Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Můj troufalejší tah přilehnout si k Ismě se nakonec nezvrtnul v katastrofu, takže jsem si to rozhodl pomyslně přičíst jako body k dobru. K jejímu tichému komentáři jsem nic neříkal a nechal tak ticho, aby se rozprostřelo mezi námi a mluvilo za mě. Nebo za mě spíš drželo tajemnější, důstojnější atmosféru. Koukal jsem před sebe a než jsem se nadál, prostor zaplnil zvuk tichého oddychování vedle mě, jak Isma usnula. Musela být vyčerpaná. Popravdě, nebyl jsem na tom o moc lépe, ale to jsem přeci nemohl přiznat. Ale teď? Teď jsem si mohl oddychnout a povolit svou ostražitost. Neměl jsem v plánu spát, to ne, ale moje tělo si toto právo nárokovalo a tak brzy v úkrytu pod borovicí už bylo slyšet dvojí pravidelné znavené pochrupování.

Sluníčko svítilo, sníh byl ta tam, Isma dospávala pod borovicí a já seděl opodál a čekal. Mohl jsem se prostě sebrat a odejít, ale byl bych hlupák, kdybych nevyužil její nabídky. Isma byla momentálně v tomhle kraji moje největší jistota a doufal jsem, že brzy budu moci do této kategorie zařadit i její smečku. Hodilo by se mi mít tady nějaké bezpečné místo při prozkoumávání. Nebavilo mě si neustále hlídat, jestli mi někdo nejde po krku - ostatně ale, to byl dost možná ten důvod, proč jsem tu vůbec skončil.
Zatřepal jsem hlavou, abych zamezil rozvinutí těchto myšlenek a raději jsem vstal a došel k vlčici. Sehnul jsem se k ní a šťouchnul do ní čumákem. "Ismo?" hlesl jsem tázavým tónem, protože jsem si nebyl jistý jejím stavem, když spala tak dlouho. Ale stále dýchala, tak snad byla v pořádku. "Prober se, je čas vstát," vyzval jsem ji a znovu se narovnal, abych jí dal prostor se probrat. "Myslím, že teď už je cestování zase bezpečné," prohodil jsem s letmým úšklebkem, protože kolem nás místo sněhové kalamity už panovalo jaro v plném rozpuku.

Plán držet se Ismy se ukázal být jako ten správný. Navrhla dál pokračovat k tomu lesu přeplněného mechem - i když teď přetékal leda tak sněhem jako všechny ostatní - a dokonce bych se tam mohl dostat k něčemu k snědku. "To by od vás bylo velice milé." Snažil jsem se netvářit, jak moc to přijde vhod, ale můj žaludek jako by měl vlastní pár uší při zmínce o jídle dal o sobě okamžitě vědět. Rozhodl jsem se to mlčky přejít a jen jsem se převalil na bok, jako bych mu domlouval, ať si poznámky nechává pro sebe.
"Kořeny některých stromů občas zapomínají, že mají růst pod zemí. A tak, když rostou nahoře, vytváří dobré závětří. V zimě to způsobí, že se u nich navanou závěje sněhu a vytvoří takovouto... nesněžnou bublinu. A díky tomu jsme teď tady. V bublině," vysvětlil jsem a tvářil se u toho chytře, jak jsem si na něco takového sám přišel. Nepřišel, je to moudro někoho z dávných let, ale přeci nebudu Ismu zatěžovat detaily. Ta se mimochodem viditelně třásla. Mně byla taky zima, ale s vypětím všech mentálních sil se mi to dařilo skrývat celkem na výbornou. Přesto jsem vstal - jak jen v takovém skromném úkrytu někdo vstát může - a lehnul si vedle ní. Takhle nám oběma bude větší teplo, ne? Věděl jsem, že Isma není žádná naivní slečinka, co jsem jich za život potkal, takže mi za tohle drobné gesto hned nepadne kolem krku. Spíš jsem riskoval, že si za to vysloužím hryzanec do zadnice, protože to byl ten druhý typ vlčic, ale to riziko jsem se rozhodl podstoupit.

