Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlásím Flynna! ^^ A taky oznamuji, že v průběhu akce nedospěje

Loterie 16

Šťastně jsem zavrtěl ocáskem, když se z Kessela ozvalo zcela souhlasné, téměř obdivné zamručení. "Hmmm!" zopakoval jsem po něm a jednou do toho hluboce přikývl, aby můj společník věděl, že je to opravdu přesně tak obdivuhodné, jak si myslí. Jeho další slova sice byla trošku matoucí, možná proto, že se můj mozeček soustředil na důležitost pozice hlavního lovce. "Není to hrRRrRačka," zkonstatoval jsem a s přimhouřeným pohledem našpulil rty. Netušil jsem, proč to Kessel řekl. Samozřejmě, že hračka, co byla na hraní, a hlavní lovec, co byl hlavně na lovení, nebyly dvě stejné věci. Ale nijak zvlášť jsem to svému kamarádovi nemohl vytýkat, a ani nechtěl, poněvadž byl opravdu moc moudrý a chválivý. Protože chválil mě. A to se mi moc líbilo. "Joooo," povzdechl jsem si spokojeně a šťastně se na jeho slova uculil. Připadalo mi moc pěkné, že si někdo všiml, jak se snažím, abych byl nejlepším, jak nikdo přede mnou. "Snažim se," špitl jsem ještě, jako kdybych se náhle trošku zastyděl, že jsem na sebe tak hrdý, a stydlivě se zadíval Kesselovi do světlých očí. Taky jsem ho chtěl nějak povzbudit a povědět mu něco pěkného, ale... přece jsem mu nemohl přát, aby byl taky hlavní lovec, když jsem to už chtěl já, nebo ano?
Rozpačitě jsem se dál polichoceně culil, až do chvíle, kdy Kessel něco vymyslel. Zeptal se mě, jestli se učím stopovat, a já na něj zaraženě zamrkal. Stopovat? zopakoval jsem si a dokonce si do toho i otevíral tlamu, jako kdybych celé slovo zkoušel poprvé. "Joooo... to neee," vydechl jsem nakonec ze sebe a s vypoulenýma očima vrtěl hlavou. "Ty to umíš?" zeptal jsem se téměř okamžitě po celém tom odmítání stopování a zvědavě si Kessela ještě jednou prohlédl. Těžko říct, já nebyl ten, kdo by něco takového mohl posoudit, ale Kessel by určitě úplně klidně mohl umět stopovat. "A ukážeš?" dostal jsem ze sebe ještě s radostí, celý natěšený, že získám další věc, která ze mě instantně učiní lovce. Nemohl jsem z Kessela, možného stopaře, spustit oči.

Loterie 15

A taky jsme jedli spolu! Spokojeně jsem se s plnou tlamou kuny na Kessela zazubil, když si taky uzmul, a jednou na něj souhlasně přikývl. "Zasroužíš si to," povzbudil jsem ho ještě a nepřestával mávat ocáskem. Opravdu si to zasloužil. To, že si naší kořisti takhle všiml a nakonec to byl on, kdo naháněl, bylo super. Já totiž docela rád zatínal zuby do věcí, co jsem měl ulovit. A vůbec. Já docela rád lovil. Takže když i Kessel, můj nejlepší partner na lov v terénu, prohlásil, že to byl moc dobrý lov, neubránil jsem se dalšímu šťastnému projevu. "Viď!" zvolal jsem a stihl u toho mlasknout podobně hlasitě, jako jsem volal, "DobrRrrý to byro." Ne že bych teda měl nějaký velký hlad, ale vzhledem k tomu, že mamka říkala, že můžu ulovit jen to, co někdo sní, asi jsem neměl úplně na vybranou. Pokračoval jsem hltavým žraním do poloviny své kuny a občas si u toho i trošku zafuněl, poněvadž tohle snad byla ještě větší práce, než když jsem ji tak udatně s Kesselem chytil.
A funěl bych urputně i dál, kdybych namísto toho nepootevřel tlamičku v upřímném údivu. Jenže on Kessel byl májestátní a chytrý. A prohlásil, že určitě hodně trénuju! Cooo! vypoulil jsem na něj překvapeně oči a zaskočeně si ho prohlížel. "Jak to víš!" vydal jsem ze sebe nakonec a nepatrně zavrtěl hlavou. Neměl jsem jediné tušení, jak něco takového Kessel mohl vyzkoumat sám od sebe, ale moc se mi líbilo, že to poznal. Ono to totiž asi znamenalo, že to poznat je! "Já nedávno rovir. A předtím taky. A taky jsem viděr rov sRrRrnky se zRRRraněnou nohou!" oznámil jsem mu s patřičnou hrdostí a nepříliš nenápadně našpulil hruď. Kdybych měl ještě něco, s čím se chvástat, rozhodně bych to udělal, ale... mé výkony tímhle naprosto končily. Až na jeden úplně poslední trumf. Znovu jsem si opatrně popošlápl, natáhl se hlavičkou co nejvýš ke Kesselově uším a snažil se ignorovat jeho zajímavý a pozornost poutavý přívěsek. "Jednou budu hravní," špitl jsem s téměř zatajeným dechem. Tak nějak jsem zapomněl dodat, že budu hlavní lovec, ale... to už si snad Kessel nějak domyslet mohl, když byl takhle moc fajn a chytrý.

