Gallirea - Příspěvky uživatele

// Ovocná tůň

Vůbec se mi teda nelíbilo, co mi vlčice odpověděla. Vlastně mě to docela pomátlo. S přimhouřenýma očkama jsem na ni dál zíral, zcela znepokojený tím, že Raystera nezná. "Rray je fajn!" vysvětlil jsem jí nakonec s širokým úsměvem a vesele k tomu mávl ocáskem. Dlouho jsem ho neviděl, jak jsme pořád na výletě. Ale jednou se uvidíme a- a- Pravdou bylo, že jsem si sotva vzpomínal, jak Ray vpadal, takže mi vůbec nepadlo na mysl, co bychom spolu asi tak mohli podniknout. Jenže to nebylo to nejhorší. Vlčice řekla, že na lov můžou jen členi. A jestli Rayster není člen... "A já jsem čren?" zeptal jsem se úpěnlivým hláskem, který zcela prozrazoval, že na téhle odpovědi mi doopravdy moc záleží. "Ahoj, Wizku!" kňournul jsem ještě a pokusil se o přátelský úsměv, který se moc nepovedl, poněvadž jsem byl zrovna definice znepokojení.
To ale ustalo, jakmile jsem spatřil jeden světlý kožich. "Mamiii!" vykníkl jsem a už už se chystal vyběhnout k mamince, jenže jsem si taky vzpomněl, že Wizku říkala, že musíme zůstat u ní. "Co teď," hlesl jsem, tak moc zmatený tím, co se děje, tak moc, že jsem si ani neuvědomil, že se ozývám nahlas. Nervózně jsem přešlápl na místě a nenápadně, tak, aby to Heather neudělalo moc radost, zkontroloval, jaké jsou její reakce. Ne že bych se snad chtěl opičit. Tvářit se takhle, jasně, pokýval jsem na její výraz a nahodil podobný, ještě víc neutrální než ten nejneutrálnější výraz na světě. "Čáf! Jsem Frynn!" vykřikl jsem rázně, aby mne slyšela široká společnost, a spokojeně se posadil na zadek. Bylo tu doopravdy děsně moc vlků, poněvadž tolik jsem jich snad nikdy v životě neviděl. Ale Heather se nedivila, takže já taky ne. "Jdeme na rov všichni čreni?" zeptal jsem se znalecky Brůsberyho, který vypadal, že tomu všemu velí, a na moment nechal svou zvědavost, ať se projeví širému světu.

Šťastně jsem pokyvoval, když vlčice prohlásila, že zůstaneme u ní. "Tak jo," odsouhlasil jsem jí blaženým hláskem a vesele se jí otřel o nohy. To bude fajn. Bude lov! "A ty budeš taky rovit," hlesl jsem ještě, náhle trošku podezíravý. To by tak ještě scházelo, aby vlčice nelovila a my u ní i tak museli zůstat. To by se mi taky nelíbilo. Ale to se určitě nestane. Prosebně jsem na ni upnul zrak a zamrkal tak roztomile, jak jen jsem dovedl. "PRrrRosím!" dodal jsem ještě a se samozřejmostí se vydal přímo vedle vlčice. Šla teda o dost rychleji, takže jsem spíš kulhavě poťapkával kolem a snažil se alespoň tvářit, že ji nestíhám naschvál, ale... no, ani to mi moc nešlo. "A bude na rovu RraysteRrR?" zeptal jsem se ještě nevinně, v domnění, že ho vlčice zná. Raye zná přece každý. I Heather! Zvědavě jsem se otočil na sestru, jestli o tom náhdou neví něco i ona. Celkově, má sestra byla zásobníkem veškerých informací, co jsem nevěděl, a taky těch, co jsem ani nevěděl, že nevím. "A ty se jmenuješ jak?" přidal jsem ke své otázce další, ještě o něco zvědavější. Vůbec jsem netušil, jak se ta vlčice, co s námi všude chodí, jmenuje. Pokud teda není Brůsbery. Ale Brůsbery je někdo jiný, ne? Přimhouřil jsem očka, jak jsem se zoufale snažil si vzpomenout, jak vlastně ten Brůsbery vypadal. Jistojistě na něm bylo něco zvláštního, ale co? Byla to velká záhada. "Muser jsem přesrechnout," zašeptal jsem ještě omluvně na vysvětlení, trošku zostuzen z toho, že jsem mohl něco neslyšet.

// Borůvka

Ukázalo se, že moje odpověď o lovení kamenů asi nebyla správná, protože všechno, co mi na to vlčice řekla, se vůbec kamenů už netýkalo. "Kvítko?" zopakoval jsem po ní zmateně a natočil hlavu do strany. "To nedává smysrrr," zakňoural jsem a zcela unavený všemi blbostmi okolo se rozplácl líně na zem. "Neríbí," dodal jsem ještě, aby má nespokojenost naprosto vyšla najevo, a začal si se vším zbývajícím soustředěním olizovat čumáček. Rozhodně jsem nehodlal ani vteřinu zauvažovat nad tím, co to, že jsem kvítko, vůbec znamená. Ne. Ani náhodou. Nehodlal jsem se ani na moment zvednout, abych se podíval do té jejich kouzelné studánky, ani jsem nehodlal- "ROV?" vyhrkl jsem přímo šokovaně po naší dospělé společnici. "Are to jsem přesně chtěl!" zaradoval jsem se a věnoval vlčici široký úsměv plný zubů, přičemž některé z nich tak trošku chyběly kvůli zubní víle. "Půjdeme na rov? Začne hned? Teď! Urovím prRro smečku! S HedrRr?" Původně to mělo znít jako nadšené navrhování dalších nápadů, jenže jakmile jsem do toho zatáhl i sestřičku, celé se to okamžitě zhroutilo do hlubin mé nejistoty. Můžem jen koukat? Zavrtěl jsem zběsile hlavou, když jsem si uvědomil, co má sestra řekla. "Nebudem jen koukat!" vykřikl jsem a nemotorně se začal soukat na nožky, "My urovíme! Já!" Rychle, jak to jen šlo, jsem přikyvoval, abych vlčici stihl přesvědčit dříve, než Heather zařídí, že budeme jen sedět a koukat, protože to se mi vůbec nechtělo. Já chtěl... chtěl jsem ulovit něco obrovitánského! Něco, co by bylo těžké ulovit! Aby si pak všichni říkali, že jsem ten největší lovec v okolí. Rozhodně ne koukač. "Už bude rov?" zeptal jsem se teda ještě, stále s plný natěšení, a vesele u toho pohupoval ocáskem ze strany na stranu.

