Příspěvky uživatele

< návrat zpět

3. Ještě k té Gallireádě! :D Nejvíc se mi líbilo, že si týmy vytvářely i své vlajky. Naše byla s převrácenou želvou, která se zoufale snažila vrátit zpátky na nohy! A... co se týče ostatních, tak... tuším, že tam byla ještě vlajka s jakoby zaklínačem? ._. A... pak ještě ta s Victorious Secret, která mě znepokojuje dodnes ;-; Ještě někdo si pamatuje vlaječky? :3

A! Mimochodem, věděli jste, že se Gallireáda plánovala už na srazu 2017? Který! Byl v únoru. Vlastně přesně před čtyřmi lety ._.

// *šeptá* to měl být králík, ale Flynn ho identifikoval jako lasičku :c :D :D

Jakmile jsem olízal celé okolí tlamy, skoro bych až neměl, co podniknout dál. Kdyby mě teda tatínek nepochválil. Celý pyšný jsem vytasil hrudičku ještě více a párkrát na jeho moudrá slova, že jsem šikula a skvělá práce, pokýval. "Dík!" řekl jsem a zamával ocáskem ještě o něco rychleji. Byl jsem opravdu potěšen! Bylo totiž moc pěkné, když vlk nezklamal svého tatínka. A ještě pěknější bylo, když si mohl dát svou lasičku! "Jooooo!" zatetelil jsem se blahem, když mi tatínek dovolil, že můžu tu ušačku lasičku sníst celou sám, a okamžitě se do ní zakousl. "Daro mi to děsně zabRrRrat!" oznámil jsem mu ještě upřímně s plnou tlamou, abych ho ujistil, že to byl na mé poměry opravdu celkem velký výkon, takže si zasloužím posílení, a taky abych mu dokázal, že jsem doopravdy šikovný a zasloužím si tak být nazýván. Vesele jsem si pomlaskával a občas se sem tam olízl, když mi trochu krve dopadlo na kožich. Ale většinou jsem si těch kapiček stejně nevšiml, takže když jsem skončil, pořád jsem vypadal jako červené... něco. Ani představit bych si to nedokázal.
Tak jako tak, měl jsem naplněné bříško až k prasknutí, takže mě napadla jen jediná věc: jít co nejblíž k tatínkovi a šťastně se u něj rozvalit, zatímco jsem si sem tam tiše říhl nebo zavzdychal, jak těžké je se s plným břichem pohybovat. "DobRrRý," zhodnotil jsem pro nás oba celou situaci a ještě jednou, naposledy si potichu zamlaskal, jako kdyby si má tlama vzpomínala na to, jaká dobrůtka ta má kořist byla.

Kývnutí hlavou bylo všechno, co mi stačilo k tomu, abych se přesvědčil, že doopravdy "dobrý". Dobrý, zopakoval jsem si spokojeně pro sebe a na moment nechal i potutelný úsměv, aby se objevil na mé tváři, ale... ale jen do té chvíle, než jsem se pustil do svého lovení. Nemohl jsem se přeci usmívat pořád, když ve mě všichni vkládali své naděje, že budu ten nejlepší hlavní lovec. A já si taky tak trošku věřil, teda. S přikrčeným tělem jsem se vydal vpřed a, i když jsem si břicho studil o sníh, nevydal jsem ani hlásky. Nehodlal jsem udělat nic, co by snad mohlo mou lasičku vyplašit. Nic kromě občasného zaboření se do sněhu. Byl jsem blízko! Musel jsem být! Přede mnou se za drobným sněžným kopečkem konečně totiž zjevilo něco, co připomínalo pohyb. Vlastně dva. Nedokázal jsem si v tu chvíli vůbec představit, jak by ta má lasička za kopečkem mohla vypadat, nebo co tam snad dělá, že se jí takhle hýbe ona divná, nedomyslitelná část těla. Ale já jakožto lovec představivost stejně moc nepotřeboval. Párkrát jsem máchl ocasem, jako kdybych s ním zaměřoval, kam na svou kořist skočím, i když teda, ono to bylo jasné, že za ten kopeček, kde se schovává, a... během okamžiku jsem vyskočil a tlapama z obou stran obklíčil kopeček, jen abych se zakousl přímo před sebe.
Tahle lasička rozhodně vzdorovala více, než kdy jiná lasička. I když jsem v tom měl docela zmatek, co je kuna a co lasička, ale... tohle, tohle bylo naprosto jiné. Tak třeba to, že měla dlouhé uši. A taky, že mě kopala svýma svalnatýma nohama do obličeje. Co. Překvapeně jsem s funěním na moment i uvolnil stisk čelistí, jak mě to šokovalo. Opravdu se mi bránila kořist tak zběsile, že to skoro i bolelo. Samozřejmě, že jsem byl tak zaskočen, že mi trvalo, než jsem vymyslel, jak postupovat dále. Ale nakonec jsem cvakl zuby, dokud mou tlamu nezaplnila krev, a dokud všemožné kopání a cukání kořisti neustalo. S nyní již opravdovým, absolutně zářícím potutelným výrazem jsem položil kořist na zem a šťastně si ze zubů olízl krev. Byl jsem z celého toho výkonu celkem uřícený a jedno oko jsem musel mít přivřené, jak mě ta lasička všude podupala a poškrábala, ale cítil jsem se jako vítěz.
Když jsem se dokochal, hrdě jsem vytasil hruď a popadl kořist do tlamy, jen abych ji mohl slavnostně za pár momentů předložit před ležícího tatínka. "Koukej, rasička!" oznámil jsem mu se zběsile mávajícím ocáskem a čumákem strčil do té divně ušaté lasičky, kdyby tatínek náhodou nevěděl, o čem mluvím. "Chceš?" nabídnul jsem mu čistě ze slušnosti a během vteřiny se pustil do soustředěného olizování celé tlamy. Něco na teplé krvi bylo totiž naprosto fascinujícího.

