Gallirea - Příspěvky uživatele

Vypadalo to, že vlčice, jestli taky hledala borůvky, musela to už dávno vzdát, poněvadž tvrdila, že nejsou. "Tak jo," odsouhlasil jsem její tvrzení s vážně našpulenými rty a nejistě hrábl tlapou do té záhadně bílé vrstvy. Pořád studila, což, jestli jsem to pochopil správně, znamenalo, že není teplo a borůvky. V duchu už jsem se chystal znovu kňučet nudou, ale to by mě nesmělo napadnout něco lepšího. Být netrpělivý. "A teď?" zkusil jsem se zeptat a čumákem strčil do odhalené země, jako kdybych tím mohl povzbudit borůvky, co zarostly do země obráceně, aby si to rozmyslely a věděly, že je pořád ještě teplo. "Já už totiž jsem verký," vysvětlil jsem jí ještě s vypoulenýma očima a párkrát si spíš pro sebe přikývl, abych sám sobě potvrdil, že říkám čistou pravdu pravdoucí. Musel jsem být už velký. Rozhodně větší, než kdy byla Heather! "HedrRRr je fuRrt mará," dodal jsem ještě znalecky a nezaujatě se zadní tlapou poškrábal za uchem. Těmhle věcem jsem totiž náhodou rozuměl.
Na rozdíl od jiných věcí. Třeba jméno mé společnice jsem úplně nepochytil. A to, proč ji tížím, taky ne. Nejistě jsem zatěkal očima kolem, jako kdyby se z mlhy mohl každou chvílí objevit někdo, kdo by mi napověděl, jak mám pokračovat, ale byl jsem na to úplně sám. "To je dobrRRý," potvrdil jsem jí s nepatrným úsměvem a líně se protáhl, snad abych získal ještě trochu času. Mágrády, pokusil jsem se s přimhouřenýma očima rozluštit její slovo. Sice to nebylo úplně ono, ale... i tak jsem se neubránil polichocenému uculení. Mám grády! Spokojeně jsem zamával ocasem a už už se nadechl, abych jí sdělil, že je taky celkem májestátní, ale nakonec jsem si řekl, že bude lepší prohlásit něco jiného. "A co tě tíží," hlesl jsem takřka starostlivě otázku, která se mi intonačně moc nepovedla, a zkoumavě se jí zadíval do očí, abych to z nich vykoukal sám, kdyby se mé nové společnici náhodou nechtělo do odpovědi.

S nastraženýma ušima jsem čekal na jakýkoliv pohyb, co by následoval po mém šťouchacím průzkumu. I když jsem teda spíš doufal, že žádný jakýkoliv pohyb nebude, abych mohl vlka prohlásit za mrtvého, vyšplhat na něj a podívat se z jeho vrcholu po okolí. Ale čekal jsem. Netrpělivě. Dokonce už jsem se chystal šťouchnout si znovu, když... "Je," hlesl jsem a zbrkle ucouvl, zatímco se vlk přede mnou narovnal. Ale rozhodně jsem se nelekl. Rychle jsem zase přešel k drsnému výrazu, co ho uměla mamka tak dobře, a s nepatrným přátelským povalováním ocásku se posadil. Navíc, vlk, nebo teda asi vlčice, mi odpověděla i na mou otázku. To bylo sice zklamání, ale s tím se už holt nedalo nic dělat. "Tak nic," zamumlal jsem a s přimhouřenýma očkama se zadíval na vlastní tlapky. To mi teda docela kazilo plány. Ne teda, že bych nějaké extra měl, ale... jeden se začal rodit a teď už nemohl. Rezignovaně jsem se svalil na zem vedle vlčice a znuděně se pokusil zachumlat do jejího kožichu. Tohle mě vůbec nebavilo. Musel jsem být sám, poněvadž jsem ztratil Kolegu Noriho, a taky jsem ztratil sebe. A borůvky, co jsem je měl obmrknout. A Heather byla blbá. Zívl jsem a zavrtěl hlavou, abych dal světu najevo, že s jeho postupy vůbec nesouhlasím, a zvědavým pohledem se zadíval na vlčici. "Ty nevíš, kde boRRRrůvky?" zkusil jsem po chvíli zásadní dotaz a veledůležitě si ji prohlížel, zatímco jsem vyčkával na odpověď. Nevypadala jako někdo, kdo by věděl o borůvkách, ale to já taky ne. Budem kámoši! rozhodl jsem se a z kamenného výrazu přešel na široký úsměv. "Jsem Frynn!" oznámil jsem jí a s čirou zvědavostí na ni nepřestával zírat, byť to bylo téměř to jediné, co jsem posledních několik dlouhých chvil dělal.

// Zrcadlové jeskyně

Nakonec to ani nevypadalo, že bych zlobil nějak moc, poněvadž mamka se za mnou nerozeběhla s velkým rozběsněním, jako to udělala minule. Jsem v poho, usoudil jsem tedy z celé situace a odměnil sám sebe drobným úsměvem. To bylo tak to jediné, co jsem mohl dělat, poněvadž se smrákalo a já netušil, kde jsem se to objevil. A ještě hůř, vůbec jsem nevěděl, jak to vyřešit. Byla tma a všude po zemi se válelo něco bílého. Studeného na tlapky. Byl bych se tomu býval vyhýbal, kdyby... kdyby to nebylo úplně, ale úplně všude. "Co," zamračil jsem se na tu věc a nenápadně, aby mě nikdo neviděl, si k ní přičichl. Nevoněla téměř nijak, možná jako mokrá země s trochou čistoty, což bylo, nad mé vlastní očekávání, dost specifické. Mírně jsem nakrčil čumák, když se mě ona studená věc dotkla, a během okamžiku sebou škubal ze strany na stranu, jen abych se té bělosti zbavil.
Nejhorší na tom celém ale bylo, že jsem vůbec netušil, jak bych, ještě ke všemu, měl najít borůvky. A to je chtěl Kolega Nori obmrknout! "Ach jooooo," zasténal jsem bez jakéhokoliv zakrývání své upřímné zoufalosti a protočil u toho očima. Neměl jsem jedinou šanci kontrolovat borůvky, když tu místo nich byla tahle bílá věc. Nebo hůř, možná jsem nebyl ani na místě, kde by borůvky rostly. Možná, že jsem se zase ztratil. "Ach jo," zaúpěl jsem tentokrát krátce a s nejistým pohedem stále podezřívavě upínaným na bílou zemi jsem se nepříliš elegantním krokem dostal o kousek dál. Borůvky tu sice nebyly stále, ale konečně jsem našel něco, co mi bylo povědomé! Radostí se mi rozzářila očka. "Vrk!" vykníkl jsem a se zběsile mávajícím ocáskem se rozeběhl za ležící možná mrtvolou. Už už jsem se těšil, že po něm polezu, jako když jsem byl ještě malý, a třeba se zase objeví mamka a pochválí mě, ale... ale. Těsně před vlkem jsem se prudce zastavil a mírně se zamračil. Nevypadalo to, že by se po tomhle vlkovi dalo jen tak lézt. "Nejsi mRRRrtvý?" zkusil jsem se radši ještě ujistit a, zatímco jsem tázavě naklonil hlavu do strany, šťouchl do jedné z tlapek mého nalezence.

