Gallirea - Příspěvky uživatele

// Sopka Fëlga'Tarátar
// Honěná s Lylwelin #2

Mamka má babu! Mamka má babu! Mamka má- mamka- Byl jsem radostí bez sebe, než jsem si uvědomil, že takový vlastně být nemůžu, poněvadž hraní her je pro úplná prťata. Jako Heather, odfrkl jsem si a za funivého běhu se na svou sestru odsuzovačně zamračil. Vypadala pořádně spokojeně. Prtě! To já, já jsem velkej! Pokusil jsem se během svého řítění i narovnat, aby se neřeklo, že jsem snad malý, a schoval všechno své radostné chichotání za ještě větší funění. Schovku bych si taky zahrál rád! uculil jsem se a v okamžiku zapomněl na své rozhořčení ohledně dětinskosti. Však jsem byl taky ve schovávané šampion! Ne teda, že bych to snad někdy zkoušel, ale opravdu jsem připravený byl! Naprosto! Mohl jsem vyhrát a taky... jedině vyhrát. "Mamiii, veduuuu!" zahulákal jsem s co nejmenším nadšením a hrdě několikrát zamával ocáskem. Ale teda, bylo to náročné takhle vést. Heather vypadala, že každou chvíli babu dostane, a to znamenalo, že budu v ohrožení. Teď to bylo vlastně úplně v pohodě, protože kdyby mi babu chtěla dát mamka, tak bych jí jen oznámil, že se oplatky nepečou, ať už to znamená cokoliv, a vyhrál. Ale takhle, takhle to bylo nebezpečné. "Ne HedRrR!" zavolal jsem teda na sestru, aby se ani nezkoušela té baby, co má mamka, dotýkat, a rozeběhl se z posledních sil ještě o něco zběsileji. Kdo měl tušit, že rovnou do smečkového lesa.

// Borůvkáč (přes Východní Galtavar)?

// Řeka Kiërb (přes Úkryt)
// Honěná s Lylwelin 1

Vyčerpaně jsem vydechl, když jsem se objevil na druhém břehu řeky. A co víc, na divně černém kopci. "ČerrRRný!" dostal jsem ze sebe fascinovaně a zavrtěl hlavou, zatímco jsem se pustil do zkoumavého šťouchání do kamene. Do kamene! uvědomil jsem si a pootevřel samým překvapením tlamičku ještě o něco více. "ČerrRRný kámen!" oznámil jsem mamce a celý hotový se rozvalil přímo tam, kde jsem stál. Hezky to hřálo, takže jsem se jen spokojeně usmál, i když jsem vůbec netušil, jak toho takový kámen mohl docílit. Uculil jsem se a přitulil se ke kameni ještě více, zatímco mi z tlamy začaly téct sliny blaha. Pěkný kámen, ocenil jsem ho ještě jednou a každým momentem měl usnout, kdyby... se ke mně nepřiřítila Heather s tím, že mám babu. "Nemám," zaprotestoval jsem šokovaně a vypoulil oči na mamku, aby mi dosvědčila, že ji nemám. Jak bych ji asi tak mít mohl, když jediné baby v mém okolí byly právě Heather a mamka? A Rayster být baba nemohl, to bylo vyloučené. Zmateně jsem po sestře pokukoval, dokud mi nevysvětlila, že to není tahle baba, ale že budeme hrát na honěnou. "HrRát!" zaradoval jsem se a okamžitě vyskočil na všechny čtyři, připraven hrát a vyhrát úplně všechno, klidně i tu babu, jenže... jsem měl být drsný. Hned jsem své nadšení zase zakryl rádoby mrzutým výrazem a líně se posadil. Nehrát. Smutně jsem se zadíval na své tlapky a z čisté nudy opět šťouchl do černého kamene, který se nehodlal ani pohnout. Jenže má sestřička se naštěstí nevzdávala. Pořád trvala na tom, že si zahrajeme, což potom znamenalo, že jsem si mohl zahrát taky, ale ještě ke všemu se tvářit, že to dělám z čisté oběti. "Tak jo," odsouhlasil jsem nakonec a veledůležitě, rádoby s co největší námahou, se znovu postavil. Komu dám honěnou? zvědavě jsem se porozhlédl po svých možnostech. Byla tu Heather, připravená utíkat kamsi pryč, a mamka, která moc pohyblivě nevypadala. Nadšeně jsem se k ní rozeběhl, možná až příliš rychle. "Mamiiii!" hulákal jsem, dokud jsem se hlavou nezastavil o její tělo. "Máš!" oznámil jsem jí a s tichoučkým chichotáním od ní zase začal utíkat, jen ať si mamka chytne Heather. Mám to vyhraný!

