Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Esíčka přes Tenebrae

Sem tam mi unikl smích ještě dlouho po té, co jsem toho zrzka nechal v keři daleko za sebou. "Paroží a kopyta, vážně, kam na to ty zdejší vlci chodí," vrtěl jsem při tom nevěřícně hlavou. Rozhodl jsem se zůstat u vody a nechat se jejím proudem vést kamkoliv to půjde. Když půjdu podél řeky, nemůžu přeci chodit v kruzích, nebo ano? Nu, byl jsem připraven to zjistit. Jedinou mou nápovědou však bylo, že začínalo přituhovat a zdálo se mi, že zima je větší a větší. Takže jsem se minimálně někam dostal, ale kam? To jsem díky mlze pořádně neviděl. Až začala být chladná i zem a já zjistil, že je zmrzlá...

// Safírové jezero přes Ledovou pláň

Vida, vlk nebyl slepý. Tmu viděl. Skoro jsem se tomu vysmál, ale jen skoro. "No, asi to nebude moc dobrá schovka, jak jsme mohli zjistit," utrousil jsem si spíš pro sebe polohlasem, ale nijak jsem se nesnažil, aby se to k uším toho druhého nedostalo. On začal vykládat něco o paroží a kopytech. To už jsem se neudržel a smál se z plných plic. Mohl jsem věřit v magii snů, magii počasí, ale tohle byl ten největší blábol pod sluncem. Měsícem. Chápeme.
"Dobře, dobře, teď jsi mě dostal," musel jsem uznat, zatímco jsem si tlapou utíral pomyslné slzy smíchu. "Narůst paroží a kopyta, dost dobrý. Fajn, vlk s pomyslným parožím by se měl poslouchat, ne? Ha, tak jo, dám na tvojí radu a půjdu si najít keřík, pod který se schoulit, aby mě neskopali něčí tlapky... nebo kopyta," přihodil jsem naprosto nepotřebný vtípek, zatímco jsem mávnul vlkovi tlapou na rozloučenou a stále ještě s hlasitě doznívajícím smíchem nechal své šedivé pozadí zmizet v mlze.

// Kierb přes Tenebrae

7. Zeptat se vlastníků speciální magie na jejich magii. 3/4

Sice jsem zakopl o měkký kožich, ale přišlo mi to spíš, jako by kopl do vosího hnízda. Takže ne všichni vlci tu byli cukr a med, tenhle měl nejspíš i drápy. Popravdě, já bych je měl taky, kdyby do mě někdo kopal. "Vou vou, tak v klidu, abys věděl, všichni nejsme stejní! Jen většina," snažil jsem se na oko zachránit pověst alespoň některým šedivým kožichům, jako by mi na kterémkoli z nich snad záleželo. Ale jestli měl tenhle vlk s kopanci až tak velkou zkušenost, možná nebyla chyba tak úplně na naší straně.
Už ze sebe nedělal kuličku a naopak se zdvihnul ke své obraně. "Nevím, jestli se zrzavou srstí nepřichází i slepota, ale jestli sis nevšiml, je tady všude mlha, že sotva vidíš na špičku svýho čenichu. Každé místo je nepřehledné," rozhodl jsem se ho nevybíravě uvést do reality, při čemž jsem rozhodil ro stran čenichem, abych ukázal přesně na to, o čem mluvím. Na nic. Tolik toho asi bylo k zahlédnutí. "Křoví ještě poznám, jak sis mohl všimnout, o něj jsem nezakopl," podotknul jsem zcela záměrně. "Ale když se tady tak vyznáš v těch hlavních a nehlavních trasách, byl bych fakt vděčný, kdybys teď z té své brašničky vytáhnul nějakou tajemnou magií, která mi třeba ty cestičky osvítí a já tě zase milostivě nechám choulit u keříku a půjdu si po svých," udělal jsem mu vcelku přijatelnou nabídku, alespoň dle mých standardů. "Určitě ji taky máš, ne? Nějakou speciální schopnost, o který snad nikdo nikdy předtím neslyšel. Připadá mi, že snad všichni tady něco takového máte," pronesl jsem lehce otráveně, div jsem u toho oči neprotočil.

