Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S docela trpělivým pohledem jsem probodával vlčici, která si stejně musela mou nabídku promyslet, což tak chodilo, když to někdo chtěl mít promyšlené, a jen nezaujatě sklouzl očima zpátky ke stádu, když konečně řekla nějaká slova. Losa, kývl jsem s našpulenými rty a netušil, co to znamená. Neznělo to ani jako souhlas, ani jako nějaké velké odmítnutí, ale... neznělo to ani moc smysluplně. Losa, špitl jsem si pro sebe a přimhouřil na moment oči. Chtěl jsem nad tím trochu přemýšlet, a třeba i na něco přijít, ale seděl jsem, takže jsem stejně moc daleko jít nemohl. Nakonec jsem se rozhodl, že bude stejně nejlepší zopakovat mou otázku. Čistě pro případ, že by mě vlčice nepochopila. "A chceš spo-lu jerena?" nabídl jsem znovu a ukázal tlapou na zvířata v dálce. Stačil mi jeden, ani jsme nemuseli všechny. Ne najednou, aspoň. A vlastně by bylo celkově nejlepší, kdyby vlčice vyklidila prostor, abych si toho jelena ulovil sám. Ale zároveň to taky nebylo nejlepší, poněvadž jsem chtěl pozornost.
Nějak jsem ale nevnímal jakoukoliv pozornost své společnosti, která mě, podle všeho, probodávala nedůvěřivým pohledem. A taky řekla něco o tom, že je nás málo. "Márlo," zopakoval jsem po ní podobně nevěřícně a zavrtěl hlavou. Většinou mě bylo ještě méně, takže takovéhle počty, jaké jsme utvořili spolu, už vypadali docela nadějně. Ale ona se stejně chtěla dál vymlouvat, že jelena chytat nebude. Hluboce jsem si povzdechl a s vypoulenýma očima se zadíval na své tlapy. Všichni byli stejní. Nikdo se mnou ještě nechytil jelena.
Jenže já už tak nějak tušil, že ho se mnou ani nikdo nechytí, když budu zlý a protivný. Takže když mi dala vlčice další otázku, kdo jsem, s rozzářeným úsměvem jsem se na ni obrátil a hrdě se představil: "Já jsem Frynn!" Oznámil jsem to s dostatečnou hlasitostí, která možná nepatrně způsobila, že pár jelenů nervózně přešláplo. Ale já se taky nemohl soustředit na všechno. "Čáu!" pozdravil jsem dodatečně a přátelsky zamával ocasem.

// Dlouhá řeka (přes Ageron)

Rozhodl jsem se jít přes les, ne teda úplně promyšleně, poněvadž se to prostě stalo, a chvíli jsem byl docela i rád, že na mě neprší snííh, jenže pak se všechno začalo nějak řítit a klouzat a motaly se mi nohy a nebyl jsem vůbec, vůbec spokojený. Stejně jako už předtím. Balancoval jsem mezi kmeny stromů a jen zoufale funěl, čistě ze strachu, že by mě nějaké postěžování si mohlo úplně vyvést z míry. Doslova. "Hmmm!" zamručel jsem znepokojeně a s přimhouřenýma očima a všemožně přemotanýma nohama se konečně dobelhal až na konec lesa, kde sice bylo o dost lépe, poněvadž tam nebyl led, ale taky o dost hůř, poněvadž tam padal sníh. Přímo chuchvalce sněhu, co vypadaly jako zaječí ocásky. Ne teda, že bych na takové přirovnání přišel.
Ale na louku, kde jsem byl, přišli velcí jeleni. A přišli asi dřív než já, protože, když jsem přišel já, oni přišli už dávno. Pásli se tu, což bylo asi docela těžké, když byl všude sníh, a já na ně docela fascinovaně zíral. "To je velkej jelren," vydechl jsem a zavrtěl hlavou, jako kdybych s tím nesouhlasil. A taky že ne. Kdo měl ulovit něco takhle velkého? Já? Měl jsem možná nějakou šanci, na rozdíl od ostatních, ale i tak to nebylo nic moc. Hm, pokrčil jsem rameny a rozhodl se pokračovat v cestě, třeba někam, kde nesněží. Což bylo docela dobré rozhodnutí, jen jsem teda před chvílí na takovém místě byl. Ale to nevadilo, poněvadž jsem mohl být všude. Jen ne najednou.
A najednou se přede mnou objevila nějaká vlčice, co zírala na moje jeleny. Nejdřív jsem se cítil trochu dotčeně, protože to byla moje kořist na koukání a případné ulovení, ale pak... "Čau!" oznámil jsem nakonec s přátelským tónem, ale velmi důkladným a nedůvěřujícím pohledem, a valivě se dořítil k vlčici. "Chceš spolu jerlena?" zeptal jsem se a posadil se na zem. Vlčicím tyhle věci totiž většinou trvaly dost dlouho.

