Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když mi vlčice odpověděla, že ten ptáček vypadal růžově, protože byl růžový, tak jsem se zatvářil, jako že tomu zcela rozumím, a jednou na to dlouze přikývl: "Jo, jasně." Přimhouřil jsem oči, připraven zaměřit se tedy jen na růžové věci na obloze, hlavně pak na ptáky, kteří vypadali, jako že se kamarádí s mou společnicí. Netušil jsem, kolik takových ptáků mohlo být, ale rozhodně se žádný z nich ještě neukázal. Připadalo mi tedy vhodné povídat si při koukání na oblohu ještě o něčem, takže jsem se – samozřejmě s velkým vypětím sil – pokusil dál věnovat kamarádům a ptákům, což nakonec vedlo jen k tomu, že mi vlčice nabídla kamarádství. A že mě ještě předtím stihla vyslýchat s tím, jak říkám R, načež jsem úplně zapomněl a nechystal se k tomu vracet. "Uhh," vydechl jsem s jistou námahou a překvapeně se zadíval vlčici do její usměvavé tváře. Ani jsem netušil, kolik kamarádů mám, ani jak kamarádství funguje. Ale rozhodně jsem se nechtěl starat o více kamarádů, než kolik bych zvládl. "Když já neviiiim," zasténal jsem a nepatrně zavrtěl hlavou. "Nemůžu se kamarRrádit s cizími urRčitěěě," dodal jsem jako vysvětlení, které mně osobně dávalo smysl, a spokojeně si na to s rozzářeným úsměvem přikývl. Kamarádit se s cizinci s vysokou pravděpodobností nebylo správně.
Pro svou smůlu jsem ale dostal od vlčice další věci, nad kterými bych měl přemýšlet. Ajéje, stáhl jsem na moment uši, zatímco jsem se pokoušel věnovat všechnu pozornost jejím otázkám, ale moc mi to nešlo. Obzvlášť to, že bych měl být z nějaké borůvky, mě naprosto zmátlo. "Já jsem Flynn!" zvládl jsem tedy druhou část otázky, protože tuhle odpověď jsem měl poměrně dobře nacvičenou, "Ale... ale nejsem z borRRůvky. Já 'sem z lesa. A z mámy a táty." Ve vší vážnosti jsem se na vlčici usmál a pokýval hlavou, že je to skutečně pravda, že bych z té pidi modré bobule vzejít opravdu nemohl. Dobrý, pochválil jsem se v duchu, poměrně hrdý na to, že jsem určitě dokázal odpovědět správně. A když už jsem byl takhle rozjetý... "To si to asi pleteš," dodal jsem po chvíli mlčení s dalším uculením a povzbudivě zamával ocasem. Byl jsem rád, že jsem pro jednou mohl s někým sdílet své vědomosti.

Vlčice, která už teda taky nějak věděla, že je Heather má sestra, se o Heather bavila nějak moc ráda. Na druhou stranu, když to byl její důvod, proč plakat, i když nebrečela, jak říkala, tak... mně z toho vlastně šla hlava kolem a nic jsem nechápal, takže jsem se nesnažil nad tím jakkoliv přemýšlet a všechnu svou pozornost, které nebylo zrovna moc, soustředil jen a pouze na zodpovídání otázek vlčice. Když se mne tedy po delší době zeptala, jestli tu Heather není, pečlivě jsem si prohlédl naše okolí. Všude byly kmeny a větve, trocha zeleně, ještě méně písku. Heather nikde. "Není," zodpověděl jsem s pracným funěním první otázku, než jsem ne zrovna plynule přešel k druhé, která zněla "nebo přijde?", což samo o sobě bylo matoucí. "Uhh," dostal jsem ze sebe, aby si snad vlčice mohla myslet, že na její otázku budu myslet já, a rozpačitě pokrčil rameny. Zase až takový odborník na Heather jsem nebyl.
Tím bych považoval naši konverzaci za uzavřenou, každou chvílí jsme se mohli přesunout k pohodlnému polehávání a koukání do prázdna, teda alespoň takhle nějak jsem to dělal, když po mně tatínek nic nechtěl, ale... vlčice asi bez otázek nemohla vydržet moc dlouho. Já si samozřejmě nestěžoval, jen... to bylo náročné. Když se zeptala na ptáčka, automaticky jsem udiveně vzhlédl k obloze, s pootevřenou tlamou a připraven oznámit jí prvního ptáka. Taky jsem se chtěl zeptat, jestli ho chce ulovit, ale s tím, že mi vzápětí oznámila, že je to její kamarád, jsem z tohoto plánu sešel. "A jak vypadá?" zeptal jsem se ve snaze pomoct, neschopný si z její výpovědi odnést, že se jedná o růžového ptáčka. "Já moc kamarRrádů asi nemam, ptáků vůbec," oznámil jsem jí a klidně se pousmál na nebe nad námi.

