Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Jezero Nä'hi přes Ageronský les

Letěli jsme s trojbarevným bok po boku, jak nejrychleji jsme dovedli. Roj podivných stvoření se vznášel kdesi daleko a přitom na dohled před námi, všude, kudy proletěl, nechával ledovou cestičku, která nám byla dobrou stopou. Za námi pěšinka okamžitě mizela. Co je to za čáry? problesklo mi myslí, ale neměla jsem moc času nad tím více hloubat. Přiběhli jsme do lesa, který byl tvořen samými jedlemi, kdybychom nepronásledovali podlý roj, možná by se mi tu docela líbilo, všude to vonělo smůlou a jehličím. Na jedlovém území se tvorečkové na krátkou chvíli zastavili, zanedlouho s námi běželi další dva vlci, které jsem neznala. Zřejmě jim byly také ukradeny zuby, nevěřícně jsem hledala mezi stromy ty, které to působily, ale už byly znovu v pohybu a hnaly se dál. Nyní už jsme byli čtyři, hnali jsme se krajinou, doufala jsem, že se vše nějak vyjasní, ale zatím to tak nevypadalo. Stříbřitou srst mi cuchal prudký vítr, občas jsem se studánkovýma očima podívala na Antyho, který uháněl po mém boku a měl ve tváři nespokojený a rozezlený výraz.

>>> Západní Galtavar

Radostně jsem se podívala na trojbarevného vlka, byla jsem ráda, že se rozhodl jít se mnou do našeho Smrkového lesa, vůně spadaného jehličí mi opravdu začínala chybět.
Moje radost však bohužel netrvala nijak dlouho. Nad hlavami nám začal kroužit prazvláštní roj, který měl k jakémukoli druhu hmyzu doopravdy daleko. Skupinka čehosi přilétla zřejmě z úpatí hor, jakoby z ní byl cítit jakýsi chlad. Ve vzduchu zněl zvonivý smích a jedovaté hlásky, modravýma očima jsem vzhlédla k obloze, nedokázala jsem však ani tak rozeznat, co se to na nás vlastně žene za okřídlené a drzé bytosti. Poletující cosi nezůstalo nijak dlouho ve vzduchu, do kožíšku mého i trojbarevného se snesl roj štípající nás do uší, cuchající nám srst a podivně pískající. Ani tohle těm mrňavým potvůrkám ještě nestačilo, začali nám nalétávat směrem k hlavě a za krátko mě dvakrát něco nepříjemně píchlo v tlamě, když jsem zmateně semkla čelisti, ucítila jsem, že mi chybí několik zubů. Zmateně jsem hleděla na Antyho, který vypadal stejně nešťastně jako já, jazykem jsem ohmatala celou čelist a přišla na to, že mi chybí dva špičáky, nespokojeně jsem se zamračila. Co je to za drzé poletuchy? problesklo mi hlavou. V tu samou chvíli si to roj i s kořistí našich čtyř zubů zamířil kamsi zpět k lesu, ze kterého jsme před nedávnem vyběhli. "Musíme za nimi!" souhlasila jsem okamžitě s trojbarevným, který už se rozbíhal a několika skoky jsem se mu dostala k boku a lehce s ním držela krok. Hlavou mi vířily nespokojené myšlenky, nebyla jsem z to pořádně přemýšlet. Jedno jsem však věděla, byla jsem rozčilená těmi malými potvorami tolik, že se mi tmělo před studánkovýma očima.