Zrovna jsem odmítavě koukal na vodu a občas do ní jen tak plácl, abych nenápadně sledoval, kam až dopadají kapičky, když se Heather tak rozzlobeně rozkřičela. Co? překvapeně jsem vypoulil očka a nastražil uši. Ta vlčice neví, co má Heather vědět? zmateně jsem natočil hlavu do strany a líně se rozcupital za sestrou, abych mohl jako správná podpora posedávat vedle ní. "HedRrR?" zeptal jsem se a zkoumavě do ní šťouchl čumáčkem. Vůbec jsem teda netušil, co se děje, a ani jsem neměl šanci na to sám přijít, ale to nevadilo. "Jsem pRro tebe tady," oznámil jsem jí s přihlouplým úsměvem v obličeji a dříve, než jsem si konečně znovu rázně ducnul na zadek, jsem se o ni ještě naposledy přívětivě otřel. Černobílou vlčici to asi muselo překvapit, čemuž jsem teda už docela rozuměl, a úplně mi nepřipadalo, že by se na ni muselo křičet. Samozřejmě, že jsem teda radši byl obezřetný, když byla Heather rozzlobená, protože byla chytřejší a musel jsem jí věřit, ale zároveň mi bylo té vlčice trošku líto. "HedrRr ví všechno!" vysvětlil jsem jí a jednou rázně přikývl. Podle mě to bylo dostatečně zkrácené na to, aby to stručně popsalo celou situaci, a tím pro mě celá věc tak nějak skončila. Stále trošku připravený sestřičku bránit jsem se teda v klidu zeptal, jestli budeme lovit něco jiného, ale... "Cože," hlesl jsem, naprosto vyvedený z míry z toho, že vlčice najednou začala sténat, že kamení. A ještě řekla "Fífo", čemuž jsem nerozuměl už vůbec, poněvadž jsem nevěděl, jestli to není takové to zvolání, jako je třeba "Bohové!" nebo "Šmankote!". Žádného Šmankota a Boha jsem taky neznal, ale ostatní na ně volali. Asi to bude to samý, usoudil jsem nakonec, čímž se odkryla alespoň část záhady, ale pořád jsem vůbec nechápal, jak může vlčice najednou kamenět. "PrRroč?" zaráčkoval jsem s přimhouřenýma očima a částečně znepokojen touto informací se lenošsky rozvalil na zem. Proč, Heather? těkl jsem po ní pohledem, jestli náhodou netuší alespoň ona. "Já rovil kameny," dodal jsem ještě nejistým hláskem, pro případ, že by tohle bylo to, co by vlčice chtěla slyšet.

// Borůvka

Už v částečně lovecké náladě jsem se řítil přímo za Heather, připraven skočit po čemkoliv, co by si zasloužilo být uloveno, a tak jsem úplně nezvládl pobrat to, co říkala ta vlčice, která se z nějakého nepochopitelného důvodu vydávala za námi. No jo, já jí vlastně řekl, ať mě vezme na lov, uvědomil jsem si po několika dlouhých chvílích strávených nemotorným během a spokojeně přikývl. "KamenožrRrouta taky urovil!" oznámil jsem jí teda to jediné, co jsem k tématu zkamenění říct mohl, a zároveň došel k závěru, že jestli nic zajímavého na lov nenajdeme, skočím prostě po nejbližším kameni. A že jich tu bylo! Některé by to možná překvapilo, ale i já si stačil povšimnout těch obřích kamenů, kolem kterých jsme probíhali. Pěkný, pochválil jsem je a už už si olizoval tlamu, když vtom se ozvalo volání Heather. Ta teda chtěla vypadat chytře a tak volala pořád všechno, ale i tak měla téměř vždy všechnu mou pozornost. "Vodaaa?" zopakoval jsem kňouravě po ní a protočil očkama. "Ta mě teda moc nebeRrre," zkonstatoval jsem a rázně se posadil na břeh, jen tak akorát, abych mohl plácat tlapkou o hladinu. Víc jsem se k vodě rozhodně přibližovat nehodlal, poněvadž jsem si moc dobře (v rámci možností) pamatoval, jak příšerné to bylo naposledy, když jsem sám musel překonat řeku. Nemluvě o tom, že jsem v té vodě žádné ryby neviděl. Jen kámoše, na kterého jsem stejně momentálně neměl vůbec náladu. Já chtěl lovit něco pořádného, ne ryby, co jsem nemohl najít. "Rryby taky neberrRrou," zabručel jsem ještě pro jistotu a znuděným pohledem se zakoukal na tu vlčici, která mi slíbila lov. "Něco jinýho?" požádal jsem teda a prosebně vypoulil oči. Zařiď! povzbudil jsem ji ještě v hlavě, ale něco mi říkalo, že by se tahle část už mamce vůbec nelíbila.

