Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1) východ
2) les
3) měsíc
4) černá
5) panna
6) pravá
7) A
8) A
9) C
10) D
11) B
12) A
13) D
14) C
15) A

Výsledek: NEBELVÍR
Věta: Mohli by nás zabít... nebo hůř... vyloučit!

Na Atrayovu nabídku průzkumu Skály jsem mírně přikývla a pak ho následovala po chladném kameni vzhůru. Nejprve jsme se zastavili u vchodu do jeskyně, kde přebývala většina smečky. Tedy vlci, kteří nebyli alfami nebo betami, měli nižší postavení v hierarchii. Hleděla jsem modravýma očima do pološera uvnitř. Na začátku jeskyně byla značná vrstva nafoukaného jehličí, občas jsem zahlédla však i list, zřejmě sem doplul v silnějších poryvech větru. Dříve čistý kámen byl teď zanesený a viditelně nepoužívaný, možná tu občas přenocoval nějaký tulák, spíše sem však vsázela na to, že byla Skála po většinu času opuštěná. "Vypadá to tu pořád stejně, ale přece o tolik jinak." řekla jsem tiše a pohlédla na kaštanově hnědého vlka, který své jasné oči upíral do nitra jeskyně. Nejzásadnější rozdíl byl v tichu. Uvnitř našeho úkrytu bylo vždy živo a halasno, nyní se tu proháněl nanejvýš vítr a bylo tu podivné prázdno. Lehce jsem zacouvala a vzhlédla k vyšším římsám. Zajímalo mě, jak to asi vypadá v jeskyni, kterou jsem kdysi sama obývala, kde jsem si jako malé vlče hrála se šiškami, které mi rodiče přinesli, kde jsem usínala a znovu se probouzela do jasných rán.

Na Atrayovu první odpověď jsem jen pokývla hlavou, na druhou rázně zavrtěla. "Nemyslím, že by tu někdo byl, možná občas někdo projde, ale netráví tu delší čas." odpověděla jsem a vzhlédla ke skalnímu masivu, který se tyčil za Atrayovým hřbetem. Kaštanově hnědý vlk vypadal zamyšleně, jako by přemýšlel a vzpomínal. Dost možná tomu tak bylo. Na tomhle místě bylo vlastně hodně těžké nevzpomínat. Dobře jsem si pamatovala Skálu plnou vlků, kteří patřili do Smrkové smečky, své rodiče jakožto alfy, své sourozence, které jsem neviděla drahnou dobu a vlastně jsem si ani nebyla jistá, zda jsou ještě na vlčím světě. Čas utíkal rychleji, než voda v řece a neúprosně se hnal dál a dál. Z mého vlastního vzpomínání mě vytrhnul až Atrayův poklidný hlas. Byl zvědavý, kde jsem se potulovala, což mě donutilo znovu se zamyslet. "Byla jsem na severu v horách, toulala jsem se severskými lesy, jihu jsem se vyhýbala." odpověděla jsem nakonec. Bylo to vlastně poměrně přesné a dobře jsem věděla, že mi Atray porozumí, protože znal náš svět dobře. Navíc také věděl, že mým obdobím je zima. Vzhlédla jsem ke korunám smrků, za dobu, co jsem tu nebyla, výrazně povyrostly a zesílily. "Jak to vypadá uvnitř?" kývla jsem směrem ke Skále a očima jsem zkoumala jednotlivé skalní plošiny.

