Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hrdě jsem se uculil, když i velký vlk uznal, že srnka s nohou je teda něco. "To je!" odsouhlasil jsem mu s podobným obdivem a ještě o něco více vytasil hruď, aby si třeba i vlk mohl myslet, že jsem ji pro naši smečku ulovil já. I když to teda vůbec nebyla pravda, takže jsem mu to nechtěl říkat. Ale myslet si to mohl! Celkově jsem byl se situací spokojený. Ten malý protivný dokonce odešel, což od něj bylo vlastně docela i milé a slušné. A bavit se s velkým bylo moc fajn, protože, i když to teda nevyslovil úplně správně, uznal, že je něco májestátní. Vesele jsem zavrtěl ocáskem, ale jen na chvíli, než jsem musel plynule přejít k velmi namáhávému přemýšlení nad tím, co to vlastně označil za májestátní a proč to znělo jako otázka. Přimhouřil jsem očka a zadíval se na svoje tlapy. Pečlivě jsem si je prohlížel, každý chlup, co z nich trčel, a i ty chlupy, co už byly úplně mokré od sněhu, ale... na nic moc jsem nepřišel. Zhluboka jsem se nadechl a pootevřel tlamu, jako kdybych už chtěl něco říct, zatímco jsem se znovu vrátil pohledem na velkého vlka. Nedokázal jsem z jeho tváře zjistit, jestli pořád očekává odpověď, ale zklamat jsem ho určitě nechtěl. Ale taky jsem nechtěl říct hloupost, kdyby se vrátil ten protiva a určitě budoucí kamarád Heather, aby se mi smál. Ale nakonec to bylo všechno fuk. Vítězoslavně jsem se zazubil, narovnal se a prohlásil větu, která měla případně odlákat pozornost jinam: "Já jsem Frynn!" Představil jsem se s úsměvem a rovnou se i líně protáhl. Měl jsem toho pro dnešek dost: čumáčkovali jsme se s Lilac, poznal jsem velkého a malého, prozkoumal nepřátelské území... "Ha!" vykníkl jsem v náhlém uvědomění a plácl se tlapou do čela. "Tatínek!" vydechl jsem ještě, než jsem se rozpačitě zadíval do těch vysoko umístěných očí bílého vlka. Musel jsem jít, poněvadž tu na mě někde pořád čekal tatínek. A já ho musel najít, dokud jsem si pamatoval alespoň něco, co jsem vyzkoumal. "Já musim!" vykřikl jsem ještě omluvně a s drobným pokýváním hlavou, kterým jsem si potvrdil nutnost situace, se klimbavým během rozpelášil k hranicím lesa. Ne teda, že bych o tom zrovna dvakrát věděl.

// Zelené nory

// VJA 2 (2/2)

Tak trošku jsem doufal, že vlci budou informacemi, které jsem jim o naší smečce podal, o něco více ohromeni. Třeba alespoň malilinkato by mi stačilo. Velký vlk alespoň říkal, že nejsme hloupí, i když nejlepší smečka je jejich. A ten malý, ten byl zase úplně příšerný. Ale já nezvládal dvě emoce najednou, takže jsem to vzal hezky popořadě. S vítězoslavným výrazem jsem se na většího vlka zazubil, ješět opožděně v reakci, že nejsme hloupí, a párkrát na to přikývl. "Můžeme být nejrepčí sporlu," prohlásil jsem rovnou jako částečnou nabídku přátelství a nepatrně zamával ocáskem. Co se ale týkalo jeho společníka, musel jsem s ním něco udělat. S rozzlobeně přimhouřenýma očima jsem se na něj obrátil. Vůbec jsem netušil, co mu říct, poněvadž ani logické argumentování nebyla moje silná stránka, takže jsem zatím jen supěl a funěl a poslouchal, jak říká, že jsme dobří, že jsme si nevšimli, že nám někdo chodí po území. Zmateně jsem na to pokýval, což nebyl úplně nelepší způsob, jak zvítězit hádku, a tázavě se zahleděl kamsi za ním, na stromy. Nedávalo mi moc smysl, že nás pochválil za něco ošklivého. Teda, asi? Poněvadž u nás chodili vlci a bylo to v pořádku, tak... tak to asi nic ošklivého nebylo? "Ale to je jedno-o-o!" zvolal jsem nakonec otráveně a trochu u toho hloupal hlavou za každé "o". "Nedávno jsme chytirli sRRrnku! S nohou!" sdělil jsem jim hrdě a doufal, že tím jsem měl vyhráno, protože jsem zrovna nebyl typ, kterého by hned napadlo něco dalšího. Mlčky jsem se zadíval na své tlapy a čekal, jestli teda ještě něco vzejde z mé paměti, nebo jestli ne, ale... všechno bylo příliš matné. Mohl jsem ještě zkusit chlubit se s Heather, ale to byla spíš ostuda. A to samé tatínkova Elora, která nestála za nic, ani lovit s námi nechtěla. Začal jsem zhluboka dýchat, jak namáhávé pro mne bylo přemýšlet. "A... a jsme májestátní!" uzavřel jsem nakonec a skoro se z toho výmyslu až sesunul na zem. Tohle šedivému rozhodně muselo stačit.

