Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk můj významný pohled nepochopil, což mi popravdě jako odpověď naprosto stačilo. Takže smečka, ne tulák. Ale ne místní? zakládal jsem si pomalinku pro něj šuplíček ve své hlavě. Odešel? Vyhnali ho? Nebo je jen na výzvědách? přemýšlel jsem, ale co si budeme namlouvat, nic z toho jsem nemohl zjistit, aniž bych se ho nezeptal. A že jsem se ho ptát přímo úplně neplánoval.
"Jak se to vezme," prohodil jsem, protože neurčité odpovědi mi vskutku šly. Otočil jsem se ke keříku a ještě si z něj bobuli utrhnul, zatímco jsem se tvářil zamyšleně. "Ale velký je dost, že jsem ho ještě také nestačil celý projít," prozradil jsem. Kolik času jsem ale na to procházení měl, to už jsem nezmiňoval. "Proč, ztratil jsi tu snad někoho? Jestli jo, tak hodně štěstí s hledáním." Tady už jsem ironii v hlase neskrýval, ale nechal ji hezky vyznít, aby vlk pochopil, jak mizivé jeho šance případně jsou. "Brusinku?"

Snažil jsem se přijít na to, čím si vlk vysloužil svou potrhanou vizáž. Zda to byl rváč, co se dal do křížku se vším, co mu přišlo do cesty, nebo si naopak cokoliv, co mu přišlo do cesty, mohlo ukousnout z něho. K nějakému závěru se mi však zatím dojít nepodařilo. Prozatím stačilo, že si držel odstup a věděl, že o něm vím. "A snažil jsi se u toho být fakt nenápadný. Omlouvám se, jestli jsem ti to pokazil," pronesl jsem a bylo těžké poznat, zda jsem to myslel upřímně nebo v tom doznívala troška sarkasmu.
Zeptal se, zda jsem místní. Takže on nebyl, to jsem si troufnul odhadnout. Trochu mě znepokojovalo, že se v jeho pachu mísily stopy po krvi, ale snažil jsem se nenechat se tím rozhodit. "Dá se to tak říct. Ale někteří vlci jsou místní všude. Chodíme tam a sem a sem a tam, znáš to," nadhodil jsem a významným pohledem na konec místo tečky doplnil otazník. Znáš to?

Vychutnával jsem si brusinek a byl dostatečně zamyšlený, aby mi ušla přítomnost kohokoliv kolem. Dočasně. Pak jsem ale zaslechl prasknutí. Jedno jediné, ale znělo to jako krok. Někdo se blížil? Snažil jsem se chovat nezaujatě a hnedka se panicky nerozhlížet, zůstal jsem tedy skrčený u keříku a jen po očku pokukoval okolo. Podle pachu to nebylo žádné nebezpečné zvíře. Tedy, něco jako medvěd nebo tak, takže jsem si dovolil tvářit se, že se nepotřebuju bránit. Měl jsem za ta léta vybudovanou takovou teorii, že když se tvářím, že jsem dostatečně silný, ostatní tomu uvěří a nemusím to nikomu dokazovat. Zůstal jsem tedy klidný, jako by mi nedělalo problém poradit si s jakýmkoliv útokem ze zálohy a ještě u toho posvačit. Všechny smysly jsem však měl v pohotovosti, protože ten někdo se pohyboval kolem a mně moje pozice nedovolovala se podívat, jak moc blízko kolem to je.
"Hlasitý. Jestli se chceš plížit, měl bys opatrněji našlapovat," ozval jsem se ledabyle, abych mu dal najevo, že o něm vím. Až pak jsem se na něj dovolil obrátit se znuděným výrazem v očích, jako by mě jeho přítomnost vůbec neznepokojovala. Ale sakra měl jsem problém si ten výraz udržet, když jsem měl konečně možnost si toho vlka pořádně prohlédnout. Rváč? Nebo hračka? snažil jsem se uhodnout.

Kaya jako Azula

Nickolas jako Ariel

Zurri jako Robin Hood!

