Příspěvky uživatele

// přesun osudem od Tenebrae

Cynthia mě varovala, že vždycky může být hůř, ale už mi nedala čas vycouvat a rovnou začala. Ne, že bych vycouvat chtěl. Nebo mohl, ve své stavu. Takže jsem tam před ní jen ležel a byl jí vydán na pospas. Jí a čemukoliv, co chtěla zkoušet. Pozorně jsem ji sledoval, aby mi nic neuniklo a skutečně neuniklo - ozdůbka na jejím krku jakoby se rozsvítila a zanedlouho na to zase pohasla. A s ní i vlčice, jak se zdálo. Ještě chvíli jsem vyčkával, jestli se tedy stane něco závratného, ale ne. Tohle bylo nejspíš vše.
Jako první jsem se podíval na ránu na noze, která si dál vesele existovala. Pak zpátky na Cynthii, abych jí odpověděl. "Hlava pořád drží," konstatoval jsem a pohledem sklouznul na korálek. "Jestli jsi se držela zpátky jen proto, že jsi se bála, abys mi neublížila, nemusela si." Pak jsem ale začínal pociťovat, jak se mi do těla vrací energie. Ne moc, že bych se hned hnal pobíhat po lukách, ale dost na to, že jsem už neměl pocit, že se už nikdy nezvednu. Vlastně jsem se měl nutkání zvednout hned teď a taky jsem to udělal. "Zajímavé. Možná to přeci jen něco udělalo," pronesl jsem přesně vteřinu před tím, než mě i vlčici sebrala obří vlna, která rapidně zvedla hladinu řeky, u které jsme postávali.
~~~~~~~~
Podařilo se nám z ní dostat až v nějakém lese. Vylezl jsem, nedošel jsem zrovna daleko od ní, oklepal se a dřepnul si, protože moji nově nabytou energii si vzala voda. Ztěžka jsem ještě chvíli oddechoval, než jsem se uklidnil. Tohle mohlo dopadnout ošklivě. A vlčice? "Nepředpokládám, že tohle byl nějaký vedlejší efekt té tvé magie?" Ano, rovnou jsem to, co před chvílí prováděla s korálkem označil za magii, co jiného by to bylo?

Začínal jsem si o té vlčici tvořit jasnější obrázek. Nebyla to žádná prima dona ani naivní slečinka. To bylo dobře, protože ani jedna z nich by mi v tuhle chvíli k ničemu nebyla. Ostatně, ani ona mi nejspíš moc nepomůže, ale kdybych na něco přišel, nejspíš by to zvládla schopněji, než nějaká nána. Teď to ještě vymyslet.
Mysl otevřená možnostem. Bezstarostnost. Sebedůvěra? dělal jsem si mentální poznámky, zatímco vlčice mluvila. A pak jsem se zatvářil překvapeně, jako bych já nemohl uvěřit jí, když se začala smát mému "štětí". "Opravdu?" povytáhl jsem obočí. "Tomu se jen těžko věří, připadáte mi jako dobrá společnost. Pokud ovšem nejste krvelačná bestie, co se ráda baví naivitou svých obětí, než je zardousí. V takovém případě bych rád znal vaše pravé úmysly, než mě přiměje vydechnout naposled." Rozhovor nabral trochu temnější ráz, ale já se celou dobu tvářil jako bych tomu sám nevěřil a celé to byl jen nesmyslný vtip. Jaké přece byly šance, že něco takového bude pravda?
Vlčice Cynthia se chytila mého slova a vyzvídala, kam půjdu dál. To byla dobrá otázka, na kterou jsem sám neznal odpověď. Zpátky jsem se vrátit nemohl, a už vůbec ne teď. Než jsem byl ale nucen vyplodit odpověď, ozvala se znovu ona. A tentokrát mě upřímně zaujala. Jak by mi chtěla pomoc? Nemusel jsem se tím trápit, když byla ochotná mi to hned ukázat. Ujišťovala mě, že to nezhorší. "Prosím tě, podívej se na mě, nic moc horšího už s tímhle provést nemůžeš," ušklíbl jsem se odhodlaně. Chtěl jsem vidět, co umí. A taky jsem říkal pravdu, co horšího se mi mohlo stát?