Když mi mamka řekla, že existuje, prosím, nějaké slovíčko, zmateně jsem natočil hlavičku do strany. Samozřejmě, že nějaké slovíčko existuje, prosím, ale takových je hodně! Já vůbec nevim, co po mně chceš, zavrtěl jsem nevinně hlavou a své nepochopení přesměroval i na černobílou vlčici. "Nežádám," vysvětlil jsem teda v klidu a šťastně se na vlčici usmál. "Domrouvám, mami!" vykřikl jsem ještě a tak nějak s tímto oznámením přijal i fakt, že už je vlastně vše dohodnuto. Už nebyla potřeba nic vydupávat, prostě se stačilo jen vydat někam, kde půjde něco ulovit, a to něco... no, ulovit. Spokojeně jsem se zazubil, když Heather prohlásila, že se do naší výpravy přidá. "Urovím ti něco, HedRrR!" slíbil jsem jí a hravě ji zatahal za ouško, jako kdybychom snad hráli na kousanou. "Urovím něco HedRrR, mami!" oznámil jsem ještě celé dospělé společnosti a rychle se ještě otřel o její přední na rozloučenou. Rovnou jsem se stihl proplést i mezi těmi tatínka, ale dál jsem pokračovat nehodlal. Brůsbery s černobílou by rozhodně museli poprosit. "Počkáte?" zeptal jsem se a věnoval celé vysoké čtveřici nepřítomný tázavý dotaz, který během okamžiku sklouzl k obloze. Mrak, uvědomil jesm si a s přihouřenýma očkama na nebe, totiž přímo na jeden z mnoha obláčků, přikývl. Mraky já znám. S drsným výrazem jsem se zase pohledem vrátil k dospělákům, kteří pořád o něčem mluvili, ale nikdo o lovu ani ň, co jsem tak slyšel. "Musíte počkat!" zdůraznil jsem jim ještě rázně a pak se svým řítivým způsobem rozeběhl za Heather. To by ještě tak hrálo, aby něco ulovila beze mě.

// Ovocná tůň

Čekal jsem, že ta má dobrodružná výprava za zubem bude o dost horší. Cenil jsem už předem zuby na každé křoví, jako kdyby z něj mohlo vylítnout nové nebezpečí, jenže ono se nikdy nic nestalo. Což bylo samozřejmě podezřelé, možná až příliš. "Čáf?" pozdravil jsem nejistě po vzoru Raystera, i když jsem si nebyl úplně jistý, jestli je, koho zdravit, a snažil se znít co nejméně vyděšeně. Čeho bysem se asi tak bál? zeptal jsem se sám sebe a hrdě se narovnal. Čeho, ha? Celý uvolněný náhlým uvědoměním jsem se i spokojeně zachichotal. Cesta ubíhala rychle (i když jsem vlastně ubíhal já ji), nebylo, čeho se bát, nohy mne nebolely... copak jsem měl, nač si stěžovat?
Celkem rychle se ukázalo, že ano. "Čauky mňauky! Co ty tu děláš? Celičký samotinký uprostřed džungle?" zabzučelo kdesi nade mnou a já se jen znepokojeně ohnal hlavou, jako kdyby mne to mohlo otravného hlásku zbavit. "Cestovateli jeden přiblblá! Čum radši na cestu, než se rozsekáš!" zahřmělo to bzučivé nade mnou už o něco agresivněji a já teda poslušně koukal, protože jsem nechtěl, aby mě dolů vrátili rozsekaného. "Co ty zač?" zkusil jsem teda radši prověřovací otázku, která, i když byla takhle jednoduchá, většinou přinášela mnoho odpovědí. "Co co jsem zač? CC, jsem moucha CC! Cvrlikám ti tu jak ten nejlíbeznější ptáček a varuju tě před nebezpečím, než dostaneš po čuni!" oznámila mi moucha svým hláskem, který rozhodně cvrlikavý nebyl, poněvadž já taky moc dobře poznal ptáka, když jsem nějakého viděl. Částečně v tomhle případě možná problémem bylo, že moucha byla tak maličká, že jsem ji neviděl. Čmeláčice jedna, zavrtěl jsem mírně hlavičkou a znovu se ohnal packou. "Čuni?" zeptal jsem se ještě, aby se neřeklo, že u toho vyhánění nevedu plnohodnotnou konverzaci, a sáhl si svou oháněcí tlapkou na čumáček. "Čuni, no! Čuni je něco, po čem sakra dostat nechceš, to mi můžeš věřit! Co ti je ale do toho, že jo. Cvrlikám ti tu, jako správný orchestr, a ty to ani neoceníš. Ceň si toho, ti říkám!" pohrozila mi ta písmenková moucha tak moc, že mi zabzučela až u ucha, a já se znovu obehnal, tentokrát natolik, že jsem tu otravnou hmyzačku odpálkoval až do nejbližšího křoví. "Čuni nechci, já sháním zub prRro kamaRrRráda," vysvětlil jsem jí ještě dostatečně pomalu na to, aby to pochopila, a rozeběhl se dál a hlouběji, dokud nějaký ten pořádný zoubek pro narvala nenajdu.

