Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Čekal jsem, co mi k tomu Cynthia řekne (nebo neřekne) a snažil se u toho tvářit tak nějak nijak, aby nebylo znát, jak nespokojený jsem se svým neúspěchem. Oproti tomu Cynthia znaky přečetla jakoby nic. Dobrá, teď bylo udržení neutrálního výrazu zase o něco těžší, ale zvládnul jsem to. Alespoň se rozhodla to přečíst nahlas. Nic jsem na to neříkal a nechal ji mluvit zvlášť proto, že to vypadalo, že má plán. Jaký pokus? bloumal jsem v duchu, co se vlčici asi točí hlavou. A pak provedla teatrální pózu a před námi vyrostli květiny. Přistihl jsem se, jak valím oči, takže jsem se rychle okřikl, ať toho nechám. Ale uznalým pokýváním jsem jí obdařit mohl.
"Pěkný kousek," utrousil jsem pochvalu a sledoval, co se bude dít dál. Cynthia se jala dělat pokusy a kdo jsem já, abych jí v tom bránil a sám z toho případně něco nevytěžil. Když ke mě byla otočená zády, konecně jsem mohl pozvednout obočí napůl ze zvědavosti na půl ve smyslu "hrabe ti?". Znovu jsem se postavil, abych mohl lépe nahlížet, jestli její plán vyšel. Až pokud to fungovalo, utrhl jsem svou hrst květin a šel za ní. Proč bych měl dělat svojí cestičku, když můžeme udělat jednu a přejít po ní oba?

A. Budu se řídit tím, co mi řekla destička/Cynthia O:)

Ať jsem zíral na ty znaky jak jsem zíral, nedávaly mi pramák smysl. Snažil jsem se u toho moc nekroutit, když jsem se pokoušel změnit úhel, ze kterého jsem si to prohlížel, abych nevypadal před Cynthiou až tak bezradně, i když jsem byl. Co to sakra... klel jsem v duchu a snažil se mhouřit oči, ale nepomáhalo nic.
Cynthia se zatím rozhodla sklánět nad obrazci se mnou. Po očku jsem kouknul jejím směrem, maximálně nenápadně, abych zhodnotil, jestli jsme v tom alespoň oba stejně marní. Nakonec jsem zvedl hlavu a při tom si dřepnul před tím doutnajícím pískem, takže bylo jasné, že já úplně někam jít neplánuju. Zpátky, ale ani vpřed. "Nějaké nápady?" nadhodil jsem otázku do pléna, abych nemusel přímo přiznávat, že jsem ve svém snažení příliš nepochodil. Jakože vůbec. A trochu jsem doufal, že Cynthia na tom bude podobně. Buď, a nebo se se mnou o svůj objev podělí.

Vyrazil jsem v čele a s nenápadnou spokojeností zjistil, že Cynthia se vydala za mnou. Mohla totiž jít přeci úplně jinou cestou, ale ne, následovala mě. Což bylo rozumné. Nerozdělovat se, tak jsem to myslela. Cesta vlevo byla překvapivě delší, než jsem čekal. Může nás to místo přinutit jít rovně do nekonečna? napadlo mě a nevěděl jsem, jak dlouho jsem ochotný to zjišťovat, než to otočím.
Odkašlal jsem si. "Zářivá koule? My se určitě ještě neznáme, ale třeba znáš tady mou společnici?" promluvil jsem jasně a zřetelně tak nějak obecně do labyrintu, snad v naději, že mi koule odpoví. Když odpověď nepřicházela, otočil jsem se na Cynthiu. "Asi jen vzdálení příbuzní," zhodnotil jsem, proč jí ta naše koule připadala povědomá té jiné, kterou údajně někde potkala a pokračoval v cestě. Ne však na dlouho.
Před námi se konečně něco začalo dít. Příjemná travnadá cestička se změnila na doutnající písek. Nebylo těžké uhodnout, že přecházet po něm asi nebude nejlepší nápad. Nepotřeboval jsem zkoušet, jak moc to pálí. Ale potřeboval jsem nutně vědět, co je to za patvary, které se na jeho okraji nacházely. Že by nějaký vzkaz? Naklonil jsem se blíž k nim, abych to mohl rozluštit.

