Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< řeka Mahtaë

Vyběhla jsem po kamenném břehu řeky, která zanedlouho ústila do mělkého moře, které se rozprostíralo na kraji vlčího světa. Věděla jsem, že když přeběhnu po naprosto rovném povrchu, který jsem měla nyní pod tlapkami, dostanu se k lesu, kde sídlí smečka ze Zlatavého lesa. Celému území kraloval Neon, vlk, který byl vůbec nejmohutnějším vlkem, kterého jsem kdy poznala. Pamatovala jsem si ho jako velmi milého a příjemného. Dnes jsem ale hodlala strčit čenich na jeho území a rozhodně mi po boku neklusal jeho dobrý přítel Atray. Dva hnědí vlci k sobě měli z nejasného důvodu blízko, já jsem však nebyla ani hnědá, ani jsem neměla modravý šáteček na krku. Snad mě nevyžene dřív, než stačím objasnit, o co ho chci požádat. pomyslela jsem si a doufala jsem, že si mě vlk s fialovým nádechem bude pamatovat. Snad nepotkám jiného člena smečky, který by mě neznal vůbec. přemítala jsem, když mé tlapky měkce dopadaly na rovnou a suchou zem. Vítr mi k čenichu přivál slanou vůni nedalekého moře. Bylo tu krásně, ale chyběly mi tu smrky a jejich vůně smůly. Před studánkovýma očima jsem měla masu stromů, které patřily Zlatavému lesu, ani tyhle nebyly ty, které jsme měli doma, ale byly krásné a honosné. Vypadaly jako obří strážci zdejšího území.

>>> Zlatavý les

<<< Západní louky

Travnatá země se změnila v kamenitou, chvíli jsem klusala po břehu řeky Mahtaë a hledala místo, kde by se dala lehce přejít. Tady, kousek dál od Smrkového lesa, už nebyl břeh tak pozvolný, jak jsem byla zvyklá, ale nakonec moje studánkové oči našly místo, které se mi poměrně líbilo. Nebylo zvykem, že bych tak často navštěvovala vodní proud, ale když už jsem měla všechny čtyři tlapky ponořené, alespoň jsem se napila a otřepala si přebytečnou vodu z šedavého kožíšku, teprve pak jsem vyšla na opačný břeh. Měkký vánek mi v tu chvíli mírně foukl do kožíšku, takže byl hned suchý a hebký. Naposledy jsem se ohlédla a přes třpytivou vodní hladinu jsem se zahleděla na pestrobarevnou louku. Snad ji zachráním. pomyslela jsem si a současně zadoufala, že se vlk ve fialovém oparu neurazí mou troufalostí. Přece jen jsem ho chtěla žádat o něco, co nadevše miloval, jenže pouze na jeho území ty květinky s lesklými hlavičkami červené barvy rostly.

>>> Přímořské pláně

<<< řeka Mahtaë

Od kamenného břehu už to bylo na louku blízko. Jakmile jsem vkročila do dlouhé trávy, která měla jarně zelenou barvu, neubránila jsem se úsměvu. Měkký vánek jí cuchal stébla, jako by to byla vlčí srst a hrál si s drobnými květy, které byly snad všude. Modravýma očima jsem se podívala na své tři pomněnky, které byly lesklé a houpaly se mi na krku. Květiny jsou krásné! prolétlo mi hlavou, když jsem se brouzdala dlouhou trávou s pestrobarevnými tečkami květů. Bylo tu krásně. Včelky, které se o květiny staraly, spokojeně bzučely a klidně usedaly na jejich okvětní lístky. Kde asi spí? přemýšlela jsem, protože o včelách jsem nevěděla zhola nic. Snažila jsem se dávat pozor, kam kladu tlapky, ale občas jsem na nějaký z drobných kvítečků šlápla. V takových případech jsem pak prudce uskakovala, abych svou vahou nezlomila ani jeden úzký květinový stonek. Studánkové oči se kochaly pohledem na tu barevnou krásu. Chybí tu červená barva. uvědomila jsem si. Byly tu bílé kopretiny, žluté pampelišky, modré čekanky, fialové macešky i jakási květinka s drobnými narůžovělými květy. Ale červená chyběla. Smutně jsem sledovala louku, která zapomněla na červenou barvu. Vlčí máky! napadlo mě. Mohla bych požádat Neona o pár semínek, aby ani tady nechyběly! nadšeně jsem přemítala o svém nápadu a vzpomínala na vlka, který měl kolem sebe zvláštní autoritu a fialový nádech, netušila jsem, jestli na území, které mu patřilo trefím, ale celou svou vlčí duší jsem si přála, aby tu nechyběla červená barva. Snad mi Atray i Radny odpustí, že na chvíli opomenu své smečkové postavení. zadoufala jsem a lehkým krokem jsem se vydala zpět k řece tak, abych nezničila žádnou květinu.