Na mou otázku, proč brečí, nejprve vlčice odpověděla, že Heather. Hm, odkýval jsem jí a s nepříliš zamyšleným pohledem se zadíval před sebe. Nějak jsem si nedokázal představit – i když já si toho celkově nedokázal moc představit –, že by Heather byla důvod k brečení, a to jsem ji znal celkem dobře, důkladně a dlouho. Ale vlčice to pak upřesnila, že brečí, co jsem to tak pochopil, proto, že nejsem Heather, a to už nebylo pochopitelné vůbec. Rozhodně jsem si ale z toho nehodlal nic dělat. "Tak to je blbý," zhodnotil jsem upřímně situaci a empaticky pokýval hlavou. Kdybych se nad tím maličko zamyslel, asi bych došel i k závěru, že to není poprvé, co je někdo smutný, že místo mě nemá Heather, ale... já nebyl na přemýšlení jako ona. Navíc, dříve, než jsem se pokusil nabídnout mladé vlčici, že jí taky něco ulovím, aby nebyla smutná, že jen bude muset trochu počkat, že musím něco ulovit ještě Erlandundovi a asi i tatínkovi, aby pak nepropadl smutku on, prostě dříve než tohle všechno, tak mi vlčice začala tvrdit, že nebrečí.
Já sice viděl pár slz a rozhodně mne něco jako vzlykot vyrušilo od lovu, ale zase tak jistý, abych se s ní hádal, jsem si nebyl. "Tak to je dobře," odsouhlasil jsem jí a znovu velmi pomalu pokýval hlavou. Tím, že jsem si tu k ní sedl, se mi momentálně nechtělo moc vstávat, obzvlášť, když všechna zvěř musela být ještě stále vyplašená, schovaná, daleko, a nebo všechno dohromady. Já byl doopravdy připraven přijmout všechno, co mi vlčice řekne, a vlastně jsem myslel, že tím, že to přijmu, mi toho nebude říkat o moc navíc, ale vypadalo to, že na mně tu vůbec nezáleží, protože se téměř okamžitě začala doplňovat o to, že se jí dostal do očí písek, a jestli o tom něco nevím. Nepatrně jsem pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. "Nevěděl jsem, že se ti dostal do očí písek," přiznal jsem a doufal, že to je správná odpověď. "A HeatherRr to ví," zkusil jsem se zeptat svou nešikovnou intonací, která z otázky udělala výpověď. Nepatrně jsem k tomu všemu znovu naklonil hlavu do strany, upřímně zmatený tím, co má má sestra společného s pískem.

// Narvinij

Vracel jsem se po našich stopách a ani jsem si nijak zvlášť nevšiml, že mi někdo – pravděpodobně ne Erlend – řekl, že mám dávat pozor, a že mi někdo – pravděpodobně Erlarend – na rozloučenou zamával. Byl jsem lovec, dokonce dobrý lovec, jak to řekl tatínek, a byl jsem příliš soustředěný na to, aby mě vyrušilo nějaké rozloučení. Tichým krokem jsem se plížil a tiskl břicho k zemi, která můj pohyb jen občas prozradila zašustěním. Byl jsem neodhalitelný! Stačilo se jen dostat hlouběji do lesa, následovat zvířecí pachy a pak- Pak se nechat vyrušit někým, kdo se rozhodl, že bude zrovna tady plakat. "Achjoo," kníkl jsem, celý rozcitlivělý, a skoro začal plakat taky. Bylo to po dlouhé době, co se má tlapa dala do pořádku, a já mohl znovu lovit, ale... taky jsem musel utěšovat všechny, kdo plakali.
Namísto za stopou jsem se tedy vydal za pláčem, který se neobtěžoval být nijak zvlášť potichu, takže jsem brzy našel jeho původce. "Čáf," pozdravil jsem s přátelským výrazem a nemotorně se posadil naproti vlčici. Byla určitě menší než Lilac, se kterou jsem se čumáčkoval, ale to nevadilo. Pokud tedy nebrečela právě kvůli své výšce, protože s tím bych jí moc nepomohl. "PrRroč brRrečíš?" zaráčkoval jsem a nechápavě naklonil hlavu do strany. Doufal jsem, že vlčice odpoví stručně, abych to nějak zvládal pobrat. A kdyby se náhodou rozhodla pro delší variantu, byl jsem připraven převzít si z toho své.

