Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Můj kaštanově hnědý doprovod měl pravdu. Na hory se zima blížila mílovými kroky, ačkoli pod skalami byl ještě krásný a barevný podzim, čím výše se vlk vydal, tím více pocítil, že příroda je mocná a silná čarodějka. Dokázala potěšit, ale také hluboce ranit, pokud jste si nedávali dobrý pozor. Souhlasila jsem proto s tím, že se pomalu vydáme na cestu dolů, lehce jsem se pousmála, když do mě Atray žďuchl čenichem, dělával to tak od dob, kdy jsem byla ještě malým vlčetem. Z ničeho nic jsem si vzpomněla, jak si se mnou hrál se suchými šiškami, jak dováděl, skákal v jehličí, kousal mě do uší a učil lovit. Vlastně byl mým učitelem v mnoha vlčích zábavách i zvycích, nikdy bych ho za nic na světě nevyměnila, ale nyní byl doopravdy čas vydat se na cestu do nížin.
Pomalu jsme klesali dolů, kopec tu nebyl nijak výrazný, spíše pozvolný. Drželi jsme se blízko u hor, takže se nám šlo lépe, než kdybychom se pouštěli přímo dolů. Navíc by to bylo nebezpečné. Chvílemi foukal ostrý vítr, chvílemi se ještě slunce snažilo převrátit svůj osud a hřát. S lesklou srstí si pohrával mírný vítr, všudypřítomný a snad i uklidňující. Snažila jsem se kontrolovat cestu, kterou jsme se ubírali, abychom snad neskončili na dně nějaké propasti. Pomalu jsme se dostávali níž a níž, skály se měnily v oblé balvany a ztrácely svůj ostrý tvar. Ráz krajiny se stával rovnější a rovnější. Mohli jsme o něco zrychlit, občas jsme klusali, modrošátečkový první, já hned za ním. Sledovala jsem jeho pohupující se huňatý ocas a přemýšlela o tom, že se vlastně vůbec nezměnil. Pořád to byl elegantní krásný vlk, věrný a oddaný svému ztracenému lesu, smečce a především vlčici, která ho poznamenala na celý život, nikdy na ni nezapomene. Stejně jako já, tím jsem si byla naprosto jistá.

>>> Ledová pláň

<<< Jezero Nä'hi

Ačkoli dole v nížinách už téměř končilo léto a zdálo se nad slunce jasné, že za pár dní nastane barevný podzim. Že se listy stromů zbarví roztodivnými barvami, uzrají bobule jeřabin a krajina se začne postupně připravovat na zimu, ve vysokých Sněžných horách bylo místy stále bílo, zima neodešla. Sníh ležel na vyšších kopcích, na úpatí hor a byl čistě bílý, jako by ledová zima skončila teprve před pár dny a ne měsíci. Spolu s kaštanově hnědým vlkem jsme se mezi horskými svahy toulali již několik týdnů. Čas od času se nám podařilo ulovit něco menšího k snědku a zahnali jsme tak hlad. O vodu tu nouze rozhodně nebyla, dravé horské potůčky, které tvořily drobné stužky zdobící vrcholky hor, tu byly téměř všude. Byly plněny buď vodou z podzemí, nebo tajícím sněhem, který se vzdával slunečním paprskům nerad. Nic nám tu nescházelo, vlastně se mi tu líbilo. Bylo nutné dávat pozor, kam položíme tlapku, abychom neskončili v hluboké strži, ale pokud se vlk choval rozvážně a rozumně, nehrozilo tu velké nebezpečí. S modrošátečkovým vlkem jsem se navíc cítila více než bezpečně. Bylo tu krásně, vzduch byl čistý a chladný, zkrátka horský.
Opatrně jsem pohlédla z úpatí jednoho z kopců dolů, všechno vypadalo mnohem menší, než ve skutečnosti. Pohlédla jsem modravýma očima na kaštanového vlka, zdálo se, že i on je uchvácen pohledem do údolí, ačkoli jsme podobných výhledů viděli za svůj pobyt na horách již mnoho. Bylo tu krásně, srst nám jemně čechral lehký vánek, který jsme oba tak milovali, nic nám tu nechybělo. Vlastně možná by se pár věcí našlo, ale nyní nebyly pranic důležité. "Kdy se vydáme zpátky?" zeptala jsem se do ticha a nespouštěla z Atraye oči. Ač se mi tu líbilo, bylo jasné, že se někdy musíme vydat zpět do údolí. Možná se ještě nevrátíme do Smrkového lesa, který nám stále zůstával domovem. Možná se ještě budeme toulat po místech, která jsme neznali. Možná. Vlastně jsem si právě tohle přála, toužila jsem se toulat po boku svého otce, poznávat krajinu, kterou obývali cizí vlci. Byl čas na to poznat jiná místa, možná i jiné vlky, dokud jsme byli spolu, měli jsme jeden druhého, nemusela jsem se o nic strachovat, cítila jsem se bezpečně a šťastně.

