Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Modrošátečkový má plnou manipulaci ... omlouvám se, ale nemám ani čas, ani náladu psát ...

Akce prodloužena do 17. 1. 2015 ... předem se omlouvám, ale asi to díky prodloužení následně hned nestihnu vyhodnotit ... vlkům zdar ...

ČERNOBÍLÁ
Drazí členové smečky,
akce nesoucí název černobílá možná nebude tak černobílá, jak se na první pohled může zdát. Anebo naopak. Předem se omlouvám za svůj výtvor, jsem na věci umělecké trochu trdlo ...
Na obrázku, který máte v odkazu pod tímto textem je někde ukrytý vlk, jeho nalezením získáte, díky souřadnicím, téměř celé zadání úkolu. Chybí Vám vlastně jen nějaké téma, na které budete hledat, vybírat, číst, psát, kopírovat, nic nepsat a vymýšlet ... a konečně to podstatné ... tématem je: Můj vysněný lov
Pokud splníte správně celý svůj úkol a danou věc mi pošlete do vzkazů, můžete se těšit na netradiční odměnu. Abyste byli trochu překvapení, nepovím Vám, jaká to bude odměna, ale myslím, že se můžete těšit! Odměněni budou všichni vlci účastnící se této akce.
Do kdy máte čas? Do úterý 13. 1. 2015.

http://jyxo.info/uploads/7B/7b0e2b37408da1d378c153e8dc540a53521e826f.jpg

Pokud byste čemukoli nerozuměli, rozhodně neváhejte a pište do vzkazu, hodně štěstí!
Vaše Freya

S hlavou mírně na stranu jsem poslouchala svého kaštanově hnědého vlka. Bylo to zajímavé, zdálo se, že se Bellray za tu dobu, co jsem ho neviděla, rozhodně nenudil. Ani se mi nezdálo, že by se nějak výrazně změnila jeho povaha. Byl to milý, urostlý a elegantní vlk, nápadně připomínal Atraye a měl hluboké a upřímné oči. Do jeho pokojného vyprávění doslova vlétl jakýsi cizí vlk. Vypadal nevychovaně a arogantně, když začal mluvit, nevěřila jsem svým uším. Drzým tónem žádal Atraye o moji tlapku a nazval jeho modravý šáteček šálou. Jak se opovažuješ?! vykřikla jsem v duchu a ladným pohybem jsem se postavila na všechny čtyři. Ačkoli Bellray mlčel, nevypadal, že by ho návštěva potěšila. Na Atrayovu reakci jsem nemusela příliš dlouho čekat, popadl podivína za krkem a odhodil ho o něco dále. Teď byla řada na mě, nijak jsem se k jeho drzým slovům nevyjádřila a ledovým pohledem jsem se na cizince dívala. Měl za krkem o něco delší srst a vypadal s ní směšně, protože byla i jeho slova směšná a neměla příliš hluboký význam, usoudila jsem, že asi příliš inteligence nepobral a o dobrém vychování se u něho rozhodně nedá mluvit. Ladným krokem jsem k cizinci došla a ostrýma očima jsem ho sledovala. "Zmiz, dokud máš všechny čtyři tlapky!" řekla jsem mu ledově klidným, ale značně nepřátelským hlasem a neubránila jsem se zavrčení. Ať už to byl kdokoli, rozhodně mi nebyl sympatický a navíc vtrhl na naše území. To, oč žádal jsem mu nehodlala odpustit a v Atrayových, jindy milých očích jsem viděla, že ani on ne. Měkkými kroky jsem se vrátila k mým dvěma kaštanovým vlkům a stoupla jsem si mezi ně. Nestála jsem na jejich úrovni, ale o něco dále, nechtěla jsem s tím zvláštním individuem už ani mluvit, ani ho vidět. Větve stromů se začaly chvět v přívalech větru, své rozčilení jsem nedokázala utišit a lehký vánek necuchal jen mou srst, ale i srst Atraye a Bellraye, za to okolo nás zuřila ostrá vichřice, která ohýbala větvě smrků a studeně se hnala místem, na kterém se nyní nacházel nahnědlý vlk.