// VJA 2 (1/2)

Bylo moc pěkné, že mě ten větší pozdravil. Opětoval jsem mu veselý úsměv, ale víc jsem tak nějak netušil, co ještě říct. Však jsem u nich ani neměl být. A možná ani nechtěl, protože ten malý nebyl takhle hodný. Nic moc, zvládl jsem zhodnotit v hlavě a se zmateným výrazem se otočil na zmateného šedého. Určitě jsem byl víc zmatený, než byl on, poněvadž já se alespoň neptal na věci, o kterých jsem vůbec nic netušil. Takže jsem byl asi lepší, nebo tak. Z nějakého nepochopitelného důvodu se mě ale všichni vždycky ptali na smečku. Ach jooooo, postěžoval jsem si v duchu a trochu i protočil očkama, než jsem si unaveně oddechl. "Nevim," prohlásil jsem a otráveně pokrčil rameny. Všichni už by mohli pochopit, že o smečce nic nevím, když jim to asi říkám, ne? "Are nejsme nahoře! Jsme dore na zemi," prohlásil jsem se značným úsilím a tázavě se zadíval na bílého a milejšího, jestli by mi s tím nechtěl pomoct. A čím déle jsem se na něj díval, tím více jsem na něj chtěl zapůsobit. Ne teda, že bych měl zrovna s čím, ale to mě nemohlo zastavit. Zhluboka jsem se nadechl a obrátil se zpátky na šedivého. "A nejsme hrloupí. Jsme nejlepčí! Máme rovce, víš? Hodně rovců! A je tam Korega NoRrrRi! A jeho teta! A můj táta! A-" naparoval jsem se, jak mi to jen šlo, což nebylo moc, ale... stále jsem cítil jistý patriotismus v srdci. "A MÁMA!" vyprskl jsem ještě s našpulenými rty. Po očku jsem se zase mrknul na velkého, jestli by se k nám třeba nechtěl přestěhovat a být se mnou kamarád, ale jinak, jinak jsem byl hrdý hrdoš, co z šedého nehodlal spustit oči, dokud by neuznal porážku své smečky.

// Přidávám se k Nemovi se Sionnem ^^ Snad nevadí ;-; Brzy vypadnu, slibuji T-T

Zmateně jsem těkal očima po svých tlapkách a tak nějak stále zpracovával informaci, že bych se jmenoval Flynn. Znělo to zvláštně! A já nebyl zvláštní, ne? Byl jsem v pohodě. A borec, přesně tak, jak říkala Lilac! Spokojeně jsem vypjal hruď a pokýval na její slova. "Největší boRRrec!" pochválil jsem si a šťastně se na ni zazubil. Bylo to moc fajn, chci říct, na to, že jsem byl v lese, kde jsem nikoho a nic moc neznal, a taky v lese, o kterém tatínek říkal, že tu jsou nepřátelé a musím být nespozorovatelný. Nespozorovatelný... zopakoval jsem si velmi pomalu, tak, abych celé slovo zvládl pochytit, a tázavě se zadíval na Lilac. Nespo... "No jo!" vykníkl jsem a na vlastní potupu se plácl tlapkou do čela. "Já musim!" oznámil jsem Lilac a neomaleně se vydrápal na všechny čtyři. "Musim!" zopakoval jsem a omluvně zavrtěl hlavou. "A nikdy jsme se neviděri, jo?" zeptal jsem se ještě rychle a přesvědčivě u toho kývl. Tatínek se přece nesměl dozvědět, že jsem byl viděn! A tudíž i spozorován! Byl by to skandál a pokazil bych jeho misi! "ParRRRrdon," zamumlal jsem ještě nejistě a během pár okamžiků, kdy mi nebyl olizován čumák, se rozeběhl pryč od Lilac.
Minimálně jsem měl v plánu se tatínka zeptat, jestli je Lilac taky nepřítelkyně, nebo jestli se s ní můžu dál čumáčkovat! Ale čím více jsem utíkal, tím méně jsem tušil, co se děje.
Jaké překvapení tedy bylo, když jsem se ocitl u dalších vlků! "Čáf!" pozdravil jsem je tak drsně, jak jen jsem dokázal, po ladném vzoru kamaráda Raystera, který se taky tak trošku vytrácel z mé paměti. Tím můj příspěvek do diskuze zatím končil. Určitě to na nějaké to rozproudění stačilo! S neutrálním výrazem jsem se neohrabaně posadil na zadek a čekal, co z těch dvou vypadne. Kdyby se chtěli taky čumáčkovat, asi bych se nebránil.

