Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Jedlový pás (přes ZG)
Tkalcovská ulice, č.p. 3

Dříve, než jsme vůbec stihli opustit ten jehličnatý les s pobíhající Smrtí, jsem už stihl běžet těsně nalepený na jakoukoliv z konečetin mé vysoké opatrovnice, připraven se kdykoliv schovat. Koneckonců, s vlky mrtvolovitého charakteru už jsem měl docela zkušenosti. Jednoho jsem našel a mamka říkala, že do mrtvol se nešťouchá, takže jsem o tom už něco věděl. Jenže Wizku asi taky, poněvadž řekla, že si něco najedeme. "MrRrtvoru?" zeptal jsem se nejistě a natočil hlavu do strany. Kdybychom přece chtěli hledat mrtvolu, tak zůstaneme u Smrti. Ale kdo jsem byl, abych takové detaily hrotil. "Tak jo," odsouhlasil jsem jí s lhostejným výrazem na tváři a nezaujatě sklouzl pohledem k řece, která se mi vůbec nelíbila. Tentokrát v ní alespoň nebyla jablka, což bylo sice dobře, ale jen mi to připomnělo, že jsem to své, co mi Wizku dala a co jsem tak hrdě nesl v tlamičce, někde ztratil. Blbá řeka, zamračil jsem se na ni a úzkostlivě se zadíval na Wizku. "Vezmeš, prRrosím," oznámil jsem jí svou žádost a nechal se přes řeku přenést. Jako pořádný hrdina v zubech opatrovnice. Na druhém břehu to bylo mnohem lepší. Za celého přechodu jsem si nenamočil ani kousíček, poněvadž ocásek jsem stáhl mezi zadní. Takže jsem to vlastně vyřešil mnohem lépe než Wizku, která se nyní musela oklepávat, ale nechtěl jsem se moc vytahovat, abych nebyl příliš vysoký, takže jsem prostě jen mlčel.
Na rozdíl od Wizku. "Cože," dostal jsem ze sebe se zatajeným dechem a ze všech sil se snažil dávat pozor. Problémem bylo, že ten příběh byl dlouhý, vůbec jsem nevěděl, jak se mezi námi objevil, a navíc neobsahoval lov, takže jsem se brzy věnoval nepříliš skrývanému ochutnávání a ožužlávání místní trávy. Věděl jsem, že je to přibližně příběh o vlcích, co byli živí, což mi teda nepřišlo nijak zvlášť zajímavé. A jinak... Prásk! Překvapeně jsem nadskočil, když se ona rána ozvala nedaleko mne. Kde? Vypoulil jsem oči a snažil se zběsile najít zdroj toho rámusu. Cože. Zmateně jsem se zamračil a doposlechl si konec příběhu Wizku. Nejistě jsem přikývl, když mi připadalo, že domluvila, a okamžitě na to zavrtěl hlavou, poněvadž jsem tomu vůbec nerozuměl. Tak jo. Tak já taky povim, usmyslel jsem si a zhluboka se nadechl. Už jsem ji totiž prokoukl. To Wizku byla ta, co tu praskala, a chtěla mě tím snad i vyděsit. Jenže já byl mnohem děsivější. Neměl jsem zrovna nejlepší představivost, takže jsem musel čerpat ze svých pomatených vzpomínek. "Je to děsivý," varoval jsem Wizku předem a sedl si. Nezáleželo mi na tom, že jdeme jinam. Musel jsem si na to pořádně sednout, aby to stálo za to. A že to za to určitě stálo! "V bahně šer marý vrk..." začal jsem a mírně přimhouřil očka. Zase tak malý jsem přece nebyl. Takže to nemohlo být o mně, ale o Heather. A to bylo dobře, protože jsem nechtěl, aby se mi dělo cokoliv děsivého."A prrRršero! Byro úprně oškrivě. Hnus! PrrRrší, pRrrší..." pokusil jsem se vykreslit dokonale ponurou atmosféru, "PrrRrší!" Možná, že jsem se v tom trošku zamotal, ale určitě to bylo to, co jsem chtěl říct. "A ten marý vrk je zmokrý. A od bahna! Je tam bahno, totiž. Hodně bahna. A já jsem šer tím bahnem dár, skoRro sám, ještě s HedRrrRr. A tam!" Sice jsem zvolal, ale téměř okamžitě mi došlo, že je příliš brzy na to, abych svůj příběh ukončoval. Vůbec se mi totiž nechtělo z mého vypravěčského sedu vstávat. Musím to vymyslet. Já to totiž vymyslim! Přihlouple jsem pootevřel tlamičku a doufal, že na ni každou chvílí něco přijde. Ta pauza sice trvala o něco déle, než bych si přál, takže jsem zapomněl, co jsem to vlastně říkal, ale na tom nezáleželo. Hlavně, že jsem měl překvapení. "A pak všichni zakoredovali, aby je SmrRrRt nesežRRRarla i s kostma! Are HedRRr to pokazira, páč děrala chytrRRrou a RRrrRodiče říkari, že je chytrRrRá, are ona úprně zapomněra tu koredu a SmrRRrt to RRrozrobilo a tak si řekra, že ji sežerRRre! A sežrRrala. SmRrrRt ji sežrRala i s kostma, pRrotože byra brbá a děrala chytrRrou že má vrastní koredu, když mohra říct tu mojí. A máma pak neprakala, řekra: "No jo, ta HedrrRr to úprně pokazira a tohre je násredek za to, co uděrala, takhre to ve světě chodí, Frynne". A měra mě rRRRráda. A táta mě měl taky RRrrRád. A HedrRr- HedrRr se naRrodila znovu, are už nikdy nebyra hroupá jako teď. Byra zrá a SmRRRrt si ji nechara na posrouchání kored! A já vzal ty kosti od HedrRrrR a hodir je do řeky a ty pak odplavaly z kopce prRyč," uzavřel jsem s tajemným, strašlivě strašlivým výrazem, jako že se to všechno doopravdy stalo, a na moment se mi zastavilo srdíčko, když jsem si uvědomil, že Heather neumí plavat. "Are to je jen jako," vysvětlil jsem ještě Wizku, aby neměla strach, a vesele se na ni pousmál.

