Samozřejmě, že mi Kolega Nori o té výpravě pověděl úplně všechno. A nejen o téhle, kterou vlastně moc nezmínil, ale dokonce i o nějaké, co byla ještě předtím a lepší! "Coooo," zaúpěl jsem udiveně a, ne že bych nedával pozor, začal různě po jeho nohách šplhat, jako kdyby to byla překážková dráha. Občas jsem u toho vyšpulil zadek, občas použil jen jednu přední a jednu zadní... a občas jsem se taky rozvalil vedle jeho tlapek, protože se mi povedlo spadnout. Do toho jsem taky ještě pořádně pokyvoval, aby Kolega Nori věděl, že má můj souhlas. Dokud... "Já to nechápu," hlesl jsem naprosto náhodně uprostřed jeho vyprávění a naklonil hlavičku zmateně do strany. Vůbec jsem nerozuměl totiž tomu, jak by vzduch mohl být slaný, když není vidět. To přece bylo úplně proti logice, nebo ne? Když není vidět, tak nemůže ani chutnat. Zavrtěl jsem maličko hlavou a pokusil se dávat pozor i nadále, poněvadž se ukázalo, že ten slaný vzduch zas až tak důležitý nebyl, ale jen co jsem nastražil ouška, objevila se v příběhu Kolegy Noriho další překážka. Vobejda? Co že to vobešel? přimhouřil jsem očka a opravdu se snažil dál tvářit, že všemu rozumím, ale pravdou bylo, že jsem byl zcela viditelně pohlcen rozpaky. A pak ještě ke všemu přišla otázka! Naštěstí té jsem rozuměl zcela perfektně. "Nedokážu," vydechl jsem znaveně a s vypoulenýma očima upřímně zavrtěl hlavou, že to si jako doopravdy vůbec představit neumím. "Děsběs," zopakoval jsem ještě po něm a tiše se zachichotal. Heather je taky děsběs! To jí povím! Asi jsem se trochu nechal unést, protože Nori najednou mluvil zase o tom ukradeném Slunci, co byla, pokud vím, ta první příhoda, a ne ta s obcházením a solí ve vzduchu, ale... to nevadilo. Když mi věnoval další otázku, tentokrát o dost těžší, která měla snad zahrnovat nějaké znalosti o zvířatech a o tom, kdo krade Slunce, nejistě jsem se nadechl. "E... bobrRr?" zkusil jsem a s přimhouřenýma očkama sledoval jeho tlamu, jestli to náhodou nebude správné řešení. Jenže nebylo. "Zajíc!" zalamentoval jsem překvapeně a zakryl si jednou tlapkou čelo, jako že jsem na to přece mohl přijít a jsem úplný ťulpas a děsběs, i když to nebyla vůbec pravda. S výdechem jsem na tmavého vlka fascinovaně zíral, i když to vypadalo, že už dávno domluvil. Tý jo. Měl můj obdiv. Doopravdy byl májestátní a statečný a dokázal se postavit každému děsběsovi. Ale jedna věc mne ještě tížila. Nepatrně jsem zdvihl tlapku, aby si všiml mého dotazu. "A ty jsi ho urovir?" zeptal jsem se zvědavě a s očekáváním zavrtěl ocáskem. Opravdu mne zajímalo, jak to při všem tom obcházení a slanosti vzduchu dokázal.
Ale to už k nám přišel ještě jeden vlk. Dokonce nějaký, jakého jsem znal! "Tatiiiii!" vypískl jsem nadšeně, když řekl tím jeho drsným tónem "Zdravím", a nemotorně se ze své válečsko-poslouchací pózy vyhrabal na všechny čtyři, abych se s ním mohl taky pomazlit a přivítat. "Ahoj!" pozdravil jsem a jen speciálně pro něj se pokusil postavit na zadní, předníma se o něj opřít a nešikovně mu olíznout krk. Nebo něco takového. Těžko říct, kam jsem vlastně dosáhl. Ale naštěstí jsem toho měl na říkání mnohem více. "Tati, já viděr rov! A někdo říkar, že můžu být vedoucí! Taky jsem viděr ptáky a Wizku vzala do dírRry, kde strRrrRraširo. A pak do bahna, kde strRraširo taky, are víc. Já tam strRrRašir! RrrRRůžový!" oznámil jsem mu veškeré novinky ze svého života ve formě podivně zběsilého a částečně vyděšeného žvatlání. "Byr to... děsběs," dodal jsem ještě a nejistě se podíval na Kolegu Noriho, jestli to naše slovo používám správně. Ale to už o mně asi stačilo. Nakonec, nic zase tak zvláštního se nestalo. "A Korega zachRránir Srunce prRRoti zajícovi, co ho urovir!" představil jsem svého nejlepšího kamaráda hned po Raysterovi a spokojeně se posadil mezi oba dospělé. "A co ty?" věnoval jsem mu ještě zásadní dotaz a téměř se na něj i podíval zvědavě, jenže něco tu bylo špatně. No jo, já zapomněl, napomenul jsem se a veškeré mé nadšení bylo rázem to tam. Musel jsem být přece drsný! "Ty, májestáto," zabrblal jsem a nezaujatě si začal olizovat zraněnou tlapku.
