Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Slunce vystřídal měsíc a Tailla se stále neukazovala, ačkoli jsem její pach cítila nedaleko od sebe. Vypadá to, že se zastavila. usoudila jsem podle toho, že Taillin pach teď chvíli ani nesílil, ale ani neslábl. Musela jsem si ještě chvíli počkat, než jsem mezi stromy uviděla kožíšek. Nebyla to však srst Tailly, ale Coedena. Taillin pach se nesl spolu s ním. Za krátkou chvíli už mi bylo jasné proč. Moje drahá přítelkyně si vykračovala s Coedenem. Za chvíli stál hnědý vlk naproti mně a promluvil. Lehce jsem se na něho pousmála, protože mě mile překvapil tím, že ke mně Taillu doprovodil. "Děkuji Ti, je to od Tebe velice milé." řekla jsem tiše a mírně jsem pohodila ocáskem s dalším letmým úsměvem. Byla jsem ráda, že měla Tailla svého vlastního průvodce po Smrkovém lese. Po krátké rozmluvě s Coedenem padly moje studánkové oči na Taillu a chundelatý ocásek se mírně rozkomíhal. "Vítej Tailluško!" řekla jsem zvesela a ladným krokem vykročila směrem k ní. Lehce jsem do ní šťouchla čenichem a pousmála se na ni. "Dlouho jsme se nepotkaly." dodala jsem tiše a poskakovala kolem Tailly. Když jsem se uklidnila, stoupla jsem si naproti ní, zahleděla jsem se na její modravý přívěsek a notnou dobu jsem ho sledovala. Kouzelná věc. pomyslela jsem si a dál na něj hleděla. Zlehýnka se houpal a na Taillině krku se vyjímal, jako ta nejdražší věc ve vlčím světě. Musela jsem se usmát a konečně jsem se donutila pohlédnout od přívěsku zpět na svou skorotetičku Taillu. Napjatě jsem čekala, co udělá, co řekně, co bude dál.

Slunce stálo vysoko nad lesem a svými paprsky mě lechtalo na čenichu. Foukal jen mírný větřík a cuchal mi srst. Byl tu naprostý klid. Lieth, Aranel a Coeden si vyšli na procházku k vodopádům, takže tu bylo ticho a pachů také ubylo. Po dlouhé době je tu klid. uvědomila jsem si v duchu a lehce jsem pohodila ocáskem do vzduchu. Netušila jsem, že hned v zápětí bude onen posvátný klid porušen. Do čenichu se mi dostal známý pach. Nemusela jsem přemýšlet o tom, kdo to je. Byla to má drahá přítelkyně Tailla. Jak dlouho jsem ji už neviděla?! Kde se toulala? Kde teď bydlí a co dělá? Má pořád ten kouzelný přívěsek? Změnila se nějak, nebo je pořád stejně chlupatá a nepřekonatelně milá?! otázky mi vířily hlavou. Postavila jsem se, lehce jsem se oklepala, aby mi srst splynula podél boků a studánkovýma očima jsem pátrala mezi stromy. Taiiluščin kožíšek jsem však nikde neviděla. Možná je teprve na kraji lesa. připomněla jsem si v duchu. Ani pach nebyl příliš silný, takže to bylo více než pravděpodobné. Doufala jsem, že tudy jen neprochází, a že se tu zastaví. Lehce jsem pohodila ocáskem do vzduchu. Těšila jsem se na svou skorotetičku Taillu a nemohla jsem se dočkat, až přijde. Snad ji nepotká někdo, kdo ji nezná. napadlo mě. Nechtěla jsem, aby Tailla schytala zbytečné šrámy na své cti. Patřila totiž mezi vlky, kteří tu byli vždy vítáni. Doufala jsem, že její případná návštěva nebude vadit Atrayovi, ale všechny obavy přehlušovala prudká radost, kterou jsem na sobě sice nedávala znát, leč byla silná. Tak kde jsi, Taill, kde jsi? ptala jsem se a nedočkavě jsem čekala na její huňatou srst.