Naprosto souhlasím a chápu, je to tak, každá doba má své.
Velmi děkuji a klaním se, snad se povede Gallireu i dál držet při životě.

Dobrý večer,
článek jsem přečetla celý. Co se týče mé aktivity, je spíše taková nostalgická, nechce se mi nechávat svou ledovou princeznu nikomu a ničemu cizímu. Je pravda, že už mám spoustu starostí běžného života, jsem už nějaký ten rok dospělá a není vždycky jednoduché skloubit školu, práci, rodinu, milého a přátele, každopádně tu ale pořád určitým (a svým) způsobem jsem. Omlouvám se, že ne tak aktivní, jako dříve, ale jsem. A jsem nesmírně ráda, že Gallirea je tu se mnou!
Všem udržovatelům, pisatelům, lidem i vlkům patří velký dík. Jsem Vám neskonale vděčná!
Přeji hodně síly a odhodlání do dalších Vámi psaných řádků, jste skvělí!

P.S. a kdyby to šlo, moc bych prosila vytáhnout z Vlčích duší

Kaštanový vlk přijal moje šťouchnutí čenichem se smíchem a pročísl mi na oplátku hustou srst, milovala jsem jeho veselí, vlastně celou jeho dobrosrdečnou a neuvěřitelně otevřenou povahu. Byl spravedlivý a přitom vždy přiměřeně citlivý a moudrý. Dříve byl pro mnoho vlků potřebnou autoritou, dnes jsme se spolu toulali divokou přírodou vlčí země. Na jeho otázku jsem odpověděla mírným úsměvem, nemusela jsem se bát, že by nepochopil, vyspala jsem se velice dobře, byla jsem spokojená.
Po chvilce se i on zvedl ze svého nočního útočiště a vydal se pomalými kroky k zamrzlé jezerní hladině. Malé jezero schované uprostřed skalnatých úbočí přes noc pokryla nemalá vrstva ledu. S lehkým úsměvem jsem se i já napila vody, která pronikala prasklinami v ledu díky Atrayovu úspěšnému pokusu o jeho rozbití. Bylo rozhodně dobré se napít, vlk nikdy nevěděl, kdy potká další takovou možnost, v horách bude ještě větší zima. Olízla jsem si mokrý čenich a upřela studánkové oči směrem k vysokým vrcholům, které jakoby na nás shlížely z nezměrné výšky. Ačkoli jsem byla sněhu a ledu naprosto oddaná a milovala jsem chlad, nemohla jsem jinak, než se před velikostí hor pokorně sklonit, nebylo by moudré zahrávat si s mocnou horskou přírodou. Dole v nížinách byla situace trochu jiná, pokud kdokoli chtěl, mohl více riskovat, ale tady stačil jeden chybný krok, jedno špatné ohlédnutí, jedno uklouznutí a spolu s Atrayem bychom se ztratili kdesi hluboko v hladových horských stržích. Na otázku ohledně naší další cesty jsem s úsměvem přikývla a znovu vzhlédla jasnýma očima k vrcholkům. Tak tedy vzhůru. pomyslela jsem si a rozvážným krokem jsem se po boku vlka s modravým šátečkem vydala vstříc horám.