// Hadí ocas

Kráčel jsem se vší opatrností, ale pro mlhu jsem neviděl, že se nepohybuji nikam dopředu. Naopak jsem se vracel, odkud jsem přišel. Mojí pozornost na chvíli upoutávala ozdoba z listí zamotaná v mém kožichu. Kdo ví, proč mi jí ten vlk dal, možná na znamení díků? A kdo ví, proč jsem si ji z něj už dávno nesetřásl? Tak jako tak jsem ji nechal tam, protože jsem právě došel k říčce, kterou už jsem míjel snad po milionté. Nespokojeně jsem zabručel. "Co to má být, to mě ta mlha ještě nutí se točit v kruhu?" Zahartusil jsem, jako bych snad tu mlhu mohl vyzvat na souboj, což jsem samo sebou nemohl. Takže jsem se mohl jen svobodně čertit, zatímco jsem procházel po břehu říčky, protože zjevně někdo nebo něco nutně potřebovalo, abych tu byl. Celý tenhle kraj byl zvláštní, možná jsem tu měl provést nějaký rituál, abych se konečně dostal někam jinam? K rituálu už jsem se ale nedostal, protože jsem při tom všem pochodování asi pořádně nekoukal - jako bych něco mohl pořádně vidět - a zakopnul o jakousi měkkou hroudu. Byl to vlk. "Šmarja, promiň. Co to vy míštňáci máte s tím poleháváním na nepřehledných místech?"

3) Dozvědět se o existenci nevrozených magií (kterákoliv, která není od Života).

Podezříval jsem vlka z toho, že blafuje, ale moc mi to neulehčoval. A pak použil argument, který mě snad donutil i uvěřit. "Poručit počasí?" zpozorněl jsem. "Jako ve stylu z nebe prší hromada zaječích kostí počasí?" zeptal jsem se a teď jsem musel jako blázen vypadat zase já, ale mluvil jsem naprosto vážně. A pak ten vlk položil další otázku, které se jen těžko nevěřilo. Ještě krátce jsem si ho mlčky přeměřoval pohledem, než jsem podlehl. "Byl. A právě jsme vycházeli z jeskyně, když... ale to ti nemusím vykládat, že," vrhnul jsem na něj vědoucí pohled. Uznal jsem, že můj sen opravdu znal. Nevěděl jsem jak, ale byl jsem ochotný mu věřit.
Sledoval jsem, jak vlk tlapkami překládá to málo listí, co sem kdo ví odkud vítr zavál a přemýšlel, proč to dělá. Z nudy? Je nervózní? Popravdě, kdybych musel přemýšlet o těch obřích hmyzácích, o kterých mi při tom říkal, taky bych rád, abych při tom svou mysl zaměstnával něčím jiným. "Brrr, díky za info, tomu se vyhnu s jistotou." Ani jsem nepotřeboval, aby byl útočný. Všechen hmyz, co byl větší než zašlápnutelná velikost byl pro mě velké no no. "Možná trochu," přiznal jsem, že nebylo jeho počínání jedno z nejchytřejších. "Někdy si svou laskavost vyberu. Krom věštění toho, co už se mi stalo, mi bylo slíbeno i vyhledání někoho, po kom pátrám. Takže až mě někdo takový napadne, mile rád si tě najdu a ty tvoje schopnosti ještě prověřím," mrknul jsem na něj přátelsky. Se svým dílem z listí vypadal vlk dost neškodně, i když jsem nehodlal zkoušet, kolik sil se v tomhle chlupatém těle skrývá. "No nic, když už jsi konečně vzhůru, nebude mě strašit svědomí, že jsem tě tu nechal. Měj oči otevřené, jestli ti to v téhle mlze k něčemu bude." Tu poslední část jsem spíš zamumlal pro sebe, když jsem se otáčel k odchodu a nechal hnědého vlka zmizet v mlze za sebou...