5. zoubek
// Kvůli změně vzhledu měním odstín růžové, aby to nebyla bolest pro tvé oči, Morfí T-T :D

Netrvalo to dlouho a zase jsem se objevil v té krajině, co posledně. Což teda znamenalo, že všechno bylo tmavošedé a popraskané (v případě země), nebo úplně nepochopitelně červené (v případě nebe). Udiveně jsem sledoval, jak se z mraků, co taky nebyly úplně vidět, protože byly taky červené, leje déšť, který vůbec nebyl podobný jakémukoliv dešti, co jsem zatím viděl, poněvadž tenhle byl lepkavý a slizácky černý. Mhouřil jsem očka a snažil se přijít na to, jak je to možné, že prší, navíc takhle špatně, ale... vůbec na nic jsem nepřišel. Nakonec jsem došel jen k jedinému závěru, a to tomu, že jsem už docela promočený. "Are ne," vydechl jsem a líně vstal na všechny čtyři, abych se jako odklidil z toho deště a někde uschnul, jenže... to už tu byl můj tatínek. "Tati!" zaradoval jsem se, když jsem ho viděl přilétat. Nebo vlastně ji, poněvadž stále vypadala jako moje maminka, ale mluvila jako tatínek. A já z toho byl tak zmatený, že jsem to nehodlal vůbec řešit. "Tati, ahoj! Přišer prRro zub?" přivítal jsem ho a rovnou na něj vycenil tesáčky, mezi kterými stále chyběl jeden z těch nejhlavnějších vepředu. "No nazdar, pizizubko. Jo, dej sem zub, sim tě. Chtěl jsem si udělat nějaký pořádný entré, ale jestli se hodláš chovat takhle, tak se na to můžu rovnou vybodnout. Kde jsou ty časy, kdy jsem měl ještě radost ze života, do háje," zabručel maminkotatínek, zatímco sklápěl křídla, a celkově působil nějak smutně. Ale ne, soucitně jsem se na něj zadíval a snažil se svýma žlutýma očima vyzkoumat, co je špatně. Ani jsem se už nezabýval tím, že mě někdo znovu posílá do háje. Šlo mi čistě jen o radost maminkotatínka. Co je špatně? Tak nenápadně, jak to jen šlo, jsem si celého nevlka obešel. "O co ti jde, pizizubko? Chceš se kochat tím, co jsi mi udělal? Co? Jseš už konečně spokojenej?" Kdybych nechodil pořád okolo, tatínek by mě nejspíše probodl pohledem. Ale to se jen tak říká, takže jsem se toho vlastně nemusel vůbec bát. "Já nic," zamumlal jsem jen, zatímco jsem kolem něj dokončil poslední kolečko, a nakonec jen vyčerpaně ducl na zadek přímo před ním. Co by to teda mohlo být? Tázavě jsem naklonil hlavičku do strany, než mi to konečně došlo. "Zmokr!" vykřikl jsem a samým blahem se na nevlka zazubil. "Já taky!" oznámil jsem mu a jednou rázně přikývl. "Pomůž-" chtěl jsem už už nabídnout svou pomoc, která neznala mezí, ale tatínek ji asi vůbec nechtěl, poněvadž začal zase křičet. "Jak jako zmokl! Spíš vyhořel! Pako. Tohle je syndrom vyhoření, chápeš? Má práce už nemá cenu! A to jsem ji miloval! A pak ses tu objevil ty a- a- a-" rozzlobený tatínek vypadal, že už neměl, co říct. Asi se ztratil. "Do háje?" zkusil jsem mu nabídnout pomocné slůvko s nejistým úsměvem. "Prd, do háje! Ty jdi do háje! I se svýma zubama! K čemu mi asi tak jsou, co? Za tu námahu mi to nestojí. Táhni! Táhni do háje!" Vypadalo to, že můj tatínek odejde, aniž bych mu úplně zvedl náladu. Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. Bylo hezké, že použil ta slova, co jsem mu podstrčil, ale jinak, jinak to vypadalo naprosto absolutně špatně. On se urazil? zvědavě jsem nastražil ouška a znovu si tatínka obešel. Měl stažená křídla, zobák zabodnutý skoro až v zemi z toho, jak moc se mračil... no jo, potvrdil jsem si v hlavě a znalecky si do toho mlaskl. Přesně jsem věděl, co s tím. "A ty nechceš zub?" zkusil jsem mu to znovu s nevinným pohledem. "Já mám zuby," řekl jsem mu ještě a všechny, co mi zbývaly, na něj vycenil. "Mwocw!" zahuhlal jsem ještě s tlamou dokořán a upíral na nevlka očka, jestli se náhodou něco nezmění. A opravdu. "Tak... jo. Tak fajn. Když jinak nedáš..." dostal ze sebe tatínek pomalu a jeho mračení se alespoň změnilo ve zcela neutrální zobák, což jsem považoval za velké zlepšení. "Tak já bych si teda jeden dal, prosím," pokračoval a zobákem se mi začal přibližovat k tlamičce. On ho sní, uvědomil jsem si a nejistě přešlápl na místě. Sní ho? Pak se ozvalo podivné lupnutí a... jeden z mých zoubků byl znovu pryč. "Vynikající," oznámil mi tatínek s ptačím úšklebkem a ještě dříve, než se stihl sám rozloučit, což určitě plánoval, zmizel. "Čáf!" zakřičel jsem za ním, ale odpověděla mi už jen ozvěna, co byla podobně našedlá, jako země sama. Asi zub fakt snědl, když řekl, že je vynikající, pomyslel jsem si ještě, než mne znovu pohltila tma.