// Zrádcův remízek (přes Náhorní plošinu)

// Západní Galtavar
Obrtlá ulice, č.p. 2

"VypRrávět," zamumlal jsem po Wizku a znalecky pokýval hlavičkou. Já teda ještě nikdy v životě nikomu nic nevyprávěl, poněvadž to taky ještě nikdy nikoho nezajímalo, takže tohle byla úplná novinka. A s novinkami já to uměl. "RrrraysteRrrR je můj kámoš nejrepší. Jediný! Bydrí v bahně a hRrRaje kousanou," vyprávěl jsem a šťastně u toho mával ocáskem. Horší bylo, že jsem o něm nic moc víc nevěděl, nebo hůř, nepamatoval, ale tohle bylo na příběh asi příliš krátké. "Taky urovili sporu jsme kamenožRRrouty," plácnul jsem a znovu vytasil hruď. Věděl jsem teda, že jsme s Raysterem lovili něco jiného, ale co, to byla záhada. A když už jsme byli u toho lovu, rovnou jsem se i nabídl, že Wizku něco seženu, ale ta hnedka, že ne, že by mě pak jako ulovila Smrt. Cože, vypoulil jsem na ni oči a mírně zavrtěl hlavičkou, jako že bych určitě být uloven nechtěl. "A ty jíš SmrRrt? Mohr bysem urovit," nabídl jsem znovu, tentokrát o něco detailněji, a vycenil malé zoubky, mezi kterými stále některé z mléčných chyběly. A že jich chybělo čím dál tím více.
Jenže Wizku z té Smrti byla celá vyděšená, takže jsem nakonec i já usoudil, že bude asi lepší, když ji nebo v jejím rajonu lovit nebudu. Ale koledu, kterou po mně Wizku chtěla, se mi taky říkat nechtělo. "Já žádnou neznááám," zaúpěl jsem a výmluvně zavrtěl hlavou. Tím bych byl býval celou věc považoval za vyřešenou a pokračoval dál, kdyby teda Wizku nezačala říkat svou koledu. Aha, zpozorněl jsem a s nastraženýma ouškama poslouchal její hlas, abych pak všechno mohl odcitovat znovu a zajistit si tak, že mne Smrt nesežere. Jakmile mi všechno ukázala, zhluboka jsem se nadechl. To dám. "Koreda, kotreda! Nejsem žádná kore- kotre... da!"zarecitoval jsem první zmrvený verš a nejistě zafuněl. Byla to totiž pořádná fuška a já samým soustředěním zapomněl, co bych měl asi tak říkat dál. "Dej mi... dej mi žRRRádro," zkusil jsem dál a nervózně se zadíval na Wizku, abych se ujistil, že to říkám správně. Nebo abych měl alespoň jistotu, že mě vlčice jinak zachrání. "Z kotredy už mi vyhrádrlo!" uzavřel jsem a s funěním si oddychl. Pořádně jsem se u toho zapotil, jen co je pravda.
Naštěstí i Wizku usoudila, že bude lepší, když půjdeme jinam. Jako zkoprnělý jsem jenom tiše přikývl, neschopen slova, a rozťapkal se za ní. K mému zděšení za šumem řeky.

// Řeka Mahtaë (sever) (přes Západní Galtavar)

// Vodopády (Smrkáč)

Museli jsme teda zase projít tím stejným lesem, co měl jehličí a díry, ale už jsem do žádné nespadl, takže se mi jen těžko (jako že vůbec) poznávalo, že bych tohle místo někdy spatřil. Jaké překvapení ale bylo, když jsme došli na pláň, na které jsem nikdy nebyl už naprosto určitě! A jaké ještě větší překvapení, když na mě byla nasměrována otázka. Zrovna jsem se věnoval menšímu průzkumu okolí, jako třeba zírání na vlky, kteří taky lovějí a já nemůžu, a zkoumání, jestli to jsou ti vlci, co už jsem je viděl lovit s mamkou. "He?" vydechl jsem ze sebe a nejistě vypoulil jen jedno oko. "Smečce," zopakoval jsem nakonec po Wizku a celé to slovo pořádně popřevaloval ve své tlamičce, abych si ho mohl v klidu promyslet. Což jsem teda neudělal, ale snažil jsem se. "Nevim," prohlásil jsem a s neutrálním kukučem pokrčil ramínky. Wizku nemusela vědět, že ani nevím, co nějaká smečka je. Ale jasné bylo, že já byl člen a Ray... "Chybí mi RRrraysteRr," zamumlal jsem nakonec a mít tak jediný kamínek, do kterého kopnout, rozhodně bych to udělal. Ray byl můj největší kámoš v okolí. Dokonce jediný, pokud jsem nepočítal Heather, mamku a tátu. A možná teda Wizku, ale to jsem taky nevěděl.
Naštěstí jsem se s tím nemusel ale ani příliš zaobírat, protože Wizku mě neustále zaměstnávala záludnými otázkami. Tentokrát jsem ji náhodou slyšel celou a stejně jsem nic nevěděl. Hlad, přimhouřil jsem očka a zkoumavě se skrze přední podíval na vlastní břicho. Rozhodně nevypadalo nijak špatně, bylo pořád chlupaté, ale jestli mělo hlad, to se říkalo jen těžko. "Nevim," zopakoval jsem nezaujatě a znovu narovnal hlavu, aby se mi lépe koukalo na cestu. "Ty jo? Urovím," nabídl jsem se ještě a maličko vytasil hruď, abych byl stále tím hrdinou, jakého si Wizku vysnila.