// VJA 1

Samozřejmě, že se se mnou chtěla čenichovat! Však jsem se o to tentorkát taky snažil, tak jak by mohla odolat! Spokojený sám se sebou jsem přivřel oči a možná i trošku spokojeně zachrčel, zatímco jsem ze všech sil natahoval krk, aby se Lilac olizoval můj čumák co nejlépe. Zatím jsem moc nemohl posoudit, jestli je v tom dobrá, nebo snad nejlepší, ale určitě to bylo minimálně fajn. Dokud teda neřekla, že jsem roztomilý. Co? Nakrčil jsem svůj čumák a znechuceně ucukl od dosahu jejího olizování. "Neneee!" zakňoural jsem a s dotčeným, zamračeným pohledem se zadíval do těch jejích romantických kukadel. "Já nejsem rRRRroztomirej!" poučil jsem ji a ještě chvilku se kabonil, než jsem to úplně vzdal. Taky jsem to nemohl řešit celou dobu, když jsem se chtěl ještě čenichovat. Rozpačitě jsem se posadil na zadek a zoufale se zadíval na svou hruď, která už určitě nebyla tak nafouklá hrdostí, jako před pár chvilkami. Nejsem roztomilej, zopakoval jsem si pro sebe, aby si tím byl alespoň někdo neomylně jistý, a na Lilac se povzbudivě uculil. "Are ty jseš rRRroztomirlá," prohlásil jsem nakonec a s pár mrknutími znovu nastavil čumáček. Tak trošku jsem doufal, že bude pokračovat, i když se před chvilkou tak šeredně zmýlila.

A já se teda asi zmýlil taky. Nebo si toho Lilac minimálně všimla. S prázdným pohledem jsem přikyvoval sem tam na její slova, ale pravdou bylo, že jsem to moc nevnímal. Na mé uši mluvila nějak moc a já nezvládal pohltit zrovna velké množství informací ani normálně, takže... "Jojo," zamumlal jsem v marném pokusu ji umlčet a protočil očkama. Vlčice. S odsuzujícím pohledem jsem zíral na to, jak si Lilac kroutí jazyk a snaží se snad i zvracet, než... Tak jo. Povzdechl jsem si a zkroutil jazyk po jejím vzoru. "Rl," dostal se ze mě majestátní zvuk a já se spokojeně pousmál. "RL," zopakoval jsem a s děravým úsměvem se na svou učitelku zazubil. Sice jsme se už nečumáčkovali, ale i tak byla fajn. A asi doopravdy kamarádka! "Rlilac!" zkusil jsem a šťastně se zahihňal. "Rrrrllllilac! R... Rl... Lilac!" Nadšeně jsem začal poskakovat kolem vlčice, občas s pár seriózně se tvářícími se krůčky, a pak zase o něco divočeji ve skoku. "Lilac! Lilac! Flynn a-" Překvapeně jsem se zastavil, vypoulil oči a pootevřel tlamu. Cože? Zmateně jsem se zadíval Lilac do očí. "Tak se menuju?" zeptal jsem se nakonec a šokovaně se opět a rázně posadil na zadnici.

