Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nespokojeně jsem zamžoural, když mi tatínek neposkytnul žádnou odpověď. Vůbec se mi nelíbilo, jak často tohle dělal. Totiž, že se rozhodl, že mi neodpoví, a místo toho se mě rovnou na něco zeptal. "Hm," dostal jsem ze sebe a líně si začal protahovat tlapy před sebe, "Asi dobrRrý." Nějak jsem nevěděl, co více k tomu dodat. Usnul jsem a pak se vzbudil, ale to tatínek snad věděl sám. Asi dobrý, zopakoval jsem si v hlavě pomalu ještě jednou svou odpověď a spokojeně se usmál, protože i na druhé přezkoumání mi připadala dostačující. Na druhou stranu, tatínek k tomu co dodat měl, a tak jsem jen zmateně poslouchal, jak se vrátil k jednomu ze svých oblíbenějších témat, k magiím. "PRrrojevovat?" zopakoval jsem nejistě a přimhouřil oči, jako kdybych se snad nad tím hodlal zamyslet. Jenže... to všechno zkazilo rychlé vyřešení situace. "Tak to nevim teda," prohlásil jsem s upřímným údivem a s pootevřenou tlamou zavrtěl hlavou. Ne že bych toho jindy věděl moc, ale... já a magie, to se k sobě určitě nehodilo. Nebyl jsem tatínek. A vlastně ani u něj jsem si nebyl jistý, jestli něco takového s magiemi někdy zažil. Matně jsem si pamatoval, že mi něco ukazoval, ale... taky se mi to mohlo jen zdát. "A ty jsi pRrojevil ty magie?" zeptal jsem se nakonec, zatímco jsem párkrát líně pokýval hlavou.

Těžko říct, jak dlouho jsem spal, a ono se to celkově dalo i těžko odhadnout, než jen říct. Tak jako tak, po nějaké době jsem se probudil, trochu malátný, ale připravený lovit. Totiž, to jsem si skoro myslel, kdybych si po prvních pár pohybech nepřipomněl, že mne bolí tlapka podobně jako tatínka, a že se do doby, než se spraví, žádný lov konat nebude. Hm, mlaskl jsem ospale a na moment naklonil hlavu zpět čelem mezi tlapy, připraven zaspat tuhle příšernou situaci, ale... nakonec jsem přeci jen došel – a já teda nešel, a kdybych šel, tak bych spíš maličko kulhal – k rozhodnutí, že už zůstanu vzhůru. "Ahojda," zahuhňal jsem rozespale a zamžoural na tatínka, který taky tak nějak polehával. Velmi důkladně a ještě o něco pomaleji jsem přikývl na pozdrav, zatímco se má víčka pokusila o mrknutí, které by nezahrnovalo trvalé zavření očí. Trvalo to dlouho, ale povedlo se, a já mohl zmateně pozorovat svět kolem nás.
Přísahal bych, že tu ještě nedávno byla Heather, ale nepamatoval jsem si její přítomnost dost jistě na to, abych se ztrapňoval vyptáváním. Ne, to ne, měl jsem jiný plán. Jiný a o dost méně promyšlený. "Jak je," dostal jsem ze sebe s přihlouplým úsměvem a znovu zpomaleně přikývl. "Jak je?" byla jedna z asi dvou otázek, co jsem se spolehlivě naučil, a o kterých jsem věděl, že rozvedou konverzaci. Škoda jen, že jsem ne vždy odhadl, jak má být otázka vyslovena, aby jako otázka zněla, a jak ji případně zamířit na někoho, kdo by mi ji odpověděl. Ale to snad až tak nevadilo.

