Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Louka vlčích máků (přes Zlaťák)

Jak jsem se tak valil vpřed, celý posvěděný, pomalu jsem si začínal uvědomovat, že mi vlastně není moc dobře. Dokonce mi možná bylo i špatně! Žaludek sebou trochu škubal a já neměl ponětí, čím by to mohlo být, dokud... "Hm," prudce jsem se zastavil a zmateně naklonil hlavu stranou. Místní pach mi rychle vysvětlil, co je tu nevolnost způsobujícího. Heather! uvědomil jsem si a překvapeně vypoulil oči. Dávalo to smysl. Nebo jsem se minimálně nesnažil najít jiné řešení. No jo, uculil jsem se spokojeně, zatímco jsem odhalil další záhadu, a na moment si i poklepal na čelo tlapou. Což plynule přešlo v poměrně uspokojující drbání se za ušima, kde to teď opravdu svědilo. Heather, pff, zopakoval jsem si znovu jméno své sestry, kterou jsem neviděl opravdu dlouho. A ani mi to moc nevadilo. Tak trochu jsem zapomněl, jaká vlastně je, ale tušil jsem, že ji nemám úplně rád. Jakoby jo, protože je to rodina, ale rozhodně jsem měl radši jinou rodinu. S povzdechem jsem zakroutil hlavou. Asi byla moje povinnost bavit se s mou rodinou. Asi. No tak joooo, zamrmlal jsem si nespokojeně. Jestli byl čas na rodinné setkání, chtěl jsem ho mít rychle za sebou. A nakonec, já ani nebyl tím, kdo by tu zdržoval. "HeatherrRRRr!" zahulákal jsem, trochu rozzlobeně, a znovu zavrtěl hlavou. Kdyby věděla, co mám na práci, určitě by tu už byla. A ona by měla vědět všechno, takže to, že tu nebyla, od ní nebylo zrovna pěkné. Teda, odfrkl jsem si a znuděně se svalil k zemi. Ono tu bylo teda cítit ještě něco víc než jen Heather, ale nechtěl jsem se tím nějak extra zaobírat. Nějaké extra zaobírání mi moc nešlo.

// Mahar (přes Středozemku)

Znuděně jsem dál šel, kam jen jsem mohl. To vlastně ani nebyla pravda, ponvadž, co jsem tak věděl, tak jsem mohl všude. Ale všude jsem rozhodně nešel. Alespoň ne najednou. Škodaaa, zaúpěl jsem v duchu a protočil nad touto nemožností očima. Vůbec se mi nelíbilo, když byl někdo utlačovaný, a to platilo i tehdy, když se to týkalo mě. Možná obzvlášť tehdy. "Tak to teda ne," osočil jsem se a velmi důkladně a na své způsoby uhlazeně se zastavil. Měl jsem dost toho, že jsem nemohl doopravdy jít kamkoliv, kam bych mohl. Rozzlobeně jsem přimhouřil oči a vytasil hruď, aby vypadala co nejděsivěji. "To teda prRr," zavrčel jsem a přikrčil se k zemi, do výhružné pózy, a intenzivně zavrtěl hlavou. "Uhm-uhmm," zamumlal jsem a odmítavě přivřel oči, dokud se přede mnou situace nenapraví. Měl jsem nepatrné podezření, že takhle to možná někdy dělala maminka, jenže ta tu nebyla, takže moc nebylo, koho podezřívat.
Kdo tu ale byl bylo cosi, co se pohybovalo vysokou trávou, i takhle za deště. Nadšeně jsem se zazubil a nastražil uši. Mezi všemi těmi kapkami, co dopadaly na rudé květy kolem, se ozývalo neopatrné cupitání. Hehe. Soustředěně jsem přikousl polovyplazený jazyk, abych se lépe zaměřil na zvuk. Cítil jsem, jak mi radostně buší srdce. Jak buší srdce mé malé kořisti. Jak neobratně chodí kolem, jako kdyby jí nehrozilo žádné nebezpečí. A to si musela nějak poplést, protože já byl velké nebezpečí. Během okamžiku, kdy pohyb ustal, jsem vystřelil vpřed. Jediným táhlým skokem s nataženýma předníma jsem svou kořist lapil. Upřímně jsem nevěděl, jak se to jmenuje, a podle toho, co mi z kořisti zbylo, se to špatně určovalo. Tušil jsem, že mám v tlamě něco, co se tam tak nějak odkřuplo a teď z toho tekla krev, ale víc jsem to neřešil. Spokojeně jsem překusoval svůj úlovek, zatímco jsem se rádoby zamyšleně díval na táhlý a útlý ocásek, co po mé kořisti zbyl. "Hm," mlaskl jsem uznale a nepatrně si do toho přikývl. Bylo hezké se najíst. A o dost hezčí bylo lovit. Co tak hezké nebylo bylo, že mě čím dál tím víc svědila srst. A já nebyl zrovna vlk, co by byl schopný najít příčinu. Líně jsem se zvedl ze svého příjemného svačinového polehu a naposledy se zkoumavě podíval na ocásek. Vůbec se nevrtěl. To bylo tak jediné, co jsem na něm vysledoval. A to zrovna zábavné nebylo.
Znuděně jsem si odfrkl a vydal se dál.