Zmateně jsem se díval na Kolegu Noriho, co mne hnedka po mé záchraně chtěl opustit směrem do lesa. Nebo mě vzít s sebou a já to jen nějak nezvládl pochopit. "Tak jo," odsouhlasil jsem mu to tak jako tak a povzbudivě se na něj uculil, aby věděl, že může dělat, co jen musí. A snažil jsem se ho pochopit i dál, i když jeho slova dávala čím dál tím menší smysl, a občas i přikývl. Neměl jsem jediné tušení, co se děje, a to, jak mě svědil mokrý kožíšek, tomu vůbec nepomáhalo. Kdesi uprostřed krátkého proslovu Kolegy Noriho jsem se začal drbat, pak kousat... a nakonec jsem zjistil, že jsem nedával pozor vůbec. "Můžeš mi svěřit!" odvětil jsem mu okamžitě s podobně vytasenou hrudí, jako ji čas od času nosil on, a hrdě se na něj usmál. Já se o svou mamku dokázal postarat. Dokonce i kdyby byla zraněná! Všechno bych pro ni ulovil. "Já nikdy nezrobím!" ohnal jsem se a zběsile zavrtěl hlavou, aby Kolega Nori věděl, že říkám čistou pravdu a vůbec nelžu, poněvadž to, co jsem říkal, byla jasná nelež. Rozhodně jsem nikoho zlobit nechtěl.
S úsměvem a nenápadným vrtěním ocasu jsem se se svým kamarádem rozloučil a po nějaké době se vrátil k mamce. Moc jí to slušelo, jak byla zlatá. Nikdo jiný zlatý nebyl. "Nebudu tě zrobit," oznámil jsem jí se vší vážností a poslušně se posadil. Ne že by to teda mamka po mně vyžadovala, ale... i tak to působilo poslušně. A když už jsem měl tuhle část za sebou, vesele jsem zase vyskočil na všechny čtyři. "Půjdu taky obmRRRrknout boRRrůvky!" navrhl jsem a během okamžiku se rozeběhl pryč. Těžko říct, jestli přesně takhle vypadalo nezlobení, ale každý pro to měl vlastní definici.

// Borůvka

Pod vodou jsem zjistil, že není dobrý nápad mít otevřené oči, poněvadž jde stejně vidět jen tma a voda, která vlastně úplně vidět není, poněvadž je poloviditelná. A taky jsem teda zjistil, že není dobrý nápad vydechovat, i když to způsobuje legrační bublinky, protože pak... Přerývavě jsem zalapal po dechu. Úplně dočista sám jsem se dokázal vynořit! S přihlouplým úsměvem jsem dýchal jako o život — což jsem měl, ironicky, dělat spíš pod vodou — a vesele se rozhlížel po světě, který už nebyl tak vodnatý. A nejlepší na tom všem bylo, že ve všem tom světě byli dva vlci. "Korega NorRRRi!" zaradoval jsem se a párkrát ocáskem, co byl ještě pod vodou, zamával. "Jsi májestátní, doopRRravdy," utvrdil jsem jeho dokonalost a už už se začal předníma škrábat na břeh, kde už stála mamka. A asi nebyla úplně nadšená. Achjo, stáhl jsem uši, když začala s nadávkou — i když, co já vím, třeba to bylo nové slovo, co začínalo na "malej zatra", ale... rozhodně jsem ho neznal —, a pak se rychle vrátil blíž ke Kolegovi Norimu, když pokračovala v bytí naštvaná. Kdybych nevisel z jeho tlamy, rozhodně bych se zachumlal do jeho mokrého kožíšku a předstíral, že tu nejsem, ale takhle.... takhle nebylo úniku. "PrRRromiň, mami," zakňučel jsem s ocasem staženým mezi nohami a přeci jen se nakonec postavil na břeh, kde jsem se okamžitě přikrčil poslušně k zemi. A vůbec, když už jsem byl u toho... "PrRRromiň, korego NorrRRi," zaráčkoval jsem se stejnou provinilostí a schoval si hlavu mezi tlapky. Zbývala mi jen malá škvírka, kterou jsem mohl nenápadně koukat k vodě, ve které pořád ještě někde můj kámoš byl. Musel tam být! Poněvadž nikoho jiného, kdo by se se mnou domluvil na kamarádství, už jsem neměl. Tiše jsem si povzdechl a mírně zavrtěl hlavičkou. Byl čas postavit se na všechny čtyři a všem zvednout náladu. "Půjdeme rovit?" zeptal jsem se teda s nevinným úsměvem a začal velmi přesvědčivě přikyvovat.

