Gallirea - Příspěvky uživatele

// Bažiny odpočívají v pokoji

Šel jsem vedle své kamarádky docela spokojeně, poněvadž se ukázalo, že moje rada, aby nebrečela, postupně začala působit. Tak a je to, usmál jsem se na ni, když přestala naříkat a přešla do intenzivního usmívání, "Nemáš zač!" Ne teda, že by mě extra poslouchala, ale já zase extra neposlouchal ji, takže to bylo asi fér. Navíc to nebylo ani tak o tom, že by ona neměla, za co děkovat, spíš já jsem chtěl sám sobě dokázat, jak štědrý a moudrý jsem.
Na rozdíl od ní, protože se začala po chvíli, co jsme spolu šli, znovu představovat. "Hm, to už jsi myslrim říkala," pokrčil jsem rameny a snažil se netvářit příliš znuděně, i když jsem se tak rozhodně a naprosto cítil. Už už jsem se chystal jí říct, že není brouk, když jsem si uvědomil něco zásadního. Stačilo k tomu jen deset představení a věci do sebe začaly zapadat. "Hhhh!" vydechl jsem a s pootevřenou tlamou se díval na vlčici, která nyní byla nalepená na můj obličej. Tohle bylo k neuvěření. "Ty se jmenuješ Světruška!" prohlásil jsem nakonec a šokovaně si z toho sedl na zadek. Celou tu dobu, co jsem vlčici znal, jsem si byl jistý, že je naprosto hloupá. A nyní jsem začínal mít své pochyby. Trošku.
Rozhodně byla hloupá v jiných směrech. A její rodiče museli být hloupí, že ji pojmenovali po broukovi, ale to jsem si úplně neuvědomil, poněvadž se mi o tom zase až tak moc přemýšlet nechtělo. Tím, jak jsem se pro změnu na moment soustředil, jsem dočista (což jsem taky nevěděl, proč se říká, nedávalo to smysl) odignoroval náš intimní moment. Zatímco Světluška se na mě lepila, já měl jen přimhouřené oči a zpracovával informace. A asi bych je zpracovával ještě déle, kdyby mě nevyrušilo to, jak Světluška zmizela někde v křoví.
"Kam jdeš!" zeptal jsem se poměrně jasnou oznamovací větou a líně naklonil hlavu do strany. Asi bych i zůstal ještě chvíli sedět, kdyby za mnou nezahulákala, že jde dělat to, co jsme měli v plánu. Teda, řekl bych, že jsme to měli v plánu. Minimálně to létání. "Arle já chci takyyyy," zakňoural jsem bezradně na místě, kde mě vlčice nechala, než mi došla další věc. No jo, uvědomil jsem si a nepříliš rychle se postavil na všechny čtyři. "Pooočkeeej!" zavolal jsem za písčitým ocasem, co mizel někde v houští, a vycházkovou, valivou chůzí se vydal za ní.

// Plamínek (přes Esíčka)

// Maharské močály

I když jsem usoudil, že u jedné z louží by to už na létání asi stačilo, mé společnici to nebylo dost dobré. "Tak ne," zamumlal jsem trochu dotčeně, k čemu tu vůbec mé znalosti jsou, a za moment následoval svou kamarádku s dalším veselým úsměvem, připravený vybrat louži novou. "Tahlre asi ne-e," oznámil jsem jí velkolepě, i když ta louže byla tak špatná, že ji vlčice přede mnou naprosto odignorovala. Ale to nevadilo, protože tahle byla dooravdy příšerná. Místo nevody v ní bylo prvotřídní bláto, které mohlo být docela zábavné, když se na to přišlo, ale já na věci moc nepřicházel a ona... do nich spíš vcházela. "Mazané je to!" odsouhlasil jsem jí a párkrát na to rázně přikývl, zatímco jsem si znepokojeně prohlížel, jak se i přes mazanost bláta má kamarádka pomalu chystá na poletování. "Ty tam budeš lrítat i tak?" zeptal jsem se a našpulil rty, zatímco jsem zvažoval, jestli bych se měl přidat. Vlastně mi spíš jen intuice naznačovala, že bych se možná měl zdržet a nechat vlčici to otestovat, pro případ, že by to nakonec snad i byla voda. Rádoby zamyšleně jsem hleděl do dáli, do lesů, a nepatrně cítil šimrání z toho, jak i mně se nohy pomalu zanořovaly do jemné vrstvy bláta. Huh, odfrkl jsem si, když jsem zjistil, že mám mokré tlapy, a otráveně přešlápl. Neměl jsem mokré tlapy rád. Neměl jsem to rád tady. "Mě to neba," prohlásil jsem a už se chtěl vydat na odchod, jenže k tomu se nějak neměla má společnice. Ta místo toho postávala na místě, ponořovala se do bláta na polétání kolem, a ještě u toho kvílela. "Ty tu chceš zůstat? Já ti nevim, nevim," posoudil jsem situaci a s přimhouřenýma očima zavrtěl hlavou. Nevěděl jsem toho moc, ale měl jsem tušení, že někde by se nám třeba létalo lépe.
Nakonec jsem asi nějakým záhadným způsobem vlčici přesvědčil, aby šla se mnou pryč, protože namísto létání v blátě spíš vylétla z něj a najednou se mi tiskla na zadek. Což se mi nepatrně líbilo. Stydlivě jsem se zadíval do země a snažil se zabránit tomu, aby bylo poznat, že se mi její blízkost líbí. Po pár okamžicích jsem se narovnal a rozhodl se, že budu její hrdina. "Neboooj," řekl jsem jak táhle, tak chlácholivě, a jemně se ji pokusil poplácat tlapou po hlavě. "To bude dobRrý, pudem jinaam," pokračoval jsem v představování našeho plánu, "Pudem jinam a... a bude to... bude to dobrRRRý." Pečovatelsky jsem se na ni pousmál a pak se obrátil na bláto, kde se ještě před chvílí čvachtala, a výhružně na něj zavrčel. "Tak už nebrRreč," přidal jsem ke svým velmi uklidňujícím řečím a hrdě pokračoval dál, tak, abychom už ani do jedné z těch nenevodních louží nespadli.

