Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Útočiště

Byl jsem děsně moc zmatený, protože to vypadalo tak, že se mamka momentálně zlobí na mě, i když jsem vlastně nic neudělal, a jakmile jsem vyšel ven, tak to zase vypadalo, že taťka mě posílá zase dovnitř. Hotově jsem se posadil a čekal, co mám teda vlastně dělat. Jedno ale začínalo být jasné: vypadalo to, že někam jdu, a Rayster tam nejspíš nejde. "Mami?" kníkl jsem a dal své zmatení najevo tím, že jsem pootevřel tlamičku a co chvíli se ohlížel za tatínkem, který už byl zase pryč, "My..." Sice jsem svou otázku začal, ale nedokončil, poněvadž jsem vůbec neměl tušení, na co bych se měl zeptat. I když má situace totiž byla nejasná, nijak zvlášť mě to neobtěžovalo, takže nebyl důvod, proč bych svým dotazem otravoval ostatní. "Jdu š tebou?" zeptal jsem se radši a případně se natočil i jejím směrem, aby bylo naprosto zřejmé, že nepůjdu za taťkou, který už byl kdo ví kde. A pak mi to došlo. Už jsem tušil, co by se mohlo chystat. "Výret!" vyhrkl jsem a plácl se tlapkou do čelíčka. Jak jsem na to jen mohl zapomenout? "Jdem výret!" oznámil jsem mamce a dokonce se už už chystal radostí poposkočit, ale pak mi to přišlo jako příliš přehnaná reakce, na kterou jsem byl ještě ke všemu dost líný. Jdem na výlet! zaradoval jsem se teda v hlavě a mamce věnoval polovičně znuděný výraz, skrz který nenápadně prokukovalo čiré nadšení.

18

Můj nápad s kousanou nikoho moc neoslovil, což bylo samo o sobě dost nudné a vlastně ani nepřekvapující, když můj nápad nemohl úplně mluvit, ale naštěstí mě alespoň neokřikovala mamka, že si žeru vlastní tlapu, jako to udělala u Raystera, poněvadž kdyby to udělala mně, hanbou bych se propadl, i když asi ne úplně, protože tady, na kamenné podložce schované za vodopády, se asi jen tak propadnout nešlo, a když už, tak spíš potopit, poněvadž jsem tušil, že i někde kolem by mohla být voda. Naštěstí místo jakéhokoliv propadnutí přiběhl taťka. "Čáf!" pozdravil jsem ho a nadšeně se zazubil na Raystera, jestli si všiml, že jsem tatínka pozdravil tak, jako Rayster zdraví mě. Byla to taková má chytrá a nenápadná legrácka. Jenže oba rodiče pak začali děsně moc mluvit a já sotva stíhal poslouchat, takže mi nezbývalo nic jiného, než se svalit mamce do klína a nudit se. Vopruz, přimhouřil jsem očka a ani se neobtěžoval nastražit ouška, když tatínek říkal něco o ještěrkách. Koneckonců, o těch jsem už věděl docela dost, a na mou omluvu, ani už jsem si nevzpomínal, že tatínek čelil nějakému extra nebezpečí. A taky, nějaké smečky, na to byl můj rozum krátký.
Občas jsem teda vyplázl provokativně jazyk na Heather a doufal, že si toho nikdo nevšimne. A pak, pak se konečně něco začalo dít! Ha? fascinovaně jsem vypoulil oči, když taťka znovu odešel z úkrytu, a sám neohrabaně vstal na všechny čtyři, abych ho mohl následovat. "SkRrček š tebou!" zazubil jsem se na mamku a povzbudivě do ní drcl hlavou, snad abych jí taky pomohl vstát na tu výpravu, co už jsme pěkně dlouho chystali. "Půjdem výret?" zeptal jsem se pro jistotu, aniž by mě nějak zvlášť zajímalo, kam půjdeme, a přímo dospělácky prošel vší tou vodou ven za tatínkem.

// Kaskády

"Vyšvětri!" požádal jsem ji tedy a posadil se přímo před ni, připraven si vyslechnout pohádku. Jenže jí se asi nějak nechtělo, protože na mě vyplázla jazyk a zmizela. Už už jsem po ní chtěl začít volat a hledat ji, když se takhle ztratila, ale dříve, než jsem dokázal vymyslet, jak tu paní vlastně oslovit, zmizel jsem taky. Stejně jako můj drahý druhý zub.