Loterie 14

Byla to tragická situace: poprvé v životě mi něco uteklo. A na to jsem byl příliš mladý. Určitě bych měl nejdříve přijít v boji s medvědem o oko, nebo tak, než bych poprvé něco neulovil. Dneska se to ještě stát nemělo, a přesto. Seděl jsem sám uprostřed planiny, příliš ve špatném rozpoložení na to, že vlastně sám nejsem. "Ach jooooooo," zaskučel jsem s upřímným smutkem a bolestí v hlase a nechal hlavičku, co se celou dobu těšila, až se do něčeho zakousne, aby klesla na tlapky. Znuděně jsem foukl do sněhu, který tak mohl mou porážku roznést široko daleko, a pokračoval si ve svém kňučení a naříkání pořádně dlouho. A pokračoval bych ještě dál, dokud...
He? Nastražil jsem ouška a ohlédl se za hlasem, který mne volal. No jo, uvědomil jsem si a na vlka se přihlouple usmál. "Kessere!" zavolal jsem na něj a, okamžitě vysvobozen ze své trudomyslnosti, zamával ocáskem. Už už jsem čekal, že sem přijde a pomazlíme se, když jsme se tak dlouho neviděli, ale... to by před ním nesměla být má stará známá. Kůna! Přimhouřil jsem očka a sledoval nudličku, jak zběsile běží sněhem. Nemohla se mi nikde schovat. Nemohla ani nikam utéct! Tiše jsem zavrčel a vyčkával, dokud kuna nebude až téměř u mne, a... Rychle jsem zaťal zuby do jejího krku. Neměla moc šanci se ani cukat, protože na to moc tekla její krev do mé tlamy. Dobrý! zhodnotil jsem naši situaci a začal ocáskem mávat téměř zběsile. "VyhRRrRári jsme!" oznámil jsem Kesselovi v jezírku kuní krve a čumákem popostrčil její mrtvolku ke svému parťákovi. "Chceš?" nabídl jsem mu a sám začal žužlat její obrácený konec. Nikdo neříkal, že nemůžeme jíst spolu.

