Příspěvky uživatele

< návrat zpět

FM 1/5

Snažil jsem se tvářit děsně nezúčastněně a nad věcí, takže jsem profesionálně přežvykoval svého zajíce a při tom mluvil na Cynthii, aniž bych se ohlédl. Ale pak jsem musel, protože jí byla moje uraženost úplně jedno, prostě se sebrala, prohodila něco o lese a vyrazila k němu, zatímco já zůstal dřepět na zadku jako opařený. "Rady si můžeš nechat," vyhrknul jsem za ní, zatímco jsem se škrábal na nohy, "taky bych si vybral ten les, takže to neber, jakože jdu s tebou, protože tě to napadlo a mě ne. Prostě máme společnou cestu," potřeboval jsem uvést věci na pravou míru. Pak jsem tedy přeci jen popadl zbytek zajíce, protože mi ho ještě docela pěkný kousek zbýval, a uháněl jsem, abych s Cynthií srovnal krok, což už asi s takovým náskokem nebylo úplně reálné. I tak jsem se snažil. A za mnou prásknula obloha, takže mě to lehce vyděsilo a popohnalo kupředu.

// Zlatavý les

Jako by nestačilo, že jsem nevyhrál, Cynthie se mi ještě posmívala. Ne, že by mě to překvapilo, tak trochu jsem to podle jejího úšklebku už z dálky očekával, ale stejně mě to namíchlo ještě víc. Snažil jsem vymyslet nějakou chytrou odpověď, ale nic mě nenapadlo a to snad bylo ještě horší. Takže jsem využil tlamy plné králíka, se kterou jsem jakože nemohl mluvit a jen na vlčici zpoza ušáka nespokojeně mžoural a pak uraženě trhnul čumákem do strany. "Hmp," vyšlo ze mě jenom.
Asi bych tam takhle uraženě postával kdo ví jak dlouho, protože jsem stále vymýšlel nějakou trefnou reakci, jak vlčici ten úšklebek z čumáku trochu setřít, přestože jí už to zjevně bylo docela fuk, když mi na čumák dopadla kapka. A další. Vzhlédl jsem k zatažené obloze a konečně pustil úlovek na zem. V dálce se blýskalo a hřmění se neslo přes pahorky. "To jsme stihli těsně," prohodil jsem, protože za bouřky bych lovil nerad. Přesněji řečeno bych nelovil vůbec. A pak jsem se pustil do svého zajíce, protože jsem ho plánoval spořádat dřív, než se půjdu někam schovat. Nehodlal jsem ho tahat sebou. "Nevíš o nějaký jeskyni poblíž?" zeptal jsem se mezi sousty, ale na vlčici se neohlídnul. (Ne, pořád jsem se s tou prohrou nesmířil.)

Byl to závod. Závod s časem a ukázka našich dovedností. A s tím se moje taktika docela dost nescházela. To proto, že jsem rychle zapomněl, že jsem z toho vůbec závod udělal. Měl jsem hlavně hlad a to nějak zastínilo všechny ostatní myšlenky, včetně téhle. Teď jsem ale hladově ležel přikrčený k zemi a hlídal si, aby vítr vál jen jedním směrem, kterým jsem potřeboval. Zajíci o mě nebudou mít ani tušení.
Jeden se kolem mě docela rychle prohnal. Nemyslím si, že mě viděl, ale stejně jsem po něm nevystartoval. Počkal jsem si na nějakého pomalejšího. Ten se přihopkal brzy na to. Jen si přežvykuj ten jetelíček, bude tvůj poslední, pomyslel jsem si, připravujíc se vystartovat.
Vyrazil jsem a zajít taky. Upaloval co mu nohy stačili, ale to jsme byli dva. Spoléhal jsem na moment překvapení a rychlí sprint. Dlouho bych takhle běžet nedokázal. Ten proradný ušák zkoušel kličkovat, ale nepovedlo se mu to. Sebral jsem všechny zbývající síly a skočil po něm, aby ho náhodou nenapadlo zaplout do nějaké z všudypřítomných děr. HOP a-
Bezvládné tělo zajíce se mi houpalo v tlamě. A pak jsem si vzpomněl. Závod. Vytřeštil jsem oči a i se zajícem v hubě se rozhlédl po Cynthii. Ještě přeci byla nějaká naděje- nebyla. Cynthia stála sice o něco dál, ale podle toho, jak se rozhlížela mi bylo jasné, že má nejspíš hotovo. Nespokojeně jsem přes plnou tlamu zajíce zafuněl a rázným krokem se vydal za ní. Nebylo těžké na mě poznat, že jsem s výsledkem naší malé soutěže těžce nespokojen.

