Gallirea - Příspěvky uživatele

2) Promluvit si alespoň se třemi vlky a zjistit, které je podle nich nestrašidelnější místo na Galli. 1/3

Moc jsem jí nevěřil to, že nepodpaluje náhodou kolemjdoucí v jednom kuse. Ale možná to byla pravda jen proto, že už tu trčela kdo ví jak dlouho a tady v těch chodbách moc příležitostí ke žhářství na cizím kožichu neměla. Ale nechal jsem to být, protože jsem se chtěl dostat ven. To světlo jsem potřeboval, jen ideálně dostatečně daleko od mé maličkosti.
Uklidnil jsem se úplně, když se tentokrát rozžhnulo před námi a já viděl pořádně okolí, které bylo prostě jeskyně, takže jsem moc nečekal. Jen ta vlčice mě překvapila. Byl jsem toho názoru, že duchové, kdyby vůbec nějací byli, budou průhlední, bílý, možná šedí. Tahle měla k duchovi fakt daleko, leda by chtěla strašit třeba v poušti. Uznával jsem, že duchové v poušti mohly mít jiná zbarvení.
"Nepovídej," odvětil jsem nepřítomně, protože jsem víc soustředil na cestu, jako by to mělo být co platné. Až když začala vyprávět něco o bezhlavém dědečkovi, získala si mou pozornost. Kdyby to nebylo tak absurdní, snad bych jí to i věřil. Její schopnost lhát byla obdivuhodná. "Pláž? To bych se snad přišel i podívat. Lesy, jeskyně, bažiny... ale pláž, na které straší, jsem ještě neviděl. Pošli bludičky, nebo čím to vy duchové komunikujete, až se usadíš, dojdu na návštěvu. Jako občerstvení můžeš urožnit nějakého kolemjdoucího nebožáka, to ti docela jde," navrhnul jsem se šibalským úšklebkem. "Ale jako duch znáš určitě všechna strašidelná místa široko daleko, tak který bys řekla, že je to ze všech úplně nejstrašidelnější? A proč nejít strašit tam?" napadlo mě a zjistil jsem, že mě docela láká takové místo navštívit. Zjistit, co přijde zdejším vlkům vlastně strašidelné, protože buďme upřímní, na duchy tu snad nikdo opravdu nevěřil...

// Zrcadlové hory

Salem - 1) Ztratit se v Zrcadlových jeskyních. 5/5

Odhalil jsem její lži. Snad. Možná. Ale kdyby fakt byla duch, jen fakt špatný duch, alespoň nebyla agresivní a nešla mi hned po krku, i když bych jí svými řečmi teď nejspíš urazil. Což se nestalo. Namísto toho se zatvářila, teda byla tma a já neměl tušení, jak se pořádně tváří, ale její hlas zněl, že jí je to všechno vlastně dost jedno.
"Chm," vyšlo ze mě něco, co vzdáleně připomínalo pobavený výsměch. "Z nudy jsem se rozhodl vlézt do téhle tmy a projít tady každou zpropadenou chodbu a uličku, protože co jiného se dá dělat v jeskyních," odpověděl jsem s klidem a zcela záměrně u toho použil její slova. Trochu nedůvěřivě jsem si prohlížel její tmavou siluetu, když tvrdila, že nám posvítí na cestu. Chce mi snad tvrdit, že umí taky světélkovat jako světluška nebo co? Měla by se rozhodnout, co teda jeE- škubl jsem s sebou stranou, když jsem vedle sebe ucítil silný žár. Že ho provádělo i světlo mi došlo až později. Vrazil jsem při tom výpadu do stěny chodby. "Dávej bacha!" zavrčel jsem a tlapou si uhladil srst, ze které se kouřilo, abych se ujistil, že fakt nehoří. Super, teď jsem smrděl krví a ještě spáleninou. Nevim, kdo z nás je větší strašidlo.
Protáhnul jsem se kolem vlčice strašidla a objevil se po jejím boku. Nebo spíš trochu za ní. "Můžeš svítit na cestu, ale jdeš první." Cítil jsem, že po tom incidentu mám celkem nárok na to diktovat pravidla hry. "Nemám tušení, která chodba vede ven, ale se světlem by hledání mohlo být snazší. I když nevím, proč chce zrovna Vaše vznešená strašidelnost najít východ, strašení nebohých zatoulaných duší už tě omrzelo?" neodpustil jsem si rýpnutí.

