Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dva lístky, prosím

// Sopka přes Ainu

Než jsem sešel dolů, byl jsem celý pěkně promáčený od deště. Den se brzy překlenul v noc, když jsem došel zpátky k velikému jezeru, které jsem předtím s takovou obezřetností obcházel. Jak se však ukázalo, v tomto jezeře žádná příšera nebydlela. Nejspíš. Zatím. Mlhy už se úplně zvedly a jeho hladina byla klidná, jen noční vánek s ní letmo houpal a vytvářel drobné vlnky. Došel jsem až ke břehu a napil se. Stále nic. Asi tu opravdu nic vlkyžroucího nebylo. Rozhodl jsem se tedy u jezera chvíli pobýt. Myšlenky se mi loudaly v posledních pár dnech a páni, nachodil jsem se celkem dost. Nebyl jsem na to zvyklý, většinou jsem se toulal jen po svém lese a teď, jako tulák, jsem neměl ke svému cestování vytyčené žádné hranice. Vlastně mi to bylo trochu nepříjemné, protože představit si to neomezující nekonečno bylo nemožné. A tak jsem jen seděl na kraji vody a hleděl na obvod jejího břehu, který lemoval v dálce les a louka a na chvíli si představil, že to je ten pevný bod, který mi teď dává hranice a pocit bezpečí. Byl to falešný pocit, iluze, ale rozhodl jsem se tím teď netrápit a dovolil si se mu vydat na milost. Alespoň na okamžik potřeboval můj duch najít trochu klidu v tomhle rychlém, chaotickém, magickém světě...

K akci mám jen jedno: jestli mi ještě někdo chce povědět svou speciální magii, nechte si to pro sebe! Ten úkol se mi bude ve snech ještě dlouho vracet. xD Jináč to bylo super, až mě překvapilo, jak mě úkoly laděné do strašidelného duchu fakt bavily, takže děkuji!

Finnickovi prosím za 21 bodů spešl vlastnost Charisma

Přidáno.

9. Pokus se nahlédnout do nitra sopky a přemýšlej nad děsivou silou přírody.

// Severní Galtavar přes Ainu

Jak jsem se vzdaloval od hořící čarodějnice, nemohl jsem za sebou stejně tak lehko nechat myšlenku, že zdejší vlci vládnou mnohem silnější magií, než ti v mé domovině. Má rodná smečka by se utloukla po takové moci, ale nesahají jí ani po kotníky. Vlčice nebyla první mocný vlk, které jsem zde potkal, takže už jen zbývalo zjisti, jak k tomu zdejší vlastně přijdou, že tak zesílí. Možná bych si mohl najít někoho, kdo mě bude učit, napadlo mě. Najít si někoho mocného a silného, kdo mi všechnu svou moc a sílu v učení předá. Ale proč by měl pomáhat zrovna mě? Tahle myšlenka mi proběhla hlavou zrovna, když jsem vzhlédl, kam se to vlastně škrábu. Vypadalo to trochu jako normální hora, ale nehezký pach ve vzduchu a přibývající teplota vypovídali o něčem jiném. Jednoduše řečeno jsem se škrábal na místo, kam nebylo úplně bezpečné lézt. Ideální, napadlo mě. Proč by měl někdo silný a mocný vzít do učení jen tak nějakého vlka? Ale vlka, který se nebojí vylézt na sopku a čelit nebezpečí tváří v tvář, to už by mohlo vyjít. A tak jsem pokračoval ve výstupu, abych si asi něco dokázal.

Cesta vzhůru byla náročnější, než jsem čekal, ale nestěžoval jsem si. Trénink také nebude žádná procházka rozkvetlým sadem, to už jsem přeci věděl. Na vrcholku na mě kromě výhledu čekal také pohled na vyhaslý jícen sopky. Stál jsem na jeho okraji a něco mě lákalo vstoupit tam, kde by jiný očekával tekoucí rozžhavenou horninu. A něco mi také napovídalo, abych to nedělal. I když sopka momentálně odpočívala, stále jsem cítil její ohromnou sílu, jako by mi bublala pod tlapkama. Vypadá tak neškodně, napadlo mě, i když jsem věděl, že není. Všechno v přírodě vypadá neškodně, než to smete klidně celé krajiny. Sopky. Bouřky. Povodně. Vichry. Sníh. Polknul jsem. Jako by příroda sama ráda vytvářela ticho před bouří, před blížící se ukázkou ničivé síly jí samotné. Magie byla způsob, jak si část téhle ničivé síly od přírody půjčit. Otočil jsem pohled z jícnu do krajiny, která by byla mohla být sopkou pohlcená kdykoliv se přírodě zamane. Představil jsem si, jaké by to bylo mít tak ohromnou moc, se kterou je mi svět vydán na milost a s tím ve mně rostla i chuť takovou moc skutečně zakusit.
"Třeba se jednou střetneme," otočil jsem se k jícnu sopky, jako bych mluvil ke svému rivalovi, a s těmito slovy začal pomalu scházet dolů. Čekala mě ještě dlouhá cesta, než budu připraven se děsivé síle sopky postavit...