Prý to bylo už příliš dlouhé :D

2. zoubek

Objevil jsem se na naprosto novém místě, které by rozhodně mělo vypadat už povědomě, ale nějak se mu nechtělo, nebo nevím, protože to prostě dopadlo tak, že jsem vůbec nic nerozpoznával. Celá krajina se vlnila a já na ni fascinovaně zíral, jako kdyby to bylo poprvé. "Ale ne," ozvalo se křoví přede mnou, čímž si plně získalo mou pozornost. "He?" zeptal jsem se ho a zmateně přimhouřil oči, abych mohl prokouknout, jak je možné, že křoví mluví. Po nějaké chvíli se ale ukázalo, že nemluvilo křoví, ale něco z křoví, konkrétně... "Mamka!" zaradoval jsem se a okamžitě se k ní rozeběhl, jen abych se mohl přitisknout k jejím nohám. "Proč zrovna já, do háje," zabrblala mamka a já na ni překvapeně vypoulil oči a pootevřel tlamičku. Opravdu mě zajímalo, co se jí stalo, že chtěla do háje. Vždyť tady to bylo mnohem hezčí než v nějakém háji. Protože mě nenapadal jediný způsob, jak ji uklidnit – ne že bych nad ním přemýšlel –, tak jsem se na ni jen přihlouple usmál a začal si olizovat čumák, který, když jsem se na svou maminku zaměřil, u ní nějak chyběl. Místo něj tam byl... "Ty zase vidíš zobák? Do prčic. Strč si ho někam," zaúpěla mamka a už už to vypadalo, že se jí nálada zlepší, poněvadž se začala nadechovat, jako kdyby chtěla říct, co ode mě potřebuje, ale já ji nepustil ke slovu, protože prohlásila, že mám její zobák někam strčit, a toto přání muselo být splněno. Rychlostně jsem vyskočil po jejím zobáku, stejně jako kdysi dávno po světlotečce, a štěstím bez sebe se do něj zakousl. Jenže ať už jsem tahal jakkoliv, zobák se nechtěl hnout, natož se někam strčit. "Jdi!" zavrčel jsem na něj a začal s ním ještě o něco více cloumat, ale s ním vůbec nic nešlo dělat.
"Hele, mladej. Mohl bys... já nevim, trochu zachovávat osobní prostor? Podle nových nařízení nemáme být brutální, tak... kdybys byl od tý lásky a pustil mě," zabručela mamka a já si byl celkem jistý, že tohle by mamka nikdy neřekla, ale i tak jsem pustil. Rozhodně ale ne proto, že by si to nemamka přála! Jen se mi to hodilo, abych si ji pořádně prohlédl a přišel na to, co je s ní špatně. Neseděl mi na ni třeba ten zobák, ale copak jsem ji mohl soudit jen podle něj? "Mami?" zkusil jsem tedy kontrolní otázku a podezřívavě na zobákovlčici přimhouřil očka. Taky říkala něco o tom, že mám být od lásky, a to by mamka taky nikdy neřekla, protože milovala tatínka. "Proboha. V tý tvý hlavě je pořádnej mrdnik," odpověděla mi nemaminka a protočila znechuceně očima. "MRRRRdnik!" zopakoval jsem po ní a šťastně se zazubil. Netušil jsem, co to je a proč to mám v hlavě, ale znělo to opravdu pěkně. "Tak koukej. Já nejsem tvá máma, jo? Tohle se ti zdá. Spíš. A já jsem zoubková víla. Zoubková víla, co chce tvůj zub. To, že vypadám jak tvá máma, je tvoje vina, ne moje. Takže zapoj mozek a tu věc, čemu ostatní říkaj představivost, a naprav to! Nebo to uděláme tak, že si vezmu zub a ty dáš pokoj, jasný? Máme před sebou ještě několik setkání, tak... by bylo super, kdybys nebyl tak pitomej." Nemaminka mi mluvila do duše a na jejích očích (rozhodně ne ale na čumáku) bylo vidět, že jí opravdu hodně záleží na tom, abych pochopil to, co říká. Jenže to jsem úplně nedokázal. Jak bych taky mohl, když začala s tím, že se mám koukat, a neřekla, kam? "Kam!" vykřikl jsem proto otázku nezbytnou pro své pochopení a s tou největší pozorností dál upíral pohled na nevlčici, která se mnou začala ztrácet trpělivost. "Kam? Děláš si ze mě- ty jsi- jseš hluchej? Do háje!" Mamka nebo nemamka, tahle vlčice nevlčice se pořádně zlobila. Tyčila se nade mnou a já si byl téměř jistý, že její zobák rudne vzteky. Na druhou stranu, konečně se mi taky dostalo odpovědi. Kam, do háje, zopakoval jsem si v hlavičce a s úsměvem chápavě přikývl. Jestli jsem měl ale koukat do háje, znamenalo to, že nejprve k nějakému musím dojít. "Jdu," oznámil jsem a už už se svým hrdým a valivým krokem vydal do háje, jenže nějaká cizí tlapa, co nakonec byla teda taky mamky nemamky, mi zabránila v cestě. "Kam si myslíš, že jdeš? Podívej se, malej. Nebo ne, nikam se nedívej, blbečku. Prostě... pootevři tlamičku a já ti všechno vysvětlím, ano?" Ta paní se tvářila najednou docela přátelsky a připadalo mi, že by nebylo správné přijmout takovou nabídku, takže jsem udělal přesně to, co si přála. Pořádně jsem otevřel tlamu, aby věděla, jak to dělají velcí kluci, a vycenil na ni zuby. To se jí asi muselo hodně líbit, poněvadž mi okamžitě jeden vzala. Trochu jsem vykníkl náhlou bolestí, ale jakmile byl zub a tlapa nemaminky venku, bylo všechno v pořádku. "Vyšvětri!"