Děkujiiiiiiiii! :3
Za Flynna mám 33 bodů a ty bych chtěla směnit za:
Magii myšlenek (20 bodíků)
195 mušliček (13 bodíků)
A k tomu ještě za herní část 2 teleportační lístky ^^
Moc moc děkujiiii! :3
Ani jsem se neobtěžoval zakrývat zmatení okamžitě poté, co Kolega Nori promluvil. Čusky křusky? Naklonil jsem hlavičku do strany a zoufale přimhouřil oči. Nerozuměl jsem ani jednomu z těch dvou slov a vlastně i v to, že jsou to dvě slova, jsem jen slepě doufal. Navíc, hned potom tetu od Baghý oslovil Bagz, což mi teda neříkala, že by ji někdo takhle říkal, a hned potom zase mluvil o bobříkovi. "Není to bobříče?" zeptal jsem se nejistě a soustředěně přimhouřil oči. Já teda moc malým bobrům nerozuměl, nebo celkově přírodě, ale... byl jsem přesvědčený, že mládě bobra není bobřík. Bobřík od váhy. Ten musel být teda těžkej, uznale jsem párkrát přikývl s pootevřenou tlamou a zadíval se zase zpátky na tetu od Baghý Bagz. Ta zase odpověděla, že moc svítilo sluníčko, poněvadž říkala něco o jasnosti, a potom zase něco o té vlčici. Konečně jsem se trošku nadchl pro jejich rozhovor. "To byra uRrRrčitě Wizku!" zahulákal jsem s nastraženýma ouškama a vypoulenýma očima, aby si mě lépe všimli. Dokonce jsem i vyskočil na všechny čtyři! Tohle byl rozhodně důležitý příspěvek do jejich diskuze, jen... jen ho nějak přehlédli. S tichým zakňučením jsem se zase posadil a znuděně protočil očkama. Občas rozhovory dospělých byly tak děsně nudné. Mně třeba na bradách vůbec nic zajímavého nepřipadalo. Nemotorně jsem se poškrabkal zadní na té své, ale tam můj zájem skončil. Kdybysme radši lovili ty těžký bobry, zamračil jsem se a už už čekal na moment, kdy vykřiknout svůj návrh s lovem, jenže to už nás začala teta od Baghý Bagz opouštět. Dokonce se ke mně nahnula a dala mi tichý pokyn, že mám Kolegu Noriho hlídat. Cože, vylekal jsem se a rychle zavrtěl hlavou. "Já říkar, že se ztrRrRácím," zaprotestoval jsem potichu a málem už skočil po jedné z noh vlčice, abych jí v tom odchodu zabránil, ale dříve, než jsem se vůbec mohl rozhodnout, která je nejzranitelnější (to se totiž dělá stejně jako lov srnky), byla teta od Baghý Bagz dávno pryč.
Zmateně jsem se obrátil na Kolegu Noriho. Chtěl jsem se ho doopravdy zeptat, jak to teď uděláme, když se oba tak snadno ztrácíme, ale na to mne příliš fascinoval. Pootřevřel jsem překvapeně tlamičku a nevědomky zamával ocáskem. Je tak májestátní! "Povíš o výprRravě?" zeptal jsem se nakonec zvědavě a jako správný posluchač se mu začal válet po tlapkách.
// úkryt
Teprve nyní mi přišlo, že se z toho úkrytu chodí nějak jinak než z toho, ve kterém jsem se narodil. Divný, přimhouřil jsem oči a pečlivě si prohlížel šutrák, na kterém jsme stáli. A pak na něj dopadla kapka. A další. Jooo, ono je málo vodopádů! vysvětlil jsem sám sobě a s uvolněním se tomu zazubil. Možná to bylo tím, že jsem se najedl a byl jsem hnedka větší, což znamenalo, že vodopády musely být logicky o dost menší. Jsem obr, pousmál jsem se hrdě nad svým výkonem a ani se neobtěžoval zkoumat vlastní tělo. To, jak se zcvrkly vodopády, jako důkaz bohatě dostačovalo. "Nebudete kaziiiiit," prohlásil jsem chlácholivě a mírně zavrtěl hlavou. Samozřejmě, že to oni dva nebudou kazit. Všechno je naučím správně! "Urovíme všechno a já naučím," slíbil jsem přesvědčeně a ani nepostřehl, jak se Baghý dívá za vlky, kteří nesli poraněnou Wizku. Na to jsem se možná až příliš soustředil na... "Korega NorRrrRi!" vykníkl jsem a rychle na něj pro tetu od Baghý ukazoval, aby se na toho fascinujícího černého vlka mohla podívat taky. Vypadal naprosto sebevědomě, jako že se právě vrátil z té nejlepší výpravy na světě, během které jistojistě nespadl do žádné ošklivé díry jako já. Ten se má, zabručel jsem si pro sebe, ale jinak jsem byl samý úsměv. "Je to on!" hlesl jsem s údivem a vesele začal mávat ocáskem, jen co se k nám Kolega začal přibližovat. Nebo že by my k němu? Těžko říct.
Každopádně, najednou jsme stáli u sebe a to bylo všechno, co jsem kdy potřeboval. Samozřejmě, že jsem chtěl hned splnit to, co mi dala za úkol teta. "Korego NoRrrRi, já jsem statečný!" oznámil jsem mu a okamžitě se vydal lísat se i k jeho nohám, abych pochytil trošku jeho úžasnosti. "Čáf, májestátní rovče!" doplnil jsem pozdrav vlčice ještě o něco, co ona určitě neznala, a mile se na mého nejlepšího kamaráda (hnedka po Rayovi) zazubil. Nechal jsem tetu Baghý, ať se ho taky pozeptá, ale pak jsem zahájil svůj vlastní křížový výslech. "Ty jsi byr pRrRyč!" oznámil jsem mu a překvapeně se z toho posadil na zadek. "Taky na výpRrRavě?" špitl jsem a s očekáváním ho probodával pohledem. I ta jeho odřená bradička mě docela zajímala. Obzvlášť, když byl Nori lovec, takže se to nějak toho lovu přeci jen týkat muselo.
64.
Rozjařeně jsem se na tetu Baghý zazubil, když prohlásila, že bych mohl být vedoucí lovu z místa. To rozhodně muselo být něco dobrého, takže jsem vytasil hruď a ještě jednou se výhružně zadíval na ožraný kousek masa. Jen kdyby neříkala to z místa. "Tady bude rov?" zeptal jsem se poněkud zmateně a natočil hlavičku do strany, jen abych se za okamžik rovnou rozhlédl po celé jeskyni. Jako místo na lov to zrovna nevypadalo, ale... to nevadilo. Hlavně, že jsem byl vedoucí. "Tak jo," odsouhlasil jsem a znovu se pořádně otřel o přední nohy tety Baghý. Nevěděl jsem, jestli to bylo mnou, nebo zda za to mohla ona, ale vždycky, když jsem se chtěl proplést skrze mezeru mezi předními, musel jsem se přikrčit, abych jí nenarazil do hrdla. "Jsi maričká?" špitl jsem, aby se případně teta Baghý nemusela stydět, že jsem na to přišel, a téměř okamžitě zapomněl, že jsem se na něco takového ptal, poněvadž mi celou hlavu zahltil zase ten lov. A taky učení Kolegy Noriho! "Tebe taky můžu naučit," usmál jsem se povzbudivě na vlčici a párkrát přikývl. Nějak. Trošku jsem z toho měl strach, protože jsem nikdy nikoho nic neučil, takže jsem ani netušil, jak se to správně dělá, ale zkusit jsem to rozhodně chtěl. Přeci jen, čím víc vlků bude umět lovit, tím víc vlků by mě mělo brát na lov! Nebo... ne? Přimhouřil jsem očka a snažil se vymyslet cokoliv, co by mi napovědělo, jak tahle rovnice funguje, ale bylo to marné. A teta Baghý mi nakonec začala utíkat! Zkontrolujeme! Nastražil jsem ouška a valivým během se přidal k vlčici. Dělalo se mi trošičku špatně, poněvadž se mi nějak nejspíš povedlo se přejíst, ale nehodlal jsem s tím kohokoliv zatěžovat. Možná. "Mě borí břichoooo," zakňučel jsem a s protáhlým ksichtíkem se zamračil. Ale to bylo jen takové oznámení. Ani náhodou jsem nehodlal zapomenout na hlavní věc, která tížila mé srdce. "A bude tam NorRri mysríš?" hlesl jsem a zvědavě se na tetu Baghý zadíval. Samozřejmě, že to musela vědět, když věděla, že budu mít hlad, až se vzbudím. Byla nadprůměrně chytrá a já jí hodlal důvěřovat, obzvlášť, když neustále říkala takové hezké věci, jako třeba to, že se vydáme na lov.