// Vrbový lesík (přes Zlaťák)

// Řeka Kiërb

Poměrně úspěšně jsem stopoval řeku. Vlastně naprosto úspěšně! Nestopoval jsem ji takovým tím způsobem, jak mě učil Kessel, ale takovým tím druhým, co neobsahoval tolik čenichání, ale mnohem více pronásledování. Řeka byla docela snadná kořist, když si jí vlk jednou všiml. Navíc ta moje se zvětšovala, čím déle jsem podél ní šel. To pro mě znamenalo, že je velmi, velmi dobře stopovatelná. A i když by někdo mohl vidět trochu jako problém, že je tak velká, že se nedá ulovit, já to tak rozhodně nebral. Dokud jsem si nevzpomněl, že vlastně vůbec řeky nemám rád. "No jo!" vydechl jsem udiveně a v okamžiku uskočil od řeky trochu stranou, v náhlém podezření, že by mi mohla ublížit. Koneckonců, už se to tak párkrát stalo. Minimálně jednou.
Vycenil jsem zuby a opatrně začal couvat, připravený se kdykoliv bránit čemukoliv, co by tu zbrklou řeku mohlo napadnout. Já jí do hlavy rozhodně neviděl. Ani jsem nevěděl, jak bych mohl, poněvadž jsem neviděl ani tu hlavu. Záludná, přimhouřil jsem oči a ztuhl. V napětí jsem se snažil udržet přehled o každém pohybu, co řeka podnikla, ale nějak to nešlo. A mně většinou věci šly, takže se mi to vůbec, ale vůbec nelíbilo. "Jdi prRyč," zamračil jsem se na řeku nakonec a zavřel na moment oči, abych dal své kořisti prostor na to, aby upláchla. Ne že bych to dělal běžně, protože mně nikdy nic neupláchlo. A pak jsem se poslepu vydal dál, pro skutečnou kořist.

// Louka vlčích máků (přes Středozemku)

Fascinovaně jsem pokračoval v tom, co jsem dělal nejlépe: v zírání nikam. I když tohle zírání působilo poměrně zaměřeně, protože potom, co jsem se začal trošku soustředit, jsem si všiml, že to připomíná... "Řek-u," prohlásil jsem hrdě a zamával nad tímto objevem ocasem. Nebylo lehké rozpoznat všechny ty barevné odstíny modré, co se valily kamsi směrem dolů. Ale já to dokázal a byl jsem odhodlán to někomu oznámit, třeba tatínkovi. Šťastně jsem se podíval vedle sebe, připraven se kdykoliv nadechnout a oznámit tuhle novinku, co jsem všechno viděl, jenže to mělo problém. Sice jsem se stále ještě usmíval, ale něco... tu nebylo úplně v pořádku. Pečlivě jsem si prohlížel místo kolem sebe, dokonce jsem se zkusil obrátit i na druhou stranu, abych měl přehled. "Tatiiii?" zvolal jsem, pro případ, že by se mi tatínek schovával a já ho jen nemohl najít. I když hledání mi šlo, protože jsem byl stopař. Celkově mi šlo hodně věcí! "Taaaatiiiii," zaúpěl jsem, o něco znuděnější, a zavrtěl hlavou. Nelíbilo se mi, když si se mnou nikdo nechtěl povídat. Ne že bych si zrovna rád povídal, protože to bylo docela nudné, ale když už jsem si s někým povídal, tak jsem si s ním trochu povídat chtěl. A teď to nešlo. Přimhouřil jsem oči a na moment se pokusil vymyslet, co s tím. "Hm," pokrčil jsem nakonec rameny a znovu se vrátil pohledem k řece.
Doopravdy se mi líbilo, jak mířila někam dolů, že to všechno šlo jedním směrem. Ale pak, při ještě pečlivějším pozorování, které už zahrnovalo i soustředěné mhouření očí, jsem přišel ještě na jednu věc. "KrRruh!" vykřikl jsem, i když už jsem měl poměrně velké podezření, že se se mnou tatínek nebaví, a ukázal na kruh tlapou. Jenže než jsem to stihl, zmizel a objevil se jinde. Několikrát. Pomalu, velmi opatrně jsem se zadíval vzhůru. "PrrRrší?" zeptal jsem se, jako kdyby mi tentokrát už mohl někdo odpovědět, a byl jsem upřímně zklamaný, že se tak nestalo. "Hm," zamračil jsem se téměř zamyšleně a netušil, co s tím. Mezitím mě trochu začalo svědit úplně všechno na mém těle, co jsem dokázal pojmenovat, třeba ocas, čumák a ta oblast za uchem. A taky v krku, ale o tom jsem si nebyl jistý, jestli se to ještě počítá do těla, nebo jestli je to jinak, když je to uvnitř. Ještě chvíli jsem tak posedával, s hlavou mírně natočenou do strany a občasným podrbáním, zatímco jsem se snažil přijít na to, co s tím, až mě to napadlo. Přijdu já. "Tak já přijdu," oznámil jsem znuděně a zavrtěl trochu zklamaně hlavou. Bylo na čase přijít, i když jsem vůbec netušil, kam by to mohlo být.