17

Veledůležitě jsem se uculil, když mě vlastně mamka i Heather přiznaly, že jsem jim právě zachránil život. Vřele mi poděkovaly, že jsem se o ně tak hezky postaral, a dovedl je až sem, do našeho úkrytu, který byl sice rozbitý, ale za to jsem nemohl. To byla chyba toho úkrytu. Já jen zachraňoval a vedl. Alespoň tak jsem to pochopil. Heather se navíc ještě vyptávala na tatínka, jako kdyby nechápala, že je tu s námi. Nechápavě jsem se rozhlédl po svém okolí, abych ho vyhledal a ukázal mu, že jsem ho našel, jenže... on tu vůbec nebyl. "Cooo," nechápavě jsem hlesl a pootevřel překvapeně tlamičku. Kam šel? Zamračil jsem se a uraženě si sedl hned vedle Raystera, který se už pomaličku jako správný kamarád začal probouzet.
A taky měl jako správný kamarád pořádný příspěvek do diskuze. Chtěl shrnout všechno, co se událo. Jenže já sám moc nevěděl, když se ukázalo, že tu s námi táta není. Teda, náš táta, poněvadž Rayster byl jen kamarád, ne brácha. "Frynn šikovný!" vykřikl jsem a hrdě si na to dupl tlapkou do země. To bylo tak jediné zajímavé, co se tu zatím stalo. Ale mému kamarádovi to asi úplně zajímavé nepřipadalo, protože se začal kousat do tlapky. Jenže já na tohle byl připravený. To, že se Rayster začal takhle kousat, znamenalo jen jednu věc. "Koušanáá!" vyhlásil jsem a s širokým úsměvem se mu zakousl do ocásku. Byla to moc chytrá hra.

// Kaskády
16

Dokázal jsem to. Úplně všechny jsem bezpečně dovedl na místo, co jsem si sotva pamatoval. Ani jsem už netušil, proč by bylo mít nějak důležité, že se sem s takovou nutností vracíme. A ani už jsem netušil, proč se sem vracíme. Museli jsme se asi vydat s Heather, mamkou a Raysterem na ten výlet, co jsme plánovali, protože jinak vůbec nic nedávalo smysl. "Co!" vykníkl jsem poněkud srozumitelně a zmateně zároveň, protože i když jsem zrovna vešel dovnitř, nepřestávalo na mě kapat, jako kdybych pořád stál ještě venku. "Rrrrožbitý!" zavrčel jsem na nejbližší kousek kamene a uraženě zavrtěl hlavou. Být rozbitý bylo nudné. "HedrRrrrr, v poho?" zeptal jsem se radši sestry, která vešla do našeho úkrytu za mnou, a pečovatelsky se na ni široce uculil. Já si byl docela jistý, že v poho byla, ale ona měla svou vlastní hlavu a s tím jsem musel počítat, i kdybych zrovna nepočítal. "Mamka v poho!" vykřikl jsem ještě a rázně na ni přikývl. Byl jsem moc rád, že jsme byli všichni společně, a to, že už jsem netušil proč, mě ani příliš netrápilo.

// Mahar

Možná, že se s tatínkovou tlamou prostě bojovat nedalo. Vrtěl jsem se a cukal sebou, občas zamával i nožičkami, aby bylo naprosto jasné, že se mi to nelíbí, ale k ničemu to nevedlo. Dál jsem byl odnášen od nebezpečí, které jsem takhle vůbec nemohl skolit. "Nech!" vykníkl jsem ještě a znovu se pořádně rozhoupal, což i k mému vlastnímu překvapení vedlo k tomu, že jsem skončil zase všemi čtyřmi na zemi. Ha! Nadšeně jsem se na sestru zazubil a už už se natočil směrem, odkud jsme pravděpodobně přišli, připraven vyřítit se vstříc nebezpečí... jenže to by tatínek nesměl nic říkat. Moc nebezpečné zvíře! Vypoulil jsem na něj oči a samým šokem se posadil. Vůbec jsem si nedokázal představit, jak by nějaké nebezpečné zvíře mohlo vypadat, když jsem ještě nikdy žádné neviděl. Viděl jsem jen mrtvou ještěrku, světlotečky a vlky. A z těch tří bylo naprosto jasné, co je nejnebezpečnější. "JeštěRrrka?" zeptal jsem se a doufal, že jsem se trefil. Sice jsem ji viděl jen mrtvou, ale uměl bych si představit, že bych ji zabil, kdyby byla nějaké extra nebezpečí. Nebo alespoň na chvilku ulovil, když to dokázal i Rayster.
Jenže to už mi byl přidělen další úkol. "Hredat!" odsouhlasil jsem svůj úkol a znovu pořádně vytasil hrudník, aby se na mě tatínek mohl pořádně spolehnout. Ten úkol nebyl zase až tak úplně jednoduchý, protože minimálně na moment mě Heather úplně zmátla, když stála za tatínkovým tělem. Ale nakonec jsem to zvládl. "Našer!" vyhrkl jsem a vítězoslavně se zazubil a přiskočil k Heather, která se ani nijak nesnažila se zase ztratit. To už byl tatínek ale pryč, místo něj tu byla mamka. Nebo tu byla celou dobu? Zazubil jsem se na ni a ukázal tlapkou na Heather. "Mami, našer!" zopakoval jsem i pro mamku, o jejíž přítomnosti jsem si nebyl tak úplně jistý, a Heather nemotorně poplácal po hlavě. Netušil jsem, jestli ji to mohlo bolet, ale rozhodně jsem to tak nemyslel. Já nic nemyslel. "Neukroužneš! Sribuju!" slíbil jsem a svižným pochodem se vydal před sestřičkou, abych jí mohl ukazovat správnou cestu přes kamení. Cítil jsem se jako ten největší ochránce a bylo to mnohem lepší, než sestru jen hledat. "Poď!" povzbudil jsem ji a mamku rovnou taky, protože s Raysterem v tlamě se jí podle mě moc chodit nechtělo. Alespoň jeho jsem povzbuzovat nemusel, protože on byl doopravdický kamarád, co mi nepřidělával takhle v divočině práci.