Svalil jsem se do díry. Řekl bych, že jsem dopadl tvrdě, ale že se se mnou prolomil slušný polštář sněhu, měl jsem přistání docela měkké. Přesto jsem heknul, když jsem se zvedla na nohy. Bylo jedno, že to byl můj plán, pořád mě ten pád trochu překvapil.
Snažil jsem se zorientovat v díře, kde jsem skončil a pak se spokojeně ušklíbnul. Našel jsem, co jsem hledal. Úkryt mezi kořeny stromů borovic, kde stěny a strop tvořený navátým sněhem zabraňovaly dalším nepříjemným vlivům zimních živlů. Bylo až s podivem, o kolik se kolem vás oteplí vzduch, když prostě nefouká.
Otočil jsem se k otvoru, kterým jsem sem propadl a který nebyl tak daleko, jak se mohlo zprvu zdát. "Naprosto," odpověděl jsem ustaranému křiku vlčice nonšalantně, jako by se mně přeci nic stát ani nemohlo. "Pojď dovnitř, je to bezpečný," ujistil jsem ji, protože to nejhorší - a totiž vytvořit vůbec vchod - už jsem zařídil. "Můžeme tu přečkat to nejhorší a pak..." jsem zbytek věty spolknul, protože co mělo být vlastně pak? Jaké jsem měl plány? Protože "přežít" rozhodně někomu s mými ambicemi nebylo dost. Možná stálo za to se ještě nějakou dobu držet Ismy, minimálně do doby, než se svět venku trochu umoudří.

// hlásím se a do večera dám vědět, jestli za Finnicka nebo Ciela ok, bylo rozhodnuto, že půjde Cielo

lot 2/5

// Ohnivé jezero

Drali jsme se sněhem tedy oba a v jednu chvíli se mi zdálo, že mi v něm není taková zima, i když se vítr neúnavně hlásil o slovo. Záhy jsem se dozvěděl, proč tomu tak je a zamžoural na Ismu. "Je to lepší," houknul jsem, "ale měla by sis šetřit síly," dodal jsem... starostlivě? Asi by se to tak dalo vyložit.
Nemuseli jsme dlouho bloudit v bílé tmě, než jsme došli k lesíku plného borovic. Vzhlédl jsem k jejich korunám, jako bych snad tak vysoko přes sníh dohlédl. Větve borovic neposkytovaly nejlepší úkryt, ale hledali-li bychom třeba trochu níž...
Přeci jen jsem nás zavedl mezi ne. Kmeny krotili nárazovost větru a já se mezi stromy ohlížel, jako bych něco hledal. A našel. "Tady," upozornil jsem Ismu, kdyby si nevšimla, že jsem zahnul a odběhnul k jednomu z vyšších stromů, který měl kolem sebe naváté sněhové jazyky. Vlezl jsem na ně a chvíli nic nedělal, jen si je prohlížel, jak mi leží pod tlapami... a pak jsem se vzepjal zvolna na zadní a předníma začal do sněhu dupat. Raz. Dva. Tři-
Sníh se propadl a já zmizel v díře s ním.

"Tys čekala na mě?" zamrkal jsem na ni zaskočeně. Hrál jsem si na ublíženého, záměrně hodně na oko, ale tohle jsem nečekal. "Hah, a já oběhnul světa kraj, protože jsem myslel, že jsi mě tu nechala. Páni, to ti pak budu muset nějak vynahradit, že jsem ti tak ukřivdil, ale-" nedokončil jsem, protože mi vítr přehnal hromadu sněhu přes čumák a já na chvíli musel zavřít i ten, i oči, i všechno. "- nejdřív ten úkryt."
Vyslechnul jsem si naše možnost, přesněji řečeno ty, které jsem přes ten kvílející vítr zachytil. Všechno to ale nakonec začínalo a končilo na tom, že vůbec víme, kde je v tomhle bílém chaosu nahoře a kde dole. "Nevím jak ty-" zakřičel jsem, "ale já v tomhle počasí nevidím ani to jezero, a to jsem si docela jistý, že tu někde je. Nejlepší bude prostě jít a někam dojít. Někde nějaký úkryt být musí." Dokončil jsem předání zprávy a začal si drát cestu bouří někam... ani jsem nevěděl kam. Ale pravidelně jsem se otáčel, jestli se Isma neztratila a jde za mnou. V jednu chvíli jsem na ni kývnul a máchnul oháňkou, ať se chytí, aby se neztratila. Chápal jsem, že přehlédnout můj bílý kožich v bílém... všem, bylo víc než snadné.