// Úkryt (přes Borůvku)

Pro moje štěstí, a vůbec, pro štěstí všech, nás ta neslavná Elora nepronásledovala. Dobrý, odfrkl jsem si a během okamžiku přestal být vůči tatínkovi uražený. Přeci jen, pořád mě vedl na lov! A co mohlo být lepšího než lov? Asi nic. A už vůbec ne Elora. Vesele jsem zavrtěl ocáskem, když mě tatínek oslovil "Ty lovče", a párkrát pokýval hlavou. "Kesser mi ukázar větření! Umim!" oznámil jsem mu s patřičnou hrdostí a rychlostně se pustil do čenichání všemi směry. Trochu jsem tatínkovi zapomněl zmínit, že jsem to nezkoušel, poněvadž zrovna v tu chvíli, kdy jsem měl, začala ta sněhová pohroma, ale... to nevadilo. Mohutně jsem nasával vzduch, tak zhluboka, že mě až studilo uvnitř, dokud to po pár momentech nezačalo být normální dýchání, jen... voňavější. A povědomě voňavější! "Rasička," špitl jsem směrem k tatínkovi a přikrčil se k zemi. Někde tu byla a určitě ještě vůbec netušila, že si pro ni jde "ty lovec", totiž já.
Vyčkával jsem, než přestane tolik foukat, aby ten pach nelétal všude kolem, a pomalými, na mé poměry promyšlenými krůčky se vydal za kořistí. Tu naposledy mi musel přinést Kessel, abych ji našel, ale to se tentokrát stát nemohlo. Ne, když byl za mými zády tatínek. Nejistě jsem se na něj ohlédl. "DobRrrRý?" zašeptal jsem, snad abych se ujistil, že mi to jde, a zvědavě nastražil ouška.