Odmítal jsem se spokojit s tím, že jsem přežil jako chudý neflek. Ze mě si nikdo dobrý den dělat nebude, jak to udělal ten dědula. Musel jsem tomuhle kraji přijít na kloub a pak... pak jsem se rozhodl, že ho znovu najdu, abychom si pár věcí vyjasnili. Ale do té doby jsem nesměl padnout hlady a taky na sobě nesměl nechat znát, jak mě to všechno rozhodilo. Už tak to asi bylo vidět až až.
"Prohrávat? Co to je? Takové slovo nemají vítězové ve slovníku," ohradil jsem se s hranou domýšlivostí - totiž, hranou? - a vydal se na lov. Heh, do zelí, jasně. Bylo to vtipný, protože zajíci, chápete. A ušklíbnout jsem se pobaveně mohl, protože Cynthia už šmejdila čenichem za kopečkama a hledala svou kořist.
Nehodlal jsem zůstávat pozadu a vrhl jsem se opačným směrem, než kterým se vydala vlčice. Vystopoval jsem pár zaječích cestiček, které ale většinou vedli do nějaké ďoury, ze které by se špatně šťourali ven. Před jednu jsem si dokonce lehl, jako bych doufal, že uvidím dovnitř. Pochopitelně jsem neviděl nic. "Notak, ušátka, polezte ven, chci si jenom popovídat," zatrylkoval jsem do jedné z nor, marně. Vstal jsem a odešel dál, kde jsem si lehnul, abych byl co nejmenší a rozhodl se čekat, než kořist přijde ke mě. Vypadalo to, že tady je se to zajíci doslova hemží, takže byla jen otázka času, než se mi nějaký nic netušící připlete do cesty...

Poslouchal jsem, co se dělo u dědka v době, kterou jsem nevnímal, a vůbec se mi to nelíbilo. To jsem prošli tím zatraceným labyrintem jen pro to, abychom potkali nějakého znuděného titána, co se baví neštěstím druhých? Pěkně nečestné, alespoň něco na cestu nám za tu zábavu dát mohl! V duchu jsem si bručel něco ve smyslu, že kdybych mohl, tu kouli bych mu fakt ukradl, protože to by si zasloužil.
"Nelhal jsem," opravil jsem Cynthiu, jako by bylo úplně mimo. "Jen jsem se ho zeptal, co by udělal, kdybych to byl já, kdo mu ji vzal. Zkoušel jsem vody, víš jak. Nemůžu za to, že si to dědek senilní špatně vyložil jako přiznání." Pokrčil jsem rameny, jako by se mě to netýkalo a já ještě před nedávnem nebyl jen mastný flek, protože si nedávám pozor na tlamu.
"Jestli to tady chodí všude stejně - že se chudákovi vlkovi nikdo za nic neodvděčí, pak to tu nestojí moc za nicHIK," prohlásil jsem s dalším škytnutím a nelibě při tom zavrčel, ale zdálo se, že to byla jen jednorázová záležitost. Chvilku jsem počkal, jestli se znovu nerozškytám, než jsem pokračoval. "Od teď se bludišti vyhýbám, nestojí to za to. Ale tady cítím zajíce. Lov se odměňuje sám, co ty na to? Můžeme si dát závod, kdo ho uloví první, pokud je pro tebe obyčejné nahánění moc nuda."

