Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chvíli jsem přemýšlela o tom, co by se v takové situaci slušelo dělat, nebo kam bychom se měli vypravit, na nic správného a dostatečně vhodného jsem však nemohla objevit. S radostným výrazem v očích jsem proto pohlédla na Atraye, jeho návrh s lovem a obhlídkou lesa, který dříve patřil smečce ze Smrkového lesa, byla více než lákavá. Musela jsem uznat, že začínám mít poměrně velký hlad, chladná voda do žaludku byla sice příjemná, ale horké králičí maso by bylo lepší. Pousmála jsem se tedy na vlka s modrým šátkem kolem krku. "To je skvělý nápad, můžeme se poohlédnout po nějakém zajícovi." usmála jsem se a modravýma očima si ho prohlížela. Okolo se probouzelo jaro, slunce mělo teď větší sílu a dávalo to jasně najevo. Sněhy tály a rozpouštěly se v drobné kapky vody, kterou byla nasáklá země všude v našem okolí. Voda pak stékala do řeky a přidávala se tak k mohutnému proudu. "Vrátíme se na lov do lesa?" zeptala jsem se se zájmem a hleděla na kaštanový kožíšek svého otce. Byla pravda, že Smrkový les už sice neobývala žádná smečka, ale byl to náš domov, místo, které s námi bylo nesmazatelně spjato s našimi životy. Strávili jsme tu příliš mnoho času na to, abychom se odsud mohli jen tak vydat někam pryč, znala jsem tu každý kámen a každou smrkovou jehlici a co teprve Atray. Byl tu doma, jako nikdo jiný na celém vlčím světě a tak to bylo správně. Byla jsem si jistá, že se na tom nemusí změnit vůbec nic, nikomu jsme tu nepřekáželi a nikdo nám.

Zatímco jsme smáčeli své tlapky i čenichy v ledové vodě, která neustále plynula pryč a ztrácela se kdesi v nedozírnu, nebe nad námi se trochu změnilo. Jaro o sobě dávalo znát každou minutou víc a víc, vzduch voněl zvláštně a jinak, než v zimě, možná to byla mokrá hlína a čerstvá tráva, ale se začínala probouzet stejně, jako jiný život kolem. Atray po krátké odmlce promluvil, sama jsem si nebyla jistá, co bych chtěla nyní dělat, ještě před krátkou chvílí jsem byla vším zmatená a ztracená sama v sobě. Nebyla jsem si jistá, jestli se chci toulat, nebo raději zůstat chvíli na území, které jsem důvěrně znala, ulovit čerstvého zajíce a pochutnat si na něm, trochu si odpočinout a nemuset u toho dávat tolik pozor. Věděla jsem, že se smečka samovolně rozešla kamsi do světa, ale její vůně a síla tu stále zůstávala a já jsem věřila, že i nadále tomu tak bude. "Popravdě si nejsem příliš jistá." přiznala jsem a sledovala kaštanově hnědého vlka a jeho jasné oči. "Ano, to vím, jen nevím, jestli se chci hned někam toulat." usmála jsem se a tázavě na něho pohlédla. "Co bys chtěl dělat Ty?" zeptala jsem se opatrně a hrábla znovu tlapkou do vody, ačkoli byla voda ledová, nevadilo mi to, byla jsem ráda, že v tom ledovém proudu stojím a mohu cítit tu zvláštní čistotu vzduchu i vody. Dost možná jsem chtěla jít tam, kam chtěl jít Atray, asi jsem se nedokázala sama rozhodnout, kam bych se měla vydat, jestli chci něco poznat nebo ne. Modrošátečkový byl někým, kdo byl v mém životě v každé chvíli velice důležitý, stejně jako vítr v mé srsti.