// Ovocná tůň

Nepatrně jsem zazíval, zatímco se za námi zjevila mamka. Bylo fajn, že chtěla odpočívat s námi, ale... ale já už byl nějak příliš unavený na to, abych všechny vítal a tak, když jsem musel našetřit energii na další lov. Rozespalými očky jsem pozoroval, jak si mamka s Kolegou Norim povídají, a občas dokonce i přikývl, ale jinak jsem hodlal mlčet. Dokud teda mamka neřekla, že jí nikdo nic neřekl. Přesně jsem věděl... nebo, přesně jsem tušil, co by to asi tak mohlo znamenat. Hrdě jsem se napřímil a z posledních sil zamával ocáskem. "Ahoj!" vydal jsem ze sebe vzorný pozdrav a mile se zazubil na Kolegu Noriho, abych mu napověděl, že tohle je určitě správný způsob, jak mamce udělat radost. Já teda moc nerozuměl tomu, co ji trápí, nebo jestli je zase naštvaná, ale... asi jsem to ani moc pochopit nepotřeboval, takže proč se namáhat. "Já se nebojim," špitl jsem ještě ke Kolegovi Norimu, abychom si rozuměli i my dva, a s přesvědčivě vypoulenýma očima několikrát na svá slova přikývl. "Vůbec!" dodal jsem ještě nahlas pro mamku, aby věděla, že jsem statečný po ní, a začal se nenápadně rozhlížet po místě, kam nás Kolega Nori zavedl. Totiž, on tady zavedl mě, mamka se přidala úplně sama. A taky jsem se původně chtěl rozhlížet zvědavě, ale to moc nešlo, když tu byla mamka a já musel dělat, že jsem hrdina. Což teda Kolega Nori říkal, že jsem, ale mamka to nemusela vědět.
Nakonec, když došlo na mluvení o hovadech, bylo to nejchytřejší, co jsem mohl udělat, nenápadně se od obou dospěláků oddělit, ať si klidně mluví o mouchách sami. Nevěděl jsem, co mají všichni s chytáním much a blech, když se dají chytat i kůny a srnky se zlomenou nohou, a ani jsem to vědět nehodlal. Byly tu mnohem lepší věci! Třeba... třeba... "Kámoš!" vykníkl jsem a s nadšením se zadíval do vody pod sebou, ve které se zračil můj starý dobrý známý. Byla sice pravda, že když jsme spolu byli v močálech a z něj se objevil růžový vražedný vlk, moc jsem se s ním kamarádit nechtěl, ale nyní... nyní jsem na to už dávno zapomněl. "Hoj!" zaradoval jsem se a téměř okamžitě musel zase přestat, poněvadž můj kámoš se rozkřikl úplně stejně, ještě víc nahlas, po celé jeskyni. Vylekaně jsem se otočil za mamkou a Kolegou Norim, jestli se ještě baví, a zběsile zavrtěl hlavou. "Pššššš!" napomenul jsem ho a nepatrně se přikrčil, jako kdybych ho mohl schovat, ale... to už udělal on sám. Přikrčil se tak moc, že jsem ho nemohl vidět! Coo? zmateně jsem natočil hlavu do strany, pak ještě trochu, pak ještě o kousililínek, abych svého kámoše mohl najít, a...
"Mam-" zalapal jsem, zatímco jsem se začal celý plácat ve vodě, která tady před mým kámošem rozhodně nebyla. Nedalo by se říct, že jsem plánoval volat i na Kolegu Noriho, i když bych jinak moc rád, ale takhle, když jsem byl uprostřed topení, to doopravdy nešlo. Několikrát jsem zamáchal tlapami všemi směry, ale nic nezabránilo tomu, aby má hlava skončila brzy pod hladinou.

Se zklamáním jsem zavrtěl hlavou, když všichni začali mluvit o tom, že žádný lov nebude. Nebo tak mi to alespoň připadalo. Třeba taky mluvili o něčem úplně, ale úplně jiném, ale to mě taky úplně, ale úplně vůbec nezajímalo. Sklesle jsem se zadíval na Kolegu Noriho a maličko vytasil hruď, když řekl, že jsem hrdinský, ale nedělalo mi to takovou radost jako jindy. "Ty taky," zamumlal jsem a znuděně se zadíval na své tlapky. A aby toho nebylo málo, tak jsem dostal ještě otázku. Jéééé, zazoufal jsem si v hlavě a ke všemu ještě zívl. Opravdu bylo celé tohle nudné období vyčerpávající. "Asi dobRrrý," zkonstatoval jsem nakonec a líně mlasknul. Neměl jsem to srdce na to, abych mu říkal, že to bylo i lepší, poněvadž pak by si třeba Kolega Nori mohl myslet, že ten jeho výkon nijak zvlášť nevynikal. Ale pak to dokonce i lepší zase bylo! To když začal mluvit o mamce.
S nadšenými jiskřičkami v očích jsem se na něj zadíval a široce se zazubil. "To je pRRRríma!" vykníkl jsem spokojeně a ani si neuvědomil, že jsem nedodal ono poměrně podstatné slovo "nápad". Kolega Nori měl naprostou pravdu, že by se to mamce celé mohlo moc líbit. I když on teda spíš říkal, že bude celá bez sebe, což jsem asi nechtěl, poněvadž její "být bez sebe" většinou znamenalo, že se děsně naštve. "Nic na kůnu neříkara!" zhrozil jsem se a zběsile zavrtěl hlavou. Rychle jsem sklouzl pohledem k oslintané nudličce chlupů, co již podléhala drobnému rozkladu, a natěšeně ji popadl do tlamy. "Wukwážu!" oznámil jsem Kolegovi Norimu a nemotorným během s vypětím sil doběhl až k mamce, kde jsem svou kořist patřičně slavnostně položil. "Mami! Tohre je kůna, co jsem urovir. Ríbí se ti? Já sám!" zachvástal jsem se před ní a vytasil hruď ještě o něco více než před Kolegou Norim, poněvadž ten mě, na rozdíl od mojí mamky, už někdy pochválil. S očekáváním jsem ji propíjel pohledem a mezitím se rovnou i párkrát podrbal zadní nožkou za uchem, ale... buď jsem byl příliš nedočkavý, nebo se ta kůna moc nelíbila, poněvadž mamka na to zrovna moc slov neřekla. "PrRRrrRo tebe!" prohlásil jsem teda a svou ožužlanou kořist nechal přímo před ní, i když to znamenalo, že Kolegovi Norimu nepřinesu jeho delikatesní oči. Ale na to jsem teda upřímně vůbec nepomyslel.
Během pár chviliček jsem se dostal zpátky do přítomnosti tmavého vlka a hezky se o něj otřel, možná dokonce i trošku více, než jak jsem to dělával obvykle, poněvadž tentorkát to tak nějak pěkně škrábalo. "Neříkara nic," zareferoval jsem mu s udivenýma očkama. Nedávalo mi to moc smysl, ale to hodně věcí, takže... takže jsem nad tím nakonec jen pokrčil rameny, připraven dále poslouchat cokoliv, co jen Kolega Nori řekne. Řekl, že je unavený, s čímž jsem naprosto souhlasil, takže jsem jen trochu přikývl a líně se hlavou zabořil do jeho srsti. "Jo," zamumlal jsem na všechna ta slova, co následovala, a široce si zívl. Poslušně jsem se vydal po jeho boku vstříc rozcházení, což jsem si teda nedokázal moc dobře představit, a na rozloučenou se ohlédl na mamku. "A my to půjdem rRRRrozchodit spát?" zeptal jsem se nakonec, v domnění, že je to smysluplně položená otázka, a znaveně se usmál.