// Mahar

Když mi Maeve poměrně zoufale odvětila, že už vílu kouzelnici taky nevidí, pomalu jsem přikývl. "Aha," zamumlal jsem, částečně udiveně, zatímco má záda ozařovalo vycházející slunce. Nějak mi nedávalo smysl, že tu víla kouzelnice nebyla, když ještě před chvílí byla na noční obloze, která tu teda před chvílí byla taky. "Tak... tam asi dooprRravdicky nebyla," uzavřel jsem nakonec a ledabyle pokrčil rameny. Věnoval jsem Maeve i milý úsměv, nebo jsem se o to alespoň snažil, ale pravdou bylo, že jsem si byl tak trochu přesvědčený, že je blázen a že si to celé vymyslela.
A Maeve ve svých bláznivinách i pokračovala! Lákala mě do vody a přemlouvala, jenže já jí něco slíbil – totiž to, že se nikam nepohnu – a navíc se mi nechtělo. Zmučeně – ne doslova, samozřejmě, tak hrozné to s mou vlčecí společnicí nebylo – jsem protahoval ztuhlý krk a už už skoro očekával další přemlouvání z Maeviny strany, když... Co? Pootevřel jsem překvapeně tlamu a vypoulil na svou společnici udiveně oči. "VyhrRrál jsem?" zeptal jsem se pro jistotu a zmateně naklonil hlavu nepatrně do strany. Vyhrál jsem? pokusil jsem se zopakovat si slova ještě jednou v hlavě, kde ale jen zaduněla a nic smysluplného nevytvořila, "VyhrrRRál jsem!" rozzářil jsem se – taky ne doslova – radostí a vesele zavrtěl ocasem. "Co jsem vyhrRrál!" vyhrkl jsem a hrdě vytasil hruď, zcela připraven přijmout svou výhru. Nevěděl jsem, v čem jsem vyhrál, ale rozhodně mě zajímalo, co jsem vyhrál.
Ale i to nakonec mohlo počkat. Maeve totiž, ještě o něco méně předvídatelně, začala mluvit o lovu. Konkrétně o tom, jestli bych ji to nenaučil. "Tak jo! RRrád!" vykřikl jsem možná až příliš hlasitě a vyškrábal se nemotorně na všechny čtyři, čímž jsem tak trochu porušil slib, co jsem Maeve dal. Chtěl jsem se okamžitě natočit směrem k nejbližší stopě a vydat se za ní, což ode mě asi nebylo úplně učitelské, ale to nevadilo, protože Maeve stejně musela ještě něco povídat, čímž mě zase úplně zmátla. Přimhouřil jsem oči, abych zvládl lépe pochopit její zbytečně komplikovanou a dlouhou větu, ale... závěr byl nakonec jasný. "Ajéje!" zalamentoval jsem s upřímnou starostí a vyběhl k Maeve, která, jak jsem tak pobral, přicházela o zrak. "Já ti budu říkat, jo?" nabídl jsem se a rovnou se i pustil do práce v říkání, "Teď... jdi ven z tý vody a... rRrovně ke mně, jo?" Povzbudivě jsem se na svou společnici i usmál, aby se jí šlo o něco lépe.