Tatínek na mě mluvil, tím jsem si byl celkem i jistý, poněvadž jsem přes mlhavou stěnu viděl, jak klape tlamou. Nebo... vlastně jsem si ani tak jistý nebyl, vzhledem k tomu, že opravdu mohl jen klapat tlamou a nic víc a... já nebyl zrovna ve stavu, abych nad tím přemýšlel. Málokdy jsem byl ve stavu, abych přemýšlel nad čímkoliv. "Hm, jo," zamumlal jsem a velmi zpomaleně pokýval hlavou, zatímco jsem přimhouřil oči, jako kdyby mi to mohlo pomoci prokouknout skrz onu neprohlédnutelnou překážku. Pravdou ale bylo, že mě ani moc nezajímalo, co je za ní. Totiž, byl tam tatínek, a ten občas zajímavý byl, ale... určitě ne dost na to, abych se snažil. A Heather... byla Heather.
A tak jsem to brzy vzdal a mé mhouřící se oči se zavřely úplně. Spokojeně jsem se mimoděk pousmál, a hlavu si pohodlně ustlal na předních tlapách. Stejně nebylo nic, co řešit, tak proč si nezdřímnout? Navíc jsem doopravdy potřeboval spát. Nebo ležet. Nebo nevnímat více než obvykle. Zhluboka jsem se nadechl a můj hrudník se celý nafoukl, jen abych se značným funěním zase vydechl. Tahle symfonie se párkrát opakovala, než se proměnila v hlučnější část čistého chrápání.

Na kratičký moment jsem si užíval, že je kolem mě tma. Všechno bylo najednou tak uvolněné! Já byl uvolněný! Trochu to teda bolelo, ale nebylo to tak špatné. Připadal jsem si jako voda na zemi. Jako kaluž! A mohl jsem konečně odpovídat, jen... Co? Zamžoural jsem přes takřka uzavřená víčka a zadíval se na tatínkovu tvář, která se tyčila nade mnou. Bolelo se na něj dívat, ale mně momentálně asi způsobovalo bolest úplně všechno. "Hm, hm," zablábolil jsem nesrozumitelně, když se mě zeptal, jestli jsem v pořádku, a tak nějak se pokusil podívat kamsi za něj, jestli tam třeba nebude mamka, ale nějak to celé nevyšlo, asi hlavně proto, že už jsem si i přestával pamatovat, jak mamka vypadá. Byla pryč nějak dlouho.
"JepRryč nějakdlouho," zamumlal jsem do svých tlap, protože jsem byl příliš unavený na to, abych tlamu zvedal kamkoliv výš. To bylo všechno. Víc jsem toho asi ani nepotřeboval, jen vidět mámu. A možná se domluvit s tím Blueberrym, až bychom ho teda s tatínkem našli. A možná si jít i za lovit. A nebo nebýt unavený a nemít bolavou hlavu. Ale moc rád bych viděl i jen tu mamku. Tiše jsem zasyčel a přejel si tlapou po čele. Já si nechtěl stěžovat, to vůbec ne, ale ta hlava bolela celkem dost.

Tatínek mi sice odsouhlasil, že jsem pro smečku to nejlepší, ale já si tím byl doopravdy dost jistý. Koneckonců, lovil jsem profesionálně! A všichni to tu tak nějak věděli, možná úplně všichni až na toho Blueberryho. Bez jakýchkoliv pochybností a se spokojeným úsměvem na tváři jsem se tak nějak začal rozhlížet kolem, jestli se třeba Blueberry neobjeví na horizontu sám, aniž bych ho musel hledat. Takové řešení situace by se mi totiž hodně líbilo. Ale vzhledem k tomu, že jsem ani netušil, koho doopravdy hledám, a že jsem nejspíš nic dlouho nenacházel... zkrátka jsem během okamžiku začal prostě jen přihlouple zírat do dáli. A byl bych tak spokojený, kdyby cosi v mé hlavě neluplo. I Heather je lepší než on. Moc jsem nevěděl, co si s tou nekonkrétní věcí, co zněla nějak takhle a náhle se mi zjevila v hlavě, počít. Jen jsem si byl jistý, že je to něco, co šlo od tatínka. Překvapeně jsem zalapal po dechu, zatímco mé tělo začalo vrávorat. Byl jsem unavený! A chtěl jsem spát. Hned. Nebo si lehnout! Lehnutí znělo fajn.
Jediným ducnutím jsem sebou plácl o zem a neschopně se rozvalil na bok. Snažil jsem se tím zastavit podivně stoupající dunění v hlavě, které jen přinášelo více a více bolesti, ale... "Než kdo?" zamumlal jsem zmateně, než svět na moment zčernal.