Salem - 1) Ztratit se v Zrcadlových jeskyních. 4/5

Bloudil jsem jeskyní dost dlouho, abych se chopil každé šance, že tu nebudu bloudit sám. Samota umí lézt jednomu na mozek. Když jsem však došel za zvukem, nikdo tu nebyl. Nebyl jsem strašpytel, neměl jsem strach, spíš pocit, že si ze mě někdo, nebo něco, tropí legraci. Nebo mě už šálí mé vlastní smysly? Asi se mi jen něco zdálo, pomyslel jsem si, připraven dál prozkoumávat spletené chodby jeskyně, ale už jsem se ani otočit nestačil, když přede mnou odnikud vyskočilo něco strašně uřvaného a šlo to po mě, tím jsem si byl jist.
Vysvětlíme si jednu věc. V nouzi zdrháte jen tehdy, když už jste otočení čelem k únikové cestě. To jsem já nebyl, ta věc se zjevila přímo přede mnou a mě nezbývalo, než leknutím zbrkle couvat, což jen způsobilo, že jsem po pár krocích zakopl a tvrdě dopadl na zadek. A tak jsem tam zůstal sedět a zírat na to, co se mě dost možná právě pokusí sežrat, nebo...?
Příšera do mě vrazila a já byl dost mimo, div jsem se úplně nesvalil, ale ustál jsem to. Ustál jsem to, protože jsem si dal dvě a dvě dohromady a taky spoléhal na to, že umím počítat. I když ne, že bych někdy nebezpečí dost nepokoušel, i kdyby se ukázalo, že jde o skutečné zjevení. "Vážně? Od kdy jsou duchové cítit jako vlci?" ohradil jsem se a vítězně se na rádoby příšeru zadíval. "A od kdy jsou duchové hmatatelní?" poukázal jsem chytrolínsky, a jako bych se ještě před chvílí nesnažil ve strachu pláchnout jsem vstal a na oplátku nevybíravě strčil do příšery já. Jestli v něčem ale měla pravdu, tak to bylo v tom, že teď tu nejspíš budeme strašit oba.

Salem - 1) Ztratit se v Zrcadlových jeskyních. 3/5

Seděl jsem uprostřed nekonečných jeskyní a rozjímal o cestě ven, která se zdála být neexistující, když jsem uslyšel zvuk, který rozhodně nepatřil do běžných hlasů jeskyně. Možná pro to, že jeskyně bývaly ve směs němé. Ohlédl jsem se do chodby, ze které se ke mne ona rána donesla. I když jsem si nebyl jistý, jestli to byl zrovna zvuk dopadu. Padající kamení zní jinak, takže si alespoň můžu být jistý, že mi to tu nespadne na hlavu, zavrhnul jsem momentálně největší nebezpečí, které mi tu hrozilo a rozhodl se tak vyrazit za zvukem. Pomalu, klidně, jako bych vůbec neměl na spěch a vlastnil všechen čas světa.
Postupně se ke mě dostal i vlčí pach, který tu předtím nebyl, a doplnilo i žalostné volání o pomoc. Zpozorněl jsem, o tom žádná, ale nebyl jsem zrovna rytíř v lesklé zbroji, abych se vrhnul bezhlavě do záchrany. Udržel jsem si tempo, možná jsem jen malinko zrychlil do klusu, ale to spíš ze zvědavosti. Zpomalil jsem až, když jsem byl na místě, kde jsem si myslel, že by měl původce toho hlasu být. Všechno tomu napovídalo, včetně pachu, který tu byl nejintenzivnější. Ale to bylo také to jediné, co jsem tu našel. Vlčí pach a prázdnou chodbu, do které jsem se nespokojeně zamračil. "Haló?" zazněl konečně můj mohutnější hlas do ticha. "Je tu někdo?"