Modravýma očima jsem pozorně sledovala kaštanově hnědého vlka, který byl očividně rád, že jeho přivítání proběhlo v tak klidném duchu. Viditelně se uvolnil a jakoby z něho spadl veškerý strach, který na začátku možná cítil. S modrošátečkovým si ještě vyměnily pár slov, pravdou bylo, že byl-li někdo Atrayovi podobný, byl to právě Bellray. Až na modravý šáteček byl stejný. Mohutný, elegantní a milý. Po chvíli začal Bellray vyprávět, jak se stalo, že zmizel z Erynijského lesa. Mírně jsem přikývla, když domluvil. Atray se ho následně zeptal, kde se celý ten čas toulal. Tahle otázka mě zajímala více, než všechny, které padly před tím. Ztracené vlče byla jedna věc, ale dlouhý čas, který tu nebyl, byla věc druhá. Tak kde byl? prolétlo mi hlavou a s napětím jsem čekala, co Bellray řekne, aby vysvětlil, jak to bylo dál. Pak mi hlavou prolétla ještě jedna myšlenka a než jsem ji stačila domyslet, řekla jsem ji nahlas. Tón mého hlasu byl klidný a vyrovnaný, ale poznámka, kterou jsem řekla se nehodila k tématu, které se právě probíralo. Ani trochu. "Když tu budeš chtít zůstat, můžeš spát v jeskyni pro bety. Jsem v té více vpravo." neubránila jsem se lehkému úsměvu a lehce jsem pohodila ocáskem do vzduchu. Promiň, pokračuj. omluvila jsem se následně, abych nepřetrhla stříbřitou nitku vyprávění, ve kterém Bellray zřejmě chtěl pokračovat a já jsem mu do toho trochu nevychovaně vstoupila. Kaštanově hnědému vlkovi s modravým šátečkem jsem se omluvila studánkovýma očima a pozorně jsem sledovala, co nám můj kaštanový bratr poví o svém ztraceném a zatoulaném čase.

S hlavou mírně nakloněnou na stranu jsem sledovala kaštanově hnědé vlky, jak si vyměňují pár vět. Z povídání Bellraye jsem pochopila, že ho k nám do Erynijského vlka nasměroval Radny, který byl teď Velký ví kde. Atray vypadal pyšně a potěšeně. že opět vidí svého druhého syna. Ani jsem se mu nedivila, přece jen Bellray vypadal, jako by z oka vypadl mému drahému modrošátečkovému. Když byl ještě vlče, nebylo to tak zná, ale teď už to bylo téměř hmatatelné. Stříbřitou srstí se mi proháněl lehký vánek a cuchal mi ji. Nebyla jsem si jistá, jak bych měla správně zareagovat. Bellray mi dlouhou dobu chyběl a já jsem do teď netušila, kam se na tak dlouhou chvíli zatoulal, nebo ztratil. Každopádně Vás opustil. pronesl kousavý hlas v mé hlavě, mírně jsem s ní třepla, abych zlomyslný hlas zahnala a modravýma očima jsem se podívala na Atraye. Měl takovou radost z návratu Bellraye, že mu s nadšením čenichem prohrábl srst za krkem. Nezklam je! nakázala jsem si v duchu, a když se modrošátečkový s kaštanovým řádně přivítali, udělala jsem jeden krok směrem k Bellrayovi. Zastavila jsem se a pak jsem přece jen popošla až k němu. Zlehka jsem se uklonila a dotkla jsem se zespodu čenichem Bellrayova krku. "Vítej zpátky." řekla jsem tiše a klidně. Bráška značně povyrostl a byl o dost větší a mohutnější, než já, připadala jsem si vedle něho malá, ale v tónu mého hlasu se nezračila žádná odtažitost ani ledovost. Rozhodla jsem se nepokazit Atrayovi ani Bellrayovi, který vypadal potěšeně, že je zpátky doma, radost. Teď jsem studánkovýma očima sledovala oba kaštanově hnědé vlky a nechávala jsem si mírným vánkem cuchat srst.