// VJA 4

Neveriaco som zamžmurkal na vlčicu. Ťažko totiž povedať, čo som urobil, ale muselo to na ni zapôsobiť tak moc, že nemohla udržať své emocie a, z mne nepochopiteľného dôvodu mi začala olizovat ňufák. Najprve som na ni jen prekvapene zieral, pak som pootevriel aj tlamu, aby mé prekvapenie vraj nešlo prehliadnuť, a nakonec si i pokrčil rameny. V mém živote nič nebolo tak závažné, aby som nad tiem nejak delej premýšlel, a toto nebola výjimka. Lilac sa mi proste líbila a chcel som, abysme boli kamaráti, takže keď ma olizovala ňufák už nejakou dobu, privrel som takměr romanticky oči a nechal si to líbit. Ne teda, že by to bolo kdovíjak zaujmavé, já som chcel vážne spíš jít na ten lov, o kterém sme už tolik hovorili, ale... ještě viac som si prial mať kamarátku. "DobRRrý" zaráčkoval som v prijatelnej spokojonosti a líne zamával ocáskom, aby sa Lilac necítila špatne, že je v tom sama. Dokonce som na moment i vypláznol jazyk, pripraven jí opetovať onen podivný zážitok, ale keď som sa konečne opovážil bojovat o dosáhnutie Lilačina ňufáku, bolo už pozde.
Totiž, ako by nie, pretože sme sa vrátili k resenie lovu. Vesele som prikyvol na jej nápad a tváril sa, ako keby sa nič nestalo. Totiž, stalo, ale len, že vyrážame na lov, ne že sa ňufákujeme a tak vôbec. "Niečo ti uroviem!" slubil som jej a nadšene sa na ňu zazubil. Ale čím viac sme vyrazili hlubeji do ich lesa, tým viac mi chybel jej dotyk na ňufáku. Bol náhle tak málo oslintaný, že som sa cietil ako nahý. Zastavil som sa a vytasil hruď, abysom ju znovu svedl a zapôsobil na ňu tak, ako predtým, len s tým rozdielom, že tentokrát som sa o to doopravdy snažil. Nepatrne som sa protáhl, aby boly perfektne videt mé svaly, ktoré som bezpochyby niekde mít musel, a znovu po noriovsku zamžurkal. Ne tak zmatene ako pred chvílou, spíš neodolatelne. Skoro. "Nechceš eště... ňufkat se mnou," otázal som sa Lilac a ve snaze ju presvedčit jí nastavil svôj ňufák, ak len to bolo možné.

// VJA 3 (3/3)

Vlčice byla mými loveckými výkony osilněna! Viděl jsem jí to na tváři, široce se totiž usmívala a byla prostě celá paf! Alespoň to jsem z ní tak nějak vyčetl. "Dám ti rekci," odsouhlasil jsem jí s upřímnou, ale umírněnou radostí, a spokojeně nad celou věcí pokýval. Kdyby Heather věděla, že někomu dávám lekce, určitě by si z toho úplně sedla na zadek. A vůbec, že dávám lekce vlčici, které se líbí mé lovení a která se, možná tak trošku, líbí mně... To by si Heather mohla sednout hned na několik zadků, kdyby teda nějaké měla. Já si teda ale pro změnu zase úplně nesedl z toho, že je vlčice cestovatelka, poněvadž jsem pořád nechápal koncept toho, že se někam jde jen tak, ale... ona se o mě očividně snažila, protože hned přišla s další věcí, která jí jde. Jenže já byl i na očividné úplný ignorant, takže, i když jsem se ze všech sil snažil na ni zapůsobit, vyšlo ze mě jen další: "Hmm" a pak rádoby zamyšlená pauza. Chtěl jsem ale vlčici udělat radost, abych se jí dál líbil, a tak jsem nakonec dodal ještě: "Já moc vodu neRRRrád." Což... když jsem se nad tím malilinkato zamyslel, taky neznělo úplně nejlépe. Sakra, plácl jsem se tlapkou do čela a bez jakéhokoliv zakrývání začal vrtět hlavou. Byl jsem tupínek obecný, že mě nenapadlo něco lepšího, ale... ale! Pak mě napadlo něco úžasného! "Are tebe mít rRRrád můžu," oznámil jsem jí a s očekáváním začal vrtět ocáskem. Líbilo se mi, jak jsem to řekl. Zněl jsem sebejistě! Jako kdybych zase lovil, ale... ale ne něco k jídlu. Spíš pro adrenalin z rozbušeného srdíčka a menší závratě v hlavě. "Rajrk," zopakoval jsem po ní kostrbatě, i když to v mé hlavě mělo vyznít spíš svůdně, a zoufale zamrkal, abych to ošklivé znění mé verze jejího jména vyvážil nějakými jinými balícími triky.
Tím pro mě asi celá věc se jménem byla uzavřená, takže pokud to Lilac nechtěla dál vytahovat, mohl jsem si v klidu nechat pokládat další otázky a tak vůbec. Hrdě jsem vytasil hrudičku, když prohlásila, že mě tu může provést, a zavrtěl nepatrně hlavou. Už už jsem jí chtěl říct, že jsem se provedl sám, takže se můžeme vydat spíš na ten lov, ale... to by na mě nesměla vytasit další otázku. Co, pootevřel jsem tlamu a překvapeně se podíval vedle, přesně tam, o čem Lilac mluvila. Já se doopravdy snažil na ni zapůsobit, ale vzhledem k tomu, na jak komplikované věci se vyptávala, mi to moc nešlo. "Asi... joo?" dostal jsem ze sebe rozpačitě po chvilce a celá má hruď, ještě nedávno připravená se pochlubit, celá zplaskla.