(květiny a oblázky prosím~)

Přidáno 15 květin a 24 oblázků.

// Travnatý oceán přes Kierb

Rozhodl jsem se následovat řeku, která mi zkřížila cestu. Podél řeky jistě na někoho natrefím, to byla má teorie. Neosvědčila se, nutno dodat. Břeh řeky byl pustý od vlků i všeho ostatního. To se všichni nalemptaly toho večerního deštíku? mračil jsem se nespokojeně v duchu, protože mi tady někde zjevně házel klacky pod nohy. Nebylo možné, abych s tolika pachy široko daleko na nikoho ještě nenatrefil. Navíc jsem mířil na sever a začínalo tu být chladněji. Opustil jsem řeku a vydal se mezi stromy, kde se u jejich kořenů ještě krčilo pár keříků se zbytky svých plodů, které jsem začal jemně oškubávat a pořádat. Bylo to dost možná poslední ovoce, než začne zima, takže jsem se nenechal pobízet dvakrát. Navíc jsem potřeboval chvíli zastavit. Jestli to se mnou půjde jako do teď, rozhodně jsem neplánoval kroužit po tomhle kraji do posledních sil, musel jsem svůj plán přehodnotit. A tak jsem přežvykoval brusinky, zahloubaný do svých myšlenek...

// Středozemka přes Esíčka

Takže jsem se z jedné louky docoural na druhou a za celou tu cestu nepotkal ani živáčka, přesto vzduch lemovalo nespočet různorodých vlčích pachů. Je tu živo, jen asi všude jinde, než tady. Snažil jsem se vymyslet, jací zdejší vlci jsou. Obezřetní? Lehkomyslní? Mocní? Cynthia byla mocná, ale je takový každý? Důvěřivý? Krvelační? To asi ne, kdyby byli, už by mi někdo určitě šel po krku. Možná by mě ani nenechali vydýchat na břehu té řeky nebo mezi máky. Takže úplně krvelační nebudou. Asi ani nemusí být, je tu dost potravy, tak proč si jít po krku navzájem, hmm... Vzhlédl jsem zamyšleně k nedalekým kopcům v dálce. Kde by tady mohlo být dobré místo pro shromažďování více vlků? Pachy se křížily sem a tam, jako by tu všichni měli pěkně na pilno. Musel jsem najít někoho místního, a to rychle, abych se mohl tvářit, že už jsem taky místní. Cizákovi se špatně věří, ale moudrému místnímu? Pche, usmyslel jsem si a dral si cestičku vysokou trávou...

// Tajga přes Kierb

// Louka vlčích máků přes potok

Překročil jsem nějaký potok a zatím deštík z noci ustal a začalo se rozednívat. I tak jsem se cítil jako přežvýkaný kus masa. Odpadnul jsem někde na louce, vystřelila si ze mě vlčice a rozšlápnul mě... ani nevím, co to bylo. Možná bych měl být vděčný za to, že mě nechal žít, ale já si na vděk moc nepotrpěl.
Teď jsem se nacházel na nějaké louce. Oblaka se stále tvářila tak nějak, že se nerozhodla, jestli mě ještě jednou zmáčí nebo už ne. A já netušil, kam dál. Cestování bylo o hodně náročnější, když jste to místo neznali. Nová místa znamenala příliš rizik. Potřeboval jsem informace. A spojence. Cynthia mi možná pláchla, ale dala by se nejspíš za jednoho z nich považovat. Jeden ale nestačí. Začal jsem větřit, ale nebylo to moc platné, žádný čerství pach jsem nezachytil. A tak jsem se prostě rozešel přes louku tou nejdelší možnou cestou - nejspíš, podle toho, že mi trvalo sakra dlouho dostat se na její konec - a doufal, že dřív či později narazím na něco zajímavého.