Mžoural jsem do noční oblohy a s občasným mlaskáním pravidelně zavrtěl hlavou. "Ne, fakt nevidim," oznamoval jsem Maeve každý moment stav, v jakém se nacházel, a upřímně, pomalu jsem se přestával snažit. Maeve sice tvrdila, že je tam kouzelná víla, ale... já jsem začínal mít pocit, že se asi... zbláznila. "Neni tam," opravil jsem teda své předešlé výpovědi, které jakoby říkaly, že tam je, a já ji vidět nemůžu, ale takhle, takhle to byla chyba Maeve, protože tam žádná kouzelná víla nebyla. S odfrknutím jsem si protáhl krk, který mě z ustavičného koukání nahoru začal bolet, a líně se svalil k zemi. Pořád jsem tak nějak dodržoval slib, co jsem Maeve dal, a, i když jsem se trochu pohnul, rozhodně jsem nikam nechodil, takže jí to tak muselo stačit. Tak, usmál jsem se pro sebe na moment, spokojený s tím, jak se problém s vílou kouzelnicí vyřešil.
Jenže pro Maeve to u konce nebylo. Začala mě lákat, abych šel k ní, abych se taky vykoupal, a pak že mi tu kouzelnici vílu ukáže. "Hmmm," zamumlal jsem a našpulil rádoby zamyšleně rty, zatímco jsem měl v hlavě úplně prázdno, "Já asi... já asi ne." Zavrtěl jsem na to hlavou a tím považoval celou věc už úplně, ale dočista – ne že by teda byla ta věc nějak špinavá, to ne – za uzavřenou. Raději jsem se nudil na břehu, než abych se nudil a trpěl v řece. "Nechci," dodal jsem ještě, částečně proto, abych dal najevo svou nechuť vůči vodě, a naposledy zavrtěl hlavou.

Maeve mi sice úplně neodpověděla, jestli je ten její pád dobrý nebo ne, ale nevypadalo to, že by se na mě nějak zlobila za to, že dodržuju její slib – totiž vlastně můj slib, co jsem jí dal –, takže jsem si vůbec nemohl stěžovat. Což bych stejně neudělal. Ale to, že mi Maeve pořádně neodpověděla, mě i přesto na moment trápilo, takže jsem skoro až začal uvažovat nad tím, jestli svou otázku nezopakovat ještě jednou. Ale nakonec, když jsem tak koukal na vodu, kterou jsem opovrhoval, a na Maeve v ní, kterou jsem sice neopovrhoval, ale některé její části, jako třeba neustálé kladení otázek, rozhodně potřebovaly změnit, jsem došel – bez chození, protože jsem slíbil, že nikam nepůjdu – k závěru, že to raději nechám být. Duchaprázdně jsem teda pokračoval v zírání na vodu, která mě i takhle na pohled trochu znepokojovala, a na oblohu nad ní, na které taky zrovna kopa zábavy nebyla. "Už máš vykoupánooo?" zaskuhral jsem a protočil znuděně očkama. Bylo to dobrých pár chvil, co se Maeve čvachtala, a už jí to určitě muselo stačit dost na to, abychom šli pryč. Nebo abych alespoň mohl já pryč, abych mohl porušit slib a poposednout si trochu vedle, do trávy, kde by můj znuděný zadek tolik nebolel.
Jenže Maeve se rozhodla, že radši bude sledovat oblohu, čímž úspěšně odvedla i mou pozornost. "Co!" vydechl jsem a udiveně pootevřel tlamu, zatímco jsem zrak upnul k obloze. Prý se k nám blížila víla kouzelnice, což mohlo znamenat cokoliv, protože jsem si byl jistý, že to taky může vypadat jakkoliv. Zmateně jsem sledoval tečky na nebi, takový divný mrak kolem nich a měsíc, ale víla kouzelnice nikde. "Já ji nevidim!" vykníkl jsem a přimhouřil oči ještě o něco více, zatímco jsem usiloval o nalezení naší hrozby, co se k nám teda údajně blížila.