Loterie 13

Bylo hezké mít někoho, kdo byl dobrým spolulovcem. A přesně někdo takový byl i Kessel! Vůbec to nezdržoval, řekl, že provede, a zmizel za stromem. Dobrý, zhodnotil jsem naši akci a opatrnými krůčky, takovými, co se skoro ani nezabořily do sněhu, se vydal na volné prostranství kolem našeho úkrytu. Něco tu být muselo. Věděl jsem to. A určitě jsem to i viděl! Paranoidním pohledem jsem skenoval celé okolí, tu a tam bleskl po něčem, co mi přišlo, že se hýblo... a tu a tam po tom i skočil! Rychlým skokem jsem se přiřítil k hromádce sněhu, která musela před momentem dopadnout z jiného stromu, než u kterého čekal Kessel, a zkoumavě do ní šťouchl čumákem. Byla čerstvá, ale neskrývala žádné tajemství. To mě samozřejmě ale nezastavilo od toho, abych na ni zavrčel. S Kesselem, co tak trpělivě vyčkával za kmenem, jsem si vůbec nedělal starosti. Měl jsem totiž takové tušení, že to tam zvládne. A taky jsem na něj, samozřejmě pouze v rámci lovu, tak trošku zapomněl. S funěním jsem se vyřítil za dalším bortícím se sněhem a znovu důkladně zkontroloval hromádku, co po něm zbyla. Tentokrát už ne čumákem, poněvadž to legračně šimralo. Tentokrát jsem zkusil tlapky! Několika rychlými pohyby jsem ji všemožně proplácal, propleskal a rozmetal, takže jsem měl i nyní jistotu, že v ní už zase nic nebylo. Ach jo, přimhouřil jsem očka a nevěřícně na to, co kdysi byla ucelená hromádka, zíral. Ani kdybych byl chytrý, asi bych nebyl schopný přijít na to, jak je možné, že tam nic není. Něco jsem viděl, určitě ano. A přesto... "PrRrd," zamumlal jsem ve vrcholu rozhořčenosti a před bývalou hromádku se rázně posadil. Tohle lovení bylo těžké, přestávalo mě bavit, a bylo jen otázkou času, než začnu nahlas kňučet a naříkat.

Loterie 12

A Kessel to opravdu zvládnul! Pochopil můj plán, poněvadž to byl očividně velmi šikovný vlk. Spokojeně jsem se na něj uculil a dokonce i zamával ocáskem, ale jen maličko, aby nás to snad neprozradilo v našem sněhovém bunkru. Kessel měl ale ještě nějaké nejistoty, protože to byl i vlk skromný, ale s tím jsem uměl pracovat. "Řeknu, řeknu. Když to budeš hodně kazit, tak tě pošru pRRRrRyč," slíbil jsem mu šeptem v dojmu, že ho tím podpořím a povzbudivě na něj mrkl. Totiž, alespoň jsem se o to pokusil. Trochu jsem si pamatoval, jak to na mě udělal Kolega Nori, takže jsem se pokusil to věrohodně napodobit. A docela jsem měl i pocit, že se mi to povedlo, jen z venčí to muselo vypadat jako náhlá křeč očního nervu.
Naštěstí i s jen polovičním zrakem jsem moc dobře viděl, že se Kessel opravdu snaží, aby nám lov, můj lov nepokazil. Stejně jako on, i já se, teď už zase s plnou oční sílou, začal rozhlížet po okolí. Sněžný povrch byl klidný, ale to vůbec nic neznamenalo. Možná jen to, že se nás snaží ta věc, co se pod ním schovávala, oblafnout. Tiše jsem na nejbližší sníh vycenil zuby a, když jsem měl pocit, že dává pozor, s nimi rovnou i výhružně cvakl. Lovec! Grr! Ale na to, abych hrozil dál, jsem potřeboval dobrého parťáka. Což by Kessel byl, kdyby se teda tak moc nebál. "Nebooooj," špitl jsem k němu chlácholivě a, jak jsme tak leželi přikrčení k zemi, jsem si na moment položil hlavu na jeho tlapy. Tak nějak už jsem i já stihl pochopit, že to má na dospělé blahodárné účinky. "OstrRRrRý zRRrak by borel," dodal jsem navíc neprůstřelný argument a s vážností se zadíval Kesselovi do očí. Otázkou bylo, jestli by jeho ostrý zrak bolel mě, nebo jestli by ubližoval jemu, ale... mě otázky stejně moc nebraly. Možná právě v téhle chvíli kraťoulilinkého soustředěného uvažování jsem ale nějak prošvihl, že Kessel říká další věc, co mu nejde. Což mi teda vůbec nevadilo, poněvadž když jsem se na něj podíval znovu, připadal mi naprosto připravený. Připravený lovec, co se mnou chytí cokoliv, co se schovává pod sněhem. "Já si trRRRrRoufnu!" prohlásil jsem s hrdostí a řádně vyšpulil rtíky, aby bylo jasné, že jsem na své lovecké dovednosti pyšný, a opět jsem u toho tak trošku zapomněl, že chceme ze strategických důvodů šeptat. "Po'ď za strRrRom a já naženu," slíbil jsem polohlasem a plíživým krokem opustil náš sněžný úkryt. Dny té věci, co byla pod sněhem, byly sečteny.

