Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jak jsem byl ztrápený z toho, kolik a jakých možností mám na výběr, celý můj obličej se poměrně rozpačitě zkouroutil. Naštěstí ale jen na moment, protože tatínek zvládl situaci vyřešit perfektně za mě. "Hmm, tak jo, tak jo, to bude dobrRRrý," odsouhlasil jsem mu s řádným přitakáním, zatímco má pozornost čím dál tím více mířila zcela pryč, k místu, kde jsme se s Heather narodili. Když jsem se ale tatínka zeptal, jestli tady a jak to poznám, zrovna moc odpovědí se mi nedostalo. "Tati?" zkusil jsem ještě tázavě, zatímco jsem zrak upíral přímo nad místo pod sebe, kde jsem byl narozen, ale... nemělo to cenu. Tatínek jen řekl, že to bylo za nějakou jeskyní v chodbě nebo tak něco, pak se rozešel, takže já musel utíkat za ním, a pak... pak jsem byl nějak zmaten, poněvadž všude byla zase jen voda. "Kde," vydechl jsem s upřímnou zmateností a s nechápavým výrazem se zadíval na tatínka. Ať už ta jeskyně a chodba byly kdekoliv, nebyly k nalezení, takže jsem tam určitě jen tak s Heather, se kterou se mi stejně nikam nechtělo, nemohl. Nemusel jsem ale ani nijak protestovat, protože tatínek se rozpovídal o dalším mém oblíbeném tématu, o mámě. Nadšeně jsem se zazubil, když prohlásil, že by se už mohla vrátit domů, a šťastně se rozmával ocasem. "To by mohrla, viď!" odsouhlasil jsem mu a natěšeně popoběhl o kousek před něj, abychom byli doma dřív. Pak jsem se teda musel otočit, abych se ujistil, že jdu správně, ale... jakmile jsem měl tuto informaci potvrzenou, mohl jsem popoběhnout znovu. "Já se na ni těšiiiiim," zahalekal jsem ještě a s úsměvem se opět ohlédl, jestli jdu správně. Všechno vypadalo (až na tu vodu, co jsem ji rozhodně nehodlal mít jen tak najednou rád) moc pěkně.

// Zelené nory (přes Vyhlídku)

// Maharské močály

Když mi tatínek řekl, že jsem bobry zaspal, šokovaně jsem vytřeštil oči a pootevřel tlamu. "Ne," vydechl jsem s upřímným udivením a pomalu, naprosto nevěřícně zavrtěl hlavou. "Mně se o nich nezdáro," zamumlal jsem ještě zmateně a se zrazeným pohledem pozoroval tatínka. Ne teda, že by mě zradil on, když mě všude vláčel, zatímco jsem spal. Byl jsem zrazen svými pudy! A to bylo snad to nejhorší, co se mi kdy stalo. A hned potom bylo hrozné, když jsem měl hodně na výběr. Nějak jsem se moc nesoustředil, když tatínek začal vyjmenovávat možnosti toho, co můžeme dělat, a když jsem se už konečně zaměřil na jeho slova, bylo to celé u konce. "Eeh," vyloudal jsem ze sebe a s trochu zkřivenou tlamou znovu přimhouřil oči. Bavit se s dospěláky bylo o dost těžší, než kdybych se bavil s vlky svého věku. Třeba s Lilac jsem se mohl touhle dobou už hodněkrát čumáčkovat. Ne teda, že bych si to takhle na místě dokázal představit, když tu ani nebyla, to ne. Ale mohl bych se s ní touhle dobou už čumáčkovat, což s tatínkem... nešlo. Asi.
"Co," hlesl jsem, částečně znovu uvězněný v nepozornosti, částečně překvapený tím, že voda si zase teče, jak se jí zlíbí. Jak já ji neměl rád. S otráveným výrazem jsem ji probodl pohledem a odsuzovačně zavrtěl hlavou. Nehodlal jsem kolem ní ani náhodou projít, ale... pak tatínek řekl něco, co mě zaujalo. S nastraženýma ušima jsem se k němu okamžitě rozeběhl, vodu zcela nevnímaje, a zadíval se na místo, kde řekl "Tady". "Tady u tý kytky?" zeptal jsem se zvědavě a tlapou ukázal na květinu, o které jsem neměl ani trochu ponětí, že je čerstvě zasazená. "Hustýý," zhodnotil jsem s opravdovým uznáním a naklonil se ještě blíž k zemi. Tak nějak jsem očekával, že tu budou moje a Heatheřiny stopy, nebo něco, co zbyde z porodu nebo tak, ale nebylo to vůbec vidět. "Jak to poznám," zeptal jsem se se špatnou intonací a tázavě se na tatínka obrátil.