Dál jsem ležela na chladné zemi, která byla pokryta jehličím, jako by přes ni byl položen tkaný koberec. Skylieth se rozhodla odhopsat za Atimem a mně to ani trochu nevadilo. Nevyznala jsem se v ní a to mi trochu kazilo celkový pohled na tu zvláštně se chovající vlčici. Po chvilce jsem modravýma očima zpozorovala Aranel, která mě bez váhání pozdravila, což mě nesmírně potěšilo, ačkoli jsem to na sobě nedala znát. "Dobré ráno, Aranel." odvětila jsem tiše vzápětí a doufala jsem, že to sněhobílá vlčice slyšela. Pochytila jsem, že se jdou všichni tři i se Skylieth podívat k vodopádům. Snad budou dostatečně opatrní. pomyslela jsem si a studánkovýma očima jsem se za nimi dívala. Pak jsem lehce švihla ocáskem do vzduchu a přešla jsem zpoza Skály přímo před ni. Kam jen to zase odskotačil Radny? přemýšlela jsem usilovně, ale za žádnou cenu jsem si nemohla vzpomenout. Pak jsem si vzpomněla, že jsem se chtěla jít podívat za Smrtí. Nikdy jsem tam ještě nebyla, což bylo zvláštní, když jsem se tu narodila a tolikrát jsem o té mystické bytosti slyšela. Měla bych se nejdříve dovolit u Atraye. domyslela jsem a mírně se pousmála. Nechtěla jsem ho za žádnou cenu rušit, a proto jsem chtěla počkat, až se zase modrošátečkový ukáže, nebo mě přijde pozdravit. Třeba by šel ke Smrti se mnou. napadlo mě vzápětí a musela jsem se usmát nad představou, která se mi mlžně objevila v hlavě. Bylo by to kouzelné, vejít do jejího chrámu s tatínkem po boku. Alespoň by se přesvědčila, že odvahu sice mám, ale jistota je jistota. Musela jsem se nad tou bláznivou představou znovu ušklíbnout. Pak jsem se podívala k obloze a na krátkou chvíli jsem se zasnila. Byla jsem ve voňavém lese a nic mi tu nechybělo. Měla jsem co jíst, pít, s kým si povídat, zkrátka jsem tu byla znovu doma a nemohla jsem se toho pocitu dosytosti nabažit.

Po obloze se pohybovalo zlaté slunce. Atimu zněl nadšeně. Vypadalo to, že se mu líbí jak ve smečce, tak v našem honosném skalním úkrytu, za což jsem byla ráda. Vyprávěl mi i o magii ohně a o tom, že se mu s ní příliš nedaří. Lehce jsem na všechna jeho slova kývala. Tušila jsem, že se to časem bude zlepšovat, že postačí jen řádný trénink. To už jsem mu však nesdělila, protože se k nám přihnala Lieth a přidala se k nám. Okamžitě se začala na něco ptát Atima. Byla to zvláštní vlčice. Dívala se na mě jaksi drze, což se mým studánkovým očím příliš nezamlouvalo. "Zdravím Tě také." odpověděla jsem vychovaně na pozdrav a dál jsem její drmolení neposlouchala. Proč nespí ve Skále, jako ostatní vlci ze smečky? položila jsem si zvláštní otázku. Téměř okamžitě jsem poznala, že z ní není cítit obvyklá kamenná vůně, kterou měli na svých kožíšcích všichni místní vlci, kteří obývali Skálu. Nechtěla jsem se ptát na její důvody. Výraz, který měla ve tváři mi lehce napovídal, že bych dostala drzou odpověď, která by mi stejně nestačila. Proto jsem se neptala a klidně jsem dál ležela na měkkém jehličí. Atimu se rozhodl odejít do úkrytu. Asi se chce schovat přes sluncem. napadlo mě. "Nerušil si. Děkuji Ti za společnost." odvětila jsem na jeho poslední větu a lehce jsem švihla ocáskem do vzduchu. Na okamžik se u nás mihl i hnědý vlk Coeden, který se šel zbavit horka k vodopádům. Na jeho pozdrav jsem odpověděla letmým úsměvem, nechtěla jsem ho nijak zdržovat v naplánované cestě a klidně jsem hleděla před sebe. Pak mé studánkové oči padly znovu ke Skylieth. Nedokázala jsem pochopit její chování. Někdy byla poměrně milá, dnes však vypadala podrážděně a značně nespokojeně. Netušila jsem, jestli je to její povahou, nebo nějakou jinou příčinou, ale neměla jsem náladu na nějaké zjišťování. Raději jsem mlčela a pozorně jsem se dívala kolem sebe. Pokud by mi chtěla něco říct, stejně to udělá. utvrdila jsem se ještě v duchu a nechala si cuchat srst mírným vánkem.