>>> řeka Mahtaë (jiná část)

<<< Smrkový (Erynijský) les

Lehkým klusem jsem se dostala až k průzračné řece Mahtaë, u které se to nyní hemžilo všemožnými pachy a tedy i vlky. Vzpomínala jsem na dobu, kdy nám toto území patřilo. I v těch dobách bylo hojně navštěvováno vlky. Možná díky vodě a rybám. prolétlo mi hlavou, když jsem přemýšlela o tom, proč si mnozí vlci vybírají právě tohle místo. Jindy bych neváhala a šla ty, co se tu potulovali alespoň pozdravit, dnes jsem však neměla náladu na žádnou společnost. Pořád jsem musela myslet na to, že jsem o svém výletu neřekla Atrayovi. Snad se na mě nebude zlobit. zadoufala jsem a před studánkovýma očima se mi objevil modrošátečkový vlk s hnědou srstí, na kterého jsem právě myslela. Z mysli jsem si jeho podobu mohla vybavit kdykoli, snad proto že mi byl tak blízký.
Trochu překvapeně jsem sebou trhla. Stála jsem všemi čtyřmi tlapkami v chladivé říční vodě. Díky myšlenkám na les, který jsem nechala za sebou, jsem bez vlastního vědomí sestoupila až do vody. Pomalu jsem do proudu namočila čenich a napila jsem se. Nejprve jsem se chtěla hned otočit a vrátit se na naše území, ale na druhém břehu kvetly různé druhy kvítí. Tohle období je krásné, ale ne krásnější než zima. Přesto jsem se ponořila do chladné vody a dostala se tak až na druhý břeh, kde se nacházelo území, které nepatřilo žádné ze smeček vlčího světa. Trochu zasněně jsem vyšla na pevný a kameny pokrytý břeh, nevnímala jsem ani pachy cizích vlků, ani od vody mokré tlapky.

>>> Západní louky

Kývla jsem na Skylieth i Lucy. Doufala jsem, že najdou Atraye bez problémů. Jeho pach byl všudypřítomný, jak se na alfu Smrkové smečky patří. Také bych za ním měla zajít. uvědomila jsem si, ale teď nebyla ta pravá chvíle. Sledovala jsem modravýma očima, jak Lieth s Lucy v patách odcházejí hledat modrošátečkového Atraye.
Po chvíli přemýšlení jsem se volným krokem vydala směrem k řece Mahtaë. Neřekla jsem o svém výletu nikomu, možná jsem doufala, že nikdo mé náhlé zmizení nezaznamená, že se vrátím dříve, než si kdokoli stačí všimnout, že jsem odešla. Upřímně jsem se těšila na ledovou říční vodu, která byla z jara čistá. Hladina bývala vyšší kvůli tání sněhu, ale ani v tomto období nebyla řeka nebezpečná. Skoro jsem zapomněla na pomněnky, které se mi houpaly na krku. Měla bych se zeptat ve smečce, jestli je někdo neztratil a také Atraye, jestli si je smím ponechat. přemýšlela jsem. Přece jen jsem je našla na území naší smečky a nemohla jsem vědět, kdo je ztratil a zda si je tedy mohu ponechat. Atray o tom musí něco vědět. blesklo mi hlavou a důvěra v mého milovaného otce ještě vzrostla. Byl moudrým a rozvážným, proto jsme doufala, že mi i s tímto problémem pomůže a dál jsem měkce našlapovala na jehličím pokrytou zemi. Ve vzduchu byla cítit voda, srst mi cuchal lehounký vítr a já jsem mohla být spokojená. Mohla nebo byla?