Hleděla jsem vzhůru na vlka, který obratně seskakoval po skalních stupních dolů k zemi. Tolik jsme toho společně zažili, na něco jsem už dávno zapomněla, některé věci jsem si ale pamatovala , jako by se staly včera. Čenichem mi načechral srst, dělával to tak vždy, některé věci zůstávaly neměnné a za to jsem byla moc ráda. Při jeho pozdravu jsem se mírně pousmála a lehce se poklonila. "I já Tebe." odvětila jsem tiše v pozdravu. Vzduch byl vlhký a voněl smrky, aby taky ne, když byly všude okolo. Nějakým záhadným způsobem jsme se setkali zrovna tady. Na místě, které nám bylo stále domovem více, než jakékoli jiné. Vlastně to až tak záhadné nebylo. "Jsi tu dlouho? Sám?" zeptala jsem se, ač druhá část otázky byla zbytečná, dobře jsem věděla, že tu nikdo další není, mírně jsem se dotkla čenichem jeho modravého šátku,. Milovala jsem, jak se lehce třepal ve větru, Atrayovy modré oči se na mě upíraly a prohlížely si mě. Také jsem si ho prohlížela, byl to stále ten stejný kaštanově hnědý vlk. Kožich mi lehce povlával ve větru, protáhla jsem se na narovnaných předních tlapách. Byla jsem po cestě unavenější, než by tomu bylo před několika lety, i tak jsem byla ale vděčná, že jsem tady. Že stojím na jehličím pokryté zemi a hledím na vlka s modravým šátkem na krku.

Nevadí, nevadí

Měkká půda se mi houpala pod tlapkami. Klusala jsem po jehličím pokryté zemi stále vpřed, vyhýbala jsem se spadaným větvím i kmenům stromů, ve vzduchu byla cítit vlhkost a přicházející déšť. Zima postupně a neochotně dělala místo jaru, které mělo teď vládnout světu. Moje nejoblíbenější roční období mě opouštělo stejně, jako mě kdysi opustila vlčice s nápadnými znaky a láskou k ostružinám. Stále jsem se při vzpomínkách na ni musela usmívat, milovala jsem ji a věřila, že ona milovala mě. Stejně jako otce s kaštanově hnědým kožichem a jasně modrým šátkem okolo krku. Poslední měsíce a roky jsem se stala tulačkou, ze člena Smrkové smečky se stal vlk, který vyměnil svůj pohodlný pelech za pospávání pod skalními převisy, popadanými stromy a na krajích luk. Nyní jsem však věděla naprosto přesně, kam mířím. Domů. Zrychlila jsem svůj běh ještě o něco, šedavým kožichem se mi proplétal vítr, můj nejvěrnější přítel. Dříve bych beztrestně kraj Smrkového lesa nepřekročila, byl by tu někdo, kdo hlídal hranice. Těšila jsem se, až konečně spatřím Skálu, která mi byla dlouhou dobu útočištěm. Něco jsem zaslechla, proto jsem nastražila uši a na chvíli zastavila, bylo to zavytí. Krátké, ale odhodlané a pevné. Poznala bych ho mezi všemi, Atray. Znovu jsem se rozeběhla a tentokrát jsem se pohybovala ostrým cvalem vpřed. Před očima se mi pomalu začal otevírat výhled na mohutný skalní masiv. Ač bylo okolí Skály o dost zarostlejší, než tomu bylo dříve, byla jsem už blízko. Zastavila jsem se a vzhlédla modravýma očima nahoru, mezi stromy prosvítaly kousky nebe. Spatřila jsem také kaštanově hnědého vlka, který stál na okraji převisu a hleděl do krajiny. Jako by od našeho posledního setkání neuplynul žádný čas, snad mu přibylo jen pár šedých chlup, mně ostatně také. Lehce jsem poskočila a hrábla přední tlapkou do měkké půdy. Byla jsem si naprosto jistá, že o mně ví.

Chtěla bych moc poděkovat za možnost tu být, ač už mé setrvání není tak aktivní, jako dříve, stále se sem velmi ráda vracím. Jde to jen díky tomu, že mohu být mezi veterány, jinak by se z mé milované stala vlčí duše, ještě jednou moc děkuju za tuhle možnost! Jsem moc vděčná! <3
Užívejte si to tu i příští rok, ať Vám čumáci dělají pořád radost. =)

Za všechno moc děkujeme! Morfeus tu bude chybět, stejně jako Neyteri, oba patří k tomu původními vlčímu. Ale je samozřejmě nutné respektovat Tvé rozhodnutí, jelikož sama již nějakou dobu patřím do toho dospělého světa tuším, že ne vždy jde realita dobře skloubit s vlčím světem. Hodně štěstí a měj se krásně, ať už budeš dělat cokoli! =)

Freya: b, b, e, f, f, b, d, f, a, c, c, c, d, c, f, b, a, a, a, a, a, a

Pro tebe nejvhodnější Ragarská smečka v horách zdá se. Nejméně vhodný by byl život na vlastních tlapkách tulačky.