B. Pokusím se rozluštit nápis na tyčce (taktika lovu 11)

Zářivá koule začala mluvit, a i když jsem za svůj život příliš takových upovídaných koulí nepotkal, místo paniky a překvapení jsem bedlivě poslouchal, jaká moudra se dozvím. Totiž, že žádná. Takže musíme jít hledat hlouběji, zdálo se. S očekáváním jsem se ohlédnul po Cynthii, když koule zmínila, že nemáme zkoušet létat. Čekal jsem, jestli třeba nepřekvapí a nevytasí se s nějakou létající magií, aby její slova ozkoušela, protože já létat rozhodně neuměl.
"Nudí se. To vypadá na boha," konstatoval jsem a rozhodl se nehádat o tom, že tady jsme hlavně pro to, že jsme sami přišli. Odmítal jsem možnost, že mě sem někdo rafinovaně navedl, když jsem celou cestu vedl já. "Poznáváš ten hlas?" zeptal jsem se, protože Cynthia bohy znala, třeba je i někdy slyšela a tvrdila něco o povědomosti. A také o odměně. "Bison zní taky dobře. Líp, než ta žába. Ještě, že nemám se snažením problém. Teda, ne že bychom teď už měli na výběr," pousmál jsem se svatoušsky, protože teď už to nebyla otázka toho, jestli Cynthia chce, prostě tu uvízla se mnou. "Tak kudy? Ententýky je to jedno," vypadalo to chvíli, že se opravdu chystám cesty rozpočítávat, než jsem se zkrátka náhodně rozešel podél zelené zdi úplně vlevo.

Jak jsem si myslel, tohle bylo to, co jsme hledali. Záhada! Magie! Konečně jsem měl možnost prozkoumat, čím je tenhle kraj tak speciální. A jak jsem obcházel zdi, jedna z nich se najednou rozestoupila a utvořila průchod. Ustoupil jsem o pár kroků, protože pohybující se křoví mě překvapilo, ale se zájmem jsem ho nespouštěl z očí, jestli zpoza něj něco nevykoukne. Nic. Takže byla řada na nás.
"Bůh, poklad, to zní pěkně nudně, ale tu žábu by stálo za to vidět, nemyslíš?" ohlédl jsem se tázavě na vlčici za sebou. Nějaký odpočinek se mi zjevně už úspěšně z hlavy vypařil. Doprošovat se o její společnost jsem se neplánoval, jednou jsem jí pobídl, než jsem sám do bludiště vstoupil. Zatím nic zajímavého. Nic mě tu nepřepadlo, nikam jsem se nepropadl a bludiště zevnitř vypadalo stejně, jako zvenčí. Jen když se ke mě pak přeci jen Cynthia připojila, vchod se za ní uzavřel.
"Zarůstá vám to tu pěkně rychle," prohodil jsem ledabyle, když tu mě málem oslepila záře, která se tu z čista jasna vyskytla. Jak si moje oči přivykly, viděl jsem, že je to nějaká jasně zářící koule. A taky jsem slyšel hlasy. Šepot? Usoudil jsem, že ta koule bude něco živého. Pochází ty hlasy z ní? Snažil jsem se poskládat dvě a dvě dohromady a zároveň si nevypálit zorničky, sledujíc kouli před námi.

// Thiuš vyber nějakou pěkně zářivou barvu z teplé palety, ať je tu změna xD

// Mahtae jih přes Ranský les

Ušklíbl jsem se zpátky. "Přesně tak, a tomu bych se raději vyhnul." Tomu sbírání mé maličkosti, jsem měl na mysli. I když jsem tušil, nebo se alespoň domníval, že má společnice na tom taky není tak dobře, jak se snaží tvářit. Možná lépe než já, ale stejně jsem pochyboval, že by se se mnou znovu zahazovala, kdybych opět ukázal slabost.
Prošli jsme les a popravdě v něm nenašli nic úchvatného, podobně jako ve zbytku kraje, který jsme prošli. Podle domluvy jsme si měli odpočinout a to jsem měl také v plánu. Jen tady takhle vylezeme ven, protože na louce určitě bude tráva pohodlnější a-
"Podívejme," zahlásal jsem skoro až zpěvně. "O stěnách z kamení a keřů se tvůj výčet nezmiňoval." Přišel jsem blíž k tomu, co vypadalo... vlastně jsem netušil, jako co to vypadalo, ale bylo to to nejzajímavější, co jsme zatím potkali, takže to určitě stálo za pozornost. "Tohle vám tu taky roste už dlouho? Co je uvnitř? Další bůh?" zjišťoval jsem, zatímco jsem si to pozorně prohlížel. Něco mě lákalo jít to prozkoumat dovnitř. Co něco, byla to prostě zvědavost a příslib tajemna, co mě vábil jít dál.