<<< Smrkový les

Netrvalo dlouho a stáli jsme u čisté vody, která padala do hlubiny a tříštila se na tisíce kapiček. Nyní jsme byli přímo pod vodopády, tvořila se tu mělká tůňka. Na Atrayova slova jsem s lehkým úsměvem přikývla. Smrkový les byl vždy naším domovem, ať už se měnil vlčí svět okolo jakkoli a vládl mu kdokoli. U vody bylo znatelně chladněji, voda byla ledová, přesto do ní vstoupil nejprve modrošátečkový a poté i já. Smočila jsem všechny čtyři tlapky a kývla na další Atrayova slova. Roky letěly, my jsme stárli a odmítali si to připustit. Musela jsem se tomu usmát, jako bych stále kdesi v hloubi duše byla tím malým vlčetem, co si chce neustále hrát. "Máš pravdu." usmála jsem se a pomalu jsem se napila ledové vody. Byla téměř hmatatelně čistá. Prudce jsem hrábla přední nohou do vodní hladiny a tisíce kapek se rozlétly kolem, spousta z nich ulpěla na kaštanovém kožíšku, který byl nedaleko. Omluvně jsem se usmála a několikrát zavrtěla smířlivě ocasem. "Je tu krásně." poznamenala jsem ještě, než jsem naklonila hlavu na stranu a modravýma očima hleděla na elegantního vlka, který byl pokrytý průhlednými kapičkami odrážejícími světlo do pestrobarevných odlesků. Hravě jsem se usmála a trochu poskočila, voda mi cákala kolem tlapek, věděla jsem, že ještě není dost teplo na to, abychom si hráli ve vodě, přesto jsem to nutkání poskočit neuměla dostatečně potlačit.

Běželi jsme dál známým lesem a prolétali se mezi stromy, některé rostly blízko sebe, les byl hustší než jsem si ho pamatovala. Neubránila jsem se úsměvu, když modrošátečkový poznamenal, že se také rád toulal, ale že už je tomu dávno. Mluvil o sobě, jakoby byl snad starý vlk, ale oba jsme věděli, že to není tak úplně pravda, že je ještě dost mladý na to, aby se trochu toulal i nyní. Na čenichu měl sice několik stříbřitých chlupů, nebylo jich však ani mnoho ani nebyly na první pohled viditelné. Můj otec zkrátka nemohl obyčejně stárnout, byl neobyčejný. Dál jsem běžela po jeho boku, mírný vítr mi cuchal srst, ten pocit jsem už dlouho neměla a vlastně mi docela chyběl. Nadšeně jsem přikývla, když Atray vybral Vodopády jako směr naší cesty. Ráda jsem pozorovala drobné kapky vody, které se řítily do neznáma a ztrácely se ve vodní hmotě v té nedozírné hloubce. Bylo to něčím zvláštní místo, dost možná jako většina míst ve vlčím světě.
Jakmile Atray promluvil o Smrkové smečce, naklonila jsem k němu hlavu a nastražila uši, tušila jsem, že si o tom budeme muset promluvit, bylo důležité o tom mluvit právě teď. Nechtěla jsem, aby si Atray kladl za vinu něco, co nemohl nijak ovlivnit, dal Smrkové smečce první i poslední ze svého života, byl pro ni vším a ona pro něho taky. "Nikam se neztratila." lehce jsem se pousmála. "Bude v nás žít dál, dokud ji tak necháme, ztratila se jen na oko." mluvila jsem dál. Tušila jsem, že to kaštanového vlka mrzí. "Možná už tohle území nebude patřit Smrkové smečce, zůstane ale pořád naším domovem, my jsme tu doma." řekla jsem klidně. "Navždycky, se smečkou i bez ní." dodala jsem ještě. "Můžeme se sem vždycky vrátit, můžeme tu být, jak dlouho budeme chtít a stejně tak i jiní vlci, co si na tohle místo zvykli spolu s námi." můj hlas byl tichý a klidný. "Nebo ne?" tušila jsem, že na tuhle otázku nedostanu zápornou odpověď. Atray byl moudrý a spravedlivý vlk, co o věcech přemýšlel, milovala jsem ho jako otce i jako jistotu, kterou jsem měla po celý svůj život. Jistotu, že na mě někomu záleží, že něčí jsem a někam patřím.