// Jedlový pás

// Erynij
Příčná ulice č.p. 4

Vypadalo to, že Wizku zpomalila, i když teda rozhodně ne kvůli mně, poněvadž já úplně naprosto zcela absolutně stíhal. "PozoRrR!" zopakoval jsem po Wizku, aby věděla, že nejen, že stíhám, ale dokonce dávám i pozor. Což jsem jí ostatně taky hned zaráčkoval, že jo. Sladce jsem se na ni uculil a nebyl si moc jistý, co jiného než "Pozor" říkala, ale bohužel jsem se ani nestihl jakkoliv zeptat. Protože tu tekla nějaká úplně divná řeka z kopce a ještě ke všemu v ní plavaly takové koule. Je to... přimhouřil jsem očka a snažil se ty podivné rudokoule rozluštit. Rozhodně jsem je už někde bavil. Ale asi ne ve vodě. A vůbec, já vodu neměl rád. Je to... zamračil jsem se a řádně si ducnul na zadek přímo ke břehu. Je to k jídlu! rozjasnila se mi očka, když Wizku prohlásila, že to sníme, a několikrát přikývl. S tím jsem přece nemohl nesouhlasit. A taky teda řekla, že mám počkat na břehu, ale s tm už jsem úplně nesouhlasil. Přece jsem potřeboval nějak dosáhnout na ty věci k jídlu! A s takovouhle malou tlamičkou to prostě nešlo bez bezprostřední blízkosti. Líně jsem se natáhnul tlapkou po vodní hladině. Takže k jídlu, jo? Zazubil jsem se na kouli a rychle se po ní natáhl. Jenže jakmile jsem to udělal, koule se jen odsunula dál. Cože, zamračil jsem se na ni a tentokrát už plácání tlapkami do vody, což způsobovalo jen kapky na čumáku, vzdal. Musel jsem na to jít mnohem moudřeji. Jako lovec! zakřenil jsem se a tiše zavrčel, aby se jablko připravilo na můj útok. On je kořist a já jsem lovec. Nejlepší lovec! vycenil jsem pořádně zuby a nepatrně zavrtěl zadkem. Jsem lovec. Jsem lovec. Zavrčel jsem nahlas a po jednom z jablek vyskočil. Tlamičkou jsem ho skoro měl. Málem jsem ho zakousl jako ten vedoucí lovu, o kterém Bílá s Wizku povídaly. Málem jsem našel tepínu a zakousl to jablko, jak se sluší. Jenže má tlamička byla malá a jablko prostě jen líně odplavalo dál po proudu. A mně pak nezbývalo nic jiného, než jen zavrávorat a doufat, že nespadnu do vody za ním. Uf, oddechl jsem si a zavrtěl hlavou. Musel jsem rozhodně změnit taktiku, třeba... Třeba jít přímo k řece! Ušklebil jsem se na mé nové loviště a nenápadně, tak, aby si toho nevšimla ani velká Wizku, se tam připlížil. Teď stačilo jen trpělivě vyčkávat a... "Mám tě!" vykníkl jsem svým téměř chlapáckým hlasem a pořádně otevřel tlamičku, abych padající jablko chytil. Jenže se to nějak nevydařilo, protože jablko namísto mezi zuby spadlo přímo do oka. Ozvala se tupá rána, mně se zamotala hlava a poraženecky jsem se odpotácel k nohám Wizku. Coo, dotčeně jsem se odvrátil od té postižené řeky a zavrtěl hlavou. "Nebudu žRrRát tohre," oznámil jsem vlčici a packou se chytil za oko, jako kdybych si ho sám mohl vyléčit. Ale Wizku, to byla úplně jiná lovkyně. Možná, že nevolila s Kolegou a tetou od Baghý, která byla jeho maminka, ale dokázala spolehlivě ulovit mého úhlavního nepřítele. "Jak," hlesl jsem obdivně a vypoulil na vlčici a jablko oči. To není možný. "Májestátní," zamumlal jsem a s drobným úsměvem popadl jablko mezi zuby. Takhle na pevnině už nebylo tak silné, takže jsem si to mohl dovolit. "Tak jo," odsouhlasil jsem spokojeně Wizku, když řekla, že půjdeme pryč od vody, a ještě o něco spokojeněji ji následoval.

// ZG (přes Erynij)

// Sopka (přes ZG)

Ne teda, že by mě to, na co jsem se ptal, zajímalo nějak moc. Minimálně jsem se snažil vypadat, že to až tak důležité není, ale jinak mě to doopravdy zajímalo. Má je státní, naklonil jsem hlavičku do strany, což jen způsobilo, že se mi o něco hůře šlo, a poslušně (jak taky jinak) ťapkal za Wizku, která se pustila do vysvětlování. Jenže to vysvětlování bylo nad míru očekávání dost složité, poněvadž se ukázalo, že slovo "Majestátní" označuje asi další tucet věcí. Nudaaa, přimhouřil jsem očka a nenápadně si odfrkl. Jenže Wizku nekončila. Cože, zaúpěl jsem v hlavě zcela zoufale a mírně zavrtěl hlavou. Rozhodně jsem nepobíral. Ale nechtěl jsem Wizku zkazit zase náladu, takže jsem jednoduše zaimprovizoval. "Jseš májestátní," oznámil jsem jí a s milým úsměvem zamával ocáskem. To je správně, že jo? Zrovna teď by se mi tu nějaká Heather hodila, taková ta, co byla moje sestra a zároveň senzor na jakoukoliv blbost, co řeknu. A kde vůbec je? zamračil jsem se na prázdnotu kolem sebe, kterou neobsazovala Wizku, a zmateně vypoulil oči. Já ji někde asi zapomněl. Ajéje, sklopil jsem ouška a už se nadechoval, že ji začnu volat, aby se Heather koukala najít sama, když to nezvládnu já, ale to už mou pozornost odlákalo zase něco jiného. Ne že by to teda bylo zrovna hezké. "Whi-" vydechl jsem, než se mé zadní nožky propadly do díry. Ajéje, panicky jsem bleskl pohledem po svém ocásku, který se jediný držel nad jehličnatým povrchem a začal všemi končetinami, včetně něj, mávat, abych se z téhle šlamastiky dostal dříve, než si vůbec Wizku taky všimne, že tu není Heather. Ajéje. Ajéje, funěl jsem a sledoval, jak se zadek vlčice vzdaluje. Já budu zase sám! Tiše jsem zakňučel a předníma se pustil. Jak se ukázalo, tak ta díra nebyla vůbec hluboká, protože jsem hned zase mohl stát na všech čtyřech. Jé, usmál jsem se přihlouple a drobnými krůčky se znovu dostal na normální zem. "Wizku!" vykřikl jsem znovu a valivými kroky se rozeběhl za vlčicí.