// Zarostlý les

Styx nevypadala, že by se chystala zodpovědět mou velmi prostě formulovanou otázku, ale mně to stejně moc nevadilo, poněvadž jsem se zeptal jen tak. Horší bylo, že mi položila otázku další. "Kde," zopakoval jsem po ní s přimhouřenýma očima a zadíval se skoro až zamyšleně do země. Nerozuměl jsem tomu, co "A kde?" mohlo znamenat, nebo co jsem na to měl říct. Teda, dokud to Styx nedoplnila o další otázku. "Tak jo, to je dobRrRý nápad," schválil jsem jí a spokojeně mlaskl, když se nabídla, že mamku najde. Problémem bylo, že jsem si musel vzpomenout na to, kde jsem ji naposledy viděl. Což byl taky problém, protože má paměť nepatřila mezi ty nejlepší. To nakonec dokazovalo i to, že jsme šli zrovna naším původním domovem, ale... kdo by to tu měl poznávat? Já určitě ne. "Já ji viděl..." začal jsem s polootevřenou tlamou, co byla připravená každou chvílí doříct to, na co si vzpomenu, ale... ono to nějak nepřicházelo. Nakonec jsem tlamu musel zaklapnout, protože mi byla zima. Ale to asi nevadilo, protože Styx už šla stejně pryč. "Tak někdy čáf!" rozloučil jsem se s povzbudivým pousmáním, než jsem se obráti zpátky na tatínka. Matně jsem si vzpomínal, že bych se ho asi chtěl zeptat na něco, co se snad týkalo mamky, ale... ale pak zmínil lov a mé nadšení převálcovalo všechno ostatní v mé hlavě. "Pudem na ty bobRRrRy?!" zeptal jsem se natěšeně a zamával ocasem, zatímco jsme opouštěli náš starý domov.

// Kaskády

// Elysejské pole

Tatínek nějak přestal mluvit, což asi bylo jenom dobře, poněvadž bylo hnedka poznat, že se mi jde lépe. Totiž, rozhodně jsem lépe stíhal Styx. Ne že bych ji teda předtím nestíhal, to taky ne, jen... to šlo celé prostě líp. Alespoň dokud mi nebyla věnována otázka, nad kterou jsem se měl zamyslet. S nastraženýma ušima jsem si ji zvědavě celou vyslechnul, načež se ze mně dostalo prozatímní řešení: "Uhhhh." Se zmateným zaúpěním jsem o něco zpomalil a zadíval se na tatínka, jak si to tak mlčenlivě pajdá. Já nebyl zrovna někým, kdo by se celkově styděl! Ale co já věděl, jestli jsem se náhodou nestyděl! Po těchto dvou skoro-myšlenkách jsem došel k zásadnímu závěru, že to bude komplikované. "Ani... ne?" zkusil jsem a přimhouřil soustředě oči, zatímco jsem se snažil si ze všech sil vzpomenout na to, kdy jsem se za tatínka styděl. Jenže já si toho celkově moc nepamatoval. "Nevim, táta je v poho," prohlásil jsem nakonec s ledabylým pokrčením ramen. Tím jsem se to chystal celé uzavřít, ale pak jsem našel ještě něco, co k tomu dodat, takže se má tlama rozzářila a já se s jiskřičkami v očích vytasil s novou informací: "Ale máma je mnohem dRRrRsnější!" Dokonce se mi z toho i trochu rozmával ocásek, než se zase zadrhl a já musel vymyslet, jak zdvořile Styx nějakou otázku vrátit. Hm, zavřel jsem ještě před chvílí rozjařenou tlamu a pustil se do krátkého přemýšlení. "A co ty?" dostal jsem ze sebe po neúspěšném pokusu o kreativitu a věnoval Styx úsměv. Povídání bylo celkem v pohodě.

// Maharské močály
// Rovnou ještě přihazuji omluvenku ^^ Nejdříve napíšu až v úterý odpoledne nebo večer, podle toho, jak půjde wifi ve vlaku :c Takže kdyby se vám chtělo, určitě přeskočte! :3