Odevzdaně jsem ležel na břehu řeky a divil se, že se ještě nezačaly supy slétat na mé tělo. Možná proto, že na něj byla ještě moc zima. Jo, oni si můžou vybírat, kde chtějí být, pomyslel jsem si, abych odvedl mysl od vší té bolesti, co mi pulsovala tělem. Myslel jsem si, že jsem tu sám a sám tu zůstanu, ale to by se nesměly začít mým směrem přibližovat čvachtavé kroky. Nebyl to běh, ale rozhodně si dotyčný s příchodem nebral servítky. Samozřejmě, copak v tomhle stavu vypadám jako hrozba? bědoval jsem. A ten dotyčný, totiž dotyčná, z dálky ještě hulákal pozdravy. Dobře, to vylučovalo, že by byla jednou z nich. Vlastně mi stačil jeden letmý pohled, abych si tím byl jistý. Na vlky já měl pamatováka jako nikdo a s touhle vlčicí jsem jisto jistě ještě tu čest neměl.
Nahodil jsem lehký úsměv. "Ano, dalo by se to tak říci. Ovšem, to jste měla vidět ty druhé," snažil jsem se o humor, ale můj neškodný smích přerušilo bolestivé syknutí. Hloupě jsem se pohnul a rána na noze o sobě hned dala znát. Viditelně jsem s tím chvíli zápasil, než bolest ustoupila. "Pomáháte už tím, že nezneužíváte mé situace a za to jsem já vám velice vděčný. Nevěřila byste, kolik vlků by s někým v takovém stavu udělalo krátký proces," zavrtěl jsem bezradně hlavou, jako bych bědoval nad samotnou krutostí celého světa. "Musel jsem mít skutečné štěstí, že jste mě našla zrovna vy. Omlouvám se za své způsoby, jmenuji se Finnick. Vím, že vítat dámu vleže se úplně nehodí, ale obávám se, že nemám na výběr, snad mi to odpustíte," hlesl jsem s omluvným úsměvem. "Jen jsem si tu chtěl trochu odpočinout a snad pak budu schopný pokračovat v cestě dál."

// Země Nezemě za hranicemi světa

Dotrmácel jsem se až sem a ani jsem nevěděl jak. Byl jsem si docela jistý, že nemám tušení, kde jsem. Taky jsem si byl docela jistý, že za sebou nechávám hezkou rudou cestičku z kapiček krve, která mi ještě odkapávala z ran. "Tse," zašklebil jsem se při pohledu na ránu na stehně, která se na mě šklebila zpět. Bylo to patetické, celý tenhle můj zjev. Kulhavou chůzí jsem se coural až k nějaké řece, co vypadal stejně zářně, jako moje výhledy na budoucnost. Takže vůbec.
Už jsem nemohl dál. Zastavil jsem. V hlavě se mi stále vracely obrazy z té vřavy, ale nedokázal jsem si smysluplně poskládat, co se vlastně stalo a jak jsem to vůbec přežil. Přesto jsem se neubránil zlostnému zaskřípání zubů. Převezli mě. Ne, oni mě přebili, to bylo snad ještě horší! Cítil jsem znechucení jen při pomyšlení na každého jednoho z nich. Záviděli mi, co oni sami neměli, co oni neuměli. Já že jsem ten špatný? To oni porušovali svá vlastní pravidla! Oni byli ti slabí, já ne, já...
Já teď už ležel na zemi a těžce oddechoval. Dobrá, rozhodl jsem se, že tady si odpočinu. Ne, že bych jim dokázal utéct, kdyby zjistili, že ještě žiju a chtěli mě pronásledovat. Ne, že by měli těžké mě vystopovat. Sakra, byl jsem fakt v nehezký situaci, jak že jsem se sem dostal?