Jakmile mi na mou otázku, které byly vlastně dvě, přikývl, nadšeně jsem se zazubil a začal zběsile mávat ocasem. Nebyl jsem si vůbec jistý, na kterou z nich odpovídá, ale to mi nejspíš vůbec nebránilo v tom, abych se sebral a šel lovit. Až teda na to, že mi v tom zabránil tatínek, který mne sice nejprve pustil, ale hned na to řekl, že si ještě od Erloranda poslechneme, co nám o sobě řekne. "No tak jooo," zaskučel jsem a zaměřil se pohledem na tlamu světlého vlka. Tak nějak jsem už pochopil, že od ní nic moc očekávat nemám, ale když tatínek řekl, že je třeba čekat, bylo třeba čekat.
Tohle byl vlastně ještě horší rozhovor, než když jsem poslouchal jiné dospělé, protože tentokrát byla slyšet jen půlka a mně vůbec nedocházelo, na co vlastně tatínek odpovídá. A Erlundinova tlama tomu moc nepomáhala, protože se jen občas usmála a to bylo všechno. S upřímnou znuděností jsem si odfrkl a znovu upřel pohled na řeku, která už se docela uklidnila, ale asi ne dost natolik, abychom se přes ni vydali. A i kdybychom mohli, tak bychom asi pořád čekali na to, až nám Ervlk něco o sobě poví. To je tak děsnýýýýý, zaúpěl jsem v duchu a netrpělivě sebou zavrtěl. Chtěl jsem jít lovit. A nic jsem poslouchat nemohl, obzvlášť ne to, co říkal Erland, protože Erdeland nic neříkal.
A pak, v jednu chvíli, to konečně přišlo. "Tak jo!" vykníkl jsem téměř okamžitě a znovu plný energie vyskočil nemotorně na všechny čtyři. Hrdě jsem u toho rovnou vytasil hruď, když mě tatínek představil jako dobrého lovce, a spokojeně se usmál. "Já ti něco ulovím sám! To zvládnu!" oznámil jsem mu sebevědomě a přátelsky zamával ocasem. "Tak já teda jdu!" oznámil jsem tatínkovi a napůl i Erlondýnovi, ale bylo těžké tušit, jestli mě vůbec slyší. Tak jako tak jsem vyrazil na lov a nic mne nemohlo zastavit.

// Východní hvozd
// Pro Elisu: Elisooooo! Já téhle příležitosti zkusím využít jako možnosti, jak po dlouhé době nechat Flynna toulat se s někým, kdo není Sigy :D Ten si alespoň odpočine, získá nové nervy... a pak se jeho milovaný synátor vrátí! >:D Děsně moc děkuji za tu trpělivost, s jakou jsi se mnou strávila kdo-ví-kolik měsíců :D

Vlk pořád mlčel, ale já měl pořád dost trpělivosti. Prostě jsem mu opětoval úsměv a za okamžik začal už zase zírat kamsi do dáli, dokud jsem periferně nezaregistroval pohyb. Vlk si ukazoval na tlamu, což bylo něco, čemu jsem rozuměl okamžitě. "Já ti něco ulov-" hodlal jsem se nabídnout, abych zahnal jeho očividný hlad, na který poukazuje, ale... tatínek to celé přeložil jinak a ještě někde našel jeho jméno. "Hm, tak jo," povzdechl jsem si a na okamžik zklamaně sklopil uši. "Ahoj, ErrRrlrelende!" pozdravil jsem ho nakonec s přátelským úsměvem a podobně jako on zavrtěl ocasem. Chystal jsem se tatínka zeptat, jestli by se Erlenelenda nechtěl zeptat, jestli bych mu nemohl něco ulovit, ale ono to vypadalo, že tatínek si s tím vlkem bude povídat sám. Ach joooo, protočil jsem krátce očkama, než jsem se zaposlouchal do jejich rozhovoru. Určitě to bylo o něco lepší, než kdyby do mě tatínek dál šťouchal tlapkou. Tatínek říkal, že to Er-vlk musí mít těžké, a na to jsem jen přikýval. I když to muselo mít i svoje výhody: třeba když se ho někdo ptal na něco těžkého, mohl na něj jen trochu vypoulit oči a stačilo to. To já bych se musel dělat s odpovědí a nakonec by do mě zase někdo šťouchal kdečím. "Udělalo by ti RrRradost, kdybysem ti něco ulovil? Můžeš lovit?" zeptal jsem se a zkoumavě si prohlížel jeho tlamu. Něco s ní prostě muselo být špatně.