// Borůvkový les
63.
Jak se brzy ukázalo, tak teta Baghý byla úplně neomezeně všemohoucí. Jakmile jsem jí totiž oznámil, že mám hlad, okamžitě odpověděla, že něco donesla! A dokonce ještě předtím, než jsem vůbec usnul! "Coooo," vydechl jsem fascinovaně a nevěřícně na tetu Baghý zíral s patřičně pootevřenou tlamičkou. "Jaak," zavrtěl jsem hlavou ve fázi popírání a podezřívavě tetu přejel ještě jedním pohledem. Jenže ani můj pohled nedokázal přijít na jediný důvod, proč by mi chtěla lhát o takové věci. "Hustý!" ocenil jsem nakonec s pořádným zazubením, které teda neobsahovalo všechny mléčné zuby, ale dost na to, aby se to zazubení dalo považovat. Celý odhodlaný jsem se nemotorně začal sápat zpět na rovný povrch, jen jsem to teda nevzal úplně nejmoudřeji, poněvadž jsem se rozhodl vydat tak nějak přes celou vlčici, na které jsem už nějakou dobu ležel. Nebylo to koneckonců poprvé, co jsem lezl po ležícím vlkovi, dokonce vlčici, ale... ta moje poslední byla polomrtvá. "Jsem rRrád, že nejsi poromRrRrtvá," oznámil jsem tetě Baghý, zatímco jsem se snažil při svém výšlapu příliš nezatínat drápky, a nakonec se konečně dočkal druhého břehu. Jenom teda obrazně, poněvadž tu žádnou řeku neměli. A to stejně bylo dobře.
S ranním funěním jsem se po vlastních vydal až k fláku masa, které jsem teda nejprve hledal po všech možných koutek jeskyně, než mě napadlo použít čenich, ale... jakmile jsem docílil blízkosti té růžové věcičky, okamžitě jsem se do ní pustil. Pořádně jsem přežvykoval s otevřenou tlamou, aby i teta viděla, že ji nijak nepodvádím, a že poslušně žeru to, co mi tak věštecky přinesla. "Já vím, jak se roví," dodal jsem se vším mlaskáním kolem a nadšeně párkrát přikývl. "Jednou budu vedoucí rovu, říkara to ta... ta... Bírá to říkara! Budu vedoucí a najdu sRrrRnku se zromenou nohou, pak ji budem nahánět a já ji překousnu!" vysvětlil jsem s elánem a někde uprostřed řeči začal i předstírat, že jsem doopravdy lovec, a že ten kousek masa přede mnou je srnka, což vlastně byla pravda. Dokonce měla původně i tu zlomenou nohu, ale to jsem si už nějak představit nedokázal. Plížil jsem se, dokud jsem nebyl dostatečně blízko, a pak na ni s roztaženými předními skočil a začal ji sápat na kousky. Když už byla pořádně nasekaná, hrdě jsem se zakousl do dalšího kousku a na tetu se široce usmál. "Takhre," ukončil jsem své představení a maličko se uklonil, čímž mi jen spadl další kousek masa, o kterém jsem vůbec teda nevěděl, z hlavy. "A Korega NoRrRi taky vedoucí?" zeptal jsem se zvědavě a když už jsem usoudil, že mám plné bříško, vydal jsem se za tetou a pořádně se pomazlil o její nohy.
62.
Těžko říct, jestli spokojeně, ale chrápal jsem. Spal jsem hodně tvrdým spánkem, tak tvrdým, jako ta země, na které jsem ležel. A když jsem se probudil, tak... "Awh," zívl jsem a zdravou tlapkou si rozemnul oči. Jen málo co jsem tu ale poznával. Byla tu docela tma, kamení, teta od Baghý, o které jsem si téměř nic nepamatoval... Teta od Baghý! zaradoval jsem se a hnedka se pustil do ranního švitoření. Co na tom, že byla noc. "DobRrRé RrRáno," mlaskl jsem a pomaličku se začal na tom příjemném, měkkoučkém povrchu protahovat. Ani jsem si nevzpomínal, že by to bylo takhle super. Rozhodně to ze začátku tak pohodlné nebylo. A po nějaké době jsem konečně rozluštil, jak je to možné. "Ahoj," vycenil jsem s chichotáním zuby na tetu Baghý, která mi musela v průběhu noci dělat podložku, a dál se na ní spokojeně válel. Jak jsem se tam dostal, to byla záhada, kterou jsem nehodlal řešit. "Tys spara?" zkontroloval jsem ji a, abych ji co nejvíce zdržel na našem vyhřátém místě, do kterého jsem se teda samovolně anektoval, jsem se rovnou protáhl pod jednou z jejích předních a užíval si její obětí. Heather to nemusela vědět, poněvadž i mně bylo jasné, že by se mi smála, ale byl jsem velký mazlivec. Několikrát jsem se nemotorně převalil na bok, než jsem se konečně mohl zabalit do její husté srsti na krku, a šťastně zamručel. Ne že bych teda chtěl být nějak akční a chtělo se mi snad jakkoliv odcházet, ale i tak jsem měl ještě pár dotazů na srdci. Nebo spíše na jazyku. Těžko říct, kde se schovávaly. "Už přišer NoRrRi Korega?" zašeptal jsem, jako kdyby to bylo naše tajemství, a zvědavě na pohodlnou vlčici zamrkal. Kdo měl tušit, že jsem se mohl rozhlédnout a odpovědět si sám. Já žádný odborník na Kolegu nebyl. "Mám hrad," zamumlal jsem ještě a omluvně se podíval na bříško, které se sice zatím nijak neozývalo, ale rozhodně se na to chystalo. Naštěstí i to mělo svou světlou stránku. "To bysme mohri urovit něco," navrhl jsem a samou nedočkavostí začal mávat ocáskem. Při nejhorším Wizku najdu, ta to slíbila.