// Freya změnila plán =)

Když mi Atray potvrdil, že se nemýlím a také se zastavil, lehce jsem švihla ocáskem do vzduchu. Snad je celý a v pořádku! pomyslela jsem si směrem ke svému hnědému bratrovi a pak jsem se už měkce rozklusala za Atrayem, který jako by mě vedl naším územím. To jsem v tuto chvíli téměř nepoznávala. Když se Atray zastavil a vrhl na mě zvláštní pohled, také jsem zastavila a postavila jsem se vedle něho tak, abych byla o krok za ním, a aby bylo hned jasné, kdo je tu alfa. Mezi stromy jsem zahlédla rezavou srst a mírně rozrušeně jsem hrábla tlapkou do měkké země. Je to opravdu on! Vrátil se! znělo mi v hlavě, na tváři jsem měla ledově klidný výraz, který sice nebyl nepřátelský, ale ani nijak otevřený. Věděla jsem, že jsem v hloubi duše rozradostněná, jako vlče, že si zase budu mít s kým hrát a vyvádět, ale na druhou stranu jsem svého bratra dlouhou dobu nevěděla a ani jsem netušila, proč vlastně odešel. Ačkoli jsem cítila jen jeho pach, nebyla jsem si jistá, jestli si mezitím nenašel nějakou novou smečku nebo partnerku. Mohl by tu zůstat. přemýšlela jsem, ale tato myšlenka mě ovládla jen na krátkou chvíli. Nic o něm nevíš, tak nepřemýšlej! okřikla jsem se v duchu a s mírným očekáváním v očích, které změkly, když se podívaly na modrošátečkového jsem se opět zaměřila mezi stromy, kde postával hnědavý vlk, Atrayův syn a můj bratr.

S lehkým úsměvem na tváři jsem následovala Atraye a souhlasně jsem přikývla na znamení, že s jeho nápadem jít po hranicích směrem na sever souhlasím. Radostně jsem mu klusala po boku a modravýma očima jsem se pečlivě dívala kolem sebe. Les vypadal, jako by tiše spal, ale prapodivné dusno stále neustupovalo. "Asi máš pravdu, něco tu nehraje." souhlasila jsem s Atrayovým názorem, že tu není něco v pořádku. Už to nebylo jen ono náhodné oteplení, které občas v zimě přijde a zase odejde. Tohle teplo už trvalo příliš dlouhou dobu. Z přemýšlení o zvláštním a nezimním počasí mě vyděsil pach. Známý i neznámý, milovaný i nenáviděný. Bellray. nevěděla jsem, jestli mám věřit svému uhlově černému čenichu. Z lehkého klusu jsem okamžitě zastavila a než jsem si stihla všechno řádně urovnat v hlavě, vyhrkla jsem na Atraye to první, co mě napadalo. "Tati?! Bellray! Cítíš ho taky?" Skoro jsem ani nepostřehla, co jsem všechno řekla, překvapení vystřídal ledový výraz na mé tváři. Utekl odsud a teď je tu proč? ptala jsem se sama sebe zmateně a pokoušela jsem se vnitřně uklidnit. Díky modrošátečkovému, kterého jsem měla po boku jsem se poměrně zklidnila a studánkově modrýma očima jsem hleděla na kaštanově hnědého vlka. Kde je? Bude za ním Atray chtít jít a co já? přemítala jsem zmateně. Byla jsem si jistá, že pokud je to opravdu můj bratr, bude Atray nadšen jeho návratem, v koutku duše jsem snad i já tiše doufala, že se mi vrátil vlk, Atrayovi tak podobný stavbou těla, kterého jsem řadila mezi ty, kteří sem jednoznačně patří. Napjatě jsem tedy čekala, jak Atray rozhodne a zda mi mou domněnku opravdu potvrdí.