Zatímco jsem se pokoušel urputně přemýšlet o tom, co by bylo lepší, jestli zlomit Maeve srdce, nebo se jít vykoupat, má mladá společnice kňourala všemi směry a skoro až plakala z toho, že mi to trvalo. A navíc se po mně i začala povalovat! "Uhmmm," zamumlal jsem, zatímco jsem alespoň jednu svou tlapu osvobodil z jejího sevření. Druhou jsem se pokusil vymanit taky, ale Maeve se nevzdávala zrovna lehce. Na druhou stranu, nabídla mi věc, kterou jsem musel taky zvážit. Teda, ne doslova. "To bysem chtěl," odsouhlasil jsem jí s veselou upřímností a skoro se až zasněně zadíval do dáli. Až na to, že jsem moc snít neuměl, poněvadž představit si něco, co nebylo přímo přede mnou... to byla celkem komplikovaná záležitost. "Moc," dodal jsem ještě a v naději, že by mi to mohlo projít, kdybych se jen maličko přiblížil k vodě, začal mávat ocasem.
Jenže to bych nesměl navrhnout ještě jinou věc, totiž tu, že Maeve nic nezlomím a ona půjde do vody sama. Opravdu to vyšlo, ale pod jedinou podmínkou. "Nikam nepudu!" slíbil jsem jí rázně a s ještě o něco ráznějším gestem svým zadkem ducnul o zem. Asi by mě jinak mrzelo, že budu dostávat další otázky od Maeve, ale tím, že jsem byl nadšený z toho, že nic nezlomím, jsem na celou tu věc s otázkami nějak zapomněl. Spokojeně jsem sledoval, jak se má kamarádka vydává k vodě, jak nad ní zapadá slunce, jak... Ajéje, zbystřil jsem a nepatrně sebou cukl, zatímco se mi automaticky nastražily uši. Scenérii, která měla být pohodová až lehce nudná, totiž narušilo Maevino uklouznutí. Ajéje, přešlápl jsem nervózně předními tlapami, ale můj zadek se nehnul z místa. Něco jsem Maeve totiž slíbil, a ještě to bylo v mé čerstvé paměti, takže jsem to hodlal dodržet. Nikam nechodit. "DobrRRrRrýýý?!" zahulákal jsem za ní možná až příliš nahlas na to, že byla kousek ode mne, a pokusil se předními tak trochu naklonit, abych na ni měl lepší výhled. To bylo tak nějak všechno, co jsem pro Maeve mohl momentálně udělat.

Moc jsem nezvládal navigovat nás ke koupání a zároveň pobírat, jestli jsem teda podle Maeve divný, super, nebo prostě fajn, a jak to společně funguje, takže jsem se nakonec rozhodl, že nejlepší bude na její slova občas pokyvovat, ať už znamenají cokoliv, a jinak se plně soustředit na bezproblémový běh. A taky to proběhlo úspěšně! Totiž, ten náš běh proběhl úspěšně. Během chvíle – po tom proběhnutém běhu – jsem totiž mohl Maeve ukázat řeku a svého tatínka, přičemž ji z nepochopitelného důvodu víc zaujalo to, na co se mě předtím vůbec neptala. "To je můj táta!" oznámil jsem jí ještě jednou, aby si byla jistá tím, že když říkám, že je to můj tatínek, tak tomu tak doopravdy je, a párkrát pokýval. Dokonce jsem kýval i celkem hrdě, což snad mohlo i tatínkovi udělat radost. Já bych se za to asi styděl, kdybych si to uvědomil, jenže já si to neuvědomil, takže to vůbec nevadilo. Co vadilo bylo to, že Maeve trvala na tom, že musím jít s ní. A to jsem rozhodně ani trochu, ani trošililinku nechtěl. "Já ti ho ale nechci zlomit!" zaprotestoval jsem a téměř okamžitě se zmateně tlapou chytil za čelo, jako kdyby mi to mohlo pomoci zvládnout celou situaci lépe. "Ale nechci ani do vodyyy," zakňoural jsem a rozpačitě se zadíval své společnici do očí. Jak jsem měl vědět, že jí něco takového zlomí srdce? Já nikomu nechtěl ubližovat, natož mu něco lámat. Pokud to teda nebyla kořist, to pak bylo normální. Ale jinak jsem nechtěl! Nejistě jsem pootevřel tlamu a zhluboka se nadechl. Nechtělo se mi ani lámat, ani se koupat. A obojí ani trošičku. Vypadalo to, že není úniku, že to budu muset nějak vyřešit, ale jak, to bylo v nedohlednu. "Tak... já tu budu a nic ti nezlomím!" vydechl jsem po celé věčnosti se zazubením a na slib několikrát přikýval hlavou, než jsem ucouvl, abych měl jistotu, že na Maeve doopravdy nedosáhnu a nepolámu jí srdce nebo něco jiného. "Jo?" zeptal jsem se ještě ve zkratce, jestli souhlasí s mým plánem, a spokojeně se na ni usmíval. Nakonec to nebylo nic, co by se nedalo zařídit.