>>> Vodopády

Atray nejprve udělal to samé a zlehka se poklonil, neubránila jsem se mírnému úsměvu, když jsem ho pozorovala. Byla jsem ráda, když ke mně nakonec kaštanový vlk přece jen přistoupil, měl stále ty stejně měkké pohyby a jasné oči, byl to pořád krásný vlk. S radostí jsem se otřepala, když mi lehce stiskl ucho, dříve to dělával častěji, dříve, když jsem ještě byla ještě malým a hravým vlčetem si se mnou hrál. Jasně jsem si vzpomínala, jak si se mnou hrál s obyčejnou šiškou, jak se se mnou pral a nechával mě vyhrávat jenom proto, abych měla radost, byl to nejlepší otec pod sluncem. Když se mě zeptal na pár věcí a rozběhl se lesem, ochotně a bez váhání jsem ho následovala, tlapky už nebyly malátné a poslouchaly, dopadaly nyní na sněhem pokrytou zemi. Pod bílou peřinou byla ještě jedna, z jehličí. Bylo tu krásně, vzduchem voněla smrková smůla a les byl celý provoněný pomalu ustupující zimou. Nedělalo mi problém držet s modrošátečkovým krok, lehce jsem mu klusala po boku. "Moc ráda Tě vidím." začala jsem. "Toulala jsem se po vlčí zemi, byla jsem na severu i níž, ale musela jsem se vrátit." zlehka jsem se otočila na Atraye a dál běžela po jeho boku. "Stýskalo se mi." dodala jsem a lehce jsem hrábla po kaštanovém přední tlapkou a opřela se mu na krátkou chvíli o bok. Cítila jsem se v jeho přítomnosti bezpečně, s žádným jiným vlkem mi tak nebylo, možná to bylo tím, že jsme měli v žilách stejnou krev, možná jen tím, jaký byl ve své vlčí podstatě, tak čistý a milý. "Jak ses měl Ty?" zeptala jsem se se zájmem v hlase. Netušila jsem, jestli byl celou dobu tady, nebo se také někde toulala prohlížel si odlehlejší místa vlčího světa. Sledovala jsem ho studánkovýma očima, osm tlapek se míhalo mezi smrky.

>>> řeka Mahtaë

Nechala jsem za zády ledový vodní tok řeky, kterou jsem znala opravdu dobře, jako malé vlče jsem u téhle řeky trávila spoustu času a hrála si s drobnými vlnkami a kamínky, tyhle časy byly dávno pryč stejně jako voda, co tu dříve tekla. Lehkým klusem jsem se dostala mezi první stromy, tam jsem se zastavila. Vdechla jsem čerstvý vzduch provoněný smrkovými stromy, bylo tu krásně, za každých okolností a ve všech chvílích mého života. Cítila jsem se tu bezpečně a sebejistě, znala jsem tu každý strom a věděla jsem, že ačkoli je Smrková smečka nenávratně roztříštěna na jednotlivé vlky, můj modrošátečkový otec tu je. Cítila jsem jeho vůni a duši mezi stromy, miloval to tu, Smrkový les mu byl domovem po dlouhé roky. Nevzdal by se jediného stromu, tím jsem si byla jistá a jakkoli mu chyběla vlčice, která milovala ostružiny, byl tu rád celou svou vlčí duší. Kráčela jsem po půdě, která byla ještě pokrytá sněhem i přes něj bylo cítit jehličí, které tu bylo všude. Nemusela jsem jít příliš dlouho a mezi stromy jsem viděla kaštanový kožíšek, když jsem se podívala studánkovýma očima pozorněji, viděla jsem i modravý šáteček toho, kterého jsem viděla vždycky nejraději na světě. Přesto jsem se na krátký čas zastavila, než jsem se donutila znovu vykročit vstříc vlkovi s hnědým kožíškem a neskonalou elegancí. Byla jsem stále blíž a blíž. Zřetelně jsem viděla, jak hrdě stojí mezi kmeny smrků a hledí na mě jasnýma očima. Stál tu jako vždy, hrdý a neoblomný, silný a přesto přívětivý. Zastavila jsem se několik kroků od něho a lehce jsem sklonila hlavu a pokrčila přední tlapku, jako bych se mu poklonila.