// VJA 3 (2/3)

Tahle taktika shánění si známostí pomocí svých předností fungovala o dost lépe, než když jsem se normálně představil. Vůbec jsem nechápal, jak je to možné, ale vlčici se to líbilo. A to... se asi líbilo zase mně. Líbilo se mi, že se jí líbí lovení. A že jsem obdivuhodný! Polichoceně jsem se na moment zazubil svým děravým úsměvem, než mi došlo, že si vlastně hraju na drsňáka, a vrátil svou tlamu do rovné linky. Ani to ale nemohlo zastavit něco, co se mi – už zase – dělo v břiše. Všechno se tam nějak motalo a létalo, ale... nemohl jsem se soustředit úplně na všechno, když jsem měl před sebou někoho, kdo mě poslouchal, takže všechny zažívací potíže šly stranou. "Já urovil kůnu, rasičku a kRRRráríka," oznámil jsem jí a spokojeně se nad sebou pousmál. Dokonce jsem i trochu vytasil hruď! A svůdně zamrkal, ale jen maličko, aby mě přes všechny ty pozornost lákající pohyby vlčice vnímala a mohla si se mnou dál povídat o lovu.
Jenže to nevyšlo. Nenápadně jsem si oddychl, když vlčice přešla v naší konverzaci k cestování, a vyčerpaně zakroutil hlavou. Vůbec jsem nechápal, jak někoho může chození bavit, hlavně, když nemělo za cíl dojít někam, kde byla kořist. Navíc říkala, že je hustá. A co jsem znal já, husté naplnění těla vedlo k hustým výkonům v křoví, takže... nepatrně, abych jí tím neublížil, jsem nakrčil čumáček. "Hm," odsouhlasil jsem jí neutrálně po chvíli znepokojeného zírání a zadíval se znuděně na své tlapky. Naše povídání rozhodně už ztratilo onu původní jiskru a mně se znovu vracela touha spát, když... Otázka! Zbystřil jsem a nastražil ouška. Tohle byla jedna z těch otázek, co jsem ještě zvládal zodpovědět téměř vždy a téměř vždy bravurně. "Jsem Frynn!" vysvětlil jsem jí s veselým vrtěním ocásku a nenápadně, jako kdyby kolem byli zase nepřátelé, si poposedl blíže k ní. Taky už seděla! A jestli společné sezení neznamenalo společné zájmy, nerozuměl jsem už vůbec ničemu. "Můžu ti něco urovit jestri chceš," nabídl jsem se a zase mrkl. Doopravdy jsem doufal, že to dělám správně.

// VJA 3 (1/3)
// Ellisino údolí

Se svým čím dál tím akutnějším problémem jsem běžel jak o život, jen abych to stihl k tatínkovi a do bezpečného území bez nepřátel, kde bych už tuhle žádost nemusle uklízet, ale... i když jsem se doopravdy moc snažil, místo u tatínka jsem nakonec skončil u nějaké vlčice, co ani náhodou tatínek nebyla. Tím, že jsem byl překvapený, že to není tatínek, mě ani moc nenapadlo ji podezírat, že by to byla nepřítelkyně, a čím déle jsem na ni koukal, tím více jsem na celou věc s akutním problémem a nepřáteli zapomínal. Vypadala, že má huňatý kožíšek, takový, ke kterému by se dalo neustále mazlit, a i když byla o něco vyšší, než jsem byl já, zůstával jsem si celkem jistý, že bych na ni jakožto dobrý lovec mohl zapůsobit. Abychom byli kamarádi. Nebo tak něco. Jako táta s mámou. "Čáf," pozdravil jsem rádoby nezaujatě a udělal na ni takový kukuč, jaký jsem občas i zahlédl na Kolegovi Norim a připadal mi zcela neodolatelný. "Máš rRRRráda rovce?" zeptal jsem se pro začátek konverzace a opovážil se se posadit přímo naproti ní. Ona teda ležela, ale i tak mi to přišlo jako super nápad, jak si získat blízkou kamarádu nebo jiného společníka pro život. Už jsem nechtěl být sám a vždycky předtím jsem to dělal nějak špatně, takže jsem se rozhodl, že nejdřív začnu se svými přednostmi. "Já jsem totiž dobRRrý rovec, víš?" oznámil jsem jí a při myšlence na lov začal vesele mávat ocáskem, skoro jsem se až tetelil blahem! Než mi došlo, že musím být drsný. "A jsem drRRRrsný," oznámil jsem jí a rázně na to přikývl. Budem spolu.