// Esíčka

2) Promluvit si alespoň se třemi vlky a zjistit, které je podle nich nestrašidelnější místo na Galli. 3/3

V jednu chvíli jsem stál v temné noci v prázdnu na kamení obklopený mlhou a v tu druhou jsem byl zpátky v jeskyni, jako bych těch temných chodeb už neměl za poslední dobu až až. Cítil jsem, že mě něco doprovází na té dlouhé cestě, dokud před námi nevysvitlo světlo od východu a my do něj nevkročili-
Prudce jsem se nadechl, jako bych se právě topil. Probudil jsem se a otočil se na vlka, na kterého jsem koukal jako na zjevení. Probral mě především ten neznámý zvuk jeho hlasu, který už neměl tu charakteristickou táhlost, jako předtím. Taky mě děsilo, že jsem usnul, ale vzhledem k tomu, že jsem se probudil zpátky mezi živé to nakonec nedopadlo nejhůř. "Do rána si ještě počkáme," prohodil jsem, vzhledem k tomu, že nás ještě obklopovala tma noci. A pak jsem se na něj nedůvěřivě zamračil, když vypustil to s tou jeskyní. Snažil se mě pořád přesvědčit o těch snech? Myslel jsem, že žertuje. "Možná," odpověděl jsem opatrně, zatímco jsem vstal. "Ale to může být jen nějaký šťastný tip, že? Nebo mi chceš říct, že skutečně existuje moc, co ti dovolí vidět skrze sny?" Moc se mi to nezdálo, protože ve skutečnosti jsem o takové magii nikdy neslyšel. Existovali základní magie a kdyby bylo něco víc, moje bývala smečka by o tom určitě věděla. Byli magií přímo posedlí.
Zdálo se, že vlk na to představeníčko před tím, než odpadl, nebyl moc hrdý. "Neřekl bych přímo nepřístojně. Už jsem viděl unavené vlky dělat všechno možný, ale tohle byla novinka," zasmál jsem se. "Jen bych příště doporučoval si vybrat lepší místo na odpočinek. Tady z toho mi trochu běhá mráz po zádech," oklepal jsem se, jako bych se ten mráz snažil setřást. "Strašidelné jeskyně a černá řeka nebo co to bylo tomu tady nesahají ani po kotníky. Co bys řekl ty? Určitě to tu kolem musíš taky trochu znát, byl jsi na nějakém fakt strašidelném místě? Kromě tohohle, samozřejmě. Můžeš být rád, že jsem tu zůstal, aby tě všechny ty zdejší přízraky nerozcupovaly... nebo co přesně přízraky dělají," dodal jsem udatně, abych si za to vydobyl alespoň nějaké zásluhy.

Nečekal jsem, že by z vlka vylezla nějaká moudrost, ale jinak jsem se docela bavil jeho vysvětlováním. Mluvil takhle normálně, nebo se třeba jen bacil fakt ošklivě do hlavy? Zavrtěl jsem hlavou. K čemu by mi bylo dozvídat se, co už jsem zažil a že bych někoho hledal se taky říct nedalo. Neměl jsem nikoho, kdo by za nalezení stál, čehož jsem teď litoval jen pro to, že bych si rád tu jeho řečenou schopnost ověřil. I když jsem jsem ho tak sledoval, moc se k nějakému předvádění neměl. Spíš se tak nenápadně svažoval níž a níž, až sebou plácnul na studenou kamennou zem.
"A nepotřebuješ k tomu, já nevím, abych třeba spal?" napadlo mě, ale to už vlk sotva vnímal. "Nebo u toho musíš spát ty, chápu," vyložil jsem si tuhle odpověď po svém. Chvíli jsem tam jen tak stál a koukal, jestli se ještě probere, ale vlk byl ta tam. Hlupák, tohle je fakt špatný místo na spaní. Když se sám neprobouzel, přišel jsem k němu blíž a šťouchnul do něj čenichem. "Hej, slyšíš mě? Vstávej, tady nemůžeš spát." Pokoušel jsem se ho vzbudit, ale spal jako zabitý. Mohl bych ho tady nechat. MĚL bych ho tady nechat, proletělo mi hlavou, ale jak jsem se rozhlédl, znovu na mě dopadla nehostinnost tohoto místa skrytá za mlžnou oponou. Měl jsem z toho nepříjemný pocit. V tom vlhku byly i pachy zmatené a já nemohl tušit, jestli se opodál něco nebo někdo plíží, nebo ne. Setmělo se a padla noc, což tomu pocitu vůbec nepřidávalo. Cítil jsem, jak nám místy něco sviští nad hlavou, ale přes mlhu jsem neviděl, co. Netopýři, nejspíš. Kromě nás jediná živá bytost v okolí. Snad. A nehoustla ta mlha ještě?
Mohl jsem ho tu nechat, ale nenechal. Sedl jsem si k vlkovi, který si teď užíval v říši snů, se všemi smysly nastraženými. Hlavně sluchem jsem poslouchal, co se kde mihne. Tma jako by se i s mlhou stahovala k nám blíž a blíž a já si představoval, jak za tou mlhou není nic, jen prázdno bez možnosti úniku. Představivost mi pracovala víc, než bych si přál. Neklid se zvyšoval a já... ani nevím, kdy jsem stačil zavřít oči. Usnul jsem.