// Zrcadlové jeskyně (přes Borůvku)

7. zoubek

Doopravdy mě to tu už vůbec, ale vůbec nemohlo překvapit. Vypadalo to tu pořád stejně: tak nějak... všelijak. A já byl taky na všelicos připravený! Bylo mi teda trošičku líto, že zrovna tady musím být vždycky sám, i když už jsem si stihl nadělat tolik známostí, ale co se dalo dělat. "Tak jo," odsouhlasil jsem si pro sebe a se znuděným úpěním, které mělo všem kolem naznačit, že bych to rád už měl za sebou a věnoval se jiným věcem, se vydal dále do tmavé a zakrácené krajiny. Dokonce jsem šlápl do jedné červené kaluže! Ale potom, co jsme prožili s Wizku, mi to bylo vlastně úplně fuk. A to, co jsme prožili s Wizku, jsem si nyní taky nějak extra nevybavoval, takže jsem doopravdy neměl jediný důvod, proč se strachovat. "Hleďme, hleďme, koho nám tu čerti nesou!" ozvalo se kdesi nade mnou a já téměř okamžitě přimhouřil očka. Nejprve proto, že to, co nade mnou mluvilo, nějak moc zářilo, a potom taky proto, že jsem byl zcela zmatený z toho, jak mluví. "ČerRrrRti?" zeptal jsem se a zmateně naklonil hlavičku do strany. Na takováhle cizokrajná slova jsem teda rozhodně zvyklý nebyl. Jenže to, co následovalo, mi moc nepomohlo: "Čerti! Satani! Luciferové! Krampusáci! Rohatí! Chápeš?" Každé slovo až do toho posledního bylo čím dál tím komplikovanější a složitější, obzvlášť u rámuspusáků jsem se hodně ztratil, ale rozhodně jsem to nehodlal dát moc najevo. "Jo," vydechl jsem a s nyní samým udivením vypoulenýma očima se zadíval vzhůru. Věděl jsem, že jednou mi něco bude muset vzít zub, ale netušil jsem, že to bude... "Sruníčko!" vykníkl jsem a nadšeně zamával ocáskem. Konečně to bylo něco, co jsem znal úplně stejné. Totiž, mamku s taťkou jsem znal taky, ale vždycky se na nich něco pokazilo. Ale sluníčko... na to byl vždycky spoleh. "Sluníčko? Doopravdy? Ze všech těch věcí musím být sluníčko? Jak tě to proboha napadlo? Sluníčko! Jsem snad nějakej tajtrlik, abych BYL TVOJE SLUNÍČKO? JESTLI CHCEŠ SLUNÍČKO, TAK JDI ZA SVOU MÁMOU TY JEDNO NEPOVEDENÝ BATOLISTICKÝ-" Nebyl jsem si jistý, co sluníčko tak rozhodilo, poněvadž kvůli tomu, jak zářilo, kolem něj nebylo zrovna dvakrát dobře vidět. A navíc, ono ani nebylo moc vidět, že by bylo rozhozené, protože pořád vesele zářilo. "Ehm," odkašlalo si, i když jsem neviděl jeho tlamu, a sneslo se o něco blíže ke mně. "Podívej se, malej, uh... zlatíčko. Můžu ti tak říkat? Paráda. Tak hele, cukrouši, budem dělat, že se tohle nestalo, jo? Kdyby vedení vědělo, že tu traumatizuju vlčata, tak..." Na té žluté kouli se náhle objevilo jedno obrovské oko, které vmžiku zmizelo, poněvadž velmi důrazně mrklo. "Tak co?" zeptal jsem se nechápavě a mírně zavrtěl hlavou. "Tak..." odpovědělo slunce s dalším mrknutím, kterému jsem taky moc nerozuměl. "Tak co," zamračil jsem se uraženě, v domnění, že si ze mě to obří oko taky dělá jen legraci.
Kdo měl tušit, že by něco takového sluníčko naštvalo. "Krucinál, fagot, ty si ze mě ještě budeš dělat šoufky? Ty?! Hanebný smrtelník?! Budu tancovat na tvým hrobě, fakane! Dej sem zub a táhni do pekla, odkud jsi přišel!" zahřmělo sluníčko, což bylo taky poněkud zvláštní, poněvadž sluníčko a bouřka od sebe měly přece hodně daleko, ale já nebyl ten, kdo by to mohl dobře posuzovat, protože můj odhad na vzdálenosti byl taky velmi špatný. Jako na všechno. "Tak jo, tak jo," odsouhlasil jsem znovu, protože jsem za svůj krátký život už docela zjistil, že ta slova stejně fungují nejlépe, a začal se pomalými krůčky, jako kdybych se měl vyhýbat praskavému listí na lovu, nemotorně vzdalovat, aby se na mě všichni přestali zlobit, jenže... "Ještě ty zuby, pitomče!" zařvalo sluníčko a kdybych viděl jakékoliv jeho tlapy, přísahal bych, že mi právě pohrozilo pěstí, ale... já opravdu neviděl skoro nic. A z toho, jak bylo sluníčko zlé, se mi najednou chtělo hrozně moc domů. Schovat se někomu hodnému do kožíšku a plakat. A možná, že jsem ani na ten kožíšek čekat nechtěl, protože se mi po tváři začala linout první slza. "PrRRRromiň," hlesl jsem a rázně se posadil, abych mohl poslušně vycenit zbývající zoubky. Slzička dopadla na zem, kde utvořila svou vlastní kalužičku, a já tiše popotáhl. Chci domů... Slunce se mezitím přiblížilo tak moc, že mě jeho paprsky šimraly na čumáku, pak ještě o kousek, že mne pálily oči, a nakonec... nakonec byla tma, jak jsem se znovu vrátil do prázdnoty.