// VVJ přes Ainu

Hořící vlčice mi prakticky potvrdila, že to jsou iluze. Hádal jsem, ale teď jsem na sebe byl pyšný, že jsem se trefil do černého. Jenomže vlčice se s těmi iluzemi nějak rozmáchla a na mě teď hledělo nespočet očí. Myslel jsem si, jak mi nevadí pozornost, ale tady a teď, třebaže jsem věděl, že ty oči nejsou skutečné, to bylo silně nepříjemné.
Nechtěl jsem tu být a dál se s tou čarodějnicí zaplétat. Iluze umí být neškodné, ale co když toho umí víc a jen se mě snaží zmást, přeci jen tu něco blábolí o smrti, jako by to byla skutečná bytost. A taky o kostlivci. Hrklo ve mě znovu, takže ta lebka v mlze se mi nezdála? Další iluze? napadlo mě, ale nestačil jsem se zeptat nahlas, protože to mezi nás najednou řečený kostlivec naběhl a... rozpadl se. Koukal jsem na to z mého výrazu muselo být patrné, že netuším, co přesně to sleduju. Těkal jsem očima z vlčice na kostlivce a zpátky, jestli si ty kosti taky uklidí nebo...
"Takže, um, já asi tedy půjdu," hlesl jsem opatrně a nejprve jemněji, potom s větší silou odstrčil kostlivce, který se poskládal zase dohromady a teď se na mě sápal, ale ne jako nestvůra, ale jako malý vlče. Kdyby měl sliny, určitě bych měl ožužlané ucho i s tváří. Zatímco jsem čekal, jestli se po mém postrčená kostlivec zase rozpadne, se z mlhy ozvalo zahučení. "No jo, no jo, vždyť už jdu, můžeš přestat čarovat," ujistil jsem vlčici a svižným krokem se vzdálil.

// Sopka přes Ainu

7. Zeptat se vlastníků speciální magie na jejich magii. 4/4

Byl jsem nepozorný. Že se někdo pohyboval kolem jsem zjistil, až když jsem uslyšel jeho hlas. Teda její. Zdvihl jsem nezaujatě hlavu, abych zjistil, kdo tu na mě huláká, jako by měl nárok na celou pláň, když tu mě do očí praštil pohled na vlčici zářící fialovými plameny. Vytřeštil jsem oči a zůstal zírat. Věděla o tom, že hoří? "Nechtěl jsem-" otevřel jsem tlamu, abych promluvil, ale mou řeč přerušilo podivné chrastění, které se pohybovalo kolem mě, ale pořádně jsem neviděl, co to bylo. Až jsem zahlédl, jak na mě z pozůstatků mlžného oparu vykukují dvě zářivé fialové oči. Útěk nebyl můj styl, beztak jsem měl momentálně pocit, že nebylo úplně kam utéct. Zůstal jsem stát na místě, obklíčen, ocas lehce vměstnán mezi zadní nohy. Netřásl jsem se strachy, ale nesnažil jsem se ani skrýt diskomfort, který ve mě tahle situace vyvolávala. Otočila jsem se zpátky na to jediné, co jsem teď mohl vidět dostatečně jasně - tu hořící vlčici.
"Hoříš," konstatoval jsem nezaujatě, jako bych oznamoval, že tráva je zelená. "Vidím, že mě máš obklíčeného, co teď? Nerad to říkám, ale jestli tu chceš lovit a já ti překážím, takhle se mě nezbavíš. Navrhnul bych nechat mi alespoň nějakou uličku, kterou bych proběhl jak vystrašený bažant a nechal ti na lov volné pole působnosti. Že jsi to ty, klidně pro tebe při odchodu i jako ten bažant zaskřehotám. Pokud tedy nejsem já ten, koho lovíš, to by mohla být potíž," zhodnotil jsem. Měl jsem takovou nepříjemnou vlastnost, kdy jsem tváří v tvář nebezpečí svůj život docela pokoušel. Jeden by se divil, že ještě nečichám ke kytičkám ze spodu. Teď jsem se ale odborným očkem a s naprostým klidem, možná trochu ohromen, rozhlédl kolem. "Jak to děláš? Ty oči v mlze, nějaká iluze?" zeptal jsem se nonšalantně, když tu se mi zdálo, že jsem zahlédl lebku. To se mnou škublo, ale rozhodl jsem se přesvědčit se, že mě jenom šálí zrak. Raději jsem ho odvrátil zpět na vlčici. "Čarodějnice mnoha talentů, jak se zdá. Ještě nějaké speciální triky máš mezi drápy?" nadhodil jsem, ale pak mi po zádech projel mráz, když jsem očima sjel k jejím tlapám, kde skutečně byly drápy. Vlk, který ustál vlastní hořící kožich nemohl být ničím jiným, než čarodějnicí a já začínal fakt doufat, že nejsem tím, co tu chtěla ulovit. Možná jsem ji přeci jenom neměl tak popichovat...