// Ohnivé jezero (Středozemka)

Skákal jsem si to vedle své společnice, a to mnohem více soustředěně a seriózněji než ona. Ona byla ještě jako nějaké vlče, které se teprve učí, jak se loví. Hodně neohrabaná a dělala u toho takové divné výrazy, kterými by kořist určitě nepřilákala. Ale já byl rád, že se vůbec snaží trénovat, a hleděl jsem si hlavně svého, abych byl ten nejlepší. Což jsem v porovnání s ní rozhodně byl. Ale i tak jsem si hleděl svého. Ne teda něčeho specificky svého, ale to asi taky nevadilo. "To jsem rRrád, že nespěcháme," odsouhlasil jsem jí a spokojeně se na ni pousmál. "Nesnášim spěchání," dodal jsem ještě, znovu s vážnější tváří, a jednou na to rázně zavrtěl hlavou. Ona to nebyla úplně pravda, poněvadž občas jsem měl spěchání rád, třeba, když se mělo jít na lov, ale takhle, když to bylo něco, do čeho se mi tolik nechtělo, tak... "Hm?" zbystřil jsem v rámci svých možností a líně se znovu ohlédl na vlčici vedle sebe. Cink cink? pootevřel jsem překvapeně tlamu a nevěděl, co jí na to asi tak povědět. Ani mě nenapadlo, co by to mohlo znamenat, a přemýšlet jsem nad tím nehodlal. "Cinkco?" zeptal jsem se trochu podrážděně, že už zase něčemu nerozumím, a uraženě si odfrkl. Nelíbilo se mi, když jsem byl ten nejblbější já, obzvlášť, když jsem, na rozdíl od své kamarádky, tušil, že jsem jen vlk, a ne brouk. To mi mělo dávno zaručit jistou inteligenční převahu. "Nejsi brRrouk!" vykníkl jsem na ní a můj hlas se uprostřed zlomil do vysokého tónu, ale to nevadilo. Ji to stejně asi nezastavilo, protože bzučela kolem. "Jseš jen vlrk přeceeee," zaúpěl jsem, zcela hotov jejím chováním, a znovu si dovolil nad ní zavrtět hlavou. Jenže jí to bylo asi jedno, jako spousta jiných věcí, co jsem jí v poslední době řekl. Hlavně to o tom, že není brouk.
Nebo jsem si to taky celé jen vymýšlel, protože po chvíli se mě zeptala na něco úplně jiného a její hmyzácký bzukot byl pryč. Překvapeně jsem přešlápl na místě, jak na mě tak náhle vystartovala s další otázkou, a znovu zaraženě zalapal po dechu. "Neviděl'sem ani jednoho," prohlásil jsem nakonec zcela bezradně a oddychl si. "Ale můžu ti pomoct jestlri chceš?" nabídl jsem se s nepříliš velkou ochotou a s očekáváním se na vlčici zadíval, jestli by o to zájemm doopravdy měla. I když mi připadalo, že ztrácet věci je mnohem větší zábava, než je nacházet. "Jak ten tvůj Šedivák vypadá?" zeptal jsem se ještě duchapřítomně po pár okamžicích, aby si byla jistá, že se na mě může spolehnout a trochu vytasil hruď, jako že můžu být její hrdina.
Jenže na hrdinské činy mi zbýval asi ještě nějaký čas volna, protože vlčice začala zkoumat každou divnou smradotinu zvlášť a vyptávat se, jestli je to nevoda. "Hm, nevim," vydechl jsem s neutrálním výrazem u každé tůňky, ke které pohotově přiskočila, a rychlým cupitáním za ní doběhl za další divnou louží, kterou jsem důkladně zhodnotil, než jsem došel ke stejnému závěru. "Tady bysem se už asi vylít," přiznal jsem nakonec u nějaké z tůněk, co jsme si prohlédli, a čekal, jaký znalecký posudek k tomu dodá ona.