Netušil jsem, kdy se to při tom mém pracovitém slintání stalo, ale najednou tu byla druhá vlčice, která měla moc hezky bílý kožíšek, ale nebyla to zase ta Bílá, co jsem ji už znal. "Čáf," pozdravil jsem ji po vzoru svého starého dobrého kamaráda Raye a mile se s vyplazeným jazykem pousmál. A jak se tak ukázalo, i ten jazyk už jsem pomalu mohl vrátit zpátky do tlamy. Nebo do krku? přimhouřil jsem očka a na moment zapochyboval, což vedlo jen a pouze k tomu, že začala vrávorat i má rovnováha. Vlčice, kterou teda Kolega Nori asi znal, totiž začala nějak couvat a má opěra v podobě zadních nohou najednou nestačila. "Tak asi dobrRrý," oznámil jsem všem kolem a spokojeně se posadil. Byl jsem rád, že jsem byl takhle moc užitečný! I když nikdo jiný tak nadšený nebyl. Až na mě. Já byl nadšený ještě z jedné věci! "Umím rovit!" vyhrkl jsem s širokým zazubením a začal zběsile přikyvovat, připraven té vlčici, co po Kolegovi Norim chtěla, aby se vyčůral (což jsem teda uměl taky, ale na to se nikdo neptal). "Tu kůnu jsem urovir já! A taky bysem mohr urovit sRrrRnku se zromenou nohou! Dycky musí mít zromenou nohu, páč jinak to asi nejdee," konec mého chlubení se nějak zvrtl v kulení očí a kroucení všemožně hlavou, jako kdybych snad vysvětloval něco úplně naprosto zřejmého, co se prostě nedělá. Nikdo neloví srnky bez zlomených nohou. Ne. Nikdy!
Když jsem ale dokončil svou odbornickou přednášku, nastal čas na další aktivitu: podporování mého nejlepšího kamaráda, Kolegy Noriho, aby tím čůráním teda zachránil svět. Zvědavě jsem se na moment zadíval na lístečky, co tam pro něj někdo připravil – možná samotný osud! – a taky na proud, co se z něj měl každou chvílí vynořit. S nastraženýma ouškama a očima upnutýma k hrdému výrazu Kolegy jsem se cítil taky docela májestátně, i když ne tolik, jako se musel cítit on, zachránce světa! Když prohlásil, že jsem hrdina, málem jsem uronil slzičku. Tak moc mě dojalo, že mi tak někdo řekl! "Dík," hlesl jsem a už už byl připravený se mu přitulit k přední noze, jen kdyby teda nemusel být celý rozkročený na to čůrání. "Ty taky," odpověděl jsem mu tedy namísto mazlení a upřímně si povzdychl. Byl jsem na nás oba moc hrdý. Přišly sem dvě vlčice a řekly, že takhle musíme zachránit svět! A my šli a začali na tom pracovat. Jenže Kolegovi Norimu to úplně nešlo. Soucitně jsem naklonil hlavu do strany a zadíval se na malého Kolegu Kolegy Noriho, jen abych hnedka pohlédl zpátky na lístečky. "Chceš pomoct," hlesl jsem ochotně a už už taky zvedal nožku, aby tam té moči nasbíraly vlčice co nejvíce, ale... to už se stal zázrak. Z Kolegy Noriho začalo konečně něco kapat – i když jsem si chvilku myslel, že začíná spíš poprchávat a musel na moment odvrátit pozornost k obloze, abych se ujistil, že tomu tak není – a celá záchrana světa hned vypadala o dost lépe. "Jsi hrrRRRrdina!" utvrdil jsem ho v jeho názoru a s mávajícím ocáskem se vrátil ke své poslintané vlčici. "A když už se Korega NoRRRri vyčůRRrar, půjdeme rovit?" zeptal jsem se s očekáváním v očích a nehodlal spustit pohled, dokud celou akci lovu jezevců neodsouhlasí.

Byl jsem moc rád, že mi Kolega Nori tak moc rozumí. "SégRRRry jsou nejhoRrší," zamumlal jsem vyčerpaně a trochu si i odfrkl, protože mi připadalo, že tohle je něco, na co by se rozhodně odfrknout mělo. A jak se ukázalo, musel jsem si odfrknout ještě jednou, poněvadž ségra Kolegy Noriho byla úplně nejhorší z nejhorších. "Coooože!" vyjekl jsem zděšeně a s pootevřenou tlamičkou pozoroval Kolegu Noriho, jako kdybych mu celý jeho životní příběh mohl vyčíst v jeho očních bulvách. Problémem bylo, že to vyžadovalo jistou dávku představivosti, které jsem měl značný nedostatek, ale... to nevadilo. Stačilo se přeci jen zeptat. "PrRRroč," hlesl jsem udiveně a přimhouřil oči. Ať už by totiž Kolega Nori řekl cokoliv, nedávalo by to smysl. Sice říkal, že kdyby to jeho ségra neudělala, nepotkal by nás, ale mně stejně připadalo úplně na hlavu – a to se jen tak říká, poněvadž jinak by to bylo na celé tělo –, že by měl být rád, že má takhle příšerně děsně hroznou sestru. Téměř rozzlobeně jsem zíral na vlastní tlapky, zatímco jsem se snažil rozluštit záhadu života Kolegy Noriho, když... vtom přišel další šok. Nebo teda, nejdříve nabídka šoku! A tu jsem samozřejmě nemohl odmítnout. S rychlým přikyvováním jsem nastražil ouška a pořádně se ke svému tmavému kamarádovi naklonil, abych to tajemství slyšel co nejlépe. Už už jsem mu chtěl říct i "Jo", abych ho pořádně svým souhlasem popudil, ale nakonec to nebylo třeba. A že to bylo tajemství velmi peprné. "Coooo," vydechl jsem s překvapením a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Já si to nepamatuju," uzavřel jsem celou konverzaci a zklamaně našplulil tlamu.
Naštěstí na zklamání nebylo tolik času, poněvadž jsme museli vyřizovat neuvěřitelně velké množství vlků, mezi kterými byla i má mamka. Šťastně jsem se kolem ní proplétal s širokým úsměvem, avšak ani tato činnost nemohla vydržet věčně. Brzy jsem musel začít pochybovat o tom, jak se nám povedlo se s Kolegou Norim zašít, protože se k nám přidala další vlčice. A dokonce s originálním pozdravem! "NazdarRRRr!" zopakoval jsem po ní s patřičným zaráčkováním a ještě chvilku převaloval slovo v tlamě, což jsem možná úplně neměl dělat, poněvadž mě to trošku vyřadilo z přehledu o tom, co se dělo dále. Blechy? Přimhouřil jsem očka a podíval se na svou kořist. Rozhodně to nebyla blecha, ne? Kolega Nori říkal, že se to jmenuje jinak. "To je přece kůnaaa!" napomenul jsem vlčici a několikrát zavrtěl hlavou. "Já ji chytir jen," vysvětlil jsem jí, i když to nepřipadalo zrovna dojmem, že by mne ona, nebo kdokoliv jiný, poslouchal. Ta vlčice rozhodně mluvila rychle, ale... jestli jsem z toho něco pochopil, tak jen jednoduchý příkaz, že mám jít k ní a olízat jí tvář. "Tak jo," prohlásil jsem neutrálním hlasem a odevzdaně u toho pokrčil rameny. Když po mně někdo něco takhle moc chce, tak bych to asi měl udělat. Zatímco dál mluvila, nemotornou valivou chůzí jsem se dostal až k ní, líně se opřel o její hřbet tlapama a začal ji olizovat, zatímco dál mluvila. Nechutnala nějak zajímavě, ale připadalo mi, že mi z ní na jazyk lezou takové divné drobky, co teda možná i trošku poskakovaly, ale určitě se mi to jen zdálo. Soustředěně jsem ji celou olizoval, dokud na sobě neměla pořádnou vrstvu slin, a i když tak bylo učiněno, nehodlal jsem přestat, dokud k tomu taky nedostanu povel. Nebylo to zrovna zábavné, ale alespoň jsem měl šanci z prvotřídní vzdálenosti poslouchat, co říká Kolegovi Norimu. Což bylo teda taky docela nudné, dokud... Jezevci? S nadějí v očích jsem zamrkal. "Tak je urovíme!" navrhl jsem v domění, že můj nápad je zcela revoluční, a s menším očekáváním souhlasu se zadíval na svého tmavého kamaráda.