// Vodopády

// Neprobádaný les
Tkalcovská ulice č.p. 1

S očekáváním jsem dírou v kůře pokukával po Wizku, která teda k veškerému mému strachu nevypadala, že mi dovolí jako stromovi lovit. Ajéje, polkl jsem, ale nehodlal jsem ztratit naději. A nehodlal jsem ji ztratit, ani když mi Wizku všechno zakázala. "Nemůže?" zopakoval jsem zraněně a můj spodní ret se začal třást. "Fakt ne-e?" vykníkl jsem a za vší tou kůrou se tiše rozplakal. A taky se samozřejmě jako správný strom zastavil, i když Wizku se pustila do vylézání nějakého černého kopce. Já bysem měl do lesa. Bylo to strašně moc smutné, takže jsem našpulil tlamičku ještě více a nechal horké slzy, ať stékají po mém obličeji. Já už nechci být strom, zaskučel jsem. Wizku byla někde vysoko a já už byl zase sám. Jako strom bez lesa. "Já už nechci!" zavrčel jsem a vztekle začal mávat hlavou. Celé to bolelo, což mě jenom více rozzlobilo. Nechci, vrčel jsem a tlapami se zapřel o kůru, dokud konečně nepovolila. Nebo spíše, dokud se nerozpůlila. "Svobodaaaa!" zaradoval jsem se a valivým během se vydal znovu za Wizku, abych ji obeznámil s informací, že už nejsem strom. Jenže čím víc jsem uběhl, tím méně jsem jí to chtěl říct, poněvadž to bylo příliš vysoko na to, abych to všechno uběhl. "Nejsem strRrRom!" zahulákal jsem vyčerpaně a znepokojeně zafuněl. "Wizku," hlesl jsem a konečně se doškrábal až k vlčici, která seděla a vůbec nebyla vyčerpaná nebo třeba překvapená z toho, že už nejsem strom. Asi to čekala, obdivně jsem přikývl a vesele se na ni zazubil.
Právě tehdy se Wizku pustila do vytí, což byl zvuk, který jsem neslyšel poprvé, ale rozhodně jsem ho ještě nezkoušel. Když řekla, že je to májestátní, rázně jsem přikývl. Taky jsem byl májestátní a chtěl jsem to vyjádřit. Klidně celému světu, který byl pod námi. Zhluboka jsem se nadechl a narovnal se podobně, jako to předtím udělala Wizku, a vypustil ze sebe všechen vzduch. K mému vlastnímu překvapení to znělo jen jako vypouštění vzduchu a trošku prskání, ale... zrovna zavytí se úplně neozvalo. Cože, zamračil jsem se a nadechl se znovu. Znovu jsem vypustil vzduch a přidal trochu hlasu, což... Jo! Hrdě jsem se zazubil a vychutnával si ozvěnu pisklavého skřehotání, které se teď linulo všude kolem. Mamka to uslyší, uculil jsem se a spokojeně se vydal za Wizku. "A co je to májastátní?" zeptal jsem se ještě zvědavě. Když nebyla Heather kolem, mohl jsem si dovolit se občas na něco zeptat.

// Erynij (přes ZG)

Já si toho teda pořádně nevšiml, dokud Wizku neřekla slovo "Baf", ale... vyděšeně jsem vyjekl. "Co to!" zakňučel jsem a nejistě o pár bahnitých krůčků poodstoupil. Kde je Wizku, zamračil jsem se a zoufale stáhl ouška skoro až k zemi, kdyby to teda nějak šlo. "Já se nebojim! StrRrrom se nebojí!" zavrčel jsem v rádoby bojovném gestu a jednou před sebou chňapl tlapkou, jako kdybych pořád ještě lovil ty černé ptáky. Kdyby došlo na nejhorší, musel jsem se poprat. To byla jasná věc. A stejně bych vyhrál, takže jsem se úplně bát nemusel, ale já se stejně trošku děsil, jen aby si to strašidlo teda nepřipadalo blbě. Už jsem se chystal říct ještě něco, co by naznačilo, že jsem hrdina, když vtom se tu zjevila zase Wizku a strašidlo zmizelo. "Wizku!" zaradoval jsem se a znovu se na ni zazubil, i když to znovu jen znamenalo, že se usmívám na kůru. A to Wizku asi taky zlobilo, stejně jako spousta jiných věcí, takže se rozhodla, že mi tu kůru sundá. Když začala za kůru tahat, cítil jsem, jak tahá i celou mou hlavu. A škrtil se mi čumák! "Au, au!" kníkl jsem a zbrkle zavrtěl hlavou. Dokonce jsem z toho měl slzy na krajíčku. "Nech, pRrRosím," zaškemral jsem a nepatrně se přikrčil, abych chránil svou kůrovitou hlavičku před dalšími nájezdy.
Naštěstí to Wizku vzdala. Dokonce řekla, že budu stromem navždycky! "Tak jo," odsouhlasil jsem jí a vesele se do své kůry uculil. "Jsem kruk jak bruk!" oznámil jsem jí a nemotorně, vzhledem k tomu, že moje stromovitost mi neumožňovala zrovna nějakou eleganci, se rozešel po boku černobílé vlčice dál, aniž bych si uvědomoval, že jsem své oznámení jakkoliv pokazil. Stejně to bylo legrační! Ale já se nesmál. Rozhodně ne, když jsem ještě neměl zodpovězenou jednu zásadní otázku. "A strRrom může rovit?" zeptal jsem se a zvědavě se skrze kůru jednou dírou na oči zadíval na Wizku. Páč jestli ne, tak nechci, usmyslel jsem si a jednou si na to ještě přikývl.