>>> řeka Mahtaë

Atimu na mé pokyny kývl a pozdravil dvojici vlčic, pak odběhl do Smrkového lesa. Zřejmě chtěl ihned vyřídit mé vzkazy Coffinovi a Indil. Nyní jsem se zaposlouchala do toho, co mi vysvětlovala Skylieth. Vlčice, která s ní přišla, se jmenovala Lucy a přišla na naše území, protože stála o přijetí do Erynijské smečky. Hlavou mi prolétlo pár myšlenek, ale než jsem stačila Skylieth na její slova odpovědět, začala Lucy trochu zmateně povídat, že by si přála, aby se tu pro ni našlo místo. Jedna z věcí, kterou jsem věděla naprosto jistě, byla ta, že o přijímání nových vlků do smečky u nás rozhoduje jen jeden jediný vlk. Atray. Tušila jsem, že se nachází někde v lese, možná se toulal kolem hranic, možná se jen tak procházel, ale jeho pach byl nezaměnitelný s pachem jiného vlka. Když Lucy domluvila, nadechla jsem se, abych jí i Skylieth odpověděla. „Vítám Tě na našem území, Lucy. V tomto případě bude nejlepší najít naši alfu. Je to kaštanově hnědý vlk s modravým šátkem kolem krku.“ odmlčela jsem se. „Pokud s Tebou půjde Skylieth, určitě ho najdete rychleji. U něho se můžeš pokusit o přijetí do smečky, to Atray rozhoduje o všem, co se v lese děje.“ dodala jsem a švihla ocasem do vzduchu. Doufala jsem, že Skylieth Lucy doprovodí až k Atrayovi a případně vysvětlí situaci, která nastala. Lucy vypadala mile a trochu nejistě, chovala se tedy přesně tak, jak by se měl chovat vlk na cizím území. „Skylieth, doprovodíš Lucy k naší alfě, nebo máš něco na práci?“ zeptala jsem se klidně a hleděla na naši lovkyni modravýma očima. Byla jsem rozhodnutá, že pokud nebude mít Lieth čas, doprovodím Lucy k modrošátečkovému sama. Nebylo příliš dobré nechávat cizince bez doprovodu, protože kdykoli mohli narazit na dalšího člena smečky, který mohl zareagovat jinak a bez ptaní vyhostit neznámého z našeho území.

Překvapeně jsem vzhlédla, když přede mnou stanul šedavý vlk z naší smečky, Atimu. Dlouhou dobu jsem ho neviděla a nyní jsem se soustředila na tři modravé pomněnky, takže jsem nedávala pozor ani na pachy, ani na zvuky, které byly kolem mě. Teď jsem se studánkovýma očima dívala na vlka, který mi zodpovědně přišel oznámit, že má naše smrková vlčice Indil návštěvu. O strakatém Coffinovi jsem slyšela a jednou už byl na našem území, aby zde Indil navštívil. Zlehka jsem se proto na Atima usmála a rozhodla jsme se, že mu hned odpovím. „Zdravím!“ pozdravila jsem ho nejprve. „Jsem ráda, že jsi přišel. Coffin na našem území může být, pokud na něho Indil dá pozor a já si jsem jistá, že dá.“ dodala jsem nakonec, protože Indil patřila k velmi zodpovědným a upřímným vlčicím. „Můžeš jim jít prosím oznámit, že tu Coffin může být?“ optala jsem se klidným hlasem šedavého vlka s jasně červenýma očima. „A zdůrazni, prosím, že je tu vždy vítán, pokud se bude chovat jako na území cizí smečky.“ usmála jsem se na Atima a švihla ocáskem do vzduchu. Doufala jsem, že se na mě za tohle rozhodnutí nebude naše alfa zlobit, ale Atray byl povětšinou velmi milý ke všem, co se chovali slušně. Byl to koneckonců spravedlivý a mírný vlk, který svou povahou mnohokrát převyšoval ty, kteří si hráli na hrdiny.
Do čenichu mě uhodil pach Skylieth. Dlouhou dobu jsem ji neviděla. Spolu s jejím pachem se však nesl ještě jeden. Neznámý. Nemusela jsem čekat dlouho a Skylieth se svou svěřenkyní stály přede mnou. Neznámá vlčice měla zelenkavé oči a několik šrámů na čenichu, vypadala poměrně mile a byla klidná. Skylieth i cizinka pozdravily. „Zdravím Vás.“ řekla jsem tiše a pozorně se na ně dívala. Skylieth cosi šeptla k neznámé. Nesnažila jsem se tomu rozumět, pokud to nebylo určeno mým uším, nebyla jsem zvyklá nijak vyzvídat. "Co si přejete?“ podívala jsem se na obě vlčice klidným a lehce odtažitým pohledem. Nechovala jsem se nijak nepřátelsky, jen s odstupem, který mi byl vlastní.