// Neprobádaný les

// Východní hvozd

Vůbec se mi nelíbilo, že bych nemohl lovit, nebo že by to snad bylo zbytečné. Rozzlobeně jsem se na mamku zamračil. Na tohle by snad nebylo ani, co říct, kdybych nebyl dobrosrdečným vlkem, což jsem rozhodně byl, poněvadž jsem to zdědil po nich. "Někdo jiný bude jíst," zabručel jsem a dotčeně odvrátil hlavičku do strany, protože i když jsem vymysl- udělal takhle dobrou odpověď, Heather to pořád ještě připadalo nemožné. A mamka řekla, že teď ne a že někde jinde. "Tak jo," odsouhlasil jsem a zklamaně kopl do jednoho z malých kamínků tlapkou, dokud neodletěl do řeky. Řeky? Zvědavě jsem zamával ocáskem a nenápadně, aby to maminka s Heather neviděly, jsem se k ní připlížil. Zase v ní byl ten můj kámoš! "Čáff!" pozdravil jsem ho a vesele se na něj usmál. Když tu nebyl Rayster, tenhle kamarád, ze kterého se mi ještě nepovedlo nic vymáčknout, byl taky moc fajn. Dokonce šel vedle mě, po mém boku, když jsem zase utíkal za maminkou! "Mami? Mami! Kámoš!" oznamoval jsem jí a nadšeně u toho poskakoval, alespoň do té chvíle, než jsem si uvědomil, jak nevhodné to je. Ta chvíle uvědomování musela trvat celou věčnost, ale jakmile skončila, mírně jsem zavrtěl hlavou a veškerý úsměv byl z mého obličeje pryč. Možná za tímto náhlým nenadšením byla ještě jedna věc: mamka překročila řeku, jako kdyby nic, a my ji měli následovat.
Vyjeveně jsem sledoval proud, který v mých očích působil jako několik vln tsunami za sebou. "Ne," vydechl jsem a nechal Heather, ať si dělá, co chce, protože já do té vody jít rozhodně nehodlal. "Nejdu," zopakoval jsem a na to si i dupnul. Posadil jsem se a čekal, až se ke mně mamka vrátí, jenže ona... "Mámiiii!" zakňoural jsem, když mi začala mizet z dohledu. Ukázalo se, že pokud nechci umřít sám u řeky, což jsem nechtěl, musel jsem se nějak překonat. Tak jo, nejistě jsem vstoupil do řeky. Voda byla docela teplá! A taky mokrá! To jsem docela ani nečekal. A navíc, což bylo nejvíc šokující, byla i moc fajn! Spokojeně jsem se pustil do přešlapování, jen proto, že se mi líbilo, jak mi z tlapek opadávají kapky, jako kdybych byl pršení, a šťastně se u toho zubil, dokud... jsem najednou nebyl na druhé straně. Neměl jsem nejmenší ponětí, jak se něco tak záhadného mohlo stát, ale byl jsem s tím solidně smířený. "Tak jo," přikývl jsem a jedním mávnutím ocásku se bez vyšších dramat rozloučil s vodním kamarádem, na kterého už jsem stejně dávno zapomněl.

// Sopka

// Řeka Midiam (přes Kaskády)

Když pak řekla i mamka, že jídlem se neplýtvá, cítil jsem se naprosto zrazen. "Nechci jídro, ale rov!" vysvětlil jsem mamce a pokračoval v kamenování, i když teď mi to šlo už mnohem lépe, když jsem neměl tak úplně naději, že půjdeme na lov. A navíc se mi vůbec nelíbilo, že dávala Heather takhle moc za pravdu, poněvadž má sestra se pak tvářila naprosto veledůležitě, jako kdyby snad věděla úplně všechno. A ještě jedno navíc, jako kdyby toho už nebylo dost, mamka řekla, že za Raysterem nejdeme. "Ne?" zeptal jsem se nechápavě a naklonil hlavičku do strany, což se za chůze nedělalo úplně nejlépe, takže jsem nyní za mamkou pochodoval ještě o něco neelegantněji. Opravdu ne? Ale- on je kamarád. Máme jít za ním! Už už jsem se chystal zeptat, proč ne a kam teda jdeme, ale pak do toho přišlo něco mnohem lepšího, co naprosto odvedlo mou pozornost. Vypoulil jsem oči a zcela šokovaně vydechl. Můžeme ulovit něco jiného! Rozzářil jsem se a široce se na mamku zazubil. "Teď?" vyhrkl jsem a naprosto zapomněl, že zmiňovala část "někde jinde". To ale taky vlastně nebyl problém, když jsme nyní neustále výletničili.