Vyzývavě jsem si měřil vlčici pohledem, i když ona mi to docela slušně opětovala. A tak bychom se měřili ještě dlouho, kdyby taťka neprohlásil, že mám jít k němu, abychom našli něco dobroučkého spolu. "DobrRroučkého?" zaráčkoval jsem na zpět a fascinovaně pootevřel tlamu. Pod takovým dobroučkým by se mohlo skrývat úplně cokoliv, třeba i lov! "Já nechci dobRrRodrRužštví už!" zaprotestoval jsem na Heatheřina slova a se zamračením si rázně sedl na zadek, tak blízko tlapy vlčice, jak to jen šlo. "Já chci rov," prohlásil jsem ještě a mile se uculil na vlčici nade mnou, která, jestli jsem to správně pochopil, mne na nějaký ten lov, co by byl taky určitě hrozně moc dobroučký, chtěla vzít. To, že měla nějakou magii, mi nepřipadalo jako nějaké zvláštní postižení, takže bylo všechno v pořádku. Až na to, že se tu mamka baví s tím Brůsberym, připomněl jsem si v duchu a co nejnenápadněji bleskl pohledem po vlkovi s rudými hadříky, co zrovna povídal všechno možné. Říkal, že nebude mlžit, za což jsem byl docela i rád, poněvadž já mlhu nějak moc nemusel. Pak, že ještě nějaká záchranářka padla a kdesi cosi, ale vůbec, ale vůbec jsem nechápal, proč ji ještě někdo z té katastrofy nesebral, či co. Nyní se z mé nenápadnosti už dávno stalo přiblbé mžourání očima, dokud... "My jsme RrRodina!" zaradoval jsem se, když Brůsbery prohlásil, že jsme rodina. To jsem to teda zvládl, spokojeně jsem se usmál a nemotorně začal vstávat na všechny čtyři. "To bysme měri," uzavřel jsem a malinko se protáhl, abych všem naznačil, že je už čas jít dál. Jenže oni si furt chtěli povídat. To byli celí oni. Ach jooooo, zakňučel jsem znuděně a nepatrně protočil očima. Naštěstí tu byla pořád má druhá možnost. Hrdě jsem se otočil na černobílou vlčici a rázně si dupl. "Vezmi na rov!" poručil jsem jí a s našpulenou tlamou jsem s očekáváním zíral, jestli tak náhodou neučiní.

Celkem bodíků: 5 :D
Směnárna:
3 body -> 25 květin
2 body -> 30 mušliček

Celkem: 25 květin a 30 mušliček :D :D
Děkuji, moc!

Vlčice si musela myslet, že se asi nechám úplně oblbnout jejím úsměvem. To teda ne! mírně jsem naježil kožíšek a hrdinsky stál u tatínkovy přední. Ani jsem si nehodlal zapamatovat její jméno! Tak moc se mi nelíbila. Ne, zamračil jsem se a mírně zavrtěl hlavou, dokud... mne nezačala chválit. Okamžitě jsem se na ni spokojeně uculil a vytasil svou hruď, abych jí potvrdil, že s tou statečností vůbec není vedle. "Frynn!" oznámil jsem jí šťastně a její pochvaly mne uchlácholily natolik, že jsem se rovnou i rozvalil vedle tatínka, který mezitím říkal samá zajímavá slova. "Nakopat záder," zopakoval jsem po něm a ze všech sil se snažil si tohle slovní spojení zapamatovat. Znělo moc hezky. Nakopu zádel Heather. Nakopu zádel Skyl! Nakopu zádel! Nikdo nenakope mou zádel! Vycenil jsem vesele zoubky a v opojení skvělé nálady se široce usmál rovnou i na nově příchozího, co měl narozdíl od tamté tatínkovy červené tlapičky a... celkově vypadal jinak, ale kdo jsem byl, abych hledal rozdíly. Představil se jako Blueberry, což znělo dost drnčivě na to, abych to po něm zopakoval. "BrúsbeRRry!" zaradoval jsem se a pokusil se tvářit statečně, i když jsem zrovna zaujímal postoj placky. Tatínek mezitím začal vyprávět o kde čem, jak jsme se sem vůbec dostali, což mě vlastně ani nezajímalo, poněvadž já se sem určitě dostal jinak, takže mi nakonec nezbývalo nic jiného, než jen znuděně koukat po všech okolo. Radost se téměř okamžitě vytratila. Teď jsem mohl zkoumat jen tu šedo-bílou hlínu a pár zelených tentononců. Určitě to byla lepší podívaná, než takové nekonečné bahno, ale... i tak. Vopruz, zamračil jsem se na všechny kolem, jako kdyby za to mohli. A líně se zase vyškrábal do sedu. Musel jsem se přeci nějak zabavit! Třeba tak, že... se vydám na průzkum od taťky nohou k nohám... té vlčice, co vůbec neznám. Pořádně si ji proklepnu a... třeba přestane být nudná. Nemotorně jsem se postavil na všechny čtyři a nejistou, valivou chůzí se vydal k nohám vlčice. Jedna... dvě... tři... no jo. Má pět nohou. Zavrtěl jsem mírně hlavou a přimhouřil na ni očka. "Jdeš rovit?" zeptal jsem se, jak nahlas to jen šlo, aby mě nikdo nepřeslechl, a vyzývavě si ji změřil pohledem.