Nakonec to hlavicovité šťouchání do tatínkovy zadnice bylo docela i potřeba, poněvadž tvrdil, že se na něj musí pomalu, což jsme ani já, ani vlčice-ptáčice nehodlali připustit. Otráveně jsem protočil očkama a zavrtěl hlavou, která se o chvíli později zabořila do jeho zadních chlupů. "Jdeeeem," dostal jsem ze sebe, zatímco jsem vší silou tlačil, aby se můj otec obtěžoval pohnout. Jenže nikdo mi u toho moc nepomáhal. Styx (// já už budu předstírat, že Flynn zná její jméno, yos? :c Vlčice-ptáčice je kůl, ale zní to rude :D :D) byla celkem obstojná tlačička, jenže se věnovala intenzivnímu kopání do květin, a tatínek se zase vždycky nahnul a milostivě se každé z nich omluvil. Znaveně jsem zaskučel a znovu do zadku narazil čelem. Nechápal jsem, proč by někdo musel něco takového, jako jsou rozkopané květiny, řešit. Natož se jim omlouvat. "Jsou to jen kytkyyyy," zaúpěl jsem znuděně a vydal se k přední části tatínka, která se zrovna nakláněla nad další "dámou" a šlechetně se jí omlouval. "Nech tohoooo," vydal jsem ze sebe zkuhravě a tlapou se pokusil tatínkovu hlavu odsunout od květin dostatečně na to, aby si uvědomil, že se jim nemusí omlouvat. Bylo to čím dál tím víc vyčerpávající! Bezradně jsem se ohlédl na Styx, jestli je na tom taky tak zoufale, ale ta se dál věnovala rozprašování dalších kytek po okolí. Achjooooo, hotově jsem zaklonil hlavu a chvilku jen tak zíral do nebe, jako kdyby tohle prokletí mohlo někdy skončit.
A ono skončilo! Teda, asi. Styx už přestala rozkopávat, takže minimálně ona byla v pořádku. A tatínek teda pořád mluvil trochu mimo, ale to on asi vždycky. Říkal, jak jsou ty květiny zajímavé, že napadají mozek či co. "Hm, to asi ne," zamumlal jsem a zavrtěl hlavou. Já totiž ani náhodou neviděl, že by jakákoliv z květin vylezla na jeho hlavu a začala útočit. Byly to prostě jen květiny, nic víc. Rozhodně neútočily a nenapadaly tak mozek. Ale že mě za to tatínek i pochválil, to jsem si teda líbit zase nechal. Hrdě jsem vytasil hruď a spokojeně se usmál. I když tento pocit hrdosti nevydržel dlouho, když i mně došlo, že jsem chválen za blbost. "Bylra to jen rouka," dodal jsem, abychom si ujasnili, z jakého příšerného místa jsem je teda zachránil, a zmateně natočil hlavu do strany. Opravdu jsem tu nespatřil nic, od čeho by bylo třeba zachraňovat. Ale kdo jsem byl já, abych rozuměl každému nebezpečí. Louka a kytky, pokrčil jsem nad tím rameny a s poťouchlým úsměvem se vydal za ostatními.

// Zarostlý les (přes Zubří vysočinu)

S úlevou jsem mohl po nějaké době i já spolehlivě usoudit, že tatínek ani jeho vlčice-ptáčice nebudou do lovu slintat. I když teda, tatínek se choval tak divně, že se mu úplně nedalo věřit. Začal mi šeptat do ucha, že někomu nechce nic říkat, a já jen zmateně přimhouřil oči. Nebyl jsem si tak nějak jistý, jestli je to myšleno na mně, přičemž mi přišlo, že asi spíš ne, poněvadž tatínek mě znal dost dlouho na to, aby věděl, že nejsem kapitán, generál a ani kapitán generál. A navíc říkal, že nic říkat nechce, což bylo taky matoucí! Rezignovaně jsem se zadíval na šedou vlčici (a stále ptáčici), která zase už nedočkavě postrkovala hlavou tatínkův zadek, který se, jak se tak zdálo, zatím nehodlal přesunout. Nevěděl jsem, co se s nimi dělo, a asi by mi to bylo i jedno, kdyby na tom tolik nezávisel lov. "Já fakt nevim," zamumlal jsem a s povzedechem zavrtěl hlavou. Motalo se mi to všechno dohromady, všichni duchové, obříkové, generálové, kapitáni, káňata, kapitánové generálové, pořád se ty věci zaplétaly do sebe a nebylo cesty ven, takže...
Takže mi nakonec nezbylo nic jiného, než se s tím smířit, a znovu pokrčit rameny, jako že se nic neděje. Ono se vlastně kromě menšího pomatení tatínka totiž doopravdy nic nedělo. "Je počasí!" odvětil jsem mu podobně nadšeně, jako to dělal on, a otráveně na to protočil očima. To byla věc, kterou jsem na něm nechápal i normálně: to, jak mu přišlo důležité povídat si o počasí. Nudnýýýýý, ohodnotil jsem celou situaci ještě v hlavě a zařadil se k boku vlčice-ptáčice. "Jdem už? Tak jdem!" zakňoural jsem a netrpělivě přešlápl, zcela připraven tatínka odhlavičkovat do nějakých lepších lovišť.