Slunce pomalu vycházelo, když jsem modravýma očima spatřila šedého vlka s černou ponožkou na pravé přední noze. Bez rozmýšlení zamířil přímo ke mně a pozdravil. Své překvapení jsem skryla pod ledovým výrazem mé tváře tak, jak bylo mým zvykem. Jak se ten vlk jen jmenuje? běželo mi hlavou. Atimu! No jistě! vzpomněla jsem si a lehce pohodila ocáskem do vzduchu. Měl zvláštní nápad. Chtěl rozdělat oheň. Jeho oči červeně zářily, bylo mi tedy jasné, že je to jeho magie, a že ji chce zřejmě vyzkoušet. Začínalo však být poměrně teplo a já jsem měla neblahé tušení, že za malou chvíli už nám bude zlatavý kotouč na obloze znovu prohřívat kožíšky. Proto jsem se rozhodla nesouhlasit a konečně jsem se odhodlala promluvit. "Dobré ráno, Atimu. Myslím, že bude příliš velké horko na to, abychom tu cokoli zapalovali. Mohlo by se nám to v tomhle suchu lehce vymknout z tlapek." odmlčela jsem se a studánkovýma očima jsem se na šedavého vlka zadívala. "Myslím, že se svou magií ohně bys oheň lehce zapálil právě Ty. Nedělej to však v takovém suchu, prosím." dodala jsem s ledovým klidem a zlehka jsem se usmála, nebylo to sice skoro znát, ale byl to jistý projev náklonnosti. Kupodivu jsem k tomuto šedému vlkovi necítila žádnou zášť, přestože jsem neměla nijak dobrou náladu. "Jak se Ti tu vlastně líbí? Vybral sis své místo ve Skále?" zeptala jsem se nakonec, aby si nemyslel, že přišel nevhod. Z neznámých důvodů jsem byla docela ráda, že nejsem sama. Chtěla jsem co nejdříve najít Atraye a požádat ho, zda by mě nepustil na výpravu za Smrtí. Chystala jsem se tam už dlouho, ale tahle doba mi přišla správnější, než jakákoli jiná, proto jsem toho chtěla náležitě využít. Zatím jsem se však nepostavila a modravě jsem sledovala Atima, který přede mnou ještě stál.

Tiše jsem ležela kousek za Skálou. Od jejího vchodu na mě nebylo vidět, což jsem značně oceňovala. Před deštěm mě chránily mohutné koruny zelenavých smrků a nedovolovaly ani dešti ani slunci dopadnout na můj stříbřitý kožíšek. V čenichu se mi mísila hromada pachů. Vlci odcházeli a zase přicházeli. Občas tu byl i někdo cizí, což se mi příliš nelíbilo, ale doufala jsem, že je tu dost jiných a momentálně schopnějších. Moje ledově chladná nálada mě pomalu začínala nudit, ale nedokázala jsem v sobě najít ani kousek vůle, který by mi umožnil jakoukoli změnu. Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Jedna přeskakovala druhou. Bylo to zvláštní. Občas jsem pohodila ocáskem, ale jinak jsem se nijak významně nehýbala. Netížil mě ani pocit žízně ani pocit hladu. Nebylo to úplně v pořádku, to jsem věděla. Své zvláštní rozpoložení jsem přikládala neustávajícímu dění, které neutichalo ani v noci. Smrkový les znovu pulzuje životem. jedna část mé mysli říkala, že je to správně, že je to přesně to, co jsem po celou dobu chtěla. Ta druhá však ostře odporovala, že to tak docela není pravda. Že by se to tu mohlo konečně uklidnit, že by tu zase mohl být měkký klid, který by rušilo jen štěbetání ptáků a občasný příchod někoho ze smečky. Musela jsem sama sebe okřikovat. Tyhle myšlenky nebyly spravedlivé ani ke mně ani k Erynijské smečce, to jsem dobře věděla. Odejde Radny s tou rezavou vlčicí, nebo tu zůstane společně s ní. prolétlo mi hlavou. Kupodivu jsem k oné vlčici nepociťovala žádné nepřátelství a byla jsem nesmírně vděčná za to, že Radny nemusí trávit slunečné dny sám. Tohle bylo o něco lepší řešení. Kde se nám toulá SazXeen? ptala jsem se neustále sama sebe. Věděla jsem, že se po ní stýská i mému modrošátečkovému tatínkovi, možná právě proto jsem začínala pociťovat zvláštní věc. Byla jsem rozladěná, že nás tu nechala, netušila jsem proč a milovala jsem jí stále stejně. Měla jsem kvůli ní na srdci hlubokou jizvu a té jsem se nemohla zbavit. To jediné mi bránilo v tom, abych jí začala hledat. Chyběla mi, ale naučila jsem se být vděčná za přítomnost Atraye a Radnyho. Bylo to hned o něco snesitelnější čekání. Stejně nekonečné, jako to na Godota. Slunce se pomalu začínalo ukládat ke spánku a mé studánkové oči nepřestávaly sledovat okolí.

