Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Doufal jsem, že stížnost, kterou jsem ne zrovna slyšitelně podal, bude vyřízena mnohem lépe. Jenže tatínek to přebral úplně jinak, což mě rozzlobilo ještě o něco více. "NebRRrečim!" zaprotestoval jsem a přikrčil čumák znechucením. Nechápal jsem, jak si tatínek mohl myslet, že zrovna já bych se rozbrečel kvůli nějaké vodě. To teda ne. Já na ni byl jen doopravdy naštvaný a chtěl jsem pryč, za bobrama. A v tom byl rozdíl. Zavrčel jsem na rozvodněnou řeku, poněvadž to byla její chyba, že jsme nemohli mít normální výlet za bobrama, a na moment i vycenil tesáky. Možná bych i výhružně dupnul nebo tak něco, ale na to tu bylo málo klidu. Potřeboval jsem prostor na soustředění! A toho se mi rozhodně nedostávalo, vzhledem k tomu, že se k nám rozeběhl vlk s vlčicí na ocase, co ještě křičela o pomoc, a tatínek to celé označil za nebezpečí. Překvapeně jsem zamrkal a na chvilku zvážil možnost, že by se mohlo jednat o toho nebezpečného bobra, kterého sliboval, ale doopravdy to spíš než cokoliv vypadalo na dva divně slepené vlky. Protočil jsem očima, když se s nima tatínek začal vybavovat. "Takhre nestihnem bobRry," špitl jsem směrem k němu, abych náhodou neurazil tu dvojco-jednici vlků, a nevinně zavrtěl hlavou. Nebylo by to tak, že bych jim nepomohl rád, jen... jsem chtěl lovit bobry. To bylo celé. Když tedy vlčice tragicky a zoufale začala fňukat, že to nevydrží, hluboce jsem si povzdechl. Nevěděl jsem toho mnoho, ale začínal jsem nabývat dojmu, že všechny ženské jsou stejné. "Tak 'di prRryč," poradil jsem jí, zatímco jsem s přimhouřenýma očima poměřoval ocas hnědého vlka. Upřímně to bylo opravdu matoucí zjevení. A matoucí zjevení bylo zrovna jednou z těch věcí, se kterými jsem si vůbec neuměl poradit. "Já jsem Frynn!" prohlásil jsem tedy po chvíli tupého zírání a hrdě se zazubil.

// Zelené nory

Nikdy, nikdy, nikdy! S každým nesouhlasem jsem ještě o něco více vypoulil oči, abych byl naprosto přesvědčivý. Vodu já doopravdy totiž vůbec nemusel. Občas jsem ji teda potřeboval vypít, ale jinak pro mě nikdy nic dobrého neudělala. A to taky znamenalo, že já do ní vůbec nebudu chtít lézt nebo tak něco. Dokonce, kdyby to bylo na mě, tak bych se jí vyhnul úplně. Ale vzhledem k tomu, že nás řídil tatínek... "Achjo," povzdechl jsem si s upřímnou ztraceností v hlase a čím dál tím více stahoval uši k hlavě. Blížili jsme se, i já to poznal. Voda už hučela zdáli. Ale ne, zakňučel jsem v duchu a těžce polkl. Věděl jsem, že se k ní neodvratně blížíme. A že se za chvilku budeme tu divou řeku snažit překročit. A když do ní zase spadnu, tak bude po mně a nikdo nebude mít radost. "Já asi nepudu," zamumlal jsem a prudce se zastavil na místě. Usadil jsem se na zadku a zavrtěl hlavou. "Nepudu," zopakoval jsem a vyčkával, že se nade mnou tatínek slituje a prohlásí, že teda nikam nepůjdeme, že to byl příšerně špatný nápad a že se omlouvá. Jenže na to voda byla příliš nahlas a já příliš potichu. Ani jsem si pak už nebyl jistý, jestli jsem vůbec něco říkal! "TATIIII!" vykníkl jsem naprosto zoufale a stáhl ocas téměř až mezi nohy, když se mě nečekaně dotkla první vlna z řeky. A to jsem byl na břehu! Tady neměla co dělat! Já nikam nepudu, vytasil jsem na ni výhružně zuby a znepokojeně si tlapku oklepal. Byla mokrá, což nevěstilo nic dobrého. Nikam nepudu! vztekal jsem se a s nakrčeným čumákem se pomalým, rádoby hrdým tempem vydal trochu dál od řeky a jejího břehu, který byl nyní řekou tak trošku taky.
Tatínek se do toho pustil do hlasitého plánování, že to těmi bobry končit nebude. Já bych asi za jiné situace byl i nadšený, ale zrovna teď jsem to moc pozitivně neviděl. "Mně je to fuk," zabrblal jsem a znovu si oklepal dotčenou tlapku. Takhle, když jsme ještě ani neulovili bobry, ten výlet moc slibně nevypadal.