// Sopka

Příčná ulice č.p. 3

Ani jsem si to, že mě Wizku odmítne, představovat nemusel, poněvadž ona to udělala i tak. Cože, udiveně jsem na ni pootevřel tlamu a přimhouřil očka, jako kdybych ji snad přeslechl. Ne, rozhodl jsem se nakonec a mile se na ni uculil. Prostě nebylo možné, aby se nechtěla přidat. A pak mi to došlo! Ona si myslela, že jsem neposlušný a že si hraju. "Are já rovím," vysvětlil jsem jí trpělivě a jednou na to přikývl, než jsem se začal zase všemi smysly věnovat těm ptákům uličníkům. Byli teda oproti mně pěkně vysoko. Musím výš, přimhouřil jsem znovu očka a můj mozeček se začínal rychle zavařovat. Řešení něčeho takového mne stálo možná až příliš úsilí, takže jsem jen párkrát bezmocně povyskočil a chňapl tlapkou do prázdna, než jsem došel k závěru, že dokud nebudu vysoký jako strom, asi to úplně nemá svou cenu. Zatím. "Tak už ne," obeznámil jsem Wizku s novou situací a zvědavě se na ni podíval. Vypadala jako mamka pokaždé, když se mnou byla už nějakou dobu. Totiž moc hezky, ale nějak... "Zrobíš se?" špitl jsem a nechápavě naklonil hlavičku do strany. Ale proč? Nedávalo to přece vůbec smysl. Možná, že Wizku vadili ti ptáci, ale o to více by mi snad pomohla s jejich lovem, nebo snad ne? Mírně jsem zavrtěl hlavičkou. "NapRrrRavím," povzbudil jsem ji a jemně do ní drcnul bokem, aby se jako dala dohromady, než něco vymyslím, poněvadž to může taky trvat pěkně dlouho. Napravím, napravím, opakoval jsem si, abych nezapomněl, kde jsem skončil a odběhnul si hlouběji do lesa. Kličkoval jsem mezi stromy, zcela bez nápadu, a jen nechápavě míjel všechny ty věci a věcičky, co byly taky bez nápadu, poněvadž jen ležely na zemi. Třeba taková děravá kůra ze stromu. Chm, oddechl jsem si a bez jediné inspirace do ní šťouchl tlapkou. A pak čumáčkem. A pak- pak už se mi přemýšlelo úplně nejhůře, poněvadž jsem v tom dřevu nějak uvízl. Chvilku jsem zoufale vrtěl hlavou, ale jen to způsobilo, že jsem na celé své tělo nabral jen bahno, do kterého se okamžitě nalepila spousta jehličí. Ajéje, pomyslel jsem si a prudce se zastavil. Na přední tlapce jsem měl nalepenou ještě zelenou větvičku, celá srst od bahna a na obličeji kůru. Já jsem strom, vydechl jsem s překvapením a těžkými, potácivými kroky došel zpátky k Wizku. Určitě nebude zlobit se, došel jsem k závěru a začal mávat ocáskem, který také nepřišel o zdobení bahnem. "Wiizkůůůů!" zasténal jsem, aby to znělo, jako že ji nějaký strom oslovuje přes lámání větví, a i to lámání jsem začal napodobvat skrze náhodné máchání nohami. Muselo to být příšerně děsivé. "Já jsem strRrRom!" dodal jsem normálním hlasem a široce se na vlčici usmál. Sice to asi přes všechen ten lesní bordel neviděla, ale to už mě nijak netrápilo.

// Východní Galtavar
Příčná ulice č.p. 2

Musím pryč. Pryč. Uteču mu. Stínovi jednomu. Stejně se ho- "Nebojim," zafuněl jsem vyčerpaně a ohlédl se za sebe. Vypadalo to, že jsem úplně, ale úplně sám. Všude se teda ještě pořád rozléhala tma, ale já hned poznal, že v ní není ten stín, co pronásledoval mamku. "NetrRrRoufneš si!" vycenil jsem na tmu vítězoslavně zuby a konečně přestal valivě utíkat vpřed. Mohl jsem totiž konečně valivě jít. Jenže... pořád tu bylo něco děsivého. Poprvé jsem byl sám. Ve tmě. A sám, doplnil jsem sám sebe, aniž bych tušil, že mne už něco takového napadlo, a nejistě stáhl ouška. Každý krůček byl čím dál tím nejistější, když jsem věděl, že tu není kdokoliv, kdo by mě případně nesl v tlamě, na zádech, nebo mi alespoň pomohl vstát. "Har-ó?" zavolal jsem do prázdna a pomateně se rozhlížel kolem. Všude byly jen černé stromy, které se táhly až úplně do nebe, a to bylo pro změnu taky úplně černé. A ještě ke všemu mi nikdo neodpovídal. "Haró," zabručel jsem uraženě. Možná, že jsem měl strach, ale to neznamenalo, že mě všichni budou ignorovat. Fajn, nakrčil jsem čumáček a rázně se posadil mezi kořeny jednoho z těch méně děsivých stromů. Vůbec jsem netušil, co dělat dál. Přibližně jsem si pamatoval, koho bych měl v takových situacích hledat, a to mamku s taťkou, ale jinak... nevěděl jsem, kam se dostat. A už vůbec ne jak. A je to nudný, zakňoural jsem v duchu a s pohledem k nebi se natáhl na zem.
A jako na zavolanou, i když jsem teda volal už před nějakou dobou a tohle byla rozhodně opožděná reakce, se po obloze začali mihat takoví černí ptáci. Vypadali teda, že jim to moc nejde, poněvadž v jednu chvíli byli někde, já si jich všiml... a oni hned byli zase jinde. Ale stejně to vypadalo docela nešikovně. Taky měli trošku jiná křídla, ale kdo jsem byl já, abych to nějak blíže zkoumal. Byli to ptáci a hotovo. A půjdou lovit, napadlo mne a vesele jsem si do toho zamával ocáskem. Tak, aby si mě v té tmě ptáci nevšimli, jsem se postavil zpátky na všechny čtyři a přikrčil se, abych vyskočil co nejvýš. Jenže právě v té chvíli se ke mně přikradla temná postava. "Jé!" vypískl jsem a vyděšeně se přitiskl celým tělíčkem ke stromu, který mne měl před nebezpečím chránit. Před nebezpečím v podobě tmavé postavy, která byla... "Wizku," hlesl jsem a strach byl pryč. Jako kdybych právě neutekl z lovu za jiným jsem k ní se zdviženým ocáskem doběhl a otřel se jí o nohy. "Já rovím ptáky," oznámil jsem jí a tlapou ukázal na jednoho z těch poletuch, co zase stihl během okamžiku zdrhnout. "Přidáš?" nabídl jsem jí a mile se na ni usmál. Vůbec jsem si nedokázal představit, že by něco takového milá Wizku dokázala odmítnout.