// Útočiště

Muselo se dít něco opravdu strašně nudného, poněvadž jsem se vůbec neobtěžoval dávat pozor. Heather se chtěla všem zalíbit, mně se zase nelíbila ta Skyl a Rayster, můj zatím nejlepší kamarád, jen taky prohlásil, že je to celé nuda, což byla taky opravdová nuda. A navíc usnul. Rozzlobeně jsem se na něj zamračil a šťouchl do něj tlapkou. "Nešpi!" přikázal jsem mu a rázně se vedle něj posadil. Bylo zdrcující, že ti, co měli spát, nespali, a ti, co si neměli ani lehnout, se tu uprostřed všeho nudného rozvalovali. Hloupý, pomyslel jsem si pro sebe a protočil unavenýma očkama.
Pak jsem musel nějakou dobu zírat do prázdna, protože najednou se ukázalo, že se k nám tatínek vrátil, a ještě říkal, že je tu něco nebezpečného. "Nebežpečíí!" vydechl jsem s pootevřenou tlamičkou a fascinovaně na tatínka koukal. Konečně něco zajímavého! Nebo alespoň nenudného. "PoRrražím!" slíbil jsem a vytasil svou hruď, aby rodiče věděli, že se na mě můžou naprosto spolehnout. "OchrRáním i HedrRr," dodal jsem a usmál se na sestru, aby se necítila nějak ohroženě. Navíc to znělo jako dobré předsevzetí a jako ještě lepší důvod, proč mě nechat se s tím novým nebezpečím utkat na život a na smrt. "Nejsšem mRrrně!" zaprotestoval jsem ještě a už už se chystal vrčet, jenže z mého hrdla se ozvalo jen pár podivných zakňučení, protože tou dobou už jsem se vznášel v taťkově tlamě. Co? Vypoulil jsem oči a chvilku se jen bezvládně rozhlížel. I z takovéhle výšky všude bylo bahno. A někde v tom bahně muselo být nebezpečí. "PoRrražím! Šám!" protestoval jsem a začal se tatínkovi v tlamě co nejvíce vrtět, jen aby mě mohl pustit na zem. Koneckonců, jak jsem měl asi tak bojovat s nebezpečím ve vzduchu? Ve vzduchu přece žádné nebylo.

// Kaskády

Bránil jsem rodiče, co to jen šlo, přímo před tou vlčicí, co se představila jako Skyli. "SkyRri!" zaburácel jsem a vztekle zavrtěl hlavou, aby se ani neopovažovala popojít k nám blíže. Vypadala velmi podezřele, obzvlášť, když tu takhle chodila a pokládala podivné otázky. A nakonec vypadala ještě podezřeleji, když o ní Heather začala mluvit, jako že nenatáhla bačkory. Samou fascinovaností jsem si musel sednout na zadek. "Můj vrk?" vydechl jsem a překvapeně pootevřel tlamičku. Musel to být on. Ten, po kterém se tak dobře šplahlo a po kterém jsem pak šplhat vůbec nesměl. "Můj vrk!" vyhrkl jsem a nadšeně se zazubil. To bylo ale pěkné shledání. Jen ne tak úplně, když původní podoba mého vlka byla ta tam. Zklamaně jsem našpulil tlamičku a podíval se na mamku, jestli by s tím náhodou něco nemohla udělat. Jenže ta se bavila se vším možným, jen ne se mnou. Musel jsem teda celou situaci vyřešit sám. "Rehni!" vykřikl jsem příkaz a ukázal na svého vlka. Byl můj, takže mě rozhodně měl poslouchat. A kdyby neposlouchal, doufal jsem, že to zafunguje alespoň na Raystera, protože to by bylo taky moc pěkné.
Pak konečně mamka začala mluvit o něčem, s čím jsem naprosto souhlasil. "Močááry nuuuuda!" zasténal jsem a vyčerpáním se svalil na mamčinu tlapu. Hodlal jsem na ní ležet, dokud se celá naše situace nezlepší, a občas si jen tak hrábl do bahna, aby ten čas utíkal trochu rychleji. Ne že by teda utíkal doslova, protože kdyby jo, rozhodně bych se k němu přidal.