Já byl teda úplně naprosto stoprocentně připravený si odpočinout jako snad nikdy v životě, ale netrvalo to dlouho a Kolega Nori byl samá otázka. Tak jooo, zasténal jsem v duchu a vyčerpaně na něj zamžoural, zatímco se jeho tlama ne a ne zastavit. Ale byl to kamarád, takže bylo úplně jasné, že mu odpovím naprosto na všechno. I když to nebylo zrovna nejjednodušší. "Nevim," překonal jsem se zafuněním první otázku a zadíval se na vlastní tlapky, jako kdyby tam mohla být právě ona teta Baghý Bagz schovaná. I když pravdou bylo, že to já byl ten, kdo nedávno spal na jejích tlapkách. A že to bylo pohodlné! Málem jsem samou slastí nad vzpomínkou toho, jak dobře se mi tehdy válelo, zapomněl na další otázku. Ale já přece nemohl dopustit, abych svého nejlepšího kamaráda zklamal! Soustředěně jsem přimhouřil oči a pokusil se zamyslet nad smečkou. "Nic moc, je tam bahno. Tady je to repší. Byr tam mrRRrtvý vrk! A tady není," zhodnotil jsem situaci, zatímco jsem vůbec netušil, že jsem jako členem nějaké jiné smečky než té, do jaké jsme se narodil. Kdo si v tom měl vůbec udržovat přehled? Já asi těžko. "BrůsberRRry je hustej?" zopakoval jsem a tázavě se na něj zadíval. Vůbec jsem nerozuměl tomu, jak by mohl být hustější, než jsme třeba já s Kolegou. Však on musel být uvnitř úplně stejný, jako jsme byli my dva. Pokud teda vůbec takhle vlci fungovali. A pokud vůbec něco uvnitř vlků bylo. Zmateně jsem naklonil hlavu do strany a zároveň přikývl, abych Kolegu Noriho nenechal bez odpovědi ani na tuhle otázku.
Nevěděl jsem, jestli mu mé odpovědi dostačují, nebo jestli jsem to neřekl správně, ale to nevadilo, poněvadž jsem dostal téměř okamžitě další otázku. Tahle naštěstí vůbec složitá nebyla. "SrRRranda s oběma!" vykřikl jsem a nadšeně se celý rozzářil, zatímco má tlamička automaticky ukázala světu pár chybějících zubů. Opravdu se mi upřímně líbilo, s kým jsem poslední dobou trávil čas. Byli to samí vlci od srandy, ne jako... jako Heather. "S HedrRRr není srrRrrRanda," oznámil jsem Kolegovi Norimu se smrtelně vážným výrazem a zavrtěl hlavou, aby mi to taky naprosto smrtelně věřil. Ale se mnou prý byla! A to mi dělalo radost! Šťastně jsem se uculil a už už hodlal nechat svou hlavu spadnout na zem a spát, ale to by se tu nesměl objevit další vlk.
"RRrak!" zopakoval jsem nadšeně, schopný ocenit každé jméno, které alespoň trochu zahrnovalo ráčkování – a co pak teprve takový Rak, co ráčkuje už od přírody! –, a opětoval mu uklonění. Rozhodně ne tak hezké, poněvadž jakmile jsem se jen trošku předklonil, okamžitě jsem musel bojovat o přežití a zachování rovnováhy, ale nějak nemotorně jsem to nakonec přeci jen zvládl. "Čáf," pozdravil jsem ho a spokojeně se znovu svalil do náruče Kolegy Noriho. Ale jakmile jsem se dotkl jeho příjemné tmavé srsti, hned mi něco došlo. "No jo!" vykníkl jsem a plácl se do hlavy tlapkou. "Frynn!" oznámil jsem mu své jméno a reprezentativně znovu přikývl hlavou, připraven se znovu věnovat snaze o spánek, ale...
"Mami!" zaradoval jsem se a nemotorným krokem se jí vyřítil vstříc. Musel jsem se o ni pořádně otřít, užít si její vůni... a taky jí vysvětlit všechno, co už, chuděra, stihla poplést. "Korega NorrRRri a teta Baghý Bagz je má pečovaterka!" osvětlil jsem jí situaci a povzbudivě se přitom usmál na Kolegu Noriho, který mi to všechno mohl dosvědčit. "A taky Wizku, are ta mě zapomněra," dodal jsem už s o něco smutnějším výrazem, který však také nevydržel dlouho. Na to jsem musel objasnit příliš mnoho záležitostí. "A jsou vyšší než já!" dodal jsem přesvědčivě a vesele zamával ocáskem. Moc mě nenapadalo, co bych mohl říct, i když jsem nad tím teda zrovna moc nepřemýšlel, ale... Jo, mlaskl jsem si pro sebe a vesele se posadil. "Jak se máš," zeptal jsem se s naprosto špatnou intonací a zvědavě se na ni zadíval.