Škytal jsem jak smyslů zbavený, jako jsem snad v životě ještě neškytal a bylo to ukrutně otravný, ale nedalo se to zastavit. Cynthia se tvářila, že chce pomoc, ale pochyboval jsem, že by něco vymyslela, leda by znala na to nějakou magii. Ale kdo ví, co s tou svou kuličkou ještě uměla. Jenomže ne. Ona místo toho začala pokřikovat. Se škytnutím a stejně tak divokým škubnutím jsem se otočil, kam směřovaly její vytřeštěné oči. "Co-HIK?!" Nic tam nebylo a já si vesele škytal dál.
Teda, škytal bych, kdyby mi ve stejnou chvíli nedala ránu mezi lopatky. To jsem už nečekal a málem mě to složilo k zemi, protože kdo tohle dělá?! "HE-HIK-EJ!" vyhrkl jsem, protože teď mě do toho bolely záda. Vyčítavě jsem se na vlčici podíval, jestli jí náhodou nepřeskočilo.
"Vyléčenej? To je nějaký druh léčby, mlátil vlky do-" zarazil jsem se v půlce věty a čekal... ale žádné další škytnutí nepřišlo. Narovnal jsem se, pořád jsem na lopatkách cítil místo, kam dopadla její tlapa. "Asi... asi jo," pomlaskával jsem. "Ale už to znovu nedělej," dodal jsem a zatvářil se při tom ublíženě.
"Co ten dědek? Říkal ti něco? Dal ti něco? Co se stalo potom co... měl jsem takové chvilkové okno, úplně nevím, co se v tu chvíli dělo, ale když jsem začal zase vnímat, bylas pryč. Tak co bylo?" začal jsem vyzvídat hned, jak jsem byl schopný dát dohromady zase nepřerušovanou větu.

// Tajemná louka

Sledoval jsem stopu Cynthie, abych dostal odpovědi na ještě víc svých otázek. Zajímalo mě, jestli jsem vůbec ztratil vědomí nebo něco podobného, protože mi trvalo ji dohnat. Takže buď to, a nebo se snažila prostě zdrhnout. Doufal jsem, že před tím šíleným vlkem a ne přede mnou.
Když jsem si zahlédl před sebou, přidal jsem do kroku. Otočila se na mě a zírala dost divně, jako by mě tady nečekala? To jsme dva, musel jsem uznat. "Jo, jeden nikdy *hik neví, jak tuhý m*hik-má kořínek*hik, než na něj šláp*hik-ne samovolně s*hik-se zvětšující divnovlk*hik," uznal jsem a děsně se při tom rozškytal. A škytal jsem dál, i když jsem už nic neříkal. "To jsem*hik-co to*hik." Bylo to hrozně nepříjemné. Hik. Hik. Hik. Stále dokola, až mě z toho bolelo na hrudníku. Hik. Různě jsem se snažil naštelovat krk a hlavu, jako bych se chtěl správně natáhnout, aby to škytání přestalo. Nepomáhalo to. "To je*hik strašný," utrousil jsem a rozhodně se při tom netvářil, že bych si to užíval.

// teleporto z Márylouky

Prošel jsem růžovým portálem, který pěkně rozvlnil mou narůžovělou srst a tlapka jsem dopadl na místo, které jsem neznal. Zase. Ne, že bych čekal, že ho znát budu. Ale alespoň vypadalo dost reálně na to, že skutečně existuje a nepřemístil mě ten ten... tamten! Někam úplně mimo existenci, i když jsem věřil, že by to dokázal. Stále mi při tom pomyšlení na jeho obrovskou hnátu běhal mraz po zádech a ježily se mi chlupy. Musel jsem se oklepat, abych je přiměl znovu hezky lehnout a splynout se zbytkem kožichu.
Dobrá, takže kam že jsme se to dostal? Rozhlédl jsem se po krajině, kde nebyl nikdo, jen několik vlčích pachů si tu poletovalo vzduchem. "Aha!" zachytil jsem mezi nimi i Cynthiu. Takže se vydala stejnou cestou? Vydal jsem se po její stopě, protože jsem musel zjistit, co se to v tom bludišti s tím... tím vlkem vlastně přesně stalo. Ona by to přeci mohla vědět, ne?