// Řeka Kiërb

Jak se ukázalo, tak se mamce mé nápady úplně nelíbily, protože jak lov, tak ráno, byly úplně špatně. Fascinovaně jsem na ni vypoulil oči, když prohlásila, že jsem před chvílí jedl. "Ne, ne! Spal!" zaprotestoval jsem a začal zběsile vrtět hlavou, tak trošku ve víře, že ji to přesvědčí, že musíme ulovit něco nového. Nepřesvědčilo. Zklamaně jsem našpulil tlamičku, když mě namísto na lov poslala ke zbytkům vlkožrouta, který takhle ohlodaný naprosto ztrácel na zábavě. Nuuuudaaaa. Nebudu žrát. A musim? zadíval jsem se tázavě na mamku a v hlavě už si připravoval svůj úpěnlivý hlas, který by nakonec ukňoural snad každého, ale nakonec, nakonec mne napadlo něco úplně jiného. "Urovíme další?" zkusil jsem namísto toho přesvědčivou otázku a tvářit se co nejvíc jako mamka, abychom si dobře rozuměli, s tváří z kamene a supervážně, ale nějak se mi to nepovedlo, poněvadž v očích mi pořád svítily jiskřičky nadšení. Jenže to už se ozvala Heather, že je špatné lovit jen tak. "Není jen tak!" oznámil jsem jí a pořádně se na ni zamračil, protože takhle mi nikdo plány ještě nekazil. Možná až na Raystera, když naposledy nechtěl hrát kousanou. Rayster? "Jdem za RrraysterRrem?" věnoval jsem teda mamce další zvědavou otázku, když můj lov, který rozhodně nebyl jen tak, neprošel, a poměrně vesele cupital přímo za jejím ocasem do neznáma. Možná do neznáma právě za mým jediným kamarádem.

// Východní hvozd (přes Kaskády)

Zdálo se mi něco s mou nemamkou, co mi chtěla vzít zub, ale jakmile jsem se probudil, nepamatoval jsem si vůbec nic. Ne že bych se zrovna pokoušel si vzpomenout. Mamka? uvědomil jsem si a ze všech sil se snažil otočit z boku na bříško, abych se mohl ujistit, že je tu maminka stále se mnou. A s Heather, zamračil jsem se na svou roztomile spící sestru, kterou jsem podezíral z toho, že je oblíbenec naší rodiny. Naštěstí i na tenhle problém jsem brzy zapomněl. "RrRráno?" zaráčkoval jsem proto a nemotorně začal vstávat na všechny čtyři, i když jsem tušil, že ráno asi úplně není, když je taková tma. Ale já vstávat chtěl, takže ráno doopravdy bylo. Šťastně jsem mával ocáskem a pomocí drápků se vysvobodil z mamky sevření. Byl to dlouhý a nevyrovnaný boj, ale nakonec jsem se úspěšně postavil na kamenitou zem, která mě už nudila tak moc, že jsem se na ni ani nepodíval. "Výret!" oznámil jsem mamce a tvrďácky si dupl. Co na tom, že Heather ještě spí. "Ne, rov!" opravil jsem se a ďábelsky se zazubil. Lov lepší!

Mamka rozhodně vypadala, že se ještě zlobí, poněvadž se ani trošku nezatvářila jinak, ale říkala, že ne, a to mi bohatě stačilo. "Tak jo," odsouhlasil jsem její pocity a sladce se na ni usmál. Tím jsem hodlal považovat tu věc za vyřízenou a znovu se pustit do vlkožrouta, i když mé bříško ještě nepřestalo bolet, ale měl jsem smůlu, protože mamka toho chtěla říct ještě víc. Jeee, protočil jsem nad její upovídaností očima a ducl zadkem o zem, aby se mi lépe poslouchalo. Vlastně to nebylo úplně špatné, protože vysvětlovala, že byla naštvaná strachy, že... něco a... něco a taky... asi jsem musel ztratit pozornost. Asi určitě, protože jsem se namísto poslouchání omylem pustil do olizování čumáku a kochání se okolím, ve kterém, jako ostatně všude, byly kameny. Když mamka skončila a vypadalo to, že skončila otázkou, zmateně jsem pootevřel tlamu a věnoval ji ne zrovna duchapřítomný pohled. Eeee... Chviličku jsem ji pozoroval, jak na mě kouká, jak očekává odpověď, a nakonec se rozhodl, že jí nějakou poskytnu. "Tak jo," odsouhlasil jsem znovu a líně si lehl, aniž bych měl nejmenší tušení, o čem jsme se bavili. Totiž, o čem se vlastně bavila mamka, protože o své promluvě jsem docela přehled měl.
Jenže bylo už pozdě v noci a já začínal být unavený. S plným bříškem se stejně nijak výletničit nedalo, a dokonce i Heather to vzdala, takže já musel taky. Spokojeně jsem se rozvalil v mamčině náruči, hezky na záda, s nově získaným pupkem vstříc širému světu a tlapičkami do všech směrů. "DobrrRou," popřál jsem rozespale a během několika okamžiků propadl spánku.