// Jeskyně Buraburuburiburabu (v Borůvce a přes Borůvku)

Už jsem se sice nedozvěděl, jestli se se mnou vůbec někdo chtěl rozloučit, ale to vůbec nevadilo. Moje hlava byla stejně plná bobrů a jejich lovení. Hlavně teda lovení, protože bobr byl zcela nepředstavitelná záležitost, ale... ale úplně nejhlavněji jsem byl spokojený, což mi ke štěstí bohatě stačilo. "Já se nechci dívat, já budu rlovit!" oznámil jsem tatínkovi s jasnou trpělivostí ve hlase a neutrálně pokrčil ramenami, což jen způsobilo, že se celá má chůze tak trochu rozhodila. Ale pořád to bylo nic oproti tomu, jak chodil tatínek. Hm, podíval jsem se na moment na jeho tlapku, která se všemožně kroutila, a pak se zvědavě obrátil na tu svou, kterou jsem měl na velmi podobném místě, jako ji měl on. Jen ne teda takhle zkroucenou. Hm, zhodnotil jsem situaci znovu, aniž bych doopravdy došel ve svém průzkumu k jakémukoliv uspokojivému výsledku.
Problémem bylo, že jsme se blížili k řece, což rozhodně nebyla ani zdaleka má nejoblíbenější věc na světě. Tou byl totiž stejně lov a všichni to věděli. Tatínek se pustil do varování, že to bude nebezpečné, a to by mi jinak nevadilo, kdyby to nebyla voda. A navíc ještě říkal, že nemám vbíhat do toku. Achjo, protočil jsem očima a nevinně zavrtěl hlavou. "Já bysem nevběhlr do toku," ujistil jsem tatínka a svůj krok o dost zpomalil, aby bylo naprosto jasné, že běhat do vody skutečně neplánuju. Nikdy.