Rádoby zamyšleně jsem zíral před sebe, krčil jsem čumák a dolní ret, jako kdybych už čistě z téhle pózy mohl vytěžit nějaké rozhodnutí, které by se nám hodilo. Nevědomky jsem přikývl na to, že mě tatínek bude nejspíše po zbytek mého života šťouchat tlapkou, a vyčerpaně u toho vydechl. Já se doopravdy snažil to nějak vymyslet, ale moc to nešlo, když jsem nechtěl myslet. A taky jsem vůbec nevěděl, co je správně, nebo co by se líbilo tatínkovi. Takže to se pak rozhodovalo úplně nejhůř. Ty jooooo, to je na niiiiccccc, zaúpěl jsem v mysli a celý soustředěný, s pohledem – naštěstí ne doslova – přikovaným k řece, jsem se svalil na zem. Mohl jsem si to rádoby uvažování alespoň trochu ulehčit, když už do mě z jedné části strkala tatínkova tlapka. A ta, když jsem se nad tím na moment zamyslel, vlastně už přestala.
"Co," vydechl jsem pohoršeně a probodl pohledem tatínka, který koukal úplně jinam. A dokonce na někoho mluvil! A z těchto dvou důkazů i mně došlo, že k nám přišel někdo další. "Hm," zamumlal jsem, trochu uražen tím, že tatínek nedodržel svůj slib, a ohlédl se k vlkovi, co se k nám připojil. Vypadal neškodně, protože jen postával, a taky byl světlý, což mohlo znamenat úplně cokoliv. "Čááf!" zazubil jsem se na něj a přátelsky na pozdrav přikývl. Vlk na to zatím nic neříkal, ale to mi zatím nevadilo. Koneckonců, já taky nebyl úplně nejrychlejší. Ne teda, že bych si to o sobě myslel, ale... ale rozhodně jsem chápal, když na tom byl někdo podobně.

Vděčně jsem se uculil, když se mi dostalo tak dlouho – dlouho, protože já jsem opravdu na tatínkovo doražení čekal dlouho – očekávané pochvaly. "Dík!" poděkoval jsem a ani se nesnažil zakrýt to, jak nápadně tasím hrdostí hruď. Byl jsem šikovný! Kdo byl víc? Totiž, tam, kde jsme zrovna seděli, bylo určitě víc řeky než já byl šikovný, ale to se nedalo úplně poměřovat. I když bylo pravdou, že tatínek si toho taky všiml, což... nakonec vedlo k poměrně komplikované otázce. "Uhhhhh," zasténal jsem a nejistě se zadíval na řeku a písečno-kamenčitá mračna nad ní. Nechtělo se mi moc přiznávat, že vodu nemusím, a že bych radši šel domů, než abych se vykoupal, ale... no, vodu jsem moc nemusel a radši bych šel domů, než abych se vykoupal. Jenže takovou možnost jsem ani nedostal. "Hm," vydechl jsem a téměř se zamylšeným výrazem se nepatrně zamračil. Čekání bylo nudné. A přecházení řeky nebezpečné. A ani jedno mě nebavilo. "Uhh," vydal jsem ze sebe znovu a bezradně se zadíval na tatínkův obličej, jestli z něj náhodou nevyzkoumám, jaká možnost by se víc líbila jemu. Dokonce jsem u toho i v zoufalosti pootevřel tlamu, připraven z ní dostat první věc, co by se zdála jako správná, jenže... ono to bylo doopravdy těžké. "Tak to teda nevim," přiznal jsem nakonec s upřímnou bezmocí a pokrčil rameny. Asi nám nezbývalo nic jiného, než abychom počkali, až přijde někdo, kdo to vyřeší za nás. Třeba Heather.