// Bažiny

Moooc dobrý, mhouřil jsem dál blaženě oči a ani příliš neřešil, že vedle mě vlčice, o které jsem pořád nevěděl, jak se jmenuje, máchá úplně vším možným, protože umíme létat. Ale upřímně mě vyděsilo, když s tím přestala. Zmateně jsem se na ni obrátil a uvědomil si, jak je strnulá. Nedokázal jsem si představit, co ji tak převratného muselo napadnout, a ani jsem nebyl tak zvídavý, abych přímo toužil po jejích vědomostech... takže mi chvíli trvalo, než jsem vykřikl: "Co, co!" Dychtivě jsem pootevřel tlamu a snažil se věnovat své společnici všechnu svou pozornost.
A možná, že jsem to s tou pozorností trochu přehnal, protože to vedlo k tomu, že vlčice hrozně zrychlila a dříve, než jsem se nadál, už se na mě s očekáváním dívala. "Počkej, počkej, počkej," zamručel jsem a s našpuleným rtem zavrtěl nepatrně hlavou. "Žádný spěch, já nikam spěchat nebudu totiž," oznámil jsem jí a na protest se dokonce posadil znovu na zem, ať už si má kamarádka poskakovala, jak se jí chtělo. A dokonce ani to, že řekla prosím, mě nezastavilo v tom, že jsem jí nerozuměl. Teda, tušil jsem, že předtím poprosila. Se zamračeným výrazem jsem se zadíval na nevodu a hodlal vyčkávat, až má společnice dostane rozum. Ne teda, že bych byl vlk, co na tom extra lpí, ale rozhodně se mi nelíbilo, když se někdo kolem mě nesnažil vůbec. To byla moje práce. "Hm?" nastražil jsem uši a s trochu milejším výrazem si vlčici prohlížel, když se mě zeptala znovu. Pro nevodu si zalítat, zopakoval jsem velmi potichu po ní, tak, že se mi jen pohybovaly rty, a na moment se pokusil přijít na to, jak si to představuje. Nevoda, přimhouřil jsem oči a pomalu přikývl. To bylo všechno, protože víc představivosti ohledně její představivosti jsem neměl. "Čau, tak jo," odvětil jsem jí a dokonce u toho drsně pohodil rameny, jako že mi to je docela jedno, kde budu nevodovat nebo tak. "Za nevodu!" zopakoval jsem tedy po ní, s o dost menším nadšením, a velmi nemotorně se vysoukal na všechny čtyři. Chození mě nějak extra nebavilo, poněvadž bylo docela pomalé, takže mi udělalo upřímnou radost, že jsem se mohl přidat k jejímu hopkání. "Takhlre trRénujeme!" pochválil jsem ji se spokojeným zazubením, i když jsem se možná měl obtěžovat dopovědět, že trénujeme lovecké pohyby. Ale na tom asi příliš nezáleželo, poněvadž moje společnice se toho byla schopná dovtípit.

// Maharské močály (přes Středozemku)