Moc děkuju za výhry a za skvělý nápad a ještě skvělejší akci! =)
Bylo to fajn, klaním se!! =)

prkna (56)
- 30 prken: hvězdička do magie počasí (níže =))
- 20 prken: 30 opálů
- 6 prken: 6 opálů
hřebíky (35)
- 20 hřebíků: 2 hvězdičky do rychlosti
- 5 hřebíků: 5 vlčích máků
trubky (26)
- 10 trubek: Radny, darovaná hvězdička do magie
- 10 trubek: Atray, darovaná hvězdička do magie
- 2 trubky: Takki, 2 darované hvězdičky do síly
- 2 trubky: Atimu, 2 darované hvězdičky do síly
- 1 trubka: Coeden, darovaná hvězdička do rychlosti
- 1 trubka: Indil, darovaná hvězdička do rychlosti
instantní sníh (19)
- 10 sněhu: 15 mušliček
- 9 sněhu: 45 ametystů
šrouby a matice (10)
- 10 šroubů a matic: magie počasí
mléko (7,5)
- 6 litrů mléka: 3 hvězdičky do magie počasí
- 0,5 litrů mléka: 40 oblázků
---------------
sečteno:
magie počasí + do ní 4 hvězdičky
2 hvězdičky do rychlosti
5 vlčích máků
15 mušliček
45 ametystů
40 oblázků
36 opálů
Radny - hvězdička do magie
Atray - hvězdička do magie
Takki -2 hvězdičky do síly
Atimu - 2 hvězdičky do síly
Coeden - hvězdička do rychlosti
Indil - hvězdička do rychlosti

<<< jeskyně bet

Lehkými skoky jsem seskákala z říms za Atrayem. Dusno, které vládlo zimě a nebylo úplně přirozené nás obklopovalo, jako nějaká klec. Kéž by mrzlo a všude byl led a sníh. pomyslela jsem si a lehce jsem pohodila ocáskem do vzduchu, abych ještě přidala svým slovům na důrazu. Pak už jsem napřímila hlavu a studánkovýma očima jsem sledovala Atraye, který se ladně pohyboval po zemi, která nebyl pokryta sněhem, ale jen rezavým jehličím. Kam asi poběžíme nejprve? ptala jsem se sama sebe v duchu a byla jsem zvědavá, jestli opravdu oběhneme celé hranice. Snad nenarazíme na žádný problém. přála jsem si v duchu a mírně jsem se pousmála, ve Smrkovém lese to vonělo smůlou a stromy, vzdáleně mi to připomínalo vůni lesa, ve kterém jsem byla před pár dny, v tom našem jen převažovaly smrky místo jedlí a byl rozhodně mnohem hezčí. Zašklebila jsem se svým úvahám. Neskutečně ráda jsem totiž byla doma a nehodlala jsem tuto skutečnost nijak a za žádných okolností měnit. Díky mému zamyšlení jsem nestačila Atrayovu svižnému běhu, proto jsem se musela přinutit o něco zrychlit, abych nezaostávala a nepůsobila, jako nechtěná přítěž na tlapce. Musela jsem se usmívat, má ledová stránka byla pryč, když se tu nacházel vlk, který mě svou přítomností uklidňoval a mírnil, byla jsem spokojená. Tedy skoro nejspokojenější vlčice ve vlčím světě a nadšeně jsem cválala po mokré zemi.

Byla jsem potěšena, že se mnou Atray opravdu šel. Chvíli jsem přemýšlela, zda to není příliš vlčecí chování, ale pak jsem jen třepla ocáskem do vzduchu. A i kdyby. pomyslela jsem si trucovitě a s lehkým úsměvem, který patřil Atrayovi jsem seskákala o patro níž. Naše Skála byla geniální, že pro bety připravila hned dvě oddělené jeskyně. Bylo to výborné řešení, Atray, jako kdyby chvíli nad něčím přemýšlel, ale pak s úsměvem řekl svůj názor na nový nápad. "Přesně tak! Naše skála je nejlepší na světě!" usmála jsem se a strčila jsem čenich trochu hlouběji do té jeskyně, která se nacházela více vpravo. Zatím tu byl holý prostor, který nebyl nijak velký, ale pro maličký vlčí pokojíček byl přesně akorát. Byla jsem ze svého nového úkrytu nadšena. "Časem to tu bude třeba i útulnější." poznamenala jsem s nadějí v hlase a studánkovýma očima jsem pečlivě pozorovala Atraye, aby mi neuteklo ani jedno jeho gesto. "No a jaké plány máš teď?" zeptala jsem se modrošátečkového. Nepatřil mezi vlky, kteří by dlouho polehávali a odpočívali, spíše se snažil zařídit spoustu věcí tak, aby ani jednu neošidil, to byla další vlastnost, kterou neměl jen tak nikdo. Právě proto mě zajímalo, jaké jsou jeho další plány, nechtělo se mi věřit tomu, že by tu jen tak postával. Mohla bys mu nechat více prostoru a trochu samoty, aby si mohl dělat, co bude chtít! napomenula jsem se ostře v duchu a musela jsem dát svému tichému hlasu v hlavě zapravdu.