// Pahorkatina dlouhých uší

Byl jsem docela odhodlaný, než se začal vlk zvětšovat. Udělal jsem krok zpátky. Dva, možná tři. A sledoval, jak roste do ohromné výše. Stáhnul jsem uši a zaskřípal tesáky. "A kruci," ulevil jsem si a začínal tušit, že se nestane nic dobrého. Mohl jsem alespoň ocenit, že se rozhodl odpovědět na moji přidrzlou otázku, ale popravdě, kdo by tohle v mé situaci ocenil? Nepomohlo ani, že jsem se přikrčil, jestli jsem se vůbec přikrčit stačil, to jsem nevěděl, protože najednou na mě šlápla jeho obrovská noha a-
Prudce jsem se nadechl. Jako bych se znovu narodil. Nejdřív jsem rychle ohlédnul, kde to jsem a pak i sám sebe. Pořád jsem to byl já. Pořád růžový. Vlk už zase seděl ke mě zády a tlemil se neštěstí dalších vlků pobíhajících v koulích. Udělal jsem si mentální poznámku, že nemám dráždit vlky s magickými koulemi a pak se rozhlédl, jestli najdu Cynthiu, ale ta byla ta tam. Vznášely se tu jen dva podivné portály a já hodně zvažoval, jak bezpečné je do nich vlézt. Na druhou stranu nemohlo být moc víc nebezpečných věcí, než zůstat tady s tím pošukem. Vybral jsem si růžový portál, protože mi ladil k srsti a hup, byl jsem tam.

// Tajemná louka přes růžový portál

"Nestěžuji si, že to není nic horšího, ale nevadilo by se mi o ten zážitek podělit, nejsem žádný hamoun," oponoval jsem, když jsem byl poučován, abych neremcal a byl jen za růžový kožich rád. Věděl jsem moc dobře, že to mohlo dopadnout stokrát hůř, jinak bych remcal o to víc. Růžový kožich bylo dobré vykoupení, ale stejně jsem malounko Cynthii podezíral, že v tom má tlapky, třebaže nevědomky. Že by zase ta její kulička?
Nechtěl jsem ji napřímo obviňovat, ještě se mi její služby mohly hodit, a tak jsem jen vybral cestu a šel dála čekal, co dalšího nám ji zkříží. Co jsem nečekal byla mýtinky s chlámajícím se vlkem uprostřed. Byl jsem si docela jistý, že takhle poklad nevypadá. Cítil jsem se ošizen, okraden dokonce a bylo mi fuk, že si dělá z mého nového šatníku legraci. Očkem jsem přejel další koule, zjevně jsme v labyrintu nebyli sami. Pak ale vlk něco vyžbleptnul a já nechápal, co to mele. Jakou kouli jsme měli vzít? Já nic nevzal a Cynthii jsem měl dost dobře na očích tak, aby taky nestihla něco čmajznout. I když... nu, ani jsem se na svou společnici neohlédnul a jen udělal odhodlaný krok směrem k vysmátému vlkovi. "Co když jsem ji vzal já, co s tím uděláš?"