Tatínek mě téměř okamžitě začal pobízet, že bych ho měl vyrazit najít, ale já ani nevěděl, jak s něčím takovým začít. "Jo, jo, vyrRrazím," schválil jsem jeho nápad a líně mlasknul, zatímco jsem se nerozvážně obrátil pohledem na své tlapy. Doopravdy jsem netušil, kde se skrývá onen májestátní Blueberry, co dokáže všem dát to, co chtějí, a zachránit takové, jako je můj tatínek. "A pRrrRohloubim tu dírRru," odsouhlasil jsem mu mimoděk, poněvadž jsem si vzpomněl, že o nějakém prohlubování vůbec byla řeč, a zcela nesoustředěně na to přikývl. Vlastně mi docela vyhovovalo jen zírat na své tlapy a nic nedělat, ono hledání toho Blueberryho prostě nebylo jen tak.
Jenže nic nemohlo trvat věčně. "Jo," mlaskl jsem a s nově nastraženýma ušima se zadíval zpátky na tatínka. Říkal, ať něco nezapomenu, což, jak jsem tak pochopil, většinou znamenalo, že je to něco důležitého, a že se musím alespoň tvářit jako že dávám pozor. S přimhouřenýma očima jsem sledoval jeho tlamu, jak se mi snaží vysvětlit, abych nebyl smutný, když celý můj plán s lovcem nevyjde, ale... já si byl jist, že tyhle tatínkovy starosti jsou zase úplně přehnané. "Neee!" zasténal jsem chlácholivě a s širokým úsměvem zavrtěl hlavou. "Já přece jsem nejlepší prRo smečku!" odvětil jsem mu se spokojeným výrazem, který nemohlo nic oblomit. Tohle byla asi jedna z mála věcí, kterými jsem si byl naprosto jistý.

Soustředěně jsem mhouřil oči, zatímco mi tatínek vysvětloval, co všechno ten Blueberry umí. "Joo?" vydechl jsem téměř okouzleně a s pootevřenou tlamou na něj dál civěl. Vypadalo to, že toho ten vlk umí hodně, když taky rozdával hodně funkcí. Dokonce i tatínkovi jednu dal! Takže to vypadalo, že je to opravdu vlk všeho schopný. "Hm, hm, to je dobRrý," zamumlal jsem si sám pro sebe, zcela soustředěn pouze na tu část proslovu, která říkala, že budu lovec, když si s Blueberrym promluvím jako tatínek, který teda z nějakého nepochopitelného důvodu chtěl být radši něco jiného, což mne už tak nezajímalo. "To je dobRrý," špitl jsem ještě jednou a zadíval se na vlastní tlapy. Moc dobrýýý, zhodnotil jsem pomalu situaci ještě jednou a ještě o něco pomaleji si k tomu pokýval hlavou. Upřímně jsem ani moc netušil, co s tak zásadní informací dělat. Byl bych si ji býval nechal na potom, ale to bylo příliš riskantní. A zároveň jsem doopravdy, ale doopravdy vůbec netušil, co s ní dělat teď, a tak jsem jen pootevřel tlamu a zadíval se na tatínka, který vypadal nějak polosmutně či co. Rozhodně se neusmíval.
Z celé té situace jsem vycítil, že bych měl vymyslet něco chlácholivého, nebo alespoň doufat, že něco řekne Heather, ale... já byl vlk činu! "No, no, to bude dobRrrý!" slíbil jsem tatínkovi a poměrně silně ho poplácal po zádech. Ani mi nedošlo, že už jsem tak velký, abych mu na ně dosáhl. "Já... to... najdem toho Brl- Blr- BlůrRrbeRryho a bude to dobRrrý!" dodal jsem a přesvědčivě přikývl hlavou, protože jsem si byl úplně jistý, že Blueberry je dost všemocný na to, aby dokázal zachránit i tatínkovu momentální neužitečnost.