// Papouščí ostrov (přes Západní úkryt)

Já jsem měl rozhodně v plánu něco, co jsem chtěl, aby se stalo, až někoho doženu. Ten někdo s něčím běžel a taky bylo docela hezky, protože svítilo sluníčko a všude byli ptáci a já jednoho ulovil a pak ho někde zapomněl. A pak jsem taky vlezl do díry, vylezl z ní, a bylo naprosto děsně. "To neeeeeee," kníknul jsem, jakmile jsem se ocitl na okraji jeskyně, a znepokojeně začal vrtět hlavou. "To nee, to nee!" naříkal jsem a zmateně se ohlédl za sebe, jestli by se mi víc nevyplatilo jít zpátky. Ne teda, že bych si to uměl vypočítat, ale nevypadalo to, že by se mi chtělo jakýmkoliv směrem. Zoufalým pohledem jsem sledoval, jak se celá země, co na soběrozhodně předtím ještě měla nějakou trávu, se jen leskne sněhem, který studil a jen se těšil, až na něj někdo šlápne. Zanořil jsem hlavu mezi svá ramena, abych se o něco víc zahřál, a znovu zavrtěl hlavou. Navíc sníh nejen, že ležel na zemi, on i létal všude kolem!
"Já jsem úplrně ztrRacený," vydechl jsem zdrceně a z mé tlamy se zjevil obláček. Na moment letěl k nebi, než se úplně vytratil, a já na jeho památku ve vzduchu jen fascinovaně zíral. "To je arle počasí!" zalamentoval jsem a už se začínal docela zlobit. Mohl jsem být jen nešťastný, ale to by mi vůbec nepomohlo, takže jsem se radši zlobil. A zlobil jsem se docela a rychle. "To je hnus," zamrmlal jsem a s obočím, které se mi propadlo skoro až k čumáku, se vydal do chumelenice.

// Severní Galtavar (přes Ageron)

Dřív než jsem stihl cokoliv vypozorovat, tak se nějak stalo, že sklo bylo z kokosu venku. "V tom kokosu je skl-rlo!" zahulákal jsem zmateně a pootevřel tlamu, zatímco jsem tlapou ukazoval na střípek, který se leskl, a kterého se už dávno zmocnila Světluška. Možná to nebyl největší postřeh, ale rozhodně byl úspěch, že jsem si vzpomněl, jak se té věci vůbec říká. "To je dobrRrý!" pochválil jsem s pokýváním necvrčka Meinereho, který na tom měl, jak jsem ho tak podezříval, určitě jistý podíl, a s oceněním jsem se na něj uculil.
Jenže ono to nebylo úplně ono, stejně. I když jsme našli to, co po nás ten tajemný hlas chtěl, nějak mi připadalo, že to mohlo být tucetkrát lepší. Třeba tak, že by někdo ocenil toho barevného ptáka, co jsem ho ulovil, protože byl barevný. Nebo taky to, jak jsem se vším pomáhal. A nebo to, že jsem se snažil! Ale Meinere už mířil někam do temnoty, kde byla i Světluška, jedna z mých nejlepších kamarádek, co volala, že je to sklo její. Asi ho chtěla jen pro sebe, ale to asi taky nebylo dobře, když jsme ho měli dát někomu, kdo ho po nás chtěl. Na druhou stranu, co mně bylo do toho. "Tak joooo! Je jen tvojeeeee!" zahulákal jsem na Světlušku do tunelu povzbudivě a urychleně popadl barevného ptáka, pro případ, že by se nám hodil. "Tohre jsem urlovil! PRrrRo jistotu!" oznámil jsem s hrdým vytasením hrudi Meinerovi, který vypadal, že by ho něco takového mohlo zajímat, a zavrtěl sebou, abych přilákal jeho pozornost na svůj třesoucí se úlovek. "PrRro jistotu a prRro nás!" dovysvětlil jsem mu, kdyby byl náhodou zmatený, a dospělácky se valil po jeho boku zpátky do tmy.