>>> Sněžné hory

Spala jsem spokojeně stočená do klubíčka v hřejícím sněhu celou noc. Rozhodně jsem odpočinkem nepohrdala, byla jsem po dlouhém a namáhavém výstupu podél rokle právem značně unavená. Po celou noc vydatně sněžilo, proto jsem měla po probuzení stříbřitý kožíšek celý pokrytý sněhem. Když jsem konečně otevřela modravé oči, Atray už měl hlavu vysoko zdviženou a bystře hleděl do okolí. Je čas probudit se a vyrazit. prolétlo mi hlavou a mírně jsem se usmála na kaštanově hnědého vlka, který dál bedlivě zkoumal okolí. Možná hledal, kudy bude nejsnazší další postup směrem k horám. Mírně jsem třepla hlavou, aby se sněhové vločky snesly na zem, pak jsem vyskočila na všechny čtyři a několika pohyby ze sebe sklepala i zbylý sníh. Nestudil mě, zkrátka jen ležel na mé srsti, což však bylo pro další cestu nepraktické. "Jak ses vyspal?" poskočila jsem hravě směrem k ležícímu vlkovi a šťouchla ho do boku. Nebylo kam spěchat, pokud bychom se u nevelkého jezera zdrželi více dní, ničemu by to nevadilo, my jsme se však pro tentokrát stali párem tuláků, který se rozhodl poznávat vlčí svět. Na krátkou chvíli jsem se zadívala směrem, kterým jsme večer přišli, věděla jsem, že je tam Smrkový les a místa, která dobře znám, nyní pro mě vak bylo lákavější vydat se po boku Atraye do divokých hor a poznat místa, která jsem za svůj život ještě nenavštívila. Nikdy k tomu nebyla vhodnější příležitost, než právě teď. Mrzelo mě, že s námi necestují bratři. Mrzelo mě, že s námi není ostružiny milující vlčice, ale věci nějak byly a nejjednodušší bylo se s nimi nějakým způsobem smířit. Znovu jsem do kaštanově hnědého boku šťouchla černým čenichem a počkala, až se i Atray zvedne ze svého nočního útočiště.

>>> Úzká rokle

Dostali jsme se k nevelké vodní hladině, mezi kopci se tu krčilo malé jezírko, které však vypadalo oproti horám, které byly nedaleko, přátelsky. Slunce už se schovalo za obzor a byl čas na to si trochu odpočinout. Souhlasila jsem s Atrayem, že je to dobré místo na přenocování, proto jsem na jeho vyslovenou myšlenku mírně kývla hlavou. Pomalu jsem zamířila až k vodní hladině, očekávala jsem, že voda bude chladná jako led a to také byla. Párkrát jsem polkla ledovou vodu, když jsem se napila, olízla jsem si studený čenich a trochu se otřásla. Voda byla sice průzračná a krásně čistá, pravdou však bylo, že stejně tak byla ostrá svým chladem. Znovu jsem souhlasně pokývala na slova kaštanového vlka. "Ano, nerada bych skončila někde v jámě." zašklebila jsem se a popošla jsem kousek od jezera. Byl tu hluboký sníh, to nám ale nevadilo, opatrně jsem se položila do sněhové peřiny. Stočila jsem se do pevného klubíčka a s hlavou stále nahoře jsem sledovala modrošátečkového, který se mezitím také napil, ale chvíli se sledoval v téměř nehybné vodní hladině. "Odpočineme si tu a pak půjdeme dál?" optala jsem se a pomalu si položila těžkou hlavu na přední tlapky. Nebyla mi zima, měla jsem hustý kožíšek a nebylo to poprvé, co jsem musela spát venku ve sněhu. Vlastně jsem si nemohla stěžovat vůbec na nic, byla jsem tu se svým Atrayem, všude byl sníh a led, nebyla jsem hladová ani žíznivá, bylo mi zkrátka moc dobře. Přivřela jsem studánkové oči, než jsem je zase na chvilku otevřela. "Dobrou noc, tati." zamumlala jsem již v polospánku. Dlouho jsem tak kaštanového vlka neoslovila, před cizími vlky jsem ho označovala jeho jménem a jindy nebylo mnoho příležitostí trávit spolu tolik času, jako nyní.