120
// Na konci je výzva na Eloru, aby zůstala v úkrytu >:D

Tatínek mi sice úplně neobjasnil, jak hodlá dostat zajdy z Kolegy Noriho, ale to vůbec nevadilo, poněvadž – jako na zavolanou! – přišel samotný Kolega Nori. "Korego NoRRrri! Ahoj! Ahoj, teto Bagz Koregy NorRRriho!" pozdravil jsem, jak se sluší, a nadšeně zamával ocáskem. Neohrabaně jsem se vyškrábal na nohy, abych si je oba pořádně obkroužil, a trošku se k nim i sem tam přitulil, u Bagz hezky k nohám, a u Kolegy Noriho trochu více k břichu, abych vyzkoumal, kolik zajdů se mu tam vůbec vešlo. Nevypadalo to na mnoho, ale dříve, než jsem se stihl zeptat, zeptal se on, čímž mě úplně odzbrojil. "Redovou kRRrrárovnu nemáme," nahlásil jsem mu okamžitě a s překvapeným výrazem a pootevřenou tlamou zavrtěl hlavičkou. Rozhodně jsem o tom, že máme nějakou ledovou královnu – natož kde ji máme –, nebyl obeznámen. Dříve, než jsem se ale vůbec stihl obrátit na tatínka s tázavě pozdvihnutým obočím, už se zase dělo něco jiného. On
se prostě rozhodl, že se nebude zaobírat ledovými královnami, a místo toho šel k bílé vlčici a dalšímu vlčeti, protože řekl, že přece nemůžu jít na lov jen já. Musel s sebou nutně vzít Eloru, aby se snad ukázalo, kdo je lepší lovec. "Já jsem repčí," kníkl jsem dotčeně a našpulil rty, zatímco se tatínek pustil do vyjednávání s dvojicí. "Jsem repčí," špitl jsem si pro sebe a trucovitě se zase posadil na zadek. Tu vlčici jsem už znal z lovu, ale... rozhodně jsem si ji moc nepamatoval. A vlče se mi prostě nelíbilo. Další blbá holka, zamračil jsem se na ni a ještě více na tatínka, když se pustil do oficiálního nabízení, aby se ta slavná Elora vydala s námi. A tím slavná myslím hlavně nudná a neslavná, poněvadž jsem ji neznal, takže slavná být asi nemohla. A lovení jí jistojistě taky nešlo. Protočil jsem nad celým tím vyjednáváním očkama a vydal se za ocasem tatínka. Jen na moment jsem se ještě obrátil k té malé vlčici, která byla úplně na prd, a nepatrně zavrtěl hlavou. "Taky tu ale můžeš zůstat, víš!" vysvětlil jsem jí s neutrálním výrazem, který by byl upřímně moc rád, kdyby se tak rozhodla. Jsem lepčí.

// Zelené nory (přes Borůvku)

119

Byl to naprosto chaotický zážitek, takhle náhle změnit své umístění ve světě, jako kdyby nic! Coooo, divil jsem se a ani jsem nehodlal přestat, dokud mi to tatínek celé nevysvětlil. Přenesl! zazubil jsem se na něj a rázně přikývl. Bylo hezké čas od času něco pochopit. "Dík!" poděkoval jsem slušně a vesele zavrtěl ocáskem. A nepřestal jsem, ani když tatínek zmínil Kessela. To byl můj kamarád a můj spolulovec, takže bylo super, že mě pozdravoval. Ale pak... "On tu není," hlesl jsem a znovu se vrátil ke zmatenému rozhlížení po okolí. Doopravdy tu nebyl! Nechal nás tu samotné, stejně jako to udělala mamka. A to ani nebyl vlčice! Proč tu není? Stáhl jsem nepatrně uši a našpulil rtíky, snad abych se připravil na to, až mého kamaráda přivolá můj nářek. Ale nebylo to třeba! Nebylo, poněvadž veškerá má pozornost se během okamžiku přenesla na další tatínkova slova. Nevěděl jsem toho zrovna moc, ale rozhodně jsem věděl, co znamená, když se někdo chce podívat po něčem k snědku. "Jooo!" vydechl jsem zasněně a znovu si téměř až laškovně zamlaskal. "To by byro dobrRRý," dodal jsem ještě, aby byl zcela jasný můj souhlas, a párkrát si spokojeně pokýval. Ne tedy, že bych měl zrovna hlad, vzhledem k tomu, že ještě před spaním jsem sežral půlku kuny, ale... ale lovil jsem moc rád, takže to bylo jedno. A navíc, jestli měl hlad tatínek, někdo se o něj postarat musel! A Heather to určitě nebyla. Zběsile jsem začal vrtět ocáskem jak o život, nedočkavý, až vyrazíme na lov. Hrdě jsem i vytasil hrudičku, když i tatínek uznal, že jsem malý zkušený lovec! Ale pak... pak mi došlo, že mám lovit "zajdy" co jsou v zelených "norách". Počkat co, přimhouřil jsem očka a skoro až zamyšleně se posadil na zadek. "NoRRRRri sežRRRal zajdy? Neurovíme si vrastní?" zeptal jsem se nakonec a s tázavě nakloněnou hlavou se na tatínka zadíval. Možná, že měl prostě jen strach, že nezvládnu ještě ulovit něco, co už jiný lovec neměl v žaludku. Ale to se tedy mýlil! "Zvrádnu to!" slíbil jsem mu a řádně lovecky vytasil zuby, zatímco jsem se pustil do ještě lovečtějšího plížení kolem něj.

