Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 2
95

Klížily se mi docela dlouho, dokonce tak dlouho, že se občas musely znovu otevřít, poněvadž tatínek mě svým oddechováním docela rušil. "Pššššt," napomenul jsem ho s upřímným úsměvem a nepatrně nad ním zavrtěl hlavou, jako že už doopravdy nevím, co s ním, a znovu se pokusil usnout. Měl jsem pevně zavřená víčka a tak trochu jen vyčkával, kdy mě začnou bolet, ale... ale pak jsem najednou neřešil vůbec nic. Z mého hrdla se ozvalo oddechování podobné tomu, jaké vydával tatínek, a během několika dalších okamžiků jsem spal tvrdě jako špalek.
I když teda každý moc dobře ví, že špalky nespí, poněvadž to je dřevo a dřevo nežije, takže nemůže úplně jasně ani spát. Ale to jsem taky neřešil. Králíček hopkal přímo přede mnou a já moc dobře věděl, že to je Heather. Poněvadž jsme hledali její maminku! Která teda byla jinak úplně stejná jako ta moje, ale tady ne. Nebo, alespoň mi to tak připadalo. Heatheřina maminka byla nějaká Elora, co ji měl rád můj tatínek. Chtěla, abych k ní na návštěvu přišel taky, ale najednou se ztratila a my ji s Heather museli hledat v lese, dokud... Zavrtěl jsem nepatrně hlavou. Byli jsme u řeky! A já neměl řeku moc rád, ale tahle mi nevadila, poněvadž vůbec jako řeka nevypadala. Byla úplně mělká a já mohl vidět na její dno, kde... "Kámoš!" vykřikl jsem a vesele zamával ocáskem. Zase jsem pro jednou nebyl sám. Ale to by se nesměla zdvihnout strašně hlasitá bouřka, která-
Cukl jsem sebou. Opatrně pootevřel oči. Přikrčený jsem pořád očekával, kdy na mě začne pršet a blesčit, ale nic z toho nepřicházelo. "Tatínku, spíš?" špitl jsem do tmy a zoufale se na něj podíval. Pořád spal, jako kdybychom právě neměli zmoknout. A když už jsme byli u toho deště... "Já asi pudu čůRRrRat," oznámil jsem mu a s nepatrně křečovitými kroky se vyplížil z úkrytu do lesa.

// Borůvka

Loterie 1
94

Tak nějak jsem vůbec, ale rozhodně vůbec nečekal, že odpověď bude "Ne". A to ne jen tak ledajaké! Bylo to takové to absolutně záporné, co znělo, jako kdybych už stihl něco udělat špatně. "Tak jo," kníkl jsem a nepatrně stáhl uši dozadu, zatímco jsem se přikrčil k zemi. Určitě jsem se s tatínkem, který byl tak nějak navztekaný, hádat. Alespoň na chvíli ne, ale pak mě zase pohladil čumákem, já měl pocit, že je všechno úplně v pohodě a... "A nepůjdeme teď rovit?" zkusil jsem velmi opatrně položit otázku, ale asi mi to muselo děsně moc trvat, poněvadž tatínek si za tu dobu už stihl lehnout a, jak se zdálo, i usnout. "Tati spíšš?" špitl jsem a zblízka si ho pořádně prohlédl. Doopravdy měl zavřené oči, pomalu se nadechoval a trochu snad i chrápal, ale... ale já byl asi příliš vychytralý na to, aby mě to přesvědčilo. Okamžitě jsem sebou zběsile hodil na zem, rychlostně položil hlavu na tlapky, přivřel oči, párkrát oddechnul... "Hotovo! Mám hotovo, tati!" vykníkl jsem a vesele zamával ocáskem. Byl jsem úplně odpočatý a vyspalý, to tatínek přeci musel vidět. Dokonce jsem už zase postával na nohou, připraven vyrazit na lov! Ale... Ach jooooo, zaúpěl jsem, když mi pohled spočinul na tatínkovi. Ten totiž taky spočíval. A hodně hluboce. "Tak nic," zamumlal jsem si pro sebe takřka uraženě a lehnul si znovu, tentokrát už vážně. "DobRRRrou," mlaskl jsem ještě, i když už moc nebyl někdo, kdo by mi mohl odpovědět. A zatímco jsem poslouchal, jak se můj hlas odráží od stěn, se mi pomalu začaly klížit oči.

