchozí. Rozhlédla jsem se po tmou zalitém prostoru studánkovýma očima, které si na šero začínaly pomalu zvykat. V hloubi duše jsem doufala, že odsud vede chodba dál, že nekončí tímhle zvětšeným prostorem, ale pokračuje až dolů pod horu. Jelikož jsem však téměř nic neviděla, šťouchla jsem čenichem do trojbarevného. "Promiň!" omluvila jsem se okamžitě a mírně jsem zacouvala. "Moc toho nevidím." dodala jsem ještě na vysvětlenou, ačkoli jsem byla přesvědčena o tom, že je na tom Anty podobně.

Připadalo mi, že mi Anty nejprve nevěřil, natož aby věřil v nalezení jakési chodby, která tu dost možná ani nebyla. Nakonec jsme však přece jen oba začali hledat po dně propasti kouzelnou cestu ven. "Ano, máš pravdu, myslím, že by to měla být chodba vytvořená tekoucí vodou." doplnila jsem ještě a spolu s trojbarevným vlkem jsem procházela po dně a občas hrábla tlapkou do místa, kde by se nějaká chodba mohla nacházet. Antenyam hrábl zdravou tlapkou do kupy kamení, která se najednou nepozorovaně sesypala kamsi dolů. Sesun kamenů způsobil, že jsme nyní viděli dolů do úzké škvíry, která vedla neznámo kam. Snad to nebude jen puklina nebo nora. zadoufala jsem a přidala jsem se k Antymu, který hrabal do díry, co mohl. Jáma se naším hrabáním začala rozšiřovat, nějaké kamení padalo do ní, jiné zůstávalo za námi. "Co myslíš? Mohla by to být chodba?" zeptala jsem se Antyho s naději v hlase. Otvor dovnitř nebyl příliš velký, ale snad bychom se jím protáhli, děsilo mě spíše to, že jsme netušili, jestli to není jen jakési slepé rameno, nebo mělká chodba končící hluboko ve skále. Byla jsem o dost drobnější, než Anty. Přece jen jsem byla vlčice, přestala jsem proto hrabat a strčila čenich do jámy, nasála jsem pachy, které byly smíseny s prachem a úlomky hornin. Nebyla jsem si úplně jistá, ale z dálky jsem cítila závany vzduchu, pevně jsem věřila, že si to nenamlouvám. Nastražila jsem ušiska a z hloubi otvoru jsem slyšela šplouchání vody. Vody? Jistá jsem si však nebyla. "'Podíval by ses také dovnitř, prosím?" pousmála jsem se na Nyama, nechtěla jsem mu nic naznačovat, spíše jsem si jeho zjištěním chtěla potvrdit to svoje. Kéž by to byla cesta ven.

Na trojbarevného vlka jsem se podívala s povděkem v očích a pomalu jsem se uložila na stejné místo, na kterém před chvílí sám odpočíval. Hlavu jsem složila na přední tlapky, studánkové oči se mi klížily samy od sebe, proto jsem po krátké chvíli usnula. Propadla jsem se do neklidného spánku plného zářících a blikajících snů. Přesto jsem se probudila v lepší náladě, protáhla jsem se, ačkoli mi to působilo spíše bolest, než úlevu a pousmála jsem se na Antenyama. "Dobré ráno." odpověděla jsem tiše a poměrně rychle jsem vyskočila na všechny čtyři. Hlava se mi už téměř nemotala, zkusmo jsem se otřepala, abych dostala z huňatého kožíšku zbylý prach, který se ho ovšem i přes to držel. Pak jsem se znovu otočila k trojbarevnému a upřela na něj pohled studánkových očí. "Napadlo mě, že by tu mohla být nějaká chodba." řekla jsem klidně. Měla jsem již pořádnou žízeň a byla jsem opravdu ráda, že jsme se před výletem přes hřebeny hor řádně najedli. Uvažovala jsem, jak tato propast mohla vzniknout, napadlo mě proto, že ji mohla vymlít voda a vytvořit tu síť chodeb a chodbiček. Snad budeme mít štěstí. doufala jsem. Lehce jsem švihla ocáskem a po očku jsem sledovala Antyho a jeho reakci. Škrábat se po strmých stěnách propasti by byl nad vlčí síly. Nad ty moje rozhodně. Navíc bychom si při pádu způsobili ještě horší zranění, než jsme měli nyní a za toto riziko to nestálo. Nebo jsem o tom alespoň byla přesvědčená. Musí tu být ještě jedna cesta. rozhodla jsem se v duchu a zkoumavě se zahleděla do útrob propasti.