// Borůvka
61.
Když jsem se konečně dobral do jeskyně, vůbec jsem nehodlal řešit, že jsem nemusel při vstupu zápasit s vodopádem a že tu byl strop, což byla taky novinka. Někde jsem byl, byl tu klid, a to mi bohatě stačilo. "Korega NoRrrRi," zopakoval jsem po tetě od Baghý a chápavě přikývl. Nehodl jsem se na to dál vyptávat a prostě to poslušně přijal jako fakt. Ne že by za tento stav tedy jakkoliv mohla únava. Ale jedna zásadní otázka ohledně Kolegy se přeci jen našla. "A můžu mu taky říkat tak?" zeptal jsem se a nepatrně u toho rovnou zakryl další zívnutí. Bylo to teda vyčerpávající, když se někdo nějak jmenoval, doopravdy jo. Těžko říct, co mne vedlo k další otázce, vzhledem k tomu, že už jsem se stihl uvelebit v nejbližší mezírce mezi prohlubněmi, možná to bylo jen heslo: "Když už, tak už", každopádně ze mne vylezl další důvtipný dotaz. "A ty se jmenuješ jak? A kde synovkyně Baghý?" zeptal jsem se a z posledních sil zamával ocáskem. Skutečně mne to do jisté míry i zajímalo. Přeci jen, chtěl jsem v tom mít pořádek. Taková Wizku, to byla prostě Wizku. Kolega byl Nori a Nori byl Kolega Nori. Táta táta, máma máma, Heather Heather. Ale teta od Baghý a maminka Kolegy Noriho, Noriho Kolegy Noriho? Záhada. Rozespale jsem na ni zamrkal a položil hlavičku na svou zdravou tlapku. Upřímně se mi moc nelíbilo, že tu jsou prohlubně, poněvadž mi příliš připomínaly tu děsivou díru, ve které mě všechno strašilo, takže mě ani na moment nenapadlo – i když mě celkově nenapadlo vůbec nic –, že bych byť jen ocásek nechal spadnout do jedné z těch jam pekelných.
"Já asi usnu," oznámil jsem nakonec udiveně mé nové opatrovnici a nepatrně cuknul hlavou, zatímco jsem snažil se s ní v samém překvapení zavrtět. Na to už bohužel nedošlo, protože jsem během okamžiku usnul a mé tělíčko se po nějaké době samovolně a s chrápáním rozvalilo. Nakonec jsem v té díře přeci jen částečně skončil.
"Já se are ztrRrrRácím pořád," postěžoval jsem si s menším zamračením a kopnul do lístečku, který se přede mnou jen líně nadzvihl do vzduchu, aby pomalu spadl zase na zem. Ale hlavně, že to neví Heather. I tak jsem se ale maličko pousmál. Bylo hezké vědět, že ve všem tom ztrácení nejsem sám. A když jsem se znovu zeptal, kam se poděl Kolega, teta od Baghý mi poskytla ještě o něco zajímavější odpověď. S vlčicí... přimhouřil jsem očka a maličko nakrčil čumák. "To mohra být Wizku!" zaradoval jsem se nakonec a s očekáváním se zadíval na tetu, jestli mi to schválí. Já ostatně moc vlčic neznal, takže jsem netušil, jakou jinou by asi mohl Kolega potkat. Mamku by určitě nepotkal, poněvadž ta byla úplně nepřetržitě s taťkou, a teta tu byla se mnou, i když Kolega ne. Jo, a Heather byla malá, takže to bylo úplně nad slunce jasné. Ale to se jen tak říkalo, protože sluníčko bylo úplně ze všech věcí nejjasnější.
S o dost lepší náladou jsem si to ťapkal za tetou a jen poslušně přikývl, když řekla, že půjdeme po cestičce. Já šel koneckonců nějakou cestou celou dobu, takže jsem s tím neměl pražádný problém. S čím jsem měl problém bylo, když teta Baghý začala mluvit o chytání za ocasy a o nějakém neznámém Nori. Nebo řekla hory? Naklonil jsem zmateně hlavu do strany a zastavil se úplně stejně, jako to udělala ona. Tohle bylo potřeba promyslet. A to byl teda taky docela problém. Čapnul veselou výpravu za ocas? Má ocas neměla. Určitě nebyli na stejné. Nebo to je jiná? Střídal jsem pohled mezi svými tlapkami, jako kdyby mi mohly napovědět, ale ani jedna se o slovo nehlásala. Ale teta to zachránila. Teda, alespoň jsem si to myslel, než jsem se v tom kvůli ní ještě více nezamotal. "No jasně," hlesl jsem nejistě a pomalu, jako kdybych podezříval každé slovo, znovu přikývl. Určitě jsem nesměl dát Baghý najevo, že jsem zcela neznalý v tom, kdo tu má ještě ocas. A ona vypadala taky zamyšleně, ale kdo jsem byl, abych ji soudil.
A pak jsme se konečně rozešli! Teda. Teta se rozešla. Já skoro taky, ale... hned jsem se zase zastavil, abych se mohl otočit. Teta Baghý totiž říkala, ať jde Kolega, ale ať už jsem se koukal kamkoliv, nikde žádný nebyl. "Asi ještě čapuje ocasy," konstatoval jsem a pokrčil rameny. Hlavně, když se Wizku baví.
