Příspěvky uživatele

< návrat zpět

F2Ú4: Rozhodni se, jestli informace předáš Zlompackovi – nebo si ji necháš pro sebe. (Post napiš jako vnitřní monolog)

Jsou neschopní, fakt. Jak se vůbec dostali až sem? Zlomnoha musí být fakt kapitán, jestli se dokázal s takovou posádkou plavit takovou dálku a při tom už dávno někde neztroskotat. A mě tohle bude poučovat, to opravdu ne. Jen počkej.
Tak co vy dva, co vy tu pohledáváte? Jste naši? Jste cizí? Zajímalo by mě, kde jste vzali ty pláštíky. Možná bych se mohl zeptat Bručouna, jestli je nepoznává. Kapitán teda nic o starých známých, kteří mu kříží plány, neříkal, ale třeba jen zapomněl? Ajajaj, to by bylo nemilé, kdybych já zapomněl se o tomhle malém výjevu zmínit, což? Když už jsme ti obchodní partneři, měli bychom mít rovná pravidla, kapitáne, to byste měl vědět.
Co hoši, jste tu jen vy nebo máte někde za rohem celou bandu připravenou na útok? O co vám vůbec jde? Kdyby tam vtrhli, měl bych alespoň jít po té mapě. Posádku k tomu nepotřebuju, ale mapu jo, jestli chci ten poklad. Popravdě, ostatní by mě jen zdržovali, ale kapitán mi ji pochopitelně jen tak nevydá, hmm. Co s tím, co s tím.
Bručoun furt čumí do toho keře. Loví tam kobylky nebo co? Hrůza. Možná když kapitánovi tuhle zprávu donesu sám, pochopí, že k tomu zbytek těch vlků nepotřebujeme. Třeba pod sebou jen nikdy neměl nikoho skutečně schopného. Chudák, měl by se naučit, že nejlíp si všechno zařídí sám. Tak fajn hoši, je mi to líto, ale vaše dny tajného šmejdění a potlapkávání kódů budu muset ukončit.

F2Ú3: Popiš, co přesně jsi viděl a jak tomu snažíš porozumět. (Každý odstavec napiš v jiném čase (minulost, přítomnost, budoucnost – použij všechny tři)

Dostal jsem jako chůvu pěkného bručouna. Netušil jsem, odkud ho kapitán vyhrabal, ale taky se mnou mohl poslat někoho milejšího. Hloupí ale byli všichni stejně. Když se mě jal poučovat o tom, jak se mám chovat v případě, že něco uvidím, protočil jsem oči v sloup. Já nebyl ten, kdo začal na celou pláž hulákat, když zahlédl něco, co se mu nelíbilo. Možná by si nejdřív měli udělat pořádek ve svých řadách. Tvářit jsem se nicméně mohl, jak jsem chtěl, protože vlk mi nevěnoval ani jediný pohled. Fajn, tohle byl byznys, nemuseli jsme být kámoši.
Procházíme po pláži a abych pravdu řekl, nevidím nic, co by stálo za zmínku, na tož tu paniku, co na pláži vypukla. Začínám být přesvědčený, že můj úkol je ještě snazší, než si myslím. Stačí se tvářit, že něco dělám a mám vyhráno. Půlka pokladu jenom pro mě. Kde beru tu půlku? Těžko říct.
Už už chci říct, ať to tu zabalíme a jdeme dělat něco užitečnějšího, když uvidím pohyb. Ohlédnu se, ale bručoun kouká jinam. Nezavolám ho, místo toho zamžourám a snažím se zjistit, co vlastně vidím. Dva vlci. Zvláštní je ale to, jak se pohybují. A co to mají na sobě? Rychle usuzuji, že to není nikdo od nás. Můžu říct od nás? Jo, asi ano, když jsem teď součástí posádky. Tihle dva ale nevypadají na normální vlky, které odsud znám. Spíš jako někdo, kdo zná mou posádku.
Přimhouřím oči ještě víc a budu se snažit zachytit posunky, kterými se budou dorozumívat. Nepoznám je, i když některé si zvládnu domyslet. Budou to špehové? Nepřátelé? Otočím se, ale bručoun bude stále koukat jiným směrem. Ještě, že mě budou mít na své straně, pomyslím si nad jeho neschopností. Nebo že by?