<<< Skála

Pomalu jsem vyšla ze spodní jeskyně. Nechtěla jsem se zabývat právě narozenými vlčaty, ani čímkoli jiným, proto jsem se ladným krokem vydala hlouběji do lesa. Za krátkou chvíli jsem přestala slyšet hlasy ostatních členů smečky a i pachy značně zeslábly. Smrkový les však stále krásně voněl jehličím a novým životem, který se v něm po zimě probouzel. Paprsky jarního slunce se draly skrze smrkové větve a snažily se dopadnout na měkkou zemi, která voněla čerstvou hlínou. Byl tu klid a mír. Občas se z nějaké větve zvedl pták a vznesl se vysoko k obloze. Někdy zase zašramotila veverka nebo mi přímo před černým čenichem přeběhl zajíc, který si vlivem jarní nálady přestal všímat okolí. Nechtěla jsem lovit, proto jsem se na hopsající ušáky tiše dívala modravýma očima a pozorovala jejich bílé ocásky, které je prozrazovaly, jako malá čistá světýlka. Bylo tu krásně. Nechtělo se mi nikam chodit, nechtěla jsem už nikdy opustit náš les, dobře jsem věděla, že to není možné, že žádný vlk nemůže trávit celý život na jednom místě, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Usadila jsem se pod jeden z mohutných smrků a nadechovala čerstvý vzduch. Měkký vánek mi cuchal stříbřitou srst a dodával mi pocit bezpečí. Kde byl vítr a vůně smrků, připadala jsem si jako doma. Pach naší alfy byl další věcí, která mě uklidňovala. Vlk s modravým šátkem kolem krku byl ten nejspravedlivější a nejmilejší vlk na světě. Byla jsem si jistá, že lepší není. Zkrátka že je náš Atray jedinečný a za každou cenu svůj a toho jsem si vážila. Svého milovaného a strakatého bratra jsem už notnou chvíli nepotkala, ale doufala jsem, že je v pořádku, a že se nepouští do žádných vlčích potyček. Občas byl prudký a vznětlivý, ale jeho duše byla přátelská a laskavá. Zbožňovala jsem jeho hluboké upřímné oči a všechno, co dělal, jsem brala jako jeho přirozené vyjádření.
Z přemítání mě vyrušilo cosi třpytivého. Leželo to opodál v jehličí a vlivem jarních paprsků to doslova zářilo. Co to je? pomyslela jsem si a lehce jsem švihla ocasem do vzduchu, až jsem pod sebou zametla veškeré jehličí. Ani na chvíli mě nenapadlo, že by to bylo něco nebezpečného. Má zvědavost byla čím dál větší. Copak je to z vlčího světa? přemítala jsem dál. Nakonec jsem se jedním pohybem zvedla a pomalým krokem jsem zamířila k lesklé věci v jehličí. Když moje studánkové oči rozeznaly, co to je, rozzářily se nadšením. V jehličí ležel lesklý náhrdelník. Nejkrásnější však byla jeho ozdoba. Tři droboučké kvítky modrých květin. Pomněnky. odhadla jsem květinky a se zájmem jsem je pozorovala. Netušila jsem, kde se tu tahle lesklá krása vzala, kdo ji sem dal, nebo ztratil, ale majitele maličkých květinek jsem nikde neviděla. Naposledy jsem se rozhlédla a pak jsem do náhrdelníku čenichem strčila. Zaleskl se a převalil ze strany na stranu. Smím si ho vzít? optala jsem se sama sebe, ale příliš jistá jsem si nebyla. Nejraději bych se zeptala modrošátečkového, ale bála jsem se šperk nechat byť jen chviličku, bez hlídání. Nakonec jsem ho měkce podebrala a nechala sklouznout na krk. Ten je krásný! nadchla jsem se pro náhrdelník a nemohla spustit studánkové oči ze stejně studánkového přívěsku. Je můj nebo není?