Loterie 25 - 118
// Borůvka

Čím víc jsem se houpal ze strany na stranu, tím víc mi šlo uvědomit si hranici mezi snem a skutečností. Třeba tu, že mamka byla ve snu, ale jinak... jinak jsem ji neviděl už docela dlouho. A kdyby byla strom, určitě bych si jí všiml. Takže nebyla ani to. Achjo, fňukl jsem si v polospánku a přitulil se do tatínkova decentně zasněženého a nyní mokrého kožichu. Chtěl jsem, aby s námi mamka byla víc. Vlastně i Heather, když na to přišlo. Obě mi chyběly a připadalo mi, že se mnou tráví čas jen tatínek. Což samozřejmě bylo fajn a uměl jsem to ocenit, ale zároveň... jsem opravdu nechtěl být takhle sám. Vlčice na nás kašlaly, přesně, jak říkal Kolega Nori. Ne teda, že by říkal zrovna to, ale rozhodně říkal něco s tím, že se jim nedá věřit. A taky nedalo. Achichouvej, zakňučel jsem si ještě nad bídnou situací, než jsem znovu přivřel očka.
Jak se ukázalo, když jsem se vzbudil, asi jsem po těch zavřených očkách usnul. Zmateně jsem se zadíval na tatínka, který tu na rozdíl od zbytku mé rodiny stále byl, a zářivě se na něj usmál. "Ahoj, tati!" pozdravil jsem ho a vesele se o něj rovnou otřel hlavičkou, částečně proto, abych se ještě více zahřál, a částečně jen proto, že jsem chtěl. A tatínek to chtěl určitě taky. "Mám tě rRRRrád!" oznámil jsem mu ještě, než jsem se pustil do pořádně roztáhlého a rozsáhlého protahování, které zahrnovalo spoustu krčení a trčení, táhnutí a... tak vůbec. Když bylo hotovo, spokojeně jsem si mlaskl a posadil se vedle něj. Bylo hezké, že už jsme nebyli v takové zimě, jen... tu něco nehrálo. Přimhouřil jsem oči a začal si své okolí podezřívavě prohlížet. V porovnání s předešlými dny tu bylo málo sněhu, což se mi rozhodně líbilo, ale... i tak. Něco tu nehrálo. A pak mě to trklo. "Já jsem tu!" vykníkl jsem nakonec v náhlém uvědomění a s fascinovaností pootevřenou tlamičkou se zadíval na tatínka. Opravdu jsem byl tu, což bylo jiné tu, než kde jsem byl předtím. A to nedávalo zrovna smysl.

Loterie 24

Bylo hezké mít pro jednou úplně zavřené oči a usínat uprostřed konverzace, která stejně určitě nebyla zajímavá. Dobrýýý, zavrněl jsem si pro sebe ještě jednou a nechal sliny, které mi únavou tekly z tlamy, aby v této činnosti pokračovaly, poněvadž jsem stejně nic jiného dělat neplánoval. Už už jsem usínal, možná, že už jsem dokonce i spal, ale... stejně jsem slyšel Kessela s tatínkem, jak si povídají! Těžko říct o čem, ale... ale určitě jsem se chtěl zapojit. Snad tatínek řekl něco jako že jsem májestátní vlk a Kessel na to přitakal. "Mchcm," zamumlal jsem na rozespalou odpověď, která ve skutečnosti měla znít nějak jako "Děkuji!" a překvapeně trhl hlavou, což mě znovu probudilo. Na moment. Na moment tak kratičký, že jsem ani nestihl rozeznat, jestli se mi to zdá, nebo jestli jsem byl celou dobu vzhůru a jen nedával pozor, a už jsem, možná zase, spal. Líně jsem se ještě převalil na záda, čímž jsem si jen smočil tlapky v mrazivém sněhu, a začal spokojeně podřimovat.
Tatínek s Kesselem oba zmizeli a místo nich tu byli dva jeleni, každý s jiným neduhem. Ten, co byl ve skutečnosti tatínek, měl trochu nevyrovnané paroží a ten, co byl jakoby Kessel, měl zase pochroumanou nohu. A já tam byl taky! I když jsem jakoby nebyl já, poněvadž já tam nebyl. Byl jsem strom! Ale i tak jsem chtěl jednoho z nich ulovit. Chtěl jsem jít rozhodně po Kesselovi, poněvadž o nohách, co špatně utíkaly před lovci, jsem už něco věděl. Ale zároveň mi bylo líto, že bych neulovil i tatínka, takže jsem pokukoval i po něm a po jeho paroží, o kterém jsem si nebyl zrovna jistý, jak mi pomůže v jeho ulovení. "Mami?" breptl jsem tedy namísto jakéhokoliv zběsilého lovení a mile se usmál na strom, co vyrostl vedle mě. Byl to taky z části jelen, ale to jsem příliš neřešil.
Mezitím se celý svět začal houpat ze strany na stranu, jak mě tatínek nesl do úkrytu.