Jak se ukázalo, a já si tím nebyl zrovna jistý, ale vypadalo to, že jsem to s umíráním úplně nepochopil. Překvapeně jsem pootevřel tlamu, když tatínek řekl, aby Heather byla opatrná, a pak ji zase rychlostně zaklapl, když se ona pustila do vysvětlování, že se to dá přežít a být silnější. "Hm," zadrhl jsem se a přimhouřil oči, zatímco jsem ji zkoumavě pozoroval. Ne teda, že bych z tohohle pozorování na něco přišel, to rozhodně ne. "Divnýýý," zaskuhral jsem podezřívavě a zavrtěl hlavou. "To je fuk," dodal jsem po chvíli s nadhledem a s přihlouplým úsměvem obrátil pozornost zpátky na tatínka, který mi říkal, že jestli chci být smečkovým lovcem, musím si s někým promluvit. "Cože, pRroč," zamumlal jsem a s novým zamračením se zadíval na své tlapy. Já ani netušil, kdo nějaký Blueberry je, natož, proč bych si s ním měl povídat o tom, co chci. To je taky fuk, pokrčil jsem nakonec rameny a s novou, snad poslední špetkou pozornosti, co jsem měl, se zeptal tatínka, co plánuje on.
Když mi odpověděl to, co se nápadně nepodobalo možnosti, že by se mnou lovil do konce svého života, co ho, jak říkala Heather, ještě může posílit a může od něj odejít a kdesi cosi, neubránil jsem se na moment zklamání. "Hmmmm," dostal jsem ze sebe rozpačitě, zatímco jsem si docela postřehnutelně a dlouze povzdechl. "To je asi taky dobRrý?" zkusil jsem ho povzbudit, i když pravdou bylo, že jsem v tom budoucnost zrovna neviděl. A Heather asi taky ne, což mi docela udělalo radost, že se někdy i shodneme.

Heather mě poslechla a pustila se do likvidace obou králíků, což... jsem úplně nečekal, takže jsem na moment pootevřel překvapením tlamu, ale... jinak to bylo moc hezké a já byl rád, že jí tak moc chutnají. Dobrý, co? hrdě jsem se uculil a vytasil hruď o něco více dopředu. Tatínek moc nedával pozor, zatímco se Heather tláskala, a já se k němu spokojeně přidal. Civět kamsi do prázdna bych vydržel celé dny, a rád! Kdybych teda nemusel pořád odpovídat na nějaké otázky. "Plány," zopakoval jsem s drobným zamračením po tatínkovi a přimhouřil oči. "UrRčitě nechci na dRRráhu," prohlásil jsem poměrně krátce po jeho otázce, i když naprosto nejistý v tom, co má ta dráha znamenat. Heather se k té dráze nijak konkrétně nevyjádřila, ale tak nějak jsem z její výpovědi pochopil to, že chce cestovat, což s dráhou mělo docela dost společného, a pak umřít, což jsme asi měli v plánu všichni. "Taky umřu," odsouhlasil jsem jí a zadíval se na tatínka, jestli je s touhle odpovědí spokojen. Opravdu jsem se snažil, abych zodpověděl jeho dotaz správně. "A pak!" zvolal jsem v náhlém překvapení s pootevřenou tlamou, než jsem se zase odmlčel. Ne že by byl důvod, proč to neříct rovnou, ale... má pozornost mizela kamsi dozadu do lesa, a než jsem si vzpomněl, co jsem to chtěl říct, musel jsem ze sebe vydat pár rádoby zamyšlených mručení. "Uhmm, pak mm, budu lovec smečkový!" prohlásil jsem s patřičnou hrdostí a májestátností, jak by řekla Wizku, a znovu se hrdě vyprsil. Tohle byl mnohem lepší plán, než jen umřít. Ale já měl celkově lepší plány, než jaké je mívala Heather. "Co ty?" zeptal jsem se ještě tatínka, aby řeč nestála, a nepatrně pokynul hlavou, jako že mu předávám slovo (ať už tenhle přenos slova fungoval jakkoliv).