// VJA 5 (3/3 území)
// Siccumské jeskyně
// Stále moc prosím, nevšímejte si mě T-T

S klacíkem v tlamě se mi běhalo čím dál tím hůř, až jsem došel k závěru, že chození bude lepší. Stejně jsem toho přece nemohl tolik prozkoumat, pokud jsem běžel tak rychle, že jsem sotva viděl na vlastní tlapy. A taky jsem musel být pořád nenápadný! Což teda bylo teda taky čím dál tím těžší, obzvlášť nyní, když jsem funěl ze svého běžeckého výkonu. "Uf," vydechl jsem si, snad aby se mi vstřebával vzduch do plic o něco lépe, a zavrtěl hotově hlavou. Byl jsem vyčerpaný ještě předtím, než jsem se pouštěl do průzkumu, takže nyní jsem byl na úplném pokraji sil. A když už jsme byli u těch pokrajů... ještě něco bylo na pokraji, jak se mi během zkoumání a utíkání natřásala střeva. Nervózně jsem se zadíval na vlastní zadek, abych zhodnotil, jak dlouho to ještě vydrží, a tiše si zaúpěl. Možná, že jsem nedával zrovna největší pozor, když tatínek říkal, co všechno mám zjistit a dělat, ale tu část, kde říkal, že si všechno uklidím a nic tu nenechám, jsem slyšel moc dobře. A zrovna tohle bych uklízel asi úplně nejméně nejradši. Sevřel jsem tedy půlky, jak jen to šlo, a zakousl se do klacíku ještě o něco pevněji. Nemohlo mi toho zbývat na průzkum moc, nebo ano?
Zatím jsem úspěšně odhalil, že je tu les a kameny, ve kterých je příjemný, možná až moc příjemný, mech, a teď jsem se dostal do území, ve kterém byl buď sníh, nebo mokro. Až na poseldní dvojici tu ani žádní nepřátelé nebyli, pokud teda nebyli lépe nespozorovatelní než já, takže to bylo taky dobré znamení. Ještě chvilku jsem postával a plácal si tlapky ve sněhu, abych vyzkoumal i možnost, jestli se z něj náhodou něco nevynoří, ale... jak by řekl správný průzkumník, vzduch byl čistý. A celé tohle území taky, takže jsem měl splněno. Spokojeně jsem zavrtěl ocáskem a vyběhl zpátky za tatínkem. I když můj orientační smysl nebyl zrovna nejlepší.

// Asgaar

// VJA 5 (2/3 území) - 128
// Asgaar
// Znovu moc nenápadně prosím, aby pro vás byl Flynn nenápadný :c Tohle je stresující, omg ;-;

Těžko říct, jak se stalo, že jsem se jako nespozorovatelný strom probojoval beze vzdoru až do temné kamenné díry. Samým překvapením jsem upustil i svůj klacík! Ne že by tu byla ta tma až tak fascinující, nebo snad jiná než jiné tmy, ale... stejně jsem ji nečekal. A vůbec, ta tma nebyla ani tak špatná. "DobRRrý," posoudil jsem šeptem a vesele nastražil ouška, abych zjistil, jestli se můj hlas bude odrážet. Vesele, ale obezřetně! Jsem lovec! uvědomil jsem si a okamžitě se zase přikrčil k zemi, která tentokrát nestudila, což byla moc příjemná změna. Místo sněhu tu na mě čekal mech, heboučký, heboučký mech, ke kterému jsem nakonec nepřitiskl jenom bříško, ale i hlavu. Začal jsem se k němu – samozřejmě obezřetně, nespozorovaně a nepozorovatelně! – tulit a užíval si, jak příjemné to je. Dokonce jsem na moment v srdci i začal pochybovat, že by něco takhle pohodlného mohlo patřit nepřátelům. Ale jen na moment, protože jsem moc dobře znal tatínka. A tatínek, ten věděl všechno, takže...
Takže jsem se zbrkle od mechu zase odlepil a věnoval mu výhružné zavrčení, aby to znovu nezkoušel. Nemohl jsem mu věřit. Nemohl jsem tu věřit nikomu, kdo nebyl tatínek, i když byl jakkoliv pohodlný a tak krásně odlišný od těch jamek, co jsme měli doma. Pohodlný... zasněně jsem přimhouřil očka a pocit naplněného břicha se znovu ozval. Lezla na mě únava a zrovna pode mnou, zrovna tady, na tomhle místě, byl asi ten nejpohodlnější mech na světě. Nechal jsem hlavu, aby mi spadla o drobný kousíček. Pak o další... a pak jsem sebou trhl. Jdu! napomenul jsem se a vypoulil oči, aby se mi lépe zkoumalo. Tak rychle, jak jen to šlo, jsem už už vyběhl z nepřátelského úkrytu se záludným mechem, ale musel jsem se ještě vracet pro svůj klacík, takže to nakonec trvalo o něco déle. Dobrý.