>>> Jedlový pás přes Ageronský les

Trojbarevný vlk se napil, smočil si nemocnou tlapku do ledové vody a vypadal o poznání spokojeněji než před chvílí. Voda sice ostře řezala svou ledovostí, na pochroumanou tlapku to ale bylo to pravé. Spokojeně jsem se usmála. Kývla jsem na Antyho poznámku, že je tu krásně, všechna ta slova, která říkal, byla pravdou. Les i tohle jezírko ze sebe vyzařovali cosi, co bylo doopravdy kouzelné a neopakovatelné, byla jsem ráda, že jsme se dostali na taková místa, na náš pád do propasti jsem téměř zapomněla, jako vzpomínka zůstala jen Antyho tlapka a trochu pocuchané kožíšky.
Na jeho otázku jsem nemohla dlouhou chvíli najít odpověď. V hloubi duše jsem toužila po objevování nových míst, po boku tohohle odhodlaného vlka to bylo mnohem jednodušší, než bych si kdy pomyslela, přesto jsem věděla, že bych se měla vrátit domů. Že má možná alfa Smrkové smečky strach, že mě hledá, že netuší, co se se mnou stalo, možná mě potřebuje. "Možná bych se měla vrátit domů." řekla jsem proto tiše, jen nerada jsem rušila to ticho, které kolem nás panovalo a leželo na všem přítomném. "Alespoň na krátkou chvíli." dodala jsem ještě na vysvětlenou a doufala, že půjde se mnou, že bude chtít opravdu vidět zemi pokrytou jehličím. Že bude chtít ucítit vůni smrků, že mě nenechá jít samotnou. "Chceš jít pořád ještě se mnou?" donutím se nakonec položit tu těžkou otázku, na jejíž odpovědi mi tolik záleží, ačkoli bych si to sama od sebe nepřipustila. Na tváři se mi objeví mírný úsměv, který za krátko zase odlétne pryč, přesto sleduji trojbarevného měkkýma modrýma očima.

Královéhradecký kraj
srazu se zúčastním podle situace, která bude, je toho moc =)

nový vzhled krásný

>>> Ageronský les

Nemuseli jsme běžet dlouho a mezi stromy se náhle objevilo nevelké jezero. Už z dálky bylo znát, že je v něm chladná a čistá voda, tedy přesně to, co jsme hledali. Okolo byly jakoby náhodně rozesety bílé oblázky, bylo to tu opravdu krásné. Čisté. Souhlasila jsem s Antym, že je Ageronský les kouzelný, ostatně i tady to bylo krásné. "Páni." neubránila jsem se poznámce a jasnýma očima věnovala trojbarevnému usměvavý pohled. Nemusela jsem se dlouho rozmýšlet a přistoupila jsem blíže k vodní ploše, jezírko nebylo nijak velké, přesto okouzlující. Z vody na nás doslova dýchal chlad. Průzračná voda se mírně pohupovala ve větru, který byl všudypřítomným. "To je krásné místo na pití." dodala jsem s úsměvem a přistoupila ještě blíže k vodě, opatrně jsem namočila čenich a napila se. Ze studené vody se doslova tajil dech, jakoby se vás dotkl kus ledu, bylo to osvěžující a přesně to, co jsme potřebovali, abychom zahnali žízeň. V tak krásné místo jsem si ani nedovolila doufat, bylo tu ticho a klid. Antyho partnerka zmizela už před notnou chvílí kdesi mezi stromy a od té doby se všude rozprostíral klid a vyváženost. Bylo to zvláštní. Otřepala jsem se, kapky vody odlétly do stran a dopadly na bílé kameny. Modravýma očima jsem se podívala na trojbarevného vlka, hleděl do vody, neubránila jsem se úsměvu.

Kývla jsem, nápad s tím, že poběžíme za vodou na sever byl dobrý. Pravdou bylo, že z vrcholků hor voda dozajista stékala, tedy byla velká pravděpodobnost, že na nějakou narazíme. Celý zdejší les byl vlastně ponořený do vody. Na stále pobolívající tlapku jsem také jen neznatelně kývla a pousmála jsem se. Když mě Anty šťouchl do boku, hravě jsem poskočila a vyrazila za ním směrem, kterým jsme tušili vysoké hory a zdroj vody. Pár skoky jsem trojbarevného dostihla a strčila mu čenichem do boku na straně, na které byla zraněná tlapka. Vlk tak musel svou váhu přenést na tu druhou, zdravou, a já si mohla být jistá, že si neublíží ještě více. Zelenkavý mech jim dělal společnost i nyní, Ageronský les jím byl doslova zaplavený, slunce se pomalu začalo sklánět níž nad obzor. "Za chvíli bude tma." řekla jsem vesele k Antymu a dál pokračovala lehkým klusem. Nikam jsme nemuseli pospíchat, čas nás netížil a nikdo nás nehnal, přesto bylo příjemnější klusat, než jít pomalým krokem na sever. Země pod tlapkami se nám začala mírně zvedat, mezi stromy občas probleskl nedaleký vrcholek hor, mech se tu však držel stále. Možná se mu tu nedařilo tak dobře jako jižněji, rozhodně byl ale stále stejně měkký a bohatý. Modrýma očima jsem hledala mezi stromy jakoukoli známku toho, že se blížíme ke zdroji vody.