I když mé společnici trvalo nějakou dobu, než mi odpověděla, tentokrát jsem s ní tu trpělivost měl. Měl jsem pro ni veškerou trpělivost, protože na to, abych s nějakým řešením nedoslovně přišel sám, jsem byl příliš líný. Spokojeně jsem se na ni uculil a vyčkával, co řekne. A čekání se vyplatilo úplně stejně, jako když se čekalo na kořist. Hodně! "Počkejco," zamumlal jsem rychle a zmateně své culení vrátil do zamračeného mžourání, než se můj výraz konečně ustálil na blaženém úsměvu. "Teeda," vydechl jsem udiveně a znamenitě pokýval hlavou. Což se během máchání, které, jak mi má společnice prozradila, bylo vlastně lítání, dělalo těžko, ale to vůbec nevadilo. "To je..." začal jsem s pootevřenou, udivenou tlamou, skrz kterou jsem funěl horký, lítáním přihřátý vzduch, "úprně hustý!" Rozjařeně jsem se rozlétnul směrem kamsi do... tím směrem, kde byla další nevoda, a cítil jsem se jako pták. Možná bych zvládl vymyslet i nějakého specifického ptáka, jako třeba káně nebo sovu, ale já byl příliš rozplavaný na to, abych tu řešil přírodu. Navíc jsme sotva dořešili, že světluška je brouk, a ne vlk, a já se k tomu tématu vůbec nechtěl vracet. Skoro jsem si i ve své velmi omezené představivosti vymýšlel, jaké by to bylo, kdybych uměl létat a lovil ze vzduchu, neslyšně a naprosto překvapujícně, ale moc mi to nešlo, protože zrovna teď, když jsem mohl létat, kolem žádná kořist nebyla. A to té představě, kteoru jsem jakž takž vytvořil, vůbec nepomáhalo.
Vůbec nepomáhalo ani to, že má společnice na chvíli zmizela, než se nakonec zase zjevila na břehu. Počkej, udiveně jsem se rozhlédl kolem sebe, jako kdybych se potřeboval ujistit, že je doopravdy tam, na břehu, a ne tady, u mě, než jsem zahulákal přes celou hladinu nevody zásadní otázku: "Kam jdeš!" Prudkým leteckým tempem jsem se rozmáchal směrem k ní, aby neodlétla úplně pryč, a urputně u toho funil, ještě více, než bylo potřeba, aby si vlčice všimla, jak rychlý jsem.
Což taky vedlo k tomu, že když jsem se dostal na břeh, vyčerpaně jsem se okamžitě svalil. "Čau," zamumlal jsem, s jazykem podobně vyřízeným, jako na tom byl zbytek těla, a jen líně ze sebe v leže zkusil setřást nevodu. "To jooo, umíme lítatttt," odsouhlasil jsem protáhle a zcela vyřízeně své kamarádce. Ona měla energie o dost víc, asi proto, že se nesnažila létat tak vrcholně, jako já, ale nezlobil jsem se na ni za to. Vlastně jsem byl malilinkato rád, že ji vidím šťastnou. "DobrRrý, viď!" vymáčkl jsem ze sebe ještě se zazubením, přičemž jsem malátně zamával ocasem. Moc dobrý, usmál jsem se ještě pro sebe, abych se neusmíval jen na ni, a na moment přivřel oči.

Brodění se změnilo v polobrodění, polobrodění v polomáchání, a nakonec jsem máchal úplně vším, čím to šlo, včetně uší a nozder. Vůbec se mi nelíbilo, jak to má společnice nezvládá. Totiž, určitě zvládala máchat lépe než já, protože se držela standardně nad hladinou a pohybovala se všemi směry, ale jinak se mi moc nelíbilo, jak nezvládá pochopit, že světluška je brouk. "Světruška je brRrouk!" vysvětlil jsem jí znovu netrpělivě a zavrtěl hlavou, protože to bylo tak jediné, co jsem k těm věcem, co na mě hulákala na břeh, mohl ještě takhle zblízka dodat. To s plaváním bráchy nedávalo vůbec smysl, poněvadž tu plavala jen ona a ona určitě nemohla být brácha, protože byla holka a holky bráchové nejsou, protože nejsou dost dobré na to, aby se bráchovaly. Já bráchoval, takže jsem byl v pořádku. Přešel jsem ale tenhle její nedostatek docela rychle, obzvlášť proto, že jsem na něj, během všeho toho soustředění se na udržení se nad vodou, zapomněl.
Navíc jsem nesl důležitější noviny! Ne teda přímo, protože to bych asi takhle při plavání neunesl. Ale důležitější to bylo určitě tak jako tak. "Neee, není!" odsouhlasil jsem vlčici a zavrtěl zběsile hlavou, abych zdůraznil významnost situace, což jen vedlo k tomu, že mi čumák na moment klesl pod nevodu. Ale to mě nezastavilo. I když mi pak nozdry automaticky zachrčely, nepovažoval jsem to za jakkoliv život ohrožující, protože to nebyla voda, takže jsem se utopit nemohl. Moje kamarádka položila docela zásadní otázku, co to tedy je. "Hm," vydechl jsem a zaraženě skoro zastavil úplně veškerou svou činnost, o čemž jsem si naštěstí rychle uvědomil, že by být nebezpečné mohlo, a tak jsem raději jen rádoby zamyšleně nakrčil čelo. Ve skutečnosti jsem se ale jen neslyšně mračil a zíral na nevodu. "Ty... nevíš?" zeptal jsem se nakonec, zatímco jsem probodl pohledem zlatavá očka své společnice, abych taky poskytl prostor i jí. Co jsem vůbec byl já, abych se pořád vyjadřoval ke všemu.