// Východní hvozd

Ani jsem si nijak neuvědomoval, že jdu – nebo spíš poloběžím – příliš rychle na to, aby to stíhal tatínek. Teda, neuvědomoval jsem si to až do té doby, než jsem se náhle zastavil v dostatečné vzdálenosti od řeky, o kterou jsem vůbec neměl zájem. Hodlal jsem se tatínka zeptat, jestli tam opravdu potřebuje, když je to takhle nedostupné přes vodu, ale vzhledem k tomu, že ani tatínek nebyl zrovna dostupný, nezbývalo mi nic jiného, než si znovu sednout. "Hm," zamručel jsem a znepokojeným pohledem sledoval, jak tu teče sice poměrně mělká řeka, nad kterou ale řádí kamínkovo-písková vánice.
Jenže na to jsem se taky nemohl koukat věčně, takže jsem se po několika dlouhých chvílích znuděně pustil do rytí drápem po zemi. Nebylo to zrovna veledílo, protože mě vůbec nenapadlo, co kreslit, a tak z toho celého vznikla jen párkrát zakroucená čára, co nepřipomínala vůbec nic. Alespoň já za tím teda nic neviděl. Když se konečně dobelhal i tatínek, plný sil a odpočatý více, než bych chtěl, jsem vyskočil na všechny čtyři. "Je to tu přes řeku!" oznámil jsem mu poměrně hrdý na své stopovací schopnosti a možná, možná maličko jsem čekal na nějakou pochvalu. Koneckonců, byl jsem nejlepší lovec.

Nedůvěřivě jsem na moment bleskl pohledem po vodě, co se tu tak náhle zjevila. Byl jsem z ní docela překvapený, ale vzhledem k tomu, že jsem byl zrovna zaneprázdněn bezradným sezením a občasným lamentovacím kroucením hlavou, nějak jsem ji nechtěl hlouběji zkoumat. Ani by mě to nenapadlo, i když se tatínek do takové činnosti pustil. Já vodu asi moc rád neměl. Co jsem ale rád měl byl lov, o kterém se tatínek rozmluvil. "Jsem nejlepší lovec!" přerušil jsem ho s nadšením a s očima, ve kterých se zjevily nové jiskřičky, začal nepatrně vrtět ocasem. Pro změnu jsem tedy tatínka poslouchal přesně na slovo a úspěšně do sebe přijímal všechno, co řekl, aniž by to ze mě šlo ven.
Hrdě jsem se uculil a řádně se narovnal, aby bylo jasné, že jsem velikosti nejlepšího lovce, a skoro až rozvážně přikývl na jeho zadání. Měl jsem najít smečku na severu. Přibližně jsem tušil, kde sever je, a stopování, tomu mě naučil už Kessel a šlo mi to. Stačilo jen následovat čumák. "Tak já ti to najdu a pak pudem na výlet," nabídl jsem se s máváním ocasu a přivřel oči. Když jsem se nevěnoval koukání kolem, čichalo se mi o dost lépe. Alespoň ze začátku, kdy na tom záleželo nejvíce. S absolutním soustředěním jsem zavětřil. Okamžitě mě do čenichu praštil – ale ne tak, že by to bolelo, spíš tak, že jsem to cítil a bylo to šokující, i když to taky ne doslova – pach kojotů, co museli žít nedaleko nebo tu lovit, ale to asi nebylo to, co tatínek hledal. Tázavě jsem se na něj obrátil, jako kdybych se ho na to pohledem zeptal, a pak s pootevřenou tlamou po chvíli zavrtěl hlavou. "Najdu," slíbil jsem a začenichal znovu. Pach kojotů byl opravdu silný, ale cosi, drobný závan jiného pachu, se mi nabídl taky. "Tak... tudy?" zkusil jsem a soustředěně ho následoval. Musel jsem být nejlepší lovec, na ničem jiném nezáleželo.