Tatínek se na Heatheřinu otázku, kterou jsem za nás v klidu shrnul, rozhodl odpovídat ještě komplikovanými změnami mého těla. Snažil jsem se zatvářit drsně, když jsem na sobě ucítil sestřin tázavý pohled, a s nafouklými tvářemi zavrtěl hlavou, jako že to nic nebylo. Když se zeptala, jak jsme ho dostali zpátky, sám jsem se musel na poraněnou nohu podívat. Jak jsme ho dostali zpátky? zopakoval jsem její otázku a zkoumavě přejížděl pohledem po rameni. "Ono tam bylo furRRrt," prohlásil jsem nakonec s klidem vzdělance a jednorázově na svá slova přikývl. Takhle nějak bych řekl, že to bylo. Sice po mně tatínek trochu poskakoval, ale rozhodně to nebylo tak, že bychom něco dostávali zpátky, když to tam bylo celou dobu, jen nějak divně.
Spokojen se svou schopností vést konverzaci jsem zase utlumil veškerou aktivitu a líně se protáhl, zatímco Heather povídala o něčem, co se týkalo jen jí. Ne že bych jindy chtěl, ale už jsem byl unavený a nechtělo se mi poslouchat vůbec, obzvlášť, když jsem prožil vlastní dobrodružství a nikoho to taky nezajímalo. A tak jsem znuděně oddechoval a koukal kamsi dozadu, kde to nebylo o nic zábavnější než tady, a jen vyčkával, až Heatheřino vyprávění skončí. Stejně to ani nebylo na mě, tak jsem se nemusel zapojovat. Pokýval jsem hlavou, když to znělo, jako že skončila, a rovnou se u toho pustil do protahování krku a hlavy, že celé kývání muselo působit jen jako součást cvičení.
Byl jsem dokonce připraven si i zívnout a možná zasténat, proč už nejdeme pryč, ale... namísto toho všeho jsem se rozzářil hrdostí a spokojeně se na Heather zazubil. "Dej si, jsou čerrRRství!" povzbudil jsem ji s máváním ocasu a čumákem popostrčil králíky k Heather. Ta se ale zeptala na docela hloupou otázku, že jsem, i když pořád s hrdým zubením, jen protočil očima. "Joo, to jáá," odsouhlasil jsem jí s intonací, která naznačovala, že je to přece úplně zřejmé, a hned na to se vším soustředěním popostrčil králíky ještě blíže k jejím tlapám. "Dej si!" přikázal jsem a nadšeně (a nezastavitelně) dál mával ocasem.

// Zelené nory

S občasnou námahou (i když to teda taky nebylo nic hrozného) jsem se pajdal vedle svého pajdavého tatínka. Nejhorší na tom asi bylo, že jsme zdolávali kopec, a... pak taky to, že už jsem nemohl lovit. Na chvilku, totiž. "Hm, hm," odsouhlasil jsem tatínkovi bručením a nepatrně na jeho slova pokýval. Taky jsem si byl celkem jistý, že se mi ta noha brzy zahojí. A taky, že se zahojí správně, samozřejmě. Ale jinak jsem neměl zrovna extra velký zájem o své okolí.
Prostě jsem hodlal jen bezmyšlenkovitě jít a zírat tupě vpřed, ale... ani to netrvalo věčně. Co, překvapeně jsem se ohlédl na tatínka, který se pustil do vytí, a zmateně pokrčil rameny. Tak jo. "AuAuuUuu," napodobil jsem jeho nepříliš melodický výkon, přičemž má verze zněla spíš jako nářek po amputaci tlapky, o kterou jsem teda naštěstí nepřišel, a hrdě se na tatínka zazubil. Udělal jsem to solidně jako on, a to bylo dobře, ne?
Jak se ukázalo, tak to dobře nebylo, poněvadž – i když kdo ví, jestli to bylo zrovna naše vytí – se k nám přiřítila Heather. Vypadala o dost jinak, než když jsem ji naposledy viděl, ale já nebyl zrovna ten, kdo by řešil vzhledové změny. Nebo jakékoliv změny. Nebo cokoliv řešil. "Čáff," vzdechl jsem s určitou samozřejmostí v hlase a ne zrovna nadšeně opětoval její úsměv. Už teď jsem byl unavený z toho, že tu musím být. "Joo, my dobRrý," shrnul jsem naše zážitky a tak půl roku, co jsem sestru neviděl, a líně pokýval. "Co ty?" zeptal jsem se, aby se neřeklo – nebo teda spíš, aby mi tatínek neřekl, že jsem nic neřekl –, a z nudy se nenápadně začal dívat kamsi za Heather.