// Neprobádaný les
Honěná s Lylkou #3

Bylo pozdě a mé dny byly sečteny. Kolik jich asi tak mohlo být? Sedm? Neměl jsem nejmenší tušení. Ale sečtené byly určitě, poněvadž se stalo to, čeho jsem se obával: mamka předala babu Heather, která byla v mém nebezpečně blízkém okolí. "Ne HedrRr!" zakňučel jsem a pokusil se své sestře co nejrychleji utéct. Nesmí chytit! Nechytí! hihňal jsem se a zběsile se řítil vpřed, dokud... "Au!" vykníkl jsem a zavrtěl hlavičkou, která se teď celá točila z náhlého nárazu. Celý hotový jsem se z toho posadil na zadek, který byl rázem od takového šedého čehosi, co hned začalo poletoval i všude kolem, a nepatrně zamžoural očima. Coo? nechápavě jsem sledoval své rozmazané okolí, dokud jsem nenašel to, co mě zastavilo. "Táta!" vyhrkl jsem a široce se na něj samým nadšením zazubil. Byl to doopravdy on, nepochybně! Měl i tu svou šištičku! "Tati, hoj!" pozdravil jsem ho a narovnal se, aby tatínek nemohl poznat, že jsem do něj ještě před chvilkou naboural. "Tati! S mamkou na babu! HrRRajeme! A HedrR, HedrrR má babu! Já nemám. A mamka měra! S mamkou byri u kopce, co byl čerRrRný! ČeRrRný a teprý! A kamenožrRRouty jsme potkari!" řekl jsem mu ve zkratce svůj příběh a zhluboka se nadechl, protože ještě nebyl zdaleka u konce. "Verký kamenožRRout! Vzácní! A verký! Urovil, tati! Já! SkoRRro! Zmizer. Jako kámen! KamenožrrRout je kámen! A taky viděri vrkožRrouta! Mamka skoRro zahnara! Are já pak taky urovil. Ne skorRo, urovir! Úprně! Are mamka hravně. Mamka rovira! A taky zakázara rovit, i když já chtěr. Hodně vrkožRrRoutů! Nebezpeční! Are mamka urovira a pak utíkari. Ke kopci! ČerrRnému s teprotou!" Zběsile jsem přikyvoval a vyčerpaně u toho funěl. Byla to pořádná honěná, to ano, ale ještě větší práci mi dalo, abych si vzpomněl, co jsme to vlastně celou tu dobu podnikali. K mému překvapení ale taťka nebyl sám. Vypoulil jsem oči na černobílou vlčici, co se tu asi musela zjevit, když jsem mrkl, nebo byla nějak kouzelná, poněvadž předtím tu určitě nebyla. "A kdo ty!" zahřměl jsem, co nejnebezpečněji jsem dokázal, a postavil se ochranářsky před tatínka.

Než jsem se nadál, byl jsem v noře zase. To mě teda zajímá, kde liška se pase! "Riško! Riško, tady vrk!" volal jsem, až mě bolel krk. Jenže liška se neozvala, ani jak naposled nebědovala. A kampak se teda poděla? Naposledy o mě hned věděla! Zmateně jsem se rozhlížel, doleva, nahoru, dolů a doprava. "Prosím, řekni, že to není ten otrava!" Zaúpěla kdesi liška a já ji hned pochopil. Zahrávat si s otravou, to bylo jen pro chlapy. Třeba pro chalpy, jako jsem já! Ze mě i průjem pořádný respekt má. "Neboj, zachRráním!" vykřikl jsem jako správný hrdina. "Ale ne, nastala poslední má hodina! Tohle nedám, já se zhroutím! Z tohohle se nevykroutím! Ó, proč jsem tak blbá! Veřejná nora, osudová chyba! Jestli budu něco v příštím životě, budu žít kdesi v horách na chatě! Na samotě, u lesa! Do té doby pomáhejte nebesa!" lamentovala liška a já se v tom ztratil. Tvářila se, jako kdybych její plány hatil. "Přišer, jak jsem sríbil, na návštěvu!" zaprotestoval jsem proti jejímu hněvu. A vůbec, co se na mě má co zlobit! Místo povídání bych ji mohl lovit. "Aha, vidíš, tak to už ani nevím! Ó, jak senilní se ti jevím! Ó, jak asi vypadám hloupě! Měla bych přestěhovat své doupě! Nejlépe na jinou adresu... ty návštěvy už fakt nesnesu," liška si stále jen stěžovala, do mé řeči se vměšovala. Ne že bych měl co říci snad, jen jsem chtěl zahnat po zábavě hlad. "Máš něco k jídru, riško?" zeptal jsem se, když kručelo mi bříško. To ale mou zrzavou společnici jen rozzuřilo do běla. Chvilku na mě nevěřícně zírala, a hned úpěla: "Propána jána, co já komu učinila! Dělám vše, abych se uživila! A teď jen tak, znenadání, je tu spratek, co mi brání! Proč narušuje mou jedinou chvíli klidnou? Nezhřešila jsem snad ani jednou! Tak proč, proč já musím být ta? Co trpí tohohle... dementa!" Možná, že jsem se lišce tak úplně nelíbil. "Are já děrRám, co předtím sríbil!" Byl jsem zmatený z celé situace. Domů se mi hnedka chtělo vracet. "Dementa?" zeptal jsem se ještě z čisté zvědavosti, odpovědí na jednoslovné otázky nikdy nebylo dosti. "Jo, dementa, slyšel jsi správně! Opovaž se ze mě vymáhat náhradu právně! Tohle já nevedu, já chuděra! Hleď si radši svýho panděra! Ty, tlustý, a ještě bys mě vyžral celou! Mě, chudinku, osamocenou! Nikdo sem na návštěvu nechodí! A když jo, mým očím vůbec neladí! Ó, čím jsem si zasloužila to, že sem chodí každé jelito!" Byla to odpověď poněkud rozsáhlá, tak moc, že se mi jen tlama roztáhla. Roztáhla se v zívnutí, bylo toho dost. Nudil jsem se, ale necítil jsem zlost. Na rozdíl od lišky, která ještě teď... vztekem byla bílá jak zeď. "Tak já teda půjdu," kníkl jsem ještě omluvně. Stejně si za to můžeš sama, když bulíš jak nemluvně. Avšak můj odchod stačil bohatě, aby se liška srovnala znovu do latě. "Ne, prosím, neodcházej, hochu! Vždyť já si z tebe dělám švandy trochu! Zůstaň, posaď se u mě! Nechceš u mě zůstat i v zimě? Když sněží, je to tu největší nuda! No tak, zůstaň, nebuď zrůda! Proč mne takhle ničíš! Nevíš o mně nic, víš?!" A její prosby hned změnily se znovu ve výhružky, co jsem nehodlal poslouchat. Ani na moment jsem nechtěl liščiným nářkům naslouchat. Na to já ostatně vůbec nikdy nebyl. A navíc, podle ní jsem byl stejně jen debil. "Tak ahoj," špitl jsem tiše, doufajíc, že nebudu se muset vracet nikdy víc.