<<< Křišťálový lesík

Tlapky mě už pomalu zase začaly poslouchat, jedna druhou střídala a já jsem se mohla pohybovat téměř stejně ladně, jako jindy. Jen jsem nikam nepospíchala, hlava se mi ještě trochu točila, nebyla jsem si jistá ničím, co se stalo v nedávno minulých dnech, snažila jsem se vyčistit si hlavu. Klusala jsem měkce podél řeky, kterou jsem od malička dobře znala. Tekla v ní čistá voda, která byla jistě pěkně ledová, soudě podle toho, že na některých místech byla hladina pokrytá pevným ledem. Pozůstatkem zimy, která pomalu, ale jistě odcházela odpočívat na další rok. Lehce jsem se pousmála. Vzpomínala jsem si, že na některých místech je řeka mělčí a mírnější. Na jednom takovém jsem pomalu sešla k vodní hladina, ledovost vody byla téměř hmatatelná, nejprve jsem se napila, voda pálila v krku. Pak jsem smočila všechny čtyři tlapky, voda tu nesahala nijak vysoko, nebyl tu problém přebrodit řeku. Na druhém břehu jsem se oklepala, srst jsem mokrou neměla, pouze tu na tlapkách, vydala jsem se houpavým krokem k místům, kde se rovná země zvedala ve vysokánské smrky, které tvořily tu nejkrásnější střechu, kterou jsem kdy měla na hlavou, tu vůni jehličí jsem milovala.

>>> Smrkový les

<<< Šakalí pahorkatina

Pomalým krokem jsem se konečně ocitla mezi stromy. Nebyla jsem tu mnohokrát, ale všudypřítomnost úzkých černobílých bříz, které ztratily na své cestě zimou listí, mě nějakým způsobem uklidňovala. Už jsem si byla na nohou jistější, hlava se mi tolik nemotala a studánkové oči přivykly tmě. Díky sněhu a zimě bylo dobře vidět, noc byla jasná a mrazivá. Mezi holými korunami prosvěcoval měsíc a barvil sníh na světle žlutou. Kráčela jsem pomalu dál, myšlenkami jsem se toulala v částech mysli, kde jsem dlouho nebyla. Téměř jsem nevnímala okolí. Měla ráda zimu. Zimu a ostružiny. honilo se mi hlavou, vzpomínky na maminku, kterou jsem viděla naposledy před spoustou let mě stále kdesi hluboko uvnitř pálily. Nedokázala jsem na ni nemyslet, byla to nejkrásnější a nejušlechtilejší vlčice na vlčí zemi. Dokázala být spravedlivá a mírná, ale také temperamentní a neoblomná. Co neměla ona, dodával jí kaštanově hnědý vlk s modrým šátkem kolem krku. Milovala jsem je oba, ale ani jednoho jsem dlouhou chvíli neviděla, možná proto jsem se tolik bála, byla tolik nejistá a opatrná. Vůbec jsem netušila, kde jsou, jestli ještě jsou, ale na to jsem se snažila tolik nemyslet. Zmrzlá půda mi pod tlapkami křupala, sálalo z ní cosi ledově nezlomného. Taková jsem možná dříve bývala, nyní jsem si tím nebyla tolik jistá. Už jsem téměř zapomněla, jak vypadám, jakou barvu má moje srst, jaké jsou mé oči. Zapomněla jsem mnoho věcí a na mnoho vlků, ale na ně bych nezapomněla nikdy. Nikdy.

>>> řeka Mahtaë

Otevřela jsem pomalu modré oči, jako bych se náhle probudila z podivného snu, který trval snad celou věčnost. Nyní jsem však byla sama sebou, tím jsem si byla jistá. Kolem mě bylo šero, nad vlčím světem se pomalu ujímala vlády noc. Jasná obloha se zdobila tisícem žlutých hvězd. Rozhlédla jsem se okolo sebe, všude bylo bílo, mrzlo, chladný vzduch mi tvořil u čenichu droboučké obláčky mlhy. Mráz kouzlil s krajinou, ostatně jako každou zimu, bylo však vidět, že je slabší, než na jejím začátku, že ztrácí svou sílu. Přesto ho bylo všude plno. Jako bych se lehce pousmála tomu, jak jsem byla v mrazivé společnosti spokojená. Nedokázala jsem moc jasně přemýšlet, jisté bylo, že jsem odsud musela pryč. Kdo ví, jak dlouho jsem tu ležela. přemítala jsem, ale nevěděla. Čas to byl ale určitě dost dlouhý. Pomalu jsem se postavila na všechny čtyři, lehce se mi motala hlava, otřepala jsem se. Lehoučká srst mi splývala poslušně přes boky. Studánkové oči hleděly před sebe. Položila jsem na zmrzlou zem nejprve jednu přední tlapku, nejistým krokem jsem se vydala přes Pahorkatinu směrem, kterým jsem tušila les. Nepříliš hustý, důležité bylo, že tu byly stromy. Váhavým krokem jsem se ubírala pryč. Pryč z místa, které jakoby mi něco vzalo, jen jsem nevěděla, co to bylo.