//Středozemní pláň přes Medvědí jezírka

Šel jsem dál už dost monotónním krokem, takže si i zraněná noha zvykla a přestala se každou chvíli o mé tempo pokoušet. S nastraženýma ušima jsem poslouchal o místním božstvu, když jsem se zastavil a s prázdným výrazem se obrátil na Cynthiu, která v mých očích jen těžko mohla číst, co mě to najednou popadlo. Dopřál jsem si dramatickou odmlku, kdy jí mohly závity v hlavě naplno pracovat, než ze mě vypadlo: "Smrt a Život? Vážně? To jsou... ne, nemám přirovnání. Někdo musel být hodně líný, když je takhle pojmenoval. Znamená to něco? Může mě Smrt zabít a Život mě... oživit asi ne. Vyléčit, třeba. Omladit?" Spekuloval jsem, jestli se za jejich neskutečně obyčejnými jmény alespoň skrývá nějaký význam. "Kontiňuňák? Dobře, když o něm něco víc zjistím, klidně se o to s tebou podělím," pokrčil jsem nad tím rameny, protože jsem v této drobné dohodě neviděl problém. A taky jsem úplně nepočítal, že bych toho brzy měl vědět víc, než ona, když ta se tu toulala mnohem déle a sama o tom Kontiňuňákovi moc nevěděla.
"Zatím jsou to samý les a louku. Hezké louky, ale nic, co by neměli i jinde. Nebudu se vzdávat předčasně, ale ještě bych nahlédnul do támhle toho lesa a pak bych navrhoval odpočinek, pokud nebudeš proti," nadhodil jsem při pohledu na les, ke kterému jsme už zase směřovali.

// Márylouka přes Ranský les

// Travnatý oceán přes Esíčka

Bylo fajn, že se nás alespoň počasí rozhodlo nevypékat, jako posledně s tím deštěm a řekou. Vlastně bylo na procházení jako dělané, takže jsem prostě šel dál, už nebylo moc věcí, co by mě dovedlo zastavit.
Cynthia vypíchla asi nejzajímavější místa v tomhle jejich kraji. Ta louka zněla zajímavě a sopka zase jako něco, na co bych si měl dávat pozor. Dobrá, mentální poznámka udělána. Jinak to tu ale znělo... normálně. Já však věděl, že co zní normálně, nemusí tak normální ve skutečnosti být. "A ti bohové, jak jsi zmiňovala... ty se také projevují jen tak ze své nudy a rozmaru?" Trochu to tak znělo. Že neměli moc co a práci, až z nudy pomáhali a rozdávali vlkům moc. Moc, ze které by mi nevadilo si část uzmout pro sebe. Menší, nebo spíš větší. Nebo celou. Však já už na to nějak vyzraju.

// Mahtae jih přes Medvědí jezírka

// Skvělé místo pro život přes Kierb

Zvládl bych to tu prozkoumat i sám, bezesporu, ale neuškodilo mít s sebou někoho znalého, kdo vám ušetří pár nepříjemných situací a potíží, kdybyste třeba omylem zabloudili do bažiny, o které by vás předem mohl varovat, no znáte to. Takže jsem byl spokojen, že moje nenápadné rýpnutí zabralo a Cynthia se připojila. Na oplátku jsem jí mohl nabídnout, že jsem neuháněl při té prohlídce krajiny nijak extra rychle. Samozřejmě, že bych sám měl ještě raději odpočívat. Občasná bolest v ráně na stehně a pokulhávání, které jsem se snažil maskovat vždy, když na něj přišlo, toho bylo dostatečným důkazem. Ale to pak hrozilo, že svou společnici příliš omrzím a budu se tu plahočit sám. Ona byla momentálně moje výhoda.
"Máte tu nějaká speciální místa, na která by si měl vlk dát pozor? Močály, potápějící se písek, nějaký háj obřích masožravek, co by spořádal vlka," nadhodil jsem, protože zjevně jsme ani jedním z těchto území zrovna neprocházeli. Místo toho jsme se jen z malebného lesíku přesunuli na louku, co se začínala po zimě pěkně jarně vybarvovat. Takže nic speciálního.