>>> jezero Nä'hi

Ze snů mě vytrhlo až Antyho zívnutí, nespala jsem nijak tvrdě, přesto jsem si nevšimla, že se trojbarevný vlk již vzbudil, upřela jsem na něho své jasné oči a lehce se pousmála. Mech byl tím nejměkčím, na čem jsem kdy spala. Bylo pravdou, že bych smrkové jehličí za nic na světě nevyměnila i tohle ale bylo velice příjemné a především měkké. "Ano, to bychom mohli." usmála jsem se. Také jsem měla žízeň a nápad s najitím nějaké vody nebyl vůbec špatný. Neváhala jsem a ladně vyskočila na všechny čtyři, byla jsem trochu překvapená, že mě nebolí celé tělo, naraženiny z pádu do propasti byly hodinu od hodiny méně cítit. Otřepala jsem se, šedavá srst mi splynula přes boky, rozhlédla jsem se kolem. Nikde se nepohnula ani větvička stromu, mech také vypadal, jako by spal tvrdým spánkem. "Máš nějaký nápad, kudy se vydat?" optala jsem se trojbarevného a věnovala mu milý pohled modravých očí. "A jak se má Tvá tlapka?" naklonila jsem hlavu trochu na stranu a hleděla na vlka. Tušila jsem, že ho stále dost pobolívá, chtěla jsem však slyšet přímo od něho, jak moc špatné to je. Mohl by si ji zchladit ve vodě. Tuhle myšlenku jsem si zatím nechala pro sebe. Neměli jsme totiž ani vodu a Anty mi ještě neprozradil, jak je na tom jeho poraněná tlapka. Vzpomínala jsem na vlčici s modrými zářícími drápky a milýma očima, pomohla mi, když jsem byla ještě malé vlče. Měla kouzelného ptáka, který dokázal léčit jakákoli zranění. Byla kouzelná.

Byla jsem moc ráda, že Anty souhlasí s prohlídkou Smrkového lesa. Netušila jsem, jestli to tam ještě pozná, les se změnil, smrky zmohutněly, některé se vyvrátily, jiné byli mladé a svěží. Les si žil svým vlastním životem, který nikdo nedokázal a ani nechtěl ovlivňovat. Možná právě proto jsem ho měla tolik ráda. "Odpočiň si." řekla jsem tiše na slova trojbarevného, kterého nakonec únava přece jen přemohla a za pár chvil byly jeho zlatavé oči zavřené. Jeho dech se stal pravidelným a celé vlčí tělo jako by se uvolnilo. Spokojeně jsem přivřela své studánkové zraky. Nebyla jsem sice tolik unavená, když jsme si však vybrali k odpočinku právě tohle místo, rozhodla jsem se také odpočívat, abych nezdržovala, až se rozhodneme vydat na cestu. Přece jen jsme před sebou měli určitou vzdálenost, kterou jsme museli zdolat a Antyho tlapka nebyla ani nyní úplně v pořádku. Pořád ji odlehčoval, nedošlapoval na ni, mírně kulhal. Mě nic tolik nebolelo, cítila jsem sice, že jsem od pádu stále trochu polámaná, ale nic to nebylo, rozhodně mi to nepřekáželo při běhu. Věděla jsem, že Antenyam nedává téměř nic znát, aby mi nedělal starosti, moje modré oči však stejně viděly dost. Rozhodla jsem se, že naše další cesta proběhne mnohem pomaleji, že se budeme pomalu posunovat zpět na jih, nemuseli jsme se přece hnát krajinou jako smyslů zbavení, nebylo to potřeba. Jediný, kdo na nás mohl čekat, byl modrošátečkový. Byla jsem pryč tak dlouho, že na nějakém čase málo záleželo, pokud vůbec. Odhodlaně a spokojeně jsem se tedy také ponořila kamsi do říše, kde bylo všechno možné a splnitelné.