// Borovicová školka

No tak jdeme na to... xD

Finnick (komplet)
1. - 5 perel
2. - lektvar Mírumilovnosti
3. - vymaxování 1 magie - vzduch
4. - 25 drahokamů
5. - 10 perel
6. - lektvar Nedotknutelnosti
7. - 5 křišťálů
8. - 2 hvězdy do vyjímečné magie pod 5. lvl (nemá => 100 květin + 100 drahokamů)
9. - 30 oblázků
10. - 2 bonusy štěstí
11. - 10 křišťálů
12. - magie od Života bez hvězd - myšlenky
13. - 30 mušlí
14. - 50 oblázků
15. - vymaxování 1 vlastnosti - vytrvalost
16. - 25 kytiček
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie - neviditelnost
19. - 2 teleportační lístky
20. - 50 kytiček
21. - magie od Smrti bez hvězd - neviditelnost
22. - 50 drahokamů
23. - 2 hvězdičky do vlastností - taktika lovu
24. - 25% sleva na speciální magii
+ 75% slevu k jakémukoliv bohu

Zurri
1. - 5 perel
3. - vymaxování 1 magie - země
5. - 10 perel
7. - 5 křišťálů
8. - 2 hvězdy do výjimečné magie pod 5. lvl - zimní
11. - 10 křišťálů
14. - 50 oblázků
15. - vymaxování 1 vlastnosti - rychlost
16. - 25 kytiček
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie - emoce
20. - 50 kytiček
22. - 50 drahokamů
23. - 2 hvězdičky do vlastností - síla

Kaya
1. - 5 perel
3. - vymaxování 1 magie - iluze
4. - 25 drahokamů
5. - 10 perel
7. - 5 křišťálů
11. - 10 křišťálů
12. - magie od Života bez hvězd - iluze
16. - 25 kytiček
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie - bolest
20. - 50 kytiček
22. - 50 drahokamů
24. - 25% sleva na speciální magii

Cielo
3. - vymaxování 1 magie - myšlenky
12. - magie od Života bez hvězd - předměty
21. - magie od Smrti bez hvězd - bolest
22. - 50 drahokamů

Kessel
3. - vymaxování 1 magie - počasí
18. - 2 hvězdičky do magie - loutkař
22. - 50 drahokamů

Nickolas
20. - 50 kytiček
22. - 50 drahokamů

Přidáno.

A pár slov na závěř...
Za prvé, můžete mi vysvětlit, jak dokážete ten kalendář vyhodnocovat a ještě tak nabombeně plnit? Klobouček, opravdu xD

Postřehy z průběhu:
Také jsem si některé úkoly vyložila po svém (třeba ten jih, ano), ale neviděla bych to jako problém, naopak cením, když to bylo i tak uznáno jako vlastní originální pojetí. Mně se zrovna tenhle úkol líbil, že to není specifikováno místem a tak mi to přišlo nápadité. xD

Chápu, že na Vánoce chceme být hodní a štědří, a letošní kalendář byl hodně hodný a štědrý, ale měla bych dvě věci, které mi v průběhu nesedly:
- Počasí se uprostřed prvního týdne upravilo, aby bylo plnění snazší. I když už sněžilo. Na horách. Stačilo se s vlkem posunout na nějaký kopec a mohli jste si vesele plnit sněhové úkoly a neprat se s počasím. Byly roky, kdy nesněžilo skoro celý prosinec nikde - na co tím narážím je, že kalendář má opravdu štědré odměny a dostanete ji prakticky za nic. Za post. Chtít, aby ten post byl alespoň na správném území/ve správném počasí/ve správnou denní dobu mi přijde jako maličkost už za to, že na něj můžete získat úplně novou magii a v druhém si ji prakticky bez námahy vymaxovat. A stejně jako se noc taky neprodlouží na víc dní jen pro to, aby se lépe stíhaly noční úkoly, proč hýbat s už tak dost benevolentním počasím?
- Plnění herních úkolů i v neherních oblastech (jezero, les). Nepočítám v souvislosti s úkolem v rozcestníku, ale jinak jsem toho názoru, že herní akce/úkoly mají primárně rozvíjet hlavní herní dějovou linku, jezero a les jsou skvělý vynález pro krácení času, když trčíte někde v hlavní hře, ale stejně jako v rozcestníku nezaložíte smečku bych tam netahala herní akce.