// Šakalí pahorkatina

Po nějaké době, co jsem se pražil (ne úplně doslova) v pohledu mamky, mi došlo (taky ne úplně doslova, poněvadž jsme pořád běželi), že se asi kvůli něčemu zlobí. Neslyšela? "VyhRraj-" chtěl jsem jí to slůvko ještě jednou zopakovat, jenže to už i vykřikla. Celý vylekaný z vyššího hlasu jsem sebou instinkitvně cuknul a maličko se pokrčil. Úplně jsem cítil, jak se mi Heather směje, že zase vyhrála ona. Nefér. To je nefér. Mírně jsem nakrčil tlamičku a netušil, co na to říct. Vždyť jsem jen bránil Heather a pomáhal mamince! Společně bychom je porazili úplně všechny! Vlkožrouty jedny! Zmateně jsem těkal pohledem mezi maminkou a Heather, ale ani jedné obličej se mi teď vůbec nelíbil. I když už bylo pozdě, tichounce jsem přikývl, aby maminka věděla, že budu sakra dělat to, co řekne.
A to se taky stalo! Maminka řekla, že mám jíst, takže jsem okamžitě vystartoval k jídlu a zakousl se do něj. Jedl jsem jak o závod! O závod, který by Heather prohrála, poněvadž jsem byl mnohem větší jedlík. Mamince se to bude líbit, uvědomil jsem si a s novou energií se pustil ještě do většího hltání, i když mě už bolelo bříško. Ale pak Heather prohlásila, že bych toho měl nechat, což bylo docela matoucí, protože jsem si nebyl úplně jistý, jestli bych měl poslouchat sakra i ji. Překvapeně jsem na ni zíral s pootevřenou tlamou, ze které pořád koukal kousek masa i s chlupy, a mírně zavrtěl hlavou. Tohle chtělo pořádný průzkum.
Opatrně, aby si maminka úplně nevšimla, že jsem ji už zase neposlechl, jsem se proplížil až k ní a vecpal se jí pod tlapu, jak už jsem měl ve zvyku. Jenže jakmile jsem ji viděl, úplně jsem zapomněl, že potřebuji v něčem rozsoudit, a jen se k ní opatrně přitiskl. "Zrobíš ještě, mami?" zeptal jsem se a zvědavě na ni pohlédl.

Byl jsem lovec! Málem jsem úspěšně chytil to, co mělo chytit mě! Málem jsem ho dostal, doopravdy. Jenže mamka se najednou celá bála a křičela má jméno. A pak najednou měla vlkožrouta v zubech! "VyhrRráli jsme!" zaradoval jsem se a nadšeně si olízl tlamičku od krve, která na mne dopadla z vlkožroutova hrdla. Jsme tým! Nejlepší! Povýšenecky jsem vyplázl jazýček na Heather, která byla tak připoto, že se ani nehnula od mamky zadní nohy, a už jsem se málem spokojeně rozvalil nad naším úlovkem a pustil se do žrádla, jenže mamka prohlásila, že musíme okamžitě za ní. Teeeď? To je tak blbýýýý. "Ach jooo," zasténal jsem a s politování hodným zklamáním na obličeji se pomaličku rozešel za mamkou, která s Heather utíkala o dost rychleji. "A pRrrooooč?" zkusil jsem ještě zakňučet, abych případně maminku přemluvil. Ale nejspíš marně. "Ach joooo," dal jsem se slyšet ještě jednou a líně a nemotorně se rozeběhl tak, abych alespoň trošku stíhal zbytek skupinky. Ono to teda nebylo tak strašné, být neustále na cestách a výletech, ale zrovna teď jsem si chtěl sednout a zakousnout se do vlkožrouta. A zrovna teď, z nějakého nepochopitelného důvodu, jsme museli okamžitě spěchat. A já přitom nikdy neslyšel, že by se na výletech spěchat muselo! Jenže já toho celkově moc neslyšel.
V takovémhle tempu dokonce ani nebyl čas na pořádné kochání! Jak jsem si vůbec v takové rychlosti mohl prohlédnout kámen? Jen marně jsem pokukoval po kamenech a občas nepatrně zpomalil, dokud... "Mamí!" vykníkl jsem a zoufale k ní doběhl, "Mamí, oni tam jsou!" Byl jsem naprosto udiven, že je jich tu tolik! Jak dlouho už tam asi byli? Sledovali nás? Ale proč by to dělali? "VyhrRrajem," rozhodl jsem a nabídl tak mamince možnost, že bychom tu zůstali a všechny zmlátili na hromádku, nebo do jiného útvaru, a bezstarostně se na ni usmál. Koho zajímalo, že už jsme byli téměř pryč.