// Jeskyně Borabora
Překvapeně jsem na moment vypoulil oči, když mi teta od Baghý řekla, že byla zase na výpravě s Kolegou. "Faakt?" pootevřel jsem fascinovaně tlamičku a rovnou si do toho i zívl. To jsou mi teda věci. Tady jsou všichni na výpravě. "A vy jste byri na stejný? Jako já s Wizku?" zvědavě jsem na ni zamrkal a nenápadně zkontroloval její tlapu, která zároveň fungovala jako můj polštář, jestli taky nemá nějaké zranění. Nemá, přimhouřil jsem očka a líně si do toho mlaskl. Radši jsem mrkl ještě i na druhou, jestli je taky úplně v pohodě, i když nedělá polštářek, a znovu přistál s hlavou na té své oblíbenější a trošku se zavrtěl, abych našel to vyhřáté místečko, co jsem tam měl předtím. Teta byla moc hodná, že mě takhle nechala se po ní válet, ale to mi dovolila předtím i Wizku a jak to dopadlo. Wizku, vzpomněl jsem si na vlčici a tiše si do toho povalování a odpočívání fňukl. Nerozuměl jsem vůbec ničemu, ale už vůbec tomu, jak mě mohla zapomenout. Byl jsem přeci nepřehledný a určitě alespoň trošku májestátní. V unavených očích se mi docela rychle začaly tvořit slzy, připravené dopadnout na zem a udělat hnedka z místa další řeku, co bych neměl rád, jenže teta úplně zachránila situaci. "Do úkRrrRytu?" zaráčkoval jsem po ní a s drobným úsměvem nastražil ouška. Máma s tátou! Vypoulil jsem oči a samým nadšením vyskočil na všechny čtyři. "Já sám!" oznámil jsem jí hrdě a ještě ji rovnou popostrčil hlavičkou, aby mě už konečně vedla k tomu úkrytu rodičů. Já sám určitě mohl chodit, ale sám se dostat až do nějakého úkrytu, to byla fuška. "Já zapomněr, kde je," přiznal jsem se jí a s neutrálním výrazem párkrát přikývl hlavou. Mohli jsme s tím nesouhlasit, ale nedalo se s tím nic dělat. Prostě se to stalo a... mně to bylo vlastně úplně fuk, dokud jsem měl někoho, kdo si byl schopný pamatovat lokaci našeho úkrytu pod vodopády za mě. "A kde je Korega?" zeptal jsem se znovu, abych nepůsobil příliš sobecky, a zadíval se na vlčici znovu. Taky ho zapomněla?
// Řeka Midiam (přes Vyhlídku)
Moc jsem teda netušil, jak se to stalo, ale Wizku, i když tak nějak pajdala a pohopkávala a beze mě by jistojistě neudělala ani krok, během okamžiku z mizela z mého dohledu. Tak jo, odfrkl jsem si a maličko protočil očima. To jsem přesně mohl čekat. A vůbec. Byl jsem tak hotový ze všeho dobrodružničení, že mi bylo už úplně jedno, kde se nacházím. Stejně nevim, kde bydlim, zamručel jsem si pro sebe a rozzlobeným pohledem probodával všechna malá křovíčka kolem. Taky jsem si občas kopl do kamínku! Jen teda tou zdravou tlapkou, protože ta druhá, co jsem si na rozdíl od Wizku umyl od bahna, měla pořád na mé poměry ošklivou jizvu, která se postupně začala zase otevírat. Ale nechtěl jsem vypadat jako sralbotka, tak jsem ji tak moc nezkoumal.
Já vlastně nikdy nic moc nezkoumal a ani dnešní noc nebyla výjimkou, takže když jsem se zjevil vedle poměrně známé vlčice, jen jsem si líně sedl na zadek, jako kdyby se nic nedělo, a hlavou se opřel o jednu z jejích předních. "Čaaau," zaúpěl jsem a vysíleně se jí zadíval do očí. Jindy bych si jistojistě všiml, že má jakoby jen jedno a půl oka, poněvadž to druhé vypadalo nefunkčně, ale dneska... dneska jsem se rozhodl, že si nebudu všímat vůbec ničeho. "Jsem byr na výpRRrRavě," oznámil jsem ještě vlčici, kdyby měla dotazy, a pohodlně se rozvalil na zemi. Nic nebylo tak pohodlné jako neutíkat před svým mrtvým já hned potom, co jste spadli do díry výčitek. "Kde ty máš Koregu?" zmohl jsem se ještě na jeden zvědavý dotaz a nepatrně přivřel oči. Musel jsem se jí ještě zeptat, jestli by mě náhodou nemohla vzít domů, když mě Wizku ztratila, ale na to bylo dost času. Nejdřív jsem si chtěl a potřeboval pořádně odpočinout.
// Bažiny (přes Mahar)
Tentokrát už řeka vůbec nevypadala děsivě. Oproti tomu, co jsem všechno za dnešek zažil, to bylo hotové uklidnění. Ne teda, že bych se k ní hodlal přiblížit, když na mě z poslední vody vybafl zrovna růžovák. S občasným tichým zakňučením jsem se vyčerpaně svalil dostatečně daleko od břehu a prohlížel si konečně svou tlapku. Nevypadala zrovna dobře. Byl to teda jen škrábanec a měl jsem v plánu získat na lovech ještě mnohem horší, ale i tak se mi nelíbilo, jak se do toho cpalo bahno. To asi nebylo zrovna nejlepší. Ach jo, odfrkl jsem si a s vyčerpaným funěním zase vstal. Musel jsem dojít k řece a podívat se na ni. A taky případně zase zdrhnout růžovákům.
Obezřetně jsem došel až k samému okraji břehu a pohlédl na hladinu. Byl tam zase můj kámoš a vypadal nějak smutně. "Co ti je?" vykřikl jsem na něj, aby mě pod vodou dobře slyšel, a trochu se na něj zamračil. Nechal mě samotného s růžovákem. Kdyby si přišel růžovák pro něj, zachránil bych ho a určitě bych nezdrhl. "Asi neka," oznámil jsem mu a kámoš nekámoš v cestě, smočil jsem poraněnou tlapku v řece. Samozřejmě, že to toho vlčka vyděsilo a zase se rozvlnil. Ale mně to bylo fuk. Tohle prostě pokazil a já mu nehodlal jen tak opustit, když se ani neomluví. Navíc jsem měl jiné starosti. Ta rána pálila, i když se z ní vytrácelo bahno. Co když to je nezdravý? Zamrkal jsem vyděšeně a od vody odskočil. Už jí koneckonců bylo dost a navíc jsem nechtěl, aby se kámoš vracel. Nechtěl jsem ho totiž ani vidět.
