Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Má domněnka byla správná, ani modrošátečkovému se teplé zimní počasí nelíbilo. "Snad bude brzy zase sněžit." odpověděla jsem mu s úsměvem, protože mi připadalo, že vlka podivná změna počasí trápí. Když se na mě Atray podíval modrýma očima a chtěl, abych mu pověděla, o čem jsem s ním tenkrát chtěla mluvit, neubránila jsem se úsměvu. "Chtěla jsem se Tě optat, jestli se můžu vydat ke Smrti." pousmála jsem se na kaštanově hnědého vlka. "Chtěla jsem mít svolení od alfy." usmála jsem se na něho mile. Vlastně téměř nadšeně. "Jenže Ty jsi byl na lovu, tak jsem nechala po Atimovi vzkázat, kam jsem šla, ale vrátila jsem se zřejmě jen o něco později, než Ty z lovu" dodala jsem s úsměvem. Bylo to trochu zamotané a netušila jsem, jestli už se Atimu s Atrayem setkal, aby mu vše vyřídil. Spíše jsem předpokládala, že se nepotkali a modravýma očima jsem si svou alfu prohlížela. Musím zjistit, v jaké jeskyni budu spát, přece tu nemohu bydlet věčně. slíbila jsem si v duchu. Pak jsem lehce naklonila hlavu na stranu, protože jsem každou chvíli očekávala, že Atray promluví. Jeho měkký hlas mě uklidnil natolik, že jsem se rozhodla o výstupu u Vodopádů mlčet. Snad jen kdyby cítil tu cizí vlčici. slíbila jsem si, za jakých podmínek bych Atrayovi svůj výlet vyzradila.

Musela jsem na chvíli usnout, protože když jsem otevřela studánkové oči, uviděla jsem siluetu Atraye přímo ve vchodu do jeskyně. Zřejmě už také zpozoroval, že se z nebe nesnášejí žádné sněhové vločky, že nemrzne, a že je až nepříjemné teplo. Říct, nebo ne? ptala jsem se sama sebe v duchu a nebyla jsem si příliš jistá. Ne, budu mlčet, beztak mě prokoukne. ušklíbla jsem se v duchu. Kaštanově hnědý vlk mě znal, jako svoje tlapky a ještě nikdy se ve svých odhadech směrem ke mně nespletl. Proto jsem neměla sebemenší důvod myslet si, že tomu bude jinak, přesto jsem byla odhodlaná mlčet a nechat vše náhodě. Zůstala jsem tedy ležet, jen jsem zvedla hlavu a modravě jsem se dívala na Atraye, po chvíli jsem tiše promluvila. "Dobré ráno, tedy spíš noc." upravila jsem svůj pozdrav při pohledu ven. Jediné, co jsem viděla bylo mdlé světlo měsíce a Atray, z této skutečnosti jsem usuzovala, že bude nejspíše temná a teplá noc, což nebylo v tomto období zvykem. "Je až příliš teplo, že?" dodala jsem tiše a lehce jsem švihla ocáskem do vzduchu. Studánkovýma očima jsem se vyhýbala pohledům modrošátečkového a raději jsem pozorovala, jak se jeho modravý šátek ani nepohne. Smutně jsem na něj ještě soustředěněji upřela oči a nakonec jsem ho donutila, aby se mírně zatřepotal. Funguje to! zvolala jsem v duchu radostně a hned jsem měla o něco lepší náladu. Smrt zřejmě dodržela sví slovo a zlepšila mou magii vzduchu, chtěla jsem o ní Atrayovi co nejdříve povědět, a pak taky o tom, jak jsem si vyžádala ještě jednu magii,úplně novou. Magii, která mi připomínala ostružinovou vlčici, a kterou jsem si vyprosila snad právě proto, že jsem k zimě nějakým způsobem patřila.