>>>Křišťálový lesík

2
Jste moc šikovní, všichni! =)

<<< Křišťálový lesík

Dál jsme se hnali krajinou, která nám ubíhala pod tlapkami poměrně rychle, možná až příliš rychle. Bylo to tu kamenitější, než na jiných místech, kterými jsme se hnali, náš pohyb byl tedy mnohem složitější, ale nevzdávali jsme se. Anty se držel po mém boku, ani jsem se nestačila podívat, co je tu za vlky, většinu z nich jsem rozhodně nikdy neviděla, tak jako tak jsem byla značně zmatená a unavená. Dlouhý běh za poletujícími bytostmi, které kradly zuby, mě už notnou chvíli nebavil. Připadala jsem si zrazená a okradená čímsi, co nám stále poletovalo nad hlavami. Když mě navíc do hřbetu trefil jakýsi kamínek, ledově jsem se rozhlédla po svém okolí. Létající ale kupodivu vůbec nic neházely, vypadaly spíše zmateně a stále stejně poťouchle se smály. Pohlédla jsem na mírnou vyvýšeninu a téměř jsem nevěřila vlastním očím, stálo tam jakési zvíře s holí, nevypadalo nijak šťastně. Studánkovýma očima jsem si jej chvíli prohlížela. Jezevec. Takové zvíře jsem ve svém životě viděla snad jen jednou, byl poměrně velký a zajímavě zbarvený, tenhle kus byl navíc ještě rozezlený a právě od něho létaly vzduchem různě veliké kamínky a trefovaly se do vlků, kteří se hnali ,na první pohled bezdůvodně, do kopce směrem k jezevci a především za zlodějkami zubů.

<<< Západní louky

Hnali jsme se za neposedným rojem, místo toho, abychom ho doháněly se spíše vzdaloval. Nakonec se však na chvíli přece jen zastavil, nebylo to nic veselého. Našel si další dvě oběti, kterým ty malé bestie trhaly zuby právě v tuto chvíli a jakmile se jich zmocnily, hnaly se dál a dál. S luk jsme se ocitli v Křišťálovém lesíku a i ten jsme zase pomalu opouštěli. Oba nově okradení vlci spolu bok po boku zmateně uháněli spolu s námi, nezbývalo nám nic jiného, než se nenechat tím bzučícím rojem vést dál. Kdy tahle podivná hra skončí? Najdeme znovu své zuby? mohla jsem se ptát jen sama sebe, starostlivě jsem hleděla na Antyho, který běžel spolu se mnou, přestože ho musela poraněná tlapka neskutečně bolet, nedával na sobě nic znát. Nepromluvili jsme spolu sice jediné slovo, ale důležité bylo, že jsme utíkali společně. Náš návrat na území Smrkové smečky se zvrtl v cosi, co mi návrat ani vzdáleně nepřipomínalo. Běželi jsme dál, tlapky se jen míhali, byla nás už poměrně velká skupina a tím to bylo dost možná ještě mnohem horší.