Salem - 1) Ztratit se v Zrcadlových jeskyních. 2/5

Vrátit se přeci můžu vždy... no, to jsem si myslel. Ale jak se ukázalo, nebylo to tak snadné. Chodba a chodbičky se dál dělily a proplétaly a než jsem se nadál, neměl jsem tušení, kde jsem zahnul vlevo a kde vpravo. Docela to vysvětlovalo, proč v té hloubce vlčí pachy vymizeli. Nikdo místní asi nebyl tak bláhový, aby se vrhal do neprobádaných chodeb tohoto labyrintu. No, až z něj vylezu - jestli - budu mít alespoň jednu pravdivou historku.
Přestalo mě bavit kroužit sem a tam zvláště pro to, že jsem měl pocit, že skutečně chodím v kruhu. Potřeboval jsem se uklidnit a rozmyslet další kroky. Takže jsem si prostě na nějakém dalším rozcestí čupnul na zadek a zamyšleně se zavřenýma očima seděl s čumákem obráceným ke stropu, zatímco mi hlavu stále zdobil věnec z listí a větví slepený zaschlou krví. Absolutně jsem zapomněl, že jsem si ho nesundal. Seděl jsem tam a v tichosti rozjímal, kam mám sakra jít dál, zatímco jsem na venek musel vypadat jako ta nejpodivnější socha, na kterou můžete uprostřed takového jeskynního komplexu narazit.

Salem - 1) Ztratit se v Zrcadlových jeskyních. 1/5

// Východní hvozd přes hory

Nechal jsem se vést, kam mě nohy nesly. Stále jsem měl co objevovat, takže jsem se nesnažil jít nijak cíleně. I když můj plán najít místo na zimu zůstával neměnný. Z lesa jsem vyšel do hor, kamenitých a klikatých, až jsem stanul nějakým nedopatřením u vstupu do jeskyně. Příhodné, že kdybych prošel jen o kousek vedle, vlastně bych si ho asi ani nevšimnul. Můj zvědavý čenich nečekal a vlezl dovnitř.
K mému překvapení se tu ve vzduchu mísilo mnoho vlčích pachů, takže to až tak tajné místo být nemohlo. Nebo měli jen všichni asi tak stejnou kliku, jako já. Opatrně jsem vcházel, zatímco od vstupu sem ještě doléhalo dost světla. Pozorně jsem pachy probíral, jen abych se ujistil, že mezi nimi není, já nevím, třeba medvěd. To bych si asi rychle mohl škrtnout další život. Nic. Z čerstvých pachů jsem tu byl je já. Tedy já a zápach vší té zaschlé krve, kterou jsem sice ze sebe očistil, jak jen to šlo, ale srst jsem měl stále flekatou a vůně mé také ještě pronásledovala. Ta kovová vůně...
Jeskyně, jak se ukázalo, nekončila. Vlastně vzadu pokračovala tunelem a protože jsem nevyčmuchal žádné nebezpečí, rozhodl jsem se, že mi nemůže přeci nic hrozit, když se podívat trochu hlouběji. Vrátit se přeci můžu vždy.

Salem - 4) Vyhrabat staré kosti a postavit z nich pomníček.

// Narvinij přes řeku

S plným břichem jsem se rozešel dál svou cestou. Která cesta to byla jsem stále pořádně nevěděl. Kam mířím, kým jsem... potřeboval jsem být někým novým. Mé staré já přeci jen vyhnali, takže mé nové já se muselo poučit z jeho chyb. Ale teď... teď jsem si potřeboval odpočinout. Doplnil jsem si žaludek, ale síly stále ne. Jen jsem nechtěl polehávat hned vedle místa, kde jsme lovili. Ještě by se tam ten krvavý vlk mohl vrátit a já byl vlastně celkem rád, že odešel. Potřeboval jsem se víc vzpamatovat, než začnu naplno s takovými pošuky jednat.
Teď jsem odpočíval pod nějakým stromem v jiném lese za řekou. Dlouze jsem zívnul a protáhnul se, zatímco jsem vymýšlel, jak dál. Mohl jsem tu bezcílně bloudit, ale co z toho. Potřeboval jsem kontakty, možná místo na přečkání zimy. Místní kraj určitě obývaly nějaké smečky, do kterých by se dalo dostat. Jak jsem tak přemýšlel, z nudy jsem hrabal tlapou v listí a zemi, až jsem nahrábnul něco tvrdého. "Hm?" podivil jsem se, nebyl to kámen. A pak jsem to vyhrabal.
Byly to kosti. Vypadalo to na nějaké středně velké zvíře, něco jako horská koza. Vlastně jsem netušil, proč jsem je vyhrabal, ale teď, když tu přede mnou ležely... začal jsem je skládat na sebe, až z toho vznikla řekněme hezká organizovaná hromádka kostí, namísto jedné neorganizované kupy. Prohlížel jsem si své dílo a v hlavě mi stále běželo, že tohle jsem mohl být já. Nějaká hromádka kostí kdesi v lese, kdybych tenkrát neměl sakra kliku a nepodařilo se mi utéct. Někdo by mohl říct, že mi přeskočilo, protože jsem si právě postavil pomník sám pro sebe z kostí nějakého nebohého zvířete, co se stalo kořistí osudu. "Všichni jsme kořistí osudu," napadlo mě a ku podivu jsem se tomu jako správný šílenec pousmál. Protože žádná kořist se nevzdává bez boje. Odešel jsem a nechal jsem stát pomník z kostí na místě pro každého, kdo půjde kolem. Byl to pomník mého starého já, který měl světu připomínat, že nejenom kočka může mít devět životů...