93

Byl jsem takřka odhodlaný si moc pěkně zdřímnout, jenže tatínek z jeho povídání o magiích nakonec udělal poměrně velkou show, která mi v usínání spolehlivě bránila. Než jsem se vůbec nadál, vyrostla vedle mě další květina. Jen tahle byla o trochu mazlivější a... "Je!" vykřikl jsem po několika dlouhých chvílích, kdy jsem nevěřícně pozoroval, jak po mně květina šplhá, "Ona rRRroste po mně!" Zmateně jsem zavrtěl hlavou a podobně jsem zatřásl i tlapkou. Což vedlo jen k tomu, že jsem květinu zabil. Takže vlastně ulovil. Vítězoslavně jsme se na tatínka zazubil a znovu nepatrně zamával ocáskem. "PorRRrazir bysem je!" oznámil jsem mu a tak trochu nastavil hlavu, kdyby mě chtěl pochválit hezkým pohlazením. Byl jsem jejich silný vlk! Vytrvalý a schopný! A přesto... přesto mi místo pochvaly na hlavě přistál déšť. "Cooo," hlesl jsem s upřímným obdivem a snažil se mrkat, abych si mohl prohlédnout kapičky, co mi náhle stékaly po obličeji. Radši jsem se zadíval ještě nad sebe, abych v tom měl jasno, a pak už ze sebe dostal jen zásadní oznámení: "PrrRRRrší!" Asi není nutné zmiňovat, že fakt, že obláček vykouzlil můj tatínek, mi úplně nedošel. "Teče sem!" prohlásil jsem a na díru ve stropě jeskyně, kterou jsem neviděl a ani si ji moc nedokázal představit, jsem se výhružně zamračil. A zavrčel! A vrčel bych dál, kdyby pršet už nepřestalo. "VyhrRRrál 'sem," zkonstatoval jsem s hrdostí a znovu se rozvalil u ohně. Koneckonců, trochu odpočinku jsem si po záchraně nás všech a obou zasloužil.
A zasloužil jsem si ještě něco! Se zájmem jsem nastražil ouška a vypoulil na tatínka s novým nadšením oči. On moc dobře věděl, co bych chtěl teď, a zase mě jen zkoušel, ale... já bych na to stejně nepřišel. "Uka nepezbečí!" povzbudil jsem ho a zběsile začal mávat ocáskem. Opravdu mě to upřímně zajímalo. Mezi takovými nebezpečnými věcmi byl totiž i lov. A lov byl nejvíc super na světě.

92

Já teda nečekal, že by se tatínkovi mé správné tvrzení, že jsou květiny k ničemu, mohlo tak moc nelíbit, ale... opak byl pravdou. Můj nadšený ocásek se přestal vrtět a já nepatrně stáhl uši, připravený přijmout další spoustu výčitek, jako vždycky měla maminka. Jenže to tatínek ne. Radši se pustil do ještě většího povídání o květinách, jako kdyby mě snad mohl přesvědčit, abych mu věřil. Jenže já o nich věděl svoje: květiny rostly, byly zelené, pak už ne a konec. Víc toho na nich nebylo. Ještě občas voněly. Nebo šimraly v čumáku. Ale jinak? "Kytky 'sou stejně nuda," prohlásil jsem nakonec takřka rezignovaně a nahlas si odfrkl, aby bylo jasné, že si to nejen myslím, ale že to i cítím. Tatínek sice říkal i něco o tom, že umějí zaškrtit, což mi připadalo docela zajímavé, ale... jak jsem si mohl zrovna já představit květinu před sebou, jak někoho škrtí? Nešlo to. Takže to asi ani nebylo možné. A kdyby bylo, tak by to ta květina přede mnou stejně už dávno udělala.
Ono to bylo nakonec ale stejně asi jedno, poněvadž jsme se místo čehokoliv zábavného pustili do povídání si. Povídání bylo v pohodě, ale asi mě víc zajímala jiná témata. Třeba, když někdo říkal, že jsem super. Nebo hodný. Nebo šikovný! A taky o lovu jsem se bavil rád. Ale jinak... S nepříliš věrohodným úsměvem jsem se na tatínka uculil, když mi v celém nadšení nabízel, že mi popovídá o jeho magiích. Ani to nepůsobilo jako zrovna dechberoucí téma rozhovoru. Nenápadně jsem zívl a s vypoulenýma, trošku unavenýma očkama přikývl. "Tak jo," hlesl jsem vyčerpaně a položil si hlavičku na tlapky. "Are kytky jsou v poho," dodal jsem ještě s upřímným hláskem a zadíval se do ohně. Část "Jen jsou k ničemu" jsem si nechal pro sebe.