// Borůvka

"SupwrRRwr?" zopakoval jsem po Kolegovi a jednou rázně a zcela chápavě přikývl, i když to se s mou nudličkou, co vlastně teda asi byla kůna, nešlo úplně lehce, poněvadž jak byla mrtvá, vážila z nějakého nepochopitelného důvodu mnohem více. Celkově, zjištění, že se má kořist jmenuje kůna, bylo docela příhodné! Protože Kolega Nori mluvil o tom, že kůní oči jsou lahůdka. A já měl Kolegu Nori rád! A taky jsem měl kůní oči. Totiž, má kůna měla oči. A ty jsem hodlal svému kamarádovi a májestátnímu vzoru dát, jen co dojdeme k té jeho zaslíbené tůňce.
A tak jsem taky učinil, jen co se svalil vedle vody. Nejprve jsem si teda prohlédl okolí, které vypadalo trošililinku malilinkato povědomě, ale ne dost na to, abych si vzpomněl, že jsem u tůňky už byl. Ale potom... potom jsem si lehl podle vzoru hned vedle Kolegy Noriho, tak, abych se i během slunečného dne mohl vyhřívat o jeho srst, a kůnu položil hned vedle sebe, takže jsme leželi všichni tři se mnou uprostřed, což se mi líbilo úplně nejvíce, poněvadž jsem měl neustále záruku, že budu mazlen. Nejlépe Kolegou Norim, ale ani na kůnu bych se nezlobil. Kůna! uvědomil jsem si a s vypoulenýma očima se zadíval do těch jejích, trošku vybledlých. Měla pootevřenou tlamičku, jako kdyby se taky něčemu divila — třeba tomu, že jsem ji tak hezky ulovil —, a byla trošku pošramocená a krvavá, ale jinak vypadala pořád jako někdo, kdo by se rád mazlil. Alespoň jsem v to doufal. A jak jsem si ji tak prohlížel, vzpomněl jsem si i na jednu zásadní věc. S širokým úsměvem jsem se vzhlédl ke Kolegovi Norimu a s jiskřičkami v očích učinil zásadní nabídku: "Chceš kůní oči mý kůny?" Přátelsky jsem zamával ocáskem a vrátil se k prohlíželní své kořisti. Byla určitě macek! Já teda žádnou jinou kůnu nikdy neviděl, takže se dalo jen těžko říct, jestli to třeba nebylo ještě mláďátko, ale určitě nebylo, poněvadž já byl dobrý lovec a Kolega Nori i Bagz mě chválili.
Se spokojeným uculením jsem se zachumlal do kožichu tmavého vlka, pokud mne teda vůbec nechal, a líně zívl. "Je to tu v poho," zhodnotil jsem nakonec a párkrát se převalil, než se má očka začala přivírat.

Za to, že jsem ulovil chlupatou nudličku, jsem dostal to nejlepší na světě — pochvalu. Polichoceně jsem se zazubil svým děravým úsměvem, když mne Kolega Nori poplácal po zádech a prohlásil, že jsem rozený talent. A co víc! Že budu za chvíli lepší lovec než on. "To bysem chtěr," povzdychl jsem si téměř zasněně, až na to, že jsem zasněný být nemohl, poněvadž má představivost nebyla dost silná na to, aby si mne představila jako Kolegu Noriho. Natož lepšího Kolegu Noriho. Naštěstí i to tmavý vlk vyřešil za mě, a to čistě tím, že mi dal další větu, s jakou se zabývat. Párkrát jsem zběsile přikývl na znamení, že jakmile někoho potkáme, jistojistě se mu pochlubím, ale ta druhá část celý pohyb zastavil. "Varit burvy?" zopakoval jsem a zmateně naklonil hlavičku do strany. "Já asi nechci, aby se jim válrery burvy po zemi," prohlásil jsem po chvíli velmi chaotického těla a stáhl uši. Naštěstí jsem si něco takového taky vůbec nedokázal představit, ale ani tak se mi to moc nelíbilo. Pak se Kolega Nori protáhl, ale úplně moc, tak moc, že jsem měl chvilku strach, že se mu brzy taky budou válet bulvy! Už už jsem ho chtěl zastavit, jenže pak něco křuplo a- "Ajéje," vykníkl jsem potichu a nejistě si celého protahujícího se vlka obešel. Na zemi žádné oční koule neležely, což bylo příjemné překvapení, ale... i tak! Mohly se někam zakutálet! Nenápadně, aby mě Kolega Nori neviděl — v případě, že by teda viděl, což asi neviděl —, jsem začal čenichat a zkoumat s čumákem u země celé naše okolí. Věřil jsem, že kdybych mu vrátil alespoň jedno z očí, určitě by byl moc rád. Celý zaneprázdněný honem na oční bulvu jsem téměř přeslechl, co Kolega Nori, můj lovec slepec, říká, ale... po další prozkoumané kupě listí jsem si to uvědomil. A nelíbilo se mi to. "Fuuuuuj," pohoršil jsem se a se zcela nakrčeným čumáčkem se na Kolegu Noriho zamračil. "Nebudu žRrát burvy, když mám... mám..." pokusil jsem se zaprotestovat, ale pravdou bylo, že jsem, na rozdíl od oční bulvy, nevěděl, jak se mé opravdové kořisti říká. Zoufale jsem těkal pohledem po celém lese, jako kdybych kromě očních bulv Kolegy Noriho mohl najít taky slovo pro svou nudličku, dokud jsem nedošel k trochu praktičtějšímu řešení. Rychle jsem přiskočil k mrtvolce a několikrát ji nazdvihl čumákem, aby si jí slepý Kolega Nori všiml. "Tuhre!" oznámil jsem mu s prostým úsměvem a vedle své kořisti se trpělivě posadil. Teď můžeme jít lovit znovu!
Jenže jsme nešli. Nejspíš. Vypadalo to, že půjdeme k nějaké tůňce, o které jsem vůbec nic nevěděl. "Nikdy v životě," přiznal jsem se s udiveně pootevřenou tlamou a vypoulenýma očkama. Kolega Nori byl doopravdy majestátní a ještě jedno slovo, co už jsem zapomněl, když toho věděl tolik. A zajímal ho můj názor! Takže byl mnohem lepší, než byla kdy Heather. "Říkám tak jo!" odsouhlasil jsem mu s vrtěním ocásku a valivými kroky — což je něco podobného valeným bulvám — jsem se vydal za vlkem. Na chvilku. Jenže pak přišlo náhlé uvědomění a plácnutí tlapkou přes čelo. "Počkej!" vykřikl jsem ještě a nemotorným během se vydal zpátky pro chlupatou nudličku. Trochu mne udivilo, že ji ještě nikdo nesebral, když byla ulovená a pěkně, ale nebyl čas nad tím přemýšlet. Někdo ji sebrat musel a bylo jen úplně nejlepší, když jsem to mohl udělat já. S funěním jsem se vrátil ke Kolegovi Norimu a vyčerpaně přikývl. "DwobrwRrwý," ujistil jsem ho s nudličkou v tlamě, i když to stále trošku vypadalo, že je všude jinde, než v mé tlamě, protože se stíhala zároveň válet i po zemi, a, nejspíše čistě na uklidnění, se otřel o Kolegy Noriho nohu. "Můžem," dodal jsem a rázným krokem se vydal dále do neznáma.