// Zrcadlové jeskyně přes Zrcadlové hory

Když si myslíte, že prakticky zkolabovat před cizincem je to nejhorší, co se vašemu image může stát, ještě nevíte, o kolik horší to může být. Protože třeba si toho ten vlk všimne, ale nebude vás litovat ani se o vás obávat, ne, on si lehne do té kaluže krve vedle vás a dobrovolně se v ní vymáchá. Mlčky jsem to sledoval a nenacházel slov. Mně na tom nic moc skvělého nepřišlo, skvrny budu z kožichu dostávat týdny, ale o tom jsem pomlčel, protože se na mě Merle prazvláštně podíval. A pak řekl, že mi něco chybí. Bál jsem se hádat, co tím myslí, ale naštěstí šel opodál a něco tam patlal. Bude mi stačit, když tohle přežiju, opakoval jsem si, zatímco jsem byl tak trochu nechán napospas osudu v tlapách tohohle... trochu šíleného vlka, který byl nyní od krve víc, než já.
Na hlavě mi přistál věnec. Z krve, listí, větví a dalšího bordelu. Zíral jsem na vlka, jako by spadl z jedle, ale on si toho zjevně nevšímal nebo mu to bylo jedno. "Mega dobře?" zopakoval jsem nejistě a koukal spíš do prázdna, než na Merleho. Mega dobrý vzhled jsem si představoval trochu jinak, i když jsem neměl tušení, jak teď musím vypadat. "Pán podzimu? Spíš král všech nemrtvých," opravil jsem ho a stále mu však hrajíc do noty jsem vstal s korunou pořád na hlavě.
Nejedl jsem, zatímco on ano, ale toho si nejspíš nevšiml. Pak se sebral a odešel. Podivín. "Jistě. Věřím, že tvou přítomnost nepřehlédnu," rozloučil jsem se s ním upřímně a nechal ho jít. Až pak jsem se také pustil plně do jídla, když jsem neměl pocit, že si musím hlídat záda. Měl jsem z něj takový nepříjemný pocit. Z toho vlka táhla smrt, ale to bylo nejspíš tím pachem krve, který na něm byl ještě silnější, než na mě.

// Východní hvozd přes řeku

Salem - 8. Vyválet se v krvi.