// Ellisino údolí

// VJA 5 (1/3 území)
// Zelené nory
// Prosím, prosím, moc pěkně prosím, vůbec si nevšímejte mé existence ;-; Sigy vám brzy přistane na hranicích, tak... tak :c Jen se snažím plnit VJA, pardon T-T

S potutelným úsměvem jsem se naposledy obrátil na tatínka, než mi i on zmizel v dáli a já byl uprostřed toho jeho nepřátelského území. Plížil jsem se a srdíčko mi bušilo strašně nahlas, tak moc, že jsem se až bál, že mě někdo odhalí. Nehodlalo vůbec přestat a znělo tak nahlas, že mi z toho až hučelo v uších. Musel to slyšet každý! A tam má trpělivost končila. "Pšt," osočil jsem se na srdce s rozzlobeným výrazem a, nebýt problematických tělesných proporcí, rovnou bych si do něj i s napomenutím šťouchnul čumákem. Možná právě proto, že jsem nemohl tímhle způsobem zjednat kázeň, vůbec bít nepřestalo. A tak jsem musel pokračovat i s ním, nebezpečnou, zrádnou krajinou, na kterou mě tatínek zavedl na průzkum.
Problémem tak trošku bylo, že jsem zapomněl, čeho se můj průzkum týká, a za boha – ani za ničeho jiného – jsem si nemohl vzpomenout. Matně jsem si dokázal vzpomenout, že tatínek vůbec něco jako "průzkum" říkal, ale nic víc jsem ze své hlavy, i když jsem do ní bušil tlapkou, dostat nezvládl. "Achjo," odfrkl jsem si a vyčerpaně se opřel hlavičkou o strom. Dávalo mi to celé zabrat a mé břicho bylo stále plné, takže bylo jen otázkou času, než v něm začne unaveně škrundat, nebo hůř, než si řekne o to, abych ho vyprázdnil. A u toho jsem už doopravdy spatřen být nechtěl. Ze strachu, že by se můj zadek rozhodl nezávisle na mých pocitech, jsem si teda vyhledal nejlepší krytí, jaké jsem mohl – popadl jsem mezi zuby větvičku, která mi měla zařídit, že vypadám jako jeden ze starých stromů, u kterých jsem se náhodou naskytl. A dříve, než by si někdo mě, totiž podezřelého stromu, mohl všimnout, jsem zmizel hluboko mezi nimi, kdesi ve skaliskách.

// Siccumské jeskyně

Nakonec mi to všechno ne úplně zoufalé žadonění vyšlo! "Jo, jo, jo," přitakal jsem tatínkovi na každé slovo a spokojeně si na to i párkrát pokýval. "Ukridim a pozvrRracim," potvrdil jsem mu sebejistě, jako kdyby mě ani trochu neděsily jeho zuby, a doufal, že je i tatínek rád, že jsem si z jeho proslovu odnesl tolik. Totiž, alespoň jsem měl ten pocit, že jsem si z toho odnesl hodně. Tatínek sice šel jen po třech, ale i tak mi dávalo docela zabrat mu s plným bříškem stačit. Asi měl větší odhodlání nebo tak něco, ale... ale já se mu rozhodně chtěl rovnat! Nebo být i lepší než on, kdyby to teda šlo. Možná, že jsem se na celé to dohánění a bytí lepším soustředil až moc, poněvadž najednou jsme zastavili a já skončil hlavou v tatínkově stehně. Na moment jsem na něj i výhružně vycenil tesáky, aby se to příště už nestalo, ale ani to jsem nakonec nedokončil, poněvadž tatínek se hnedka pustil do matoucích instrukcí. "Vojím," zopakoval jsem po něm s přimhouřenýma očkama a začal si prohlížet okolí. Vzhledem k tomu, že Kessel říkal, abych se spoléhal na čumák, rovnou jsem si to tu celé i očenichal. A nevonělo to jako borůvky. Ani jako Kessel. Ani jako tatínek. Bylo to něco úplně jiného. Jak říkal tatínek samotný, nepřátelského. "Zabav domoRrRRrodce, já to prRRRrozkoumám," odsouhlasil jsem mu jeho dobrý plán a vesele zavrtěl na rozloučení oháňkou. A taky jsem se k němu jen rychlostně přitiskl, aby, kdyby se mu něco s domorodci stalo – třeba že by je tolik nebavil, jak by si myslel –, věděl, že ho mám moc rád. "Tak já du," odsouhlasil jsem mu ještě a plíživým krokem se vydal hlouběji do území.