Poslední věc, které nejsem úplně fanoušek, je dvojnásobná odměna za některé úkoly - konkrétně úkol s dárečkem, za který už dostanu (bohatou) odměnu z kalendáře a proto to dělám. Bonus je, že tím můžu někomu udělat radost. Jasně, těch pár mušlí/oblázků za to je vlastně nic, ale osobně mi nesedí ten princip. Jako by tenhle úkol nikdo neudělal, kdyby tam ta extra odměna nebyla...

Ale otočme list na pozitivnější stránku!
Ještě jednou klobouček dolů za to, jak jste to zvládli a stíhali!
Hodně si cením toho výběru úkolů, kdy jsme v takovém množství mohli vesele vynechávat ty, co nám neseděly/nehodily se/nestíhaly jsme. xD
Hrozně moc miluju hlavičky vlků v okýnkách kalendáře. Když jsem si uvědomila, že jsou to místní vlčci, těšila jsem se na další den snad víc na to, kdo na nás vykoukne příště, než na samotnou odměnu. To bylo fakt skvělý.
Takže kol a kolem, i přes ty předešlé odstavce ode mě jsem si to fakt užila a byla to super akce! Díky holky a budu se těšit co dalšího z vaší dílničky vyleze.

Nevím, kdy přesně jsem usnul, ale vím, že mě probudila strašlivá zima bílá tma. Vsadil bych se, že jsem usnul u toho krvavého jezera, ale to jsem teď přes tu chumelenici neviděl. "No skvělý," zabručel jsem a vyhrabal se ze své sněžné postýlky, kde po mně zbyl jen kráter ve sněhu, který původně vyplňovalo mé tělo. Mžoural jsem tím sněhem a rozmýšlel se, kudy kam. Tady jsem zůstat nemohl. Můj kožich něco snese, ale kdo ví, jak dlouho bude tohle počasí pokračovat. Radši bych ho přečkal někde... na hezčím místě.
Opatrně jsem se tak prodíral kupředu, neznámo kam. Vítr mi kvílel v uších a stopy za mnou hned zahlazoval. Sotva jsem viděl na krok a tak nebylo divu, když jsem najednou do něčeho vrazil. Ale bylo to měkké, skoro jako srst. Ne, byla to srst. "Ismo!" vyhrknul jsem překvapením z toho, že vidím známou tvář. Nebo že vůbec někoho vidím. "Kam ses vypařila? Najednou jsi nebyla nikde. Víš, jestli ses mě jenom chtěla zbavit, stačilo říct, nevzal bych si to osobně," prohodil jsem, ale zatvářil se u toho na oko dotčeně, že bych si to rozhodně osobně vzal. Pak se do nás opřel silný vítr a připomněl mi, že tohle není dobrý čas ani místo na pokec. "Měli bychom si najít nějaký úkryt, než se tohle přežene. Nebo zhorší," navrhnul jsem a v té fujavici musel docela zvyšovat hlas, abych byl vůbec slyšet.

AK 3. Pustit lodičku a řekni u toho osobní dojemný příběh, aby se svíčka zapálila.

// Tenebrae přes Plamínek

Když jsem dorazil k jezeru, k tomu jezeru, které mi tak urputně chtěla ukázat Isma a pak jsme se tu ani moc nezdrželi a pak se ani ona nezdržela a někam zmizla, už byla noc. Ale i v té tmavé noci jsem viděl, jak se několik vlků ochomýtá na jeho břehu. Nejdřív to vypadalo neškodně. Možná se chtěli napít, ačkoli mě tedy zajímalo, kdo by pil z vody, co má takovou barvu, možná jen obdivovali právě to zbarvení. Když jsem ale koukal zrovna na nějakou siluetu u vody, co si tam něco vytvářela na hladině, najednou se té siluetě před čumákem rozsvítilo drobné světélko a začalo jakoby odplouvat do středu jezera. Na to už jsem docela zíral a musel jsem přijít také až k vodě, zkoumajíc, v čem tohle vězí.
Pozorně jsem si prohléhl ostatní. Neviděl jsem v tom nějaký trik. A tak jsem po jejich vzoru také vzal kousek dřeva, co se válelo kolem, a na vodu jej posadil. Nic. Trochu jsem se zamračil. Ne, že by to pomohlo. Nakonec jsem si uraženě odfknul. "Jasný, já blázen, že jo. Pošetilý Finnick, co asi zapálíš bez magie ohně, no?" Čertil jsem se pro sebe a mračil se na svůj rudý odraz. "Nic. Nesvedeš nic. Umíš si maximálně pročechrat větříčkem kožich, můžeš být rád, že tě vůbec nechali žít. Vzduch, jaké zklamání, tím nikoho nenadchneš. Běž radši hrabat díry a nech trénink na skutečných magičích, že? Co taky čekat od vlčete s takovou krví, měli jsme se jich zbavit všech. Do jednoho. Zabít." Zaťal jsem rozhořčeně tesáky a mluvil, jako by na mě vlastně mluvil někdo úplně jiný. A já v hlavě přesně viděl, kdo. A teď jsem ve vodě i viděl to, co oni. Mě. Pošetilý. Slabí. K ničemu.
Výhled mi najednou ozářilo drobné světlo a mou rozhořčenost to úplně rozhodilo. Pohledem jsem sklouznul na dřevíčko, které jsem před chvílí na vodu položil a na kterém teď plálo drobné světýlko. A dřevíčko si začalo pomalu odplouvat a přidávat se k ostatním plamínkům putujícím jezerem. Nějak mi to sebralo slova, která nikdy ani nepatřila mě. A tak jsem si na břehu toho jezera sednul a jen mlčky sledoval tančící plamínky v kouzlu zimní noci.