// Mahtaë sever

// 147

Warak prohlásil, že Kolega Nori vzít čáru nemohl, což mne docela uklidnilo. S funěním jsem si oddychl a dokonce si i tlapkou otřel čelo od potu, který se tam začínal zjevovat. Opravdu jsem byl rád, že Kolega Nori je správný vlk a žádné čáry nekrade. Takoví by měli být všichni. "Uff, tak dobRrý," dal jsem najevo svou úlevu a zakoulel očima, jako že celá situace byla blízko tomu, aby mi vůbec nebylo hezky. "DobrRrý," mlaskl jsem si spokojeně ještě jednou a s nepatrným zamáváním ocásku se už už ohlížel na tatínka, jestli je taky rád, že Kolega Nori není zloděj, ale... ale na to bylo jeho teta příliš šokující. "CooOooO!" vykníkl jsem dlouze a zmateně stáhl uši. Ač jsem se snažil v tomhle zmatku zorientovat ze všech sil, vypadalo to, že s Kolegou Norim něco neustále nebylo v pořádku. A to se mi ani trochu nelíbilo. Cooo, zopakoval jsem si ještě jednou v hlavě a se svraštěným obočím se zadíval na své tlapy, což teda taky vůbec nepomohlo. "Já nechci, aby si to Korega NoRrRi kosnantně přál!" nechal jsem se po chvíli slyšet a probodl tetu Baghý pohledem. Museli jsme přece něco udělat! Teta Baghý a Kolegy Noriho se sice už pustila do vysvětlování, že nechce umřít doopravdy, ale to mně ani trochu nemohlo zastavit. "Já nechci-" hodlal jsem znovu vyjádřit svůj nesouhlas, možná si k tomu i dupnout, ale... na to se příliš rychle našlo něco, co mě zastaví.
"Rlov!" zopakoval jsem zasněně po tetě a můj ocas se vesele rozkmital. I když jsem měl Kolegu Noriho moc rád, lovení jsem měl mnohem, ale mnohem radši. Ale lovení bylo asi nade vším, takže... to vůči Kolegovi Norimu nebylo nefér. Svým způsobem. "A s Kesserem!" zpracoval jsem po nějaké době přihlouplého zírání další zásadní informaci. Znělo to báječně. Udiveně jsem vydechl, zatímco mé srdce plesalo radostí. Mé žíly se začaly plnit adrenalinem. Byl jsem připraven ulovit cokoliv! Úplně cokoliv! Škoda jen, že tatínek měl jiné plány.
"A nemůžem to supRr čupRRr dobRrodrůžo jindy uděrlat?" zeptal jsem se přiměřeně ukňučeným hlasem se zrazeným pohledem a nepohodlně se začal vrtět. Poznal jsem, že by tatínek na to dobrodružství moc chtěl. Já bych to taky asi bral, ale... já opravdu chtěl být hlavním lovcem. A to mi tohle dobrodružství, ať už bylo jakkoliv supr čupr, nezaručovalo. Byl jsem pokořen. Zrazen. Smutný! S tichým oddechnutím jsem našpulil rty, připraven se i rozplakat. Opravdu mi to bylo líto! Moc. A bylo by mi to líto i dál, kdyby to tatínek celé nezachránil. Ulovil? Nastražil jsem ouška a zvědavě vypoulil oči. To znělo dobře. O bobrech jsem něco už slyšel, poněvadž o nich někdy někdo mluvil. Nic víc jsem o nich nevěděl a nebyl ani schopen si to domyslet, ale to nevadilo. "Tak jo!" odsouhlasil jsem nakonec s novým zazubením a jednou rázně přikývl. "Já ho urovím a budeme z něj hodovat celá smečka," prohlásil jsem, částečně přesvědčený o tom, že jsem právě všem dal ten nejlepší a nejhezčí slib, jaký vlk může dát své smečce. "Seženu bobRra," špitl jsem směrem k tetě Baghý a Kolegy Noriho s přesvědčivě vypoulenýma očima, aby si už nemusela dělat starosti se smečkovým lovem. Spokojeně jsem se postavil na všechny čtyři a hrdým, valivým krokem se vydal za tatínkem. Samozřejmě, že on musel všechny upozorňovat na jeho ostatní šikovná vlčata, ale já tentokrát věděl, jak si s tím poradit. "Tati neumí bobRry lrovit," dodal jsem za jeho informací a zavrtěl hlavou. Ještě aby zrovna Tati bobry lovit uměla. "Hoj!" vykřikl jsem nakonec směrem k tetě a Warakovi na rozloučenou, než jsem se zběsile vydal za belhajícím tatínkem.

// Zelené nory (přes Borůvku)