// Dlouhá řeka (přes Západní úkryt)

Znalecky jsem pokýval, když vlk prohlásil, že je vlk, a ne cvrček, a dokonce zmínil něco, co znělo jako jméno. "Tak to je dobRrý," odsouhlasil jsem mu s mlasknutím a pomalu si vlka prohlížel. Takhle, jak byl pode mnou, rozhodně nevypadal jako cvrček, a to jsem doopravdy musel ocenit. I když bych vlastně nevěděl, jak bych reagoval, kdyby broukem byl. Takže jsem se nakonec spíš soustředil na objímání stromu, zatímco se po mně Světluška nějak dostala nahoru. Docela mávala ocasem mně v obličeji, a já sem tam zafuněl, abych ho odfoukl, což úplně nefungovalo. Taky jsem se chtěl hihňat, ale musel jsem to vydržet, protože Světluška chtěla barevný kokos a ne mého uloveného barevného ptáka. Ach jo, stáhl jsem na moment zklamaně uši, když jsem si uvědomil, že jsem vlastně na nikoho nezapůsobil, a starostlivě se zadíval nahoru. Bylo pravdou, že ten kokos vypadal docela pěkně, a skoro jsme ho měli, než-
"Paaadáááá!" zavolal jsem z Meinera, aby o tom věděl, když nemá takový rozhled, a očima kouli doprovázel. Světluška ji po chvíli, kdy truchlila, začala doprovázet celým svým tělem. Naposledy jsem znepokojeně odfrkl, když ze mě odskočila, a spokojeně se na ni uculil na Meinerův zadek a na zem. "Já jdu taky teda?" zeptal jsem se pro jistotu, jestli budu postupovat správně, a velmi opatrně se uchytil u kmenu, abych sklouzl raději po něm než po nebroukovi. Čistě proto, abych dokázal, že něco zvládnu sám. Vlastně většinu!
Pokyvoval jsem, zatímco se naše společnice snažila prokousat skrz kokos, a pak hned začal hlavou zase vrtět, když Meinere řekl, že to má vyplivnout. To mám taky něco vymyslet? Zmateně jsem se posadil a tázavě naklonil hlavu do strany, zatímco jsem nepřítomně hleděl na neoblomný oslintaný kokos. Vymýšlení plánů rozhodně nebyla moje silná stránka, na rozdíl od zbytku mých stránek, a tak jsem jen s upřímnou bezradností vrtěl dál hlavou. "No nevim," uznal jsem nakonec a nakrčil tlamu. "To je asi konec," konstatoval jsem a pokrčil rameny.