91

Štěstí, že jsem ještě předtím, než jsme se pustili do nějakého rozhodování o magiích a lovu, mohl vyjádřit ke svým loveckým schopnostem. S hrdostí jsem zdvihl hlavičku, nepatrně našpulil rty a vytasil hruď, poněvadž tatínek měl konečně otázku, jakou jsem dokázal zodpovědět úplně sám. "Já 'sem ukázar!" prohlásil jsem s upřímnou pýchou a svůj výraz ještě více přizpůsobil tomu, že jsem neporazitelný. "Koregovi NorRrRrimu," dodal jsem, už s o něco větší skromností, a párkrát si na to pokýval. To byly dobré časy, když jsme ještě mohli lovit a on nešel kontrolovat borůvky v zimě. Ale teď...
Teď byla zima. Kolega Nori kontroloval borůvky a já se znovu choulil k tatínkovi, který už rozhodl, že půjdeme na lov až potom, co mi poví o magiích. Chtěl jsem mu udělat radost a pokusil se o zaujatý výraz plný nadšení, ale... ta přetvářka mi zatím moc nešla. Nějak jsem si nemohl odpustit pár unavených odfrknutí a jednoho znuděného kroucení po zemi, dokud jeho proslov nebyl zpestřen květinou. "Cože!" vyhrkl jsem uprostřed svého povalování a okamžitě vyskočil na všechny čtyři, abych si ke květině přivonil. Vonila pěkně a byla úplně prťavá s bílými okvětními lístky. A já uměl její krásu patřičně obdivovat. "Oooo," vydechl jsem ještě udiveně a nepatrně naklonil hlavu, zatímco jsem si celou rostlinku obešel. Mohl bych na ni zírat celý den! Možná i dva! Ale na to mě nějak začala bavit i tatínkova řeč. Totiž, ne úplně, pořád to nebyla taková zábava, jako by byl lov, ale... začínalo to být o něco malilinkato zajímavější. Nepatrně jsem přimhouřil oči, když prohlásil, že s ním květiny mluví o své užitečnosti, a podezřívavě si ho změřil pohledem. Vypadal, že tomu vážně věří, a to se mi vůbec nelíbilo. I úplný blbeček by totiž věděl, že to není pravda. "Kytky nejsou užitečný," opravil jsem ho a s přátelským uculením zavrtěl ocáskem. Byl jsem si totiž téměř jistojitý, že to byla věc, která mě měla nachytat a dokázat, že nedávám pozor, jenže já na to byl chytrý. Možná až příliš. Ale ještě tu zbývala jedna věc: rozhodnout, která z těch magií by mě zajímala. Ale vzhledem k tomu, že jsem zrovna dvakrát nedával pozor při jejich jmenování... rozpačitě jsem se s otevřenou tlamou nadechl a zadíval se na tatínka. Doopravdy asi očekával, že něco řeknu. A já ještě víc doopravdy nevěděl, co by to mohlo být za magii. "Všechny," vydechl jsem nakonec a pokusil se alespoň trošku zakrýt zklamání z toho, že kvůli vlastní neschopnosti poslouchat ještě pořád nemůžeme jít lovit, poněvadž teď přijde velký proslov.