Sníh byl všude okolo nás, trochu nám znesnadňoval postup vpřed, ale jak se zdálo, nevadilo to ani mně, ani mému doprovodu s modravým šátečkem. Šli jsme tedy dál podél vody, rokle byla dlouhá a místy úzká tak, že jsme si museli dávat velký pozor, kam pokládáme tlapky. Chvilkami prosvěcovalo mezi mraky, které byly plné sněhu, slunce. Nebylo tak hřejivé jako v letních dnech, přesto mělo sílu a hladilo nás dlouhými paprsky v husté srsti. Za krátko se však už mělo schovat za obzor, naštěstí jsme se i my pomalu blížili k úpatí hor. Souhlasila jsem s moudrým kaštanovým vlkem, bylo se třeba schovat a odpočinout si. Chůze ve sněhu nebyla nejlehčím pohybem a hory, které nás s napětím očekávaly, nám cestu jistě neulehčí. Snad není nebezpečné být v horách, když všude leží sníh. přemýšlela jsem, ale nedokázala jsem najít správnou odpověď. Pravdou bylo, že v kopcích mohly být prolákliny zasypané sněhem, podruhé bych se již v podzemí ztrácet nechtěla, ani jsem nevěděla, kde je teď mému tehdejšímu průvodci konec, od našeho společného dobrodružství jsem ho neviděla. "Myslíš, že bude v horách dostatečně bezpečno, abychom se do nich mohli podívat?" zeptala jsem se po chvíli váhání kaštanového vlka a vzhlédla k jeho upřímným modrým očím od bílé sněhové pokrývky. Nebála jsem se divokých zvířat, spíše jsem se strachovala o sníh hrnoucí se prudce z kopců, nebo o hněvivé sněhové bouře, v takovém počasí bychom se mohli v horách lehce ztratit, ani nalezení potravy nebude lehkou věcí. Moje touha podívat se na sever byla však velice silná, přesto jsem nyní trochu pochybovala o naší cestě. Ne snad, že bychom ji nezvládli, ale spíše pro nepopiratelnou sílu a moc hor, která z nich doslova sálala. Nedaleko od nás bylo vidět o něco tmavší místo, kde se sníh tolik neusazoval, vypadalo to skoro jako vodní hladina.

>>> jezero Nä'hi

Být s Frey zase jedna tlapka!

Protože Atray byl horami nadšen stejně jako já, rozhodli jsme se pro cestu nahoru podél řeky. Byl to zvláštní vodní tok, mnohokrát se lišící od řeky, která tekla u Smrkového lesa. Pokračovali jsme tedy proti říčnímu proudu. "Asi ano." přikývla jsem na Atrayovu úvahu o říčním prameni. Bylo pravděpodobné, že nás nahoře čeká jezero, nebo nějaká zemská prohlubeň. Postupovali jsme dál a každým krokem jsme stoupali k úpatí hor, které se nad námi tyčily v celé své kráse. Často jsem si teď vzpomínala na svou ostružinovou maminku, věděla jsem, že Atray na ni vzpomíná také, zvlášť, když byla všude kolem nás zima, kterou tolik milovala. Nevěděla jsem, kde může být. Jestli ještě vůbec někde je. prolétlo mi hlavou, proto jsem s ní třepla, abych tu podivně vtíravou myšlenku zahnala. Možná je někde na severu, možná jí sníh tolik chyběl, že ho musela mít pořád u sebe, možná vyměnila ostružiny za průzračný led. Stoupali jsme po břehu Dlouhé řeky výš a výš, srst nám cuchal vítr, který nás provázel všude, kam jsme se hnuli. Sníh se dál sypal z nebe v chomáčcích a ulpíval všude, kam dopadal. Volnost, kterou jsem cítila uvnitř svého vlčího já, mě stále naplňovala. Atray dělal ve sněhu pravidelné čtyři stopy svými tlapkami, kráčela jsem chvíli za ním, chvíli po jeho boku, podle toho, jak byla široká cestička po břehu.