// Východní hvozd

"Pojď běž!" povzbudil jsem svou společnici zamáváním ocasu a přikývnutím, i když mne trošku zmátlo, že prohlásila, že jde a běží, což zároveň moc dobře nešlo. Ani jsem si to nedokázal dostatečně představit na to, abych to mohl alespoň na moment vyzkoušet v praxi, a tak jsem se raději zavalitě řítil dál, dostatečným tempem na to, aby mě o něco menší Maeve mohla stíhat. Ne teda, že bych jinak měl kam spěchat, protože vodu jsem doopravdy moc rád neměl. "HustokrRrůtopřísně!" vydechl jsem fascinovaně a na Maeve se za pohybu vpřed pokusil i polichoceně zazubit, ale vzhledem k tomu, že to vedlo jen k zavrávorání a pouze těsnému vyhnutí se kmenu stromu, vzhledem k tomu všemu mu připadalo lepší, když jsem usmívání nechal tak nějak v polovině. "Dik!" křikl jsem nazpět a za běhu zamával ocasem, což, zase, nešlo zrovna nejlépe, takže to bylo takové polovičaté, abych zabránil dalším nehodám. "Ty nejseš divná vůbec ale," podal jsem jí ještě svůj názor, když jsme si to tu tak sdělovali, a jednou na to přikývl. Ne, Maeve nebyla divná. Možná se ptala na hodně věcí, co nedávaly smysl, a možná že si pletla borůvky, ale... to dělalo asi hodně vlků. Taky se občas chlubila. A měla ráda vodu, co já moc rád neměl. A taky říkala, že nebrečí, i když to vypadalo, že jo. Takže... nakonec byla jakž takž v pořádku.
Když jsem si vzpomněl na tu vodu, do které jsme tak neomylně mířili, měl jsem chuť se zastavit a nechat toho, ale už bylo pozdě. Před námi byla řeka. A u ní tatínek, pořád na stejném místě, kde jsem ho nechal, a taky se k němu přidala vlčice. Zmateně jsem pootevřel tlamu, jako kdybych v ní měl nevyřčenou otázku, a rozhlédl se po břehu. Určitě tu předtím byl ještě někdo, nebo něco, co tu nyní chybělo, ale co... "Hm," oddechl jsem nahlas a pokrčil rameny. Nemohlo to být důležité. "To je můj tat-" zadrhl jsem se a přimhouřil oči. Měl jsem na jazyku tatínek, a dokonce se na něj už už mile culil na přivítanou, ale... ale taky jsem mohl působit drsně. Alespoň maličko. "Táta," opravil jsem se a doufal, že si Maeve ničeho nevšimla, když jsem na tatínka nepatrně zamával tlapou. "Ale voda je tamhle, tak tam 'di a já budu tady!" povzbudil jsem ji a dokonce si dovolil ji popohnat menším drcnutím svou hlavou do jejího těla. Možná jsem i trochu chtěl, aby ji to popohnalo natolik, že se už na nic nezeptá. Ale jen možná.

// Sigy a Nel si nás asi nemusí nijak extra všímat, hrajte si po svém :3

Maeve se občas zeptala na něco, o čem jsem měl podezření, že se k tomu musela dostat úplně náhodou, protože, a to i když jsem moc neposlouchal, o tom předtím rozhodně nemluvila. "Ne?" odpověděl jsem poněkud překvapeně na její otázku, jestli jsem se někdy neudeřil do hlavy, a rovnou s ní i zavrtěl, aby bylo jasné, že tomu tak opravdu není. Chtěl jsem jí i ukázat, že je má hlava naprosto nepoškozená, a tak jsem ji různě natáčel a doufal, že si ji má společnice pozorně prohlédne. Rozhodně totiž neukazovala známky bouchnutí, úderu nebo jiné deformace. Až na uši, ale to bylo asi úplně normální. "Já se doopravdy nebouch," dodal jsem znovu, aby to bylo Maeve naprosto jasné, a vesele se k tomu usmál.
Nevěděl jsem, jak se to stalo, ale Maeve to postupem času dovedlo k tomu, že se hodně rozvyprávěla o jejím životě, který byl jen jeden, a o dobrodružstvích, které byly tak dvě a ve skutečnosti ne zrovna dobrodružné. Nechtěl jsem jí dát najevo, že je to nudné, a tak si jen čmáral v zemi, dokud, a to jsem teda nechtěl, na mně nepřistála otázka. A pak další. "Uh, no viděl!" opětoval jsem jí tón, který byl poměrně pokřikovačný, a jednou na to přikývl. Písek jsem viděl. Rudá nebesa ne, ale určitě jsem se o nich nechtěl bavit. Ale Maeve to nestačilo, protože se náhle chtěla jít koupat. Sice už bylo hezky, ale... ale já na vodu zrovna moc nebyl. "Můžem, můžem," odkýval jsem jí namísto toho, abych ji zatěžoval tím, že se k řece nechci ani přiblížit, a nemotorně se vyškrábal na všechny čtyři. "Tě tam vezmu, pojď," pobídl jsem jí a s jedním rázným kývnutím se valivou chůzí vydal k řece, která nás předtím s tatínkem zastavila.