90

Na mé nepříliš jasně vyřčené otázky se mi dostalo jen jedné, ne zrovna o tolik jasnější odpovědi. Ale i tak jsem přesně věděl, co dělat. "Jasně," mlaskl jsem rádoby chápavě a posadil se u ohně, což byla taky tak trošku věc, co jsem viděl poprvé v životě. Ale vzhledem k tomu, že hřál, rozhodl jsem se, že zatím nebude nudným. Radši jsem se svým drsným výrazem byl potichu, kdyby se třeba starší vlk rozhodl, že mi o tom poví něco více, ale... on jen prohlásil, že to chce více klacíků, a zase odešel. "Kam jdeš," zaprotestoval jsem potichu, ale bylo už pozdě. A to ani moc nevadilo, poněvadž mne to stejně moc nezajímalo.
To takový tatínek! Takový tatínek se dneska proměnil v úplný zdroj zábavy a nenudy, poněvadž mi doopravdy nabídl, že bychom šli na lov. Vesele jsem zamával ocáskem a s upřímnými jiskřičkami radosti v očích několikrát přikývl. "Jo, jo," odsouhlasil jsem mu a zároveň se rovnou natočil k ohni zády, abych dal zřetelně najevo, že mě moc nebere. A taky, že se mi líbí, že mi ohřeje i záda. "Já rovir rasici, tati," oznámil jsem mu a vycenil na něj zuby, aby věděl, že tohle jsou ty tesáky, co dokázaly samy zamordovat takové divoké zvíře. A co víc, že jsou schopné zamordovat další. Kdyby... kdyby teda tatínek neřekl, jestli nechci radši zůstat u ohně a povídat si o těch magiích, které lovily větvičky. Normálně bych mu řekl, že teda určitě ne, že lov je asi milionkrát, co milionkrát, tisíckrát! Tisíckrát lepší než nějaký ohýnek s magiemi a klacíky, ale... ale taky to bylo dlouho, co jsem ho viděl, a chtěl mu udělat radost. Slitoval jsem se a konečně pochopil, jaké to je, když je někdo nad věcí. "Jak chceš," prohlásil jsem nakonec smířlivě a svou tlapkou ho poplácal po tlapce, než jsem si na ni položil hlavu. "Obojí je v poho," dodal jsem a nepatrně zívl. Tak nějak mi už došlo, co si tatínek vybere. To by totiž asi došlo i ťulpasovi.

89

Protočil jsem očima, když vlčice prohlásila, že není Elora a ani netuší, kdo to je. Vlčice začínaly být opravdu komplikované, přesně, jak říkal Kolega Nori. "Tatínek to teď říkar asi," oznámil jsem jí tónem, že je úplně padlá na hlavu, jestli to přeslechla, a s vážným pohledem se zadíval na tatínka. "Vrče," vysvětlil jsem jí mumlavě a ani se příliš neobtěžoval se s ní rozloučit, když řekla, že se jde najíst. Upřímně to moc nezajímalo, na rozdíl od tatínka, který mne stále hezky mazlil a celkově byl moc hodný, když Heather nebyla poblíž. A když už jsme byli u Heather... "PrRromiň," zaráčkoval jsem na omluvu a chlácholivě se ještě víc zabořil do jeho srsti. "Ona mě pak najde," slíbil jsem mu a s drobným úsměvem pozoroval vstup do jeskyně, jako kdyby se tam má sestra měla každou chvílí objevit. Ale místo toho tam byl strašně dlouho jen ten jejich sníh. Nebo voda. Nebo teda asi obojí.
Když jsem po nějaké době prázdného zírání ven došel k závěru, že tam ani Heather, ani něco zajímavého, nečeká, jsem se vrátil s udiveným výrazem k tatínkovi. "Co bysem rRrád," zopakoval jsem téměř zamyšleně a přimhouřil očka, ale jediné, k čemu tato činnost vedla, bylo další čekání pro mého tatínka. Žádný nápad nepřišel. Stejně jako Heather. A zábava. Čím dál tím více jsem se nudil, oči se mi klížily a už už jsem si zívnul, než... "Rov!" vykřikl jsem a s děravýma zubama se na tatínka usmál. "Pudem na rov?" nabídl jsem a nepatrně zamával ocáskem. Rozhodně jsem docela dlouho nelovil, ale... tak nějak už jsem pochopil, že se mnou nikdo neloví moc rád. Na druhou stranu, ne dostatečně, abych na tatínka nedělal přesvědčivá kukadla, dokud se neobjevil nový vlk v úkrytu.
"Co," šokovaně jsem vydechl a překvapeně sledoval vlka s větvičkami v tlamě. "To jsi urovir," zeptal jsem se se špatnou intonací a s upřímnou zvědavostí se okamžitě vyhrabal z obětí tatínka, abych toho prozkoumal co nejvíce. Lovení větviček jsem ještě neviděl, ale jestli ten vlk byl začátečník, měl jsem pro něj pochopení. Určitě už takhle dokázal ulovit více, než by kdy zvládla Heather. Nenápadně jsem pořád po očku pozoroval větvičky, jestli se přeci jen nezačnou hýbat a nevznikne z nich nějaká hodně ztuhlá lasička, ale... "Co!" zvolal jsem podruhé, tentokrát už opravdu fascinován, přes celou jeskyni, a rozeběhl se k ohni. Opravdu tam byl. Úplně nečekaně se zjevil na větvičkách. "Jak!" vykřikl jsem a nevěřícně zavrtěl hlavou, než jsem se zadíval na oba dospělé vlky, aby mi to někdo vysvětlil.