// Asgaar

Těžko říct, co mě prozradilo, ale i tatínek nakonec poznal, že nejsem zrovna na vrcholku svých sil. Ale rozhodně jsem si to nehodlal přiznat! Už jsem vstal, takže jsme na tu dobrodružnou výpravu na nepřátelské území museli. Když se mě tedy zeptal, jestli mi není dobře, odpověděl jsem téměř až duchapřítomně: "Neeee." Nevinně jsem zavrtěl hlavou a doufal, že se podobně nezavrtí i můj žaludek. "Jsem jen tRRrošku přežRRranej," vysvětlil jsem mu po nějaké době, kdy jsem jen lapal po dechu, a s širokým úsměvem se podíval na vlastní břicho. Takhle zvenčí ani tak nacpaně nevypadalo, což bylo dobré znamení. Jenže asi ne až tak dobré, poněvadž tatínek se začal strachovat, že bych měl jít domů a kdesi cosi. "Ne! PRRRosím!" vykníkl jsem splašeně a začal se o tatínka okamžitě prosebně otírat, aby si to rozmyslel. Sice jsem nebyl zrovna génius, ale dokázal jsem si představit, že kdybychom se vrátili zpátky do smečky, určitě by si šel hrát s Elorou, nebo dokonce s Heather, a já bych už nikdy na žádnou dobrodružnou výpravu takhle nešel. "Vezmeš nás do sagaRrrRrské smečky," zeptal jsem se ho se špatnou intonací a tím nejroztomilejším pohledem, jakým jsem zvládal. Musel jsem ho přesvědčit! Břicho nebřicho, tohle byla má úplně jedinečná, ne-li poslední šance. "Pěkně pRRrrRosím," dodal jsem ještě neutrálním tónem, abych se zase až tak moc před tatínkem neplazil, a nepatrně si pokýval hlavou. Nebo pudu sám! připravil jsem si ještě výhružku pro případ nouze.

Zmateně jsem pootevřel tlamu, když se mě tatínek zeptal, co teď. Rozhodně jsem nebyl ve stavu, kdy bych něco nějak extra chtěl, totiž, něco jiného, než bylo povalování se a pomalé trávení. "Uhhhh," vydechl jsem, zcela zmožen obsahem svého žaludku, a tápavě hledal v očích tatínka, jestli to myslí vážně. Nepatrně jsem se v tom oční kontaktu začal kroutit, jako kdybych se chtěl vymanit z aktivního trávení času, ale... asi jsem neměl na vybranou. "Tak jo," odsouhlasil jsem mu nakonec s prostým pokrčením ramenou a velmi líně se začal stavět na všechny čtyři po tatínkově vzoru. Všechno se to ve mně houpalo a měl jsem pocit, že mi ta lasička, totiž podle tatínka zajíc, vyskočí tlamou zpátky. A navíc jsem taky špatně viděl! Moje oko bylo od jeho nohy pořád podřážděné. Takže jsem se vlastně mohl jen pustit do kňučení, že ani náhodou nikam nepůjdu, natož úmyslně, a že zůstanu tady a budu ležet, ale... nemohl jsem tatínkovi kazit radost. Když chtěl do smečky, takže zpátky do lesa, měl to mít. S prázdným výrazem, který zcela jasně naznačoval, že jsem tak vysílený, že se na jeho slova ani soustředit nemůžu, jsem párkrát pokýval na tatínkova slova. "Tak jo, já to pRRrozkoumám," slíbil jsem mu naprosto hotov celým tím žrádlem, připraven si za nejbližší zatáčkou znovu sednout na zadek a odpočívat.