// Řeka Midiam

Netrvalo to dlouho a z díry jsem se konečně vyškrábal – jako že ne přímo drápky, ale trošku jinak – do slunečního světla. "NádherrRa!" vydechl jsem a byl rád, že jsem konečně chvilku sám. Nemaminka a liška mne nepronásledovaly, což byla skvělá zpráva. Nejlepší zpráva! Nadšeně jsem se uculil a rozplácl se na zem, která byla až neobvykle příjemná. "No dovol?!" zaburácelo cosi pode mnou a já samým překvapením nadskočil. "Na co si to tady jako hraješ, takhle na mě ležet?" zavrčelo to a já už tušil, co se tu děje. Něco tu nehraje, uvědomil jsem si pohotově a přešlápl z tlapky na tlapku. Naštěstí ten někdo, kdo se na mě zlobil, nebyl vidět, takže jsem si ho klidně mohl i vymyslet. Nic se nedělo! Nejspíš jsem už prostě musel blbnout. "Nesmysl, prosím tě! Na to, že blbneš, jsi přišel sám? Něčemu takovýmu nemůžeš přece věřit!" zahřmělo to pode mnou a já musel uznat, že na tom něco je. "No jo," odsouhlasil jsem a zmateně se zamračil, i když stále úplně nebylo na koho. "Nechci ti kazit posezení, ale mohl bys laskavě uhnout?" zeptalo se to cosi a já byl tak zmatený, že jsem jen přikývl a, i když s nedostatečnou mírou elegance, se líně převalil o trošku vedle.
"No vida!" vykřiklo to cosi a já konečně viděl, co je zdrojem toho záhadného hlasu. Nenápadně jsem sklouzl pohledem na vysezené místo v trávě a tam spatřil... Netušil jsem, co jsem spatřil. "Nepoznáš narvala, amatére?" zabručel takový divně kluzký kámen s rohem a já jen zavrtěl hlavou. "Ne!" vykníkl jsem s naprostou upřímností a snažil se přijít na to, jestli se můj společník náhodou nepřeřekl. Nebo něco nepopletl, poněvadž si přece nic nenarval. Navíc bych přece poznal, kdyby si někdo něco narval, o tom už jsem něco věděl! "NaRrrval?" zopakoval jsem po záhadné kapičce se zubem a netušil, co přesně bych mohl očekávat za odpověď. "NarRval ne, hovado! Narval!" Narval vypadal dost rozzlobeně. Naštvaně! "NarrRval!" zopakoval jsem a nechápal, co jsem teda řekl tak moc špatně. "Neštvi, ty jeden amatére!" vyhrožoval narval a mně se to vůbec nelíbilo. Nelíbilo se mi, jak mě sleduje a jak na mě ukazuje tím zoubkem. Nedávno jsem navíc další zoubek ztratil, takže ten jeho byl extra provokativní. "Neobtěžuj se odpovídat, amatére. Nikdy jsem si nemyslel, že máš mozkovou kapacitu, ty jeden ťunťo s hlavou koňopr-" Na nic jsem nečekal. Narval nenarval, byl na mě zlý a já si to už nehodlal nechat líbit. Naštvaně jsem vyskočil přímo po narvalovi a začal šíleně vrčet. "Nech toho! Nech toho! Nebo tu pojdu!" kňučel narval a já ho ani náhodou neposlouchal, poněvadž byl zlý a zasloužil si, abych ho ulovil.

Kdo měl tušit, že se po návštěvě nemamky objevím zrovna tady. Všude byla tma a já si vůbec nevěděl rady. Celkově jsem vůbec nic ani maličko nevěděl. Takže jsem jen seděl, seděl a seděl. Pak mě to ale napadlo – geniální nápad –, přestal jsem se ihned v čumáku drápat. "HarRó?" zkusil jsem svůj nápad uvést v praxi, a že mi to dalo sakra velkou práci. Ale nikdo se neozval, všude jen nuda. Kdo tohle na mě nastražil, musel být zrůda. Rozplácl jsem se líně o zem a beznadějně zíral. Kdybych nebyl blbeček, Heather bych z celé patálie podezíral. Naštěstí netrvala věčně, viděl jsem světlo na konci tunelu! Jen bylo zrzavé a soutěžilo se mnou v zíracím duelu.
"Harold i tobě, maličký! Vítán je tu každičký!" ozvalo se zvíře přede mnou, blížejíc se chůzí tajemnou. Byla to záhada, byl to trik! Za přerušení nudy dlužil jsem mu dík. Jenže něco na něm nehrálo a nesedělo. Cosi nekalého se tu dělo. "Vrk?" zeptal jsem se pro jistotu, můj výraz patřící velkému idiotu. Udiveně jsem kulil oči a pootevřel tlamu, připraven uvěřit každému klamu. "Vrk, vrk vrků, milý vlku! Nejsem vlk, liška jsem!" prohodil nevlk a mávl ocasem. "Riška?" nechápal jsem celé tohle představení. "Liška, drahý vlku, liška, ta vlk není!" Liška mi vše s ochotou vysvětlila, o svá moudra se profesionálně podělila. Jenže mně to furt nějak nedocházelo, i když vysvětlení pěkné měla. Jakmile však liška můj nechápavý výraz uzřela, s bolestí zaúpěla. "Nejsem vlk, to není žádná věda! Co potkala jsem za idiota, ó, běda! Jsem liška, liška, šelma psovitá! Tahle díra pak má nora nemovitá. Nezvaný host, ten přijde vždycky vhod, však ty, drahý vlku, najdi si východ. Nestojím o potíže, o vysvětlování! Na to tu mám jiné činnosti k mání!" Nevlk úpěl a na zemi se svíjel, jako kdybych za to snad já mohl. "K mání?" špitl jsem proto, neb otázka byla to jediné, nač jsem se zmohl. "Já še žtratir a nemám žub!" vysvětlil jsem situaci na to šup. "Vlku, vlku, to je mi jedno! Do tvé tlamy mi vůbec není hledno! Já tu mám noru a hledám chytrou parťačku! Takže buď zmoudři, nebo dej zpátečku!" Na to jsem neměl vůbec co dodat, sám jsem se nechtěl lišce v noře motat. "Žpátečku," zopakoval jsem proto s přikývnutím chápavým, koneckonců, pracoval jsem s mozečkem nemalým! Začal jsem couvat, krok po kroku, a než jsem se nadál, dočkal jsem se pokroku! "Počkej, vlku, počkej, to já jen tak! Nemusíš chodit, uh... vidíš ten mrak? Bude pršet, zůstaň, schovej se u mě! Postarám se o tebe více než skromně! Budu tě hýčkat, mazlit! Nechceš přeci svou srst tam venku prznit!" Znělo to lákavě, to byl fakt. Málem jsem už uzavřel s liškou pakt. Ale pak jsem si vzpomněl: "Muším jít domů!" A tak jsem šel, i kdyby venku bylo sto hromů. "Ale- ale kampak, kampak, opouštíš mě? Ó, jak můžeš, když neznáš mé břímě! Trpím samotou a sklerózou chorobnou! A ty si jen tak odejdeš, necháš mě tu bezradnou!" úpěla liška za mnou kdesi. A já, neslyšíc její kecy, vydal se zpět na denní svit. Liška si o mně mohla nechat jen snít.