// Ovocná tůň

Nedokázal jsem úplně informaci, že Kolega Nori zná magií už několik, ocenit. Ne že bych se teda snažil. Jen jsem si znuděně odfrkl a líně přikývl, aby se mu dostalo alespoň nějaké reakce, ale jinak... jinak jsem měl hlavu pryč z toho lovu. "ČáRRrovrci!" zopakoval jsem ještě, aby věděl, že jsem doopravdy dával dostatečně pozor na to, abych nedostal pohlavek, a vesele se uculil. Stejně jsem toho nesměl říkat víc, když Kolega Nori říkal, že máme být potichu. To přece dávalo smysl, ne? Natěšeně jsem se začal každým krokem čím dál tím více krčit, abych byl pro kuny a lasa nespatřitelný, dokud... "Jo," hlesl jsem pološeptem a velmi opatrně se vyhnul kopce křehkého listí. Sice jsem vůbec netušil, proč to mám dělat, ale Kolegovi Norimu se dalo věřit. Navíc, prý byl taky Čárovlk! Takže magie asi nemohly být tak špatné. Má magii a ještě to nezkoušel, přimhouřil jsem očka a zamyšleně se na tmavého vlka zadíval. Má magii... magii... Doopravdy jsem usiloval o to, abych mu nějakou magii vymyslel, ale nakonec jsem po nějaké době přišel na lepší řešení. "Tak to zkus," odvětil jsem mu nakonec s nepříliš moudře vypoulenýma očima a mile zamával ocáskem. Já vlastně řešil věci moc rád, jen mi to moc nešlo.
Na rozdíl od lovu, který se měl každou chvílí stát. "Vidím," špitl jsem a natěšeně se přitiskl k zemi nedaleko cíleného křoví. Mírně jsem zavrčel a nespouštěl z té chlupaté nudličky oči. "Neukazuj," dodal jsem ještě a nepatrně zavrtěl zadní částí těla, jako kdyby se zaměřovala. Dříve, než mi mohl Kolega Nori říct cokoliv dalšího, i když se o to snažil, vyřítil jsem se do křoví za chluponudličkou a během několika chvilek po ní chňapl všemi nohami. Byl jsem dost velký na to, abych ji do svého těla polapil celou a neměla šanci utéct. A to neměla ani poraněnou nohu jako musí mít srnka! Chvilku sebou škubala, ale netrvalo to dlouho a já, jakožto jediný a vedoucí lovec, jsem se zakousl nudličce do krku. Brzy jsem mohl vítězoslavně vylézt z křoví i s nudličkou v tlamě, kterou jsem pak okamžitě předložil svému učenci. "Koukej," pochlubil jsem se mu a spokojeně si začal olizovat krev z čumáku.

Taťka asi vůbec nepoznal, že se vůči němu chovám drsně, a já se na něj za to nemohl zlobit. "Jasně, jasně," odkýval jsem mu znuděně úplně všechno, co řekl, a mile se na něj usmál, aby věděl, že i když je nudný, mám ho pořád rád. "Ahoj!" rozloučil jsem se s ním a s širokým zazubením se podíval zpátky na Kolegu Noriho, o kterého jsem se rovnou i znovu otřel. "Já musim ukázat tobě, jak roví!" vykníkl jsem zaujatě, když prohlásil, že mě naučí lovit. Však teta od Baghý Bagz říkala, že to Kolegu Noriho taky musím naučit. Jenže on si to asi nějak popletl, když to chtěl ukázat on mně. Tak jo, pokrčil jsem rameny a natěšeně zamával ocáskem. Dokonce mi dal i na výběr, co bych měl ulovit! "Všechnooo!" vykřikl jsem a začal zběsile vrčet, aby se všechny veverky, lasičky a kuny třásly strachy, i když jsem moc neměl ani ponětí, jak taková lasička s kunou vypadají. Přikrčil jsem se k zemi, připraven na jakoukoliv kořist vyskočit ze zálohy, a téměř profesionálně číhal, kdyby... kdybych se teda nemusel přesunout hlouběji do lesa, poněvadž to Kolega Nori přikázal. "Achjoooo," zakňučel jsem a bolest z mého hlasu přímo zářila. Chození bylo oproti lovu strašně nudné. A cokoliv jiného oproti lovu taky. Už už jsem se nadechnul, abych patřičně zaprotestoval a vydupal si svou loveckou pozici zrovna tam, kde se lepím k zemi, ale Kolega Nori byl příliš rychlý. "Počkej!" hlesl jsem místo toho a rychle se za ním rozcupital, byť to znamenalo, že jsem několikrát zakopl o vlastní končetiny. Funěl jsem a bojoval o každý velekrok, co stihl Kolega Nori během mé nepozornosti učinit, takže se mi jen těžko poslouchalo, co vůbec říkal. I když to, co říkal, byla vlastně jen jediná otázka. "Mag...ie?" zabrblal jsem po něm a soustředěně přimhouřil oči. To slůvko už jsem jistojistě někdy slyšel, dokonce od někoho, kdo byl součástí mé rodiny, ale... Ale to bylo na Heather. "Ne," odpověděl jsem nakonec s přihlouplým úsměvem a spokojeně si na to přikývl. Byl jsem rád, že jsem dokázal na něco takhle komplikovaného odpovědět. "A tobě?" opětoval jsem mu otázku ze slušnosti. Sice mě to zrovna moc nezajímalo a rozhodně jsem chtěl mnohem více lovit než si povídat o tom, kdo komu už něco řekl o magiích, ale Kolegu Noriho jsem měl rád, takže si vlastně se mnou mohl povídat, o čemkoliv chtěl.