Loterie 11

Byl jsem rád, že jsem získal spolulovce. Koneckonců, největší loviště, jaké mi patřilo, bylo doposud jedno křoví u nás v lese, kde jsem si našel lasici. S Kesselem po boku — i když nebyl úplně vždycky po boku. Spíš byl naproti mně, poněvadž jsme zatím jen tajně plánovali — jsem se necítil na velkém území tak sám. I když bych teda s bytím lovcem samotářem neměl žádný problém. Ale chtěl jsem kamarády. A jestli chtěl Kessel lovit, tak měl dobře našlápnuto k tomu, aby se jedním z nich stal. Když jsem mu pošeptal, že tady něco je, okamžitě to pochopil. A za to jsem byl taky moc rád, že mu to nemusím nějak zvlášť vysvělovat, jako bych musel třeba Heather. "Jo," odsouhlasil jsem mu s vypoulenýma očima a párkrát přikývl. Řekl bych, že jsme si rozuměli opravdu moc dobře. Kdyby na mé "Jo" udělal ještě vlastní, byl jsem přiraven udělat další souhlasné gesto, ale... nic z toho nakonec nebylo třeba. Až na to souhlasné gesto. "Hódně opatrRRRrRrní!" zopakoval jsem šeptem po Kesselovi a přikývl znovu, tentokrát o dost zběsileji. Kessel byl rozhodně vlk mnoha nápadů, což se mi moc líbilo. Mě by to třeba ani napadlo, být u toho hodně opatrný. Já bych prostě šel a ulovil, ale Kessel! Kessel na to byl moc chytrý a májestátní. Po jeho vzoru jsem se taky porozhlédl, jestli nás naše kořist nešpehuje, a nepatrně Kesselovi naznačil, že se radši schováme, aby nemohla kořist odezírat z našich úst. Což jsem teda nepatrně naznačil tak, že jsem se bleskurychle přitiskl k zemi a pokračoval v přikyvování tam.
Opravdu jsem si byl celkem jistý, že je Kessel moc moudrý, ale pak začal dělat to, co dělali všichni. Zase mě někdo zkoušel pomocí otázek. Ježišiii, div, že jsem se neplácl do čela. "'Dyť jsme rovci přřece!" vysvětlil jsem mu a protočil očkama. To jsem teda netušil, že budu muset vysvětlovat i takovou základní věc. I když, pravdou bylo, že jsem toho netušil zrovna moc. A pak mi došla ještě jedna věc. "'Dyť jsme rovci, přece," poopravil jsem své původní prohlášení tak, že jsem ho tentokrát správně zašeptal, a několikrát zavrtěl hlavou. "Něco tu je a my to urovíme," oznámil jsem šeptem ještě celý plán znovu, kdyby Kessel o něco přišel, a povzbudivě se na něj usmál, jako že to taky zvládne.