<<< Erynijský les

Lehkým krokem jsem našlapovala směrem, kde jsem tušila Atraye. Chvíli trvalo, než si moje studánkové zraky přivykly na přítmí, které tu panovalo. Modrošátečkový dál klidně ležel a oddechoval. Konečně doma, tati. pomyslela jsem si a opatrně jsem se k němu položila, hlavinku jsem si opřela stejně, jako před odchodem a vydechla jsem. To snad není možné. létalo mi hlavou a začala jsem tiše šeptat, aby mě Atray neslyšel. Nechtěla jsem u něho fňukat, to rozhodně ne a také jsem mu nechtěla přidělávat žádné další starosti, měl jich s tou naší povedenou smečkou už tak až příliš mnoho. "Já ... asi jsem teď něco řádně pokazila, tati." zašeptala jsem do ticha a směrem z jeskyně, abych svého drahého alfáka nevzbudila. Pak jsem posmutněle přivřela své studánkové oči a zabořila jsem čenich do kaštanově hnědé srsti, která voněla domovem. Nic není důležitější, než modrošátečkový, bráška a Erynijský les. Nic na světě! opakovala jsem si v duchu. Jestli jsem něčemu věřila, pak tomu, že mě nezklame ani Smrkový les, ani Radny, ani Atray. Snad to pochopí, prosím, ať se za mě nemusí stydět. přála jsem si z celého vlčecího srdce nedospělé bety Erynijského lesa.

<<< Vodopády

Lehkým klusem jsem konečně doběhla do našeho smůlou vonícího lesa. Díky Velkému, les. pomyslela jsem si. V hlavě jsem si přehrávala rozhovor, který jsem vedla s někým, kdo mě odmítal respektovat, ačkoli jsem se snažila sebevíc. Ale jednou jsem byla betou a tušila jsem, že kdybych zůstala u Vodopádů ještě o trochu déle, rozhodně bych se neubránila prudké hádce, nebo dokonce rvačce a za to mi ani jedna z vlčic opravdu nestála. Teď jsem jen tiše doufala, že se na mě nebude zlobit Atray s Radnym. Nechtěla jsem je zklamat, nikdy, ale právě dnes jsem si nebyla jistá, jestli jsem něco nepokazila. Rozhodně tu nebudu králíkům pro legraci. řekla jsem si odhodlaně a ledově v duchu a v tu chvíli jsem věděla, že jsem skálopevně přesvědčena o tom, že jestli mi dal Atray post bety omylem, zase by mi ho vzal a to se zatím nestalo. Byl to spravedlivý vlk, vlastně vůbec nejspravedlivější ze všech vlků, které jsem kdy měla možnost poznat a Radny byl jeho dobrým rádcem. Moji dva milovaní vlci patřili do smečky, kterou jsem zbožňovala a jedna věc byla téměř hmatatelná, pokud někdo v naší smečce býti nechtěl, mohl bez problémů odejít a přestat dělat problémy. To bylo heslo, kterým jsem se od této chvíle hodlala řídit. Nechceš, dobrá, nechtěj, ale nectíš-li pravidla smečky, zmiz. Plavnými skoky jsem vyskákala až k Atrayově jeskyni.