Ačkoli mě Weriosasa požádala o pomoc, nezdálo se mi, že by ji opravdu potřebovala. Dost dobře jsem nechápala, na co tahle načervenalá vlčice potřebovala nějakou pomoc, když bojovala vždy sama za sebe a okolí brala spíše jako své sluhy, než cokoli jiného. Ve svých odhadech jsem se nepletla, tiše jsem stála ve spodní jeskyni Skály, když Weriosasa přivedla na svět tři malé chomáčky chlupů. Byla to drobná vlčata, která se ihned po narození dožadovala jakékoli potravy a nadšeně sála matčino mléko. Když jsem si byla jistá, že je Weriosasa v naprostém pořádku, a že jsou v pořádku i její vlčata, rozhodla jsem se odejít. "Blahopřeji, hodně zdaru." promluvila jsem směrem k rezavé vlčici a věnovala jsem jeden ze svých studánkových pohledů třem novorozeným vlčatům. Pak jsem se lehkým krokem vypravila k východu z našeho úkrytu. Cestou se mě Takki, asi ze zdvořilosti, optal, jak se jmenuji. Napadlo mě, že jeho dotaz, který se do této chvíle příliš nehodil přejdu mlčením, ale byla jsem přece jen dobře vychovaná vlčice. "Jmenuji se Freya." odpověděla jsem tiše a pokývnutím hlavy jsem dala najevo, že opouštím toto místo a nechám rodiče a jejich potomky svému osudu. Nedokázala jsem si představit, jakou budou mít tato vlčata povahu. Jejich rodiče byli každý jiný a přesto v něčem stejní, což jsem nedokázala přesně odhadnout. Tichými kroky jsem vyšla ven.

<<< Erynijský les

<<< Erynijský les

Když jsem ladným krokem došla za Takkim do Skály, musely si mé studánkové oči nejprve přivyknout na přítmí, které tu panovalo, ostatně jako obvykle. Světlý vlk mi ukázal tlapkou k místu, kde odpočívala jeho rezavá partnerka, o které jsem toho věděla zoufale málo a pochybovala jsem, že ze mě bude nadšená. Netušila jsem, čí byl tohle nápad a zda by nebylo nejlepší, kdyby se Takki postaral o svou partnerku sám, jistě mu věřila více, než mě, cizí modrooké vlčici, která jen patřila do stejné smečky, jako ctihodná vlčí dáma. Takki se však k žádným převratným činům neměl, naposledy jsem se po něm ohlédla, a pak jsem se měkkými kroky vydala směrem, kterým ležela Weriosasa. "Klaním se." řekla jsem mírným, ale nepřístupným hlasem, dobře jsem věděla, že tu není prostor na žádnou ledovost, ale byla jsem připravena odejít kdykoli si to bude rezavá Takkiho partnerka přát. Zůstala jsem stát nedaleko od ní a vyčkávala jsem, jak se rozhodne. Tento krok musela udělat ona sama, byla jsem sice beta Smrkové smečky, ale tady se o žádné postavení nejednalo, tohle bylo důležitější a především náročnější než běžné věci, které se v našem lese děly. Studánkovýma očima jsem ji proto pozorně sledovala a všimla jsem si, že se její nafouklé bříško občas jakoby smrští. Stahy však zatím přicházely po dlouhých pauzách, z předchozích zkušeností s Taillou jsem tušila, že to bude ještě nějakou dobu trvat a čekala jsem na rozkazy, jenž mi jistě bude tahle kulatá vlčice udílet.