Ne že bych normálně chápal, co se mu honilo hlavou, ale dneska to u tatínka vypadalo extrémně komplikovaně. Ne teda, že by na tom vlčice-ptáčice byla o něco lépe. Hodlal jsem zůstat mračenlivý, dokud by se konečně oba nepřestali čumáčkovat a povalovat na sobě, jako kdyby tatínek už vlčata neměl, ale... Nějak mě to brzy přešlo. "Duch?" zmateně jsem zopakoval a přimhouřil oči, zatímco jsem se, už čistě ze zkušenosti zadíval na svůj ocásek. Byl všechno možné, ale určitě ne duchovitý, to jsem spolehlivě poznal i já. "Neeee," vydechl jsem a trpělivě zavrtěl hlavou, zcela ochotný se s vlčicí-ptáčicí pobavit o tom, proč jakože duch nejsem. Dokonce jsem se na to už i v klidu posadil! Ale to se nakonec neukázalo jako nejlepší nápad, poněvadž tatínek začal docela hulákat. Stáhl jsem uši a pokusil se od jeho uvolněné a zároveň uřvané tlamy trochu popocouvnout, což v sedě moc nešlo. "Pššt!" okřikl jsem ho zpátky a zavrtěl zase hlavou, tentokrát ale už mnohem rozzlobeněji. Nelíbilo se mi, že pro někoho jsem byl duch. A obřík! Obřík byl přece k ničemu. Buď jsem byl velký, takže obr, a nebo malý, takže... takže ne obr. Ale určitě ne obřík. Pootevřel jsem tlamu, abych už už zaprotestoval, nebo alespoň dal najevo své zmatení, jestli jsem teda velký nebo malý, ale... tatínek pokračoval s tím, že musím něco udělat s tím ležícím svítícím kánětem, jestli chci lovit. "A-ha," hlesl jsem teda namísto jakéhokoliv probírání obříkovství a téměř až zamyšleně se začal rozhlížet. "Tak... jo," slíbil jsem nejistě, zatímco v širém okolí nebylo jediného stoprocentního ptáka, natož nějakého káněte. Natož nějakého, které by svítilo! A co natož ještě nějakého, které by svítilo a leželo. Hm, pokrčil jsem nezaujatě rameny a zadíval se zpátky na tatínka, který působil docela poslintaně a šťastně. A to jsem mu asi vzít nechtěl. Rozhodl jsem se tedy pro úplně obříkovskou lež, která možná i byla pravda a já to jen nevěděl. "Já to asi už uděral!" oznámil jsem mu a hrdě vytasil hruď, jako že je všechno zařízené a už bychom teda mohli na ten lov.
A ono to zafungovalo! Nebo byl tatínek taky úplně nevypočítatelný, ale... spíš to zafungovalo! Teď tu přede mnou vesele stál, nebo spíš poskakoval, a vypadal celý natěšený na lov. "Tak jo!" zaradoval jsem se z jeho nadšení pro věc a šťastně zavrtěl ocáskem. Sice pořád mluvil nějak divně, ale jinak byl vlastně fajn. Což byl teda i jindy, ale dneska nějak... více. "Půjdem rovit něco," začal jsem vysvětlovat náš plán, zatímco jsem se sám nemotorně vysoukal na nohy. "Něco urovíme," dodal jsem mumlavě a zadíval se na vlčici-ptáčici, která už na tatínka neslintala, takže byla taky vlastně v pořádku. "Jdeš taky rovit s námi něco?" nabídl jsem jí tím nejdrsnějším hlasem, jakého jsem byl schopný, a pak sekl přísným pohledem po tatínkovi. Jestli by nám někdo z nich chtěl totiž slintat u lovu, tak bych ho tu radši nechal.

Bylo to v pohodě. Ta vlčice, nebo pták, nebo obojí, se smála a já byl jen rád, že je veselá. Teda, bylo mi to jedno. Ale nevadilo mi to, takže... by se asi dalo říct, že jsem byl svým způsobem i rád. Tatínek se tak moc nesmál, ale to prostě byl celý on. Ale taky vypadal v pořádku a nevadil mi, takže... jsem byl pořád rád. "No jo," mlasknul jsem si a vesele dál mával ocáskem, u kterého jsem se ještě neobtěžoval zkontrolovat, jestli je pořád můj, nebo ten králičí. Všechno bylo doopravdy v pohodě. Tatínek si hrál, já seděl a nemusel cestovat kdovíkam, vlčice... ta tu prostě byla. Dob- chystal jsem se téměř zhodnotit, ale v tom se ukázalo, že vlastně nic dobrého není. "Co!" s upřímným šokem v hlase mi spadla tlama, když jsem viděl, jak se najednou vlčico-pták čumáčkuje s tatínkem, jako kdyby nic. Jenže ono to něco bylo, o tom jsem věděl už i já. A táta měl mámu. A tohle máma nebyla, takže... Hm. Na moment jsem naklonil hlavu do strany, tak moc, že to skoro i vypadalo, že zvažuji, co dělat dál. Jenže mě nic nenapadalo. "Nech toho!" zavrčel jsem nakonec a nemotornými, valivými pohyby se dořítil až k tatínkovi, který ten čumák vlčice skoro nesežral. Když se já čumáčkoval s Lilac, bylo to určitě něco jiného, poněvadž Lilac mi neudělala vlčata. Ale tatínek, tatínek vlčata měl, takže se naopak neměl co čumáčkovat. "Po'ď rRRRradši rlovit," pobídl jsem ho a, i když se mi takhle zblízka zdál nějaký... zmatený, jemně jsem ho začal tahat za ucho. Mohl bych ho zatahat jinde, ale moc to nešlo, když měl vlčici-ptáčici po celém obličeji. To je naprd, zamračil jsem se na vlčici-ptáčici, která mi tu tak osidlovala tatínka, a rázně zavrtěl hlavou.