Světlušky pozornost jsem sice nezískal, protože jí příliš záleželo na nějakých barvách, které podle mě byly dost nudné, ale... vlk, co byl černobílý se mi začal věnovat. Hm? narovnal jsem se, aby si mě mohl prohlédnout a zjistit, že jsem na tom dost dobře, co se všeho kromě vymýšlení plánů týče, a nadšeně se na něj zazubil. Na chvíli. Poněvadž pak řekl, že jsem cvrček. "Já nejsem brRrouk!" ohradil jsem ses a dotčeně se zamračil. "CvrRrček je brRouk," vysvětlil jsem mu s tajuplným výrazem na obličeji, zatímco jsem s vypoulenýma očima intenzivně vrtěl hlavou. "Já jsem vlrk, Frynn!" usmál jsem se na něj a pro změnu taky jednou přikývl. Vlk asi znal jen Světlušku a tak si myslel, že jsme všichni brouci, ale v tom se teda šeredně mýlil. Jenže já s ním chtěl mít tu trpělivost, poněvadž neměl oko, což mi přišlo dost zajímavé na to, abych to s ním vydržel, než budeme se Světluškou zase sami létat v nevodě. A navíc jsme byli rodina zelených ocasů! Takže jsem to nějak přežít musel.
I když se mi vůbec nelíbilo, že musím po někom lézt. Já rozhodně chtěl lézt jen po vlčicích, poněvadž to se mohlo, ale tohle, s černobílým, který věřil, že jsem brouk, bylo zvláštní. Jenže kdo jsem byl já, abych zpochybňoval plány jiných? "Tak jo," odsouhlasil jsem s pokrčením ramen a s neutrálním výrazem se zadíval na černobílého, jak se opírá o strom, připraven, abych po něm lezl. "A ty jsi cvRrček?" zeptal jsem se ho podezřívavě, než jsem se konečně zapřel o jeho tělo, jak to jen šlo. Nešlo to úplně lehce, když jsem tušil, že se do něj nesmím zarývat drápy, a taky neměl žádný pořádný hrb, o který bych se mohl zapřít. "Uff," funěl jsem si urputně do cesty, co byla horší než do kopce, a nakonec se přeci jen dostal nahoru, na jeho ramena, zatímco jsem svoje přední držel kolem stromu, jako kdybychom se objímali. "Už jsem nahořeeee!" zahulákal jsem asi víc, než bylo potřeba, aby mě slyšeli ti pode mnou, a s vítězoslavným pocitem se začal rozhlížet po krajině kolem. Takhle z jiného vlka byl výhled docela ucházející.

Potom, co už jsem se nějakou dobu kochal mrtvým ptákem, který byl tak barevný, že to muselo být i to barevné sklo, jsem si řekl, že by skoro bylo dobré udělat tu druhou část, co spočívala v odnesení ho nějaké věci, co mi řekla, abych to udělal. Jenže... "Světluško!" vydechl jsem překvapeně, když na mě má společnice doslova narazila, a ještě o něco šokovanější pohled věnoval vlkovi, který byl úplně rozpůlený. Navíc bylo dost zajímavé, že měli oba zelený ocas, čehož jsem si na Světlušce nikdy nevšiml. A když jsem se podíval i na svůj... "O!" vydechl jsem fascinovaně a těkal pohledem z ocasu na ocas, "My jsme..." Odmlčel jsem se a přimhouřil oči. Nevěděl jsem moc, co to znamenalo, ale za nějaké to přiměřené odhadnutí situace to stálo. "Rrrodina!" uzavřel jsem nakonec a nadšeně se zazubil, ustoupil stranou, a odhalil tak výhled na naše první sklo. Jen teda podle všech nebylo v mém barevném ptákovi, ale někde v kokosu. "Co," zamrmlal jsem a zmateně se ohlédl na svého ptáka. "OrRbík?" zopakoval jsem po Světlušce velmi zmateně. Tím směrem, kde ležel můj barvipták, pak rostla palma, na které byl kokos, ve kterém něco svítilo. "To uRrčitě nebude vono," zamumlal jsem dotčeně a tlapou k nim přisunul barevného skloptáka, aby si ho všimli.
Jenže se očividně trvalo na tom, že musíme mít ten kokos. A ne teda, že by mě zajímalo, co Světluška řekne, že dělala po nějaké vysoké hoře, a tak trochu jsem možná i tušil, že nic moc neřekne, ale nechtěl jsem to půlenému vůbec kazit. "UrRčitě ti to řekne," odsouhlasil jsem mu a zkoumavě se zadíval na kokos. Nic víc se s tím z mé strany dělat nebylo, protože já rozhodně nebyl ten, co by v téhle situaci přišel s řešením. Obzvlášť, když už jsem s ním přišel, a vůbec nikoho to nezajímalo.