F2Ú2: Vymysli plán, jak můžeš Zlompackovi pomoct proti neznámým vlkům. (Použij 3 přirovnání týkající se kostí nebo ptáků)

Souhlasil jsem, že pirátům pomůžu pokořit tento kraj, aniž bych dal na sobě znát, že nemám nejmenší tušení, jak to udělat. Magicky jsem tomuhle místu stále sám nesahal ani po kotníky, ovšem už jsem si o něm něco málo zjistil. Mohl jsem se tvářit jako ta nejchytřejší sova. "Určitě se vám budou hodit veškeré informace, které vám proti zdejším vlkům můžu poskytnout," nabídl jsem kapitánovi, který se díky vlku zase oddálil a nedýchal mi svým zkaženým dechem pod čumák. Mlčky mě pobídl, abych pokračoval. Odkašlal jsem si, abych se připravil na své vystoupení.
"Jsou šílení! Mocní! Mocnější, než jste kdy na moři nejspíš viděl! Kam se hrabou příběhy o obřích chobotnicích a zubatých příšerách z hlubin! Tihle vlci tady? Co si jen vaše mysl dovede představit, to oni zvládnou. Ale každý umí něco jiného, nikdy nevíte, čím vás překvapí. Plížit se je zbytečné, někteří umí létat jako ptáci!" roztáhl jsem dramaticky tlapky. "Jiní mizí. Úplně. Vy je nevidíte, ale oni vidí vás. Stojí přímo vedle!" vyhrknul jsem a ukázal na prázdné místo vedle jednoho z vlků, který se polekal a uskočil, jako by po něm někdo skutečně šel. Ušklíbl jsem se. "Musíte být neustále ve střehu. Jedna minutka nepozornosti," špitnul jsem tajemně a schválně při tom šlápnul na jednu zatoulanou větvičku, která se zlomila a vydala při tom zvuk podobný lámající se kosti. Křup. "- a je konec."
Kapitán byl jediný, kterého mé vyprávění zanechalo klidným, zatímco minimálně polovina jeho posádky si crnkla. Byl jsem sám se sebou spokojený. "Pro začátek vám pomůžu hlídkovat. A pak se uvidí."

F2Ú1: Napiš, jak na tu nabídku reaguješ. (Použij minimálně dvě věty, které vyzní jako ironie nebo provokace – ale Zlompacku nenaštvi)

Zdálo se, že mi v tom zmatku a chaosu nevěnoval nikdo moc pozornost, když jsem si uzmul mapu pro sebe. Napadlo mě, jestli bych se mi s ní nepodařilo zdejchnout dřív, než si všimnou - ale to už kapitán s legračním jménem všechny utišil a oči zase padly na mě. Přesněji řečeno jeho oči. Nezdálo se však, že by mu nijak extra vadilo, že mu slintám na mapu ani mě nechtěl hodit žralokům nebo předhodit těm narušitelům, kteří tady všechny pobláznili. Ne, chtěl... abych se k nim přidal? Cítil jsem, jak mi s každým jeho dalším slovem roste pevnější půda pod nohama. S vlky, kteří ode mě něco chtěli, jsem uměl pracovat a i když tohle byla jedna děsivá banda tak teď, když jsem věděl, že pro ně přeci jen můžu mít cenu? V očích se mi zablýsklo. Netušili, s čím si zahrávají. Mé a kapitánovi pohledy se teď střetly v úplně jiném světle. Najednou jsem nebyl jejich zajatec. Byli jsme si rovni?
"To neříkejte. Samozvaný král všech moří se bojí neznámého?" prohodil jsem povýšeně, ale v kapitánově pohledu jsem viděl, že stále existovala nějaká hranice, kterou bych se svou troufalostí překračovat neměl. Ten na mou poznámku nereagoval, namísto toho se naklonil blíž a učinil nabídku, která se takové obdchodnické dušičce, jakou jsem měl já, jen těžko odmítá. "Mám vám prozradit, jak na magické vlky, se kterými tady sdílím domov, abyste je- jak jste to říkal- mohl ovládnout a můj domov si podmanit?" zopakoval jsem s úšklebkem, aby si kapitán uvědomil, jak absurdně to zní. Kdo by zradil vlastní kraj pro trochu moci a pokladu? Jenomže kapitán měl štěstí. Tohle nebyl můj domov. Ušklíbnul jsem se ještě víc. "Tak dobrá."