|A. Přiznat se

Nešlo mi v tom plavat. Perfektní. Záhadným rozmazaným nápisům nerozumím, plavat neumím. Degraduje snad tohle místo všechny mé schopnosti a dovednosti? Měl jsem být rád, že umí ještě stále alespoň kultivovaně mluvit? A teď jsem tedy byl rád, že jsem nešel ke dnu jako kámen. Měl jsem co dělat, abych se udržel vůbec nad vodou, natož pak doplavat na druhou stranu. Ale nenapadlo mě to otočit, uměl jsem totiž postupovat jenom vpřed.
Cynthia si zatím dala na druhém břehu čajový dýchánek nebo nevím, co tam mohla při tom čekání na mě tak dlouho dělat. Vyškrábal jsem se z vody, ve které nás nic nesežralo, ale možná mělo. Cynthia na mě tak divně koukala, takže jsem se na ni koukal divně zpátky, dokud se nerozesmála. "Co? Co je?" nechápal jsem a ohlédl se na svou oháňku, protože můj první instinkt byl, že mě za ní přeci jen něco zaflo a teď to šlo se mnou z vody. Ale nemohl jsem být dál od pravdy.
Zíral jsem na růžový ocas a pak na růžové tlapky a pak jsem se otočil k vodě - jako bych se z předchozích pokusů dost neponaučil - a snažil se v ní prohlédnout. Rozhodně byl můj obraz zářivější, než předtím. Otočil jsem se nechápavě na Cynthiu. "Proč ty nevypadáš jako rozkvetlá louka jetele?" obořil jsem se, jako by v tom měla mít tlapky. Oklepal jsem se, ale nedalo se říct, že by se ta barva dala setřást. Zajímalo mě, jestli mi to s letní srstí vypelichá?
"Východem? Podívej se na mě, za tohle si nárokuju plné právo na to, co před námi ta koule schovává," zaprotestoval jsem a bedlivě si prohlédl všechny tři cesty. "Zlatá střední je sice nudná cesta, ale ještě jsme ji nezkusili," prohlásil jsem po svém odborném prozkoumání a vydal se prostředkem s nadějí, že si osud z mého rozhodnutí nebude trhat vlasy, že jdeme zase špatně.

C. rovně

Zklamání, hořké zklamání. Ani ne tak z toho, že jsem to nepřečetl já, s tím jsem počítal. Ale že na to nakonec nepřišla ani Cynthia? Tak přeci jen nebyla tak všemocná a vševědoucí, i když by se nám to teď hodilo. Neochotně se zahleděla na temnou vodu a já s ní musel souhlasit. Měl jsem tušení, že v ní nečíhá nic dobrého. Otázkou bylo, ublížil by nám někdo vážně jenom tak z nudy, jak to ta koule tvrdila? Jasně, samozřejmě, že jo, ale co se dalo dělat. Cestou zpátky by nás maximálně potkal znovu ten písek, nebo by na nás vyskočila nějaká jiná překážka. Tahle nás alespoň nechtěla sežrat nebo něco podobného. Tedy, doufal jsem v to, ale kdo ví, co se v té vodě skrývá.
S Cynthiou jsme zjevně měli stejný plán. Dobrá, alespoň tu případně nepadnu sám. "S radostí," odvětil jsem, když jsem byl vyzván k případnému řevu. Ne, opravdu jsem neplánoval si případně nechat okusovat nohu v tichosti. A tak jsem přistoupil k temné vodě, pokusil se ještě jednou prohlédnout na její dno a pak jsem do ní krůček po krůčku začal lézt...

A. Pokusím se přeplavat na druhou stranu (rychlost 12)

Nechtěl jsem na to poukazovat, ještě ne, ale Cynthia to udělala za mě. Takže taky měla to divné tušení. "Něco takového," hlesl jsem a důkladně se rozhlédl, ale neviděl jsem nic, co by mohlo vidět nás. Totiž sledovat. A to bylo to, co ve mě vzbuzovalo ještě horší pocit, než že by se prostě fakt někdo díval. Alespoň bych viděl, kdo to je. "Jako by stěny měly oči," prohodil jsem, zahleděl se do blízké zdi, jako bych chtěl prokouknout všechna její tajemství, a pak se rozešel dál, protože to to pořád byla jen obyčejná zeď magického labyrintu a žádná tajemství jsem v ní neprokouknul.
Nejdřív žhavý písek, teď temná voda. Ze zvědavosti jsem přišel blíž k ní a snažil se nejdřív dohlédnout... no, nebyl jsem náročný a netoužil přímo po dnu té vody, ale v ní nebylo vidět skoro nic. Měl jsem své pochybnosti, ale stejně jsem špičkou tlapy do vodní hladiny cvrnknul a rozpohyboval ji, než Cynthia nahlas prohlásila, že v tom bude nějaká levárna. Samozřejmě. Začala luštit něco, co vypadalo jako další nápověda k tomu, jak tohle překonat. Odložil jsem tedy svůj plán prostě přeplavat na později a nejdřív vyčkat, jestli zase něco nevykoumá. Přišel jsem k ní blíž a letmo také destičku pozoroval, ale už jsem se u toho tolik nekroutil a nesnažil. Velké naděje jsem tomu nedával, jen jsem nechtěl vypadat jako hlava vymetená, že se o to alespoň nepokusím.