Rozběhli jsme se ke skupince stromů, které stály blíže u sebe. Lehli jsme si pod ně, mech byl měkký a na odpočinek jako dělaný. Všude v okolí tu byla cítit jakási magie, jakoby byl celý les kouzelný, jeho kouzlo a výjimečnost se nám však měla ještě ukázat v plné kráse. Položila jsem si hlavu na přední tlapky a pomněnkovýma očima sledovala trojbarevného vlka před sebou. "Líbí, je to úplně jiný les než ten, ve kterém od malička žiju." odpověděla jsem mu na jeho otázku a po tváři mi přelétl úsměv. Ne, že bych Smrkový les vyměnila za tenhle, ale bylo to tu opravdu zajímavé. "Chtěl by ses pak podívat do našeho lesa?" napadlo mě a hned jsem se na to Antenyama zeptala. Doufala jsem, že se na mě nebude Atray zlobit, že se vracím po takové době a s cizím vlkem po boku. Věděla jsem však, že je to rozumný a moudrý otec, že jistě pochopí moje toulání. Pád do propasti raději vynecháme. umínila jsem si a hleděla všude kolem sebe. Byl tu klid a ticho, po předešlém sporu dvou vlků, jakoby se slehla zem. Byla jsem za to opravdu ráda, nechtěla jsem aby se Anty vracel domů, ale kdyby se tak rozhodl, určitě bych to respektovala. Přece jen jsme spolu byli na cestách už dlouhou dobu. Za těch pár dní jsem poznala vlčí svět z jiné stránky a věděla jsem, že nastanou časy, kdy se nebudu moct bezstarostně toulat, kam budu chtít a zmizet z rodné smečky někam daleko na sever. Neměla jsem nejmenší tušení, kde se nachází můj bratr, neviděla jsem ho už dlouhou dobu a začínala jsem si o něho dělat starosti, tušila jsem, že se na území smečky nenachází, jen jsem nevěděla, zda je v pořádku nebo ne.

Studánkové oči sledovaly každý jeho pohyb, když konečně promluvil, zlehka jsem se usmála. "Maličkost." odpověděla jsem mu na jeho díky. Nebylo to pro mě nic, co bych dělala nerada, chtěla jsem tu na trojbarevného počkat, ačkoli jsem nemohla tušit, jak se vyřeší jeho nedorozumění s Derian, Anty však za krátko mluvil dál. Tiše jsem kývala, rozuměla jsem tomu, že se raději toulá. Pro mě to bylo něco nového, patřila jsem do smečky od malička, život mimo ni jsem si ještě před několika týdny ani nedokázala představit. Venku mi však bylo také dobře, ačkoli se mi po domově někde v koutku mé mysli přece jen stýskalo. "Rozumím Ti, třeba se časem věci urovnají a budeš chtít někam patřit." řekla jsem povzbudivě, očima jsem zabloudila k jeho poraněné tlapě, téměř neznatelně ji odlehčoval. "Myslím, že bychom si měli odpočinout." navrhla jsem, ačkoli jsem byla sama jen málo unavená. Mech a celý les byl krásný a jakoby kouzelný, nechtělo se mi odsud pryč. Navíc jsem na trojbarevném pozorovala únavu, nevěděla jsem, kam se vydáme potom, ale bylo to nyní málo důležité. Pohlédla jsem mu do jasných očí, které měly barvu medu, byly hluboké a upřímné. Ačkoli jsem nepatřila mezi nejdůvěřivější, jemu už jsem věřila, náš pád do propasti nám sice způsobil jisté nepříjemnosti, na druhou stranu jsem však najisto věděla, že se na toho vlka, který seděl přede mnou mohu bez obav spolehnout. "Na mechu se bude spát příjemně." podotkla jsem ještě, přestože jsem měla občas pocit, že se se mnou celá země vlní a vznáší, mech měl i jiné prazvláštní vlastnosti.

Němě jsem přikývla na jeho otázku, zda tu na něho počkám. Věděla jsem, že to bude muset udělat, že za ní bude muset jít, že jí bude chtít všechno vysvětlit a uvést na pravou míru. Souhlasila jsem s tím. Hleděla jsem proto klidnýma očima na mizející trojbarevný kožíšek. Neměla jsem kam pospíchat, jedinou starost mi dělala nevědomost modrošátečkového. Trápilo mě, že neví, kde se toulám, nikomu jsem o svém zmizení nestihla povědět ani slovo. Snad o mě nemá starost. zadoufala jsem. Chvíli jsem se rozhlížela okolo sebe a pak jsem se přece jen vypravila ladným a lehkým krokem po jeho stopách. Nechtěla jsem ho dostihnout, chtěla jsem jen, aby mě při zpáteční cestě najisto našel. Netušila jsem, co bude, až se vrátí, ale chtěla jsem, aby mi to řekl sám. Možná se vrátí ke své smečce, možná půjde s Derian zpět do hor, možná už se neuvidíme. běželo mi hlavou, ale na tváři jsem měla stále ten stejný a klidný výraz.
Neuběhlo mnoho času a mezi stromy jsem opět zahlédla kožíšek vlka, který mi dělal poslední týdny průvodce. Nijak nespěchal, měl svěšenou hlavu a zřejmě o čemsi přemýšlel. Posadila jsem se ve stejnou chvíli, kdy se on zastavil a hleděl jasnýma, trochu smutnýma očima, mezi stromy. Omotala jsem si huňatý ocásek kolem tlapek a studánkovýma očima jsem ho pozorovala. Nebylo kam spěchat, nemohla jsem tušit, co řekl své partnerce, připadal mi ale podivně zmatený a odhodlaný zároveň. Nechtěla jsem se ho vyptávat, dobře jsem věděla, že pokud mi to bude chtít říct, udělá to. Moje modravé oči se také toulaly mezi stromy, srstí se mi proháněl měkký vánek a cuchal mi ji. Antenyam jakoby se na tu krátkou chvíli zastavil v čase a nemohl ani tam ani zpátky. Byl tak hluboko zabraný do svých myšlenek. Zdálo se, že okolní svět nevnímá, v tuto chvíli pro něho nic, než jeho myšlenky nebylo.