Vlčicosvětluška si se mnou asi taky hrát nechtěla, což se mě dotklo, i když jsem původně vůbec hrát nechtěl, poněvadž jsem na hraní drsný. Uraženě jsem se na ni zamračil, i když se na mě vesele usmívala a culila, a zavrtěl jsem odmítavě hlavou. Tak nějak už jsem pojal podezření, že je možná hloupá, protože nemůže být světluška, ale teď, když mě poněkolikáté zdravila, už to bylo doopravdy, doopravdy podezřelé. "Nemůžeš být světruška!" vysvětlil jsem jí upřímně znepokojeně a intenzivně do toho zavrtěl hlavou, aby to už konečně pochopila a přestala to říkat, když to nemůže být pravda. "Nech tohoooo," zakňučel jsem skoro zoufale a téměř si i začal naříkat, aby si vlčice uvědomila, jak důležité pro mě je, aby si nemyslela, že je brouk, ale to úplně nešlo, protože ona se rozeběhla pryč s tím, že to ví. Nebo, to jsem aspoň z toho pokřiku vyrozuměl.
"Tak to jsem rRád," uznal jsem jí nakonec a trochu se na ni zase začal usmívat, i když dost podezřívavě, protože vlčice zahučela rovnou do vody. A já a voda... "Fuj," zamumlal jsem a s nakrčeným čelem sledoval, jak kolem sebe vlčice kope a mává tlapama. "Já tam jednou málrem umřel, tak bacha!" okřikl jsem ji s tou nejpéčovitější a nejstarostlivější výhružkou, jakou jsem mohl, a znepokojeně přešlápl na místě. Ani jsem neměl tušení, jestli brouci mají umět plavat. Ale co jsem tak tušil, tak spíš ne. "Utopíš se, ty bRroukyně!" zvolal jsem ještě na ni, ale ona mi jen věnovala pozdrav a plavala si dál, jako kdyby se jí nic nemohlo stát. Ach jooo, zavrávoral jsem na místě a nerozhodně zíral na vodu, co vypadala dost ošklivě. Byla červená, zatuchlá a... Třeba není to voda? napadlo mě nakonec a s prozřením jsem pootevřel udiveně tlamu. "To není," zopakoval jsem si pro sebe udiveně a velmi, velmi obezřetně ponořil špičku své tlapy do nevody. Nic? ujistil jsem se důkladným průzkumem své tlapy a následným ochutnáním zbytku kapaliny, co na ní byla schovaná mezi polštářky. Rozhodně to nechutnalo jako voda, protože to bylo červené. A voda byla modrá, to věděl každý. I já.
"VydrRrž, prRosimtě!" zahulákal jsem na vlčicobroukyni a velmi neohrabanými pohyby se probrodil k vlčici co nejblíž, až už jsem nestačil a začal instiktivně máchat vším, čím máchat šlo, abych neklesl ke dnu. "Vědělras-" zalapal jsem, zatímco jsem se intenzivně soustředil na udržení hlavy nad hladinou a kopání všemi směry, "Vědělas že tohle není? Voda?" Hrdě jsem se na vlčici usmál, že jsem jí řekl něco chytrého, a doufal, že to patřičně ocení.

Taky poprosím květiny, díky! :3
A sudoku určitě zase brzy vytáhni!

"Vlrk svět-luška," zopakoval jsem poměrně znepokojeně po své kamarádce a se zkrouceným obličejem si ji prohlížel. Rozhodně tady byl důvod, proč jsem jí řekl, že je vlk. A i při důkladnějším prozkoumání jsem si byl celkem jistý, že tak vypadala. Jenže na jistotě mi ubývalo. Já nebyl zrovna největší vědec, co se genetiky týče, a ani jsem neznal někoho, koho bych se na takovou věc, jako je kombinace vlka a světlušky, zeptal. A nakonec bych se stejně nezeptal, poněvadž jsem to zase až tak moc vědět nepotřeboval. "Hm," uzavřel jsem nakonec a s našpulenými rty si řekl, že bude lepší to nechat být. Pokrčil jsem rameny a zcela zapomněl na to, co za náročné biologické otázky jsme probírali. "A jak se jmenuješ," nadhodil jsem ještě v poměrně špatné intonaci, která spíš zněla, jako kdybych svůj ne tak důležitý dotaz oznamoval.
Jenže na tom tak nezáleželo, protože už jsem měl něco jiného, na co se soustředit. Ne teda, že bych chtěl, protože jsem byl drsný, ale... přesto mi hra, co jsme mezi sebou měli, připadala důležitá. A docela mi i záleželo na tom, jestli všechno dělám správně. S očekáváním jsem si prohlížel vlčici, když jsem se zeptal, jestli je ta hra dobrá, a doufal, že řekne, že to je parádní. Nebo super. Nebo úžasné. Nebo jiné slovo, co jsem neznal, ale znělo by hezky. Ale vlčice-světluška mi na to odpověděla v hádance. "Co," zamumlal jsem zaraženě a upřímným zmatením přestal tahat úplně. "Jakože nedobrRý?" zeptal jsem se ještě pro jistotu, než jsem si zklamaně ducnul na zadek a zadíval se na své tlapy. Doopravdy jsem si moc často nehrál, ale nevěděl jsem, že je to proto, že jsem v tom hraní vlastně úplně špatný. "To je teda blrbý," zašeptal jsem polozdrceně a tázavě se na vlčici zadíval. "Já už asi nehrRaju," zodpověděl jsem jí její dotaz, co budeme hrát dále, a zmateně začal vrtět hlavou. Byl jsem otřesen.