Nebyl jsem růžový, takže mamka si mě s tím prasetem musela nějak splést. A vůbec ji nezajímalo, co jsem říkal! To mě doopravdy urazilo, protože to vypadalo, že se vůbec nikdo o nic, co dělám, nezajímá. Až na Raystera. Šťastně jsem se z mamky sevření zazubil na svého černého kamaráda a nepatrně zavrtěl ocáskem. "Pudem pRrryč!" oznámil jsem mamce a začal se osvobozovat z jejího obejmutí. "PRrrRyč tady!" odkýval jsem jí a spokojeně se vyřítil za Raysterem.
Bylo naprosto fér, že mi dospělácké povídání bylo pro jednou ukradené. A Heather taky, protože jsem jí pořád ještě neodpustil, že mě považovala za ťulpase. Čistě z protestu jsem se opatrně zakousl do ocasu mého kamaráda. Chutnal jako hlína a můj nezájem. Jenže ani ten jsem si moc dlouho neužil, poněvadž k nám přišel můj nalezenec. "Vrk!" vykřikl jsem na něj a fascinovaně pootevřel tlamu, takže Raysterův ocásek byl ten tam. Nebo to taky nebyl můj vlk, protože ten můj jen ležel a nic nedělal, a tenhle chodil a mluvil na rodiče. "Ne," hlesl jsem překvapeně a zavrtěl na Raystera hlavou, aby si nemyslel, že je to můj vlk, když úplně jasně nebyl.
A mamka na toho vlka byla naprosto naštvaná, což bylo matoucí, protože ten vlk řekl, že jsme úžasní. Takže nejsme? ukřivděně jsem nakrčil tlamičku a sledoval mamku, co bude dělat dál. A vůbec, co já bych měl být na straně nějakého vlka, jen proto, že to není ten, co jsem ho našel na zemi, a ještě mě chválí? Co nejdrsněji jsem se dopotácel k mamce přední noze, opřel se o ni bokem těla a výhružně vycenil zuby. Taky jsem se zhluboka nadechl, abych mohl něco říct, ale vůbec mě nenapadalo co, tak jsem to zakryl rozzuřeným zíváním. Ohlédl jsem se na Raystera, jestli se náhodou nepřidá k mému výhružnictví, a povzbudivě se na něj usmál. Nejlepší by bylo, kdyby sem přišel a pošeptal mi něco drsného, co bych neznámému vlkovi mohl říct z vlastní hlavy.