// Dobrý večer, omlouvám se. Odjíždím na tábor, takže nebudu aktivní. Mějte se tu krásně. Freya se nachází buď před úkrytem, nebo v něm. Mávám =)

Bylo tu více než rušno. Neustále někdo odbíhal a znovu se vracel. Radny se s Jennou vypravili na průzkum blízkého okolí. Lieth také kamsi odběhla. Možná by tu měla trávit více času. pomyslela jsem si a lehce švihla ocáskem. Tady u Skály bylo poměrně příjemně, protože tvořila dlouhý a chladný stín. Pomalu jsem se položila na chladnou zem. Takhle zráno nebývalo takové horko a srstí se mi proplétal něžný vánek. Modravýma očima jsem sledovala své okolí. Šedá vlčice Indil, která měla jasně modré oči, se jimi dívala mírně a přátelsky. Atray souhlasil s jejím nápadem a chystal se jí v nejbližších chvílích ukázat vnitřní prostory našeho úkrytu. Zlehka jsem se na něho usmála a dlouhou chvíli jsem na něm ulpěla studánkovýma očima. Modrý šáteček se okolo jeho krku zlehka pohupoval a vlnil. Vždy mě znovu uchvátila jeho blankytně modrá barva. Coeden, Aranel i Coffin stáli před Skálou. Neposlouchala jsem, o čem se baví, ale vypadali poměrně spokojeně. Snad se jim tu líbí. prolétlo mi hlavou a doufala jsem, že se nepletu. Flekatý vlček tu byl sice jen na návštěvě a už se chystal k odchodu, ale nebyly s ním sebemenší potíže. Když odešel z lesa, přemýšlela jsem, kam se asi vydá nyní. Modravě jsem zamžourala proti zlatému slunci. Stálo poměrně nízko, jak už tomu z rána bývá. Z čista jasna a možná právě díky jeho zlatavé záři mi na mysli vytanula zvláštní myšlenka. Co kdybych navštívila Smrt? prolétlo mi hlavou. Pravdou bylo, že jsem se za ní chystala před několika měsíci, ale vždy mě cosi odradilo od toho, abych svůj plán opravdu uskutečnila. Teď jsem byla ve Smrkovém lese, ležela jsem před Skálou a připadala jsem si lehce nevyužitě. Nechtěla jsem však nikoho rušit od rozjímání a bylo mi prapodivně smutno. Tušila jsem, po kom se mi stýská a byla jsem si jistá, že to nejde změnit. Stejně tak, jako mi zvláštně hlodavá domněnka napovídala, že ten její samolibý výraz už zřejmě nikdy neuvidím. Že už nebudu cítit tu zvláštně nasládlou vůni ostružin, které milovala. Nejsi na to sama. zašeptal jakýsi cizí hlas v koutku mé mysli. Musela jsem se v duchu ušklíbnout. Ne?