Z poklidného rozhovoru o smečce, která tu kdysi bývala, nás vyrušila jakási pro mě neznámá vlčice. Měla zvláštní barvu a zle se po mě dívala. Mluvila nesrozumitelně a rychle, nerozuměla jsem jí, dokud jsem se studánkovýma očima nepodívala na Antyho, který stál a hleděl na ni se znepokojením v očích. Jeho Derian si zřejmě myslela, že se nepřátelíme, ale že jí utekl s jinou vlčicí. Bylo to zvláštní. Afektované. Na tváři se mi zračil nepřístupný výraz, když se tahle vlčice otočila a odběhla z lesa pryč. Nepočkala, až jí Antenyam cokoli vysvětlí, možná ani o vysvětlení nestála, prostě utekla. Trojbarevný vlk se mi snažil ve spěchu osvětlit, co se to vlastně stalo, chápala jsem to více než dobře. Derian popadl vztek, že není její druh na území smečky a vydala se ho hledat. Zřejmě se takto impulsivně chovala i jindy a ztropila tu naprosto zbytečnou scénu. Její domněnky nebyly ani ničím podložené, ani pravdivé. Nicméně to jednou byla partnerka Antyho a tak tomu bylo. Trojbarevný vlk vypadal zmateně a nespokojeně. Moje studánkové oči se na něho upřely s mírným úsměvem, který mu měl dodat jistotu, že se věci dají lehce vyřešit. "Měl bys za ní jít, Anty. Můžeš jí všechno vysvětlit a pokud se bude pak chtít vrátit na území smečky, udělej to." řekla jsem klidně a doufala jsem, že to vlkovi alespoň trochu pomůže. "Udělej to, co Ti připadá nejlepší, udělej to, po čem budeš spokojený sám se sebou." dodala jsem ještě a podívala jsem se do těch hlubokých očí, které mi posledních pár dnů dělaly neustále společnost. Bylo dost času na to, aby své partnerce vysvětlil, jak se věci mají. Otázkou bylo jen to, jestli to doopravdy chtěl. Srdcem byl ještě malým vlčetem, co si rádo hrálo a poznávalo svět. Nyní se však musel chovat jako dospělý vlk, který se rozhodne co nejlépe to půjde.