7. Zeptat se vlastníků speciální magie na jejich magii. 2/4

Znáte to, kdo je moc zvědavý... takže se ke mně někdo přitrmácel, doslova. Jeho hekání jsem slyšel už z dálky a když jsem ho viděl, musel jsem zastavit, abych se přesvědčil, že se mi to nezdá. Vlkovi se pletly nohy levá přes pravou a zadní před přední, že jsem si říkal, že musí být rád, že má jenom čtyři. Najednou se ale začal přibližovat ke mě, až se o mě opřel. Nahodil jsem nesouhlasný výraz.
"Ehm, zdravím," odpověděl jsem na jeho táhlý pozdrav a taktně poodstoupil, aby se mě přestal dotýkat, takže mu teď nezbývalo nic jiného, než se opřít o balvan na druhé straně, nebo se svalit k zemi. Výběr jsem nechal na něm. Mluvil strašně divně a já musel opatrně začenichat, jestli to třeba není něčím ve vzduchu, abych neskončil jako on. Mohly tu unikat nějaké výpary. Ale třeba bych mu pak alespoň líp rozuměl, co po mě chce.
"Snovej čaroděj, jo?" Tuhle část jsem pochytil. Normálně bych takovou moc přisoudil další speciální magii, ale vlk nevypadal, že je ve stavu, kdy zvládne ovládat sám sebe, na tož nějakou magii. "Jistě, tak proč mi neřekneš něco víc o té snové mag-EHM o tom čtení ze snů," opravil jsem se spěšně, jelikož jsem stále byl myšlenkami u magií, ale vlk to nejspíš stejně neměl kapacitu zachytit, měl jistě dost práce se zachytáváním sám sebe.

// Středozemka přes Esíčka

Dostal jsem se zpátky k té řece nebo potůčku nebo co to bylo a zkusil štěstí na jeho druhé straně. V téhle mlze jeden nevěděl, na co narazí, ale doufal jsem, že to nebude další siréna, i když jsem na tyhle mýtické potvory nikdy nevěřil. Jenomže teď mé tlapky stály na místě, které jako by bylo pro jednu z těchto historek jako dělané. Kdyby se dalo dojít na konec světa, představoval bych si ho nějak takhle. Nijak. I s tou mlhou kolem jsem tušil, že je to tu dost prázdné. Šedé. A kamenité. Cítil jsem, jak tomuhle místu chybí život. Zem mě studila do tlapek a ještě aby ne, když to byl taky kámen. Musel jsem jít opravdu opatrně, protože to pěkně klouzalo, z toho vlhka, které sem mlha přinesla. Ale vzhledem k tomu, že se přede mnou z ničeho nic sem tam neohlášeně objevil nějaký balvan, mi pomalejší chůze vůbec nevadila. Trochu mě užírala zvědavost, kam takové místo může vlka zavést a jak to asi vypadá na druhé straně. Jako, ne na té posmrtné, ale doslova na druhé straně všeho toho kamení.

Kdyby šel někdo kolem a tu scénu sledoval - ne, že by toho moc viděl přes tu hustou mlhu - asi by si hned udělal obrázek o tom, co se tu dělo. Nemálo vzrostlý, celkem dobře živený samec napíná svaly před krčící se roztřesenou vlčicí, která vypadala, že i bez něj toho má za sebou až až. Ale já se nedal ošálit. I když možná... vlčici se totiž rozkoktala ještě víc, naštěstí koktala jedno slovo, takže jí pro jedno rozumět bylo. Jo, a taky u toho vrtěla hlavou, div si nezlomila vaz. Sledoval jsem ji pevným pohledem, zatímco se snažila z té situace vykroutit. Prokouknul jsem ji? Nebo jsem byl až příliš paranoidní?
Zatímco se vlčice soustředila na to, jak se z téhle situace vykoktá, já toho využil a pomalu začal couvat. Nemám magie... to tak, KAŽDÝ má magie, pomyslel jsem si pro sebe, zatímco se její další slova se svým významem ztrácela v mlze spolu s ní. Teď už jsem ji neviděl a ona nemohla vidět mne. Vnímal jsem kvílení uplakané řeči vlčice, které znělo jako bájný tvor, strašidlo, co k sobě láká poutníky, o kterých pak už nikdo nikdy neslyšel. Nechtěl jsem být jedním z nich.