B. Pokusím se rozluštit nápis na tyčce (taktika lovu 11)

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?
Nejlepší momenty právě zažívá v bludišti!

2. Čeho nejvíce lituji a proč?
Že jsem si možná měla tu postavu trochu lépe promyslet charakterově, když tam na poslední chvíli nastaly nějaké změny, aby šla lépe uchopit... no, tak to musím dohnat herně. xD

3. Jaké další vylepšení plánuju?
I have big plans for my big boy + možná bych na něj časem chtěla modifikaci nebo odznaky (nebo obojí), ale zatím mě nenapadlo nic kloudného a použitelného.

4. Koho ještě musím potkat a proč?
Docela se těším na hru s rodinou, ale nejdřív bych si s ním radši utvořila vazby jinde, kdyby byl potřeba back up xD

5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?
Zformovat ho ke snazší hratelnosti, zatím mi přijde takový mhe, takže můj cíl do konce roku je, aby už nebyl mhe! Popravdě, tenhle dotazník v tom snad taky pomůže xD

6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?
Moci. Protože kdo má moc, může si dělat, co chce.

7. Co je jeho hnacím pohonem?
Touha po moci a informacích.

8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?
Momentálně je v jeho životě nejdůležitější on sám.

9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?
Když se mu jeho domýšlivost vymstila a on byl přepaden a skoro zabit.

10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?
Zatím ho stihla zaujmout svým množstvím magie is all.

11. Co ho nejvíce traumatizovalo?
Nebude úplně traumatizovaný, ale jeho výchova nebyla nic moc. xD

12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?
On s vlky tolik problém nemá, ale většina z nich nesnáší jeho.

13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?
Sarumen - Asgaar - Cedr - Mech - Borůvka - Vrba - Buk

Když se květ dotknul písku, začal kvílet. Písek. Kvílet. Ano. To jsem nečekal ze všech věcí, co tady byly nečekané, asi nejvíce. Donutilo mě to zpozornit a v úkroku jsem byl připravený spíš couvat, než se hrnout v před, protože co když se teď ten písek rozhodne mstít? Ano, opravdu jsem čekal, že po nás půjde. Ale já mu nic neudělal, nemusel by jít po mě, napadlo mě. Písek naštěstí nebyl útoční, spíš trpící. Cynthia se mu dokonce v jeho mukách vysmívala a co si budeme povídat, byl to písek, sotva mohl doopravdy trpět, ale její slova mě donutila se zamyslet, jestli bych si na ni přeci jen neměl dávat větší pozor, než jaký jsem dával do teď.
Kytky přes žhavý písek vytvořily cestičku, což bylo naprosto nelogické, protože správně by měly shořet nebo tak něco. Asi jim to nikdo neřekl, takže jsme měli kliku a mohli je použít k přechodu. Stejně jsem si nemohl pomoc a bedlivě se díval pod nohy, jestli se najednou nerozhodnou písku podlehnout či tak něco. Nestalo se a my byli na druhé straně.
"Tady opravdu neplatí žádná známá pravidla," usoudil jsem při posledním ohlédnutím na chodníček, než jsem se vydal s Cynthií dál. Konečně jsem došli k nějaké odbočce a já nemohl, než souhlasit. Tahle chůze rovně byla popravdě až na ten písek docela nutná. "Dáma první," souhlasil jsem s cestou, kterou zvolila. Možná jsme totiž přeci jen měli úplně na začátku zamířit rovnou do středu a touhle uličkou se nezdržovat.

A. doprava