Krásná akce, moc děkujeme

Hlasuji pro:
1. mapka číslo 6
2. mapka číslo 8
3. mapka číslo 1

Takki - Dávno ztracený přítel, který se před krátkou dobou znovu objevil.
Atray - Vždy ten nejbližší, modrým šátečkem ozdobený, nepřekonatelný kaštanově hnědý vlk.
Jenna - Elegantní vlčice s jiskrou v očích i srdci, duší svobodná.

4x zmrzlé ouško lišky: házím po Jenně a trefuji ji přímo do čumáku
3x sobí paroh: házím po Takkim a trefuji ho do levé přední tlapky
2x Vlčíškův bobek: házím po Kesselovi a trefuji ho mezi ušiska
1x pozlacený divočák: házím po Atrayovi a trefuji ho do jeho chundelatého ocásku

Kývla jsem, pravdou bylo, že jsme měli tolik času, kolik jsme jen chtěli. Ačkoli nám dávala příroda znát, že se za krátko podzim nachýlí k zimě, nedělali jme si s tím starosti. Pokud jsme cestovali ve dvojici, měli jsme vždy dobrou šanci ulovit něco drobnějšího k snědku nebo si najít suchý a teplý úkryt na přespání v mrazivých nocích. S lehkým úsměvem na tváři jsem tedy následovala kaštanově hnědého vlka, který kráčel jen o krok napřed. Vítr nám cuchal srst a vlkův modrý šátek se divoce třepotal okolo jeho krku. Ačkoli jsem vítr milovala a vlastně mi vždy dávalo smysl ho následovat, nyní bylo znát, že sílí každou chvílí více a více. Občas bylo až nemožné proti němu bojovat a kráčet kupředu. "Možná bychom mohli někde pod stromy počkat, až se vítr trochu uklidní." pronesla jsem směrem k Atrayovi a rozhlížela se okolo sebe, kde by bylo možné najít alespoň krátkodobý úkryt před větrnými poryvy. Orientaci ztěžovala hluboká tma, která nyní ležela nad krajinou jako hutná neprostupná deka. Podél řeky se mnoho vzrostlých stromů nevyskytovalo, kousek odsud však byly již vidět obrysy vzdálených korun. Sklonila jsem hlavu, abych tak mohla lépe bojovat s větrem, který mi vál proti srsti. K vánku, jež jsem milovala měl tenhle vichr opravu velmi daleko.

<<< Velké houští

Konečně jsme se ocitli mimo ostrá křoviska. Ačkoli byl náš průchod jimi náročný a dlouhý, byli jsme venku a já byla opravdu ráda, že máme křoví za sebou. Ostré větve nepříjemně bodaly a zamotávaly se nám do husté srsti. Nyní jsme však stáli venku a mohli jsme zapomenout na to, jak nepříjemný průchod křovinami byl. Neubránila jsem se otřepání, snad jsem ze sebe chtěla dostat zbytky křovisek, snad jsem toužila po své hladké urovnané srsti. Řeka klidně hučela kousek od našich tlapek, jako kdybychom se nikde neztratili a my jsme si tak mohli znovu a znovu vychutnávat její volání, které nás zachránilo z trnitých spárů. Pohlédla jsem na kaštanově hnědého vlka, který mi stál po boku, jeho šátek mu neustále lehce povlával okolo krku. Věci tak byly v naprostém pořádku. "Nebyl to příjemný zážitek." podotkla jsem tiše a naprosto souhlasila s tím, že naše příští cesta povede jistojistě okolo křoví a ne skrze. "Kam se vydáme nyní?" dodala jsem ještě, stále hledíc modravýma očima na vlka, který mi dělal společnost. Jeho srst se leskla v zapadajícím slunci. Vlčí svět jsme poznávali po notné době, přesto jsme byli schopni držet určitý směr, jaký by však měl nyní být? To jsem netušila a snad jsem o tom ani nechtěla rozhodovat, proto jsem vkládala všechnu naději na rozhodující slova do Atraye. Přece jen byl mnohem moudřejší.