// 146

Určitě bych vlastně ani klidně lhář nebyl, protože bych nemohl zůstat klidný, ale... nakonec jsem tenhle detail ani nemusel příliš řešit, protože Baghý a teta Kolegy Noriho ho naprosto přijala. Dobrý, ohodnotil jsem celou situaci a o něco pohodlněji se trochu poposunul blíže k tatínkovi, kde jsem pokračoval ve spokojeném usmívání. Baghý a teta Kolegy Noriho – což vlastně znělo podobně jako Alastor a Sirius – mě okamžitě začala vychvalovat, nebo alespoň to jsem z jejích slov, co dělá správný lovec, pochopil, takže jsem hrdě vytasil hruď a párkrát na její slova přikývl. "To teda jo," dal jsem se ještě veledůležitě slyšet, jako že celou tu myšlenku tetě schvaluji, a nadšeně se zazubil na tatínka, jestli si třeba taky všiml, že mi teta řekla, že jsem správný lovec. Ale nehodlal jsem se na něj zlobit, kdyby si toho nevšiml, což... tak nějak přesně bylo to, co se stalo. Vlk musel ostatním holt občas něco vysvětlit pomaleji.
Stále plný hrdosti jsem zíral na tatínka, jestli už mu to teda dojde, nebo jestli ještě ne, a hodlal jsem takhle zírat klidně celou věčnost, kdyby na mně nepřistála další, o něco komplikovanější otázka. Vzhledem k tomu, že ta první ani otázkou nebyla, začínalo to být zapeklité. S nastraženýma ouškama jsem se obrátil za hlasem tety Baghý a s vypoulenýma očkama si ji prohlížel, zatímco pokládala onu otázku o Kolegovi Norim. Totiž, ona se ptala na Noriho, ale já se dovtípil, že to bude ten stejný Nori. Kdyby ne, já stejně žádného dalšího neznal. Už už jsem se jí chystal vítězoslavně sdělit, že mi jednou řekl, že jde kontrolovat borůvky, tak že by mohl být někde tam, ale... Jiné záležitosti zaujaly mou pozornost. "Vzarl čáRRru?" zopakoval jsem s nakrčeným čumákem. Ne že bych si normálně něco představit dokázal, ale tohle mezi těch pár věcí, co by představit šlo, rozhodně nepatřilo. Cože, zmateně jsem se obrátil na Waraka a tatínka, jestli jim to smysl dává, a pak zavrtěl hlavou. "To se nesmí," hlesl jsem nakonec jakožto vlk se smyslem pro spravedlnost, a udiveně pootevřel tlamu. Od Kolegy Noriho jsem teda rozhodně krádež čáry neočekával.

// 145

Líně jsem zamžoural, když tatínek začal o mamce mluvit až podezřele smutně. Já mu přece jen řekl, že bych s ní rád byl! A on... on z toho začal dělat vědu. "Hm," zamumlal jsem a s přimhouřenýma očima si položil hlavu na tlapky. Vůbec jsem netušil, co na to říct, poněvadž to bylo docela dost obsáhlých a zcela náhodných informací, takže jsem se rozhodl, že se budu snažit ještě chvilku všechno zpracovat. Máma byla teda venku v zimě. Ale já moc dobře věděl, že přichází jaro! Totiž, tušil jsem to. Maličko. Ale určitě přicházelo! A taky bych mámu viděl doopravdy rád, takže... "Tak na ni počkáme?" zeptal jsem se a s drobným úsměvem tak tatínkovi předložil svůj brilantní nápad. Já měl koneckonců času dost. Jak jsem byl mladý, mohl jsem si sem tam na něco počkat, obzvlášť, když to byla mamka. Jenomže pořád jsem nemohl čekat na vše, takže dříve, než mi vůbec tatínek odpověděl, už jsem dávno spal.
S pootřevřenou tlamou jsem pomalu vydechoval a nechal pramínek slin, který zcela jasně symbolizoval mou únavu, ať mi stéká po tlapce až do ďolíku, kterých byl tenhle úkryt plný. Ne teda, že bych ho snad mohl nenechat. Ten pramínek si dělal, co se mu jen zachtělo, a já neměl šanci ho ovládat. Dokud jsem se teda nevzbudil, což... bylo tak akorát ve správnou chvíli! Rychlostně jsem se narovnal a s vypoulenýma očima si prohlížel naše okolí. Kromě konejšivé tlapky mého tatínka tu byl ještě ten vlk, co se bavil jednou s mamkou a já neměl šanci ho poznat, a potom ještě teta Noriho a asi i moje. Ale teda, tu tlapku tatínka jsem očekával asi nejvíce. "Čáf!" zaradoval jsem se a s širokým, poloděravým úsměvem se na tetu Kolegy Noriho a Baghý zazubil. Na toho vlka taky, ale ne moc, poněvadž ten nikoho teta nebyl. Asi. S vrtějícím ocáskem jsem se zadíval na tatínka, abych nepřišel o to, co tetě odpoví, jenže on to, tak trošku podle očekávání, moc nezvládl. Překvapeně jsem pootevřel stále poslintanou tlamu a zavrtěl hlavou. "My tu jen režíme!" opravil jsem ho rychle a zadíval se zběsilým pohledem na tetu Kolegy Noriho a Baghý. Bylo moc důležité, aby věděla, že rozhodně celkem nejdeme, poněvadž tu ležíme. Kdyby to nevěděla, mohli bychom být klidně lháři. A to já teda nechtěl.