Notnou chvíli jsem přemýšlela o jeho slovech, tomu, co mi říkal jsem věřila a ačkoli jsem byla unavená, souhlasila jsem s tím. Jistě si to nevymyslel. Možná to bude i bezpečnější, co se týče ostatních zvířat. přemýšlela jsem. Úplně přesně jsem netušila, co žije tady v horách, riskovat jakékoli další zranění by bylo bláhové. Pousmála jsem se proto a přikývla jsem. "Tak si odpočiň, za nějakou dobu Tě probudím." řekla jsem tichým a smířlivých hlasem. "Budu na Tebe dávat dobrý pozor, neboj se." pokývla jsem ještě směrem k Antymu čenichem, pak už jsem se posadila hezky zpříma, obtočila jsem trochu zaprášený ocásek kolem tlapek a hleděla jsem do tmy, kterou jen sem tam rozjasňovaly hvězdy. Studánkové oči už si šeru trochu přivykly a nyní se mi propast již nezdála tak propastně hluboká. Věřila jsem tomu, že se odsud v pořádku dostaneme ven, i když jsme byli notně unavení a potlučení. Vždycky mohlo být hůře a tím jsem se rozhodla řídit. Antenyam se opatrně položil kousek ode mě, ze svého místa jsem dobře viděla na jeho boky a mohla jsem tak pravidelně kontrolovat, jestli opravdu dýchá.
Čas od času se mi nad hlavou ozval hluk a padání drobounkých kamínků, přisuzovala jsem to pohybu nějakých menších zvířat, jistě jich tu bylo hodně. Trojbarevný vlk spal tvrdě, dýchal zhluboka a občas sebou celý cukl. Co se mu asi zdá? přemýšlela jsem a unavenýma modrýma očima jsem sledovala okolí. Nebe začínalo pomalu blednout, ačkoli bylo stále dost tmavé a do svítání zbývalo ještě moře času. Lehce jsem šťouchla vlka do krku. "Anty? Chceš se vyměnit?" zeptala jsem se tiše. Nevěděla jsem, jestli není můj přítel až příliš unavený a potlučený na to, aby zde vydržel na tvrdé zemi sedět. Nevadilo by mi, kdybych hlídala celou noc sama, byla jsem sice unavená, ale ne tolik, abych to ještě pár chvil nevydržela. Noc byla klidná a jiné zvíře, než malou šedavou myšku, jsem za celou dobu mého strážení neviděla. Z nebe nad námi bylo občas slyšet ostrý hvizd dravého ptáka, nebo skřeky jiných zvířat, ničemu z toho jsem se však nerozhodla přikládat zvýšenou pozornost. V naší blízkosti se nedělo nic nebezpečného, tím jsem si byla jistá.

"Nemyslím, že bys nesl vinu sám, šli jsme tamtudy oba." řekla jsem směrem k Antenyamovi, který vypadal smutně a zdrceně. Nedávala jsem mu za náš pád sebemenší vinu, kdybych nechtěla, nemuseli jsme běžet přes vrcholky hor, já byla pro. Z tohoto důvodu jsem nehodlala připustit, aby si Anty cokoli vyčítal.
Sledovala jsem Antyho počínání, snažil se postavit na všechny čtyři a po krátké chvíli se mu to doopravdy podařilo, mírně jsem se pousmála. Po vlkově vzoru jsem se tedy alespoň posadila a hleděla do tmy, která se kolem nás semkla jako pevné vězení. Hlava se mi pomalu přestávala točit, jen občas vystřídala opravdovou tmu tma v mí hlavě, té jsem však nepřikládala žádnou důležitost. Zlepšovalo se to, bolelo mě sice celé tělo, ale fňukat jsem nechtěla. Ani jsem tak nebyla vychovávána. "Asi máš pravdu." odpověděla jsem trojbarevnému na jeho poznámku, že budeme v proláklině muset přečkat noc. Bylo to tu sice nepřehledné a plné kamení, které studilo, ovšem že by se tu nedalo spát jsem si nemyslela. Byla jsem přesvědčena o tom, že nás únava po takovém zážitku lehce přemůže a v koutku duše jsem doufala, že odsud povede nějaká chodba, že se nebudeme muset snažit vyšplhat po skalách vzhůru, ale že to naopak půjde po pevné a nesypké zemi. "Nedělej si starosti." lehce jsem dloubla čenichem do Antyma, který postával kousek ode mě, to má hlava sice nenesla příliš dobře a celá jsem se zakymácela, nicméně rovnováhu jsem udržela. "Až začne svítat, najdeme odsud cestu ven." dodala jsem ještě a celým svým vlčím srdcem jsem tomu věřila.