Tatínek se v rámci jeho pohybových schopností vydal za mnou, aby se podíval, jak moc už asi lovit nebudu. "PrRromiň," kníkl jsem, když byl dostatečně blízko, a nepatrně zavrtěl hlavou. Určitě jsem ho nechtěl takhle zklamat, takže i když by to celé hodně bolelo, kdyby byl tatínek hodně smutný, hodlal jsem se vrátit k lovení. "Já byl opatrRrrRrný!" zakňoural jsem, zatímco jsem částečně stále zcela nevěřícně zíral na svou zkroucenou tlapku. Teď jsme doopravdy s tatínkem vypadali celkem jako otec a syn, což se mi moc nelíbilo. To bych radši nosil tu jeho šišku. Nějak jsem z toho celého byl čím dál tím zoufalejší, chtělo se mi plakat, celé to bolelo, cítil jsem, jak jsem celý pošramocený z pádu, jak musím vypadat slabě. Jindy jsem byl klidný, ale právě teď to vypadalo, že budu kňučet a jen tak nepřestanu.
Celý emocionální jsem přihlížel tomu, jak se mi rozklepává čumák, a na pokraji rozbrečení se zadíval na tatínka. Ten mi totiž tvrdil, že ta tlapa bude v pohodě. Dobře, polkl jsem s protáhlým obličejem všechen nářek, co se ve mně hromadil, a s přikývnutím si zdravou tlapkou otřel zárodky slz z očí. "Takže budu moct lovit? BrRrzy?" zeptal jsem se nakonec a upnul pohled na tatínka. Těžko říct, co mi odpověděl, ale mé srdce dosáhlo klidu, protože už předtím stejně řekl, že se to dá dopořádku, což bylo vlastně tak nějak všechno, co jsem kdy potřeboval. Dobrý, dobrý, zhluboka jsem se nadechl a přihlouple se usmál, když mi položil tlapu na hrudník. Bylo hezké, že se o mě takhle staral, a že mi dokázal pomoct. A ještě hezčí bylo, že jsem mohl lovit! Brzy, teda. Ne hned, ale... brzy. To bude dobrý, to půjdem na ty bob- "KHáááááááá," vyhrkl jsem se slzami v očích, když se celé mé tělo se zarachtáním ošklivě trhnulo do strany. Chystal jsem se vyšilovat i dále, panikařit, co to bylo za bolest, ale dříve, než jsem se do toho vůbec stihnul pustit, všechna byla pryč. "Co," překvapeně jsem se zadíval nejprve na tatínka, který už neměl tlapu na mé hrudi, a pak na tlapu, která byla tentokrát teda moje a vypadala o dost méně mimo. S překvapením pootevřenou tlamou jsem se slzami v očích sledoval tlapu, jak se může jen s drobnou bolestí pohybovat, jako kdyby se nic nestalo. Cooo, zpracovával jsem ještě chvíli všechny její pohyby, které jsem podezřívavě zkoumal do nejmenších detailů. A když mi to stačilo, tak... "DobRrrRrý!" zhodnotil jsem situaci a nadšeně se rozzářil. Rozhodně to nebylo nejlepší, ale bylo to dobré. A to prozatím stačilo. "Tak jdem domů," odsouhlasil jsem tatínkovi, který se svou pajdavou chůzí vydal kamsi, a přidal se podobně pajdavou chůzí, jen o trochu valivější, k jeho boku. "Dík," zamumlal jsem ještě a s úsměvem se zadíval na svou znovu funkční tlapu.