// Hadí ocas přes Esíčka

7. Zeptat se vlastníků speciální magie na jejich magii. 1/4

Nespouštěla ze mě oči. Skoro se mi zdálo, že čeká, že se každé mé slovo může proměnit v ostrý trn, se kterým zaútočím. Netušil jsem, jestli to, co jsem cítil, byla lítost, s tímto pocitem jsem moc zkušeností neměl, ale asi ano. Jestli to něco bylo, byla to lítost. Jestlipak se takový vlci z tohohle stavu někdy dostanou?
Zatímco jsem přemýšlel, začala vlčice něco koktat. Pořádně jsem jí nerozuměl, protože si u toho div neskousla jazyk, ale slyšel jsem kdysi o vlcích, kteří vládli mocnou magií, kterou ovládali slovy, kterým nikdo nerozuměl. Byla to léčka? Snažila se na mě dělat chudinku, aby pak mohla zaútočit? Neměl jsem v plánu jí to zaříkadlo nechat dokončit. "Co to mektáš?" udeřil jsem silnějším hlasem. Moje svaly se napnuly a já zaujal obraný postoj. Heh, jako by se proti magiím dalo bránit obyčejnou fyzickou silou. "To je nějaká tvoje speciální magie? Zakázané čáry? To si zkoušej na někoho hloupějšího. Co z toho máš? Dělat ze sebe chudinku, abys pak přepadávala dobrácký pocestný?" káral jsem ji, jako bych já byl ta nejčistší duše pod sluncem. Měl jsem sto chutí se otočit a zmizet, k takovým vlkům je lepší se prostě nepřibližovat, ale teď to nebylo bezpečné. Musel jsem mít jistotu, že po mně nepůjde hned, co se k ní otočím zády. Dokud jí nenechám dokončit ta slova, mělo by to být v pohodě...

Snažil jsem se ji přesvědčit, že jí neublížím, ale zdálo se, že to působilo přesně naopak. Jako by se sotva jsem promluvil rozklepala ještě víc. Nadzdvihl jsem nechápavě obočí, třeba měla nějaký problém? Bludy? Vypadala, že klidně mohla sníst něco, co zdraví úplně nesvědčí. Nebo jí třeba jen děsil samotný rozhovor o děsivých věcech, místech... ale proč se na mě pořád tak divně koukala?
Rozhlédl jsem se směry, kterými ukázala. "Děsivý je, že jich je tady tolik," prohodil jsem. Sice jsem zatím přímo na žádnou nenatrefil, ale asi jsem měl jen zatracenou kliku, když jsem to tak poslouchal. Hned dvě v okolí. Určitě si musí jít v jednom kuse po krku.
Otočil jsem se zpátky na vlčici, když mě osočila z podobností s někým, koho nazvala ON. "Spousta vlků vypadá jako někdo," nechápal jsem. "Ale můžu vám odpřísáhnout, že já vás vidím poprvé v životě. Něco mi říká, že tohle setkání bych si jinak pamatoval," poukázal jsem na jisté specifické... znaky, které si s sebou vlčice nesla. Leda by k tomu všemu přišla docela nedávno, ale i tak - pach, hlas, nic z toho mi nepřišlo povědomé. "Ublížil vám někdo?" musel jsem se zeptat, třebaže z třesu vlčice byla odpověď dost zřejmá. "Někdo z těch smeček, možná?" napadlo mě, protože proč by jinak jmenovala zrovna smečky.