Všude okolo nás byla zima, vládla pevnou ledovou rukou a z nebe se na její počest sypaly tisíce sněhových vloček. Lišily se od sebe a přitom si byly až k nepochopení podobné, dopadaly všude, nevybíraly si a my mezi nimi uháněli krajinou. "Mně taky!" odpověděla jsem Atryaovi na jeho poznámku a lehce poskočila a pohodila hlavou. Na kaštanové srsti Atraye se usazovaly malé chomáčky sněhu. Moje studánkové oči byly nejspokojenější, když viděly neposkvrněnou bělost sněhu a čirost ledu. Rozhlížela jsem se všude okolo sebe, abych si okolí dobře zapamatovala, bylo to tu jiné než na jih od Smrkového lesa, dravější a živočišnější, zkrátka víc divoké. Pomalu jsme se blížili k řece, byla téměř rovná, proto bylo vidět daleko proti proudu. Tam, kam už jsme nedohlédli, se začínaly zvedat úpatí hor, ke kterým jsme zatím mířili. Těšila jsem se na sníh a výhledy z hor. Rozhodla jsem se tedy, co modrošátečkovému odpovím. "Mohli bychom se podívat do hor, co myslíš?" pousmála jsem se lehce a podívala se zpět k říčnímu toku, který se přelíval a hnal dolů do údolí.
Svah, na kterém jsme nyní stáli byl poměrně příkrý, někomu by se mohla až zatočit hlava, jak byla řeka hluboko a jako stužka lemovala nízké křoviny rostoucí na břehu. "Můžeme se držet řeky, možná objevíme i její pramen." navrhla jsem ještě. Nějakým způsobem jsem toužila být blízko vodě, s kaštanově hnědým vlkem jsem byla vždy v bezpečí, nevadilo mi se toulat, bylo mi dobře a necítila jsem zatím žádné nutkání se vracet. Stali se z nás tuláci, ne psanci, ale tuláci. Poznávali jsme vlčí svět, který jsme nikdy před tím neviděli, ač jsme na něm žili už pár let. Bylo to vzrušující, viděla jsem ohníčky, které hrály v očích mému průvodci, byl nadšený tím, že jsme se vypravili za hranice Smrkového lesa, našeho domova. Snad byl i okouzlený tou svobodou a volností, bylo to jiné než doposud. Ne lepší, nebo horší, zkrátka jiné. Hrábla jsem přední tlapkou do sněhu, vytvořila se v něm okamžitě rýhy, mírně jsem se pousmála a zvedla studánkové oči spět k Atrayovi.

<<< Smrkový les

Běžela jsem několik kroků za Atrayem, nikam nespěchal, ale ani se neloudal. Proběhli jsme skrze Smrkový les, když jsme se blížili k jeho okraji, na krátkou chvíli jsem se ještě ohlédla, než jsme začali stoupat po úpatí Armanských hor. Nikdy jsem tady nebyla, ačkoli mi byl sever mnohem bližší než jižní části vlčího světa. Rozhodli jsme se hory spíše oběhnout, než se škrábat do vysokých kopců. Bylo to tak jednodušší a rozhodně bezpečnější. Ještě jsem si příliš dobře pamatovala svůj pád do hluboké propasti a bezmoc, kterou jsem na jejím dně cítila. Spokojeně jsem teď tedy následovala modrošátečkového. Všude okolo bylo znát, že se zima pevně ujala své vlády. Vzduch byl mrazivý, z tmavého nebe se pomalu snášely stovky sněhových vloček a dopadaly na naše husté kožíšky, na kterých tály a měnily se v ledové kapky vody. Toto období bylo mým více, než jakékoli jiné, věděla jsem, že je to podobně i s Atrayem, oba jsme cítili, že jsme v tuto dobu doma na mnoha místech, že je sníh a led něčím, co je nám vlastní a blízké a ačkoli byla tmavá noc a my běželi k severu, nepřipadala jsem si ani ztracená, ani opuštěná. Modravýma očima jsem sledovala uzounkou cestičku z tlapek, která se přede mnou objevovala, jak se Atray pohyboval o krok přede mnou.