// Úkryt

Loterie 23

Sice znaveně, ale rozhodně spokojeně jsem pokýval na Kesselova slova, když řekl, že jakmile se počasí zhoršilo, upalovali jsme domů. "Uparovari," odsouhlasil jsem mu mlasknutím a hrdě se zadíval na tatínka, jestli mi třeba nebude chtít ještě nějak poděkovat, že jsem nás s velkou Kesselovou pomocí dovedl domů, ale... ale on se spíš zajímal o to, jestli jsem se toulal sám. "Já se toural s Kesserem!" vysvětlil jsem mu trpělivě a div se neplácl do čela. Vždyť to bylo úplně jasné, že jsem se netoulal sám, když vedle mě stál doteď můj kamarád, ne? Úplně jasné. Horší ale bylo, že tatínek chtěl, abych mu něco slíbil. A to já moc neuměl, něco zaručit a pak... na to třeba nezapomenout, to bylo docela těžké. Ale vzhledem k tomu, že jsem tak nějak počítal s tím, že mi bude rok každou chvílí, poněvadž už takhle jsem byl docela velký kluk, jednoduše jsem na jeho prosbu přikývl. "Tak jo," řekl jsem prostě a pokrčil rameny, jako že mi to nedělá žádný probém. "A kdyžtak tu je Kesser, viď!" vypískl jsem a s očekáváním se na svého parťáka zazubil svým děravým úsměvem. Určitě jsem někde v nitru nemínil, aby se tím cítil omezeně, ale... já opravdu nechtěl, aby odešel. Aby kdokoliv odcházel. Mezi vlčaty jsem moc kamarádů neměl, pokud jsem nepočítal Raystera, který byl kdo ví kde, a Heather, která mě stejně ráda ani neměla, dělala celková suma přesně nula vlčecích kamarádů. A to nebylo nic moc.
Zahloubaně jsem se chvíli díval do sněhu, zatímco se dospěláci bavili mezi sebou, a užíval si to, jak bílý je. Byl přesně tak čistý a prázdný, jako byla má hlava. Ale to nevadilo, poněvadž byl pořád moc pěkný. Už jsem se na něj ani nezlobil, že je mi z něj zima! Po momentu zírání do prázdna jsem se tedy obrátil zpátky na tatínka s Kesselem. Vypadalo to, že si rozumí, a to bylo dobře. Moc dobře. Dlouze jsem zívl a nepatrně si na souhlas přikývl, ale... vzhledem k tomu, jak rychle jsem usínal na místě, jsem už moc ani netušil, s čím to souhlasím. Dobrý, odtušil jsem jen a přivřel očka.

Loterie 22
// Řeka Mahtaë (sever)