Potlačila jsem svůj nevěřícný pohled. Opravdu jsem nečekala, že by po mě Takki mohl žádat něco takového. Jednou jsem už při narození vlčat byla. vzpomněla jsem si na nízký úkryt Tailly, která se pohádala se svým tehdejším partnerem a možná právě proto to nebylo vůbec jednoduché. Teď jsem si však nebyla jistá, jestli bych něco takového zvládla. Weriosasa byla obvykle drzá a věčně odsekávající vlčice, ke které jsem neměla žádný vztah. Proč si myslí, že jí mohu pomoct? prolétlo mi hlavou, ale můj přirozený smysl pro spravedlnost mi jasně naznačil, že ji v tom zkrátka nemohu nechat. Lehce mi nešlo na rozum, proč ji nepodpoří sám vlk s přívěskem na krku, který ji jistě velmi dobře znal a navíc měl přímý podíl na téhle patálii, ve které se jeho rezavá vlčice ocitla. Modravýma očima jsem se pevně zadívala do těch jeho, které byly mírně zmatené a nervózní stejně, jako jeho přešlapující tlapky. Jeho poznámku, že patřím jistě mezi výše postavené vlky jsem přešla klidným mlčením, s měkkým výrazem v očích jsem na něho hleděla a švihla jsem do vzduchu svým chundelatým, stříbřitým ocáskem. "Kde teď je?" optala jsem se a pak jsem se lehkým krokem rozešla směrem, kterým jsem Weriosasu cítila. Předpokládala jsem, že se nachází kdesi ve Skále. Nebyl to sice ideální úkryt pro takovou chvíli, ale bylo to mnohem lepší, než ležet s bříškem plným vlčat na studené a bahnité zemi. "Tak tedy pojďme, neměli bychom tu zbytečně postávat, když jde o takovou věc." pobídla jsem Takkiho a ve skrytu duše jsem doufala, že vše dopadne dobře a bez zbytečných komplikací. Teď však bylo nejdůležitější, aby se vlk s nervózním pohledem odlepil od měkké země.

>>> Skála

Zůstávala jsem sama se svými myšlenkami nedaleko od Skály a sledovala jsem modravýma očima své okolí. V klidu jsem byla ale jen do doby, než do mě málem narazil vlk patřící do naší smečky. S lehce roztaženýma očima jsem pozorovala, jak brzdí, pod tlapkami mu ujíždělo lepivé bláto. Takki. srovnala jsem si okamžitě v hlavě a dále jsem pozorovala, co mi ten zvláštně zbarvený vlk může chtít. Nijak víc jsem se s ním nikdy nebavila, měla jsem pocit, že jsme se vždy míjeli a potkávali jsme se jen zřídka. Moje studánkové oči téměř okamžitě zaujal lesklý přívěsek, který se mu pohupoval na krku, byl průhledný a namodralý.
Po chvíli čekání ze sebe Takki přece jen vypravil cosi, jako první větu. Pamatuje si moje jméno? podivila jsem se, ačkoli mě oslovil jen zkráceně. Dalším slovům, která plynula z jeho úst jsem však nedokázala přiřadit žádný určitý význam. Mluvil překotně a já jsem opravdu netušila, co mi chce sdělit. Žádal mě, abych se vypravila za jeho přítelkyní. Kam a proč? prolétlo mi hlavou. Pak jsem se přece jen rozhodla zjistit, co se děje. "Takki, co se přesně děje s Tvou partnerkou?" optala jsem se klidně.