Loterie 10

Těkavým pohledem jsem sledoval sníh, poněvadž z něj každou chvílí měla vyskočit má kořist, ale... jak jsem tak pochopil, asi jsem nejprve musel zodpovědět hned několik dotazů. "Kesser," zopakoval jsem si pro sebe a znalecky přikývl. "DobrRRRrý jméno! Já jsem Fryn!" oznámil jsem mu a vesele zavrtěl ocáskem. Kessel už podruhé řekl, že jsem statečný lovec! To z něj dělalo celkem májestátního vlka, ale nechtěl jsem se moc ukvapit, tak jsem mu radši pochválil jen jméno. Zatím. Škoda jen, že další otázka už nebyla takhle jednoduchá. "Uhhh..." hlesl jsem a zadíval se na své tlapky. S plným soustředěním jsem z nich hodlal vykoukat, jak se jmenuje má smečka, ale... ale já doopravdy neměl ani tušení. "Asi joo?" zkusil jsem a nejistě přimhouřil očka. Tak trošku jsem doufal, že to teda bude vědět alespoň Kessel. "Máme tam močár a boRRrRůvky!" prohlásil jsem nakonec a obohatil ho tak vesele alespoň o nějaké informace. Problémem možná bylo, že jsem pořád nevěděl, že jsem stihl smečku během svého krátkého života změnit, ale... to nevadilo. Mně rozhodně ne.
Vesele jsem mával napruženým ocáskem a čas od času zkontroloval svou nepříliš dobře spatřitelnou kořist, jestli pořád čeká, až ji ulovím. Původně jsem chtěl do sněhu utéct a nechat Kessela, ať jen čubrní, co všechno ulovím, ale vzhledem k tomu, že si můj nový společník chtěl povídat o lovu... nedalo se mu odolat. "Můžeš rovit se mnou, jestri chceš," nabídl jsem mu s upřímným úsměvem a párkrát přikývl, jako že jsem ochotný mu dát povolení použít mé loviště. Rád jsem ve své lovecké družině, která zatím obsahovala jen mě, přivítal kohokoli, kdo měl chuť lovit. Několika opatrnými krůčky jsem došel až ke Kesselovi, tak blízko, že jsem se skoro mohl dotknout jeho peříčka, které mě nepřestávalo fascinovat. Dokonce mi bralo pozornost od toho, co jsem chtěl udělat! Naklonil jsem se ke Kesselovi ještě o něco více a s očima upřenýma na jeho ozdobu jsem konečně zašeptal zásadní sdělení. "Něco tady je," dostal jsem ze sebe a s tajemným výrazem se zadíval do modrých očí dospěláka.

Loterie 9

Jenže ani tentokrát jsem neuspěl. Jestli v tom sněhu vůbec něco bylo, muselo to být úplně neulovitelné! A to mě rozhodně nemohlo zastavit. Nepatrně jsem zavrčel, aby ta věc ve sněhu věděla, že si se mnou nemá zahrávat, a zběsile několikrát cuknul ocasem. Že bych něco neulovil? Tohle jsem si nemohl nechat líbit! Zběsile jsem znovu vyskočil stranou, tam, kde to vypadalo, že se něco hýblo, a dokonce se už i zakousl, ale... ale byl to jen sníh. A zrovna, když někdo přišel. Rychlostně jsem se narovnal a co nejnenápadněji vyplival sníh, co jsem ho tak lovecky nabral do tlamy, abych si mohl prohlédnout svého nového společníka. Byl to vlk s pírkem, což bylo doopravdy zajímavé, upřímně o dost zajímavější, než když někdo nosil šišku jako tatínek. A taky vypadal, že se vyzná ve vlcích. "Já jsem dooprRRRravdy statečný rovec!" oznámil jsem mu souhlasně a hrdě vypnul hruď, abych potvrdil jeho domněnku i názorně. Koneckonců, musel si přece všimnout, že jsem díky tomu, jak často lovím, celkem svalovec! SvaLOVEC! uvědomil jsem si a s vytřeštěnýma očima pootevřel tlamu. "Ty jdeš taky na rov," zkusil jsem ještě položit otázku, která opět vyzněla spíše jako oznamovací věta, než jsem nervózně přešlápl. Ta věc, co jsem ji chtěl, tady pořád někde byla, cítil jsem to. Poskakovala si ve sněhu a možná ani nevěděla, že se ji někdo snaží lovit. A to jsem nemohl dopustit.

Loterie 8
// Řeka Mahtaë (sever)