// Travnatý oceán přes Esíčka

// Zlatavý les

Jak se ukázalo, zkolaboval jsem. Nebo vlastně nevím, co se přesně stalo, ale když jsem se probral a začal vnímat, byla noc a na mě zlehka dopadal déšť. Bylo docela chladno, žádné parné slunce mi nevypalovalo obrazce do kožichu, ale tohle tedy příjemné taky nebylo. Napadlo mě, že bych si měl najít úkryt, když tu jsem začal víc vnímat své okolí a... vyskočil jsem v panice na všechny čtyři, protože jsem si připadal na první pohled jak v krvavém moři. "Co to do pekla?!" utrousil jsem, jako by mě měl jediný dotyk vlčího máku otrávit. Trvalo mi, než si moje omámená hlava přebrala, že jí žádné nebezpečí nehrozí, takže jsem svaly zase uvolnil a unaveně se oklepal. Tiše jsem syknul, protože rána na stehnu mě stále pobolívala, třebaže už byla docela zahojená.
Stál jsem uprostřed louky a uvědomil si, že jsem tam, kde jsem začal. Sám, bez spojenců, v kraji o kterém stále nevím zdaleka tolik, co bych chtěl. Minimálně však tolik, že stálo za to se tu ještě chvíli zdržet. A určitě stálo za to si zjistit víc... z více zdrojů. Ještě to tak, aby mě třeba Cynthie tahala za čumák, kdybych se ptal jenom jí. Navíc byla moc chytrá. Tady v okolí přeci musí existovat někdo lehkomyslnější... a tak jsem se toho někoho vydal hledat.

// Střezodemka přes Ronherský potok

Lehce jsem stáhl uši dozadu, když Cynthia poznamenala, že za takové čáry se platí, řekněme, vyšší daň. Sjel jsem jí od špičky uší po paty pohledem, jakože asi tuším, jakou daň musela dát ona. Nějak se tomu ale dál nechtěla věnovat. A já taky ne. Kostisprška byla pro tentokrát to, kde jsem nastavil hranice. Očividně byla mocnější, než já, a já jí nechtěl dopřávat více prostoru, kde to mohla dokazovat.
Vzala do zaječích a ani nepočkala na mou reakci! Zaskřípal jsem tesáky, na oko, že se mě to dotklo, a vyrazil za ní. Ještě jsem měl tunu otázek! Ale najednou se mi začala točit hlava, tlapky se mi pletly do sebe a nebyl jsem si úplně jistý, jestli vlastně běžím stejným směrem, co ona. Běžel jsem ještě vůbec? No, volat za ní určitě nebudu, to by bylo pod mou úroveň...

// Louka vlčích máků

FM 1/5 (18 - přičítám za Zurri zpětně 5, nevěděla jsem, že se počítají za každý char zvlášť)

Vytrvale jsem opětoval palbu vlčice. Stal se z toho nejspíš tak trochu souboj o to, kdo z nás to prostě vydrží déle, i když jsem neplánoval to nijak z počátku prodlužovat. Říkám z počátku, protože teď jsem se zase odmítal vzdát. Za to Cynthia vypadala, že už toho má dost. Začínal jsem se těšit, že si budu moct přičíst alespoň jedno malé vítězství, ale netušil jsem, že se raduji předčasně.
Přestal jsem házet a pozoroval, co to vlčice vymýšlí. Vypadala hrozně dramaticky, ale co asi tak z téhle dálky zmůže? Napadlo mě, že mi magií podtrhne nohy nebo udělá díru pode mnou do země, ale místo toho jsem cítil, jak na mě něco dopadlo. A vedle mě taky. Zůstal jsem s otevřenou tlamou zírat, jak kolem doslova pršely kosti. Ani jsem se je nesnažil házet zpět, protože kam zpět? Do nebe? Tak vysoko jsem házet neuměl. "Co to... jak..." snažil jsem se tomu přijít na kloub, ale marně.
Kostisprška se přehnala tak rychle, jako přišla, takže jsem teď stál uprostřed něčeho, co vypadalo jako rozhrabaný králičí hřbitov. Ještě chvíli jsem si nevěřícně prohlížel tu spoušť, než jsem se konečně obrátil zpátky na vlčici a snažil se už netvářit tak strašně ohromeně. "Za prvé, fuj," oznámil jsem, jako by to na mě ve skutečnosti neudělalo dojem. "Za druhé, co musí mít vlk za známosti tam nahoře, aby mu seslali na povel takové počasí?" zeptal jsem a do jedné z kůstek lehce strčil tlapou.