Docela spokojeně jsem se válel v trávě a květinách. Totiž, nebyl to úplně vrchol pohody, páč občas to až otravně zavánělo květinami, ale jinak to ušlo. Ne že by to teda šlo, ale... ale prostě to ušlo. Ale... možná toho už bylo tak akorát. "Chmpf," odfrkl jsem si, částečně na to, abych upozornil na svou hotovost pasivní aktivitou válení se v trávě, a částečně taky na to, abych se zbavil žlutavého prášku, co se rozhodl, že bude mít z mých nozder své dva úkryty. Jenže všem to bylo jedno. Teda, tatínkovi, který se honil s vlčicí, která uměla lítat. Jo, tak to jo, zvážil jsem situaci a pomalým pohledem přejížděl po křídlech vlčice, které plápolaly ve vzduchu, jako kdyby to byl pták. Třeba to i pták byl! Ale já rozhodně nebyl ten, co byl k takovému posuzování pověřen. "Tak jo," zopakoval jsem si znaveně pro sebe a nemotorně se začal drápat na své nohy, které teda, jak jsem na ně teď koukal, byly už docela velké. "Tak jo," zopakoval jsem si znovu a pokrčil rameny. Vlastně se nic až tak nového nedělo. Nikdy se nic moc nového nedělo. Až teda na to, že tatínek dováděl s vlčicí a ne se mnou. S neutrálním výrazem jsem je pozoroval, jak na sebe skáčou a kdo ví co ještě, jak si hrajou na honěnou, a pak... pak mě to napadlo. Plácl jsem se po čele, jako že jsem úplně (i když ne tak docela, poněvadž kdyby úplně, tak by měla Heather radost a to jsem nesměl dopustit) hloupý, a zavrtěl ocáskem. Čím déle jsem na ně koukal, tím víc jsem se chtěl přidat! Chtěl, ale... rozhodně jsem pro to nehodlal cokoliv udělat, ne, když tam byla vlčice, co ani nevěděla, jak dobře umím lovit. Hm, pokrčil jsem znovu rameny a spokojeně mával ocáskem dál.

Tatínek se nad krajinou přímo zasněně rozplýval, čemuž jsem zrovna moc nerozuměl. Byla tu zase voda, což už samo od sebe nebylo moc pěkné, a jinak tu byl tenhle divný sníh, co... Chmf, odfrkl jsem si a znepokojeně zatřásl tlapkou, abych se zbavil drobných bělavých zrnek ve své srsti. Po velkém zvážení všech nevýhod pláže jsem tedy zavrtěl hlavou. "No nevim, mně to nádherRRrný nepřijde tak moc," zkonstatoval jsem a nechápavě se zadíval na tatínka. Ten jeho potutelný úsměv napovídal, že je tady opravdu šťastný. A to tu ani nebyli bobři k ulovení! Nebo... cokoliv k ulovení. Protočil jsem očkama a téměř znuděně si rázně sednul na zem vedle něj. Svítilo na nás slunce, dokonce tak moc, že jsem musel přivřít oči. Ale tatínkovi to připadalo nádherné, tak jsem mu to asi nemusel dále kazit.
Spíše naopak! Mohl jsem ho podporovat v jeho myšlenkách! Hrdinsky jsem mu nabídl, že teda zjistíme, co je na druhé straně, když ho to tak zajímá, ale... on to začal nějak komplikovat. Zamyšleně jsem přimhouřil očka a zadíval se na vodu. Neměl jsem jedinou šanci cokoliv vymyslet, i kdybych byl o něco větší myslitel. Vypadalo to, že té vody je tu opravdu hodně, což byla asi ta hlavní překážka, jestli jsem to z tatínkovy otázky pochopil správně. Obrátil jsem se pohledem na něj, na jeho srst, co byla moc hezky osvícená sluncem. A zavrtěl hlavou. "To nějak vymysríš!" uzavřel jsem se spokojeným úsměvem a nakonec přidal i pro změnu kývnutí. Já vymyslel, že tam půjdeme, a na tatínkovi bylo, aby vyřešil zbytek.