// Dlouhá řeka (přes Západní úkryt)

Byl jsem skutečně odhodlaný zalézt si někam, kde mě nikdo nenajde, a tak jsem byl docela rád, když jsem konečně pro změnu jednou něco našel. Nebylo to teda to barvité sklo, které už mi za tu námahu nestálo, ale... už jsem se chtěl soustředit jen na hezké věci. Spokojeně jsem si odfrkl v díře, co se přede mnou zjevila, a ještě o něco spokojeněji si do ní zalezl. Nejdřív mi připadalo, že bych byl pořád lehce odhalitelný, a tak jsem postupoval dál a dál, do hlubin díry, aby mě všichni včetně tohohle super-nudného světa nechali být, a... pak se najednou ukázalo, že jsem ten úkryt ztratil. Nejprve sice byla víc a víc tma, ale... dřív, než jsem si toho stihl vůbec všimnout, už jsem zase vůbec žádný pokoj neměl.
Spíš jsem měl písek za tlapama, a to mi rozhodně radost nedělalo. "Fuuuj!" vykřikl jsem znechuceně a začal naprosto nesystematicky nohy prudce zvedat, jen abych se zbavil těch otravných zrníček, co dokázaly okamžitě zapadnout úplně kamkoliv. Nebylo to účinné, což mne zlobilo ještě o něco více. Rozhodně bych se dokázal vztekat ještě více a déle, poněvadž to bylo něco, co mi docela šlo. Jenže to by se vedle mě na písku nesměl objevit divný pták. Fascinovaně jsem na chvíli pootevřel tlamu. Byl barevný a zíral na mě. A já docela dobře tušil, co mám barevného hledat. Sklo! vydechl jsem fascinovaně a během momentu přešel do loveckého módu. Sice to přede mnou působilo spíš jako sova, ale copak já věděl, jestli se jim neříká sklo? Já toho o skle přece nic moc nevěděl. Vlastně nic. Potichu, s nastraženýma ušima, jsem přitiskl jsem břicho k písku, který mi nyní, když jsem potřeboval alespoň něco, k čemu se přikrčit, nevadil už tolik, a rychle po ničem netušícím ptákovi chňapl. Zamával zběsile křídly a něco zakřičel, ale už pro něj bylo pozdě, poněvadž jsem ho po prvním napřažení drápů rychle stiskl mezi zuby. Ani mě nijak netrápilo, že pták chtěl ještě něco říct. Nyní byl uloven. A já byl lovec. A vynikající. "DobVý!" zahuhňal jsem a barevného ptáka jemně položil do písku, abych si ho s hrdostí prohlédl. Měl jsem první sklo! A jako první!

// Rozkvetlé louky (přes Vodopády)

Já celkově nebyl moc nadšený, ale zhoršovalo se to tím, že ať už jsem se pohnul kamkoliv, nakonec jsem narazil na nějakou šílenou vodní plochu, co měla břeh, šplouchala a absolutně překážela v cestě. "Neneee," zakňoural jsem upřímnou zoufalostí, když jsem se vydrásal nahoru do kopce, na kterém na mě pořád cákaly drobné kapky z vodopádu, co po něm tekl, jen abych na vrcholu tohohle pekla zjistil, že tam je další voda. "To!" hlesl jsem šokovaně a zběsile zavrtěl hlavou, "To není možný!" Zamračil jsem se a vystresovaně se tlapou chvíli podržel za hlavu, protože mi ji tahle příroda doslova motala, a to já nechtěl. Neuměl jsem si představit, že bych pak chodil s hlavou pomotanou na druhou stranu, že bych viděl na vlastní ocas. Já si toho naštěstí neuměl představit hodně, takže se asi nic moc vážného nedělo.
Kromě vody, co pořád ještě nedošla, a neustále tekla jako zběsilá. "Já na to alre vůbec nejsem zvědavej!" zanaříkal jsem a znovu zdrceně zakroutil hlavou, tentokrát s přivřenýma očima, aby se po tomhle mém utrpení třeba mohlo zjevit sklo a já byl pak příjemně překvapený. A dával jsem si se zavřením očí doopravdy na čas, aby se objevilo pořádně. Jenže když jsem je po krátké věčnosti otevřel, nestalo se vůbec nic. Překvapeně jsem pootevřel tlamu, jen abych z ní rychle rozzlobeně zavrčel. "To je teda!" vyhrkl jsem dotčeně a odvrátil se od řeky zády. Bylo na čase si zalézt někam, kde mě všichni nechají být. Na tenhle svět, co vůbec nebyl zábavný, jsem doopravdy, jak už jsem říkal, vůbec nebyl zvědavý.