>>> Úzká rokle

S lehce pootočenou hlavou jsem sledovala Atraye, souhlasila jsem s jeho slovy, Smrkový les byl naším domovem po dlouhé chvíle a já věřila, že na další dlouhý čas jím bude. Nyní jsme však nemuseli hledět na ostatní vlky, mohli jsme si dělat, cokoli jsme chtěli, jít kamkoli jsme chtěli, nemuseli bychom se vracet, ale byla jsem si jistá, že se vrátíme. Atray i já jsme milovali vůni jehličí a měkkou zemi našeho lesa, jednou nám byl dobrým domovem a tak to mělo i zůstat. Vlčí zem však skýtala neprozkoumané krajiny, místa, na kterých jsem nikdy nebyla a která bych ráda viděla. "Kde začneme?" zeptala jsem se s úsměvem a lehce pohodila ocasem, až se několik smrkových jehliček vzneslo nad zem. Přírodě vládl barevný podzim, který měnil svět okolo nás téměř k nepoznání, nemilovala jsem ho tolik, jako zimu, přesto mi byl blízký, byl jiný, odlišný a stál si za svým. Měnil listy stromů v barevné palety, dokázal vykouzlit neprostupnou mlhu nebo jemné sluneční paprsky, dokázal překvapovat a udivovat, nebyl všední a odhadnutelný. Byl zkrátka svůj. Podzimní. Stála jsem po boku svého kaštanového otce a čekala, kterým směrem vyrazíme, abychom poznali cizí krajiny a možná i vlky. Bylo by milé potkat nějaké staré známé. usmála jsem se sama pro sebe a mávla do vzduchu ocasem. Nedokázala jsem odhadnout, kam asi Atray poběží, na kterou stranu se vydá, kam ho to nejvíce táhne, ale věděla jsem, že ať to bude kamkoli, bude to dobrodružné a čarokrásné toulání.

Spolu s kaštanově hnědým vlkem jsem se rozběhla za zajíci a jednoho chytila za krk a mírně s ním zacloumala. Zaječí tělíčko se přestalo hýbat, odběhli jsme s kořistí kousek dál do lesa, abychom nerušili ostatní vyplašené zajíce, kteří nyní skákali zmateně kolem svých nor. S chutí jsem se pustila do měkkého a ještě teplého zaječího masa, snědení nezabralo příliš mnoho času. Stejně jako modrošátečkový jsem si očistila srst a čenich a spokojeně jsem se protáhla. Když na mě Atray upřel jasné zraky, podívala jsem se na něho i já těmi studánkovými. Nemohla jsem se sama pro sebe rozhodnout, co by bylo nejlepší udělat, najedli jsme se, byli jsme na území, které nikomu nepatřilo, ale ke kterému jsme cítili až hmatatelnou náklonnost. Ale ve vlčím světě přece ležela další spousta území, které bychom si mohli prohlédnout a narazit třeba na staré známé. Mohli bychom se trochu toulat. pomyslela jsem si. Nebylo na tom nic zvláštního ani výjimečného, ale lákalo mě to. Prohlédnout si další místa, kde třeba žádní vlci nežijí, místa, kde moc tlapek na měkkou půdu ještě nedopadlo. Lehce jsem se pousmála. "Mohli bychom zkusit trochu poznat vlčí zem, co myslíš?" navrhla jsem a lehce naklonila hlavu na stranu, šedavá srst mi splývala na těle, když jsem ležela, tlapky natažené před sebe a spokojeně jsem hleděla na svého otce, který byl pro mě tím nejdůležitějším pod sluncem. Teď už jsem to věděla zcela jistě.

<<< Vodopády

S kaštanově hnědým vlkem, který měl okolo krku modravý šátek, jsme se hnali krajinou směrem od Vodopádů, kde se tříštila voda o kamenité dno. Postupně se krajina změnila v les, který mi byl blízký a ačkoli zde již nežila Smrková smečka, byl mi domovem a já věřila, že to tak bude navždy. Nezáleželo vlastně na tom, zda je to tak proto, co cítím, nebo proto, že to tak kdosi určil, zkrátka to tak bylo.
Spolu s Atrayem jsme nyní našlapovali na zem pokrytou jehličím a blížili jsme se čím dál víc k místu, kde se les na krátko změnil v loučku, malou mýtinu. Tady měli nory tmavě hnědí zajíci s měkkým a vydatným masem, které jsme se chystali ulovit. Oba jsme už měli hlad. Trochu jsem raději zpomalila, když jsem modravýma očima zahlédla jasně zelenou trávu na loučce a tázavě jsem se podívala po Atrayovi, který udělal to samé, nechtěli jsme zajíce vyplašit, nesměli ani tušit jakékoli nebezpečí, abychom je mohli pohodlně chytit. K našemu štěstí navíc nefoukal téměř žádný vítr, proto jsme nemuseli být nijak zvlášť opatrní a mohli jsme se přiblížit ještě více k zaječím norám. Znovu jsem věnovala Atrayovi studánkový pohled mých očí.