88

Byl jsem s celou situací docela spokojený. Bylo tu teplo, tatínek... a to vlče rozhodně nebylo tak všudypřítomné, jako kdy byla Heather. "Ne... umim!" odvětil jsem jí na její otázku, jestli umím plavat, a nechal ji rozhodnout, co jsem vlastně odpověděl. Líbilo by se mi, kdyby mě tahle starší vlčice vnímala jako šikulu, co dokáže úplně všechno, ale zároveň se mi moc nechtělo lhát. "Neumim," zamumlal jsem nakonec s provinile stáhnutýma ouškama a ještě o něco více se schoval do tatínkovy srsti. Možná, že právě díky téhle upřímnosti jsem pak získal odpovědi na své nevyřčené otázky! I když se tak trošku různily. Vlčice říkala, že sníh je všude venku, že je bílý — a to sedělo! Teda, ne že by to sedělo doopravdy, ale rozhodně se trefila. Ne že by se teda trefovala něčím doopravdy, ale... ale tak — a že po něm studí tlapky. A tatínek zase tvrdil, že je to jen mrzutá voda. "Já ho asi nemám RRRrrRád," uzavřel jsem nakonec s nakrčeným čumákem a zavrtěl párkrát hlavou, aby bylo jasné, že to bude má nová zásada. A aby to bylo ještě jasnější, rázně jsem se posadil. Nehodlal jsem vyjít ven, dokud všechna mrzutá voda se sněhem neodtečou pryč.
Jenže to už se pustil tatínek do vyprávění, takže bylo na čase, abych seděl o něco pozorněji a vyslechl si každé jeho slovo. Nebo se o to alespoň pokusil. Ale bylo tam hodně jmen, Heather a... celkově to bylo takové nudnonezábavné. Nepatrně, aby to tatínek neviděl, jsem si otráveně odfrkl, a zadíval se jako největší utrpitel na vlčici vedle mě. "A ty jseš EroRRrra," zeptal jsem se potichu špatnou intonací, abych se ujistil, jestli jsem z toho alespoň něco pochopil, ale... ale to už skončila otázka i na mně. "Kdy," vydal jsem ze sebe zmateně a s vypoulenýma očima pozoroval tatínka, který zase pozoroval, kdy mu odpovím. "Nevim. Ne?" zkusil jsem a pomalu, nejistě zavrtěl hlavou.