Moc jsem nepochopil, že by někdo mohl být světluška, a přirovnání, že je to to stejné, jako když jsem já Flynn, mi moc nedávalo smysl. "Ale ty jsi vlllk," konstatoval jsem šepty překvapeně a s pootevřenou tlamou si ji prohlížel. Určitě musela být vlk a ne světluška, nebo jiný hmyz a pidi-kořist. A já byl taky vlk! A až potom jsem byl Flynn. To nedává smysl, stáhl jsem na moment uši k sobě, zatímco jsem se nijak zvlášť nesnažil pochopit slova vlčice, a byl upřímně zoufalý, že tomu všemu vůbec nerozumím. "Já to asi nechápu," informoval jsem vlčici o situaci a výmluvně zavrtěl hlavou, že doopravdy netuším. Mohl bych takhle v nepochopení a rezignovanosti sedět celou dobu, kdyby se nepustila do toho lovícího tréninku, co se mi tak líbil. V zápalu nadšení, jak mě bavilo trénovat vlčici v tom, aby byla lepší lovkyně, jsem nějak neřešil její stížnost, že je to divná hra. "Lrov je nejr-lepší!" povzbudil jsem ji a vesele mával ocasem, zatímco jsem rozzářený přihlížel její činnosti.
A i když přestala, nemohl jsem s tím mít jediný problém, protože jsem naprosto jasně našel někoho, kdo mi konečně rozumí. Nebo mi to tak alespoň připadalo, poněvadž vlčice uznala, že jsem moc drsný, a znovu mluvila o světluškách a o tom, jak ony drsné nejsou. "Já jsem drRsný a umím i hrRrát!" prohlásil jsem co nejdůvěryhodněji, i když jsem v hraní zase takový přeborník nebyl, a možná právě proto, že to znělo, jako kdyby vlčice na moment pochybovala o tom, co umím, jsem popadl klacek. Rovnou jsem ji i napomenul, ale jen přátelsky, že moc mluví, jako všechny vlčice, a začal se s ní přetahovat.
To přetahování mě zase tak nebavilo. Obzvlášť proto, že jsem chtěl vyhrát, ale zároveň mi to připadalo příliš jednoduché, takže jsem spíš držel klacek mezi zubama, vyrovnával případné otřesy, co vlčice s vypětím sil způsobila, a moc nevěděl, co dělat dál. Já fakt nevim, bezradně jsem si prohlížel, jak vypadá můj čumák, když ho mám takhle trochu nakrčený, a přes něj koukal i na vlčici, jak se baví. "Je to dobRRrá hRa tohl-r-le?" zeptal jsem se pro jistotu, abych náhodou neudělal špatný úsudek, a nepatrně zatahal klacíkem k sobě, aby to vlčice neměla úplně jednoduché.