>>> Šakalí pahorkatina

<<< Západní Galtavar

Letěli jsme s větrem o závod, přesto nám neposedný a poťouchlý roj stále ulétával. Drobné bytosti měly zřejmě vytrvalá křídla. Byly nyní nespokojeny s tím, že mají příliš málo vlčích zubů, znovu na nás se smíchem a zvonivými hlásky zaútočily. Chovaly se jako obtížný hmyz, zmateně jsem pohledem hledala trojbarevného vlka. I na něho se slétlo pár malých potvůrek. Byly tak otravné, že mi srstí začal rozčileně proudit ledový vítr. Své zuby, které se zabodly do tlapky neznámé a také okradené vlčice, jsem stále neměla. Nebylo příliš mnoho času, létajícím netrvalo kradení zubů příliš dlouho, už nám zase kroužily vysoko nad hlavami a chystaly se odletět dál. Hnaly nás po vlčím území, tlapky jsem měla značně unavené, starostlivě jsem se dívala na Antyho a jeho ještě stále pochroumanou tlapku, umanula jsem si, že i kdyby nemohl běžet, dostanu jeho zuby zpátky, ať se mělo dít cokoli. Běželi jsme nyní územím, které jsem dobře znala, museli jsme se dostat přes řeku, jejíž proud nebyl nijak silný, přesto nám chvíli trvalo, než jsme tekoucí vodu překonali. Z břehu jsme již měli před očima nízký lesík. Nikdo z nás se nehodlal vzdát.

>>> Křišťálový lesík

Bylo to tu zmatenější, než jsem čekala. Ačkoli vypadaly ty malé létající bytosti více než zmateně, přece jen se nakonec vydaly znovu na cestu. Své zuby jsem na zemi viděla jen krátkou chvíli, zářily podobnou barvou, jakou měly moje oči. Než jsem je však stačila sebrat, nepozorná a značně zmatená vlčice s jasnýma očima zvláštní barvy se na ně postavila jednou z tlapek. Dle jejího výrazu bylo více než jasné, že se jí zuby zabodly do tlapky, než jsem se však stačila odhodlat k nějakému činu, vlčice se rozběhla i přes krvácející tlapku za rojem poletujících. Zmateně jsem se studánkovýma očima podívala na Antyho. Našel alespoň on své zuby? ptala jsem se sama sebe, ale netušila jsem, jaká je vlastně odpověď. Vlk, který měl zvláštní zelenkavé znaky přes levou přední tlapku a stejně jasné oči mi potvrdil, co jsem si myslela. Zmatená vlčice mi nedopatřením vzala moje zuby, kývnutím jsem mu odpověděla na jeho slova. Ještě jednou jsem se ohlédla na Antyho, než jsem se rozeběhla za ostatními, nehodlala jsem ty létající bestie spustit z očí. Výraz mé tváře byl ledový, ačkoli jsem uvnitř byla rozčilená a značně nespokojená, nebyla jsem zvyklá dávat najevo své emoce. Pravdou bylo, že takhle mě trojbarevný vlk neznal.

>>> Západní louky (přes řeku Mahtaë)

<<< Jedlový pás

Hnali jsme se dál, tlapky se nám míhaly a vítr nám neustále cuchal srst. Najednou se roj před námi zastavil. Byli jsme na rovné pláni Západního Galtavaru, bylo to tu rovné a najednou o něco podivnější, než jindy. Ty drobné potvůrky visely ve vzduchu, kývla jsem na Antyho a zrychlili jsme. Ze vznášejícího se hejna cosi spadlo na zem, bylo to bílé a vypadalo to jako zuby. Zuby! Téměř jsem vykřikla a zmatenýma studánkovýma očima jsem hleděla před sebe na něco, co popadalo na zem. Ale čí ty zuby jsou? přemítala jsem. Pohlédla jsem bezradně na Antyho, nevěděla jsem, jak můžeme poznat, které zuby jsou naše, nevěděla jsem ani, jak poznáme, pokud naše nejsou. Navíc tu byl další vlk, který vypadal stejně zmateně jako my, zřejmě se mu stalo to samé. Netušila jsem, kde v sobě ty mrňavé nestvůrky berou tolik nenávisti, proč trhají vlkům, které cestou potkávají zuby, co z toho mají, kromě radosti, ani o co přesně jim jde. Byly přece moc malé na to, aby mohly zuby na cokoli použít, to jsem dobře věděla, přesto to dělaly. Nyní vypadaly ještě více rozezleně, snad nevěděly, kam se mají vydat, snad byly zmatené z toho, co se stalo, nebo se jen ztratily v neznámé zemi. Jisté bylo jedno, díky jejich nerozhodnosti jsme měli šanci najít své zuby, pokud jsme měli nějakou šanci je od sebe rozpoznat.