// Papouščí ostrov (přes Západní úkryt)

// Řeka Mahtaë (Jih)

Postupoval jsem dál a dál, dral se vodami a... loukou, ale sklo nikde ještě nebylo. Asi, teda. Znepokojeně jsem přimhouřil oči a pomalu si začal uvědomovat, že se můžu začít nudit i na dobrodružství, když nikdy nenastane nic jiného, než že budu pobíhat a hledat. Já nebyl na hledání. To rozhodně ne. Ne teda, že bych byl na moc jiných věcí, ale hledání mezi nimi nebylo s naprostou jistotou. Ani jsem si nedokázal vzpomenout na jedinou věc, kterou bych našel. Ne že bych se extra snažil.
Vlastně jsem se nesnažil už vůbec v ničem, poněvadž jsem začínal mít pocit, že to ani nemá cenu. Už jsem zapomněl, proč to pořádně dělám, takže jsem si ani nemohl vzpomenout na to, že jsem pro tuhle podivnou, sklo hledající aktivitu, kývl čistě proto, že mi to někdo řekl. Ale věděl jsem, že v tom hrála roli koule. Zmateně jsem si pro sebe zavrčel a prudce se zastavil, abych měl taky prostor se bezradně prohlížet. "Skro!" zahulákal jsem, odhodlaný nechat sklo, aby se ukázalo, abych ho následně mohl najít, jenže... to zatím nefungovalo. Stál jsem úplně sám, uprostřed louky, na které sklo buď nebylo, nebo se mu nechtělo ven, a byl jsem decentně zklamán. "Tak nic, teda," zamumlal jsem uraženě a velmi pomalu se prošel zbytkem pláně. Když mě sklo nechtělo vidět, tak já taky neměl zájem.
A neměl jsem ho jako první.

// Dlouhá řeka (přes Vodopády)

// Středozemka (přes Velké hoští)

Neuvažoval jsem teda zatím moc nad tím, co by taková svítivá koule mohla nabídnout za odměnu, jakou tak moc slibovala, abychom jí ta skla nasbírali. A ani jsem to nehodlal měnit. Stejně jsem neměl moc představivost na to, abych si to domyslel, a už takhle byla má hlava až nadmíru zaměstnána tím, že jsem musel uvažovat nad tím, co je to to sklo. Jakmile jsem se dovalil přes celou pláň, začínal jsem mít pocit, že se to ani nedozvím. Všechno mi připadalo příliš povědomé, což sklo rozhodně nebylo, takže jsem moc dobře věděl, že nic z toho (ani tráva, ani řeka, ani kámen, ani já, ani voda, ani moje noha, ani brouk, ani obloha a ani strom) sklo není. Nejspíš. Ale moc mi pomáhalo, že jsem měl hledat něco, co je barevné. To šlo docela dobře, poněvadž všechno, co jsem zatím potkal, bylo nudně zbarvené.
Obzvlášť řeka, která tu temně modrou protékala a úplně překážela. "Ach jooo," kňournul jsem si pro sebe a se znepokojením se přes ní naprostým zázrakem po nějaké době přeci jen probojoval. Rozhodně se mi to nelíbilo, ale bylo to asi o maličko lepší, než kdybych se musel nudit na místě. Takhle jsem si alespoň udržoval kondici pro lov, což bylo moc důležité, a nudil se u toho. Spokojeně znuděně jsem se pousmál a nepřestával ve svém skelnatém honu.