// Řeka Mahtaë (jih) (přes Ústí)

Jedna z věcí, co tatínek prohlásil o mém mnou již neřešeném ocase bylo, že mi dá život ocas do pořádku. "Hm," zahučel jsem souhlasně, ale jinak to moc nechápal. Neuměl jsem si představit hodně věcí, a mezi nimi rozhodně měla své zastoupení i představa, že by ke mně něco tak nekonkrétního, jako život, přiskočilo, a srovnalo mi ocas do pořádku. Zmateně jsem nad tím pokrčil rameny a rovnou k tomu i přihodil svůj názor na ty dva vlky, co jsme potkali. Ten názor jsem doopravdy chtěl původně promyslet, ale... nějak to bylo příliš namáhavé na to, abych to neodbyl dvěma slovy. S těmi tatínek zrovna nesouhlasil, teda, asi to podle jeho slov nebylo úplně dobré, což klidně mohlo znamenat, že to pořád bylo fajn. Souhlasně jsem přikývl na jeho magické nesmysly a podivnosti v močálech, ty dva a můj ocásek, ale moc rozumu jsem z toho proslovu taky zrovna nepobral. "Joo, to není úplrně dobRrRý," zkonstatoval jsem nakonec, aby se tatínek se svým názorem necítil osaměle, a nepatrně znovu pokýval hlavou. "Nesmysry," zopakoval jsem ještě a znechuceně mlaskl.
S tím, jak jsem byl zaneprázdněn zíráním vpřed, jsem si nenašel moc času na to, abych vymyslel něco, o čem se s tatínkem bavit. Asi jsem ani neměl potřebu, vzhledem k tomu, že jsme se dohodli, že namísto bobrů budou ryby. Co více jsem potřeboval vědět? Šel bych možná i spokojeně dál, kdyby se má chůze náhle nestížila. Byla taková... těžkopádnější než obvykle a každý krok mě začínal lechtat a štípat zároveň. A možná trochu i studit. Stále jsem byl odhodlaný jít dál, vpřed, ale... po nějaké době už ten pocit byl nesnesitelný. Co, přimhouřil jsem oči a probodl pohledem své tlapy. Vypadaly v pohodě. Narozdíl od toho kolem nich. Bylo to zrnčité, úplně plné prťavých zrnek. Zmateně jsem si k tomu přičuchl, zatímco tatínek dál pajdal, jako kdyby se nic nedělo. Překvapeně jsem těkal chvilku pohledem mezi novým druhem země a poskakujícím tatínkem, zatímco jsem hledal odpověď na otázku, kterou jsem si ještě taky nestihl promyslet. Tak asi nic, pokrčil jsem nakonec rameny a s dalšími těžkými kroky, co se bořily hluboko do země, se rozeběhl za tatínkem. Toho zase hodně zajímalo jezero, což... mi přišlo zvláštní, protože doslova před chvilkou jsme ještě řešili řeku. Ale co bych pro něj neudělal. Poplácal jsem jeho tlapku podobně, jako jsem to udělal předtím vlčici, a povzbudivě na něj kývl. "Tak zjistíme, co je na dRRruhé strRraně," rozhodl jsem za nás za oba a s vrtícím se zaječím ocasem se vydal blíž k vodě. Možná až příliš rychle, takže jsem, k vlastní tragédii, přeslechl nabídku lovu.

// Řeka Mahtaë (sever)