"Wizku!" kníkl jsem namísto všeho a pajdavým krokem se dobral až ke své pravé, skutečné kamarádce. Nevypadala vůbec v pořádku, ale i tak jsem se jí radši zeptal. "V poho?" zeptal jsem se a opatrně, aby jí nic nebolelo, se k ní přitiskl. "Já domu netrRrefim," zkusil jsem jí ještě vysvětlit, ale vzhledem k tomu, v jaké jsme byli bezradné situaci, na tom už vůbec nezáleželo. Drobným přikývnutím jsem ji nechal, ať mne znovu vezme za kůži na krku, a po několika neúspěšných pokusech mne přenese přes řeku. "Tady už sám," špitl jsem. Stihl jsem si tak nějak uvědomit, že Wizku má něco s nohou. "Budu podpíRRrat," prohlásil jsem tvrdým hláskem, který trošku naznačoval, že jestli bude plakat dál, budu plakat taky, a rázně nastoupil na své místo u jejího pravého boku. Byl jsem odhodlaný stát se její pravou zadní, a to jsem taky udělal. Když mi přišlo, že se Wizku naklonila příliš na mou stranu, podepřel jsem jí vlastní hlavou, která toho koneckonců kromě myšlení zvládla docela dost, a pokaždé jí k tomu věnoval i milý úsměv. "Nesmíš vzdát," napomenul jsem ji, jakmile zaúpěla bolestí, a jemně do ní strčil čumákem. "SkoRrRo doma," slíbil jsem jí, i když to nebyla pravda, a s vypětím sil se vydal do ošklivého kopce.
// Borůvka (přes Vyhlídku)
// Středozemka (přes Mahar)
Příčná ulice, č.p. 5
Pořád jsem tak trošku plakal, musel jsem, poněvadž přes slzy se mi nějak špatně vidělo. Wizku taky nebyla úplně v pořádku, protože malinko kulhala, ale slíbila, že ho najdeme, takže to od ní bylo moc pěkné. "Tak jooo," zaskučel jsem, zcela vyčerpán tím, co jsme zažili, a s posledními zbytky naděje se na vlčici zadíval. Neměl jsem mozkovou kapacitu na to, abych jakkoliv zpochybňoval její slib, a stejně jsem jí chtěl jen a jen věřit. Poněvadž je to má kamarádka. Jak jsme se tak procházeli, po nějaké době mi došlo, že se docela bořím v bahně. Bahno je doma! Nastražil jsem ouška a začal se pořádně, okatě rozhlížet, abych se podle důkazů kolem sebe rozhodl, jestli už jsme náhodou domů nedošli. Došel jsem k závěru, že těžko říct, ale...
"SmRrRdí," oznámil jsem své opatrovnici a významně nakrčil čumáček. Moc dobře jsem znal vlčice: kdybych neřekl, že mi to taky smrdí, určitě by to svedla na mě. Ale tohle nemohla být snad ani Wizku, poněvadž to bylo přímo nadsmradlavé. Takový těžký opar, který se hnedka vecpal do čumáčků a neopouštěl je, poněvadž už je stihl rovnou i ucpat. Určitě jsem se někdy s takovým zápachem setkal, ale v menší formě a vůbec, ale vůbec jsem si nedokázal vzpomenout. Rozpačitě jsem se rozhlížel, abych mohl třeba přijít na to, kdo je zdrojem tohohle hnusu, ale nebyl tu ani jediný strom, na který by se to dalo svést. Byla tu jen země, po které jsme chodili, a ošklivá voda. Voda! uvědomil jsem si a rázem se bezstarostně mlsně olízl. Wizku sice působila dojmem, že bude pokračovat v chůzi dál, ale já měl žízeň a dostatečné sebevědomí na to, abych si myslel, že ji dohoním.
Nenápadně jsem se teda nemotorně došlapal až k samému okraji břehu, naklonil se a... "Kámoš!" zaradoval jsem se, když se na hladině zase objevil vlček podobného věku, co se chtěl asi pro změnu napít vzduchu. "Můžeš pRrrRvní," nabídl jsem mu a poslušně se posadil, abychom se s mým starým známým nesrazili hlavou. Jenže můj kamarád se taky posadil a rozhodl se, že pustí zase mě. Tak jo, mávl jsem spokojeně ocáskem a už už se naklonil, jenže to tam ten můj kamarád byl zase! "Uhni pRrRosím," zamračil jsem se na něj a začal se naklánět ze strany na stranu, ale ať už jsem se pohnul kamkoliv, můj kamarád tam byl taky. Náhle ale zmizel. Rozvlnil se. Zaznělo cákání vody a dříve, než jsem se nadál, mne něco drželo za tlapu. "Ne!" vykníkl jsem a zbrkle začal tlapkou mávat, abych setřásl to růžové, co se na ni přilepilo. "Wizku!" vykřikl jsem a rychle se otočil, abych se rozeběhl do bezpečí. Musel jsem na vyšší část ostrůvku. Musel jsem do sucha. Musel jsem za Wizku. Domů. Kamkoliv! Ale to růžové se mne pořád drželo a ještě ke všemu se to zvětšovalo. Dříve, než jsem se nadál, z toho byla celá velká tlustá růžožížala. A hned na to... "Ty jsi kámoš!" oznámil jsem té holé věci, jejíž hlava vystupovala z vody, a maličko se pousmál. To bylo přeci ulevující. Nebo snad... ne?
Ne. Ten holý kámoš asi vůbec kámoš nebyl, poněvadž jakmile jsme spolu navázali oční kontakt, zaryl se mi svými světlými drápky do kůže a začal zběsile vrčet. "Nech toho!" napomenul jsem ho a tlapkou se mu vecpal do obličeje, abych ho zatlačil pryč ode mne. "To borí!" vykřikl jsem ještě s menším skučením, ale vůbec to nepomáhalo. Ten růžový se mě držel, vystupoval z vody, vrčel... Já jsem asi v háji, vypoulil jsem na bezsrstého vlčka oči a zběsile začal vrtět hlavou. Vůbec jsem netušil, co si mám počnout. Tohle byl přeci jen vlk. Sice nebezpečný, ale... ale vlk. Nemohl jsem mu jen tak ublížit. "Řeknu to mámě!" zaskučel jsem, zatímco se mi jeho drápy dál zatínaly do masa. V mém omezeném světě už mi rozhodně docházely nápady. Nech! Nech mě! Znovu jsem se rozplakal. Na chviličku jsem to chtěl vzdát a nechat růžováka, aby mě prostě sežral. Stejně jsem blbej a dělám ostudu.Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči, jen abych se vyhnul tomu ďábelsky zubatému úsměvu Bezsrstého. "Nechci!" vyhrkl jsem nakonec a prudce sebou trhl. Jeho drápy projely skrz mou tlapu, dokud neskončily krvavé znovu na svobodě. Na maličký moment jsem překvapeně koukal na červenou tekutinu, co z růžováka okapávala, a jen těžko se ubránil zvednutí žaludku. Šmankote. Celý vyděšený jsem se konečně dostal z jeho sevření. Utíkal jsem. Musel jsem utéct. Kamkoliv. Zběsile jsem se vyhrabal na vyvýšenou část bahnitého ostrůvku a běžel dál. Kamkoliv pryč.