AK 16. Dováděj ve sněhu

// Kančí remízky přes Travnatý oceán

Už co jsem opouštěl zlaté prase, všiml jsem si v dálce několik siluet v různých směrech, jak míří přesně za ním. Nebo, alespoň na to místo. Zajímavé. Musel jsem se na to někoho zeptat, tedy, až někoho pověřeného potkám. Jasný, mohl jsem se vrátit a čekat u čuníka, ale řekl jsem si, že nebudu nikomu kazit jeho soukromou chvilku a dělat křena. Vlků tu podle stop bylo asi milion, dříve či později na někoho narazím.
A tak jsem šel, podél řeky, kde se opět střídalo mnoho a mnoho stop. A nejvíc jich vedlo po břehu, pochopitelně. Tak jsem je následoval. Šel jsem těsně podél řeky, přesněji proti jejímu proudu a pozoroval, jak mi sníh odpadá od tlapek a sem tam se utápí v řece. Nejdřív to tedy dělal sám od sebe, později jsem ho začal záměrně pošťuchovat. Sem tam jsem tlapou smetl sněhovou čepici ze závěje, jinde jsem něco ometl ocasem a sníh se nad řekou rozprášil. Byla to docela zábava, když vezmu v potaz, že jsem jinak neměl co jiného na práci. Za chvíli jsem si za sněhem poskočil, jako by mi chtěl utéct a lapil ho do předních tlap. A pak jsem jej pustil a popoběhl sněhem dál, jen se za mnou prášilo. To prášení byla asi nejlepší část. Jen to celé netrvalo moc dlouho. Vzpomněl jsem si, že jsem záměrně šel tam, kde mělo být víc vlků. Měl bych se chovat důstojněji, abych si nepokazil dojem. Co by si jen o mě pomysleli, kdybych se tam přiřítil jak naspeedovaná veverka po snědení zkažených ořechů?

// Ohnivé jezero přes Plamínek

AK 24. Najdi zlaté prase a přej si něco

// Kierb přes Travnatý oceán

Zatím jsem ještě nebyl úplně mimo, takže jsem si to štrádoval kupředu. Ve sněhu jsem potkal nespočet známek toho, že tu muselo procházet mnoho vlků. Žádného jsem tu ale zrovna teď neviděl. Jistě, kdo by se také jen tak zdržoval na tak náhodném místě. Ale když je tak náhodné, proč tudy tolik vlků leze, vrtalo mi hlavou, čím by naopak tenhle kus kraje mohl být výjimečný. Jestli to byla další příšera, možná jsem na to neměl chtít přijít, ale má přirozená zvědavost byla silnější.
Snažil jsem se střídavě následovat různé stopy, abych zjistil, kam vedou. Překvapivě, pokaždé někam jinam. Ale často končili u nějakého vyleženého místa ve sněhu. A v tom místě zavál pach, který rozhodně nebyl vlčí. Patřil kanci nebo něčemu takovému. A nebyl to ani mrtvolný pach, takže ho ti vlci nelovili a nezabili. Ale proč by k němu tedy lezli? Místňáci jsou divnější, než bych řekl, brouknul jsem si a chtěl ukončit tuhle směšnou stopovačku, když jsem uslyšel... chrochtnutí? Ihned jsem zpozorněl, přikrčil se a šel po směru, odkud ke mně ten zvuk přišel. A on se ozval znovu. A znovu a hlasitěji. Až přede mnou stanulo...
"Zlatý prase?" zkřivil jsem nedůvěrou a zklamáním čumák. Prase se rochnilo ve sněhu a moc si mě nevšímalo. "Tak za tebou sem všichni lezou, hm? Taky znám tu povídačku, že zlatá prasata plní přání. Ale taky jsem si do teď myslel, že i to zlatý prase je jen povídačka. Tak poslouchej čuníku, jestli jsi fakt tak zázračný, potřeboval bych na zimu úkryt, dobrý úkryt. Budu rád, když se do konce zimy k mé žádosti dobereš přes všechny ty ostatní," mluvil jsem na zlaté prase, které jakoby vůbec nebralo v potaz, že mu za zadkem stojí predátor. Nu což, pokrčil jsem rameny a odešel, nechávajíc prase prasetem. Něco mi říkalo, že bych si u místních neudělal moc dobré očko, kdybych jim zardousil jejich přací prasátko.