Příčná ulice č.p. 1

Během chvilky už jsem naštěstí nemusel být naštvaný ani na Wizku, protože i ona si nakonec vysloužila mou náklonnost. "Jooo?" zeptal jsem se fascinovaně a znovu těkal pohledem mezi dospělými vlčicemi. Koneckonců, říkaly samé pravdivé, ale moc udivovačné věci! "Já budu vedoucí!" slíbil jsem Bílé a vycenil na ni své zoubky, které se sice stále leskly čerstvostí, jak jsem je neměl moc dlouho, ale některé už chyběly. A nikdo nemusel vědět, že chybí kvůli víle Zuběnce a ne kvůli brutální rvačce se srnami s poškozenými končetinami. "A jsem hRrRRdina!" zaráčkoval jsem a automaticky se postavil do útočno-obranské pozice, kterou jsem před nedávnem okoukal od mamky v boji s vlkožrouty. V jejím boji. Stejně už nevim, jak to bylo. Rozhodl jsem se, že se nad tím ani nebudu obtěžovat přemýšlet, a prostě budu jen koukat na mamku, jak loví. A taky na Kolegu a jeho maminku, která byla teta nějaké Baghý. Jenže všichni byli tak maličcí, že se koukalo úplně příšerně špatně. To žlutý je mamka. Mamka je žlutá. A to černý... Vyděšeně jsem se celý naježil a přikrčil, má útočno-obranská pozice byla ta tam. Ta stínová věc, postava, byla děsivá. A šla po mojí mamce. "Mami!" vyhrkl jsem vylekaně a bezmocně se podíval na Wizku. Už jsem jí chtěl říct, aby se pustila do záchrany mamky, nebo že to udělám sám, ale... jakmile jsem se podíval za mou mateřskou tečkou znovu, stín už tam nebyl. Já mám strach, zamračil jsem se a stydlivě se zadíval na vlastní tlapky. Rozhodně jsem nechtěl, aby si Wizku, která před chvilkou tvrdila, že jsem hrdina, věděla, že se tu teď bojím. "Nu-d-d-a," vykoktal jsem ze sebe a rychle si všechno prohlížel, aby si pro mě ten stín náhodou nepřišel taky. Musím pryč. Uteču mu. Uteču! Nemotorně, ale v rámci možností co nejrychleji, jsem se vyškrábal na všechny čtyři a nepatrně ucouvl. Musel jsem pryč, to bylo jasné. Co kdyby ten stín šel jen po mně? Ale musel jsem nejprve vymyslet, jak působit stále hrdinsky, i když se vydám na útěk. "Já du lovit," oznámil jsem všem a poněkud zbrklým krokem, takovým tím, u kterého se motají nožky nejvíce přes sebe, i když se to nejméně hodí, se rozeběhl kamkoliv do pryč.

// Neprobádaný les

6. zoubek

Já už to tady poznával skoro i poslepu, což teď nebylo zase až tak těžké, poněvadž všude byla tma. A ten, kdo tu byl se mnou, vypadal taky jako taková tma. Ale rozhodně moc pěkně povědomá. "Čáf!" vyhrkl jsem, o dost nadšeněji, než kdy dříve, a rozeběhl se k černé siluetce. Byl to Rayster! "RRrRaysterRre!" zaráčkoval jsem šťastně jeho jméno a téměř se chystal ho rovnou na uvítanou kousnout, ale to by se na mě můj kamarád nesměl obrátit obličejem. Totiž, já měl jinak jeho obličej z kamarádství rád, ale takhle... ty svítivě růžové oči se mi vůbec nelíbily. "Rejstr? Já nejsem žádnej blbej rejstr, blbečku!" zavrčelo na mě vlče překvapivě hlubokým a na poměry mého kamaráda i plynulým hlasem. "Jsem Bětka. Tvá nová zuběnka. Dej sem zub a jdi plakat k mámě," oznámil(a) mi a rozešel se ke mně, což se mi tentokrát asi moc nelíbilo. "Coo," hlesl jsem zmateně a s pootevřenou tlamou hypnotizovaně zíral na jeho oči. Ray je určitě předtím růžové neměl, ale co já vůbec o Rayovi věděl. Věděl jsem, že je hodný a rozdává ještěrky, že má hezké jméno a hraje kousanou. Ale jeho oči? "PrRroč," vydechl jsem a tázavě natočil hlavičku do strany. Na to, jak dobře jsem poznával tohle místo, mi pořád dělalo docela problémy rozeznat zuběnku a zubní vílu. A taky mamku a zubní vílu. Nebo taťku a zubní vílu. Mamku a taťku. Trošku se mi z toho motala hlava, když se do mě Ray Neray zase pustil. "Co tak mrkáš? Prosim tě, hlavně mi tu neomdli. Nesnášim, když děcka vomdlívaj. Dej sem zub a padej." Ray z toho vypadal nějaký znuděný. Já se teda většinou taky nudil, takže pro tohle jsem měl skoro i pochopení, jenže... on byl u toho Ray asi i pořádně vzteklý. Rozhodně se zlobil, poněvadž bílé části jeho srsti zářily rudě. "DobrRrý?" zeptal jsem se ho starostlivě a nejistě od něj poodsedl. "Chceš pomoct?" nabídl jsem se ještě a pokusil se i o pořádné vytasení hrudi, abych vypadal neohroženě a nápomocně. A statečně. A- a vůbec, já ze svítivého Raye neměl strach. A vím, co by mu mohlo zvednout náladu! "Pořád kamaRrRádi," oznámil jsem mu neutrálním hláskem a nečekaně se mu přiřítil k tlapce, jen abych se do ní mohl řádně zakousnout. "Co to blbneš, ty harante!" zařval Ray a nad ním zaburácelo, asi proto, že jinak taky všude zrovna zuřila bouřka. Tak jako tak, Ray sám vypadal jako bouřkový mrak, což nevěstilo nic moc dobrého. Ale co já o tom věděl. "Kousaná?" vysvětlil jsem mu podivně položenou otázkou a zvědavě si prohlížel ta jeho zářivá kukadla. "Proboha. Za koho mě máš? Já tohle nemám zapotřebí. Nejsem šéf oddělení jen tak. To, že se z tebe picnuli ostatní, to neni můj problém. Najdem si schopnější lidi, ale mě- mě odporovat nebudeš!" Ray křičel a já najednou ucítil, jak mi ta hra na kousanou nějak přestává jít. Rayova kůže totiž nějak začala pohlcovat celou mou tlamu, jako kdyby chtěla pít a já byl řeka. Cože. Po chvíli překvapeného zírání jsem sebou začal cukat na všechny strany, ale tlamička se ne a ne odlepit. "Vezmu si ty zuby prostě všechny, ať už se s tebou příště nemusím patlat!" zahřměl Rayster a maniakálně se začal řehtat, což už mu docela podobné i bylo, ale... tentokrát se mi to nelíbilo. Ajéje. Pomateně jsem sebou mrskal ze strany na stranu, dokud... bum. Další blesk! A Ray se musel vylekat, poněvadž se mi konečně povedlo se od jeho žíznivé nohy nějakým zázrakem odlepit. "Ahoj!" vykřikl jsem splašeně, zatímco jsem se zběsile a nemotorně řítil kamkoliv, kde tenhle zlý růžooký Ray není. Ani jsem si nevšiml, že mu v noze zůstal jeden můj zub, a už jsem se vytratil zpátky do temnoty.