FM 2/5 (12)

Položil jsem jakoby nic kosti za hranici rozdělující naše lesy a už stihl i poodejít kousek dál, když jsem cítil - a přísahám, že to bylo cítit - jak vzduch zhoustnul hněvem vlčice, když přišla na můj nevinný plán. Úspěch. Cynthia nabroušeně nakráčela ke kostem a začala mi je posílat zpátky. To tak! Doběhl jsem k těm, co dopadly zpět na mou půlku a začal je odhazovat znovu na tu její.
"Přeci si nebudu rozrývat vlastní mech, ne? Můžeš je zakopat u sebe, ta tvoje lepší půlka má na to určitě lepší podmínky," posmíval jsem se a vracel při tom úder, než mě jedna z kostí bacila do hlavy. "Hej!" ohradil jsem se tentokrát já. Zmateně jsem hledal, kam dopadla a pak zamžoural na vlčici, která ji kopla. Jen počkej. Od té chvíle jsem do kopanců dával větší sílu, aby kosti lítaly dál a nebylo tak snadné je hned poslat zase za mnou.

FM 2/5 (10)

Pobaveně jsem zachrčel. Teda, spíš jsem byl dopálený, ale to jsem rozhodně neplánoval na sobě nechat znát, protože by to Cynthiu až moc potěšilo a já ji rozhodně nemínil dělat radost. "Lepší jo? V čem lepší? Padá tam na tebe kvalitnější voda ze stromů?" utrousil jsem, protože mi to pomáhalo zachovat klid. Otočil jsem se ládoval zajíce.
Teď jsem ležel pod tím stromem a strašně důležitě, pomalu a labužnicky si vychutnával každé sousto až s nepřirozeně vysoko zdviženou hlavou. Prostě šlechta. Zatímco jsem žvýkal, nenápadně jsem očkem sklouzával na stranu, abych viděl na Cynthiu, co si tam dál jakoby nic seděla za tou svou rýhou.
Zajíce jsem měl spořádaného a nějak jsem nevěděl, co dál, protože s tímhle deštěm jsem nemohl jít prakticky nikam, ať jsem byl nabručený na vlčici sebevíc. Pak mě něco napadlo a já se sebral, vzal zaječí kosti do tlamy a poodešel k vyryté hranici, abych kosti hodil na její druhou stranu.

FM 3/5 (8)

// Pahorkatina

Šel jsem za Cynthiou, ale vlastně nešel, protože to byla přeci jen náhoda, že jsme šli stejným směrem. Tak to bylo, opravdu! Jenom náhodou jsem se proplétal v lese stejnou cestičkou, jako ona. Mimochodem, les byl pěkně na nic úkryt, protože tu pršelo úplně stejně, možná jen o maličko míň, ale to se nepočítalo, takže jsem jí to přeci jen možná mohl připsat k rádoby zásluhám, protože teď jsem o tom nemohl mrmlat, abych neshodil sám sebe.
Zastavil jsem se a koukal, co to ta vlčice vyvádí. Proč ryje do země? Hrabe si noru? Neví, jak se hrabe nora? Křivil jsem při té podívané čelo. Myslel jsem, že noru umí vyhrabat i malý vlče. Nakonec to ale nora asi nebyla, protože by byla fakt k ničemu. Cynthia si ale sedla na druhou stranu té rýhy jako nějaká královna. Mám jí říct, že takhle nora nevypadá? přemýšlel jsem, ale to už spustila.
Vykuleně jsem zamrkal. "He?" vylezlo ze mě. "Potřebuješ půlku lesa k tomu, aby ses ukryla před trochou vody?" zakřenil jsem se. "Fajn, buď si na své a já budu zas tady," pohodil jsem nonšalantně hlavou, jako bych byl nad věcí a odkráčel si k nejbližšímu stromu dojíst svého zajíce.