Vlčice měla nevybíravý slovník, ale snad uměla mluvit i normálně. Jenomže jak jsem se tak k ní blížil, moje šance na normální rozhovor se jaksi rozplývaly v mlze. Z vlčice najednou pomalu nevylezlo půl slova a krčila se, jako by viděla ducha. Ha, vidíš? Říkal jsem, že jsem větší duch než ty, pomyslel jsem si zpátky k té vlčici z jeskyní. Ale zpět k té, která se tu třásla přede mnou. Naklonil jsem nechápavě hlavu ke straně. "Jo, nejstrašidelnější. Nejstrašidelnější místo tady, co znáš, dokážeš mě tam nasměrovat?" zkusil jsem to znovu a vyčkával, jestli se neukáže, že je třeba ta šedá nahluchlá, nebo tak něco. "Můžeš se přestat krčit, víš, nic ti neudělám," prohodil jsem ledabyle, ne zrovna empaticky, ale nijak agresivně. Navíc, však jsem tam jenom tak stál... "Uznávám, jsem trochu rozcuchaný a ta zaschlá krev mi taky na vizáži nepřidá, ale rozhodně ti nevěřím, že bych byl až tak děsivý."

2) Promluvit si alespoň se třemi vlky a zjistit, které je podle nich nejstrašidelnější místo na Galli. 2/3

// Zrcadlové hory přes Esíčka

Zanechal jsem za sebou údajné vlčí strašidlo i s labyrintem chodem a vydal se do mlhy a neznáma. Netrvalo dlouho, než jsem z hor sešel k řece, ale ne k té, kterou jsem hledal. Možná jsem se mohl zeptat alespoň na cestu, ale na to už bylo pozdě. Tenhle kraj se vlky přímo hemžil, někdo jiný to místo určitě také bude znát a proč by mi neukázal cestu, však každý rád vidí, jak se blázni vydávají vstříc nemožnému.
Proud řeky jsem chvíli následoval, než jsem se od něj vzdálil a vyrazil na otevřenou pláň. Alespoň jsem si myslel, že je to pláň, přestože ve skutečnosti moc do dálky vidět nebylo. Ani ta vlhkost mému čenichu moc nepomáhala něco najít, takže jsem musel zkrátka čekat, co se přede mnou záhy z mlhy vynoří. A skutečně vynořilo. Nějaká oškubaná, shrbená šedá vlčice, jejíž pach pohlcoval všechno ostatní, co by se tu dalo vycítit. Na jednu stranu jsem se s ní fakt nechtěl pouštět do řeči, ale na tu druhou... "Hej, hej vy tam," oznámil vlčici nevybíravě svou přítomnost, "hledám to nejstrašidelnější místo široko daleko. Vypadáte, že byste mohla vědět, kde takové místo najdu."

// Zrcadlové jeskyně

"Nemusíš mít obavy, kdybych měl na výběr, na pláži bych asi strašit nechtěl, ale v první řadě se pokusím neumřít strachem vůbec, aby sis mohla být jo jistá, že ti to tam nezaberu," ubezpečoval jsem ji sebevědomě, protože jsem věřil, že znovu už jí takové divadlo nedopřeju. Mezi tím jsem moc nedůvěřoval směru, kterým nás vedla, ale byl jsem rád, že jsem své pochybnosti nevyřknul nahlas, když se ukázalo, že máme před sebou skutečně východ. Konečně! zajásal jsem v duchu, neb jsem se už opravdu smiřoval s tím, že tu zůstanu navždy. "Jo, úplná brnkačka," pronesl jsem spíš nezúčastněně, zatímco jsem zjišťoval, že jsme se vynořili u stejného vchodu, kterým jsem do těch zatracených chodeb vešel. Alespoň teď vím, kde jsem.
Zatím, co jsem se kochal zamlženou krajinou, byl jsem nazván smrtelníkem. "Dostal jsem zvláštní nutkání jít se podívat na tu černou řeku s temným hvozdem, když je to tak děsivé. Víš, abych měl přehled, na jaká další strašidla tu může vlk narazit. A ta mlha všude jako by přímo chtěla, aby to byl nezapomenutelně děsivý zážitek." Oklepal jsem se a chystal se vydat na cestu, ale před tím jsem se na vlčici ještě otočil. "Užijte si pláž, Vaše strašidelnosti. Když potkám někoho z tvé strašidlácké rodiny, budu pozdravovat. A taky budu vyhlížet ty netopýry," mrknul jsem spiklenecky a pak už se rozešel do hor, kde můj světlý kožich brzy splynul s mlhou...

// Středozemka přes Esíčka