>>> Smrkový les

Atray vypadal mou odpovědí nadšený, moc mě to potěšilo, ale současně jsem mu chtěla slíbit, že pokud nebude na území ani on, ani Radny, určitě tu zůstanu a na vše se pokusím dohlédnout. Musela jsem se ušklíbnout, když jsem si vzpomněla, jak jsem tu na to dohlédla před pár hodinami, když můj nejdražší alfák spal. Než jsem stačila cokoli slíbit, ucítila jsem pach Indil a Atray se v tu samou chvíli zvedl a došel až ke vchodu do jeskyně. Tam se s šedavou vlčicí bavil. Slyšela jsem jen tlumený rozhovor, ale díky poměrně dobrému sluchu jsem mnoha věcem rozuměla a pochopila jsem, že chce jít Indil ke Smrti. Smrt bude asi pěkně rozdurděná, že k ní courá celá Erynijská smečka. ušklíbla jsem se v duchu tomu, jak jsme měly s Indil podobný nápad ve stejnou dobu. Snad i jí splní vše, co si přeje, přála bych jí to. dodala jsem v duchu a studánkovýma očima jsem sledovala Atraye, jak pevně stojí ve vchodu do jeskyně. Po chvíli jsem se zvedla, slyšela jsem, že Indil odchází a já jsem byla přesvědčena, že bych se měla jít podívat do zatím neobydlené jeskyně bet, abych tam mohla začít bydlet a neobtěžovala modrošátečkového. "Nešel by ses se mnou do té jeskyně podívat?" navrhla jsem tichým hlasem Atrayovi a doufala jsem, že mi poradí, jak jeskyňku zútulnit, no a navíc s Atrayem bylo všechno lepší!

>>> jeskyně bet

Pomalu jsem se posadila, abych tu neležela, když Atray postával. Pak jsem lehce naklonila hlavu. "Nezlobíš se, že jsem odešla bez dovolení?" zeptala jsem se pokorně a modravýma očima jsem bedlivě sledovala kaštanově hnědého vlka. Jeho další otázce jsem se musela usmát, Smrt mě vyděsila a to pořádně, byla mnohem horší, než jsem si jí kdy dokázala představit. "Vyděsila a jak! Je strašlivá a hrozně drzá, ale splnila mi vše, oč jsem jí prosila." dodala jsem vzápětí, aby mě snad modrošátečkový nepodezříval, že jsem stáhla ocas a utekla jsem dříve, než jsem onu paní Smrt stihla zahlédnout. "Požádala jsem jí o zlepšení mé magie vzduchu a pak taky..." musela jsem se odmlčet. Chvíli jsem přemýšlela, co to se sněhovými vločkami vlastně umím, a až když jsem si urovnala myšlenky, mohla jsem pokračovat. "A taky magii sněhových vloček. Měla bych se teď dokázat rozplynout v obláček ledově studených vloček." vysvětlila jsem, ale vlastně jsem nevěděla, jestli nová magie funguje tímto způsobem, přece jen jsem ji ještě nevyzkoušela. Spokojeně jsem se tedy usmála na Atraye a napjatě jsem očekávala, co mi na mou novou magii řekne. Doufala jsem, že mu nebude až příliš mnoho připomínat ostružiny milující vlčici, nechtěla jsem ho rozesmutnit, ale trochu jsem zneklidněla, když se mě zeptal, jestli je v lese vše v pořádku. Odhodlaně jsem kývla hlavou. "Ano, myslím, že ano." dodala jsem vzápětí docela silným hlasem a pousmála jsem se.