Oči se mi pomalu zavíraly a tupá bolest z hlavy kamsi mizela, nebyla jsem si příliš jistá, jestli nemizím spolu s ní. Z podivného omámení mě probral známý hlas. Co se stalo? znělo mi v hlavě, ta slova se odrážela v mé mysli jako nafouklá bublina, jakmile bublina praskla, probrala jsem se z mdlob. Zmateně jsem zamrkala a polkla. "Utrhl se s námi kus země a odnesl nás až do téhle propasti. Vlastně nevím přesně." odpověděla jsem tiše a v hlavě mi vířily vzpomínky na nedávnou událost, ze které jsem byla ještě sama zmatená, ale zároveň jsem měla obrovskou radost z toho, že se můj přítel probral a byl znovu při smyslech. Zkusmo jsme zvedla čenich a ležela tak po jeho boku s hlavou ve vzduchu, bolest hlavy už byla o něco mírnější, hřbet pálil stále stejně. "Ano, myslím, že ano." odpověděla jsem na Antyho otázku. "A Ty? Dlouhou dobu jsi na nic nereagoval." hlesla jsem ještě a modravýma očima zkoumala vlkům zaprášený kožíšek, na ten svůj jsem zraky raději neklopila. "Asi ses uhodil do hlavy." dodala jsem ještě a olízla jsem si prachem pokrytý čenich. Do propasti už dopadalo pouze jemné světlo měsíce, bylo tu podivně šero a chladno, všude okolo nás ležely zbytky kamení a toho, co s sebou lavina vzala. Jak se odsud dostaneme? Vede nějaká cesta i nahoru? ptala jsem se sama sebe, ale nahlas jsem nic neřekla, nechtěla jsem přidělávat Antymu zbytečné starosti, stačilo mi, že jsem se s tím sama zaobírala. Hlavu jsem ještě stále držela zpříma a jiskření před očima za krátko přestalo docela.

Trojbarevný vlk vypadal nadšeně, že se mnou bude přebíhat přes hřebeny hor, měl rád dobrodružství, toho už jsem si všimla dávno a líbilo se mi to. Vyrazili jsme tedy bez okolků směrem nahoru k vrcholkům hor, terén se tu značně změnil. Místo oblých kamínků a trávy tu byly ostré hroty skal a malé ostrůvky zeleně, ale přece jen jsme se bez úhony dostali až na vrchol, odkud byl překrásný výhled. K mému překvapení jsme se ale ani zde nezastavovali a pokračovali dále na sever. Běželi jsme poměrně rychle, cesta příjemně ubíhala a vítr nám cuchal hustou srst. To však bohužel netrvalo příliš dlouho, země pod tlapkami se začala náhle hýbat a my jsme se sunuli stále větší a větší rychlostí kamsi dolů. Nemohli jsme z ostré jízdy kamení nijak uniknout, ačkoli jsme se snažili. Děsivá jízda končila ještě hůře, než jsem si dokázala představit. Úpěnlivě jsem zavyla a zakňučela, ale věděla jsem, že nám není pomoci. Hrůznou rychlostí jsme se řítili do jakési propasti, do hlavy a těla nám narážely různě velké kameny a větvičky, které sebrala kamenná lavina. Ne! křičela jsem vytrvale v duchu, ale to už jsme oba letěli studeným vzduchem a tvrdě dopadli na skalnatou zem prolákliny, zatmělo se mi před očima. Prudce mě bolela hlava a myšlenky se zmateně kamsi hnaly s jiskřivými světýlky bezvědomí. Nevěděla jsem, jestli otevřít modré oči, či ne, na těle jsem cítila kusy kamení, nedokázala jsme přesně říci, co mě bolí. Musela jsem však okamžitě najít Antenyama, proto jsem studánkové zraky náhle zprudka otevřela, nehybně jsem ležela a pátrala pohledem na ztemnělém místě prolákliny. Kousek ode mě ležel vlk s bílým límcem. Nehýbal se, ale ve zbytcích světla, které sem dopadalo jsem viděla, že dýchá. "Anty?" řekla jsem do zlověstného ticha a můj hlas se několikrát vrátil s ozvěnou. Můj průvodce však nijak nereagoval. "Anty, slyšíš mě?" zkusila jsem to znovu a s námahou jsem k němu pootočila celou hlavu. Za krkem mě pálilo a ostře bolelo, přesto jsem přivřela oči a zkusila se postavit. Napoprvé jsem se znovu svalila do suti, ale z hřbetu mi alespoň spadla většina kamení. No tak?! napomenula jsem se a se zatnutými zuby jsem se vyškrábala na všechny čtyři. Hlava se mi motala a nesnesitelně bolela, krátkými šouravými kroky jsem došla až k Antymu, který byl ode mě jen pár metrů. "Anty, no tak, probuď se, prosím." řekla jsem tiše a prosebně, ale vlk jen tiše dýchal a oči držel stále pevně zavřené. Čenichem jsem odstrkala všechny kameny, které ležely na jeho těle, stálo mě to mnoho sil, ale přišlo mi to naprosto nezbytné. Pak jsem trojbarevnému vlkovi olízla čenich. "Prosím!" zašeptala jsem plačtivě a sesunula se bokem k vlkovi. Hlavu jsem mu položila za krk a zabořila čenich do huňaté srsti, nevěděla jsem, co budu dělat, nevěděla jsem, kam bych měla jít, jak bych měla Antymu pomoct, byla jsem příliš zesláblá. "Prosím, milý, prosím." šeptala jsem do bílé srsti límce a oči se mi nezadržitelné přivíraly.