Postupovali jsme dál a dál, hlouběji do lesa s kouzelným mechem. Neměla jsem tušení, jestli je tahle zelená lesní země opravdu kouzelná, ale rozhodně z ní vyzařovalo něco zvláštního. Proto jsme se čas od času zastavili s čenichy nízko u země, nebe nad hlavami stále více temnělo a slunce se pomalu vzdávalo vlády nad ním. Oba jsme bystrýma očima hledali, kam bychom se na noc schovali, přece jen jsme byli v neznámém prostředí, které bylo navíc plné podivně se pohupujícího nasáklého mechu. Pomalu jsme přicházeli ke skalnímu bloku, který mi velice vzdáleně připomínal Skálu. Stejně jako v našem domově jsme po další chvilce chůze uviděli otvor, který byl o něco tmavší než zbytek kamene. "Myslíš, že to byl kdysi smečkový úkryt?" zeptala jsem se Antyho a opět se zastavila. Hlavou se mi honily myšlenky na domov, teď však bylo nutné vyřešit otázku, zda se jít do jeskyně podívat, nebo ne. Tajemno bylo všude kolem nás a já jsem začínala být trochu nejistá. Ačkoli jsem se za tohle rozpoložení sama na sebe zlobila, protože jsem měla po boku trojbarevného, nemohla jsem se ho nijak zbavit. Proto jsem se s trochu nerozhodným výrazem v očích zadívala na Antyho, který stál kousek ode mě. Vidina suché jeskyně se mi jevila jako velice příjemná a to i přes to, co jsme v jeskynním komplexu před krátkou chvílí zažili. Přesto viselo ve vzduchu něco zvláštního a já jsem teď doufala, že celou situaci vyřeší Antenyam se svým důvtipem. Kde jsou asi vlci, kteří obývali tohle území? Co se s nimi stalo? Proč opustili tohle krásné místo? Nespokojeně jsem třepla hlavou a donutila se soustředit na jantarové zraky svého průvodce, na kterého jsem si zvykala čím dál více. Už jsem ani nedokázala domyslet jaké to bude, až se budeme muset rozdělit. Nebo?

<<< Amarské hory

Hory ustoupily stromům s dlouhými jehlicemi a země se proměnila v mech posetý tu a tam zlatavým jehličím. Všude okolo se země zelenala a mechové koberečky byly cítit vodou, kterou do sebe při dešti dychtivě nasákly. "Máš pravdu, také to cítím. Vzpomínám si, že tu bývala smečka." souhlasila jsem s Antyho poznámkou o tom, že toto území v dřívějších dobách obývala nějaká smečka. Nepamatovala jsem si přesně, proč už tu nejsou. Možná odešli na jiné území, nebo se nepohodli, ostatně vlci jsou jednou pro vždy vlky a liší se jeden od druhého v mnoha různých ohledech. Okolo nás bylo všude patrné její přítomnost. Možná je tu někde i bývalý úkryt. přemítala jsem, když jsme tiše a pomalu kráčeli ztichlým lesem. Byl tu klid, jaký jsem dlouho necítila, byla jsem přesvědčena, že se díky mechovým polštářům kráčí trojbarevnému i s pochroumanou tlapkou poměrně dobře a lehce, rozhodně ji tolik neodlehčoval. Nebe nad hlavami začínalo tmavnout, což bylo znát především díky hustým korunám stromů, které propouštěly velmi málo večerního světla. "Myslíš, že tu budeme někde moci přečkat noc?" zeptala jsem se opatrně Antyho. Na mokrém mechu se mi příliš spát nechtělo, navíc tu všude bylo cítit cosi zvláštního. Možná to bylo dávnou přítomností smečky, spíše mi však připadalo, že je tu ve vzduchu nehmatná magie sršící z mechu ke stromům a zase zpět. Zvídavě jsem se zastavila a s čenichem u země pozorovala mechové záplavy.

Po mém krátkém zaváhání jsme tedy pokračovali v cestě, pěšina se táhla po boku hor a začínala být z mírného kopce, před očima se nám rozprostíral tmavě zelený les. Když se mě Anty zeptal na jeho jméno, krátce jsem se zamyslela. "To je Ageronský les." vzpomněla jsem si a kývnutím souhlasila, že se do lesa podíváme. Konec konců po horách jsme se už nachodili dost a možná bylo načase změnit prostředí, ve kterém jsme se pohybovali. Kamení a písku už bylo dost, dokonce jsem se na úkryt stromů a jejich zemitou vůni těšila. Trojbarevný vlk čas od času hravě poskočil, nebo do mě drcl. Když to udělal naposledy, šťouchnutí jsem mu oplatila a poměrně velkou silou jsem se mu opřela do boku. Doufala jsem, že je jeho tlapka natolik v pořádku, že vydrží tohle zatížení. Při sbíhání z kopce jsem se snažila být opravdu opatrná a našlapovala jsem pomalu, stejně však pod tlapkami čas od času něco ujelo. Na čenich jsme naštěstí nespadli a krok po kroku jsme se blížili k lesu. Měla jsem čím dál větší chuť ukázat Antenyamovi svůj domov, teď jsme běželi bok po boku a mlčeli, tohle ticho nebylo nepříjemné, byla jsem dokonce zvědavá, jestli v lese nepotkáme nějakého cizího vlka a s napřímenou hlavou jsem hleděla směrem ke košatým rozložitým stromům na kraji lesa.

>>> Ageronský les