Svět kolem mě se začínal nějak rozostřovat. Měl jsem sice výdrž, ale ne když šlo o takové náhlé výkony. Snažil jsem se držet v šachu srnu a zároveň pohledem najít, odkud vyrazí Merle. K tomu všemu jsem záměrně potlačoval v hlavě tichý hlásek, který ho prosil, aby už se přestal drbat za uchem a zaútočil.
Zrovna, když už jsem cítil, že mě poslední síly opouštějí a nevydržím déle se srnou držet krok, vlk se objevil. Konečně. Dovolil jsem si tak trochu zvolnit a neodpadnout úplně uprostřed toho frmolu. Další kopanec jsem nepotřeboval. Naopak jsem se ale případně oháněl po zmatených jedincích, kteří ještě utíkali kolem, aby se Merlemu nepletli do práce. Skolit a ukončit naši kořist teď bylo už jen na něm.
Dusot kopyt se tišil a mizel v hlubinách lesa, když jsem uviděl, jak se vlk sklání nad bezvládným tělem vysoké. V duchu jsem obdivně zamručel, protože skolit sám třeba i menší kousek není žádná brnkačka, takže v něm přeci jen něco bude. Pomalým krokem jsem došel k těm dvěma. K mrtvému a živému. Z čumáku mi stékal proužek krve, nejspíš od toho kopance na začátku, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Očima jsem neskrývaně hodnotil situaci. "To nebylo zlé," prohlásil jsem, což by se od cizinců nejspíš dalo chápat jako kompliment. "Vidím, že čas neztrácíš," poznamenal jsem s odlehčeným hlasem, když Merle už polykal první sousto. Neplánoval jsem tu teď podporovat nějaké nepřátelství, naopak jsem vzhledem k vlkovo prokázaným schopnostem usoudil, že by mohlo jít o výhodné spojenectví. Nebo bychom se už nikdy nemuseli potkat, ale vykládat osud jsem ještě neuměl, takže jsem byl raději připraven na všechno. "Tak tedy bon apetit."
Otočil jsem se k úlovku a když jsem se sehnul, abych se také pustil do jídla, najednou se pode mnou podlomily nohy a já se svezl na zem. Ani jsem nestihl zareagovat a ležel jsem, jen jsem se rychle snažil zbavit toho překvapeného výrazu, co se mi musel usadit ve tváři. Bylo to divné, byl jsem unavený, ale že až takhle? Až když jsem si začal více všímat okolí, uvědomil jsem si, do čeho jsem si lehnul. Pode mnou se totiž zatím stihla vytvořit louže krve z uloveného zvířete. Nevzrušovalo mě to na tolik, abych se musel zase zvedat. Stejně jsem měl podezření, že kdybych prudce vyskočil, stejně prudce bych zase dopadnul. Takže jsem se v krve jen překulil do trochu pohodlnější pozice a tlapkami skoro až začvachtal, když jsem jednu zvedl, abych si prohlédl, jak se mi krev drží na mé jinak čisté světlé srsti. Vždy jsem to považoval za nevýhodu šedých kožíšků, jak snadno se na nich všechna špína uchytí a jak obtížně se dostává dolů. Dokázal jsem si představit, že s touhle krví teď nějakou dobu budu cestovat, než úplně zmizí. Kdo ví, třeba díky tomu budu budit větší respekt nebo mi to poslouží pro nějakou srdceryvnou historku, když bude třeba. Takových možností...
Teď přede mnou ale leželo jídlo, zatímco já si tu dopřával krvavou koupel. A také jsem nepotřeboval, abych se tu před Merlem válel déle, než je třeba. V leže se jedlo obzvláště špatně, ale postavit se jsem si úplně netroufal - jeden pád už si na sebe dokázal strhnout pozornosti až až - takže jsem se jen zlehka vytáhnul na přední, abych se posadil a našel tak dostatečný kompromis. Srnčí krev mi zkapávala z chlupů na hrudi, zatímco jsem konečně zabořil tesáky do masa a bez jakéhokoliv komentáře k celé té čvachtavé situaci jsem se přidal k hodování.

Salem - 6. Vyzkoušet si na někom svou vrozenou magii.