// 144

Soustředěně jsem probodával Alastora nebo Siriuse pohledem a po očku koukal za něj, jestli se tam neobjeví Sirius nebo Alastor, obzvlášť, když mi odsouhlasil, že jsou skutečně dva. Poněvadž takhle to fakt nevypadalo, že by byli dva. Vůbec. Ani trošku. "Ne," vydechl jsem překvapeně a zavrtěl opožděně hlavou. Nedávalo mi nic z toho smysl a to, že se Alastor nebo Sirius změnil ještě o Roweně, to nepomáhalo už vůbec. Cože, zoufale jsem se zadíval na tatínka, jestli se v tom orientuje alespoň on, ale dříve, než jsme se v tom stihli zorientovat, utíkal už Alastor nebo Sirius pryč. "Tak... jo," hlesl jsem rozpačitě a ještě nějakou dobu zůstal koukat po východu z úkrytu, jestli se tam třeba neobjeví Sirius nebo Alastor nebo Alastor nebo Sirius nebo Rowena.
Ale pak mi byl věnován další dotaz, takže jsem se s dlouhým zívnutím zadíval na tatínka a znaveně přikývl. Netušil jsem, co plánuji. Vlastně jsem ani neměl prostor na to, abych si zapamatoval, co jsem naplánoval, takže... můj plán byl svým způsobem jen to, co jsem zrovna měl na srdci. Ne teda doslova, ale i tak. A já si přál... "Být s mámou!" prohlásil jsem spokojeně a zamával nepatrně ocáskem. Těšil jsem se, až sem máma přijde a pomazlí mě. Ani jsem se už na ni nezlobil, že se na mě zlobila! Vlastně... jsem si to ani nepamatoval. "Chceš taky?" nabídl jsem tatínkovi velkoryse a línými krůčky se začal sápat zpět do jeho náručí. Strčil jsem mu akčně hlavu mezi přední a svalil se do prostoru pod ním. "Můžem s ní být sporu," navrhl jsem a znovu si zívnul. Bylo hezké, když tu neotravovala Heather.

Ještě jednou moc děkuji za akci! :3 Trochu je mi líto, že jsem se za jejich plněním nehonila více, ale... na zábavu to doopravdy bohatě vystačilo >:3 Děkuji ti, Eliso!
Jinak... Mám 37 bodíků ^^
Poprosila bych za 35 bodů 3 hvězdičky do magie c: 2* do halucinací a 1* do myšlenek c:
A za zbylé 2 body 20 mušliček ^^

Děkuji moc!

// 143

Alastor nebo Sirius byl vlastně celkem fajn. K tomuhle závěru jsem došel – ne teda úplně, protože jinak jsem stále ještě ležel a hodlal jsem v tom i pokračovat – celkem rychle po tom, co se mi s tichým zakňučením omluvil, že mě vzbudil. S našpulenými rtíky jsem krátce přikývl, jako že by si měl být Alastor nebo Sirius jistý, že se měl omluvit, a pak vesele zamával ocáskem. "DobrRrý," prohlásil jsem a mávl nad tím tlapkou, která, jak byla rozespalá, namísto mávání spíše unaveně krátce visela ve vzduchu, než se vrátila do své spící polohy nade mnou. A aby toho nebylo málo na naše nové kamarádství, o kterém teda Alastor nebo Sirius ještě úplně nevěděl, rovnou jsem se i představil. A taky možná částečně z toho důvodu, že jsem mu chtěl dokázat, že nejsem šiška. Ale hlavně na naše nové kamarádství. Alastor nebo Sirius se mi dokonce představil taky! Znovu. Ale já to pořád uměl ocenit.
S vypoulenýma očima jsem si ho prohlížel a zpracovával informaci, kterou mi právě řekl. Totiž, já nějak pochopil, že je to Alastor nebo Sirius, ale teď to bylo nějak matoucí. Zoufale jsem se zadíval na tatínka, jestli mu z toho taky jde – leží – rozum kolem, ale ten to nijak neřešil. Z toho jsem teda pochopil to, že tenhle objev závisí zcela na mé pozornosti. "Takže jste dva," zeptal jsem se s podivnou intonací a přimhouřil očka kamsi za Alastora nebo Siriuse, abych jeho dvojníka odhalil. Kdyby tam ale žádný nebyl, nedávalo by to smysl, poněvadž pak bych o sobě mohl taky říkat, že jsme úplně stejní, i když bych byl ve skutečnosti jen stejný jako já, poněvadž bych byl já. Tahle úvaha, jejíž existenci jsem si pořádně ani nedokázal uvědomit, zamotala mou hlavu ještě více.