Celá naše situace byla úplně žalostná. Navíc, Kessel začal zpomalovat, až zastavil naprosto, což mě taky upřímně docela vyděsilo. A taky nemluvil! Vůbec se mu nechtělo odpovídat na mé otázky, ale... toho jsem se zase až tak moc neobával, poněvadž mlčení znamenalo souhlas, a to bylo dobře, protože to znamenalo, že Kessel je doma na stejném místě, jako jsem já, a tak můžeme být spolu. Přihlouple jsem se nad tím na moment usmál, alespoň do té chvíle, než se zase něco semlelo. Kessel totiž začal výt! Nahlas a hodně! "PrrRroč voráš?" špitl jsem vyřízeně a zavrtěl nad jeho konáním z posledních sil zmateně hlavičkou. Byl jsem připraven teď a tady usnout, jestli se nepohneme, takže jsem se hezky opřel o zasněženou srst Kessela, přivřel oči a...
"Tati!" zaradoval jsem se a zvesela začal vrtět ocáskem. Jeho jsem tu rozhodně nečekal, když tak strašně chrápal v úkrytu. Ale když už tu byl, musel jsem mu všechno vysvětlit. "Toural!" zodpověděl jsem mu rázně a zodpovědně jeho otázku a spokojeně se usmál, zcela nevědom toho, že by se ptal snad na něco jako "kde" jsem se to toulal. Toulal muselo bohatě stačit. Spokojeně jsem se culil od ucha k uchu, veselý, že už nebudeme s Kesselem sami, a že už Kessel dokonce ani nemusí volat o pomoc, když tu máme tatínka. A tatínek si ještě myslel, že jsem snad Kessela zachránil! "Nemáš zač!" prohlásil jsem s hrdě vytasenou hrudičkou a nepatrně nastavil hlavu, aby mi ji tatínek mohl na pochvalu olíznout. Přeci jen, Kessel měl rozhodně hlavu svou a dalo mi to zabrat, když jsem nás dostal až sem. Nebo teda, alespoň takhle jsem to pochopil. "Kesser byr moc hodný!" oznámil jsem ještě tatínkovi a párkrát přikývnul, snad abych se za svého kamaráda přimluvil, aby se na něj nikdo nezlobil.

Loterie 21
// Vodopády

Poprvé po dlouhé době mi k něčemu byla hlava, protože jsem s ní rozrážel všudypřítomný vítr a ostrý sníh. A teda, nutno uznat, Kessel, který se o mě takhle hezky staral, tomu taky musel pomáhat. Když jsem mu řekl, že je to celé úplně na prd, ani mě nenapomenul. Jen souhlasně řekl, že to tedy rozhodně na prd je, a já zoufale pokyvoval. "Jooooo!" zaúpěl jsem a, kdybych nemusel šetřit energii na to, abych přežil, rovnou bych si do něčeho i bezradně vzteky kopnul. Já toho přeci tolik nechtěl, nebo ano? Jen jsem chtěl být s Kesselem, naučit se stopovat a čmuchat, možná ještě něco ulovit... a hlavně trávit čas se svým novým dobrým kamarádem. Ach jo, povzdychl jsem si ještě a smutně se zadíval na Kessela, jenž se nyní předklonil přímo ke mně. Říkal, že statečný lovec to zvládne, ale já byl příliš zmatený. A taky jsem kvůli hučení větru a sněhu slyšel jen něco jako "Čnýlovec vládne", což vůbec nedávalo smysl. "Mám tě RrRRRrád!" kníkl jsem namísto snahy pochopit ono podivné zvolání, částečně vyděšený, že tady spolu umřeme, a pokusil se svého kamaráda olíznout. Snad se to teda mohlo, poněvadž jednou po mně jedna vlčice, abych ji oslintal, a to bylo v pořádku.
Jakmile jsme se znovu vydali na cestu, snažil jsem se opět držet co nejvíce u něj, přitisknutý k jeho srsti, jak jen to šlo. Kessel říkal, že už zbývá jen kousek, což mohlo znamenat úplně cokoliv a já výlety neměl moc rád, pokud nezahrnovaly lov, ale... tentokrát jsem hodlal přimhouřit oko, poněvadž přesně to, mhouření očí, jsem dělal kvůli sněhu celou dobu. "A ty budeš taky doma?" zakňučel jsem ještě zvědavou otázku do větru, kterou jsem chtěl zjistit, jestli třeba Kessel nebude chtít zůstat se mnou v úkrytu. Navíc jsem pořád úplně nerozuměl tomu, kdo je se mnou ve smečce, takže... možné bylo úplně všechno.