Merle myslel, že to zvládne. Nekomentoval jsem to, trochu jsem ho podezíral, že mu hlad zatemňuje schopnost přemýšlet. No, však brzy uvidíme. Na myšlení jsme tu přeci jen ještě měli mě a já si věřil dost, abych nás z toho případně vytáhnul. Nebo alespoň sám sebe.
Blížili jsme se po pachu ke stádu a hle, už bylo na dohled. Přikrčil jsem se, věděl jsem, že můj šedivý kožich je v těchto podmínkách trochu nápadnější, než ten Merleho hnědý. Prohlížel jsem si stádo, když na mě vlk houknul a tlapou kamsi ukázal. Nechal jsem si jeho plán projít hlavou, než jsem souhlasně přikývnul. Kdyby se něco pokazilo, mohli bychom z toho takhle dokonce vyváznout celý. "Fajn, dám ti trochu času, aby ses dostal blíž a vyrazím," předal jsem poslední instrukce, než jsem se tichým krokem odplížil podél stáda na výhodnou pozici.
Během plížení jsem nespouštěl oči z kořisti, ale také jsem vnímal vítr a jeho směr jsem otáčel tak, aby o nás srnám neřekl dřív, než bylo potřeba. Magie byla výhodou nad podřadnými druhy, kterou nám příroda darovala, a já ji hodlal využít. Když jsem se dostal na své stanoviště, ještě chvíli jsem vyčkal, aby měl dost času i Merle. Ale protože jsem ho už neviděl, nemohl jsem vyhlížet žádný signál. Takže tři, dva, jedna...
Vyrazil jsem ze svého úkrytu a stádo se rázem dalo na úprk. Trochu nebezpečně jsem se zamotal pod kopyta ostatním srnám, když jsem se snažil neztratit tu, kterou jsme vybrali. Dostal jsem kopanec do čumáku, naštěstí jen letmý, od nějakého kopytníka, co proletěl kolem, a ztratil tak drahocenný čas. Naše srna naštěstí v tom chaosu také neměla moc směrů, kterými utíkat. A tak se mi ji podařilo jen díky šťastné náhodě nadběhnout, ale síly mi rychle docházely. Blížili jsme se k místu, kde na ni měl Merle skočit a já si v tu chvíli uvědomil, že doufám, že se na mě nevybodnul a nesměje se někde za stromem, jak si tu rozháním srnky po lese, to bych mu nedaroval!

"Merle," zopakoval jsem bez emocí jeho jméno a mírně při tom kývnul hlavou. Ze slušnosti, jako bych ho znovu zdravil, přestože už jsme spolu nějakou dobu vedli řeč. Nechtěl jsem ho vést za tlapičku, ale on si o to doslova říkal, čímž mi záměr lehce komplikoval. Nebo také ne, rozhodovat jsem přeci jen uměl. Takže jsem si pořádně prohlédl jeho a pak se zahleděl do okolí, jak jsem přemýšlel.
Nebyl jsem lovec, ale byl jsem stratég. Uměl jsem ostatním radit a říkat, co mají dělat, zatímco jsem vše pozoroval stranou. Takže zajíc by byla jistota, ale vysoká? "Pokud máš dost síly, abys ji skolil, můžeme jít po srně. Naženu ji, ale stáhnout ji nejspíš nedokážu," přiznal jsem pro jednou upřímně a na rovinu. "Tímhle směrem by mělo být stádo, tak si ho prohlídnem," navrhl jsem a dal mu tak čas na odpověď, zatímco jsem vyrazil po pachu vysoké.

1) Ztratit se v Zrcadlových jeskyních. (5 postů) (3 body)✔
2) Promluvit si alespoň se třemi vlky a zjistit, které je podle nich nestrašidelnější místo na Galli.(4 body)✔
3) Dozvědět se o existenci nevrozených magií (kterákoliv, která není od Života).(1 bod)✔
4) Vyhrabat staré kosti a postavit z nich pomníček.(2 body)✔

// Jezevčí hájek

Šel jsem dál a nenechal se vlkovou dojemnou odpovědí vykolejit. A chtějí oni vědět o tobě? napadlo mě, ale vlk byl sakra sentimentální a já nechtěl rozhýřit nějakou hlubokou diskuzi o tom, jak má kolem sebe milující famílii, co ho hledá stejně, jako on jeho. Stejně tě ve finále všichni zradí. Je jedno, jakým přínosem jsi, připomínal jsem si alespoň v hlavě. "Hm, šťastlivci," prohodil jsem jen na venek nezaujatě.
Tlapkal jsem si to dál. Déšť ustal, takže zbývalo najít vhodné místo k tomu lovu, co jsem slíbil. A když přišla řeč na lov... Vlk to prý zvládne. Nu, o tom se také brzy přesvědčím. Jestli už s tím nějakou dobu žije, tak jakou dobu vlastně? Zastavil jsem se jen tak tak, když jsem se chystal zeptat, protože už jsem se ptal až moc. Ještě dostane dojem, že se o něj zajímám nebo tak něco. V horším případě budu cílem lovu já.
Vedl jsem nás lesem a ve vzduchu cítil krev. Hodně silný odér a nebylo to jen pro to, že jsem měl čenich nadmíru citlivý. Lovil tu ještě někdo? Nezmiňoval jsem to, ale záměrně jsem nás odklonil směrem pryč od původu té železité vůně. Netoužil jsem se do něčeho zaplést. "Tady bychom mohli něco uhnat," navrhl jsem a nechal vlka, ať vybere co, aby neměl pocit, že ho moc vodím za tlapičku. "Mimochodem," ozval jsem se ještě a otočil se, abych k vlkovi stál čelem. "Finnian zvaný Finnick," představil jsem se se zdviženou tlapou ukazujíc na svou maličkost a tichým očekáváním, že se představí i on.