F1Ú6: Napiš, jak reaguješ na výkřik o nepříteli. (V každé větě použij sloveso, které naznačuje rychlý pohyb nebo akci.)

Spřádal jsem v tichosti mysli svůj geniální plán, až ve mě hrklo, když se pláží prohnalo zvolání o nepříteli. Prudce jsem zvedl pohled směrem, odkud varování přišlo a hbitě se zamýšlel, jestli mi snad ten konkrétní vlk mohl vidět do hlavy? Vlk mi ale nevěnoval nejmenší pozornost a místo toho namířil své smysly na druhý konec pláže. Pokud jsem ovšem byl z té šlamastiky venku, tak proč na mě teď zíral zbytek té party, jako bych se měl vrhnout do první linie jejich bitevní vřavy?
"Na mě nekoukejte, přišel jsem sám," odbyl jsem jejich propalující pohledy, i když to nebyla tak docela pravda. Nepřišel jsem, prostě mě tu vykopla nějaké časoprostorová trhlina nebo co to bylo, co si teleportovalo mírumilovné obyvatele Gallirei napříč krajem. Podle toho, kolik jsem věděl, mohl údajný nepřítel být jen další zmatený nebožák, kterého tu vyplivly podobné síly. Ale popravdě, ať raději zbuší jeho, než mě. "Nebojuju, ale můžu se postarat o tohle, zatímco se budete bít o svojí základnu," oznámil jsem jim, načež jsem nečekal na svolení a bleskurychle popadnul potrhanou mapu do tlamy. Samozřejmě čistě pro to, aby nepadla do špinavých pracek těch odborných nepřátel, přeci!

F1Ú5: Popiš, jak vypadá mapa a co tě na ní zaujalo. (Použij alespoň dvě metafory, ale žádnou z nich nesmí obsahovat slovo „poklad“.)

Nikdo mě však nenabádal k útěku ani se netvářil, že by se těšil na hon. Kapitán místo toho přede mnou uhodil tlapou do sudu, na kterém leželo něco, co označil jako mapu. Pochopil jsem, že chce, abych se na ni podíval, a tak jsem po krátkém zaváhání také učinil.
Mapa na první dobrou připomínala potrhaný list, o který se přetahovala banda vlčat, při bližším nahlédnutí jsem ale začínal rozeznávat tvary. A možná i cesty? Zuby v horní části mapy vypadaly jako hory na severu a četné množství klikatících se čar nebylo klubko hadů, ale řeky protínající Gallireu. Uprostřed hodní části se válela velryba vyfukující gejzír páry, ve které jsem později vyčetl sopku. Dále se na mapě vyjímalo několik černých míst, kaněk, které jsem identifikovat nedokázal a zajímaly mě o to víc.
"Tenhle kraj je plný cenností," dal jsem kapitánovu tvrzení za pravdu, zatímco jsem roztrhaný list detailně studoval. Nejmocnější vlci říkal? Na moc já jsem slyšel. Konec konců to byl důvod, proč se v tomhle kraji vůbec zdržuju. A jestli tahle banda vlků jde po něčem, co jim má tuhle moc přinést... proč se k nim nepřidat a nakonec jim to nevyfouknout pod čumákem? Jako nejmocnější vlk bych se pak nějaké přesily bát nemusel, všechny bych je smáznul za ten disrespekt, který ke mě projevili.