4. zoubek

Jakmile jsem se znovu objevil na rádoby známém místě, všechno vypadalo úplně jinak! Cože? vydechl jsem a fascinovaně pootevřel tlamičku, ve které už tři zoubky chyběly, abych si mohl prohlédnout své nové okolí o něco detailněji. Rozhodně jsem si ho pamatoval barevnější a pohyblivější, ne tak... Děsivé, polkl jsem a celý se přikrčil k zemi. "Mamii?" zavolal jsem a nejistě udělal první krůček po šedé, vyprahlé zemi. Vůbec se mi tu nelíbilo. Nikdo tu netancoval a obloha byla celá od krve. "Bojim," kníkl jsem a hned po prvním krůčku svou výpravu vzdal. Tohle bylo prostě příliš nebezpečné. Musel jsem... musel jsem prostě jen sedět na místě a počkat, až si mě odtud mamka vyzvedne. Tak.
Jenže to úplně nešlo. "MuHAHAHahaHAhaHaAAA!" zahřmělo kdesi nade mnou a já během okamžiku věděl, že z tohohle mě ani mamka nevyseká. Nebo... jsem si to alespoň myslel, než nepřistála se zobákem a ptačími křídly přímo naproti mně. "Mami!" zaradoval jsem se a zběsile začal mávat ocáskem. Hned to tu vypadalo mnohem lépe, když jsem měl maminku na blízku. "Mlč, mládě!" napomenula mě mamka a já si byl konečně jistý, že jsem tu s ní, poněvadž přesně takhle zněla taky. "Nejevím zájem o tvé plky! Přišel jsem si pro zub! Vydej ho a budeš propuštěno!" prohlásila ještě a já se na ni přitrouble usmál. Konečně je všechno fajn! Šťastně jsem si povzdechl a okamžitě se pustil do olizování čumáčku. Kdy jindy bych to asi měl dělat, když ne během rodinné pohody? "Zadrž!" zařvala mamka a já se pořádně lekl, možná taky proto, že pokaždé, když promluvila, začaly lítat blesky. Ale co, pokrčil jsem rameny a pustil se do dalšího olizování čumáčku "Zadrž, dím!" zopakovala mamka a já se teda za čumák i chytil, když po mně chtěla, abych ho držel. "ZadRrRžím, mami!" oznámil jsem jí poslušně a vesele pokračoval v hygieně, tentokrát i včetně olizování tlapky. "Děláš si ze mě- ach jo. Ona říkala, že to s ním je těžký, ale nezmiňovala, že je to úplnej cvok. Měl jsem říct Doris, ať to vezme za mě. Proč jsem se do toho vůbec hrnul? Už takhle je naše práce strašně zženštilá," bručela mamka a dokonce začala chodit zamyšleně v kroužku. "Udělal jsem všechno, jak říkala. Nic mu nevysvětluj, přijď, seber mu zub. Nesnaž se na něj mluvit. Tak co jsem sakra udělal špatně?" Mumlala si mamka dál a mne už to začínalo nudit. Navíc o sobě mluvila tak nějak divně, jako kdyby snad byla táta. "Tati?" zkusil jsem teda a zvědavě se rozeběhl za vlčím opeřencem, připraven ho následovat, poněvadž zrovna taťka mi ještě nedávno sliboval velký výlet. Na moment to i vypadalo slibně. Tatínek přestrojený za maminku přestrojenou za ptáka šel, bručel si pořád něco pro sebe, já se mohl mračit podobně, jako on, a všechno na moment vypadalo hezky, i když tu byla jen šedá a červená. Ale pak... jsem ho asi rozzlobil. "JÁ NEJSEM TVŮJ TÁTA!" vykřikl rozzuřeně a s krvelačným pohledem se na mě otočil. Všude byly blesky! Kolem tatínka byla dočista úplná bouřka! Byl to pták bouřlivák! Nechápavě jsem natočil hlavičku do strany. Tak to teda asi tatínek není. Tak... "Mami?" zkusil jsem znovu, tentokrát o něco nejistěji, jenže ani to mému já-už-nevím-komu vůbec neudělalo radost. "ANI TVÁ MÁMA! SAKRA! JSEM POVĚŘENEC PEKELNÝ, PŘIPRAVEN POPADNOUT TVÉ ZUBY! JSEM ZUBNÍ VÍLA, CHÁPEŠ?! VÍLA!" zaburácel tatínek a celý tak nějak vyrostl, jak se nade mnou najednou hrozivě tyčil. A vypadal, že ode mě něco nutně potřebuje, ale já si vše musel promyslet. Není máma. Není máma, to chápu. A táta taky ne. Přimhouřil jsem očka. "Pověřenec pekerRný?" zeptal jsem se, abychom si správně rozuměli, a líně svým zadkem ducnul o zem, protože celý tenhle rozhovor byl už nějaký dlouhý. "Leda tak do pekerrný ohrady, ty matlo! A vůbec, nic o pekle jsi neslyšel. Dej sem zuby!" S tím novým, co nebyl ani tatínek, ani maminka, se moc povídat nedalo. Navíc pořád říkal, ať někam dám zuby, což se vůbec nedalo zařídit, když mi nikam neukázal. A navíc, všechny, co jsem měl v dosahu, byly mé v tlamě! A jak bych tak asi svou tlamu přemisťoval, co? Obrátil jsem očka v sloup a mírně zavrtěl hlavu. Ani neví, jak rozkazovat. Ale co. Mohl to být můj kamarád a pro kamarády, pro ty bych udělal skoro všechno. Vycenil jsem na něj teda zuby, jak jen to šlo, v zářivém úsměvu. "Na!" zahuhlal jsem přes otevřenou tlamu a... překvapivě to stačilo. Tatínek a maminka a pták v jednom najednou byl úplně spokojený. "MuHAHaA! Ano! Ano! To je to, co chci! Vezmu si tenhle! Ne! Tenhle! Tenhle? Chm..." Tatínek kolem mé tlamy nejistě poskakoval a různě si tlapou mé zuby přeměřoval a osahával je. Už už jsem mu chtěl říct, že mám hlad a že je to otrava, ale bylo pozdě. Na moment to zatahalo a tatínek byl v cuku letu (doslova, poněvadž měl křídla) pryč. "Ahoj, tati," usmál jsem se na něj bez jednoho z předních tesáků a vesele mu zamával ocáskem. A pak, pak už mě zase polapila temnota.