// Tenebrae přes Travnatý oceán

// Skvělé místo pro život přes Převrácenou planinu

Dobrá. Možná to byla ta ryba, co jsem si ulovil v jezeře. Třeba byla nějak zkažená. Může být čerstvá ryba zkažená? Očividně. Bilý jelen, to nebylo nic moc neobvyklého. Teda jako bylo, ale furt to dávalo smysl. Dokud se prostě... nerozplynul? Musel jsem několikrát zamrkat, abych se ujistil, že dobře vidím a nemá to nějaké trvalé následky. Možná je to ta sněžná slepota, o které jsem slyšel. Z toho bílý by mě to ani nepřekvapilo. Snažil jsem se vydumat, co za ten úkaz mohlo. Ale ty stopy, ty byly přeci skutečné... Zatřepal jsem hlavou. Možná mi opravdu začínalo přeskakovat, měl bych si na chvíli zase najít nějakou společnost. Bylo dobré mít u sebe někoho, kdybych náhodou na nějakou dobu ztratil reálné povědomí o světě, no ne?

// Kančí remízky přes Travnatý oceán

AK 1. Zahlédnout bílého jelena

// Kierb přes Převrácenou planinu

Byl jsem překvapivě dobře naladěn jen z hloupého zíraní na zmrzlou řeku a ten pocit jsem si užíval. Kráčel jsem s ním krajinou a už mi tolik nevadilo, že vlastně kráčet ani moc dobře nešlo. Kdybych tolik nedbal na svou vizáž, možná bych si k tomu začal i pobrukovat. Ale to jsem si včas uvědomil a napomenul sám sebe, že už to je nejspíš trochu moc. Za tohle že může chvíle klidu na dobrém místě? Pro jistotu jsem si v hlavě začala rekapitulovat, co jsem za posledních pár dní jedl a pil.
Nakráčel jsem si to do dalšího lesíka, který byl sice pokrytý sněhem stejně, jako celý zbytek tohoto kraje, ale něco... něco na něm přeci bylo jiné. Výjimečné. Dokonalé. Ano, to bylo to slovo. Jen jsem překročil jeho pomyslnou hranici, měl jsem pocit, jako bych přišel do toho nejpůvabnějšího lesa, který jsem kdy navštívil. Rampouchy na větvích měly ideální délku, hromádky v korunách byly vyrovnané, pravidelné a neporušené. Připadal jsem si jako ve snu. A v tom snu se mi něco mihlo v zorném poli. Bylo to veliké a bílé. Málem jsem ho přehlédl. Jelen. Bílý jelen? podivil jsem se a chtěl se k němu přiblížit, když na místě místo něj už zbyly jen vířící vločky. Teď jsem oči opravdu vytřeštil a hbitě se vrhl do míst, kde jsem ho zahlédl. Nebyl tam. Zmizel. Našel jsem ale v jinak dokonalém ničím neporušeném sněhu jeho stopy. Stopy, které nevedly nikam. Snažil jsem se zachytit pach, ale místo toho jsem vdechl sníh a po jelenovi? Po tom se slehla zem.