Já jsem se teda už předem vzdával. Poznával jsem tu hlínu, ale zároveň nepoznával. Bylo dost možné, že jsem to tu už někdy viděl. Jenže jak, když jsem žil sotva trojici neděl? "Haró?" zkusil jsem zvolat do prázdnoty, čekaje třeba... co já vím, na kroky táty. Kdyby mě tak táta přišel zachránit! Přál jsem si, aniž bych si to dokázal představit. Bylo to docela těžké na mou představu, když takhle ve tmě viděl jsem sotva tu další postavu. Další postavu! uvědomil jsem si a zvědavě se na ni podíval. Já jsem ji asi doteď vůbec nevnímal. Přihlouple a nejistě přišel jsem blíž, dokud jsem nerozpoznal zrzavou. To asi nebude táta, zklamaně jsem vydechl – neshodovalo se to s mou představou. "Tati?" zkusil jsem ještě oranžovou hroudu oslovit. Kdo měl tušit, že z toho bude rys ostrovid. "Jakej ostrovid, prosím tě? Já jsem liška a vidím tě! Cpeš se mi tu do nory, přišel jsi snad na návštěvu? Páč jestli ano, najdeš u mne něhu!" Zpěvným hlasem rys promluvil a věnoval mi zářivý úsměv. Tak moc zářivý, že už jsem necítil hněv. Původně jsem se totiž rozhodně zlobil, že to taťka není. Ale takhle, takhle měl smíšek rys mé odpuštění. "Ahoj, jsem Frynn, jdu na návštěvu! A dostanu teda tu- to... ten... něhu?" zeptal jsem se zvědavě a ocáskem přátelsky zavrtěl. Co je to něha, to jsem samozřejmě ani trošku nevěděl. Naštěstí měl rys pochopení dosti. "Propáníčka, to je mi radosti! Já a návštěva, to je teda změna! Pardon za ten bordel, je tu pěkná špína. Ale to nevadí, zůstaň se mnou, Frynne! Liška jako já bez společnosti hyne. Jo, bez socializace to bych hned zdechla," zamrmlala rysice a ještě si u toho vzdechla. "To mě mrRrzí," zkusil jsem ji nejistě chlácholit. Možná se mi to jen zdálo, ale rysice mluvila samé bláboly. Ale kdo jsem byl já, abych ji měl podezřívat. Kdybych tu přeci nebyl, mohla klidně dřímat. Vesele jsem se na ni tedy uculil a jí bylo do zpěvu, jenže... já doopravdy chtěl najít tu její velkou něhu. Možná by se dala ulovit, napadlo mě a v očích mi vzlétly jiskřičky. Lov, to byla věc moje, v tom jsem neznal ani bratra nebo sestřičky. Nebo jak se to říká, nebylo to důležité. "Ó, jsi tak soucitný, vidíš to, Brite! Brit byl můj manžel, to jen tak, abys věděl. Už je to dost let, co službu vypověděl. Ale alespoň našel v srdci klid. A já, já teď mám znovu pro co žít! Budu žít jen pro tebe, ó, Frynne! Má duše s tou tvou velmi ráda splyne! Budeme spolu žít, budu tě hýčkat..." Podle mě ale rysice měla na něco počkat. Třeba na to, až vyrostu a dospěju. "Ó, jak já se s tebou poměju!" Jejímu nadšení jsem příliš nerozuměl, ostatně jako všemu. "Are... já pak musím domu," zaprotestoval jsem a rázně se na zadek posadil. Byl jsem přesvědčen, že svou jsem si právě prosadil. Prostě jen stačilo celou dobu s rysicí žít a... jít domů, až se mi bude chtít.

První část toho, co Kolega řekl, se mi moc líbila. "Tak jo!" kníkl jsem a nadšeně zamával ocáskem. Byl jsem přímo připravený pomáhat při lovu. Nebo vést lov, kdyby to bylo nutné. Už jsem věděl, že všichni půjdeme po nějaké srnce, co má pochroumanou nožku, tak co jsem musel vědět více? Už už jsem se rozeběhl za ostatními, jenže... to by mi nesměla dojít druhá část věty. "PRroč," zamumlal jsem zklamaně a probodl tetu Baghs pohledem. Já měl teda tetu Launee a ta by mi to určitě dovolovala, ale teta od Baghs byla o dost přísnější, když mi to nedovolila. "Are já jsem dobrRrRý," vysvětlil jsem jí s kňučením a téměř už se zaryl zuby nehty do Kolegy, aby mě před těmi vlčicemi, co jen podporovaly mou nudu, ochránil. Ale bylo jich na nás moc. Do počtu se přidala ještě Wizku, která mě přišla jen seřvat. "Cooo," hlesl jsem udiveně a vykulenýma očkama sledoval její tlamu, která už sice domluvila, ale já stejně čekal, jestli z ní náhodou nevypadne ještě něco, co by mi třeba osvětlilo celou situaci. "Are já se nevzdáril. Ty tady a já taky!" Udiveně jsem u toho vrtěl hlavou, zcela nevědom, že bych něco udělal špatně. Vždyť jsem byl nevinný! A vůbec, jen jsem chtěl pomoct s lovem. Uraženě jsem našpulil tlamičku a začal se rozhlížet po mamce, která by se mě, na rozdíl od ostatních vlčic, zastala. Škoda, že už dávno proháněla srnky.
"Faajn," vydechl jsem nakonec s patřičným otrávením a celý nasupený se posadil vedle Bílé, která mi alespoň do lovu vůbec nepovídala. Odteď mě to nezajímá, zamračil jsem se a téměř se i posadil k výhledu na lovící smečku zády, jenže... na to to bylo příliš zajímavé. Bílá mluvila opravdu hodně zajímavě! Asi proto, že mluvila o lovu. Ale zajímavě! Dříve, než jsem se vůbec nadál, zíral jsem na ní s otevřenou tlamičkou a přímo hltal každé její slovo. Když se pak pustila do povídání o prokousávání hrdla, vycenil jsem na Heather zuby, jako kdybych já někdy mohl být tím velelovcem, co všechno zakousne. A asi to na ni zapůsobilo, poněvadž se zeptala, co vlk musí udělat, aby se mohl stát vedoucím lovu. Vesele jsem se na ni uculil, vděčný za to, že máme společné záliby. No jo, ale co musí udělat? Tázavě jsem na moment naklonil hlavičku do strany, aby se mi lépe přemýšlelo. Ne teda, že by mi to zrovna někdy šlo. Takže ani nebylo zrovna překvapující, když jsem zase na nic nepřišel. "Můžu já?" zeptal jsem se namísto odpovědi pro sestřičku a s nevinným úsměvem se zadíval na Bílou. Na Wizku občas taky, ale o dost méně, poněvadž jsem se na ni pořád zlobil, že mě chce snad i vzít domů.