// Borůvka

Loterie 20

Už už jsem začal natahovat, v čumáku se mi na to dokonce už spouštěla pořádně lepkavá nudle! Hodlal jsem si vybrečet okamžitý návrat domů, ale... nakonec to nebylo potřeba, protože Kessel se o mě chtěl hezky postarat. "Joooo," zakňučel jsem na souhlas a v jeho hustém kožichu párkrát vysíleně přikývl. Neměl jsem vůbec tušení, jak daleko od domova jsme, nebo dokonce, jak ten domov vypadal, poněvadž mi připadalo, že se to neustále lišilo, ale... byl jsme rád, opravdu moc rád, že už tam jdeme. Párkrát jsem fňukavě vydechl a vydal se po boku Kessela na naši těžko říct jak dlouhou cestu. "DrRRRržím," vypípl jsem, když řekl, ať se držím u něj, a doopravdy se snažil svá slova dodržet. Sice jsem zaúpěl pokaždé, když se mé tlapky zabořily do sněhu až příliš, tak moc, že se sníh dotýkal až mého bříška, ale nevzdával jsem se. Pořád jsem dělal ty velké kroky, které se sněžné koupeli snažily zabránit, a držel se u Kessela co nejblíž. Všechno studilo a mrzlo. A taky bolelo! Pořád mě z těch jehliček bolely oči. Ale teď, když jsem byl částečně schovaný, to už bylo o něco lepší. "Chci domůůů," zakňučel jsem tak nějak do vzduchu, jako kdyby mi to mělo zaručit, že mě ošklivé sněžení nechá i s Kesselem projít domů, a se starostlivým pohledem se zadíval na Kessela. "Tohle je naprRRRrd," oznámil jsem mu se svým skučivým hláskem a přitiskl se k němu ještě blíž. Všechno, co kolem nás bylo, opravdu totiž bylo naprd.

// Řeka Mahtaë (sever)

Loterie 19

Pořád jsem se všemožně kroutil a snažil se přijít na to, jak vlastně Kessel voní. Byla to taková komplikovaná směsice, která se jen špatně luštila bez špetky představivosti. Ale já se doopravdy snažil! Mhouřil jsem oči, krčel čelo... tak moc, že začalo bolet. Rozpačitě jsem zamával ocáskem na Kesselův nápad, že bych něco vystopoval, ale... všechno mě píchalo. "Au?" kníkl jsem nejistě a ohlédl se na své zadní, jestli tu bolest vnímají stejně, jako to dělám já. A opravdu. Taky píchaly. "Borí tě to taky?" hlesl jsem a teprve po nějaké době se zoufale zahleděl na dospělého vlčka. Což byla taky chyba, poněvadž to něco, co mě píchalo, se nebránilo ani píchání v očích. Rychle jsem stáhl uši a zběsile zavrtěl hlavou. Oči jsem bleskurychle, ale ne úplně s blesky, zavřel a přikrčil se co nejblíže ke Kesselově tlapce. Píchání nepřestávalo. A zima taky ne! "Vezmeš mě domů," procedil jsem mezi zuby další špatně položenou otázku a rozklepaně na moment pootevřel oči, jen abych se ujistil, že tady vůbec můj kamarád a společník ještě je, a znovu se vrátil do bezpečné zavřenosti. "Dostopuj nás domůůů," zakňučel jsem ještě, než jsem se do jeho srsti zabořil úplně. "PRRrosím," zamumlal jsem ještě do zasněženého kožichu a div nezačal plakat.