>>> Skála, jeskyně modrošátečkového

Cizí šedavá vlčice si zjevně myslela, že se obávám jejího přidávání do smečky. Tak to opravdu ne. ušklíbla jsem se v duchu a ledově jsem se na ni podívala. Tady šlo jen o princip. Jednou jsem byla ochranář a o její návštěvě jsem nic nevěděla, tak jak jsem mohla tušit, že je vše v pořádku. No a když jsem tu už byla, nehodlala jsem se vzdát svého chování. Někde zkrátka byly ony hranice, kde to ještě v pořádku bylo a kde už ne. Tyto hranice byly jak morální, tak fyzické. Pootočila jsem se k cizince a odpověděla jsem jí na jejích pár vět. "Ne, to jsem si opravdu nemyslela, kdyby jsi byla další zájemce o členství ve smečce, rozhodně byste nezůstaly se Skylieth tady." řekla jsem tiše a klidně. Tušila jsem, že kdyby měla Skylieth někoho nového do smečky, jistě by nám ho přivedla hned, jak by to bylo možné, ukázat.
"Ano, přesně to jsi měla udělat. Nebo dojít s Tvou přítelkyní až do lesa a oznámit nám to. Dobře víš, že jsme byli v lese, cítíš nás." pronesla jsem ledově ke Skylieth. Nikdy jsem po ní nechtěla, aby mi nějak vyjadřovala svůj respekt, ale co bylo moc, to bylo moc. "Zjevně Ti nejsem dost dobrým a vysokým členem smečky. Dobrá tedy, jak si přeješ, velevážená lovkyně." pronesla jsem ledovým a ostrým hlasem. "Až se napijete, vyprovoď svou přítelkyni z území Tvé smečky, děkuji. Sbohem a tlapku." poslední slova byla mířena směrem k nepředstavené cizince. "Těšilo mě." dodala jsem ostře a ledově a klidným krokem jsem zamířila směrem, kterým se tyčil Erynijský les patřící smečce Erynijské a Skylieth.

>>> Erynijský les

Cizí vlčice si zjevně myslela, že jsem jen mladá a drzá vlčice. Pleteš se. Skylieth se mnou také mluvila nepříliš milým tónem, což se mi nelíbilo a rozhodně jsem se s tím nehodlala smířit. "Chtěla jsem slyšet nejprve vysvětlení od člena smečky, na to mám snad právo." řekla jsem kousavě směrem k cizí vlčici, která mi stále nebyla představena. "Jsem Freya, beta zdejší smečky." dodala jsem, abych doplnila svou nedbalost, že jsem neřekla hned na začátku, kdo vlastně jsem. "Myslím, že jsi mohla něco říct, nebo ne?" řekla jsem ledově směrem ke Skylieth, která o mě jako o betě zjevně pochybovala, soudě podle jejího tónu i postoje. "Myslím, že by to byla slušnost. Na Tvé riziko tu pořád je, ale cizí pach je cítit i ve Smrkovém lese a myslím, že jsem ho cítila nejen já." přidala jsem s klidem ještě pár slov a nadechla jsem se, abych mohla pokračovat. "Vodopády nejsou územím Erynijské smečky?" optala jsem se Skyl na jistou nesrovnalost, kterou mi sdělila. Rozhodně jsem si nemyslela, že by byl nějaký rozdíl mezi Smrkovým lesem a Vodopády, jednou nám tahle padající voda patřila a tak to zkrátka bylo. "Chtěla jsi své přítelkyni zdejší místo ukázat, nebo je k tomu jiný důvod?" optala jsem se nakonec, protože jsem zastávala názor, že povídat si mohly i na území, které neobývá smečka a rozhodně by mi to nijak nevadilo. Ledovost v mém hlase byla téměř hmatatelné a mé oči se proměnily ve dva kusy ledu. Měla jsem té drzosti právě dost.