// 142

Znaveně jsem přimžourával (jako že přihlížel, ale hodně unaveně) tomu, jak si tatínek s jeho novým synem povídají, ale nějak jsem se nezvládal soustředit na jejich slova. Bylo to, jako kdyby oba v mlze klapali tlamama. A já se chtěl zapojit, doopravdy ano. Třeba říct, že jsem jen Flynn a žádná šiška, jak jsem to tak pochopil z tatínkova představení, ale... nešlo to. Občas jsem si na moment myslel, že jsem i něco řekl, ale pak jsem sebou cukl a všechno bylo pryč. Možná, že už jsem spal. Ale nebyl jsem až tak chytrý na to, abych si toho všiml. Třeba jsem spal jen napůl! Spokojeně jsem si k tomu zamlaskal a líně se převalil na druhý bok, zády k vlčkovi, co si musel myslet, že jsem šiška, protože to řekl tatínek. Bylo na čase se raději zachumlat do teplé srsti přede mnou. Tlama se mi pootevřela ve hlubokém dýchání a já po chvíli začal docela plynule slinit, a ještě po chvílí plynule spát, když...
Trhl jsem sebou a rozzlobeně se na ty dva uličníky, co si nemohli povídat tiššeji, zamračil. Speciálně na malého vlčka, který říkal, že je buď Alastor nebo Sirius, což by mě zmátlo samo o sobě, i kdybych nebyl rozespalý. Ale na tatínka vlastně úplně stejně, vzhledem k tomu, že mluvil o někom, koho si určitě vymyslel. "Hm," odfrkl jsem si nevrle a v náhlém nepohodlí se začal vrtět, abych našel znovu tu polohu, ve které se mi předtím podařilo téměř zázračně usnout. "Já jsem jen Frynn," zamumlal jsem směrem k vlčkovi a znovu tím odkázal na ony neshody s šiškou. Já rozhodně šiška nebyl a nehodlala jsem se tak nechat představovat. Na druhou stranu... kdyby to znamenalo, že bych pak měl kamarády... nevinně jsem se pousmál a doufal, že to Alastora a Siriuse přesvědčí, aby si se mnou povídal dál.

// 141, VJA 6 (2/2)
// Zelené nory (přes Borůvku)
// Ahh, moc se omlouvám, Styx! T-T Já vůbec nevěděla, že takhle moc brzdím někoho, kdo má ještě úkolečky před sebou, pardon :c