// Kierb přes Převrácenou planinu

AK 17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

// Hadí ocas přes Vřesoviště

Při chůzi, jestli se to chůzí dalo nazývat, jsem se náhle rozkašlal. S navrásčeným čelem jsem se pak nespokojeně podíval vzhůru, jako bych tušil, kdo za to může. Možná válení se jen tak někde ve sněhu nebyl dobrý nápad. Ale nedalo se říct, že bych měl zrovna na výběr. Vážně bych si měl najít nějaký lepší úkryt. Alespoň dočasně, přes zimu možná? Je tu hodně smeček, nějaká by mě mohla na chvíli přijmout, přece nebudou všechny ostražitý až za hrob jen protože je zima. Spřádal jsem své plány, zatímco jsem došel k zurčící řece.
Proud vody v řece stále ještě viditelně protékal, ale bylo znát, jak jeho prostor omezují pozvolna zamrzající okraje. Připadal jsem si teď jako ta voda. Uzavřený a prostor kolem mě se stále zmenšoval. Jestli brzy nenaberu na síle nebo nedoplavu do cíle, uzavře mě úplně, lapí pod hladinou. Ale když mé myšlenky zrovna netančily kolem mého nepěkného osudu, byl to pohled docela hezký. Že byl den, zmrzlá voda se v denním světle třpytila, stejně tak lehounký sníh který ji sem tam pokrýval a občas si díky větru poposedl o hromádku dál. Nejvíc si mou pozornost vysloužily zmrzlé kapičky na okrajích ledů. Nejspíš během noci rychle zamrzaly, když voda šplouchala ven. Než jsem se nadál, pozoroval jsem z břehu ze závětří u nějakého keře ubíhající říčku a přišlo mi to nakonec podivně uklidňující. Stále běžela, i když jí samotná příroda nepřála. Cítil jsem v tom naději. Taky poběžím, jako ta voda, ledy neledy. Ale teď ne, teď se ještě chvíli budu kochat tím pohledem.

// Skvělé místo pro život (přes Převrácenou planinu)

AK 21. Zkus postavit Iglú

// VVJ přes Východní hvozd

Zanechával jsem za sebou značky, abych měl představu o tom, kde už jsem byl. Nebyly to trvanlivé značky, nutno dodat, takže když se na to místo do jara nevrátím, zmizí. A nebo je najde nějaký kazisvět a zničí je ještě dřív. Teď jsem ale šel kupředu lesem, ve kterém jsem se díky stromům nemusel brodit tolik, jako na pláních. Ale příliš brzy jsem se radoval, když jsem jím prošel a uvítalo mě přesně to. Pláň. Kdyby nebyla ta pustina zapadaná sněhem, asi bych ji poznal. Nebo spíš ne. Posledně, když jsem sem zavítal, byla celá schovaná v mlze. Nebylo to ohromující, jak se místa dokázala měnit a zároveň zůstat stejná?
Tak jako tak jsem tedy vkročil do těch hlubších závějí a prodíral se nekrytým prostranstvím, na kterém pofukovalo. Byl jsem odolný vlk a alespoň ten vítr mi nevadil. Ale síly mi ubývaly rychleji, než jsem čekal. Celé roky schovaný na zimu v lese... copak už jsem zapomněl, že tulácká zima není jen tak?
Uprostřed toho ničeho jsem se zastavil a začal hrabat. Líně, pomalu, nikam jsem nespěchal. Nejdřív jsem udělal malý, opravdu drobný kopeček, který se dost podobal těm, co tu v okolí byly přirozeně. Ten jsem pak uplácal, aby lépe držel, a začal hrabat pod ním. Do měkkého sněhu a potom do toho uplácaného. Chtěl jsem, aby můj chvilkový úkryt nevyčníval na téhle pláni a neupozorňoval na sebe. Proto jsem ho vlastně vystavěl do hloubky, než do výšky. Nemohl jsem moc pracovat s prostorem. Nu což, zřejmě jsem si nemohl dovolit být náročný, i když bych chtěl. Popravdě bych teď za teplý kožešinami vyskládaný úkryt zabíjel. Ha ha.
Stočil jsem se do vchodu a částečně pod pochybnou střechu svého výtvoru a hřešil na to, že můj kožíšek byl dost světlý, abych tak s krajinou splynul docela. Dal jsem si dvacet. Nevím, jak dlouho to bylo ve skutečnosti, ale když jsem cítil, že jsem schopen důstojně pokračovat, vyhrabal jsem se ven, při čemž jsem úkryt zbořil a táhnul dál na jih. Nebo to byl východ? V tomhle bílém světě vlk nikdy neví...

// Kierb přes Vřesoviště