// Narvinij

// Východní Galtavar

Tatínek se mi pokusil vysvětlit, že nesněží, ale že "jsou to kamínky, písek". "Jo," vydechl jsem chápavě a jednorázově přikývl, než jsem se zadíval na svůj čumák, kde pár těhle kamínků, písků zůstalo. Čím více jsem se na ně ale soustředil, tím více to šimralo a štípalo zároveň, takže mi nakonec moc času na jejich zkoumání nezbylo, poněvadž jsem kamínek, písek během okamžiku odpšíknul pryč. "Kcchh," cukl jsem sebou a celý se otřásl, což vedlo jen k tomu, že ze mě opadaly další kousky těch kamínko-písků. Omluvně jsem se na tatínka usmál a tlapkou utřel nudli, co se mi linula po celé tlamě.
Když ale po dlouhém tichu prohlásil, že nám ten výlet moc nevyšel, zmateně jsem popotáhl zbytek nudle do čumáku. "My šli na výlet," pokusil jsem se mu odpovědět, ale byl jsem z toho celý pomatený. Určitě to nebyl výlet, kdo měl vycházet, ale jak jsem to mohl tatínkovi pokazit? Navíc, jestli říkal, že výlet nevyšel, tak měl pravdu, protože výlet opravdu nechodil. "Uhhh, asi v poho?" opravil jsem tedy svou odpověď a nejistě k tomu přikývl. Padající kamínko-písky, co štípaly a lechtaly, zrovna v poho nebyly, ale určitě to tomu bylo blízko. Navíc, celá naše situace se komplikovala tak, že se to spíš od "v poho" zdalovalo, než že bychom se blížili. Tatínek totiž řekl, že bychom měli na sever, ale zároveň to asi nebude úplně nejlepší kvůli pobytu mezi lesy nebo tak něco. "No... a co teď?" vydechl jsem po chvíli s upřímnou bezradností a nemotorně sebou hodil na zadek. Jestli jsme se brzy nepohli, určitě bych se začal nudit. A to já neměl moc rád.

// Borůvkový les

Následoval jsem tatínka ven z lesa, kde jsme poslední dobou, asi tak od podzimu, trávili nejvíce času. Mimo něj to taky nebylo běžně špatné, takže bych byl možná i rád, ale... dneska se nám to asi zrovna moc nepovedlo. Ne teda, že bych si to okamžitě uvědomil, ale po několika nemotorných tempech jsem začal zaznamenávat, že mě sem tam něco štípne do kožichu, do čenichu, nebo do očí. Nebyl jsem si jistý, jestli to takhle nebylo vždy, a tak jsem se na moment i zpomalil, abych si prohlédl, co se děje. To se za běhu dělalo špatně, ale i tak jsem zjistil, že s mou srstí nic špatně není. Mohlo za to teda něco, za co jsem nemohl já. A to by mi normálně stačilo, kdyby... to nebolelo. Hm, přimhouřil jsem oči, částečně skoro-zamyšlením a částečně proto, abych je uchránil před tím, co létalo ve vzduchu.
Zalapal jsem po dechu a pootevřel, abych se zeptal tatínka, co běžel přede mnou, co to je za počasí nebo ptáky, což byly tak jediné dvě možnosti, co se pohybovaly ve vzduchu a já je znal, ale to se ukázalo jako velmi špatný nápad, protože mě téměř okamžitě začal štípat jazyk. Trvalo mi dalších několik chvil, než jsem tlamu zase zavřel, a s kousky čehosi na jazyku, které jsem se ze všech sil snažil nespolknout, se rozeběhl za tatínkem do zákrytu stromů.
Když jsem konečně stál u něj, měl jsem rozcuchanou srst, která tak nějak štípavě svědila, a jazyk, co na tom nebyl o moc lépe. "Ono sněží?" vydechl jsem ze sebe s překvapením a následoval tatínka hlouběji do lesů. Odpověď na jeho otázku, jestli jsem v pořádku, jsem omylem vynechal.

// Východní hvozd

Tatínek mi na to, když jsem řekl pravdu, že nikdo pomoct nechce, odvětil, že mohu pomáhat jako lovec. "Hm," zadrhl jsem se a se zamhouřenýma očima se zadíval na své tlapky. Neměl jsem ponětí, jak má magie souvisí s lovením a Blueberrym, ale nehodlal jsem se v tom nijak patlat, nebo to snad ještě zjišťovat. "Jo, to asi joooo," přitakal jsem mu tedy nakonec a se zazubením přikývl. Když jsme se bavili o lovu, nemohl jsem se přeci neusmívat! Až teda na to, že teď jsem měl tlapku, co ještě nebyla připravená na pobíhání kolem. Ale to mě nemohlo zastavit. Alespoň v tom usmívání ne.
Navíc den byl čím dál tím lepší, protože mi tatínek nabídl, že bychom mohli vyrazit na výlet. Ten teda zahrnoval jen mě a jeho, žádnou mamku, ale... nějak jsem se tomu ani nedivil. "Tak jo, tak jdem," zopakoval jsem po něm a nemotorně se vyškrábal na všechny čtyři, kde jsem se rovnou otřepal od hlíny. Což vedlo taky k tomu, že jsem se silně zakymácel, zapotácel a nakonec se musel chvíli opírat o strom. Dobrý, odfrkl jsem si už nyní vyčerpaně a vrátil se ke své stabilitě. Nejistě jsem zalapal po dechu, jako kdybych se chtěl na něco zeptat, a pak zavrtěl hlavou. Já moc nevěděl, o čem se tak vlci baví, natož se svým tatínkem.