F1Ú4: Zkus vymyslet, jak se dostat z téhle kaše. (Všechny věty piš s pocitem nejistoty a strachu.)

Okem jsem nestihl zaznamenat, jak kapitán prudce vyrazil a cvaknul mi tesáky u ucha, zatímco srdce v hrudi se mi divoce rozbušilo, div nevyskočilo ven. Chtělo utéct, protože dřív než já rozpoznalo, že zůstávat tady o každou vteřinu déle bylo víc a víc nebezpečnější. Sakra, napomenul jsem se v duchu roztřeseně, protože zvolenou taktikou jsem očividně u kapitána dojem neudělal. Nebo snad ano?
Kapitán se s hlubokým hrdelním smíchem odtáhl od mého ucha a já na něj zíral jako na šílence, ztratil jsem jakoukoliv schopnost hodnotit, co tenhle pošuk udělá dál. Chtěl jsem následovat své srdce, doslova - pronto vyskočit z provazů a pelášit pryč, nikdy se na tohle místo nevracejíc. Jenomže takhle to nefungovalo, a tak mi zbývalo jen hrát dál tu pirátskou hru, kdy jsem se s vlastním výrazně zmateným smíchem přidal k tomu kapitánskému a nejistě vyčkával, kdy ustane a já ucítím, jak se mi jeho tesáky skutečně zaryly do masa.
Nic takového se však nestalo, místo toho provazy kolem mého těla skutečně povolily a padly na zem, zatímco jsem nechápavě hleděl střídavě jak na ně, tak na vlky, kteří kolem mě stále dělaly neprostupnou formaci. Byl jsem volný? Nebo jen měli rádi ten adrenalin, kdy musí večeři nejdřív chvíli nahánět a chytit, než ji sní?

F1Ú3: Napiš dialog mezi tebou a Admirálem, kde zkoušíš vyjednávat nebo mu vzdorovat. (Použij otázky, rozkazy a krátké věty.)

Vlci konečně ztichli, když jejich juchání přehlušil tvrdý rozkaz od Vypich- totiž Zlompacky. Samotný šéf téhle bandy si mě přišel prohlédnout z blízka, jaká pocta. Snažil jsem se v provazech narovnat co nejlépe to šlo, abych ukázal alespoň nějakou sílu ducha, když se silou těla jsem moc nepochodil. Vlk na mě vycenil tesáky, víc jsem si však všimnul odporného smradu zatuchlé rybiny, které se mu z tlamy táhla.
"Nebe je modré a moře slané," pronesl jsem s pevným, avšak nezúčastněným pohledem ve tváři. Jednooký na mě koukal jak na debila. "Co to meleš?" vyprsknul nespokojeně v takové blízkosti, až mi jeho sliny dopadly na čumák. Odporné.
"Říkám, co vím," odpověděl jsem stejným tónem, který se zjevně kapitánovi nezamlouval. "Ne!" vyprsknul znovu. "Vyklop, co víš tady vo tom!" rozkřikl se a prudce při tom ukázal kolem sebe, zatímco pro mě bylo stále těžší a těžší se tvářit nezaujatě. Rozhlédl jsem se, jako bych to tu viděl poprvé v životě. Což nebylo vůbec daleko od pravdy. "Pevnina," shrnul jsem a sledoval, jak kapitán vzteky bělá a asi brzy vyskočí z kůže. Při pohledu na něj jsem si dovolil lehce se ušklíbnout. Že bych byl pro ně důležitý? Ne s tím, co jsem věděl - tedy spíš nevěděl - ale to zase nemuseli vědět oni. "Ty provazy škrtí," oznámil jsem. "Rozvažte je. Třeba si lépe vzpomenu."