<<< Erynijský les

Lehkým klusem jsem se snadno dostala až k vodě. Stříbřité kapičky padaly do nedozírné hlubiny. Před studánkovýma očima se mi naskytl zvláštní pohled. Opravdu tu byla Skylieth, jak jsem správně odhadla a druhou vlčici, která byla nedaleko od ní a něco jí vyprávěla jsem neznala. Měla zvláštní znaky a na krku se jí houpal přívěsek. Ladným krokem jsem se přiblížila k dvojici, v očích ledový výraz. "Dobré poledne." pronesla jsem ledově klidně, když jsem k oběma došla na doslech, srst mi cuchal lehký vánek. Jakoby se mě snažil uklidnit, byla jsem ráda, že je tu se mnou alespoň on. Bylo příjemné vědět, že je má magie v pořádku. "Mohu se Tě ptát, co tu dělá tato vlčice?" pohlédla jsem zpříma a ledově chladně Skyl přímo do očí, pak jsem pohlédla na neznámou vlčici a letmým pohledem jsem ji pozdravila. Byla jsem přece jen dobře vychovaná, učila jsem se od těch nejlepších a na to jsem byla opravdu hrdá. Byla jsem zvědavá, co mi naše nově jmenovaná lovkyně poví a jak mi vysvětlí tuto neohlášenou návštěvu. S tlapkami pevně na zemi jsem studeně hleděla na Skylieth a čekala jsem vysvětlení. V hloubi duše jsem doufala, že mi to vysvětlí nějak logicky, a že takové vysvětlení budu moci přijmout, nebyla jsem totiž ochotná skočit na nějakou právě vymyšlenou větu. Pravdou bylo, že se neznámá na našem území nacházela v doprovodu člena smečky, ale pořád tu nebyla ohlášena a to mě na tom nejvíce rozčilovalo. Lehce jsem švihla stříbřitým ocáskem do vzduchu a čekala jsem.

<<< Skála, Atrayova jeskyně

Se zlým tušením jsem ladně seskákala z druhého patra Skály. Do černého čeníšku se mi neustále dral ten cizí pach. Cítila jsem spolu s ním však ještě jeden. Skylieth! došlo mi vzápětí. Jsou snad Vodopády vycházkové území? řekla jsem v duchu ledově a v tu chvíli mě popadl palčivý vztek. Netušila jsem sice, co je to za vlka, ale jistě jsem věděla, že na naše území nemá co pohledávat. Pokud ho k našim Vodopádům zavedla Skyl, je teď na její zodpovědnosti, jak se k tomu postaví, ale nehodlala jsem se vzdát toho, že za nimi jednoduše dojdu a optám se, co má tohle divadýlko znamenat. Smrkový les nikdy nebyl a nikdy nebude turistickou destinací. poznamenala jsem si sama pro sebe kysele a modravýma očima jsem se podívala směrem k jeskyni, kde pokojně a spokojeně odpočíval Atray. Byl to můj milovaný Atray a já jsem doufala, že mu jeho spánek vydrží, než se zase vrátím zpátky. Prosím. zaprosila jsem ho v duchu a lehkým klusem jsem se rozběhla směrem, kterým jsem cítila vodu a věděla jsem, že se za krátký čas před mýma očima rozprostřou Vodpády patřící Erynijské smečce.

>>> Vodopády

<<< Erynijský les

Když si moje studánkové oči zvykly na šero, jasně jsem viděla Atraye stočeného do klubíčka. Pravidelně oddechoval. Neubránila jsem se úsměvu, i když spal, sálala z něho autorita. Lehkým krokem jsem k němu přistoupila a dotkla jsem se stříbřitým čenichem srsti za jeho krkem. Pak jsem se tiše a co nejlehčeji položila k němu. Hlavu jsem si opřela o jeho hřbet a přivřela jsem studánkové oči. V tuhle chvíli mi téměř nic nechybělo. Svého Atraye jsem milovala a byla jsem pyšná na to, že vše zvládá sám. Musí být unavený. přemítala jsem. Jistě mu chybí družka. vzdychla jsem tiše. Tohle byla snad jediná věc v celém vlčím světě, se kterou bych modrošátečkovému nikdy nedokázala pomoci. Nebyla jsem si totiž jistá, kde je moje maminka milující zimu. Vlastně jsem ani netušila, kde jsou moji dva sourozenci. Téměř jsem je neznala a nebyla jsem si jistá, jestli bych je poznala. Čím jsem si ale jistá byla, byla samota. Vlčice milující ostružiny a Atraye mi chyběla tolik, že jsem si nedokázala ani představit smutek, který musel vládnout duší kaštanově hnědého vlka. My Tě nedáme. slíbila jsem mu v duchu a lehce jsem zabořila čenich do jeho dlouhé srsti, která voněla pryskyřicí a sladce mi připomínala, že jsem doma, a že právě tady jsem trávila své první dny života. Byly to krásné vzpomínky, ale dobře jsem věděla, že ve vzpomínkách se zkrátka žít nedá. Snít je třeba. dodala jsem v duchu a poměrně spokojeně jsem přivřela modravé zraky.
Musela jsem se chtě nechtě zvednout, do čenichu mě uhodil cizí pach. Tak to tedy ne. Lehce jsem se dotkla Atraye za krkem a vydala se ven ze Skály.