87

Byl jsem moc rád, že mě tatínek přijal i před novým vlčetem, a spokojeně se uculil, když mi na hlavu dopadla ta jeho. Co mě ale udivovalo bylo, že to nové vlče, to, co se nějak dostalo do mé rodiny, o mně už vědělo úplně všechno. "Nene," hlesl jsem udiveně a s vypoulenýma očima na vlčici zavrtěl hlavou, jako že tohle přece vědět nemůže, protože jsem jí vůbec nic neříkal. Asi. Navíc říkala, že s tatínkem vypadáme stejně, takže proto je to můj tatínek a... To je špatně! Vítězoslavně jsem se narovnal a s hrdostí vytasil hruď, když se ze mne téměř posměvačným tónem dostalo: "A já nejsem můj tatínek!" Vesele jsem si na to přikývl a znovu se vrátil k intenzivnímu chumlání do tatínkova kožichu, zatímco jsem poslouchal jeho milý hlas. Dříve, než jsem ale dokázal všechny dotazy zpracovat, jsem už stihl spolehlivě zapomenout na celou informaci o Heather a o tom, že mě někde hledá. Možná kvůli samému nadšení ze zájmu o má dobrodružství. "Já dobrRRrý," zkonstatoval jsem nakonec během snahy vzpomenout si na to, co jsem všechno dělal, a mírně natočil hlavu do strany. "Spadr jsem do vody v jeskyni! Are máma se už zrobira, takže ty nemusíš," oznámil jsem mu a na znamení míru mu olízl jednu z předních tlap. "A jedna vrčice chtěra, abysem ji posrintal, tak... tak 'sem to uděral," pokračoval jsem dále s nadmíru zamyšleným výrazem, ale pravdou bylo, že s tímhle asi mé pamětnické vyprávění skončilo. Co neskončilo byla má upřímná udivenost tou mou možná sestrou, co všechno vždycky věděla. Další taková. "Sníh?" zopakoval jsem po ní a nakrčil nepatrně čumák. Možná věděla, jak se jmenuji, že jsem mého tatínka, a kdo ví co ještě, ale já rozhodně netušil, co je sníh. "Nevim," zamumlal jsem, abych vyzněl pořád nad věcí – ať už to znamenalo cokoliv – a nezaujatě se zadíval na tatínka, který by mi třeba s jeho vědomostmi mohl napovědět. "Co ty, tati? Byr jsi tady?" zeptal jsem se nakonec a nechal svůj pohled, aby prozradil zvědavost za ním.

86

I když jsem se snažil o ten nejznuděnější výraz, který by naznačoval mou nejotrávenější náladu, nedokázal jsem zabránit ocásku, aby mával radostí, když jsem konečně spatřil tatínka. "Tat-" vypískl jsem, připraven ho celého několikrát oběhnout a pak se zachumlat k němu do kožichu, ale... to by si nesměl najít nové vlče. "Co," zamračil jsem se a s přimhouřenýma očima zíral na hnědé vlče, které bylo s mým tatínkem, jako kdyby snad... jako kdyby... Ono to neví, rozhodl jsem se nakonec a zběsile na něj, totiž vlastně na ni, zavrtěl hlavou. Některá vlčata, obzvlášť vlčice, byly občas úplně mimo. Přesně, jak říkal Kolega Nori. "To je můj táta," oznámil jsem jí a znovu zavrtěl hlavou, jako že je úplně hloupá, jestli si myslí cokoliv jiného, a s veledůležitým povzdechnutím se rozešel přímo k němu, mému, ne jejímu, tatínkovi. "Čáf," špitl jsem s uculením a pořádně se o něj otřel, abych si užil teplo, které venku začínalo tak trošku chybět. "Venku je nuda," vysvětlil jsem s jediným mlasknutím a na moment se ohlédl ven, jako kdybych se snad líně chtěl ujistit, že mne ta nuda nepronásledovala až sem. "Tady?" zeptal jsem se jednoduše, byť má otázka nedávala příliš smysl, a konečně se oklepal od bílé vrstvy, co se na mě musela nějak propašovat venku.