Pohled modravých očí se rozmazal. Nesledovaly přicházející a znovu odcházející vlky, neviděly nic, než zasněžené stromy Smrkového lesa a vlčici milující ostružiny, jak se prohání mezi stromy s kaštanově hnědým vlkem. Nikdy jsem tenhle obraz ještě před očima neměla, nikdy jsem neviděla to, co jsem teď měla možnost sledovat. Doufala jsem, že ten zvláštní výjev nikdy nepřestane a bude se odehrávat stále znovu a znovu, ale pletla jsem se. Jak dvojice vlků přiběhla, tak se zase rozplynula a už jsem neviděla nic než Erynijský les. Tušila jsem, že se nacházím v přítomnosti, znovu jsem cítila všechny pachy, které se tu mísily, spoustu z nich jsem neznala a nedokázala jsem odhadnout, některé patřily vlkům ze smečky, tím jsem si byla jistá, těmi zbylými však nikoli. Věděla jsem, že se kousek ode mě nachází Atray, cítila jsem i Aranel, Indil a další. Nový pach někde poblíž zanechala i Skylieth, měla jsem pocit, že jí slyším. Nechtěla jsem však zasahovat do žádných diskuzí, nechtěla jsem rušit Atray. Cítila jsem, že tu jsou vlci, kteří se s ním chystají mluvit, nebo právě mluví, zjevně jsem ještě zcela nevnímala a některé věci se mi pletly a míchaly v hlavě s myšlenkami, které nepatřily do současnosti. Co to bylo za zvláštní sen? ptala jsem se sama sebe, přestože jsem měla pocit, že se mi nic z toho, co jsem právě viděla nezdálo, že bylo vše skutečné a na dosah tlapky a přece tak daleko, že to nebylo polapitelné. Nedalo by se to vrátit? přemýšlela jsem a otálela jsem tak s návratem do společnosti Atraye a zbylých členů smečky. Už se vrátil Radny? podle pachu jsem si byla téměř jistá, že ještě ne, že se ještě toulá kdesi po vlčí zemi a hledá svou drahou polovičku Jennu. Lehce jsem švihla ocáskem do vzduchu a postavila jsem se, pak jsem se studánkovýma očima zahleděla do hlubokého lesa, který voněl smrky a domovem. Proč?

1 ks červená růže : Antenyam
1 ks bílá růže : Atray
3 ks balení pralinek z bílé čokolády : Neon, Cora, Hotaru
3 ks balení pralinek z hořké čokolády : Alicien, Takki, Atimu
2 ks plyšový vlk : Radny, Bellray

Vyhodnocení:
Omlouvám se za zpoždění, ale nějak teď nemám chuť ani čas sem psát ... chuť mi na malý okamžik vrátil Atrayův příspěvek do soutěže. Ať si říká kdokoli cokoli, ať jsem zaujatá, nebo ne a já jsem, protože se mě to dotklo tak hluboce, jak jen mohlo ... první místo tedy vyhrává Atray svým dech beroucím popisem vysněného lovu. Chtěla bych Vám ho sem vložit, ale jsem příliš lakomá a nechce se mi do toho. Pro vlka, který by chtěl číst výherní příspěvek mám návrh -> napište mi vzkaz a já Vám výtvor naší alfy moc ráda přepošlu, dostanu-li k tomu od nejvyššího svolení.

1. místo: Atray (původně jsem chtěla hvězdu do magie, ale nenašla jsem u Tebe žádnou nedovyplněnou, tak tedy hvězdička do libovolné magie a 30 oblázků k tomu)
2. místo: Atimu (usměvavý popis, za který věnuji hvězdičku do vlastnosti, kterou si sám vybereš)
3. místo: Bellatrix (velmi povedený popis, za který věnuji hvězdičku do vlastnosti, kterou si sama vybereš)
speciální cena: Skylieth získává 10 opálů, proč? Protože se zúčastnila a toho si cením. Příště si dávej pozor, přeji šťastnější tlapku.

Mohu jen doufat, že se Vám akce líbila, mějte se tu krásně! Vaše.

P. S. všechny výherce prosím o vzkaz nebo komentář, k čemu chtějí hvězdičku, abych mohla Váš seznam předat mocným tlapkám a požádat je o vyřízení