F1Ú2: Popiš, jak jsi padl do zajetí. (V každé větě musí být alespoň jedno sloveso pohybu)

Rozběhl jsem se proti jednomu vlkovi a když po mně chňapnul, dal jsem mu hlavičku, až mě z toho čumák rozbolel. Rychle jsem se z toho však vzpamatoval a zatímco byl druhý vlk stále zaskočený, prosmýknul jsem se kolem něj. Do cesty mi však hned na to skočili další dva. Než jsem stačil vymyslet, jak proklouznu jim, na zádech mi přistál třetí a znehybněl mě u země. Můj ústup došel svému konci ještě dřív, než vůbec začal.
Čumák mi silné vlčí tlapy div netopily v písku, zatímco se jednooký představoval a já měl co dělat, abych posměšně nezvednul koutky, protože co to sakra bylo za jméno? Kdybych byl v lepší situaci, určitě bych se zajímal, kde k takovému jménu přišel, protože já bych ho spíš tipoval na nějakého Vypichvočka.
Teď jsem na takové věci však neměl pomyšlení, protože se kolem mě mezi tím svíjely a utahovaly provazy tak pevně, že se mi postupně zarývaly až do kůže. Bolestivě jsem syknul a škubnul s sebou v instinktivní snaze se bránit, třebaže už to bylo málo platné. Těmhle bylo jedno, jestli mi ublíží, byly příliš zaneprázdněni tím, jak jim klapaly tlamy od hlasitého smíchu, jako by jejich přesilovka byla nějaký geniální master plán, kterým na mě vyzráli. Byla to potácející se banda neandrtálců, ale vlku žel ozbrojených.

// teleport Mechové dno

F1Ú1: Braň se! (Vlož do postu čtyři taktické pojmy např.: krytí, útok zezadu, ústup, moment překvapení)

Čučel jsem jak vyvoraná myš. Tam, kde ještě před vteřinkou stála Isma, teď nestálo nic. Postával jsem tu, kdesi v neznámu, s kostí v tlamě. Věděl jsem, že teď už určitě nejsem v úkrytu vystlaném mechem a už vůbec ne v lese. Trvalo mi však, než jsem zaregistroval rachot, který ke mně z ne daleka doléhal.
Rozhodl jsem se, že nejlépe tomu přijdu na kloub tak, že půjdu po zvuku. Ale opatrně. Přikrčil jsem se a plížil se od křoví ke křoví, než jsem konečně dostal dobrý výhled na původce toho randálu. Docela jsem zíral a abych pravdu řekl, měl jsem trochu strach. Tohle nebyla obyčejná banda vlků a já nepotřeboval dvakrát pobízet, abych zmizel. Jenomže v tom se můj pohled přímo střetnul s jednookým pohledem vlka, který tomu tady nejspíš šéfoval.
Když jsem se chtěl dát na ústup, bylo už pozdě. Vlci se ke mně přibližovali zleva i zprava a jak jsem ke své nemilosti zjistil, i zezadu. Obklíčili mě. Nespokojeně jsem zavrčel, tohle mi bylo až moc povědomé. Jizva na mém stehni zabolela, jako by to znovu bylo čerstvé zranění. Přejel jsem pohledem dav a hledal slabé místo, kterým proklouznout. Menšího vlka. Větší mezeru. Byl jsem dost chytrý na to, abych si zvládnul vypočítat, že v přímém boji bych proti takové přesile neměl šanci. Nebylo času na zbyt, a tak jsem vystartoval při prvním náznaku příležitosti.