"Mágády," zopakoval jsem s výdechem značícím absolutní fascinovanost a párkrát pomalu přikývl, zatímco jsem to jméno ochutnával ještě v tlamičce. Nebylo špatné, ale... rozhodně nemělo grády. "Tak jo!" odsouhlasil jsem jí, aby věděla, že její jméno má udělený můj absolutní souhlas, a znovu, již o něco rychleji, přikývl. A pak bylo ticho. Ona ta bílá věc byla celkově docela nudná, obzvlášť, když padala až tak rychle, že se mi z toho začala motat hlava. A ještě nudnější bylo, že jsme dříve, než jsem tu bílou hnusnou věc, které už se nedalo vyhnout, prozkoumal, stihli dostat až k úkrytu. "Co," hlesl jsem s upřímnou zmateností a prohlížel si tu jeskyni, ve které už jsem teda nejspíš někdy byl, ale... se vší tou bílou všude kolem vůbec nevypadala podobně. Možná jen trošičku, poněvadž kámen vypadal pořád šedě. Ale to bylo tak všechno! Teda, možná se mi na celém tom místě líbila ještě jedna věc. Zhluboka jsem zavětřil, jako kdybych mohl do svého těla nasát celou tu známou vůni, a rozjařeně se zadíval na Mágády. "Táta!" oznámil jsem jí a vesele se zazubil. Bylo hezké mít tátu. A dokonce ho najít, aniž bych se snažil! S nastraženýma ouškama jsem zvědavě udělal první krok, i když to znamenalo otisknout svou stopu do vrstvy sněhu. A pak další. A další, až... Dobrý, zhodnotil jsem celou situaci, nasadil znuděný výraz a vydal se vstříc trávení rodinného času.

// Jeskyně

Skoro jsem měl z mé magrádiovité skoro kamarádky radost, poněvadž to vypadalo, že Ray je tady. Rozzářily se mi oči a s pootevřenou tlamou jsem na ní nyní visel pohledem ještě o něco více, abych nepřišel o to, až řekne, že je přímo za ní a že si s ním mám jít hrát. Jenže... to se tak úplně nestalo. "Jo," mlaskl jsem zklamaně a se staženýma ušima se rezignovaně posadil. Jestli jsem něco pochopil, bylo to, že Raye najednou nikdo nezná. Ani mamka o něm jen tak nemluvila! A to muselo znamenat jedinou věc. Že jsem doopravdy úplně na všechno úplně sám. Naštěstí jsem ale po chvíli přišel na řešení, které jsem ještě po dalších několika momentech stihl zapomenout. Jak příjemné tedy bylo, když mi podle všeho má společnice nabídla přátelství a přijala, že jsem jí ho nabídl já jako první! "Jak chceš!" vykníkl jsem s veselým zamáváním ocásku a děravým úsměvem, zatímco jsem párkrát souhlasně přikývl. Bylo pěkné nebýt zase sám. Ve vzduchu byla cítit změna! A přátelství! A... "Zima," špitl jsem a zhluboka se nadechl, jako kdybych se potřeboval ujistit, že to, co se line do mého čumáku, je doopravdy studený vzduch. A opravdu, asi to tak bylo, poněvadž čumák začal rychle štípat a studit, takže na tom něco být muselo. Ne teda, že bych se s tím chtěl nějak zvlášť zabývat. Měl jsem kámošku, které jsem mohl důvěřovat. S přihlouplým uculením jsem se zadíval kamsi do dáli před sebe a jen si užíval ten pocit, že někoho mám. Někoho, kdo je kámoš. Ta bílá věc, co byla všude kolem, mě už nemohla trápit, když jsem na ni nebyl sám. Byl jsem na to s... kámoškou. Zmateně jsem se na ni zadíval a nepatrně naklonil hlavu do strany. "A ty se jmenuješ jak?" zeptal jsem se zcela vážně a probodl ji pohledem – ne teda tak, že by jí to bolelo, ale pořád to bylo probodnutí –, abych jí tentokrát ve všem tom soustředění mohl rozumět.