// Řeka Kierb (přes Narvinij)

Maeve mi na můj dotaz, jak vůbec rozpozná, kdy její dobrodružství skončí, řekla, že si to můžu určit úplně sám. "Fakt?" vydechl jsem bezděk a udiveně pootevřel tlamu, když mi celkem široce vysvětlovala, proč se něco takového může hodit. Sám jsem vůbec netušil, jak bych svůj dosavadní život rozdělil. Možná to trochu komplikoval i fakt, že jsem si z něj velkou část nepamatoval, nebo taky to, že mi většina z té menšiny, co jsem si pamatoval, nepřipadala jako dobrodružství. Ale jak jsem poslouchal to, co Maeve považuje za dobrodružství, mohlo to být asi úplně cokoliv. Nechtěl jsem jí vyprávění kazit tím, že mi to nepřipadá zrovna zábavné, a tak jsem si jen tiše povzdechl a začal čmárat drápem v zemi. To je nudnýýý, usoudil jsem, zatímco jsem už věčnost ryl do půdy všelijaké klikyháky a Maevino vyprávění stále nebralo konce. Mimoděk jsem slyšel něco o tom, že jsem fajn, nebo že strávila čas s tím nemluvícím vlkem, ale kromě nějakého pokývání hlavou a občasného "Hm" jsem jí moc zpětné vazby nedával. A snad to ani nebyla má chyba, když jsem se nedokázal takhle dlouho soustředit.
Každopádně, ten sáhodlouhý proslov, co má společnice měla, se najednou začal chýlit ke konci. Okamžitě jsem zbystřil, nastražil uši a nejistě doufal, že ho nebude následovat otázka. Ne otázka, ne otázka, vrtěl jsem pomalu hlavou a pokoušel se Maeve přesvědčit, aby to nedělala. Proč by to přeci jen dělala? Nezodpověděl jsem jejích otázek dost? A přesto. "Uhhh," dostal jsem ze sebe, i přes své předešlé zkušenosti stále upřímně překvapen, že jsem byl znovu dotazován, a vyčerpaně si odfrkl. Maeve se ptala, jestli se mi stalo někdy něco podobného, ale já v tom, co všechno řekla, nevěděl, co podobného by to mohlo být. A tak jsem si radši našel vlastní odpověď. "Já nevim, asi joo?" hlesl jsem a nejistě přimhouřil očka, která se na moment podivně zadívala kamsi od sebe, jako kdyby tam hledala, jestli jsem náhodou tentokrát řekl něco správně. To bylo tak nějak všechno, co ze mě Maeve mohla dostat, dokud mi nezopakovala otázku. Nejlépe nějak krátce a jednoduše, ale i tak nebylo úplně jisté, že bych příště odpovědět dokázal.

"Tutovka," zopakoval jsem po Maeve a nadšeně se zazubil, i když jsem si nebyl moc jistý tím, co podle ní ta tutovka je. Ale vypadala šťastně, a k něčemu takovému jsem se vždycky rád přidal. "Tutovka je dobrRrá!" vykřikl jsem a vesele zamával ocasem. Dokonce bych se i zasmál! Ale... ale na to jsem si asi dost jistý nebyl. "Že jo?" hlesl jsem ještě ke své radosti v neutrálním hlasu, který během okamžiku umírnil celé mé jásavé procesy. Tutovka či ne, hlavně, když byla Maeve ráda. I když jsem si nebyl ani zrovna jistý, jestli ji dalšími slovy potěším. "Já vůbec nevim, jak je tenhle les velkej... asi... asi hodně?" přimhouřil jsem oči a podíval se do jejích zlatavých, jestli v nich čistě jen náhodou nenajdu, co je správná odpověď na její otázku. Jenže ono to moc nevypadalo, že existuje správná odpověď. A to taky mohlo znamenat, že existují jen špatné. "Nebo akorRrát," dodal jsem radši rychle, abych se úplně nemýlil, a zadíval se na nejbližší strom. Ten toho sice moc o velikosti lesa nevypovídal, ale alespoň jsem se nemusel dívat do očí Maeve, u které jsem už tak nějak tušil, že nebude spokojená s čímkoliv, co jí řeknu.
Ne že by to moc vadilo. Maeve totiž nemusela být vždy spokojená, ale určitě měla taky trpělivost, jako já, když jsem jí vysvětloval celou tu borůvku, ze které se stala tutovka. Takže když já něco nepochopil úplně správně, neváhala mě opravit. "Ha," vydechl jsem a chápavě přikývl hlavou, než jsem se pomalu vrátil pohledem ke své společnici. Druhé dobrodružství za jeden život, přikývl jsem hlavou ještě jednou a pomalu, nejistě našpulil rty. "A jak poznáš, že je to dobrRrodrRrružství u konce?" zeptal jsem se s upřímnou zmateností a zavrtěl udiveně hlavou. Byť jsem se doopravdy celkem snažil Maeve pochopit, ne pokaždé mi to vyšlo podle plánu.