Utíkal jsem a utíkal, ale řeka stejně nakonec nebrala konce, i když jsem se řítil, co mi síly stačily. Nakonec mi navíc ty síly už stačit přestaly, takže nezbývalo nic jiného, než zpomalit. A nakonec s funěním zastavit. "Ufff!" vydechl jsem tak, aby o to nikdo nepřišel, a vyčerpaně vyplázl jazyk. Nebyl tu nikdo, kdo by mě za mou rychlost a odhodlání přežít mohl obdivovat, ale to nevadilo. "Uff!" zopakoval jsem ještě jednou a celý hotový z toho úprku se svalil na zem, hezky do vrstvy sněhu, který mi, těžko říct kdy, přestal vadit. Teď byl dokonce i celkem příjemný, jak hezky chladil. Spokojeně jsem se v něm několikrát převalil, abych jeho kousky dostal co nejvíce do kožichu, a pak i s touto činností přestal. Bylo tu ticho a začínalo se stmívat, obloha zela prázdnotou a já byl ponechán samotě. Ale zatím jsem si toho nevšiml, takže jsem se po několika dlouhých oddechnutích znovu postavil na všechny čtyři. Akorát včas, protože najednou byl čas na mou oblíbenou aktivitu. Koutkem oka jsem spatřil, jak něco padá na zem. Něco bílého a rychlého. "Mám tě," špitl jsem si pro sebe a přikrčil se k zemi, jen abych okamžitě mohl vyskočit do sněhu a svou bílou věc chytit. Jenže jak jsem tam dopadl, zvedlo se jen víc vloček do nebe a má kořist nebyla nikde k nalezení. Dokud se nezjevila zase trošku vedle! Musel jsem za ní skočit a chytit ji! Každou chvílí! S vyceněnými tesáky jsem povyskočil o kousek vedle, připraven tlapkami lapit cokoliv, co by se poblíž nich objevilo.

Loterie 7
// Borůvka

Kráčel jsem si to opravdu hodně naštvaně, dupajíc do všeho, do čeho dupnout šlo. Sníh se pode mnou bořil, jak se mě bál, a stromy se občas klepaly tak moc, že z nich spadl další sníh. A pak najednou tu už stromy ani nebyly. Došel jsem až k břehu řeky, kde jsem kompletně stihl zapomenout na dvě věci: že jsem naštvaný a že se vracím do úkrytu. "Ach joooooo," zaúpěl jsem s upřímnou bolestí tak nahlas, jak jen to šlo, a líně se posadil na zadek. Byl jsem zcela v koncích! Můj výlet, nebo co jsem to tu vlastně dělal, byl překažen řekou! Opravdu jsem přestával mít vodu v lásce, hlavně potom, co jsem do ní spadl a máma se — už zase — zlobila. Rozpačitě jsem schoval hlavu mezi tlapky a přitiskl se co nejvíce k zemi, abych se mohl před řekou schovat dříve, než si mě všimne. Čekal jsem a vyčkával, jako kdybych byl na strašně dlouho trvajícím lovu. Ale bylo ticho. Ticho a nuda. Achjo, zaúpěl jsem si ještě jednou pro sebe a po nějaké době, kdy jsem se jen přemáhal, zda budu až takhle statečný, jsem nakonec úspěšně zdvihl hlavu. Řeka si pro mne rozhodně nešla. A vůbec, jak jsem se na ni tak díval... nevypadalo to, že by šla kamkoliv. "Co," hlesl jsem překvapeně a opatrnými, průzkumnými krůčky se vydal blíž ke své nepřítelkyni. Bylo tomu tak! Vůbec, ale vůbec nic nedělala. Byla celá ztuhlá, asi zimou. "DobRRrý," zkonstatoval jsem a velmi, velmi rozvážným krůčkem zkusil šlápnout na řeku. A ono nic. A druhým. Nic. Jindy bych se možná i radoval, ale to by to nesměla být řeka. Tak rychle, jak jsem jen mohl, jsem svým valivým způsobem přeběhl přes celou řeku na druhý břeh, a ani tam jsem v rámci řítění se nehodlal zastavit.