// Borůvka

Zatímco jsem tiše lapal nad svou kořistí po dechu, nedostalo se mi žádného uznání. Ani troška! Což by nevadilo, mamka mě taky moc nechválila, ale... tatínek mi ani nezodpověděl pořádně otázku, jestli mám lovit ještě. Jen se zeptal, jestli myslím, že bych měl, což mne poměrně zmátlo. "Huh?" přimhouřil jsem oči a naklonil hlavu zmateně do strany, zatímco jsem se z jeho tváře snažil vyčíst, jestli teda mám, nebo jestli naopak nemám. Jenže jeho výraz byl zcela neutrální, jako kdyby mu bylo všechno jedno. "Tak asi... jooo?" zkusil jsem a ještě chvilku nejistě postával, jestli mě třeba někdo, konkrétně tatínek, nebude chtít na poslední chvíli zastavit. Mamka mi vždycky říkala, že nemůžu ulovit více, než kolik sním, a že nemůžu lovit jen tak, ale tatínek takový nebyl. A asi mi to ani trochu nevadilo. "Tak asi jo," zopakoval jsem o něco jistěji, i když stále potichu, a pomalu přikývl, zatímco mé tělo znovu kleslo blíže k zemi. Hodně mi bušilo srdce a to mě poměrně rušilo, ale i tak jsem se vydal vpřed. Nohy jsem měl o dost těžší, než když jsem se vydával za první kořistí, ale nehodlal jsem to vzdávat. Nikdy. Šlo o lov. A já měl lov rád. Jo, tak asi jo, nejistě jsem pokračoval dál, částečně už příliš vyčerpaný na to, abych se soustředil na cestu. Nebo na to, kam šlapu. Během okamžiku se mírný běh změnil v pád, zatímco se má tlapka nepřirozeně zkourtila o jednu z nor, kde se stihla zaseknout. Překvapeně jsem za pár chvil ležel na zemi, s čumákem zabořeným v hlíně a s tlapou, která na mě zkrouceně zírala ze zadní části mého těla. "Auu?" zaskučel jsem spíše v šoku a ve snaze dát vědět tatínkovi, že to asi nevyšlo úplně podle plánu. Teda, ta tlapka taky bolela, ale... já si rozhodně nehodlal moc stěžovat. "Tatiiii?" zaúpěl jsem, zatímco jsem se velmi nemotorně vyhrabal zpátky na tři ze čtyř nohou, "Já asi zatím už nebudu."

Tatínek to zhodnotil se slovem "Úžasné", což mi připadalo jako dostatečná chvála na to, abych ji považoval spíše jako důvod, proč mu králíka předložit až k tlapám, aby ho pochválil ještě víc. "Byl superRRrrRrychlej," zhodnotil jsem a se stále trochu vypoulenýma očima zavrtěl hlavou, aby si tatínek mého úžasného výkonu vážil ještě více. Jenže místo další chvály přišla krutá pravda. Totiž, i chvála by samozřejmě byla pravda, ale... tatínek měl taky pravdu. "No jo," odsouhlasil jsem mu poměrně překvapeně, zatímco jsem šokovaně pootevřenou tlamou zalapal po dechu. Tázavě jsem pohlédl na zakrváceného králíka, co se u tatínka povaloval, a opravdu se ujistil, že asi celé smečce, natož nám dvěma, nemá šanci vystačit. Uf, vydechl jsem a rázně přikývl. "Tak já to napRrRavím," špitl jsem odhodlaně a znovu se přikrčil k zemi.
Teď to bylo ale o dost komplikovanější. Trochu mě pobolávalo žebro, jak jsem se snažil uhonit prvního králíka, a ještě o něco více než trochu jsem se bál, že jsem svým utíkáním za jedním ušákem vyplašil další tucet. To bude dobrý, pokusil jsem se uklidnit během svého plížení kolem prázdných nor, dál od místa, kde jsem tak bezstarostně před momenty hulákal. Dobrý, dobrý, opakoval jsem si pro sebe a větřil. Ušáků tu bylo ještě plno, ale mohl jsem jen doufat, že všichni nezalezli domů. Můj ufuněný dech mi docela překážel v tom, abych vnímal svět ušima, ale to až tak moc nevadilo. Určitě to nevadilo v tu chvíli, kdy jsem několik kopečků od tatínka zase zahlédl uši. Tak jo, polkl jsem a přitiskl se k zemi ještě o něco více. Uvědomoval jsem si, co za chybu jsem udělal naposledy. Totiž, co za chybu, větvičku, se mi připletlo do cesty. Musel jsem být neslyšitelný až do samého konce, poněvadž běh nebyl má silná stránka. Pokaždé, když mi přišlo, že ušatec nastražil uši, ztuhl jsem a ani se nehnul. Má kořist nesměla mít ani to nejmenší podezření. Skoroo... A taky neměla, zatímco jsem se s rozbušeným srdcem a očima upnutýma na ni nebezpečně blížil. Když jsem se přiblížil téměř na dosah, jen pár temp od kořisti, naposledy jsem ztuhl. Dobrý... nevědomky jsem trochu začal vrtět zadkem a připravoval se na skok. Dobrý! Rychlým pohybem jsem skočil vpřed a na moment rozevřené přední se semkly kolem králíka, kterého jsem během pár okamžiků zakousl. Po několika drobných škubnutích, na která se umírající králík zmohl, jsem se hrdým klusem vydal za tatínkem, abych mu předložil další úlovek. Bez jakékoliv opatrnosti jsem pootevřel tlamu a králíka volným pádem nechal dopadnout na jeho předchůdce. "Mám ještě?" zeptal jsem se s veselým zazubením od krve, tentokrát už ale preventivně radši potichu, abych neplašil další případnou kořist.