Jak to tak vypadalo, má společnice asi Raystera úplně neznala. Ale to mi nedošlo. Mně to zatím připadalo jako skvělý kvíz, jestli znám Raye tak dobře, jako ho zná ona. A já měl soutěže rád. Totiž, když u nich nebyla Heather, která by mě okamžitě porazila. Se soustředěným pohledem, který zahrnoval extrémně vypoulené oči, jsem se díval na vlčici a snažil se přijít na odpověď na její první otázku. Někdo se mě na něco podobného už určitě ptal, ale já si vůbec nezapamatoval, jaká reakce byla správná. "Jo!" vykníkl jsem a vesele zamával ocáskem, tak trošku taky zapomínaje, že se vlčice ptala na přesný opak toho, na co jsem odpovídal. Tahle hra mi docela šla. Možná mnohem více, než kdy šla Heather, poněvadž podle Heather byl Ray ťulpas. A já byl dost znalý na to, abych věděl, že to vůbec není pravda. S napětím jsem stále zíral a vyčkával na další otázku, dokud... Coo. To nechápu. Přimhouřil jsem očka a s našpulenými rty se začal mračit na svoje tlapky. Buď ta otázka byla příliš těžká, nebo nikdy nedávala smysl. "Já jsem ve stejný smečce," oznámil jsem jí nejistě a drobně stáhl uši. Malilinkato mne začínaly nahlodávat pochyby, že se do toho bahna, co si sotva pamatuji, nikdy nevrátíme.
S novými starostmi jsem položil hlavu na tlapky a vysvětlil své nové kamarádce, proč se vůbec po Rayovi sháním. Mělo to být jen jednoduché oznámení situace, ale ona byla tak hodná, že se o mě začala starat. A já moc dobře věděl, co mám dělat, když se o mě začnou strachovat ostatní. "DobRrrRý, dobRrrý," začal jsem ji s čerstvým úsměvem uklidňovat a téměř posedle kroutit hlavou, zatímco jsem se stavil klasicky už nemotorně na všechny čtyři. Byl jsem teď samý úsměv a kroucení! Ale i to muselo přestat. Po chvíli jsem se s vyčerpanými nádechy posadil na zem a probodl svou kamarádku... svou skorokamarádku pohledem. "Budem kámoši?" nabídl jsem jí se vší vážností a nehodlal z ní spustit oči, dokud mi to všechno neodsouhlasí.

// Vždy k službám~~~

Bylo mi úplně jedno, co ta vlčice, co říkala, že mám grády, říkala dál. Možná něco o Heather, ale ta vůbec nebyla důležitá. Důležité bylo, že mi má společnice sdělila, že je v pohodě. Sice něco v jejím výrazu naznačovalo, že to není pravda, ale nedokázal jsem si představit, že by mi hned takhle po představení lhala. "Tak jo," odsouhlasil jsem jí s jednoduchým pokrčením rameny a líně se po zemi převalil. Od té doby, co se tu zjevila tahle bílá věc, co mi ještě někdo musel vysvětlit, ležení už vůbec nebylo tak zábavné, jako kdysi. Co víc, byla to dokonce nuda. "Já taky," dodal jsem ještě, aby konverzace nestála – i když my dva leželi, takže by naše konverzace měla taky –, a s prázdným pohledem se zadíval před sebe. Bylo to dlouho, co jsem se viděl s Rayem. A všichni ostatní mí kamarádi byli dospělí nebo nevylézali z vody. A i když mi to vůbec nevadilo, chyběl mi můj hlavní nejlepší kamarád. A právě v tom okamžiku mě osvítil skvělý nápad. Úplně náhodou se zjevil v mé hlavě a já ho okamžitě hodlal provést. S jiskřičkami v očích a širokým úsměvem jsem se zadíval na vlčici, co měla taky asi grády, a zhluboka se nadechl. "A ty znáš RRRrraye?" vydechl jsem onu otázku plnou očekávání a nepřestával na svou společnici upírat pohled. Někdo ho tu přece musel znát. "Já jsem totiž cerkem osaměrý," vysvětlil jsem s plnou vážností svou situaci a s nakrčeným čelem položil hlavu na tlapky.