Rozednívalo se. Slunce znovu získalo svou nadvládu nad světem a dávalo to patřičně najevo. Hřálo už takhle brzy z rána. Všichni přítomní byli do něčeho zabráni. Rezavá vlčice Jenna se rozhlížela po okolí a můj bráška se jí plně věnoval. Indil byla zase zabraná do rozhovoru s Atrayem. Přijal jí do smečky a vypadalo to, že z toho má šedavá vlčice upřímnou radost. Snad bude vše dobře fungovat. pomyslela jsem si a studánkovýma očima jsem se podívala k obloze. No a co teď? přemýšlela jsem. Věděla jsem, že každý člen smečky má svůj vlastní úkol, že každý obstarává něco jiného, ale doposud to modrošátečkový nijak nerozděloval. Nebylo divu, neměl téměř žádnou možnost. Přicházelo sem stále více vlků. Ať už tu byli na návštěvě, nebo chtěli být přijati do smečky, býval jich tu poslední dobou zvýšený počet. Nebyla jsem si jistá, jaký ve mně převládá pocit.
Coeden s Aranel se zdržovali uvnitř ve Skále a Indil se vyslovila, že by se chtěla podívat dovnitř. Požádala o to Atraye. Lehce jsem kolem kaštanově hnědého vlka prošla, otřela jsem se mu o bok a pokračovala jsem kousek dál. Modravýma očima jsem se významně podívala na Radnyho a zlehka jsem se na něho pousmála. Pak jsem se posadila před Skálu a ocásek jsem si obtočila kolem tlapek. Pozorně jsem sledovala okolí a čekala, co se bude dít. Vánek mi lehce čechral srst, ale v lese se nepohnula ani větvička. Léto se nevzdávalo a bylo parné a zvláštně vlhké.

// Zřejmě si užívá prázdnin =) ale on se jistě brzy projeví =) =)

Radnyho pach byl stále silnější. Nakonec zesílil tak, že jsem si byla naprosto jistá, že musí být na kraji Erynijského lesa. Za krátký okamžik se jeho barvený kožíšek objevil mezi stromy. Nebyl však sám. Vedle něho kráčela jakási šedavá vlčice. Nikdy před tím jsem ji neviděla. Radny ji dovedl až ke mně, studánkovýma očima jsem si ji pečlivě prohlížela. Můj nevycválaný bratr nám však nedělal společnost příliš dlouho a znovu odběhl kamsi k hranicím našeho lesa. Šedá vlčice pochválila Smrkový les, můj ledový pohled se nijak nezměnil. Zřejmě by se chtěla přidat do smečky. problesklo mi hlavou, ale neměla jsem nad tím čas přemýšlet. Radnyho pach znovu zesílil. Můj drahá bráška se za okamžik vrátil. Nebyl však sám. Po jeho boku kráčela drobná rezatá vlčice. To je ta jeho kamarádka. vzpomněla jsem si po chvíli a lehce na ni kývla. To už tu byl ale také modrošátečkový, přivítal Radnyho a rozhovořil se s šedou vlčicí. Představila se jako Indil. Nevypadala nepřátelsky, spíše naopak. Moje ledová tvář však neroztála ani na okamžik. Zvedla jsem se, mírně se otřásla, aby se má srst srovnala a znovu mi splývala podél boků. Pak jsem tichým a ladným krokem prošla okolo Atraye hovořícího s Indil. Něžně jsem do něho strčila čenichem a pošeptala: "Vypadá mile." Byla jsem si jistá, že to mohl slyšet jen on. Měl přece ty nejlepší ušiska na světě. U těch dvou jsem se však nezastavila a pokračovala jsem k Radnymu. "No to je dost." řekla jsem a v tu chvíli můj ledový výraz zmizel a vystřídal ho ten radostný. Mírně jsem Radnyho dloubla do žeber a olízla ho v blízkosti čenichu. Pak jsem se modrými zraky pootočila k Jenně. "Vítej, snad se Ti tu bude líbit." řekla jsem tichým a vyrovnaným hlasem. S lehkým úsměvem, který vzápětí zmizel jsem se vrátila na své místo. Zůstala jsem stát a modravě jsem pozorovala dění okolo mně.