Rozhodně jsem měl alespoň pocit, že se ke mně vlčice připlácla proto, že ji zajímám. Já byl zajímavý! Na první pohled určitě, a na bližší poznání úplně! "Flrynn!" poopravil jsem hrdě vlčici s úsměvem, který naznačoval, že já jsem tady hlavní autorita, co se vyslovování mého jména týče. Dokonce jsem byl připravený jí zodpovědět i nějakou další otázku, která by byla třeba krátká, zodpověditelná a nějak se alespoň trochu týkala toho, co mě zajímá, jenže... vlčice si poplácala na hrudník a řekla jméno mouchy. Co? zalapal jsem zmateně po dechu a s přimhouřenýma očima se nepatrně přiblížil k její hrudi. Neuměl jsem si moc vysvětlit, proč by zrovna tady přistála, na vlčici, když je v blízkosti lovec jako jsem já. A neuměl jsem si ani představit – což teda celkově nebyla moje silná stránka –, jak by takovýmhle plácnutím dokázala vlčice nějakou ulovit. Nějak jsem při všem tom zkoumavém zírání na její chlupy, které nejevily jedinou známku rozmáznuté pidi-kořisti, nestihl úplně vnímat to, co vlčice říkala dál, snad něco o tom, jestli jsem něco neviděl. Hm? narovnal jsem se po chvíli a zmateně si vlčici prohlédl rovnou celou, pro případ, že by měla tu mouchu rozplácnutou někde jinde. "Nevidim ji," přiznal jsem nakonec a rezignovaně, ale taky s upřímným údivem nad likvidačními schopnostmi vlčice, zavrtěl hlavou.
A vlčice byla opravdu velmi bojová! Nejspíš si všimla další mouchy, poněvadž poměrně loveckým způsobem přiskočila k větvi a začala na ni útočit. Co, zamračil jsem se a cítil, jak se ve mě probouzí stud. Já tady byl lovec! To mi šlo určitě více než všem ostatním! A přesto tu byla tahle vlčice, co likvidovala mouchy. "Taky něco urlovim!" oznámil jsem jí s patřičnou nafoukaností a poposkočil ke stejnému klacku, s jakým bojovala ona. Její pohyby nebyly takhle zblízka tak dobré, jak jsem myslel, a to mě trochu uklidnilo. "Neee, musíš ho zakousnout! Kousni! Pořádně tou tlrapou ho chyť!" pokřikoval jsem na ni, zatímco jsem prožíval každé její špatné uchopení. A cítil se velmi zoufale, když vlčice nevyslyšela mé rady.
Asi mě celkově vůbec neslyšela, protože mě znovu pozdravila. "Čau!" opětoval jsem jí slušně pozdrav a vesele se na ni automaticky usmál, i když mi začínalo připadat nudné, že se takhle opakujeme. Co ale nudné nebylo, bylo, když se mě zeptala, jestil si nechci hrát. "Já si nechci hrRrát, já jsem dRrsný totiž," vysvětlil jsem jí a co nejvážněji se posadil naproti ní, abych měl alespoň výhled na to, jak bezstarostně tráví svůj čas ona. Vypadalo to moc lákavě. Občas jsem se i musel zvědavě naklonit, abych dobře viděl, jak si poradí s větví dál. Ale jsem drsný! Drsný! napomenul jsem se a zase se hrdě narovnal. Jenže pak mi vlčice začala vysvětlovat, jak bychom to mohli udělat, a já poslušně vstal. "Tak jo," odsouhlasil jsem jí a popadl klacek z druhé strany. To bylo tak jediné, co jsem z instrukcí slyšel, a bohatě to stačilo. "Moc mrluvíš," upozornil jsem ji věcně a co největší silou zatahal klackem k sobě.

Nejistě jsem se zamračil, zatímco vlčice vůbec nezodpověděla mou otázku, a namísto toho začala natahovat. Já vůbec netušil, proč by se rozbrečela kvůli tomu, že jsem se na něco ptal, obzvlášť, když to nemohlo být tak hrozné, když už jsem to i já stihl zapomenout. "NebrRreč," poradil jsem jí a odvrátil pohled jinam, abych nemusel koukat na její slzičky. Holky furt brečej, odfrkl jsem si uraženě, i když mě moc nenapadala žádná jiná holka, co by brečela. Nebo nějaká jiná holka. Znát ji trochu víc, tak bych ji třeba konejšivě poplácal, nebo se celkově choval o něco lépe, ale takhle, když jsem věděl, že mi nezodpověděla otázku, tak se mi do toho moc nechtělo. Jenže mně se poslední dobou nechtělo nic.
Hm? nastražil jsem uši po dlouhých momentech zírání na jezero, když na mě vlčice promluvila. Tou dobou už jsem nijak nevnímal naši starou křivdu a namísto toho začal vesele mávat ocasem. "Ahoj!" zopakoval jsem po ní a co nejmileji a nejpečlivěji na ni vycenil všechny své zuby, možná i trochu kvůli tomu, aby ocenila mé lovecké špičáky. Ne že by teda byly lovečtější než zbytek chrupu. Jenže jak jsem se soustředil na to, aby to všechno bylo hezky vidět, nějak jsem nestíhal všechny otázky, co vlčice měla. Rozhodně jich bylo více než jedna, a i jedna byla dost. S pootevřenou tlamou a přimhouřenýma očima jsem jednorázově zavrtěl hlavou do strany, a byl kompletně zticha, i když její neustálé dotazování konečně skončilo. Je, překvapeně jsem zamrkal a pootevřel tlamu ještě víc, abych se připravil na to, až se ze mě dostane nějaká odpověď. "Já jsem Flrynn," oznámil jsem nakonec vlčici s výrazem plným očekávání, jestli je tohle to, co chtěla slyšet. A asi to nebylo zlé, protože se ke mě začala skoro mazlit a znovu mě pozdravila. "Čau," pozdravil jsem ji co nejdrsněji a nenápadně se podíval jinam, aby si nevšimla, jak ve mně její blízkost probouzí rozpaky.