(116)

Seděl jsem a poslušně přitakával všemu, co o nás Isma svému bratrovi vyprávěla. V duchu jsem si odškrtával, jak se správně v takové situaci jevit, abych dělal dobrý dojem. Rovná záda, ale ne napjatá. Tiché přikyvování. Neskákat do řeči, nejlépe mluvit na vyzvání. Ukázat, jak bych se pro ostatní rozdal. Popravdě, někdy mi to přišlo až směšné.
"Nepřišel jsem zkrátka," opáčil jsem zdvořile. "Nejsem z tohohle kraje, Isma mě tu na oplátku trochu provedla. Řekl bych, že účty jsou vyrovnány. Tedy budou, až vám pomohu s tím lovem, když už vám vyjídám zásoby," nabídnul jsem, šlechetnost sama. Že na tom ve skutečnosti Saturnus netrval bylo o to lepší. Přidal jsem si pár významných plusů do repertoáru zdejší alfy a pak se pustil do jídla, které na mě už volalo. Nebo jsem měl hlady halucinace, ale na tom nesešlo.
Spokojeně jsem si olíznul tlamu, jen to mlasklo. "S plným žaludkem se jeden hned cítí lépe," pronesl jsem jen tak. Možná k Ismě. Možná sám pro sebe. Alfa se zatím jal k odchodu a já kývnul, že rozumím a neplánuju dělat trable. "Není třeba, když mám skvělého průvodce." Když zmizel, vrátil jsem se pozorností ke kosti, která po mně zbyla, a k Ismě. Osaměli jsme, s plnými žaludky v úkrytu vystlaným měkoučkým mechem, který jenom čekal, než se do něj někdo složí. Vstal jsem a naklonil se k vlčici blíž, při čemž jsem jí věnoval dlouhý hluboký pohled.
"Uklidit si po sobě zvládnu sám," brouknul jsem jemným tónem, který absolutně nepasoval k obsahu mých slov a celé se to velmi rozcházelo s náladou, kterou jsem navodil. Doplnil jsem to nevinným, avšak lišáckým letmým úsměvem a pak jsem ze země sebral tu kost. Když jsem se s ní však zvedal, udělal jsem sotva jeden krok a pak jsem zmizel.

// teleport Mušličková pláž

(115)
// Mech

Dvanáct byl slušný počet. Zvlášť, když nejspíš nebyl konečný. Vyslechl jsem si jejich částečný výčet a udělal si o tom svůj obrázek. Znělo to jako dost normální smečka s dost normálními zvyky a normálními členy. Pokud jsem měl nějakou představu o tom, jak něco tak normálního vypadá.
Vlezli jsme do úkrytu, který se tu prostě z čista jasna objevil. Uvítal bych nějaké varování, že cesta do něj je prakticky klouzačka dolů, ale nahlas jsem se o tom nezmínil, abych nezněl neschopně. Sešel jsem do hloubi země a přesvědčil se o tom, co jsem komentoval již na povrchu. Tahle smečka si na kráse potrpěla. Tohle vypadalo méně jako úkryt a víc jako svatyně. A bylo to tu velké, fakt velké. Užasle jsem se rozhlížel kolem sebe, zatímco se mi tlapky bořily do měkkého mechu.
Isma mě vybídla, abych si udělal pohodlí, což bylo v takových podmínkách těžké neudělat. Byl jsem ale tak zahleděný do vizáže úkrytu, že jsem ještě postával v jeho středu, když se odněkud zezadu vynořila s kusem masa. A tak jsem se usadil. Nelehal jsem si a uvnitř mě pořád blikala kontrolka, co mi nedovolovala se tak úplně uvolnit. Měl jsem však hlad, takže k jídlu jsem se dvakrát pobízet nenechal. "Když tak naléháš. Bon appetit," popřál jsem a zabořil tesáky do prvního kousku žvance po dlouhé, dlouhé době. I kdyby to byl ten nejstarší kus masa, co Isma vyštrachala, bylo by mi to jedno.
Rychle jsem zjistil, že krása tohoto místa má své nevýhody. Vlka, který se zde od východu objevil, jsem vůbec neslyšel přicházet. Až když promluvil, zvedl jsem prudce hlavu a v šeru se ho rychle snažil prohlédnout, jestli ho nepoznám. Byl jsem napjatý. Nevypadal jsem v tu chvíli nejspíš jako hrozba, ale rozhodně jsem vypadal jako někdo, od koho si vůbec nejste jistí, co vzápětí udělá.
Až když se vlk představil, znatelně jsem se uvolnil. "Oh. Bratr." Pronesl jsem znale. Krátce se ohlédl na Ismu, aby to potvrdila a zároveň tím dal druhému vlkovi najevo, že už jsem o něm slyšel. Na to jsem se ne něj zpět otočil, abych se tentokrát představil sám. "Já jsem Finnick, Ismy... společník na zimní putování, jakkoliv absurdně to na sklonku jara zní," přiznal jsem a dál dal prostor Ismě, protože mi přišlo mnohem lepší, když mou přítomnost v lese a v samotném úkrytu vysvětlí za mě.