Byla jsem lehce překvapena, jak mile Atray přijal Atima za dalšího člena smečky. Nebyla jsem samozřejmě proti. Atimu nevypadal jako problémový vlk a doufala jsem, že se nepletu. Atray mi projel svým uhlově černým čenichem srstí a pak vešel klidným krokem s nově přijatým vlkem do Skály. Chvíli jsem se rozmýšlela, zda půjdu za nimi, nebo ne, ale rozmyslela jsem si to. Už jsem znovu cítila Lieth. Nepletla jsem se, za krátkou chvíli prolétla okolo a její pach zesílil. Nebyl to však jediný pach, který jsem cítila. Cítila jsem další. Cizí. Co tu dělá? prolétlo mi hlavou. Nebylo pro mě těžké rozpoznat, že se jedná o vlčici a doufala jsem, že ani ta se zde nechystá vyvádět žádné vlkoviny. Že by se chtěl další vlk přidat do smečky? prolétlo mi hlavou, ale třepla jsem jí. Studánkovýma očima jsem sledovala každou mezeru mezi smrky. Každou chvíli jsem totiž očekávala onu vlčici, kterou jsem cítila. Posadila jsem se, obtočila jsem ocásek kolem tlapek a modravě hleděla. Atraye jsem cítila za sebou v jeskyni a tak jsem si byla i sama sebou jistější a přítomnost dalšího cizího vlka mě nijak neznepokojovala. Kde je ten Radny? pomyslela jsem si. Občas jsem měla pocit, že ho cítím. Bylo to v okamžicích, kdy foukal vítr od řeky Mahtaë. Ani tímto jsem si však nebyla příliš jistá a tak mi nezbývalo nic jiného než doufat, že se brzy vrátí a bude živý a zdravý. Postrádala jsem samozřejmě i další dva sourozence, ale k těm jsem si nikdy nevybudovala příliš silný vztah. Ani jsem nemohla. Téměř jsem je neznala. Proto pro mě byli nejdůležitější Atray s Radnym. Dva vlci mého života. Jeden pestrobarevný, druhý modrošátečkový. Teď však nebyla ta pravá chvíle na přemítání. Snažila jsem se dávat pozor, odkud se vynoří neznámá vlčice. Ledový pohled jsem proto nespouštěla ze smrkové kůry.

Zlehka jsem naklonila hlavu na stranu. Atimu totiž netušil, co je to smečka. Dokonce ani nevěděl, co znamená slovo alfa. Zřejmě byl dlouhou dobu v naprosté izolaci. v duchu jsem šedého vlka litovala. Zřejmě to nebylo vůbec jednoduché, samotné mi smečka strašlivě chyběla, když jsem byla mimo ní, takže jsem si to nedokázala dost dobře představit, ale navenek jsem to nedávala znát, jak bylo mým zvykem. Atray vypadal také překvapeně, modravý šáteček se mu chvěl v mírném vánku a zlehka se pohupoval na jeho krku. S trpělivostí, která mu byla poslední dobou vlastní a za kterou jsem byla nesmírně ráda, začal vysvětlovat Atimovi, co znamená pojem smečka a kdo je to vlastně alfa. Byla jsem ráda, že se toho zhostil s takovým klidem. Když skončil, zkoumavě jsem se podívala modrýma očima na Atima, zda tomu rozumí. Pak můj pohled sklouzl k Atrayovi, zlehka jsem se na něho usmála. Když jsem se znovu otočila k šedému vlkovi, měla jsem už na tváři znovu onen mírný ledový výraz, který nebyl ani přátelský ani nepřátelský, zkrátka byl. Netušila jsem, zda se k nám Atimu touží přidat, nebo o co se tu jedná. Do dnešního dne neznal pojem smečka a tak jsem si nedokázala představit, jaká bude jeho reakce na novou informaci, proto jsem z něho ani na chvíli nespustila modravé zraky.