// Řeka Midiam

"Ty jo," vydechl jsem znovu, ještě s o něco větší dávkou údivu, když mi mamka vysvětlila, že jsou kamenožrouti vzácní. "I tak urRovím!" prohlásil jsem sebejistě a znovu vytasil hruď, tentokrát tak moc, že jsem si všiml, že se z toho Heather úplně zajíkla. Taky měla proč, byl jsem okouzlující! Ale pak, pak bylo ještě jedno proč, které trošku překvapilo i mě. Nedaleko před námi se totiž objevilo cosi... úplně nového! "KamenožRrRout?" zeptal jsem se a okamžitě se připravil do útočné pozice. Přikrčil jsem se k zemi a samým natěšením začal po zemi mávat ocasem. Ulovím ho! Ulovím! Usmál jsem se pro sebe a pokusil se uklidnit svůj dech, aby ho kamenožrout nemohl vycítit. Měl jsem jen jednu šanci, když byli takhle vzácní! "Urovím," zašeptal jsem mamce a během několika krátkých chvil se odrazil od země a vyběhl vstříc tomu obřímu kameni. Pase se, takže nebude dávat pozor! Vítězoslavně jsem vyskočil do vzduchu, připraven zakousnout se nepozornému kamenožroutovi rovnou do nohy, ale něco jsem musel příšerně pokazit, poněvadž místo zakousnutí a ulovení jsem jen dopadl na zem jak placka. "Coo?" zrazeně jsem se zadíval nad sebe, kde náhle nic nebylo. "PrRyč!" zaráčkoval jsem mamce a ještě několik okamžiků nešťastně prozkoumával kameny, než pro mě mamka našla novou zábavu.
Nebo spíš, ona se našla sama. Mě si našla. Nejistě jsem se znovu rozutíkal za mamkou, abych ji mohl bránit před těmi, co se k nám blížili. Vlkožrouti, vypoulil jsem oči a nehodlal je ze zvířat znovu spustit. Bylo to zvláštní, poněvadž byli menší než my, ale i tak z nich šel strach. "Nešmí nás šežRrat!" zahulákal jsem a zběsile začal vrtět hlavou. Mamka byla neuvěřitelně odvážná, když se pustila do bránění mě a Heather. Říkala samé drsné řeči. A vlkožrout, toho asi pomalu začala přecházet chuť, poněvadž z něj padalo čím dál tím méně slin. A to byla příležitost pro mě, abych se taky pořádně vytasil. S výhružným úsměvem jsem zaujal stejnou pozici, jako mamka, akorát v bezpečí mezi jejími předními, a pořádně zavrčel. "Brešáku břišáku!" prohlásil jsem a pořádně se na něj zamračil, aby věděl, že si vůbec nemá co troufat. "My šníme tebe, ty... ty vrkožRroute!" zaburácel jsem svým mohutně vlčecím hlasem a vyplázl na vlkožrouta jazyk, částečně proto, abych se mu vysmál, a částečně taky, abych mu ukázal, že mám taky jazyk, co ho může pořádně sníst. "Nežrob!" zahrozil jsem mu ještě a už už na něj skočil, jenže byl takový nějaký velký a pořád to byl vlkožrout, takže mi připadalo, že zůstat u siláckých řečí bylo mnohem lepší.