// Zrcadlové hory přes Východní hvozd

Vynořil jse se zpoza stromu a hned dostal poklonu. Zatvářil jsem se, jako by to snad nebyla samozřejmost, že jsem dobrý. "Když se vlk neomezuje jen na svůj zrak," prohodil jsem nonšalantně a nechal si od vlčice pochlebovat, než se otočila a zavyla do lesa za ní. Zpozorněl jsem. Takže jsme konečně dorazili na místo. Nechal jsem ji mluvit a při tom pozorně vnímal okolí. Jak vypadalo. Jaké vůně ho nasycovali. Pachy vlků. Půdy. Cítit tu slabě byla i ta sopka, co se tyčila za lesem. Následoval jsem Ismu, zatímco mi dělala prohlídku, ale byl jsem na pozoru. Uvědomoval jsem si, že tenhle les nebyl jako ostatní. Někomu patřil. Dlouho jsem nebyl na místě, které by někomu patřilo v pravé slova smyslu. A z místa tomu nejvíc podobného jsem byl vyhnán skutečně nehezkým způsobem. Měl jsem naprosté právo tomu tady na první dobrou nedůvěřovat. Možná jsem trochu čekal, jestli na mě zpoza nějakého keře nevyskočí některý z těch vlků pronásledovatelů a nebude chtít dokončit, co začal. Po jejich pachu tu však nebylo ani památky.
Když mi Isma vyprávěla o skromné historii její smečky, zabránil jsem jen tak tak nezaujatému odfrknutí. O rodinných smečkách jsem si také myslel své. Jedna mě přeci jen vychovávala. Mají tady také nějaká podivná pravidla a tradice? Pošahané skryté zvyky, které všichni bezmyšlenkovitě dodržují, protože jim to přijde normální? napadlo mě. Když jsem ale při té myšlence sklouznul k vlčici, co si to zvesela vykračovala kousek ode mě, musel jsem uznat, že by takové praktiky musely být skryté hodně dobře.
"Hm. Můj kožich zima netrápí," ubezpečil jsem ji mimoděk, abych jí zároveň dal najevo, že i když celou cestu mlčím, tak ji poslouchám. Moje mlčení se však dalo vyložit i jako fascinace tímto lesem, takže jsem se s tím příliš netrápil.
Došli jsme na půvabnou mýtinku. "Potrpíte si na pohodlí a hezké věci?" prohodil jsem. Isma mi rozhodně za dobu našeho putování jako zpohodlnělá nepřišla, ale teď mezi mihotajícími se zvonky na osvíceném plácku vypadala jako lesní víla ve svém království. Zůstal jsem na chvíli stát v pozadí a ten pohled vstřebával, protože já si na hezké věci potrpěl určitě.
"Nepáchne jako neaktivní," okomentoval jsem sopku, když jsme sek ní přiblížili. Možná jsem měl ale jen přecitlivělý čenich a ve skutečnosti tu tolik cítit nebyla. Možná to bylo jen prokletí vlků s magií vzduchu. "Ale asi je to lepší, než mít nerudné sousedy." Nebylo to lepší. Nerudné sousedy můžete jednou v noci neohlášeně prostě PUF. To se sopkou neuděláte. Sopka ale nebyla cílem naší prohlídky. Úkrytu jsem na druhou stranu neodporoval. Vidina jídla se zamlouvala mému staženému žaludku, kdežto jednoduchost, se kterou mě k němu Isma vedla, se nezamlouvala mé hlavě. Nemohl jsem přestat alespoň částečně přemýšlet nad tím, že by to mohla být past. Netušil jsem jaká, ale mohla.
"Kolik vás ve smečce je?" rozhodl jsem se rozšířit si informace, abych nežádoucí myšlenky trochu utišil. "Pochopil jsem, že dva tvoji sourozenci a ty. Tvoji rodiče jsou také stále přítomni?"