// Středozemní pláň přes Esíčka

Chtěl jsem se zmínkou o barevném kožichu jen pobavit, ale ukázalo se, že jsem nemohl být blíže skutečnosti. Snažil jsem se takové vlka s ocasem tak jasně zbarveným, až zářil do dálky, představit. Jo, vlastně taková obří světluška, tak nějak to vypadalo. Jak ho Cynthia popisovala, kousky mi lezly pobaveně vzhůru. Zjevně z toho nebyla kdo ví jak odvařená, takže jsem si mohl dovolit se nad tím upřímně šklebit. I když mě v mysli nahlodávala zvědavost, co vlka k takovým... extrémním krokům může vést. Mohl to být trouba nebo to byla nějaká geniální taktika? Ať to bylo jakkoliv, kdybych ho náhodou potkal, soudě podle popisu bych ho jisto jistě poznal a mohl to z něj vytáhnout.
Došli jsme na místo, kde jsme si měli dát pauzu. Musel jsem uznat, že Cynthia rozhodně uměla takové vhodné místo na odpočinek dobře vybrat. Půvabný lesík, který jako by oplýval magií a zároveň byl při tom úplně obyčejný, že jste nevěděli, které z těchto jeho dvou tváří věřit. A tak jsme tu tak leželi u tůňky a já na chvíli zavřel oči, i když jsem hlavu měl zdviženou, takže to rozhodně nebylo pro to, že bych chtěl spát. Vnímal jsem. Snažil jsem se zachytit nějakou magickou podstatu tohohle místa. Zklidnil jsem dech, našpicoval uši, které se jemně otáčely do různých stran.
"Se samovolnými projevy magie jsem se zatím nesetkal, jen s těmi způsobenými jinými vlky," promluvil jsem po nějaké době do ticha a oči opět otevřel. Vstal jsem. "Docela bych se tu více porozhlédnul. Hodil by se mi zkušený průvodce, ale pokud jsi příliš unavená, pochopím, když se nebudeš chtít připojit," dal jsem Cynthii vteřinku na rozmyšlenou, než jsem se rozešel pryč.

// Travnatý oceán (přes Kierb)

// Tenebrae přes Kierb

Cynthia si nad zvráceností dnešního světa znechuceně odfkla a já musel tiše souhlasit. Dnešní vlci neměli úroveň a radši by vás zahryzli, než aby přiznali, že jste zkrátka lepší, než oni. Smutný svět, opravdu smutný.
Mlčky jsem přikývnul, i když se vlčice dala do vypravování a začala magií. Jistě, že ji znám! Tak skvělý vynález, kdo by si vědomí o jeho existenci mohl nechat uniknout? Popravdě, její vyprávění znělo trochu absurdně. Ne, řekl jsem trochu? Hodně. Hodně absurdně. Ale já se stále tvářil spíš zaujatě, než pochybovačně. Přeci jen magie byla všemocná, tak co bych se divil? A jestli jí tady bylo tolik, co tvrdila... V očích se mi toužebně zalesklo.
Těmi bohy mě už trochu zaskočila, ale podala to tak stroze, že už měla nejspíš se spoustou nevěřících vlků svoje zkušenosti, takže jsem se jen lehce ušklíbnul. "Skoro to zní, jakože to nevykládáš nějakému zbloudilému nováčkovi poprvé." Bohatství výměnou za sílu a moc? Místní bohové byli blázni, jestli se nechali uplácet bohatstvím. Ale co bych si stěžoval, tohle byla příležitost. Opět za předpokladu, že Cynthia mluví pravdu. "Barevný kožich? Že bych si z rozmaru třeba obarvil ocas na zeleno?" nadhodil jsem, zjevně touhle informací pobaven. Šílení, opravdu šílení.
"To bude nejspíš dobré místo," usoudil sem, když mi Cynthia vlastně vůbec neprozradila, kam nás to vede. Ale což, mohl jsem to kdykoliv otočit, ale já si vybral ji následovat. A jakmile jsme došli tam, kam měla namířeno, věděl jsem, že jsem zase jednou udělal dobře. Tenhle les vypadal jako stvořený pro to, aby tu někdo odpočíval. Zhluboka jsem se nadechl a jako bych s kyslíkem dostal do plic i víc chuti k životu. Nemluvě o tom, že jen jedno letmé rozhlédnutí vás motivovalo k tomu žít, kdyby jen pro to, abyste mohli žít právě tady. "Malebné místečko. Když jsi říkala, že tenhle kraj magií přímo přetéká, je tohle místo také nějak magické? Nedovedu úplně popsat ten pocit, ale jakoby se mě právě o tom snažilo přesvědčit," hlesl jsem a na rozdíl od vlčice jsem si u tůňky pomalu lehnul, stále se tváříc, že mě tenhle les neskutečně fascinuje, aby nepoznala, jak hrozně moc jsem to ležení potřeboval.