// Kaskády (přes Vyhlídku)

Byl jsem ještě o něco radši, když tatínek řekl, že se taky těší. Vesele jsem zamával ocasem, celý natěšený, až mě máma pomazlí, jako kdybych byl pořád malý, ale... tatínek pak řekl, že nesmím být moc zklamaný, kdyby se domů nevrátila. "PrRRroč," zavrtěl jsem překvapeně hlavou a můj úsměv se poněkud stáhl. Nechápal jsem hodně věcí, ale už vůbec ne to, proč by nás opouštěla. Nebo, a to bylo ještě horší, proč by se nevracela. Chvilku jsem zmateně postával na místě, zatímco tatínek se vydával v před, a občas si do toho zavrtěl hlavou. Proč? S vypoulenýma očima jsem se zadíval na své tlapky a znovu zavrtěl hlavou. Rozhodně jsem na nic rozumného nemohl přijít, tudíž celá situace musela mít jednoduché řešení. "Neeee, to bude v pohooo," prohlásil jsem nakonec s novým úsměvem, zatímco jsem před další valivou chůzí mávl tlapkou. Už jsem chtěl na tatínka i chlácholivě kývnout nebo ho poplácat po zádech, na která jsem mu celkem dokázal i dosáhnout, ale... má pozornost byla téměř okamžitě uchvácena něčím dalším.
Lov! Nastražil jsem uši a s veškerou vážností poslouchal všechny informace. Jindy mi asi vůbec nezáleželo na tom, co kdo říká, ale jakmile se to týkalo čehokoliv s lovením... probodával jsem dotyčného pohledem, zatímco jsem sotva dýchal. Tiše jsem přikývl na tatínkova slova a okamžitě se přikrčil k zemi. Přesně, jak mi říkal Kessel, jsem se spolehl na svůj čumák, který nyní vnímal všechny pachy kolem nás. Vnímal tatínkovu vůni, co připomínala borovici, vnímal trávuu a ranní vzduch, a taky... Králík, ušklebil jsem se pro sebe vítězoslavně a pomalými, velmi rozváženými kroky se vydal za vůní. Věděl jsem, že se má kořist bude moct téměř kdykoliv schovat do nory, a tak jsem musel být opatrný. Tatínka, u kterého jsem se bál, že by mi to mohl pokazit, jsem si nyní vůbec nevšímal. Všechno, na čem záleželo, byla kořist, která se přede mnou brzy začala rýsovat. Blížil jsem se k ní tak tiše, jak jsem jen dokázal, ale... uším neušlo, když jsem omylem šlápl na drobnou větvičku. Ajéje, cukl jsem sebou a rychle bleskl pohledem po tlapě, která tenhle problém způsobila. Teď, nebo nikdy, napjatě jsem se zadíval na nehybného králíka, zhluboka se nadechl... a rozeběhl se vpřed. Nebyla tak daleko a já běžel tak rychle, jak jen jsem dokázal, ale i tak mi ušák dával zabrat. Navíc v jeho dohledu, a v mém taky, jen o dost ufuněnějším, se objevila nora, kam zřetelně mířil. Vyčerpaně jsem vydechl a z posledních sil zrychlil ještě více, až jsem měl králíka skoro na dosah. Ne, zamračil jsem se a pokusil se napřáhnout tlapu ještě o něco více, ale vždy jen těsně zavadila o ušákovy nohy. Ne! Funěl jsem a řítil se vpřed, zatímco vyplašený ušák dělal něco podobného, jen asi méně naštvaně. Nakonec ale neměl šanci. Jakmile nepatrně zpomalil, aby se dostal do své nory, stáhla ho má tlapa bleskurychle k mému tělu, abych ho mohl zakousnout. Dobrý, funivě jsem vypoulil oči a s ušákem v tlamě se obrátil na tatínka. "DobRRrý!" křikl jsem na něj ještě s hrdým máváním ocasu, zatímco mi po hrdle stékala králíkova krev.