Déšť ustal a na obloze se začalo znovu objevovat Slunce. V tu chvíli mě do čenichu praštil pach, který jsem neznala, ale byl mi ze Smrkového lesa nějak povědomý. Nemusela jsem příliš dlouho čekat. Mezi stromy se během chvíle objevil šedavý vlk, došel až ke mně a promluvil. Co tu hledá. prolétlo mi hlavou, ale nemusela jsem se na nic ptát, vše mi bylo ve chvilce vysvětleno. V tu chvíli se po mém boku objevil modrošátečkový a promluvil. Byla jsem ráda, že to on se představil jako první a obeznámil vlka, kde se to vlastně nachází. Atimu, tak se představil šedý vlček, vypadal lehce zmateně. Nevypadá, že to tu zná. pomyslela jsem si a lehce jsem švihla ocáskem do vzduchu, věděla je, že je teď na mně, abych se představila. "Dobré ráno, jsem Freya, dcera Atraye." pronesla jsem tiše a klidně. Vyskočila jsem na všechny čtyři tlapky a lehce se oklepala, abych si srovnala svou stříbřitou srst podél boků. Atray se na mě zkoumavě podíval s výrazem, který se ptal, co tu ten vlček dělá. Zlehka jsem mu naznačila, že jsem od něho zatím slyšela jen pár vět a tak vlastně nevím, proč se chce připojit k naší debatě. Že by stál o členství ve smečce? prolétlo mi hlavou, ale věděla jsem, že tu nejsem od toho, abych to posuzovala a tak jsem se na červenookého vlka zkoumavě podívala, zatím se choval více než slušně. "Proč tu jsi? Chceš si s námi povídat?" optala jsem se tiše a ledově klidně, jakoby mě jeho přítomnost nijak nerozčilovala. Doufala jsem, že se jeho chování nijak nezmění, takhle byl poměrně příjemný a milý. Drzost zřejmě nebyla jeho vlastností, což bylo jen a jen dobře.

Lehkým klusem jsme všichni tři doběhli před Skálu, kde už čekala druhá část smečky. Všichni až na Lieth se do zajíců hladově pustili. Snad je to nakrmí. pomyslela jsem si a z menšího zajíce jsem snědla jen jednu jeho zadní nohu. Na nic víc jsem nějak neměla chuť, ani hlad mě nesužoval, proto jsem se rozhodla přenechat zbytek onoho zajíce raději ostatním. Když jsme všichni dojedli, Atray se rozhodl ukázat nově příchozím Skálu. Podívala jsem se na něho modrýma očima a lehce jsem se usmála. Tímto pohledem jsem mu naznačovala, že zůstanu pro tentokráte raději před Skálou, kde byl příjemný chlad. Měsíc visel na nebi jakoby byl přivázán na jakémsi provázku a měkce osvětloval okolí. Netrvalo tomu dlouho, za chvíli se nebe zatáhlo a začali se po něm rozbíhat klikaté blesky. Na jehličím pokrytou zem dopadly první kapky chladivého deště. Atray a ostatní zmizeli uvnitř Skály. Mohla bych si jít lehnout do jeskyně, abych nebyla mokrá. uvědomila jsem si, ale věděla jsem, že tam bych mohla jen těžko sledovat dění okolo. Do čenichu mi přicházelo jen pár pachů. Byla tu vůně zajíců i vysoké, která tu nebývala příliš často, ale zrovna jsme dojedli a tak mi přišlo zbytečné lovit další zvířata. Chuť lovit nade mnou nikdy nezvítězila, nerada jsem zabíjela zvířata, ať už byla jakákoli. Ležela jsem na moknoucí zemi. Má srst byla mokrá jen nahoře, hlouběji se kapky nedostaly. Proto jsem se modravě dívala na zlaté blesky a nechávala jsem kapky dopadat na svá záda.
Po chvíli mi přišlo na mysl, kde je asi Radny, přece jen jsem ho očekávala o něco dříve, ale doufala jsem, že je v pořádku. Zřejmě je stále se svou vlčicí. lehce jsem se ušklíbla, protože jsem doufala, že se ještě někdy vrátí a znovu se tu budeme bok po boku prohánět Smrkovým lesem. Vrať se. přála jsem si v duchu a vzpomněla jsem si na ztracenou SazXeen, po které se mi neuvěřitelně stýskalo, ale čas i tento pocit lehce otupěl, takže už nebyl tak silný a nemrazil mou mysl děsivým zjištěním.