// Východní hvozd přes VVJ

Když jsem opustil les, přivítala mě ohromná vodní plocha, která se za ním rozprostírala. Donutilo mě to na chvíli zastavit, protože poslední jezero, které se mi připletlo do cesty, v sobě skrývalo zubaté překvapení. Tohle ale vypadalo neškodně a absence mlhy, která jinak všechno dělala děsivější, tomu napomáhala, abych uvěřil a nebál se přijít blíž. Neměl jsem se tedy v plánu koupat, ale pro jistotu jsem nahlédl na hladinu, jestli na mě zase nezamrká nějaká ryba. Nic. Uznal jsem, že bylo bezpečné jít chvíli po jeho břehu.
Břeh mě zavedl na rozlehlou planinu. Mlha už nebyla, ale za to začínalo pršet. "No ano, pravé podzimní počasí už je tady, že," pronesl jsem hledíc na oblohu, jako by mě tam někdo mohl slyšet. Ozdobu z listí od toho snového vlka jsem vytrousil nejspíš někde při útěku před příšerou a má krví zbarvená srst se pomalu začínala vracet do běla. Alespoň k něčemu byl ten déšť dobrý. Neutíkal jsem před ním, jen se tak líně loudal napříč plání k nějakému lesu, co mi tu rostl přímo před nosem a ani si nevšiml, že se z něj ke mně někdo blíží...

// Kierb přes Gejzíry

Prošel jsem územím gejzírů. Tolik jsem jich na jednom místě ještě neviděl. Bylo tu příjemně teplo a i mlha se tu rozhodla konečně ustoupit. Když jsem pak gejzíry opustil a vešel do lesa, mlha se dál držela v postranní a pozvolna opadávala. Už bylo na čase, zabručel jsem si v duchu pro sebe, protože tady snad měly uši i stromy, tak proč ne mlha? Ještě by se urazila a vrátila se. Prosvištěl jsem nemalým hvozdem, který jsem letmo poznával podle stromů a terénu, jenž jsem zdolával. Konečně známé místo. Na jih odtud se tyčily hory, ty už jsem znal, takže bylo na čase prozkoumat, co mi leží přímo před nosem.

// Severní Galtavar přes VVJ

// Safírové jezero přes Ledovou pláň

Uháněl jsem od jezera, co mi nohy stačily. Ale taky dost opatrně na to, aby mi nepodklouzly a já neskončil čumákem napřed na zemi. Čím víc jsem se vzdaloval, tím jsem zpomaloval a zvolňoval krok, až jsem jen letmým klusem došel zpátky k řece, která mě sem přivedla. Teď až jsem se třasem oklepal. "Příšera, brrr. Buď tu trpíme kolektivními halucinacemi všichni, nebo to fakt byla ona. A ty zuby..." otřásl jsem se znova. Podle té siluety v mlze byla ohromná a já měl jenom štěstí, protože kdyby chtěla, slupla by mě jako malinu. Raději jsem se jal pokračovat dál směrem pryč od tohohle místa, protože co kdyby ta příšera měla nohy a zachtělo se jí jít se proběhnout. Nehodlal jsem to riskovat.