// Borůvka

Já doopravdy moc chtěl být poslušným vlkem a zůstat u Wizku, obzvlášť když dostala nějakou gamu, ať už to bylo cokoliv, jenže... blahopřání a bavění se o něčem, čemu jsem vůbec nerozuměl, mě zrovna nijak zvlášť nebavilo. Achjo, povzdechl jsem si a protočil očkama, když se všechny tři vlčice z mého pohledu naprosto tetelily z té gamy blahem, jako kdyby to bylo kdo ví co. Já tu ani žádnou gamu nevidim. A vůbec, není to ještěrka? Zavrtěl jsem mírně hlavičkou a vzdal jakékoliv směrování pozornosti k Wizku. Veškerou mou pozornost měl nyní Kolega, který společně s jeho maminkou, alespoň jsem si myslel, že je to jeho maminka, když byli takhle u sebe, plánoval lov. "Rov!" vykníkl jsem s nově získaným uvědoměním a s ocáskem vyzdviženým samou zvědavostí téměř až do nebe se nějakým záhadným způsobem znovu připletl pod nohy Kolegovi. Znalecky jsem na jeho slova pokyvoval a zároveň se u toho rovnou i usmíval, poněvadž to byla velká legrace, na rozdíl od všeho ostatního, co jsem kdy musel dělat. S pootevřenou tlamičkou jsem hltal každé slovo a hned, jakmile jsem si doprohlížel Kolegu s maminkou, upřel jsem svůj pohled na laň, o které tu byla řeč. Docela dobře jsem si uměl představit, že jí tu bolavou nožku ukousnu já. A proč taky ne! podpořil jsem svůj vlastní nápad a upřel svůj kukuč zpět na Kolegu. "Moh bysem?" zeptal jsem se s prosebným výrazem na tváři, aniž bych si nějak extra uvědomoval, že jsem neřekl, co bych mohl. Možná, že ta otázka byla univerzální a chtěl jsem moct všechno. Třeba ulovit všechno! Nebo plánovat všechno! Nebo... nebo tak. Vesele jsem se na oba vlky zazubil. Budu lovec! Možná, že se jednalo o nejšťastnější den mého života, ten, ve kterém všem všechno ulovím. Zasněně jsem zamrkal a spokojeně si olízl čumák. No jo.

Začínala se mi z toho docela motat hlavička. Měl jsem pár otázek, které nebyly zrovna promyšlené, ale za odpověď by stát měly. Jenže jak všichni, i Wizku, co jsem si zapamatoval její nově řečené jméno, seděli, asi jim nic za odpovídání nestálo, poněvadž jsem se ani nedozvěděl, jestli jsem člen, a Brůsbery mi ani neřekl, jestli jdeme všichni členi. Místo toho tu bylo jen a jen více informací, přičemž jediná, kterou jsem zcela chápal, byla ta, že se má sestra představila jako Heather. "Ahoj, HedrRr!" zaburácel jsem proto šťastně, abych svou sestřičku přivítal, i když jsem úplně netušil kde, a s veselým vrtěním ocásku jí olízl hlavu, jako to vždycky dělala mamka, jen nějak z boku a nemotorněji. Problémem bylo, že tady bylo tolik matoucích novinek, že jsem ze sestry jména nemohl přežívat věčně. Pobíhalo tu tucet vysokých nohou, na nich tucet vysokých vlků... a každý se jmenoval úplně jinak. Nejistě jsem sklopil ouška, zatímco se každý z nich nějak představil, protože já doopravdy sotva zvládal Wizku a tohle bylo úplně nad moje síly. Já chci domů, zasténal jsem v duchu a prosebně udělal oči na mamku, která se zrovna s někým bavila o tom, že- "Neee," hlesl jsem přihlouplým hláskem a začal mávat hlavou do stran, zatímco jsem se razantně přivalil k jejím béžovým nohám a nějakému Kolegovi. "NesebrRrRalra!" vysvětlil jsem mamince trpělivým hlasem a vesele se na ni usmál. "Já jsem přece tvůj!" zavrněl jsem spokojeně během svého už obvyklého kroucení se kolem jejích tlapek. "Její," dodal jsem ještě pro Kolegu, aby to dobře pochopil taky, a jednou rázně přikývl. "A táty asi taky," přidal jsem, abych působil chytře. Já toho ještě vim! "A jdeme na rov. Ty jdeš taky Korego?" zkoumavě jsem ho probodl pohledem a velmi pečlivě si ho prohlížel. Budu si ho pamatovat. Kolegu jednoho. Jestli loví, tak je v pořádku. A teď ví, že jsem mamky. Zavrtěl jsem maličko ocáskem, jen tak akorát, abych pořád působil drsně, a i s maminkou po boku došel zpět k Heather, která teda určitě byla nudnější než Kolega, ale alespoň jsem ji jakž takž znal a nemusel se tolik soustředit. Jenže to by nesmělo být nové vlčice, která mne na první pohled uchvátila. "Bírá," vydechl jsem fascinovaně a pootevřel tlamičku. Její srst byla jako mamky, jen ještě o tolik světlejší, že na ní vůbec nebyla vidět barva. Vlčice se mezitím představila, ale to jsem tak nějak přes všechnu tu její záři nepostřehl. Je to takové bílé sluníčko. Byl jsem z toho tak šokovaný, že jsem skoro promeškal i další povídání o lovu, jenže zase až tak moc vedle jak ta jedle jsem teda nebyl. "Já moc na rov jsem!" oznámil jsem hrdě, když Wizku řekla, že ona moc na lov není, a vesele se protáhl i kolem jejích nožek. "HedrRr je hodná, já jsem zrobidlo," přidal jsem jen tak mimochodem ještě další informaci, která stála za zmínku, než se někdo snad pustil do mého vychovávání, a znalecky u toho pokýval. "Mám moc rRrád rov," uzavřel jsem své představování a poslušně se držel u Wizku, zatímco jsme vycházeli z ne úplně dorostlého lesa.

// Východní Galtavar