// Kaskády

Naštěstí Heather vůbec mou zvědavost neodhalila, protože dál kráčela v naší výpravě jako hlavní vedoucí, i když tu hlavní vedoucí byla mamka a všichni jsme to věděli. Ta se navíc i pustila do sáhodlouhé odpovědi, kdo žere kameny. "Fakt?" překvapeně jsem tiše vydechl a znovu se ohlédl po kamenech, které nás stále ještě pronásledovaly. Tak kamenožrouti žerou kameny, usmál jsem se v čirém okouzlení a mírně zavrtěl hlavičkou. Maličko jsem z nich měl strach, když je maminka popsala jako vysoké a velké a špičaté a z kamene, ale na druhou stranu, taky o nich mluvila jako o těch, co jedli kameny. A já se měl naprosto jasně bát jen těch, co jedli vlky. "Urovíme na výret?" zašeptal jsem zásadní otázku a s nadějí v očích se na maminku zahleděl. Toho kamenožrouta jsem si úplně představit nedokázal, spíš jsem ho viděl jako nepovedený kámen, co šel zrovna kolem nás, ale maminku, jak s takovým kamenem po mém boku – zase po boku, ale jako by vedle něj! – bojuje do té doby, než ho ulovíme. "Urovil švětrotečku!" vysvětlil jsem jí ještě svou kvalifikaci na lov tak velké zvěře, jako je kamenožrout, a za chůze se hrdě vyprsil, aby maminka nepřehlédla ty svaly, co mi stihly narůst. Pak jsem chvilku mlčel, čistě pro efekt, aby maminka měla čas na kochání svalovinou, ale jen chvilku, protože mou hlavičku trápila ještě jedna věc. "A vrkožrouti?" špitl jsem ještě rychle a maličko se skrčil, jako kdyby nějaký vlkožrout mohl zrovna přiskočit a sežrat mě i s kamenem.