S našpulenými rty jsem pochodoval za tatínkem, zatímco jsem hltal každé jeho slovo, ne teda doslova, ale... jakoby slova ano. Bylo to matoucí. Jenže co jiného mi taky zbývalo, když se nějak nechtěl svolit k názorné ukázce. Což od něj mimochodem bylo docela ošklivé, když celou dobu byl schopný vyrábět vlčata, jako kdyby nic, hned čtyři! A pak, když jsem ho o to normálně poprosil, to se mu najednou nechtělo. Skoro jsem se až rozzlobil, když jsem z něj nakonec ani slovně nic nedostal. Cože! Dotčeně jsem přimhouřil očka a začal o poznání hlasitěji dupat, jako že se urážím. Chtěl jsem to vědět, doopravdy ano! Obzvlášť teď, když mi to vůbec nikdo nechtěl říct. Měl jsem náladu si do něčeho po cestě kopnout! Něco zakousnout! Něco zakousnout a pak do toho kopnout! A tak! Ale... ale nakonec jsem i já přišel s vychytralejší taktikou, jak na tatínka. "Are já to pak za tebe můžu říct HedrRRrR," nabídl jsem se a nepatrně vypnul hruď. "Nebo mámě," dodal jsem ještě, aniž bych tušil, že tohle nebylo zrovna to nejpřesvědčivější, co by syn mohl říct svému otci. Ale řekl jsem to hezky, s upřímným zájmem a starostí. Doopravdy jsem se chtěl jen něco dozvědět a... když jsem mohl i pomoct, tak proč by ne?
Doufal jsem, že mi to vyjde, když jsme vkráčeli do úkrytu. Ty jamky opravdu nebyly tak pěkné jako ten mech, co měli v nepřátelské smečce, ve které jsem si svým způsobem našel dva a půl kamaráda. A když už jsme byli u kamarádů... Co, vypoulil jsem oči na vlče, co se snažilo s naším příchodem vyplížit pryč. Překvapeně jsem na něj zíral s pootevřenou tlamou, jako kdyby se jednalo o kdovíjaké zjevení. Ale na mě si nepřišlo. Hlavně teda proto, že se plížilo úplně jiným směrem, než kde jsem se nacházel já, ale taky proto, že jsem tatínka prokoukl. Což taky ne teda doslova, protože to by byl asi problém. "Jak! Teďs to uděral!" vypískl jsem a svůj upřený pohled začal velmi pomalu, jako kdybych po své hlavovité cestě ještě něco zpracovával, otáčet z jednoho na druhého. Bylo to matoucí. Neviděl jsem nic neobvyklého, co by tatínek udělal, a přesto tu náhle bylo další vlče. Nemožný, vydechl jsem s údivem a nepatrně zavrtěl hlavičkou. Každopádně jsem se musel chovat jako starší, vyspělý sourozenec, takže... "Čáf!" zazubil jsem se na vlčka a nechal tatínka, ať mu případné další dotazy zodpoví právě on, protože já mu stejně o šiškách nic moc povídat neuměl. Líně jsem se svalil k nohám tatínka, s unaveným pohledem mžourajícím na brášku, a spokojeně zamručel. Bylo fajn, že to pro jednou nebyla sestra.

// Jsem si toho vědoma a speciálně kvůli tobě s tím nepřestávám, Savi :D :D Tradice nesmí být porušena :D :D

// VJA 6 (1/2)

Tatínek zcela očividně a nepřehlédnutelně nečekal, že dostanu pusu. Já teda měl pusu pořád jen jednu, tu svoji, s pár chybějícími zuby, co ryhcle dorůstaly, ale tak nějak jsem tušil, co tím tentokrát myslel. "Jsem už velkej," oznámil jsem mu s hrdým přikyvováním a nepatrně se pokusil se zvýšit pomocí všemožného zkroucení nohou, i když jsem to teda nepotřeboval, když už jsem svou velikost uznal slovně. "Velkej chrapák," zopakoval jsem téměř okouzleně po tatínkovi a s pootevřenou tlamou se na něj fascinovaně zadíval. Já jsem velkej chlapák, řekl jsem si v hlavě ještě jednou, zcela neschopný této informaci uvěřit. I když, jak už bylo zmíněno, to vlastně vůbec překvapivé nebylo, poněvadž já prostě byl velký chlapák. "Budu mít vrčata!" rozzářil jsem se náhle a se šťastným pohledem se zadíval na tatínka. Možná, že jsem nevěděl nic o tom, jak se seženou, ale věděl jsem o někom, kdo to uměl nejlépe, poněvadž kromě mě a Heather už stihl sehnat nějakou Neeloru a Eloru. "Ukaž jaaaak," zaškemral jsem tedy a s prosebným kukučem stáhl ouška. Doopravdy jsem to potřeboval moc nutně vědět!
Ale i přes tuto nutnost jsem to úplně pokazil, když se tatínek zeptal, co bych chtěl dělat dál. Poněvadž, i když jsem chtěl dělat vlčata, odpověděl jsem, že chci spát. Teprve po nějaké době, kdy už se má hlava bořila v tatínkově srsti, mi došlo, co jsem chtěl původně. No jo! lekl jsem se a s vypoulenýma očima se znovu zadíval na tatínka. Ten to naštěstí vymyslel bezkonkurenčně nejlépe: nejdřív si odpočineme a pak mi všechno, ale úplně všechno prozradí. Nebo, tak jsem to alespoň pochopil. "Tak dem," odsouhlasil jsem mu a s rozespalým křečovitým úsměvem se vydal za ním.