// Tajga přes řeku

Nechtěl jsem se dohadovat o jeho zjevu. Proč tak vypadá mě vlastně vůbec nezajímalo, zatím. Měl jsem hlavu plnou jiných, důležitějších otázek. Teď jsem poslouchal, jak vymýšlel, co udělá se zběhlíky, až je najde. Přišlo mi zvláštní, že nad tím ještě nepřemýšlel, asi horká hlava. Jednal rychleji, než stíhal mozek myslet. To by vysvětlovalo ostatně i ten lov...
"Vynakládáš docela dost energie na to, abys někoho jen viděl," neodpustil jsem si konstatovat, protože mi to přišlo padlé na hlavu. Nedovedl jsem si představit, že bych já vážil takovou cestu... odkudkoliv, abych se jen podíval, jestli je někdo v pořádku zvlášť, když ten někdo byl tím, kdo se rozhodl odejít, ne já. Nebo že by tohle někdo udělal kvůli mně. Nesmysl.
Zatím se mi nepodařilo nic najít, kam bychom se před deštěm a bouřkou schovali, ale šli jsme teprve chvíli, takže jsem se z toho ještě mohl zdárně vykecat, kdyby se vlk rozhodl ptát. Počasí se ale také začínalo umoudřovat. Bohové byli na mé straně. A vlk mi byl dost vydán na milost, co jsem tak pochopil. Vidím to tak napůl. "Jak dobře vlastně dokážeš lovit s tím svým napůl viděním?" zeptal jsem se narovinu. Napadlo mě, jestli mě nechce jenom využít, abych oddřel všechnu práci a on si mohl nacpat pupek.

// Narvinijský les

"A padlo ti to do oka zrovna tady?" nadhodil jsem, když se zmiňoval, že by se někdo zdržel. A pak jsem pokrčil rameny asi tak, jak vlk rameny může krčit. "No, proč ne, umí to tu být fakt pěkné," zašvitořil jsem, "ale někdy taky pěkně šílené," dodal jsem záhadně něco, co mělo znít jako... varování? "Ale ty už asi budeš mít se šílenostmi vlastní zkušenosti," sjel jsem ho viditelně od uší po tlapky pohledem.
"Realista," pokýval jsem uznale hlavou, takže to vypadalo jako kompliment. "Co plánuješ s těmi pár jedinci, až je najdeš? Přemluvit je, aby se vrátili?" Konečně otázka, co mě reálně zajímala. Co se tak dělá v jiných smečkách s uprchlíky? Přeci jsem taky jedním byl, ale mě nikdo nevyhledal, aby mě dovlekl zpátky. To ovšem neznamená, že mě to někdy v budoucnu nepotká, čím víc informací budu mít, tím lépe.
Brusinku si vlk vzal a já pak pustil keř, který jsem držel tlapou. Nabídl mi, abych se přidal k jeho lovu, což nebyl důvod, proč jsem na něj koukal, jako by spadl z višně. Kolem nás fučel vítr, nad hlavami poskakovaly blesky, a déšť, který byl ze začátku jen jemné mrholení, začínal houstnout. "Rád žiješ nebezpečně, co?" Po čumáku se mi rozlil úšklebek. "Povím ti, co. Znám lepší podmínky na lov, jakože, jakékoliv jiné prakticky," oklepal jsem se, abych ze sebe dostal přebytečnou vodu a dal svým slovům váhu. "Takže teď najdeme místo, kde se schováme, přežijeme tenhle armagedon a pak se k tobě klidně na nějaký lov přidám, zní dobře?" pobídl jsem vlka a zvolil směr, kterým jsem se svižným krokem vydal, než bouřka ještě zesílí. Měl jsem tušení, kam jdu a jestli je tím směrem úkryt? Vůbec. Ale moje rozhodná chůze nic neprozrazovala a podporovala mou image místňáka.

// Jezevčí hájek přes Kierb