// Houbový ráj

Držel jsem se svého nic neříkajícího vyjadřování, ale Cynthia nemínila chodit kolem horké kaše. Nepatrně jsem se ušklíbl. "Něco takového," přiznal jsem. "Řekněme, že jsem se stal nepohodlným té špatné skupince vlků. Čestnou cestou na mne nedosáhly, tak šáhli po špinavých praktikách slabochů... když jsou takový, jen ať si tam beze mě klidně shoří," pronesl jsem s ledovým klidem. Opravdu mi nezáleželo na tom, co s nimi bude.
"Cestovatel, to toho určitě hodně znáš. Jak myslíš to unikátní? Čím je tenhle kraj tak speciální oproti, no, jinému? Kromě toho, že tady máte hodně divoké řeky." Že bych se tu také zdržel, pokud bylo pro co, jsem už nedodával. Ještě by mi vlčice něco zatajila, i když se zdálo, že ta si z mých motivů vrásky nedělá. Jela si prostě svoje a to jen pro mě znamenalo, že jsem se také nemusel snažit extra přetvařovat.
Zatím jsme došli k té řece, která nás posledně smetla. S očekáváním jsem se ohlédl na vlčici, jestli je tohle vážně to místo, kam chtěla dojít, ale ta už se tvářila, že má plán. "Skvělé, a řekneš mi to, než tam dojdeme, nebo se mám nechat překvapit?" nadhodil jsem a připojil se znovu k ní, když se rozešla kdo ví kam.

// Skvělé místo pro život (přes Převrácenou planinu)

Finnick se na ten seznam zeptal jen tak mimochodem, takže když vlčice odpověděla s vážnou tváří, docela ho to překvapilo, ale nemohl jinak než uctivě přikývnout k jejímu neobvyklému koníčku. Znělo to užitečně, určitě se jí bude muset na pár těch způsobů později zeptat. Až bude mít lepší náladu.
"Je možné, že to bylo právě tak," přikývl, když Cynthia polemizovala, jak její magie působila. Nevyjadřoval se raději k tomu, že to nebylo tak ohromující, jak očekával. Ránu mu to nezacelilo. Ale netroufnul si tím pohrdat na plnou tlamu. Teď jsme aspoň oba stejně vyčerpaní, napadlo ho, že se nemusí úplně bát, že vlčici přeskočí a bude se ho chtít zbavit nějakým z těch způsobů na seznamu.
Milé. Jistě, to on byl. Milostivost sama. Protože se vlčice přímé pomoci bránila, stál spořádaně opodál a sledoval, jak se dere na nohy. Tvrdohlavá. Snaží se nedat najevo slabost? Finnick se v duchu pobaveně pousmál, protože jí to moc nešlo, ale bojovného ducha dokázal ocenit.
"Já jsem v kraji nový. Obýval jsem jiné teritorium, ale okolnosti mě přiměly se pohnout o kus dál. Ty cestuješ nebo jsi tu někde poblíž doma?" zahájil další rozhovor, protože potřeboval zjistit, jestli má cenu se Cynthie vůbec na tenhle kraj ptát. Třeba prochází stejně, jako on a ví toho ještě méně. Minimálně v tomhle lesíku podle svých slov byla prvně. Jak jen daleko je ta voda odnesla? Nechal se jí přesto vést i pro to, aby měla pocit, že to ona má navrch. A také tak mohl nenápadně jít o to pomaleji, protože na nějaké cestování se popravdě ještě vůbec necítil, ale už byli v pohybu a své slovo rozhodně nemínil brát zpět.