Brzy jsem celý zadýchaný našel Wizku, ale i ona měla svou růžovou verzi, co ji honila. "Wizku!" zasténal jsem a na moment doufal, že mě vezme zase za krk a odnese pryč, ale rozhodně jsem nehodlal zpomalovat, abych se jí zeptal. "PRrrRyč!" zakňučel jsem a bez jakéhokoliv ohlížení se za růžováky jsem doběhl konečně do bezpečí. Snad.
// Řeka Midiam (přes Mahar)
// Zrádcův remízek (přes Náhorní plošinu)
Tkalcovská ulice, č.p. 5
Líně jsem zamlaskal, když mě Wizku položila na zem, a tak trošku se rozvalil, aby se mi spalo pohodlněji. Měl jsem přeci jen trošku ztuhlý krk z toho všeho nošení a musel jsem se nějak protáhnout, jenže... jenže jakmile jsem jen trošku natáhl tlapku, skončila v něčem mokrém. Co... zamrkal jsem unaveně na vlastní tlapku, která se nyní decentně obarvila do červena. Já krvácím! vypoulil jsem na ni oči a začal si ji rychle prohlížet, abych se ujistil o jejím zdravotním stavu. Jenže... jak se rychle ukázalo, ta krev nebyla moje. "Wi-" kníkl jsem a nemotorně se na vrcholu vyčerpání připlazil až k vlčici, abych se schoval pod jednu z jejích předních. Potřeboval jsem teplo a bezpečí, nic víc. Klepal jsem se, vyděšený z toho, co by se mohlo ještě stát. Ne že by mě toho teda moc napadalo, ale i tak. "Wi," zasípal jsem znovu a natáhl se po jejím obličeji tlapkou, abych jí utřel alespoň pár slz, které na mě neustále dopadaly a já si to pokaždé pletl s deštěm. Tiše jsem vzdal všechnu snahu, když mě natažená tlapka začala po několika chvilkách bolet, a schoval se k ní do chladného kožichu. Wizku sice ještě něco říkala a já se doopravdy snažil dávat pozor, abych jí udělal radost, ale nedokázal jsem to.
Cítil jsem se provinile za to, co jsem udělal Heather. Jak ošklivě jsem se k ní choval. A jak ošklivě jsem se choval k Rayovi. Já ho úplně ztratil, uvědomil jsem si a stáhl smutně uši. Byl jsem přece příliš mladý na to, abych někoho ztrácel. Měl jsem mamku, měl jsem taťku... tak proč jsem nemohl mít Raye? Byl to kámoš, zakňučel jsem a maličko se otřásl. Jediný. Nikdy jsem se necítil tak sám. Sice jsem měl pořád Heather, ale ta mě snad ani nikdy neměla ráda. Prostě se se mnou narodila, to si vlk nevybírá. Ale Rayster! Ten se se mnou, jestli mi to bylo správně známo, nenarodil. A stejně si mě vybral. Dokonce mi dal nějaký dárek, ale já už si vůbec nepamatoval, co to bylo. Protože jsem blbej, zamračil jsem se a zahrabal se ještě hlouběji do kožíšku Wizku. Nechtěl jsem být ani trošku nevděčný, moc dobře jsem si náhodou pamatoval, že jsem dostal něco hezkého a že jsem si toho moc vážil, poněvadž jsem nikdy nic předtím nedostal, ale... to bylo všechno. Co za dáreček to přesně bylo, to už jsem netušil. Já toho o Rayovi celkově netušil moc. Věděl jsem, že byl černobílý a najednou byl můj kamarád. Ne teda proto, že by byl zrovna černobílý, ale nějak se přihodilo, že jsme se stali nejlepšími kamarády na světě. Úplně nejlepšími ze všech nejlepších.
A Ray mi taky ukázal kousanou. Ani jsem nevěděl, že ji vynalezl sám. Celkově jsem nevěděl, že by dokázal cokoliv vynaleznout, když to byl podobný ťulpas, jak ojsem byl já sám. Mohli jsme být ťulpasové spolu. Můj spodní ret se maličko otřásl nad představou toho, co se právě nyní dělo: totiž, že jsem bez něj a on je beze mne. Chtělo se mi doopravdy plakat a... taky to jsem udělal. Potichu jsem slzel do kožichu Wizku a snažil se nekňučet příliš nahlas, poněvadž jsem moc dobře věděl, že Rayster to stejně neuslyší. A Wizku říkala, že není člen. Takže se mnou nikdy nepůjde na lov! Zoufale jsem vydal podivný pisklavý zvuk a křečovitě se přikrčil ještě o něco blíže k zemi. Někde jsem ho zapomněl. On měl jít přece na výlet s mámou a se mnou, jenže... přimhouřil jsem očka, jak jsem se marně snažil vzpomenout si, jak jsem Raye viděl naposledy. Moc dobře jsem si pamatoval náš úkryt, potom mamku, na tu se přeci jen nezapomíná, tátu, Heather... a Raye. Ale když jsme odcházeli, tak... Tak ho mamka poslala pryč. Plácl jsem se do čela tlapkou a odmítavě hlavičkou rovnou zavrtěl, jako kdybych takhle mohl změnit minulost a vzít Raye na výlet s námi. Jenže se nic nezměnilo. Byl jsem uprostřed pláně sám s Wizku, úplně dočista bez Raye, a i vzpomínky na něj se začínaly vytrácet. Poznám ho vůbec? naklonil jsem nakonec hlavu do strany a s uvědoměním, že dost možná ne, jsem se rozplakal nahlas. Ani mi nezáleželo na tom, že to Wizku vidí a slyší. Rayster to neviděl a neslyšel. A já ho taky nikdy neměl vidět a slyšet. "Najd-em-e RrrRra-ye?" zakňučel jsem s přerývavými nádechy a poslušně vstal, když Wizku prohlásila, že se tomu všemu budeme smát. Jenže já ani trošku nechtěl. Nechtěl jsem se smát, když jsem přišel o svého nejlepšího kámoše na celém světě.