// Východní hvozd přes Gejzíry

5. Vidět příšeru (nutné dodržet správné území, kde je). 2/2

Věděl jsem, že to, čemu ten stín patřil, zmizelo ve vodě, ale mé nanicovaté já se stejně snažilo mlhu prohlídnout, jako by to pomohlo uvidět i to stvoření, která se za ní už neschovává. Nakláněl jsem se tak moc, až jsem málem sám do té vody spadnul. Jednou tlapkou jsem se dotknul ledové vody a to mě probralo. Couvnul jsem a uklouznul, takže jsem musel couvnout ještě víc, abych se skutečně do jezera nesvezl. Nechtěl jsem ani pomyslet na to, jak bych se dostával ven. Stihl bych se vyškrábat po kluzkém břehu dřív, než bych zmrznul? A jak bych se pak asi zahřál? Rozpohyboval jsem jako odpověď na své obavy kolem sebe jemný vánek, ale věděl jsem, že ten by nestačil.
Kráčel jsem chvíli po břehu jezera, jestli stín znovu nezahlédnu, ale už jsem takové štěstí neměl. Poslouchal jsem, ale ani šplouchání už se neozvalo. Třeba se mi to jen zdálo. Mám vidiny z toho bíla, rozhodl jsem se nad tím přemýšlet racionálně. Přistoupil jsem opět k jezeru blíž a shlédnul do jeho hlubiny. Chvíli jsem tam pozoroval svůj odraz, než se začal měnit. Všiml jsem si, že je na něm něco zvláštního. Tvar čenichu se rozšířil a připadal mi spíš pod vodou, než na ní. Až později jsem si všiml zubů, které odrazu ve vodě trčely z tlamy a páru zářivých hadích očí, jakoby si vybírali svou další kořist. Cítil jsem, jak ve mě krev dočista zamrzla, ani tu vodu jsem k tomu nepotřeboval. Začal jsem couvat a když už jsem byl dost daleko, otočil jsem se a pelášil pryč, zatímco za mnou se ozval tichý šup vody, jakoby se v ní něco převalilo a pak vše zase utichlo, až na mé tepající srdce, které mi pulzovalo v uších.

// Kierb přes Ledovou pláň

5. Vidět příšeru (nutné dodržet správné území, kde je). 1/2

// Kierb přes Ledové pláně

Když jsem zjistil, že mi zem pod nohama doslova zamrzá a můj dech byl vidět - protože vytvářel víc mlhy a tu jsme tu fakt nepotřebovali - vzdálil jsem se od řeky, abych víc okolí prozkoumal. Ujistil jsem se, že ve sněhu za sebou zanechávám stopy, alespoň malinké, abych našel i v té mlze cestu zpátky, kdyby bylo potřeba. Ale také bych konečně mohl najít místo bez ní, úplně. To bych tam pak asi na chvíli zůstal. Místo toho jsem našel místo, kde někdo křičí PŘÍŠERAAA zatímco se jeho hlas vzdaluje. Mlha tady na vlcích fakt zanechávala stopy, to se muselo nechat. Žádné příšery přeci neexistují.
Šel jsem ještě kousek dál, nejspíš tím směrem, odkud hlas hlásající nebezpečí utíkal. Ale já měl pro strach uděláno a tak jsem došel až k jezeru, které se i v té mlze lesklo a třpytilo, jako by bylo z drahého kamení, kdyby se kamení mohlo dát rozpustit. Jak jsem tak pozoroval vodu, měl jsem pocit, že něco pozoruje mě. Zdvihl jsem hlavu, ale neviděl jsem nic, až na... tam! Přede mnou v jezeře se za mlhou mihnul stín. Nevěděl jsem, co to je, ale jako vlk to nevypadalo. Slyšel jsem šplouchnutí a stín byl ta tam.

// Esíčka přes Tenebrae

Sem tam mi unikl smích ještě dlouho po té, co jsem toho zrzka nechal v keři daleko za sebou. "Paroží a kopyta, vážně, kam na to ty zdejší vlci chodí," vrtěl jsem při tom nevěřícně hlavou. Rozhodl jsem se zůstat u vody a nechat se jejím proudem vést kamkoliv to půjde. Když půjdu podél řeky, nemůžu přeci chodit v kruzích, nebo ano? Nu, byl jsem připraven to zjistit. Jedinou mou nápovědou však bylo, že začínalo přituhovat a zdálo se mi, že zima je větší a větší. Takže jsem se minimálně někam dostal, ale kam? To jsem díky mlze pořádně neviděl. Až začala být chladná i zem a já zjistil, že je zmrzlá...