// Jeskyně Borůvka

S očekáváním jsem sledoval jeho reakce, až tatínek zjistí, že jsem už velký kluk, jenže on to nějak nepobral. Jé, protočil jsem nepatrně očkama a zavrtěl hlavou, jako že začneme od znova a pomaleji. "Už jsem to pRRRrozkoumarl a pak se i čumáčkovarl!" zopakoval jsem s drobným zazubením a vírou, že teď to bude již zcela pochopitelné. Ale tak, radši jsem rovnou dodal i vysvětlení oněch aktivit. "Byrl jsem všude a nikdo mě neviděrl a pak jsem necharl vrčici, aby mi orízla čumák někorikRRrát," oznámil jsem ještě už s neutrálním výrazem, jako že vlastně o nic nešlo, kromě teda toho, že ta vlčice byla dospělá a já ji sbalil, i když jsem o něco menší. Trik byl v tom, že jsem byl o dost větší lovec, což se vlčicím očividně líbí. Já se vlčicím nakonec očividně líbil! Ale teda, ne všem, některé byly jako Heather a těm jsem se ani líbit nechtěl. S přihlouplým výrazem a nepatrnými, téměř okamžitě mizejícími myšlenkami na vlčice, hleděl do prázdna, dokud mne nenapadla další skvělá věc.
Zeptal jsem se tatínka, jak to tu zvládal on, načež on odpověděl, že zvládal. "DobrRRrý," zhodnotil jsem jeho situaci s úsměvem a zamával ocáskem. Byl jsem rád, že je tatínek neunudil a že se mu nic nestalo. A byl jsem ještě o něco radši, když se zeptal, co bych rád. "Já bysem rRRrád..." zopakoval jsem po něm fascinovaně a s pootevřenou tlamou si prohlížel okolí. Čím více jsem ale dýchal tlamou, tím více se mi chtělo zívat. A nakonec se i tak stalo. S mohutným zívnutím jsem zamrkal na tatínka, který se na moment rozmazal, a nepatrně zavrtěl hlavičkou. "Já bysem rRrád už sparl, tati," podal jsem nakonec svůj nekompromisní návrh a unaveně se o tatínka rovnou opřel hlavou. Odpočívání bylo moc fajn.

// Asgaar

Utíkal jsem, jak mi síly stačily, poněvadž jsem si upřímně vůbec nedokázal představit, co se s tatínkem za tu dobu, co jsem byl pryč, mohlo stát. Jakože fakt vůbec. Takže... by se asi ani nedalo říct, že jsem měl strach, ale... stejně jsem se moc těšil, až se zase uvidíme! A já mu budu moct třeba alespoň říct, že už jsem se s někým čumáčkoval. Nebo tak. Funěl jsem vyčerpáním a břicho, které bylo ještě nedávno plné až k prasknutí – ne teda úplnému, protože to by byl asi problém –, mne stále strašně zpomalovalo. I když na tom ani moc nezáželo, když jsem netušil, kam to běžím.
Totiž, netušil jsem to, dokud se přímo přede mnou neobjevila chlupatá hrouda, do které jsem ve své poměrně pomalé rychlosti vrazil. S rozmazaným pohledem jsem se svalil na zem, zatímco v mém čumáku byl nepříjemný tlak, ale jakmile jsem vzhlédl, byl jsem s celou situací naprosto spokojený. "Tati!" vypískl jsem potěšeně a okamžitě se jal vstávat na nohy, abych se o tatínka mohl pořádně otřít a užít si jeho huňatý kožich, jehož části jsem měl nyní trochu mezi zubama. "Už jsem to pRRRrozkoumal a pak jsem se čumáčkovarl," oznámil jsem mu ve zkratce se s úsměvem a párkrát si k těm slovům i pokýval. "Ty jsi je bavil?" zeptal jsem se ještě, i když to nebyla zrovna nejlépe položená otázka na to, jak tedy tatínek přežil na hranicích nepřátelského území, a zvědavě nastražil uši.