"Já mám i přŘední!" zaburácel jsem, celý rozzlobený z toho, jak špatně Rayster radí. On měl možná i dvoje zadní, ale já, se svým odlišným rozpoložením končetin, jsem byl naprosto ztracen. "Nejde!" kníkl jsem, když mě začal Rayster ještě popohánět, jestli už jako jsem, a já rozhodně ještě nebyl, ale co jsem měl dělat? Ze všech sil jsem se z boku převalil na bříško a všechny nožičky pořádně natáhl, abych o nich měl lepší přehled. Zadní, přikázal jsem jim a ony vstaly, takže během okamžiku byl můj zadeček nahoře a já byl znovu v úplně stejně prekérní situaci, jako jsem byl předtím. Jenže tentokrát jsem místo hlavy použil ty přední, které Rayster neměl, a dočkal se úspěchu! "Ha!" vítězoslavně jsem zvolal, ale už tu nebyl nikdo, kdo by to ocenil. "RrrayšterRRe?" vykřikl jsem a začal se všude rozhlížet. Všude byl jen les a bahno, všechno nudné, ale můj kamarád, který, co se týče zábavy, docela ušel, byl ten tam. Ale to nevadilo, poněvadž vzpomínky na něj se mi už nyní pomalu vytrácely z hlavy. A tak, když už jsem vstal, jsem si zase sednul. Znuděný. Přimhouřil jsem oči a začal se nimrat tlapkou v bahně. "VoprRuž," zaprotestoval jsem a bahnem, co mi zůstalo na tlapce, začal mávat všude kolem. Vyrobil jsem létající bahno! Nějaké přistálo na stromě, skoro jako pták, jiné na zemi, protože šlo zpátky domů, a jiné... "RrrayšterRRR!" nadšeně jsem se zazubil na vlče, které se odnikud přiřítilo zpátky. "Čááfff!" zopakoval jsem jeho pozdrav a popadl do tlapy další bahno. To, co jsem objevil, si žádalo názornou otázku. "Koukej!" přikázal jsem mu a rázně s tlapičkou škubl, aby se bahno pořádně rozletělo. Škoda jen, že se to nepovedlo, a většina mého pokusu o machrování skončila přímo na mě. Nezbývalo mi nic jiného, než předstírat, že se nic nestalo.
Nenápadně jsem pokukoval všude a doufal, že si toho můj kamarád opravdu nevšimne. A opravdu! Úplně to musel přehlédnout, protože začal mluvit o nějaké kousané. Překvapeně jsem na něj vypoulil oči a s pootevřenou tlamičkou zavrtěl hlavou. Naštěstí mi Rayster téměř okamžitě vysvětlil pravidla, která nebyla nijak složitá. "Aha," hlesl jsem a ještě chvilku nejistě pozoroval, co černý vlček udělá. Jakmile se ale pustil do své tlapky a já ho sledoval už nějakou dobu, začínal jsem v tom mít jasno. Během okamžiku jsem přiskočil k jeho druhé tlapce a taky do ní začal kousat, úplně stejně, jako to on dělal na té druhé.
Bohužel jsme nemohli rozsoudit vítěze, poněvadž během okamžiku u nás byla celá má rodina a já dostal pořádného sprda. "Are nešpad!" zaprotestoval jsem a začal zběsile se zamračeným výrazem vrtit hlavou. "A RrayšterR vyžná!" dodal jsem a na svého kamaráda se pozbudivě usmál, aby nebyl smutný, že to taťka řekne Baště. Ona si stejně myslela, že jsem nádherný, takže by to Raysterovi určitě brzy odpustila. Jakmile se ale do mě pustila i Heather, pořádně jsem se naštval. "Ty ťurpas!" oplatil jsem jí, aniž bych moc tušil, co to je, a znovu věnoval pohled černému vlčkovi, aby se přidal na mou stranu. Jenže všechny protesty byly marné, protože během okamžiku jsem letěl jak bahno z tlapy přímo do máminý náruče. Ta se alespoň ptala nějak hezky. Začal jsem přikyvovat a nechal její jazyk, ať všechen sajrajt odnese pryč. "V bahně vyvárel!" oznámil jsem spokojeně a škodolibě se na Heather ušklebil, aby věděla, že jsem lepší, protože už jsem podnikl dobrodružství a máma mě za to ještě takhle mazlila. "Mami! Tohre RrayšterR! Kámoš! Chytari švětrotečky! Špoušty! A kámoš v ježeře, are RrayšteRrrr repčí!" žvatlal jsem celý příběh a doufal, že to mamku alespoň trošku zaujme. Ale to, že vypadám jako prase, mě pořád trošku zmátlo, takže když mi přišlo, že se nikdo nedívá, podíval jsem se na srst, abych se ujistil, že tam je a že nejsem růžový.

// Jezírko Lavender

Kdesi uprostřed našeho loveckého honu na světlušku se z něj stal závod, protože to řekl Rayster. Jeho jméno se mi moc líbilo, mělo přesně to, co moje postrádalo. Pořádné r. "RrrayšteRRRRR!" volal jsem, zatímco jsem se řítil vpřed, a varoval všechny, co by mi případně mohli vstoupit do cesty, aby pořádně uhli, jestli nechtějí skončit jako můj brouček. Totiž Raysterův. A nebo jako moje ještěrka. Kterou jsem si omylem nechal u taťky. "RrrayšterrR!" radoval jsem se a přidal se k hihňání svého kamaráda. Taky jsem měl pořádnou radost! Hlavně proto, že ať už náš závod měl končit kdekoliv, vyhrál jsem.
Možná bychom závodili věčně a nikdo by nás nemohl zastavit, protože by ani jednoho z nás nenapadlo, kde by mohl být cíl, ale naneštěstí se mi povedlo narazit do stromu, který můj běh možná předčasně a možná opožděně zastavil. Byla to pořádná rána! Musela být, protože jsem mrkl a byl jsem svalený na zemi, zatímco všechno bylo najednou nějak rozmazané. "PrRvní?" zeptal jsem se Raystera a zmateně se po něm začal ohlížet, aby uznal mé vítězství. I když asi to nebylo úplně potřeba, protože bych si ho při nejhorším uznal i sám. Ale i tak bych Raystera rád našel, protože byl můj nejlepší kamarád. "Ještě?" dodal jsem další otázku, aby se to dalo počítat jako povídání si, a nemotorně se začal drápat na všechny čtyři. Netušil jsem, jestli vstát nejprve na přední, nebo jestli na zadní, takže jsem zkusil od každé jednu a podepřít se hlavou, která se celá točila. Nikdo mi nikdy neřekl, jak bych měl vstávat, když spadnu, takže jsem na to musel nějak přijít sám. A já na přicházení zrovna nebyl. "Pomoč!" přikázal jsem svému kamarádovi, kterého jsem jen matně viděl skulinkou mezi mýma zadníma, a svalil se jak mrtvý brouk na bok.