>>> Erynijský les

<<< Západní Galtavar

Lehkým klusem jsem přešla hranice našeho Erynijského lesa. Doma! zavýskla jsem v duchu a pokračovala jsem směrem, kterým stála naše honosná Skála. Vlastně pro mě byla mnohem hezčí, než palác paní Smrti. Nebyl tu sice žádný kámen se zelenými žilkami, ale vonělo tu jehličí a pohoda. Cítila jsem téměř všechny vlky ze smečky. Zřejmě se vrátili z lovu. Jediného Radnyho jsem mezi pachy nenašla, zřejmě šel pro Jennu poměrně daleko, čemuž jsem se nedivila, netušila jsem, kam jeho partnerka běžela.
Když jsem přiběhla ke Skále, cítila jsem, že je Atray u sebe v jeskyni. Mám jít k němu, kdyby se vrátil Radny s Jennou, nebo bych ho raději neměla rušit a měla bych se usídlit do naší jeskyně? přemítala jsem. Nakonec jsem se rozhodla, že se podívám, jestli modrošátečkový spí a pokud bych ho nevzbudila, zůstala bych u něho v jeskyni. Přece jen jsem se s ním domluvila a vysvětlila jsem mu situaci, ač to bylo nedostatečné vysvětlení, doufala jsem, že stačilo. Proto jsem ladnými skoky vyskákala až do posledního patra Skály a modravě jsem nahlédla do jeskyně.

>>> Skála

<<< Jedlový pás

Rozdupaná půda tu na mě stále čekala, dokonce jsem se na ni těšila, protože jsem dobře věděla, že za touto planinou, kde nerostly žádné stromy, mě čeká milý a milovaný les, kde to voní smůlou a smrky. Mám docela hlad. poznamenala jsem v duchu a chvíli jsem se zaobírala myšlenkou, že si něco ulovím. Pak jsem se přemluvila k opaku, bylo totiž velmi pravděpodobné, že zdatní lovci z naší smečky ulovili něco moc dobrého a to jsem si rozhodně nechtěla nechat ujít. Jestli chytili toho kance, budeme mít maso na celou zimu. usmála jsem se potěšeně a houpavě jsem klusala přes území, které neobývala žádná smečka. Byla jsem opravdu ráda, že se tudy mohu vracet a nemusím se domlouvat s žádnou cizí alfou na tom, zda můžu vkročit svou tlapkou na cizí území, nebo ne. Sama jsem tyhle přivandrovalce neměla příliš v oblibě a silně jsem pochybovala, že by tomu na jiném území bylo jinak. Vlci zkrátka moc nemuseli, když jste se jim potulovali po území bez jediného slova, ale stejně tak většinu rozčilovalo, když jste je rozptylovali od neodkladných povinností smečkových.