"Achjoooo," zasténal jsem znovu, naprosto odhodlaný dát světu vědět, že tohle nošení mě se mi vůbec nezamlouvalo. Připravovalo mě to o poslední zábavu, co jsem měl — soustředění se na vlastní chůzi. Takhle mi nic nezbývalo! Pokud nepočítáme pozorování absolutně nudné krajiny. "Ach-" chtěl jsem zakňučet znovu, ale tatínek už si asi uvědomil, že nejsem tam, kde bych chtěl být, a nechal mě seskočit z jeho zad. "Dik!" zazubil jsem se na něj vděčně, i když to zrovna moc dobře na svých zádech vidět nemohl, a nešikovně začal slézat zadními nohami, které ne a ne dosáhnout země. Jakmile se ale jedna tlapa jen trošku dotkla pevné země, okamžitě jsem začal slézat i předními, u kterých to šlo podobně komplikovaně. Překvapeně jsem se zapotácel, ale výsledek to mělo: konečně jsem zase stál na vlastních.
Spokojeně jsem se nad sebou pousmál a hned potom i nad svými tlapami, že pořád tak pěkně fungují, ale... to už se tatínek vrhl do chůze a ničení našich pečlivě připravených plánů. "Coo," zaprotestoval jsem šokovaně, když začal říkat, že na bobry to nevypadá, a zběsile zavrtěl hlavou. Byl jsem toho názoru, že ty bobry ulovit musíme. Byli přece těžcí na ulovení. A musel jsem Tati dokázat, že to nedokáže, ať už byl Tati kdokoliv. Naštěstí z jeho jinak devastujícího proslovu vyšla ještě jedna informace, se kterou jsem se hodlal spokojit. "Tak urovíme verkou vodu," zkonstatoval jsem s neutrálním výrazem a nepatrně vypoulil oči, abych tatínka přesvědčil, že alespoň tuhle loveckou aktivitu spolu nějak zvládneme. Cítil jsem se silně, připraven ulovit cokoliv, ne jen bobry! Jen amatér by se přece omezoval na jednu kořist! Ale já byl lovec. Lovec, co... "Ocásek?" zmateně a opožděně jsem zopakoval tatínkovo slovo a tázavě naklonil hlavu do strany. "Já jsem s nim v poho?" zkusil jsem nejistě vysvětlit svou situaci, ale... začínalo se mi čím dál tím méně líbit, že mi předtím koukali všichni na zadek. Musel jsem se taky kouknout! A pořádně. Co teda, přimhouřil jsem oči a strčil celou svou hlavu pod své tělo, abych zkontroloval svůj drahocenný ocásek. Nebyla vůbec dobrá zpráva, že jsem tam žádný neviděl. "Ajéje!" vypískl jsem naprosto zoufale a zkusil druhou taktiku ověřování přítomnosti ocásku na mém zadku. Začal jsem se za ním přes celé své tělo honit, abych zjistil, jestli tam je. A normálně bych se do něj mohl i zakousnout, když by plápolal všemi směry, ale... dneska ne. Po několika smutných kolečkách jsem se zastavil a s šokovaně otevřenou tlamou se zadíval na tatínka. "Já už nemám ocas!" vykřikl jsem a těkavým pohledem se znovu obrátil na svůj holý zadek.
Tuto informaci jsem rozdýchával jen těžko. Ještě jsem ani nestihl přijít na to, jakou roli ocas v mém životě smečkového hlavního lovce hraje, a teď byl pryč. Na druhou stranu se mi chodilo o dost líp, když mě nic nešimralo na zadních. Nojo, no, odfrkl jsem si nakonec a v duchu nad tím mávl tlapkou. Nemělo smysl zabývat se s něčím, co jsem už neměl. Jenže byl čas zabývat se s něčím jiným, co zmínil tatínek, ty dva vlky, co jsme omylem potkali. Soustředěně jsem našpulil rty a pokusil se si vzpomenout, co bych si o nich mohl myslet. "Hmm," začal jsem, zatímco mé oči se pomalu začaly mhouřit. Nebylo to pro mě jen tak, říct o něčem nebo někom, co si myslím. "Asi dobRrRý!" prohlásil jsem nakonec, aniž bych nad tím jakkoliv závažněji uvažoval, a jednou si na tuto odpověď i rázně kývl. "Co ty?" opětoval jsem otázku, aby se tatínek necítil, jako že se o něj vůbec nezajímám, a s pohledem upřeným vpřed se vydal dál.

// Mušličková pláž (přes Ústí)

Tatínek občas přestal koukat na dvojici vlků a radši směroval svou pozornost na můj zadek, což bylo taky přesně to, co dělala vlčice s tmavým vlkem. Co, zmateně jsem vypoulil oči a už už se chystal se na svůj zadek taky podívat, když všechny tak lákal, ale... na to jsem byl náhle příliš hrdý. "Dik!" zazubil jsem se na vlka, který jen tak prohlásil, že jsem statečný, a spokojeně zavrtěl ocáskem. Bylo hezké čas od času dostat uznání. Ta druhá část jeho pochvaly sice nedávala moc smysl, protože já nechtěl ani vlčice, natož ty, co by poletovaly, ale líbilo se mi, že jsem statečný. Bohatě to stačilo. Navíc, od cizího vlka to muselo něco znamenat! Třeba jsem byl statečný hodně, nebo tak. Hohoh, polichoceně jsem se uculil a hrdě vytasil hruď, zatímco jsem ještě chvilku čekal na další chválu, ale... to se vlci už rozhodli prchnout. Netrvalo to dlouho a málem do nich uhodil i blesk! Co! Překvapeně jsem uskočil, i když jsem byl v bezpečné vzdálenosti, a s pootevřenou tlamou šokovaně zavrtěl hlavou. Počasí bylo stále koncept, který jsem vůbec nepochopil.
A tak jsme zůstali zase jen dva s tatínkem, což mi teda vůbec nevadilo, poněvadž tatínek alespoň nebrečel a nenaříkal. A taky chtěl lovit bobry, takže... Dobrý, pousmál jsem se na něj a nepatrně přikývl, jako že jsem připraven vyrazit na ten lovovýlet, který nám oběma slíbil. Ale asi to muselo počkat, protože se nejprve musel ujistit, že jsem v pořádku. "V poho, co ty?" zodpověděl jsem mu rychlostně otázku a už už se nedočkavě vydal vpřed, jenže... "To je dobRRrý, tati, já to zvrádnu!" škubl jsem sebou, když mě začal tatínek tahat až na jeho záda. Já byl přece chlap. A statečný. Nepotřeboval jsem nosit jako nějaký... někdo. "Achjoooo," vydechl jsem nahlas a dlouze, aby si byl tatínek mou nespokojeností jistý, a s protáhlým obličejem sledoval krajinu z jeho zad.