// Východní galtavar (přes Tůň)

Tatínek měl jednoduše talent na to, aby odpovídal složitě. Měl jsem trochu podezření, že ani neví, že mi pomáhá, když slyším jen jednoduché věci, ale... nebyl jsem si tím natolik jistý na to, abych mu to zazlíval. "Uh," vydechl jsem tedy nakonec přitakavě, když ze sebe dostal první komplikovanou výpověď, a rozpačitě v ní hledal znamení toho, že by mou magii chtěl. Neříkal, jestli by ji chtěl nebo ne, a já se chtěl už už zeptat, jestli by mi teda nemohl odpovědět, jenže čím déle jsem jeho odpověď neodpověď zpracovával, tím více mi docházelo, že... Huh, zadíval jsem se překvapeně na tatínka a nepatrně pootevřel tlamu. "Takže se o to nemusím starRrat? KrRrmit?" zeptal jsem se ještě pro jistotu, zatímco jsem svou tlapu, ve které předtím byla má nabízená magie, opatrně položil na zem. "Když von nikdo nechce pomoct," zamumlal jsem ještě s hotovým povzdechem, jenž měl vyjádřit mé vyčerpání a upřímnou lítost nad situací, a zadíval se tatínkovi do očí. Nebyl jsem si ani jistý, jestli by mě to pomáhání bavilo, nějak jsem si to neuměl představit. Ale vzhledem k tomu, že se tenhle plán hroutil už u hledání vlků, co potřebují pomoct... Ach jo, cukl jsem sebou a unaveně odfrkl.
Jenže jinak jsem unavený vůbec nebyl! A tatínek to poznal, protože mě hned zval na výlet. "S tebou?" zeptal jsem se obezřetně a raději se i rozhlédl, jestli se tu neobjeví někdo jiný, nebo případně někdo další. A kdyby obojí byla mamka, bylo by to pěkné. "Hm, tak jo, rRrád," odsouhlasil jsem nakonec a radostně se na tatínka uculil.

Doopravdy jsem se snažil tatínka poslouchat. Dokonce jsem měl zpočátku ze zvědavosti i nastražené uši! Ale jak bylo informací více a více, začalo to pro mě být vyzývavé, a... nakonec jsem se spíš soustředil na čmárání drápkem v hlíně. Ale něco málo jsem slyšel, to určitě! "Aha," hlesl jsem, když mi připadalo, že tatínek skončil, a tázavě se na něj zadíval. Magie byly matoucí a už podle jeho proslovu jich na mě bylo moc na to, abych kdy měl šanci o nich mít přehled. Zalapal jsem nejistě po dechu a s pootevřenou tlamou, která nebyla schopná vyslovit otázku, co jsem ještě úplně nevymyslel, se zadíval zpátky na tlapky. Nepatrně jsem zkroutil rty a pokýval hlavou, což celé jen potvrzovalo, jak je situace komplikovaná. Aha, aha. Mhouřil jsem oči a pokoušel se pochopit magie. A možná během toho i nenápadně přijít na to, jaká je barva mých očí, a jestli je to teda barva jednomagická, nebo více, jako měl tatínek. Doopravdy jsem se moc snažil! Koukal jsem, jak jsem jen mohl, ale na žádnou barvu jsem takhle sám nepřišel. Rezignovaně jsem po nějaké době zafuněl a vrátil se pohledem k tatínkovi. "Já to asi nechci," vydechl jsem nakonec, upřímně znaven z té chvíle, kdy jsem nejspíš vlastnil magii, a vyčerpaně si k tomu oddechl. "Nechceš to ty?" nabídl jsem po pár momentech se vřelým úsměvem a pokynul tlapkou, jako kdybych v jejím prostředku měl svou magii vystavenou. "Já to nechci," zopakoval jsem a pokrčil rameny. Nějak jsem se toho zbavit musel.