>>> Erynijský les

<<< Stará zřícenina

Ostrým klusem jsem doběhla do lesa, který voněl uklidňující vůní. Jedle jakoby mě konejšily, že je dobře, že jsem se ze Zříceniny vrátila jen s pár šrámy na duši. Vlastně jsem zřejmě dopadla nad míru dobře. Kdo ví, jestli mi to, oč jsem žádala černá vlčice splní? přemítala jsem, ale více než na zanechaných lesklých kamíncích mi záleželo na tom, že klušu živá a zdravá přes Jedlový pás. Země pokrytá šiškami byla pro mé tlapky rozhodně mnohem příjemnější, než jakýkoli leštěný kámen se zelenkavými žilkami. Byla jsem si dokonce jistá, že se na panství Smrti nějakou chvíli nevrátím. Vyděsila mě dost na to, abych toužila po dalším shledání, ať už by mi má přání splnila, nebo ne. Kéž už bych byla ve Smrkovém lese. pomyslela jsem si a dál jsem bez zastavení klusala lesem, který nepatřil nikomu. Díky tomu mohla být má zpáteční cesta poměrně rychlá. Už mě čekala jen cesta přes nerovné území planiny a byla jsem zpět v Erynijském lese. Vrátil už se Atray a ostatní z lovu? ptala jsem se sama sebe, ale odpověď jsem samozřejmě neznala. A co Radny s Jennou? ale ani tohle jsem nevěděla, proto jsem všechny zvláštní myšlenky vyhnala co nejrychleji z hlavy, abych mohla rychle klusat domů. V hlavě mi však stále zněla slova Smrti. Malá, nepovedená, krysa, potvora. vzpomínala jsem na označení, která mi uhlově černá vlčice přisoudila. Ještě, že jsem pryč! ulevila jsem si v duchu, když jsem před svýma modrýma očima spatřila rozlehlou planinu.