Docela velký problém byl v tom, že se narval úplně ulovit nedal. Dokonce už to na chvliličku vypadalo, jako že už ho mám na lopatkách, nebo jak se to říká, ale pak... "Do háje!" zaprotestovalo to, co z narvala zbylo, a já ho mohl jen překvapeně pozorovat. Divilo mne, jak často mě ostatní posílají do blíže neurčeného háje, o kterém jsem nic nevěděl. Dříve mne tam posílala jen nemamka, ale nyní? "Děje se ti něco?" zeptal jsem se ze zvědavosti, poněvadž můj narval, co vlastně ani nevypadal jako narval, rozhodně nevypadal v pořádku. Dělal sice, jako že se pořád zlobí, ale já na něm moc dobře poznal, že se každou chvílí asi rozpláče. "Děje?" zopakoval jsem svou otázku a soucitně se vedle té hromádky neštěstí posadil. "Děláš si ze mě srandu? Darmošlape! Dívám se na tebe snad, jako kdyby se nic nedělo? Dám ti co proto, hovado!" křičel narval a já si byl celkem jistý, že to, že se rozpláče, se mi jen zdálo. Doufal jsem sice, že ne, ale narval byl opravdu nějaký rozrušený a rozzlobený, takže i když jsem věřil, že se mi nic nestane, radši jsem o krůček poodstoupil, aby mi můj společník neublížil. "D-obrRrý?" špitl jsem, abych se ujistil, jestli to náhodou narvala už nepřešlo, jenže on jen začal naštvaně funět a postavil se výhružně na zadní. "Dobrý, jo?! Dám ti do držky! Debílku!" vyhrožoval mi a mně nezbývalo nic jiného, než ho jen překvapeně pozorovat. Dooopravdy jsem vůbec netušil, čeho jsem byl svědkem. Dvě možnosti bylo všechno, co mě napadlo: první, narval se opravdu zlobí a... Druhá, narval jen předstírá, že se zlobí. "Doprčic, tak alespoň přestaň říkat, že jsem narval! Delfín! Delfín jsem, ty pako!" zaburácela ta hromádka z narvala a já mohl jen zmateně přikývnout. "Derfín," odsouhlasil jsem mu a celého si ho prohlížel. Dolní končetiny měl úplně stejné, jako narval předtím, ale nahoře mu něco chybělo. "Došlo ti to už, ty ajnštajne? Dal jsi mi tak moc na budku, že nemám svůj zub! Do komunity narvalů kvůli tobě už nikdy nezapadnu! Do konce života budu pitomej delfín! Delfín, sakra!" zaúpěl můj narval a já se konečně alespoň trošku mohl radovat, protože jsem měl pravdu. Delfín byl naprosto zdevastovaný. Dokázal jsem to! Dal jsem mu na budku! Drsňák jsem, drsňák! Dupl jsem si, poněvadž jsem byl na sebe opravdu hrdý, a nepřestával se chválit, dokud... Dokud jsem si nevšiml, že je bývalý narval opravdu hodně nešťastný. "'Di tyyy," začal jsem ho chlácholit a něžně ho tlapkou pohladil po čele, kde ještě nedávno byl ten jeho zub, "DobrRRý to bude." Doufal jsem, že to mého ne úplně kamaráda alespoň trošku povzbudí, ale on stále jen koukal do země, jako kdyby mi ulétly včely. Dokud by tu byl s někým jiným, určitě by mu to prošlo, ale takhle ne! Dávno jsem se rozhodl, že to tak ani náhodou nenechám. "Dám nový?" zkusil jsem teda ještě o něco efektivnější chlácholení, které mne zavazovalo k pořádné výpravě. "Dáš nový, jo? Dobře, tak fajn. Dávám ti jeden den. Den, blbečku. Ďábel tě sežere, jestli to nestihneš! Divý věci dít se budou, ty spratku!" zahřměl a během okamžiku skočil do vody, které jsem si ještě ani nestihl všimnout. "Dobře," odsouhlasil jsem mu a lehkomyslně se na vodu usmál. "Dojdu prRo zub," slíbil jsem a hrdě se vydal vstříc novému dobrodružství. Džunglí, samozřejmě.