// Rozkvetlé louky

Zdrceně jsem ještě chvíli seděl i potom, než ke mně doběhla má záchrana. Ne teda, že bych potřeboval zachraňovat, ale jisté vyproštění z nudy to rozhodně bylo. Přidala se ke mně totiž Světluška, která začala okamžitě nadšením poskakovat, ale... já si jí rozhodně okamžitě nevšiml. "ČAUES!" opětoval jsem jí pozdrav v podobné hlasitosti a s přihlouplým uculením přikývl. "Tak jdem to..." chtěl jsem nás pobídnout, abychom pokračovali v tom, co jsme měli původně v plánu, ale nějak jsem si už nedokázal vzpomenout, co to bylo, "Tamto, uh..." Prohlásil jsem místo toho s velmi nakrčeným čelem a zmateně se zadíval na svou společnici. Ona zrovna nevypadala, že by jí nějak vadilo, že nejdeme dělat to, co jsme měli v plánu, ať už to bylo cokoliv, a já se nehodlal nepřizpůsobit.
Už už jsem zalapal po dechu, že bych se ujal iniciativy a nabídl jí, že něco podnikneme, a aby vymyslela, co by to jako mělo být, když to tak chce, jenže to už začal mluvit někdo jiný. "Hhh, ona tu je koule!" oznámil jsem zaraženě své společnici, které to rozhodně nemohlo dojít rychleji než mě, a s udivením a pootevřenou tlamou se zadíval na oranžově svítící kouli, co nás přivítala a řekla, že máme jít hledat barevná skla. Neměl jsem tušení, co by to asi tak mohlo být, ale nestěžoval jsem si. Vlastně jsem byl docela rád za to, že mi někdo konečně poskytl nějaký program. "Tak jo," hlesl jsem s pokrčením ramen a během okamžiku svou téměř oplakanou a znovu-nalezenou společnici znovu opustil. Nemotorným valem vpřed jsem běžel pro sklo, protože mi to koule řekla. A taky proto, že jsem chtěl být nejlepší a dostat odměnu.

// Mahtaë jih (přes Velké houští)

// Teleport ze Zarostlého lesa

Když jsem se s pufnutím znovu objevil, už jsem byl téměř naprosto přesvědčený, že nejsem v závisu za Světluškou. Nic jiného jsem ani moc nevěděl, a tak jsem se, ještě v rámci zjevení se, rázně posadil na zadek, a s pootevřenou tlamou si prohlížel vlastní nohy. Nebyl jsem moc na přemýšlení a vymýšlení nějakých teorií, nebo snad vysvětlení toho, proč něco je, jak je, a tak jsem to moc neřešil. Ale kdyby jo, asi bych se spíš přichýlil k řešení, že mám super nohy. Ale lepší než ty Světlušky byly tak jako tak, takže jsem netušil, proč to měly zapotřebí. Totiž, netušil bych, kdybych se nad tím vůbec obtěžoval přemýšlet. "Hm," povzdychl jsem si, unaven vlastní nadřazeností, a znuděně se porozhlédl po okolí.
Bylo tu docela dost vlků, na to, že to byla jen nudná zelená planina. Vlastně vlčic, což bylo asi ještě o trochu horší, poněvadž většinou kazily zábavu, nebo chytračily jako Heather, a nebo se se mnou chtěly jen čumáčkovat. Což nebyla úplně pravda, ale i tak jsem si o tomto faktu byl skálopevně jist. "Světruško?" poohlédl jsem se, jestli tady někdo takový, jako má společnice, co zmizela v křoví, je, a zklamaně rychle zavrtěl hlavou. Jedna vlčice vypadala dost jako ona, ale na jméno nereagovala, takže... To nemá asi cenu, zavrtěl jsem hlavou a znaveně si lehl na zem. Ne teda, že bych pro ztrátu své společnice truchlil, ale taky jsem bez ní zase neměl, do čeho kopnout (ne teda doslova), a to mě fakt nebavilo. Nějaké oranžádové světlo, co se na pláni šířilo, zatím mou pozornost vůbec nepřilákalo.

// změnaaa ;-;
Alespoň jsem si teda docela dlouhou dobu myslel, že jsem hned za Světluškou, ale jakmile se kolem mě začal ukazovat růžový prach, už jsem si tak jistý nebyl. A pak už jsem ani nebyl hned za Světluškou, ale někde úplně pryč.

// Teleportační lístek: Středozemka

// Tým Zimní kráva se hlásí! :3
Rada starších: Meinere
Účetní: Světluška cink cink
Horda: Flynn