// Šakalka

3. zoubek

Když jsem se zase objevil na tom podivně vlnitém a docela barevném místě, už jsem pomalu tušil, co mě čeká. Vlastně jsem až čekal, co mě čeká! "Mamiiiii?" zahulákal jsem přes celou krajinu a s úsměvem se rozhlížel, připravený se znovu setkat s maminkou se zobákem a pořádně se s ní pomazlit. Ani jsem jí nezazlíval, že mi minule zapomněla všechno nějak vysvětlit, jak bych taky mohl, když to byla moje maminka? Maminkám se přeci odpouští všechno. "Nejsem tvá máma!" zaburácel známý hlas kdesi ve fialovozelené řece a já se k ní vesele přiřítil. "Mami! Vyšvětríš?" zeptal jsem se téměř okamžitě, aby bylo jasné, že vím, pro co jsem přišel, a už už se nakláněl přes okraj rovnou do řeky, jenže- K mému překvapení tam mamka vůbec nebyla! "Nazdar, pakoni," zabručelo něco v řece a já mohl jen zoufale zírat pod hladinu na hnědé bahno, dokud se mi ten někdo, kdo už nebyl má maminka, zjevil. Vylezlo to z vody, předem vyčerpané mou přítomností, a nehezky se to šklebilo. Vyjeveně jsem to pozoroval. Bylo to něco úplně nového, něco, co jsem už někde viděl, ale určitě ne celé. Pořád to částečně byla má maminka se zobákem, jen... "Báječný. Ty si ze mě fakt musíš dělat- chceš mi říct, že- to ne. To snad ne! Proč zrovna já musím makat s takovým vypatlancem! Doris říkala, že její vlčata jsou v pohodě. To jen já musím mít takového retarda. Za co mě světe trestáš!" Maminka se zobákem a tělem mrtvé ještěrky, kterou mi kdysi dal Rayster, nejdřív vypadala děsně moc rozzlobeně, ale teď, teď to vypadalo, že se spíš každou chvílí rozpláče. "Maminko?" špitl jsem a opatrně k ní přikráčel, nejistý si tím, co vidím. Z mého úhlu pohledu to vypadalo tak, že mamince se asi líbilo víc, když nebyla mrtvou ještěrkou. "Maminkooo, neboj!" povzbudil jsem ji a konejšivě jí začal tlapkou hladit jednu z jejích ještěrčích noh, zrovna tu, co mi připadala nejméně opotřebovaná smrtí a plísní, "Bude to dobRrrý!" Usmál jsem se na ni a něžně se hlavou opřel o její plazovité tělo na pokraji rozkladu. Byla podivně lepkavá a už tolik nehřála, jak teď byla z části chladnokrevný živočich, ale pořád to byla má maminka. "Nejsem tvá máma!" zopakovala maminka a začala zběsile kroutit hlavou a zírat do nebes, jako kdyby tam mohla najít nějakou odpověď, "Ty to jen nechápeš, páč jseš blbej! Ale já nejsem tvá máma. Už nemůžu, sakra. Tohle je potřetí. Zbývá ještě dalších 25 seancí. Mám si jen vzít zub a zase jít dál, sakra. Tohle ani není má práce na plný úvazek. A je to tak vyčerpávající! Vždycky, když ti seberu zub, tak si přeju, aby byl poslední, ale pak zjistím, že-" Maminka se přímo zajíkala v slzách a já netušil, jak jí pomoct. "Žub?" zopakoval jsem tedy pohotově a samou nejistotou, co si počít, si začal olizovat čumák. "Vždyť to říkám! Úplně blbej!" zaúpěla maminka a přestala vrtět hlavou. "Ještě 25. Ještě 25 a bude to v klidu. Úplně v klidu! Vezmu si dovolenou. Pojedu k moři. Čerstvý vzduch. Mysli na čerstvý vzduch," maminka se snažila sama sebe uklidnit, ale já pořád nechápal, jak jí moře pomůže. Navíc, ani jsem netušil, že ještěrky mohou být u moře. My tu naši našli u jezera a moře, to bylo přeci něco úplně jiného, nebo snad ne? "Fajn, Flynne!" vyhrkla nakonec ta skorovlčice se zobákem a ještěrčím tělem, která tvrdila, že není má maminka, a já pozorně nastražil ouška. "Znovu ti to vysvětlím, jo?" nabídla se už o něco klidnější skoroještěřice s ptačím zobákem a vlčí hlavou a já jen zvědavě přitakal. "Vysvětri!" povzbudil jsem ji a dokonce do ní šťouchnul tlapkou, aby z ní tentokrát to vysvětlení vylezlo úplně celé. "Posloucháš? Paráda. Tak koukej. Funguje to tak, že otevřeš tlamu a..." Maminka to chtěla dál vysvětlovat, jenže já bych asi nestíhal, kdybych svou tlamičku neotevřel rovnou. A možná to jsem nejspíš neměl dělat, poněvadž jakmile jsem svou tlamu jen pootevřel, ona na ni hned začala hladově koukat a řekl bych, že docela i slintala. "ŠežerReš žub?" zahuhlal jsem skrz svou široce otevřenou tlamu a nedůvěřivě si maminku prohlížel. Naklonila se! Viděl jsem to! Naklonila se a... "Jau!" vykníkl jsem, když mi z ní během vteřinky vytrhla mléčný tesák., a zmateně se packou po tlamičce pohladil, jako kdyby mě to mělo uzdravit. Maminka už naštěstí vypadala o dost spokojeněji, poněvadž se spokojeně culila a... dříve, než jsem se stihl na cokoliv zeptat, vyskočila na všechny ještěrčí čtyři, na kterých vlastně byla celou dobu, a dala se k odchodu. "Ale ne, to je hodin! Už musím jít! Vysvětlím ti to příště!" zaburácela naposledy, než zmizela v řece, a dříve, než jsem dokázal jakkoliv zaprotestovat, zmizel jsem sám. Tak příště, slíbil jsem si a nechal prázdnotu, ať mě znovu pohltí.

Osud mi musel být nakloněn, poněvadž, i když na mě Heather dělala ksichtíky, co jsem jí neomaleně oplácel, mamka odsouhlasila náš výlet. "HurrrRá!" zašvtiřil jsem a hned na to se zase rádoby zamračil, aby bylo jasné, že ani to mě vůbec nebaví. Nebyl jsem zrovna vlk mnoha otázek, takže jsem s prázdnou a spokojenou hlavou šel přímo za zadkem mamky – občas dokonce i po jejím boku! Ale ne přímo po něm, spíš vedle něj, což je taky jako by po něm, ale jako by taky ne –, a jen málokdy se trošku porozhlédl, čistě jen proto, že jsem mohl. Rozhodně to nebylo z nějakého výjimečného důvodu, jako abych pak trefil domů, ale pravdou bylo, že mě strašně moc zajímalo, kam my to vlastně jdeme. A kudy. Jenže kdyby to zjistila Heather s mamkou, určitě by se mi jen smály, takže jsem na všechno musel koukat tajně. Třeba na kameny! Panečku, tady bylo opravdu hodně kamenů.
Fascinovaně jsem zavrtěl hlavou, protože jejich výskyt, zrovna tady, pod skálou, nedával vůbec smysl. K čemu vůbec tolik kamenů asi někomu je? To je záhada. A zasloužila si své vyřešení! Nenápadně, tak, aby to Heather neviděla, jsem přicupital až k přední části mé mamky a šťouchl jí do tlapky, aby si mne všimla a naklonila se ke mně. "ŽeRre někdo kameny?" zeptal jsem se tak potichu, jak to jen šlo, téměř spiklenecky, a upřel na ni svůj zvědavý kukuč.

// Řeka Midiam