S chutí jsem se pustila do ještě teplého masa zajíce, který se před chvílí popásal na zelené trávě, ve které jsme nyní s Antym leželi a pochutnávali si na úlovku. Za krátko mi ze zajíce nezbylo nic více, než pár dočista obraných kostí a srst, olízla jsem si čenich a tlamu, pak jsem se protáhla a usmála na vlka, kterému zbyla téměř stejná hromádka zbytků. Ačkoli se mi většinu času díval těma svýma zlatavýma očima do mých zvláštně modrých, nyní je sklopil k rychle rostoucí trávě a vysvětlil, že si vlastně není jistý tím, že je pro něho smečka to pravé. Beze slova jsem přikývla a mírně se na něho pousmála. Vlci, kteří se mnou trávili více času, brzy pochopili, že o mém rozpoložení nejvíce řeknou studánkově modré oči a právě v těch se nyní zračilo pochopení. Možná ne všichni vlci si sednou se svými prvními partnery. přemýšlela jsem v duchu a trochu jsem posmutněla. Pravdou bylo, že modrošátečkový a moje ostružinová matka byli spíše výjimkami, co se vztahů všeobecně týkalo, to jsem dobře věděla, ale byla jsem za to neuvěřitelně ráda. Jak asi sama skončím? Sama? prolétlo mi hlavou, donutila jsem se jí třepnout a znovu jsem se zaposlouchala do slov, která mi Anty říkal. Pak jsem pomalu přikývla. Představa cesty přes hřebeny byla velice lákavá, tušila jsem však, že to bude mnohem nebezpečnější, než kdybychom hory obíhali. "Troufneš si se mnou běžet přes hřebeny?" podívala jsem se trochu pochybovačně na trojbarevného vlka. Přece jen jsem byla vlčice, on byl vlk. Upřela jsem na něj jiskrné studánkové oči a se zájmem jsem ho sledovala. Po chvíli jsem přece jen vyskočila na všechny čtyři a čekala, jestli Anty přistoupí na běh přes vrcholky hor i s někým, kdo byl vlčicí každým coulem.

"Nebude Tě postrádat Tvá partnerka?" zeptala jsem se Antyho, který už byl přece jen také dlouhou dobu mimo svou smečku. Jeho družka o něho měla dost možná strach, možná ho hledala a on si tu bezstarostně seděl vedle mě na skalnatém pahorku. Ne, že by mi to vadilo, byla jsem ráda, že tu odpočívám právě s ním, ale něco mi říkalo, že by nebylo dobré působit rozbroje mezi partnery. Nebo?
Antenyam k mé radosti souhlasil s lovem, proto jsme začali bok po boku sbíhat dolů z hor. Doufala jsem, že svou kořist ulovíme někde poblíž, abychom se nemuseli ještě vracet do nížiny. Hory byly kouzelným místem, navíc pro mě neznámým, proto mi nevadilo trávit tu čas. Sledovala jsem bedlivě vše, co jsem měla před sebou, mému čenichu nemohlo nic uniknout a ušiska jsem měla nastražená stejně, jako vlk s bílým límcem okolo krku. Najednou jsme oba dva zprudka zastavili. Kousek před námi se na zelené trávě a drobounkých kvítcích pásli dva zajíci. Vypadali jako páreček, za normálních okolností bych si jich zřejmě ani nevšimla a nechala je dále spásat květinky, nyní jsem však měla opravdový hlad. Pousmála jsem se na svého průvodce a synchronizovaně jsme vyrazili proti chlupaté kořisti. Zajíci si nás nevšimli až do poslední chvíle, proto jsme je bez sebemenších problémů chytili. Byla jsem spokojená s tím, že ani jeden z nich nemohl cítit téměř žádnou bolest, ale jednou jsme byly šelmy, proto jsme se tak museli chtě nechtě chovat, ač jsem s tím v některých chvílích opravdu bojovala. Zajíci teď leželi bezvládně před námi, měli prokousnutá hrdla a podivně temné oči. Klidně jsem se na Antyho pousmála. "Jsem ráda, že jsme nemuseli sbíhat až dolů na louky." řekla jsem ještě, než jsem se poprvé zakousla do zajíce. "Dobrou chuť!" dodala jsem spěšně a ostrými tesáky ukousla notný kus masa. Takový hlad jsem neměla opravdu dlouhou dobu, proto mi zajíc chutnal mnohem více, než jindy.