>>> Západní Galtavar

<<< Jedlový pás

Pomalým krokem jsem prošla mezi povalujícími se kameny. Před studánkovýma očima se mi objevil jakýsi val, který obklopoval honosnou stavbu. Takovou věc jsem ještě nikdy neviděla. Musela jsem se dokonce zastavit, abych si dílo prohlédla. Zvenku vypadala Zřícenina zanedbaně, porůstal ji mech, ale i přes ten byly vidět žilky, kterými byl protkán kámen, ze kterého byla postavena. Páni, to je krása! pomyslela jsem si a po pár vteřinách jsem se donutila jít dále. Přešla jsem val a vešla dovnitř. Nestačila jsem se divit svým modravým očím. Přímo přede mnou plápolal zelenavý oheň. Děsil mě jen tím, že hořel sám a nikde nebylo vidět žádné dřevo, které by se do tohoto zvláštního ohně přikládalo. Vpravo i vlevo byly jakési místnosti, podívala jsem se na obě strany a chvíli jsem váhala, kam se mám vydat, pak jsem si řádně prohlédla podlahu, na které jsem stála. Moje tlapky byly různě vysoko, jak byly kameny vyviklané a podlaha nerovná. Úplně vzadu se tyčilo zvláštní schodiště. Nebylo to snad ani schodiště, jen pár kamenů, které z něho zbyly a nyní vyčnívaly ze stěn honosného příbytku. Po krátkém rozhodování jsem se přece jen odhodlala a pomalým krokem jsem vyšla výš. I zde byla podlaha z toho zvláštního kamene. Lehkým krokem jsem vešla do jedné z místností, a když jsem se otočila, abych z ní zase vyšla, málem se mi zastavilo srdce. Přímo přede mnou stála vyzáblá vlčice, ačkoli nebyla příliš silné tělesné konstituce, sálala z ní moc a také rozhořčení. "Co tu děláš, ty malá potvoro?" štěkla po mě. Mírně jsem sklonila hlavu a odhodlala jsem se k tomu, abych promluvila. "Prosím Vás, nezlobte se na mě, já jsem Vás nechtěla rušit." řekla jsem trochu nejistě. "Mlč už, prosím Tě! Co si o sobě myslíš, hm?" vybafla na mě vlčice černá jako uhel. "Nic!" řekla jsem na svou obranu a honem jsem se nadechla, abych mohla pokračovat. "Já ... přišla jsem Vás o něco poprosit, drahá paní." vykoktala jsem nakonec nejistě a v modravým očích se mi zračil strach. Bála jsem se i pomyšlení, co teď ta černočerná řekne. "Tak poprosit? Copak jsem nějaký Vlčíšek, abych Tě obdarovávala?" řekla černá posměšně. Mírně jsem couvla, byla jsem s rozumem téměř v koncích, ale najednou jsem se znovu odhodlala, abych jí odpověděla. "Mám nějaké blyštivé kamínky, které se krásně lesknou ve svitu měsíce." zkusila jsem na svou obhajobu, protože jsem tušila, že má tahle vlčice moc ráda věci, které se blýskají. "Tak kamínky! No a co bys ode mě chtěla, ty potvoro. Jsi nějaká drobná, až moc! Jsi trochu nepovedená, zdá se mi, hm?!" zavrčela na mě paní Smrt. Vše, co řekla, se mě hluboce dotklo, ale doufala jsem, že se mě jen snaží vyprovokovat, abych ji příliš dlouho nezdržovala. "Chtěla bych Vás poprosit o zlepšení mé magie vzduchu, kterou ovládám." řekla jsem odvážným tónem, který jsem jen hrála a vlčice mi to nedarovala. "Nic na mě nehraj, maličká potvůrko, nebo Tě zašlápnu jako švába, rozumíš?! A to je všechno?!" štěkla po mě nepříjemně černá. "Ne. Ještě bych se chtěla naučit něco nového. Něco, co by mi pomohlo ovládat sníh." řekla jsem nyní už pevným hlasem. Vlčice měla jednoduše větší moc, vlastně největší, co jsem kdy cítila. "Sníh říkáš. No ... kupodivu to zní docela zajímavě a co za to, ty ničemnice?" řekla Smrt ledově, jakoby mi do duše bodala rampouch. "Přinesla jsem s sebou několik křišťálů a taky bílých oblázků, no a pak taky opály." řekla jsem mírným hlasem plným pokory. "Ukaž! A Ty se toho všeho tak lehce vdáš, co?" řekla vlčice tónem, ze kterého byla cítit chtivost. Neváhala jsem a vše, co jsem s sebou nesla jsem vysypala černočerné k tlapkám. "No, víc toho nemáš, malá?" štěkla po mě vlčice, studánkové oči se mi rozšířily hrůzou, více blýskavých věcí jsem s sebou už opravdu neměla. "Nemůžu se už na Tebe dívat, ty kryso mrňavá, zmiz už, nebo si to ještě rozmyslím!" štěkla po mě znenadání vlčice. "Moc Vám děkuji drahá paní, jste velmi laskavá." řekla jsem a kvapně jsem se rozběhla ke kamenům ve zdi a ještě rychleji jsem stála dole. Pak jsem pár skoky proběhla vstupní místností a běžela jsem, co mi tlapky stačily dál a dál od tohoto panství, které bylo sice honosné, ale značně nepříjemné místo.

>>> Jedlový pás

objednávka:
7 hvězd do magie vzduchu - 140 opálů
speciální magie (povoleno od Cernun) - 20 křišťálů a 200-400 oblázků
Sněhová princezna
popis magie: Freya se v případě nebezpečí dokáže po velkém soustředění rozptýlit do obláčku sněhových vloček, které pak levitují nad zemí v lehkém vánku a mohou se pohybovat o pár metrů. Tuto magii může Freya využívat jen v případě, že je někde v blízkosti voda. Její použití ji vysiluje, ale občas se vyplatí tuto magii použít k úniku z nebezpečí.