Asi jsem musel ale dupat příliš nahlas, poněvadž vyplašená světlotečka rázem zmizela. Zklamaně jsem se ohlédl na taťku, který mě ještě před chvílí chválil, co na to jako říká, jenže on byl nějak zaměstnaný vysvětlováním, co je nějaká ještěrka mladíka. Zmateně jsem se k němu vydal v domnění, že by se mohlo vysvětlit třeba úplně všechno, co se tu děje, jenže... ono ne. A navíc to byl zase ten vlček, co se nijak nejmenuje. Otráveně jsem protočil očima, ale poklidně jsem se posadil vedle něj. Samozřejmě proto, abych počkal, až se zase objeví má světlotečka. Rozhodně jsem o něj už neměl zájem, když on o mě taky ne. Minimálně jsem o tom byl přesvědčený, dokud mě nepozdravil. "NaždaRrrr!" zaráčkoval jsem na něj a radostně se zazubil, protože jsem právě našel svého prvního kamaráda. Heather se nepočítala, protože ta moje kamarádka být musela a stejně jsem ji moc neměl rád, protože ji už měl radši taťka. "FrRynn!" oznámil jsem mu znové své jméno, pro případ, že by zapomněl a nenápadně se přiklonil k ještěrce, abych si ji mohl lépe prohlédnout. Byla úplně ožužlaná a tak trošku tuhá, ale taky to byl první dárek, co jsem kdy dostal, a hodlal jsem si ho nechat navždy. "Čkej!" přikázal jsem vlčeti a rozeběhl se hledat svou první světlotečku, která se stále někde musela válet v blátě. Přeci jsem mu musel taky dát dárek! Jinak by to bylo naprosto nefér, což jsem nejspíš neměl rád. Hledal jsem všude, kde jsem jen mohl, a na moment mou pozornost odlákala nová světlotečka, ale nakonec jsem uspěl. Můj brouček tu stále byl, zabořený bezmocně v hlíně. "DobRrý!" zaradoval jsem se a popadl broučka i s trochou zeminy mezi zuby.
"Na!" vykníkl jsem a položil broučka přímo před černovlčka, zvědavý, jestli mu taky dělá můj dárek radost. Ten ale začal mluvit něco o světlomnohonožkách, a to si teda určitě musel poplést, protože já mu přinesl světlotečku. Nebo taky brouka. "BRrrrouk!" vysvětlil jsem mu s patřičným přízvukem na r a trochu se narovnal, aby pochopil, že jsem ho ulovil já. Vlček se ale narovnal taky, aby mi ukázal, kolik jich už má v bříšku. "Špoušty?" fascinovaně jsem na něj vypoulil oči a pootevřel tlamičku. Jeho břicho muselo být opravdu velké, s tím jsem vůbec nemohl soupeřit. "Já víč špoušty!" zahřměl jsem a vytasil své bříško ještě více, aby mě můj nový kamarád respektoval. "Urovím víč!" oznámil jsem mu a ukázal na nejbližší světlotečku, která kolem nás poletovala. Tohle byla válka, kterou jsem musel vyhrát. Okamžitě jsem se za tečkou rozeběhl, připraven ji chytit. Koho zajímalo, že jsem se omylem zase vrátil do močálů.