// Vodopády

Loterie 6

Jak se ukázalo, tak vlčice nebyla Elora. Už zase. "Aha," ozval jsem se a zmateně naklonil hlavičku do strany. Kdybych na něco myslel, asi by to bylo to, že si tatínek tu Eloru musel vymyslet, ale... ale mně se rozhodně myslet nechtělo. Už už jsem se chystal dodat, že "to je blbý", ale na to má společnice, která nebyla Elora, byla o dost rychlejší. A asi i trochu vzteklejší, ale tím jsem si nebyl moc jistý. Tenhle hlas, co říkal, že jsem tupý, totiž většinou patřil mamince, a ta mě nakonec měla vždycky taky ráda, takže... takže tohle muselo být v pořádku. Což samozřejmě neznamenalo, že nepřejdu k obraně. "Jóó? A ty jsi zase tupoňka!" prohlásil jsem a s nakrčeným čumákem jsem postupně odhaloval své zuby. Teda, alespoň těch pár, co tam po návštěvě víly ještě zbývalo. Těm ostatním se nějak nechtělo růst. "Nenajdu ti nikoho, páč jseš nudná!" oznámil jsem jí se směšně znějícím vrčením a jedinou rychlou otočkou, která vedla k menší ztrátě rovnováhy, se obrátil k odchodu. Z nějakého — obzvlášť pro mě — nepochopitelného důvodu se se mnou nikdo nechtěl kamarádit. A to se mi vůbec nelíbilo. Nasupěně, jako snad nikdy v životě, jsem se s dupáním vydal zpátky do úkrytu, zpátky za tatínkem, který si se mnou chtěl alespoň povídat, když zrovna nespal. Problémem bylo, že jsem asi někde špatně odbočil, poněvadž úkryt nebyl nikde k nalezení.

// Řeka Mahtaë (sever)

Loterie 5

Dobrý, dobrý, zopakoval jsem si ještě jednou, zatímco jsme oba seděli v tichu. Mně to teda nijak extra nevadilo, obzvlášť, když vlčice konečně přestala tak hlasitě naříkat a fňukat. To se mi dokonce i líbilo! Než mě to o několik okamžiků později začalo nudit. Tak já asi zase pudu, zamumlal jsem tak tiše, že to nemohla zaslechnout, a dříve, než jsem to zkusil znovu a hlasitěji, bylo už pozdě. Ajéje, zavrtěl jsem nepatrně hlavou. Vlčice měla dojem, že tu snad něco zapáchá! "Fakt?!" zvolal jsem a s nastraženýma ouškama prohlížel okolí, jako kdybych onen smrádek mohl najít sám. Ale jak se tak zdálo, asi jsem byl přesně tak dobrý hledač, jako jsem byl neztráceč. Podezřívavě jsem si prohlédl každou hromadu sněhu — nebo vody, jak teda říkal tatínek —, každý kmen, co z něho trčel... ale smrádek nikde. Nevim. Nepatrně jsem pokrčil rameny a plynule přešel k druhému tématu, u kterého jsem byl vědomostně již o něco zdatnější. "Tohre je smečka!" oznámil jsem jí teda, abych jí pomohl alespoň nějak, a nepatrně vytasil hruď. Kdyby tu byl někdo, koho by to zajímalo, určitě by mě za mou ochotu a dobromyslnost pochválil.
Ale tím mé zkoušení vůbec neskončilo! Vlčice se ptala na to, jestli vůbec vím, kde je nějaká její Asaragaramamarankská smečka, nebo tak něco. A to už jsem náhodou znal! Ne teda, kde by nějaká taková smečka mohla ležet — a vůbec, proč by ležela, když je to smečka. Kdyby každý ve smečce ležel, tak to není dobrý, poněvadž by jim asi nikdo neulovil! —, ale znal jsem tenhle druh otázek. To byl přesně ten, co měla Heather, když si hrála na chytrou. A Elora, co nebyla Elora, to dělala taky. "Nevim a je mi to fu-uk!" vydal jsem ze sebe posměšně a zběsile zavrtěl hlavou, tak moc, že jsem doufal, že to tu vlčici vyleká a uteče. Ale! Měl jsem ještě jednu věc v záloze! Jeden čerstvý nápad z čerstvé vědomosti, který brzy zapomenu. "A ty nejseš ErorRRRra?" zkusil jsem po chvíli s novým přátelským výrazem.