Maeve pořád nějak nerozuměla tomu, že bych se do borůvky opravdu nevešel, a tak mi nezbývalo nic jiného, než jí to trpělivě vysvětlovat. Což jsem dělal i docela rád, když už jsem jednou za věčnost měl takovou příležitost. "Les není velký jako borRrůvka, myslim," odvětil jsem jí s přimhouřenýma očima a nepatrně na to přikývl, i když pravdou bylo, že zrovna slovo "myslím" úplně pravda nebyla. "Ale jsem ze smečky, kde máme borRrůvky, to jo," přitakal jsem ještě a spokojeně se uculil, protože mě stále v nitru hřál pocit toho, že pro jednou něco mohu vysvětlit, "Jen se do nich nevejdu." To mi připadalo jako dostatečné vysvětlení i pro Maeve, a tak jsem se začal věnovat něčemu jinému, pokukování všude kolem. Samozřejmě jsem byl připravený vysvětlit celou borůvkovou záležitost ještě jednou, ale... ale koukání mne začínalo bavit o malililinkato více.
Navíc jsem se Maeve zeptal, co tu dělá, aby řeč nestála – i když určitě nestála, protože my jsme seděli –, a na to mi okamžitě mladá vlčice zvládla odpovědět něco matoucího, takže jsem se téměř okamžitě zadrhl a překvapeně pootevřel tlamu. Dobrodružství života číslo dva? Nechápavě jsem po ní zopakoval v hlavě a celý se tak nějak naklonil tázavě do strany. Maeve ještě pokračovala, povídala něco o prvním životě a o tom, že potkala nemluvného vlka, že nebesa a kdesi cosi. "Uhh... ty máš dva životy?" zeptal jsem se po několika momentech mlčení a překvapeně ji pozoroval. "A to s tim vlkem nechápu," dodal jsem ještě a důrazně u toho vydechl, jako že je to opravdu mimo mé chápání, a ještě do toho rovnou i zavrtěl hlavou. Sice jsem znal jednoho vlka, co taky nemluvil, ale chápat jsem ho nezvládal. Na druhou stranu, určitě jsem tomu rozuměl více, než když mi Maeve říkala, že má život číslo dva.

Vlčice se mi ze všech sil snažila vysvětlit, že není cizí a že se tudíž můžeme kamarádit, ale bylo to natolik matoucí, že i kdybych jí chtěl věřit, nebyl jsem toho schopný, protože to řekla tak, že jsem netušil, co mi chce říct. "No tak to pak jooo," prohlásil jsem po chvíli znepokojeného sledování toho, jak se její tlama neustále pohybuje, a chlácholivě pokýval hlavou. Moc jsem si už ani nebyl jistý tím, o čem jsme si povídali, ale doopravdy jsem potřeboval, aby vlčice buď zpomalila, nebo lépe vysvětlovala, co se děje. Jenže já bych asi nestíhal tak jako tak.
Rozhodně jsem nestíhal, když se vlčice zeptala na to, zda jsem z borůvky. Já se jí pokusil říct, že to musela nějak poplést, protože já jsem z lesa a z mámy a táty, i když jsem si úplně jistý nebyl. Věděl jsem, jak se vlci čumáčkují, poněvadž to už jsem ozkoušel s Lilac, ale jestli z toho vznikala vlčata? Těžko říct. Tak či onak jsem jí s jistotou a hrdostí odpověděl, že jsem z lesa. Určitě ne z borůvky. Nakonec i Maeve přiznala, že asi udělala chybu, když si myslela, že jsem z borůvky, a já se na ni znovu povzbudivě usmál. "To niiiic, já chybuju pořáád," oznámil jsem jí chlácholivě a čistě ze zvyku ji něžně poplácal po přední tlapě. Jiné chlácholivé gesto jsem asi ani neuměl. "Já jsem fakt jen z lesa, do borRrůvky bysem se nevešel," dodal jsem, abych jí objasnil situaci, a spokojeně se uculil na oblohu, jestli tam náhodou není to, co hledáme, i když už jsem tak trochu zapomněl, co že to bylo. Něco na obloze. Do borůvky bysem se nevešel, zopakoval jsem si pro sebe moudře a pomalu na tato slova rozumu přikývl. "A co tu děláš?" zeptal jsem se nakonec po docela dlouhém čase stráveném zíráním do prázdna na obloze. Nebyl jsem zrovna dobrý v konverzacích, nebo vlastně v čemkoliv, co nebyl lov, ale snažit jsem se mohl.