// Vrbový lesík (přes Zlaťák)

Ze začátku jsem ještě zklamaný byl, ale pak jsem nějak zapomněl, proč bych se vůbec měl obtěžovat, a začal jsem být pro změnu jen znuděný. Doopravdy mě to takhle moc nebavilo. Chodit, dávat jednu tlapu před druhou, nezakopnout, občas zakopnout a pak bojovat rychlými pidikrůčky o rovnováhu, zase chodit, jít někam... "Ach joOoo!" zaúpěl jsem, naprosto ztrápený touto situací, která na můj vkus zahrnovala příliš mnoho opakovaných činností a málo lovu. Lov! uvědomil jsem si a musel se na moment zastavit, jen abych překvapením zalapal po dechu. No joo, pomalu jsem přikývl a odsouhlasil si tak to, jak budu trávit zbytek svého života. Okamžitě jsem se přikrčil k zemi, oči mi jiskřily nadšením. Teď, když jsem byl ve správné pozici, mi stačilo jen vyčkat na kořist. S jazykem soustředěně přikouslým mezi zuby jsem zavětřil. Každou chvílí sem muselo něco přijít. Poblíž byla voda a, co jsem tak postřehl, kořist vodu potřebovala. Nejspíš. Nedočkavě jsem se celý otřásl a snažil se nebýt u toho příliš hlučný. Srdce mi bušilo rychleji než obvykle. Každou chvílí jsem měl něco ulovit. A pak s tím něco udělat. Na tom už nezáleželo. Měl jsem lovit!
Jenže mé nastražené uši zaslechly něco jiného. Rozhodně to nebyl králík. A podle všeho ani jelen. "Co!" vydechl jsem znepokojeně, přimhouřil oči a vykoukl ze své lovecké pozice. A doopravdy! Nebyl to ani jelen, ani králík. "Hele!" vykřikl jsem poměrně napomínavě a rozeběhl se nemotorně za vlčicí, co si zpívala něco o... Co? zopakoval jsem zmateně a prohlížel si ji, zatímco jsem dál poslouchal jejímu mumlotu. Nevěděl jsem, co jsou cinky, a trochu zapomněl na to, co jsem chtěl říct původně. Pořád jsem se cítil velmi znepokojeně a vyveden z míry, ale to bylo asi hlavně proto, že jsem nevěděl, jak se do míry vrátit. "Co to děrláš?" zeptal jsem se s nevědomým opovržením v hlase a ducnul si na zadek. Běžně bych se asi nevyptával a bylo by mi to fuk, ale cink zněl docela zábavně. A já zábavu zoufale potřeboval.

Znuděně jsem se válel na zemi a moc nevěděl, co si počít. Chtěl jsem, aby se tu prostě objevila Heather, abych ji pozdravil a byl s ní v rodině, jenže ona nějak nepřicházela a její pach skoro vyprchal. Hm, odfrkl jsem si znepokojeně a rovnou si i olízl čumák. Přešel jsem plynule k čekání na něco zajímavějšího, než je Heather, ale upřímně mě moc věcí nenapadalo. Ne že by Heather byla zajímavá, jen... mi to přemýšlení celkově moc nešlo. Hmmm, zopakoval jsem si v hlavě a čekal, že dojde k nějaké změně. Jenže ono se nic nedělo. Takže nic, zamračil jsem se a uraženě se oklepal. Bylo asi na čase jít dál, někam něco dělat. Tak jo, odsouhlasil jsem si a začal se pomalu soukat na nohy, přičemž jsem se pořádně protáhl pro případ, že by se to pro mé dělání něčeho hodilo. "Tak já teda jdu!" oznámil jsem lesíku výhružně a doufal, že mě někdo zastaví, že někdo přijde a poprosí mě, abych tu zůstal. Vůbec jsem netušil, co budu dělat. Už dlouho jsem byl bez dohledu někoho, kdo by mi říkal, co mám dělat, co bych měl dělat, nebo co bych dělat neměl, což pak znamenalo, že jsem to udělal. Ale teď jsem byl sám a neměl jsem jediné ponětí, jak se s tím vypořádat. Tak jo, pokrčil jsem nakonec rameny a zklamaně se vydal na cestu.

// Ohnivé jezero (přes Zlaťák)