Loterie 18

S pootevřenou tlamičkou jsem zíral na Kessela, který na můj obdiv nijak extra nereagoval, jako kdyby bylo úplně přirozené jít a najít srnku. Zmateně jsem nad jeho chováním začal pomalu vrtět hlavou, poněvadž můj kamarád byl čím dál tím záhadnější. Pohyboval jsem hlavou už téměř v úplných kruzích, když trochu objasnil ta dvě slova, co předtím řekl, jako kdyby nic. "Jo taaak," hlesl jsem a jednou si na to přikývl. Tohle jsem teda pochopil dobře. Kdyby něco, mám čenich. A ten mě zachrání ze všeho. Ze všeho, co... jsem si neuměl úplně představit, protože jsem nebyl fantazií zrovna dvakrát obdařen, ale to nevadilo. Vesele jsem se zahihňal, když mi Kesselův sníh dopadl na čumák, a zhluboka nosem vyfrkl, abych se toho poprašku zbavil. Možná tenhle čin tak trošku vedl k vykouknutí nudlí, ale to jsem taky příliš neřešil. Rychle jsem se olízl, pochutnal si na slanosti vnitřku čenichu, a pokračoval v soustředění.
"Ze mě jde něco cítit!" zeptal jsem se šokovaně a se zcela špatnou intonací. Nevěřil jsem tomu. Já přece cítit nebyl! Určitě jsem smrděl méně, než kdy smrděla Heather. Ha. Se zvědavým pohledem jsem se obrátil na vlastní tělo, abychom si ujasnili, kdo tu teda jak smrdí, a zhluboka se nadechl. "Já jsem boRRRrRůvka?" pokračoval jsem s dalším dotazem a znepokojeně nakrčil čumák. Jak by respektovaný lovec mohl být borůvka? S tím se muselo něco udělat! "Jak to dám pRrRryč," zamumlal jsem si pro sebe a bez jakýchkoliv zábran se kousl do tlapy. Ne teda, že by byla hlavním zdrojem, ale někde jsem s tím zbavováním se pachu začít musel. Hodlal jsem ho všechen odhryzat a pak někde vyplivnout, aby mě už nepronásledoval. Jenže ani mé okusování nemohlo trvat věčně, poněvadž Kessel říkal, že mám zavětřit. "Twk jwo," dostal jsem ze sebe a konečně tlapku vyplivnul. Hrdě jsem se postavil na všechny čtyři, připraven čelit tak těžkému úkolu, jaký pro mne májestátní Kessel připravil, a začenichal. Celý můj čumák náhle studil i zevnitř, jak jsem zhluboka dýchal, ale jinak to tak špatné nebylo. Cítil jsem ty své potupné borůvky, ale bylo tu ještě něco. "Ty! Já tě cítím!" oznámil jsem mu a radostně se zazubil. "Voníš jako... jako... boRRrovice! Ne! Podzim! Voníš jako... jako..." přimhouřil jsem očka a nevědomky si tlapou poklepal na čelo. Nevypadalo to, že bych měl zrovna kapacitu na tak dlouhé přemýšlení.

Loterie 17

A Kessel si můj obdiv doopravdy zasloužil! "Jooooo," vydechl jsem dlouze, stále zcela fascinován jeho ochotou mi to jeho stopování ukázat, a jako v transu zamával ocáskem. Nemusel jsem ho ale nijak zvlášť pobízet, poněvadž se hned pustil do vysvětlování. A já se doopravdy snažil dávat pozor. Přikyvoval jsem, jak jen se dalo, stražil uši a očima pokukoval po Kesselovi tak moc, že to skoro až bolelo, ale... stejně jsem si z toho moc neodnesl. Mrknul jsem i na tu cestičku z lesa a zpomaleně přikývl, ale opravdu jsem z toho zrovna moudřejší nebyl. "Are já tě viděr vybíhat," hlesl jsem s upřímnou zmateností v hlase a tázavě se na Kessela podíval. Nebo jsem se neměl dívat? Rozpačitě jsem odvrátil zrak zpátky ke stopám, které z lesa vedly, a nervózně si u toho rovnou i přešlápl. Vůbec jsem netušil, jestli to chápu správně, natož, jestli to někdy budu schopný správně udělat. Působilo to příliš složitě, soudě už jen podle toho, jak dlouho o tom můj lovecký společník dokázal mluvit. Ale já to nevzdal! Vyčerpaně jsem zafuněl a znovu na něj vypoulil oči, jako kdybych takhle mohl vstřebat více informací, a s nafouknutou tlamou si opět párkrát na jeho slova přikývl. Bláto je dobrý. Sníh je dobrý. Čenich. Urputně jsem se soustředil a snažil se si zapamatovat úplně všechno, ale skoro mě z toho až bolelo čelo. A pak se najednou Kessel nadechl a vydal se pryč! Ne teda úplně, poněvadž jsem ho nenechal odejít z mého dohledu, ale rozhodně pryč mířil. "Počkej," špitl jsem a plíživým krokem se vydal přímo za ním, zatímco jsem se občas podíval i na jeho stopy. Ne teda, že bych byl na poznávání jiných věcí zrovna profesionál, vzhledem k tomu, že jsem doteď nerozeznal, v jaké jsem smečce, ale... byl jsem si celkem jistý, že stopy Kessela poznám už všude.
A pak můj společník zastavil, takže mi nezbývalo moc stop, co bych ještě mohl zkoumat. Téměř pobouřeně jsem k němu vzhlédl, abych se dožádal vysvětlení, jenže cosi za řekou upoutalo mou pozornost. "Ty jsi našer srRrRrnku!" vykníkl jsem obdivně a plácl se z toho tlapkou do hlavy. Vůbec, ale vůbec jsem nechápal, jak toho Kessel docílil. A jeho proslov o stopování mi v tom ani trochu nepomohl.