Loterie 4

Malá vlčice mě moc neposlouchala, poněvadž vůbec brečet nepřestávala, i když jsem jí říkal, ať toho nechá. Holky, protočil jsem očkama a dál se snažil tvářit co nejchlácholivěji, i když mi to vůbec nešlo a už se mi ani moc nechtělo, protože ta vlčice byla docela nudná. Dokud teda nezačala mluvit! "Joo?" zvědavě jsem nastražil ouška a překvapeně poslouchal její krátký příběh. Tak překvapeně, že jsem občas zapomněl dýchat! Což pak teda vedlo k náhodnému lapání po dechu. Ale nakonec ze sebe vlčice stejně jen dostala pár jmen, která jsem okamžitě zapomněl, a jinak nic. "Hm," prohlásil jsem s velkou důležitostí a nepatrně zavrtěl hlavou. Moc mě to teda nezajímalo, ale věděl jsem, že asi jen tak neusnu, když tu bude brečet na celý les. "Já jsem Fryn," oznámil jsem jí tónem, jako kdyby mé jméno mělo zaručit, že všechno bude v klidu, a postavil se na všechny čtyři. "NebRRreč, najdem je," slíbil jsem jí a s drobným úsměvem zavrtěl ocáskem. Já teda nebyl zrovna dobrý v orientaci v prostoru, ale to vlčice vědět nemusela. A navíc, protože jsem byl dobrý na ztrácení, musel jsem být taky dobrý na hledání jiných ztracených! Nebo ne? S nepřítomným výrazem jsem koukal na vlčici a pořád ještě vrtěl ocáskem, ale pravdou bylo, že kromě jednoduchého plánu jsem zatím nevymyslel vůbec nic. A ani jsem nehodlal, poněvadž to nemělo cenu. Teď se musela snažit zase vlčice. A to se mi líbilo natolik, abych pokračoval ve spokojeném usmívání. Dobrý, zhodnotil jsem ještě celou situaci.

Loterie 3
// Úkryt

A jak jsem oznámil, tak jsem taky učinil. Netrvalo to dlouho a na své velmi urgentní obchůzce jsem si našel ten nejlepší keřík v okolí, který mě dokonale schovával před ostatními. Ne teda, že bych se styděl jako Kolega Nori, když měl zachránit svět, ale... na tuhle aktivitu jsem měl rád svůj klid. S úlevou jsem se pustil do čůrání, které trvalo déle než obvykle, a... "Co!" zvolal jsem s upřímným údivem, když mne konečně napadlo, že bych se kolem sebe mohl porozhlédnout. Našel jsem totiž jednu velmi zajímavou věc, ke které jsem si musel hned přičichnout. To je... žlutý sníh? Se zvědavostí nastraženými oušky jsem do pár žlutých teček šťouchl čumákem. Rozhodně to bylo teplejší, než byl okolní sníh, ale... ale jinak to musel být sníh! Nebo vlastně voda, jak říkal tatínek. Chm... přimhouřil jsem očka a snažil se tvářit co nejzamyšleněji, ale pravdou bylo, že tuhle žlutotu jsem neměl šanci rozlousknout. Nepřicházel mi do hlavy jediný nápad, co by to mohlo být, když mi k uším dolehl nářek.
Co to? Zmateně jsem se narovnal a porozhlédl se kolem. Ani na moment mne nenapadlo pochybovat o tom, jestli jsem si vůbec vybral dobré místo na svou potřebu. Ale přesto... přesto tu někdo, a rozhodně ne já, naříkal. A možná, že právě to byla chvíle pro mé hrdinství! S vytasenou hrudí a lehčí o několik litrů jsem se vydal za zvukem, připraven ulovit cokoliv, co ten zvuk vydává. Nedokázal jsem si představit vůbec nic, ale... ale kdybych musel, byla by to asi raněná srna, poněvadž nic moc jiného jsem neznal. Jak hlásek sílil, přitiskl jsem se jako správný lovec k zemi. Větřil jsem, ale žádné povědomé zvíře to nebylo. Spíš to vonělo jako... "Vrk!" vykřikl jsem v náhlém uvědomění a rychlostně přiskočil k malé vlčici, co tu takhle popotahovala. Neomaleně jsem se vedle ní posadil a nechápavě si ji prohlížel. Vypadala úplně v pohodě, nebo ne? "Co jee? NebrRRreč," zkusil jsem ji po nějaké době uchlácholit tak dobře, jak jen jsem dokázal. Ne teda, že bych v tom byl zrovna přeborník.