Děkuji =) =)

Zastavila jsem se. Byla jsem nejistá a nechtělo se mi jít dále. Netušila jsem sice, co uvidím, ale obávala jsem se, že ona paní Smrt nebude žádná milá vlčice. Přece jen bych si tu mohla na chvíli odpočinout. odůvodnila jsem si své zaváhání a musela jsem se mu chtě nechtě pousmát. Pak jsem ztuhla, přímo kolem mých tlapek prohopkal párek zajíců. No to je nevídané! pomyslela jsem si. Zajíci dělali, jako by mě vůbec neviděli a za krátkou chvíli mi zmizeli mezi mohutnými balvany. Možná je to tím, že jsou Vánoce. dodala jsem v duchu. Advent přinesl krásný vánoční čas a díky němu tu bylo milo a vlídně. Ačkoli jsem na tomto území ještě nikdy nebyla, vysoké jedle mi konečně dodaly potřebné odvahy, byla jsem si jistá, že teď už nebude tak těžké pokračovat v další cestě. Uměla by Smrt vyčarovat nějaké cukroví? ptala jsem se tiše sama sebe. Bylo zajímavé představovat si děsuplnou vlčici, jak kouzlí vánočku nebo perník. Alespoň by své sídlo provoněla vánoční náladou. V koutku duše jsem však pochybovala, že by měla tahle velevážená vlčice čas na tyhle vlčí skopičiny. To už by si rovnou mohla upéct krocana a nebo kapra. Lehce jsem se usmála. Jenže mé představy nekončily. Hodná tetička Smrt teď roznášela všem vlčatům drobné dárečky do připravené ponožky. To už byl vrchol. Tyhle představy byly zvláštní a sama jsem příliš nechápala, jak mě vůbec mohly napadnout. Byly paradoxní a navíc drzé, což nebylo nejvhodnější, když jsem se za chvíli chystala o něco žádat. Co když mě slyší? vyděsila jsem se najednou. Bylo totiž dost dobře možné, že umí číst myšlenky a slyší i to, co se v lese s jedlemi šustne. Tato představa mě donutila vykročit trochu váhavým krokem dále mezi kameny.

>>> Stará zřícenina

<<< Západní Galtavar

Nerovný terén, kde nerostly žádné stromy pomalu přešel v les, kde to omamně vonělo jehličím jedlí. Občas tu rostl dokonce i nějaký smrk nebo borovička, ale rozhodně tu všemu vládly jedle. Země byla pokrytá spadanými šiškami a jehličím. Opravdu se mi tu líbilo, proto jsem zpomalila a vše jsem si pečlivě prohlížela. Kůru stromů, košaté větve i jehličí pod stříbřitými tlapkami. Nebylo to tu tak krásné jako ve Smrkovém lese, ale rozhodně jsem byla ze zdejšího porostu a vůně nadšená. Pomalu jsem pokládala tlapky na měkkou zemi a studánkovýma očima jsem hledala, kde asi ona Smrt přebývá. Vlci, kteří o ní mluvili, vykládali o honosném sídle, které je v blízkosti jakýchsi balvanů. Nejprve bych měla najít ty kameny. umanula jsem si, ale nepřestávala jsem se kochat pohledem na jehličnatý les. Škoda, že jsem tu sama. pomyslela jsem si. Bylo tu krásně a téměř jsem zapomínala, proč tu vlastně jsem. Z nebe se až sem snášely jemné sněhové vločky, které obratně proletovaly mezi stromy. To je ono! napadlo mě najednou. Sněhové vločky jakoby tančily ve větru a vytvářely ještě hezčí a milejší atmosféru. Na té pláni snad tolik nesněžilo. pomyslela jsem si a upravila jsem svůj úsudek o tom, že je teplo. Když se z nebe snášely vločky, nemohlo být přece jen tak teplo, to mi bylo nyní jasné. Jenže jsem zimu bez výhrad milovala, a tak mi nevadil ani sníh, ani led, ani samotné chladno, které mě nyní obklopovalo.
Před mými zraky se však postupně začaly objevovat ohromné kameny, které byly rozmístěny zvláštně po lese s jedlemi. Co to je? problesklo mi hlavou, než jsem si to konečně uvědomila.