// Mahar

"Nudááááá!" vykníkl jsem dotčeně ještě jednou, když se taťka pustil do vysvětlování něčeho, co by mě třeba i zajímalo, ale nehodlal jsem to poslouchat, když to bylo jen mezi ním a Heather. Ostatní vlčata se radovala mezi sebou a tím zrzavým, co jsem ho vůbec neznal a ani znát nechtěl, takže jsem opravdu neviděl jinou možnost, jak situaci vyřešit, než se otráveně natáhnout a protáčet očka. Navíc, taťka říkal snad něco o tom, že můj kamarád v jezeře neexistuje. To by byl doopravdy skandál, poněvadž by to zajímalo, že čekám úplně zbytečně a že žádné kamarády nemám. "Nuda!" vykřikl jsem ještě jednou a rázně si dupl, částečně ve víře, že si mě někdo všimne alespoň tentokrát.
Jenže nevšiml. Možná to mělo co dočinění s tím, že měl taťka na starost příliš mnoho vlčat, nebo to možná bylo způsobené tou tmou, ale co jsem já byl zač, abych věděl, co za co může. Mračil jsem se, jak jen to šlo, aby mě taťka už nepřehlížel, pořádně dlouho. I když nám sliboval nějakou korunku za to, že budeme potichu či co. "Neci," zaprotestoval jsem a prudce zavrtěl hlavou. Možná bych vrtěl hlavou i pořádně dlouho, kdyby všechnu mou pozornost náhle neupotala taková svítivá šmouha, co se vznášela přímo nade mnou. He? Fascinovaně jsem ji pozoroval a vůbec nedokázal přijít na to, co by to mohlo být. Kdo měl tušit, že už to taťka říkal. Tečka kolem mě udělala několik koleček, takže jsem po ní zoufale natáhl tlapičku, abych ji mohl sejmout, ale marně. Ta tečka byla pořádně fikaná. Zrovna, když jsem ji málem zasáhl, udělala nějaký zajímavý oblouk a úplně mě překvapila. Konečně něco nenuda! Nadšeně jsem se zahihňal a napřáhl se po tečce znovu. Musel jsem ji přeci chytit! Poletovala tu a provokovala mě! A vždycky, když jsem ji měl už už na dosah, začala provokovat ještě více. Ne že by teda její neustálé následování mohlo být nudné! Občas jsem po ní i nemotorně skočil, protože mi to připadalo jako to nejlovečtější řešení, ale tečka se pokaždé nedala. A pak, jednou, když už jsem ani netušil, že by mi to mohlo vyjít, jsem vyskočil a čapnul ji do zubů. "Mám!" vykřikl jsem a chystal se vypnout pořádně hruď, aby bylo jasné, že jsem šikovný, ale tečka na to, jak vypadala ve vzduchu hezky, nepříjemně lechtala. Jako kdyby se z mé tlamy snažila osvobodit! "Tfuj!" vyhrkl jsem nakonec a celou tečku znechuceně vyplivl. Dopadla na zem společně s několika mými slinami, ale... něco s ní nebylo v pořádku. Vypadala málo tečkovitě. "BrRrouk?" zeptal jsem se jí, ale ona se jen se svými náhlými nožkami a křidélkami a bez světla svíjela na zemi. Už vůbec nebyla zábavná. Zmateně jsem se rozhlédl po okolí. Skoro mě i zajímalo, co dělají ostatní, ale... pak jsem zahlédl další světlotečku! Jé! Vesele jsem se zazubil a rozeběhl se za další, zatímco svou první jsem bez jediného povšimnutí zašlápl.

// Mahar

Ten náš výlet na lov vlastně vůbec nevypadal dobře. Černý vlček mě sice rozhodně musel vnímat, protože se vydal za námi, jak jsem mu nakázal, ale že by se představil? To ne. A nejhorší na tom bylo, že i kdyby se nijak nejmenoval, já nebyl ten, kdo by mu byl schopný vymyslet jméno. A taťka mi taky tvrdil něco o jménech, ale vůbec jsem nechápal, o co mu jde. "Frynn!" zopakoval jsem tvrdohlavě po něm a přestal jít přímo za jeho ocasem. To, že se mu nelíbí, jak říkám svoje jméno, se mě naprosto dotklo. Nehodlal jsem se už ani pohnout. Žádný lov nebude, poněvadž já se s nikým nebavím. "Neka!" vykníkl jsem a odvrátil hlavičku na druhou stranu, zpátky směrem do močálu, k mamce. Ta by mě vzala na mnohem lepší lov, tím jsem si byl jistý. Jenže já byl tady, uprostřed nějakých fialových květin, co se taky hnedka okoukaly, a nemohl jsem trefit domů. A taťkovi na mě vůbec nezáleželo, ani moje jméno se mu nelíbilo! Byla to opravdu zoufalá situace.
Ale naštěstí jsem na ni rázem zapomněl, když mě Heather zavolala. "HedrR!" zavolal jsem na ni zpátky a nadšeně se za ní rozeběhl. Copak asi našla? Něco zajímavého? Něco velkého? Dalšího vlka! Nemohl jsem se dočkat, až ho uvidím! Moc! Jenže pak jsem si vlastně vzpomněl, že jsem drsný. Takže úsměv se hnedka změnil ve výhružné mračení a valivý běh ve velmi jistou chůzi. "HedRR!" zabručel jsem znovu a s rádoby obtěžováním se nahnul nad hladinu jezera. "No jo!" vydechl jsem a překvapeně vypoulil oči. Byli tam dva vlci. A jeden z nich mi byl nějaký povědomý. Nejistě jsem se podíval na Heather. Ne, ta ho taky určitě nezná. Zmateně jsem zavrtěl hlavou, zatímco se Heather z nějakého podivného důvodu pustila do šťouchání do vlků naproti nám, a jakmile jsem se k nim vrátil pohledem, opravdu tam nebyli. "To ne," zoufale jsem si povzdechl a smutně se přímo na břehu rozvalil. Teď se mi zas nikdo věnovat nebude. Nebylo to vůbec fér. Já se věnoval úplně všem, ale mně všichni jen říkali, jak se jmenuji, a nic víc. "Počkám," slíbil jsem kamarádům z jezera a nehodlal se ani přiblížit k sestře a ostatním vlčatům, co se chtěla něco naučit od mého taťky. "Nuuuuudáááááááá!" zavolal jsem k nim a schoval hlavu mezi tlapky.