// Mechové dno

// Borovicová školka přes Esíčka

Nechal jsem si po čumáku rozlít šibalský úšklebek, když Isma poznamenala něco se spánkem. Že to říkala zrovna ona mi přišlo humorné, ale vrátil jsem jí to jen pobaveným pohledem, zatímco jsem se škrábal do hor, kudy nás vedla. Snažil jsem se při tom zapamatovat cestu co nejlépe. Bude se mi hodit znát, kde ta smečka leží, až se vydám na průzkum někdy sám. Nemohl jsem spoléhat, že mi bude Isma dělat vodiče do nekonečna. Navíc, co by si o mě pomyslela, kdyby to vypadalo, že se sám o sebe postarat neumím? Takový dojem jsem zanechávat nepotřeboval.
Moje nožky ale byly rády, že už jsme na vrcholku. Alespoň na takovém, ze kterého bylo vidět na druhou stranu hor. Myslel jsem, že tohle bude místo na pauzu, protože kdo vyleze takový krpál, aby se pak hned hnal dolů? Odpověď stála vedle mě. Ale jen chvilku, než vystřelila kupředu. Naštěstí tak nemohla vidět, jak jsem za ní vytřeštil překvapeně oči, než jsem rozpohyboval i svoje nohy a uháněl za ní. "Kde je nějaká férovost! Odpočítání, třeba?" houknul jsem jí v patách, jako bych na jejím místě neudělal to samé.
Cesta z hor uběhla rychle, ale v lese jsem musel kličkovat a na chvíli Ismu ztratil. Té se to závodí, když ví, kam jde, zabručel jsem si pro sebe a zavětřil, abych jí mohl následovat, i když jsem její mechový kožíšek před sebou zrovna neviděl.

// Mech přes Východní hvozd

Isma se probrala, jako by právě zažila ten nejsladší spánek století. Bodejť by ne, když spala skoro celé jaro. Nadzdvihl jsem pobaveně jedno obočí, když začala rozhodovat, sotva vyskočila na nohy. Jasně, že bychom měli vyrazit, proč jsem jí asi jinak budil? Ale jen jsem se nad tím mlčky pobaveně zasmál a následoval ji.
Kolem nás se tyčily vysoké borovice a já vyčkával, až si Isma spočítá dvě a dvě, kudy půjdeme. Zdálo se ale, že v tom má docela jasno. "A když si popoběhneme, zvládneme to za půl," prohodil jsem a po očku po ní mrknul, jak se na můj návrh bude tvářit. Ale sám jsem musel uznat, že hned po probuzení nebyl nejlepší nápad to okamžitě přepálit, a tak jsem svižným krokem vyrazil za ní, zatímco nás vedla podél řeky a pak do hor. Během cesty jsem si snažil vzpomenout. Jak že to říkala, že se ta smečka jmenuje?

// Zrcadlové hory přes Esíčka