// Řeka Mahtaë (jih)

Jenomže vlk mluvil příliš na to, aby vůbec k rozdělování došlo. I když jsem se vcelku snažil, vůbec jsem z jeho proslovu nedokázal pobrat, co se teda stane, když se ho tatínek pokusí rozdělit, protože to znělo, jako že to má hned možností, jednu komplikovanější než druhou. Právě proto jsem se spíše pustil do uklidňování vlčice, která teda už plakala potichu, což rozhodně tak otravné a smutné nebylo. Pustil jsem se do poplácání její tlapky s chlácholivými slovy, ale... Cože, vypoulil jsem na moment zmateně oči, než jsem je prudce zavřel. Svíral jsem křečovitě oční víčka, zatímco se za nimi v okolním světě rozzářila zelená oslepující záře. "Já nic nevidim!" prohlásil jsem skrze křečovitě zmuchlano-sevřený obličej a zavrtěl hlavou směrem, kde jsem si pamatoval, že naposledy stál tatínek. Ne teda, že by mi došlo, že tohle gesto taky asi zrovna neuvidí. A taky jsem touto akcí trochu ztratil na rovnováze, dokonce tak moc, že jsem se z toho až posadil na zadek.
Seděl jsem nějakou dobu, zmatený, stále trochu rozzlobený na vodu, ale hlavně zvědavý na ty dva slíbené kousky vlka. "Už můžu je otevřít?!" zahulákal jsem do tmy, která stále měla nazelenalý nádech. Nikdo neodpovídal. A před očima se mi honily takové ošklivé, světle zelené skvrny, které pod mými víčky neměly vůbec co dělat. To byl totiž můj prostor, ne jejich. Když jsem ale uslyšel tatínka hulákat zpátky, i když teda ne úplně na mě, opatrně, pomalililinku, jsem jedno oko pootevřel. Světlo bylo pryč a zelená, má odteď nejméně oblíbená barva, už nezabírala celou plochu mého zorného pole. Dobrý, oddechl jsem si a s úlevou otevřel oči obě, zatímco jsem se s potutelným úsměvem zadíval na tatínka. Sice křičel, co někomu ti dva vlci provedli, ale... kdo by si s tím dělal starosti. Já byl rád, že je světlo pryč, a víc jsem řešit nehodlal. Dokud teda... Jakože já? Vypoulil jsem znovu oči a s pootevřenou tlamou se podíval na vlky. Ti náhodou začali být od sebe, za což bych jinak vlčici pogratuloval, ale momentálně jsem na to byl příliš zmatený. "Co jste mi to pRRrovedlrli?" zopakoval jsem po tatínkovi, jen o dost nechápavěji a mnohem, mnohem méně naštvaně.

Zmateně jsem zamrkal, když se mi namísto toho, aby se kdokoliv zajímal, jak se jmenuju, věnoval jen tmavě hnědý vlk s tím, že mě probodl pohledem. Co, překvapeně jsem pootevřel tlamu a naklonil hlavu do strany. Vůbec jsem nedokázal pochopit, proč se na mě tak divně dívá. Nenapadal mne jediný důvod, doopravdy ne! Ale... to taky nemuselo nic znamenat. Co něco znamenat ale určitě muselo bylo, když se vlčice rozplakala ještě více. Předtím to bylo otravné, ale čím déle jsem se koukal na její slzy, částečně smířený s tím, že se k bobrům jen tak nedostaneme, začínalo mi jí být možná i líto. Se staženýma ušima jsem sledoval, jak slané kapky dopadávají na zem. Asi to doopravdy neměla lehké, když žila pod ocasem jiného vlka. Achjo, povzdychl jsem si a s drobným zavrtěním hlavou se valivě vydal přímo k vlčici. Nebo taky k ocasu vlka. Ale mířil jsem na vlčici. "Nebooooj, to bude dobRRRrýýý," chlácholil jsem ji a opatrně se ji pokusil poplácat po přední tlapce, jako že se doopravdy není čeho bát. Víc jsem toho pro ni udělat nemohl. Nebo teda, možná i mohl, ale neměl jsem o tom ponětí. Aby nevzniklo trapné ticho, zkusil jsem ji poplácat ještě jednou a soucitně pomlaskal. "Nooo... dobRrrýýý," zopakoval jsem a s děravým úsměvem se na vlčici zazubil. Byl jsem si téměř jistý, že už to musí být lepší! Na mě by to totiž jistě fungovalo. A na tatínka... Cože, překvapeně jsem vypoulil oči, když jsem si konečně všiml, že se můj tatínek pustil do výhružného vrčení, jako kdyby se snad jednalo o mamku. A to se mi líbilo. Spokojeně jsem začal vrtět ocáskem a zvědavě sledoval, na jaké dva kusy bude teda hnědý vlk rozdělen.