// Tenebrae

Udělal moc dobře, když si na svojí otázku odpověděl sám. Cynthia se zdála být mnohem podrážděnější, než předtím. To jí opravdu ta voda takhle vzala? Kolikrát byla na hranici mezi životem a smrtí, že z toho je najednou příjemná jak bodlák v zádeli. Vlčice, pokrčil nad tím v duchu rameny a rozhodl se jí na její jízlivost neodpovídat. Byl až moc chytrý na to, aby kopal do už tak dost rozpitvaného vosího hnízda. A taky měla pravdu, on přežvýkaný byl. Doslova.
Když byl vlčici osud zabijácké rybky ukradený, vlk jí jenom tlapou popostrčil, aby zaplula do vody a nechala se odnést proudem pryč. Kdo ví, třeba to byla zázračná rybka a jednou mu splní tři přání. Tak jako tak teď byla jeho dlužníkem a on si hlídá, aby mu všechno bylo poctivě splaceno.
Nerušeně jsem si čistil ránu, i když vlastně vůbec ne nerušeně. V lese? pomyslel jsem si na otázku vlčice. Jak moc specifickou odpověď vůbec chtěla. Les. Tečka. Šťouchala do nějaké houby, jako by už otrávená byla. "Máš na to snad seznam?" prohodil jsem, jestli nějak sbírá všemožné zábavné způsoby, jak přijít o život. Jestli jo, nepochyboval jsem, že skoro utonutí a následné skoro udušení bude někde v něm. "Prostě to nejez. Otrávit houbou se dovede jenom hlupák," dovolil si tak konstatovat hlavně proto to, že ji za hlupáka úplně nepovažoval. Hlupákovi nemělo smysl něco takového říkat, stejně by to udělal.
"Ta tvoje magie fungovala," ozval se po chvíli, když skončil s očistou. "I když asi ne tak, jak jsme čekali. Měl jsem pak pocit... jako bych měl víc energie. Za to tys vypadala..." o dost lépe, než teď. To jí pochopitelně nemohl říct do očí. "Unaveněji." Možná to bylo jen spojeno s užíváním magie, kterou ještě neměla v malíku. Možná v tom bylo něco víc, ale to teď nedokázal Finnick posoudit. "Udělalas něco pro mě, takže je jenom fér, abych já udělal něco pro tebe. Chceš někam pomoc doprovodit?" Vlčice vypadala, že by se jí pomoc hodila. Finnick na tom nebyl o moc lépe, ale uměl se dobře přetvařovat. Sekne sebou, až k tomu nebude mít obecenstvo. "Nemám rád nesrovnané účty."

Nevšiml jsem si hned ze začátku, když jsem se vyškrábal z vody zbaven všech sil a zjevně i smyslů, že se má nově nabytá společnice dusí. Až když mi odpovědí na mou otázku bylo jen divoké dlouhé kašlání a zvuky dávení jsem se na ni ohlédl, až jsem leknul. Cynthia vážně vypadala, že s ní bude za chvíli amen. Usoudil jsem, že by ode mě nebylo moudré nechat si umřít jediného vlka, který mi momentálně podle mně známých skutečností nejde po krku. Přispěchal jsem k ní tak rychle, jak jen vlk na pokraji svých fyzických sil spěchat může a tlapou jí dal pár ran do zad. Tohle je zlý, blesklo mi hlavou, když se začalo zdát, že jsou všechny snahy marné. A pak ze Cynthie vyplavala rybička a všechno bylo ok. Tedy vlčice sebou plácla na zem, ale to bylo pochopitelné. Už se nezdála v ohrožení života, takže jsem si sednul i já, ať nožky hezky odpočívají.
"Jak se cítíš?" hlesl jsem směrem k vlčici, což jí muselo znít asi jako ta nejstupidnější otázka. Protože jak se asi cítí by nepoznal maximálně tak slepý. I já jsem to poznal, tak proč jsem se ptal? I když to tak znělo, nešlo mi úplně čistě jen o zjištění jejího zdraví. "Vím, že po tomhle asi ne jinak než jako přežvýkaný kus kančí kůže," zarazil jsem ji, než o mě stihla mít nějaké nepěkné urážlivé mínění, "ale neodpustil bych si, kdybych se nezeptal. Tohle budeš jíst?" Posunky jsem ukázal na malou rybku mrskající s sebou v trávě. "Nebo ji mám hodit zpátky a ty si ji vylovíš pro pomstu, až bude vykrmenější a výživnější?" Než Cynthia rozhodla o osudu svého skoro zadávitele, sehnul jsem se k ráně na stehně, která se mi znovu tím vším ruchem otevřela a začal si ji čistit.