// Safírové jezero přes Ledovou pláň

Vida, vlk nebyl slepý. Tmu viděl. Skoro jsem se tomu vysmál, ale jen skoro. "No, asi to nebude moc dobrá schovka, jak jsme mohli zjistit," utrousil jsem si spíš pro sebe polohlasem, ale nijak jsem se nesnažil, aby se to k uším toho druhého nedostalo. On začal vykládat něco o paroží a kopytech. To už jsem se neudržel a smál se z plných plic. Mohl jsem věřit v magii snů, magii počasí, ale tohle byl ten největší blábol pod sluncem. Měsícem. Chápeme.
"Dobře, dobře, teď jsi mě dostal," musel jsem uznat, zatímco jsem si tlapou utíral pomyslné slzy smíchu. "Narůst paroží a kopyta, dost dobrý. Fajn, vlk s pomyslným parožím by se měl poslouchat, ne? Ha, tak jo, dám na tvojí radu a půjdu si najít keřík, pod který se schoulit, aby mě neskopali něčí tlapky... nebo kopyta," přihodil jsem naprosto nepotřebný vtípek, zatímco jsem mávnul vlkovi tlapou na rozloučenou a stále ještě s hlasitě doznívajícím smíchem nechal své šedivé pozadí zmizet v mlze.

// Kierb přes Tenebrae

7. Zeptat se vlastníků speciální magie na jejich magii. 3/4

Sice jsem zakopl o měkký kožich, ale přišlo mi to spíš, jako by kopl do vosího hnízda. Takže ne všichni vlci tu byli cukr a med, tenhle měl nejspíš i drápy. Popravdě, já bych je měl taky, kdyby do mě někdo kopal. "Vou vou, tak v klidu, abys věděl, všichni nejsme stejní! Jen většina," snažil jsem se na oko zachránit pověst alespoň některým šedivým kožichům, jako by mi na kterémkoli z nich snad záleželo. Ale jestli měl tenhle vlk s kopanci až tak velkou zkušenost, možná nebyla chyba tak úplně na naší straně.
Už ze sebe nedělal kuličku a naopak se zdvihnul ke své obraně. "Nevím, jestli se zrzavou srstí nepřichází i slepota, ale jestli sis nevšiml, je tady všude mlha, že sotva vidíš na špičku svýho čenichu. Každé místo je nepřehledné," rozhodl jsem se ho nevybíravě uvést do reality, při čemž jsem rozhodil ro stran čenichem, abych ukázal přesně na to, o čem mluvím. Na nic. Tolik toho asi bylo k zahlédnutí. "Křoví ještě poznám, jak sis mohl všimnout, o něj jsem nezakopl," podotknul jsem zcela záměrně. "Ale když se tady tak vyznáš v těch hlavních a nehlavních trasách, byl bych fakt vděčný, kdybys teď z té své brašničky vytáhnul nějakou tajemnou magií, která mi třeba ty cestičky osvítí a já tě zase milostivě nechám choulit u keříku a půjdu si po svých," udělal jsem mu vcelku přijatelnou nabídku, alespoň dle mých standardů. "Určitě ji taky máš, ne? Nějakou speciální schopnost, o který snad nikdo nikdy předtím neslyšel. Připadá mi, že snad všichni tady něco takového máte," pronesl jsem lehce otráveně, div jsem u toho oči neprotočil.

// Hadí ocas

Kráčel jsem se vší opatrností, ale pro mlhu jsem neviděl, že se nepohybuji nikam dopředu. Naopak jsem se vracel, odkud jsem přišel. Mojí pozornost na chvíli upoutávala ozdoba z listí zamotaná v mém kožichu. Kdo ví, proč mi jí ten vlk dal, možná na znamení díků? A kdo ví, proč jsem si ji z něj už dávno nesetřásl? Tak jako tak jsem ji nechal tam, protože jsem právě došel k říčce, kterou už jsem míjel snad po milionté. Nespokojeně jsem zabručel. "Co to má být, to mě ta mlha ještě nutí se točit v kruhu?" Zahartusil jsem, jako bych snad tu mlhu mohl vyzvat na souboj, což jsem samo sebou nemohl. Takže jsem se mohl jen svobodně čertit, zatímco jsem procházel po břehu říčky, protože zjevně někdo nebo něco nutně potřebovalo, abych tu byl. Celý tenhle kraj byl zvláštní, možná jsem tu měl provést nějaký rituál, abych se konečně dostal někam jinam? K rituálu už jsem se ale nedostal, protože jsem při tom všem pochodování asi pořádně nekoukal - jako bych něco mohl pořádně vidět - a zakopnul o jakousi měkkou hroudu. Byl to vlk. "Šmarja, promiň. Co to vy míštňáci máte s tím poleháváním na nepřehledných místech?"