// Bažiny (přes Mahar)
// Řeka Mahtaë (sever) (přes Náhorní plošinu)
Tkalcovská ulice, č.p. 4
Dnešek už nemohl být horší. Wizku se vůbec nevyděsila a určitě už od začátku tušila, že ten příběh není jen jako, jen mě ještě víc napomínala. "Ona je jen jako brbá," zaprotestoval jsem s nakrčeným čumákem a tiše si odfrkl. Blbá Hedr. Ale ani to se Wizku nelíbilo. Jí se asi nelíbilo vůbec nic, když mi řekla, že nemám říkat ani svoje R. Tůdle nůdle, ušklíbl jsem se na ni a rázně si sedl na zadek. Nehodlal jsem přestat ráčkovat a jestli se to mé opatrovnici nelíbilo, mohla klidně jít. Já byl zcela smířený s tím, že si při nejhorším počkám, až si mě vyzvedne někdo jiný. Třeba mamka. Mamkaaaa, uculil jsem se a přivřel očka. Už jen při myšlence na maminku bylo všechno mnohem lepší. Svět hřál, sluníčko svítilo a... Najednou jsem byl sám uprostřed děsivého lesa. "Mami?" vykníkl jsem a tázavě pohlédl na zlověstně se naklánějící strom. A nejhorší bylo, že nevypadal ani trošku jako mamka. A ten vedle něj taky ne, a to se po mně sápal ještě víc. "Wizku!" vypískl jsem a okamžitě vyskočil na všechny čtyři. Téměř okamžitě jsem byl připravený jí všechno odpustit, jen když se mi omluví, že mne zbytečně poučovala. A ani to by asi nemusela. Chtěl jsem být jen v bezpečí. Hned. Nemotorně jsem se rozeběhl vpřed, tam, kam jsem si myslel, že šla Wizku, a i kdyby tam Wizku nešla, pořád bych asi běžel dál. Cosi mě tam vábilo. Cosi... "Íí," dostal jsem ze sebe, zatímco jsem najednou nestál na pevném povrchu a společně se svým tělem během okamžiku dopadl na dno další díry. To byla tenhle den už druhá, takže to nebylo zrovna legrační. Vůbec jsem se necítil dobře. Sice si pro mě nemohly přijít ty hladové stromy, co byly tam nahoře, ale jinak... "Wizku?" špitl jsem a bezradně se začal rozhlížet. Jenže ve vší té mlze nebyla ani ona pořádně vidět. Stála tam! Viděl jsem ji! Jen... Blbá se neříká, Flynne. Její hlas zněl mnohem výhružněji. Chladněji. Jako kdyby se doopravdy zlobil. Slyšel jsi mě?! Tiše jsem přikývl a ouška stáhl skoro až k ocasu. Tahle Wizku se mi vůbec nelíbila. Zlobila se na mě za něco, za co... jsem se sobě nelíbil ani já. Jsem špatný, uvědomil jsem si a vyplašeně těkal pohledem po moři mlhy, která se postupně začala barvit do ruda. Nejsem dobrý bratříček. Blbá se opravdu nemá říkat. A už vůbec ne o- Wizku už nebyla sama. "Mami!" vykřikl jsem a rozeběhl se k tmavé siluetě béžové vlčice. Tyčila se vysoko nade mnou a já se už téměř cítil bezpečně. Jen kdyby nepromluvila. Hnusíš se mi! Ty jsi o Heather řekl, že je blbá? Ty, který jsi tupý jak poleno? Musím se o tebe starat jak o postiženého, Flynne. A tvá sestra- jak jsi to o ní mohl říct?! S výčitkami jsem se celý přikrčil k zemi, která vůbec nehřála. Musel jsem pryč. Musel jsem jít a omluvit se Heather za to, co jsem o ní řekl. Úplně za všechno. Proč jsi to udělal, Flynne?! Na siluetě mamky začaly rudě svítit její oči, ze kterých koukala čirá zloba a vztek. "Omrouvám se," hlesl jsem a malými krůčky začal couvat, ustupovat do temnoty. Musel jsem pryč, ale před mamkou jsem nemohl utéct. A před Wizku taky ne. Na to jsi měl myslet dřív, než jsi o své sestře řekl, že je blbá. Jenže ty nemyslíš nikdy, že jo? Jseš jen ostuda rodiny. Nikdo by nechtěl takhle hloupé vlče. Takhle BLBÉ vlče, Flynne! Zařvala mamka a mlha už svítila úplně rudě, když se oba stíny vyřítily proti mně. "Are já se omrouvám!" vykřikl jsem s vypoulenýma očima plnýma strachu. Čekala mě smrt. Ne Smrt, ale smrt. Od maminky a Wizku, protože jsem byl tak špatný. Zalapal jsem po dechu a zavřel oči.
Pak bylo nějakou dobu ticho. Heather není blbá. Pootevřel jsem jedno očko a prohlídl si mrtvou krajinu kolem sebe. Rudá mlha se musela vypařit a stejně tak i maminka. Jediný, kdo tu zbýval, byla Wizku. "Wi-" pokusil jsem se ji oslovit, ale samým děsem jsem ztratil hlas. Jen jsem po ní nejistě mávl tlapkou a naznačil jí, že jsem asi umřel. Když jsem slyšel její hlas, zněla smutně. Nemohl jsem jí na to cokoliv říct, ale dříve, než jsem se nadál, jsem byl v její tlamě a kňučel jako malé vlčátko. Vezmi nás pryč. Prosím, naříkal jsem a kdybych měl jedinou šanci, přitulil bych se k ní. Ale nějak se to s námi naklánělo a drncalo to. Nejprve jsem měl děsný strach z toho, že mě Wizku omylem opustí a já se vrátím do té díry. Ale jakmile jsem zjistil, že mě drží pevně, že i když ji to bolí, tak jde dál, usnul jsem přesně jako to tupé dřevo, o kterém mamka mluvila.
// Středozemka (přes Náhorní plošinu)