Gallirea - Příspěvky uživatele

AK 23. Ujisti Vlčíška, že na něj už věříš

// Sněžné hory

"Heh, samozřejmě," zavrtěl jsem pobaveně hlavou. Tropický ráj uprostřed zimy zněl až moc krásně, než aby v tom nebyl nějaký háček. Alespoň už se nemusel zabývat tím, proč se právě škrábe na tu snad nejvyšší horu v okolí, když by mohl být tam. Tady je možná nakonec lépe.
Svým uším jsem ale nemohl uvěřit, když z vlčice porostlé mechem vypadlo, že je součástí Mechové smečky. "Mechové smečky, opravdu? Pojmenovali ji na tvou počest? Počkej chvíli, nechceš mi říct, že jsem celou dobu v přítomnosti velké vůdkyně a nevím o tom," pohlédl jsem na Ismu vyčítavě, ale letmý úsměv na mé tváři prozrazoval, že to není zas tak vážné. "Křídla zní rozhodně příjemněji, než rozplynutí. Asi se budu muset u těch vašich bohů zastavit, abychom si to ujasnili," usmyslel jsem si, když o nich Isma tak básnila jako o všemocných a dobrosrdečných. Ale víte jak, znělo to až moc jednoduše. Jako ty ostrovy.
Dál nebyl prostor pro rozhovor, jen pro sípavé dechy, jak jsme závodili vzhůru. Kdo ale vyhrál nebo prohrál se nakonec neřešilo (určitě jsem byl rychlejší ale), protože se před námi ze zimy vynořila figura. Spletl jsem se, nechce mě shodit dolů. Má komplice a budou mě obětovat při rituálu, napadlo mě, přestože jsem si byl vědom toho, jak absurdně to zní. Ale jeden musel být připraven na všechno.
Vlk by ověšený rolničkami a vůbec vypadal jak nějaký pomatený vůdce hypízáckého kultu. Zakabonil jsem se na něj nedůvěřivě, když řekl mé jméno. Odkud ho znal? A pak dopadla bomba. Vykulil jsem na něj oči jako na blázna. Vlčíšek? Ten Vlčíšek? Střídavě jsem koukal na něj a na Ismu, jako bych od ní čekal potvrzení, jestli to ten kultista myslí vážně. Nedostal jsem od ní odpověď dřív, než mi ji stihl dát samozvaný Vlčíšek.
Sníh se roztančil v prudkém větru kolem nás jako při sněhové bouři. Vlčíšek něco provedl s Ismou a pak se na dlouhou chvíli setkali i naše pohledy. Najednou mi nepřipadal ten jeho tak naivní a potrhlý a můj byl na oplátku plný otazníků. "Ty... jsi on?" Měl jsem pocit, že jsem to řekl nahlas, ale ne. Vlk to přesto musel slyšet, protože mi na mou otázku krátce, váženě pokývnul. Kývnutí jsem mu s lehkou nejistotou oplatil a přijal tak jeho tvrzení za pravdivé, třebaže jsem si stále nebyl jistý jak je to možné. S tím se však bouře začala klidnit a my to vzali jako jasné znamení k odchodu.

// Kierb přes Sněžné hory

AK 20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

// VVJ podél hranic Mechu

Zaujatě jsem poslouchal, každá informace navíc mi přišla drahá. Poušť a tropické ostrovy? Nu, už jsem viděl i sopku, možná by mě to nemělo tolik překvapovat. "Ty ostrovy zní jako místo, kde se musí přes zimu scházet dost vlků," zapřemýšlel jsem nahlas, protože kdo by se nechtěl zahřát a schovat před mrazem, když tu možnost měl.
"Také jsem slyšel. Někteří vlci dokonce tvrdí, že nemají magii žádnou. Nejsem si jistý, co na tom je pravdy," utrousil jsem jakoby neutrálně, i když jsem si o nemagických vlcích myslel své. Bláhovci. Mít možnost takové síly a nevyužívat ji jen otevírá vrátka pro to, aby někdo využil je.
O vlčici přede mnou jsem si nemyslel, že by byla jednou z nich, ale když poukázala na svůj nevšední vzhled, teprve mě to zaujalo. Samozřejmě rostlinky v její srsti neunikly mé pozornosti, ale odepsal jsem to jako možný způsob zemských vlků, jak se v zimě udržet v teple. Nečekal jsem, že by za tím mohla být nějaká vyšší moc a můj výraz o tom vypovídal své. "Ne takhle, abych pravdu řekl. Myslel jsem, že to máte schválně, netroufnul bych si hádat, že je to nějaký vedlejší účinek. Takže myslíte, že když tu také strávím dostatečně dlouhou dobu, něco se semnou stane? Co by se tak mohlo stát se vzdušným vlkem... rozplynu se?" Nevadilo by mi, kdyby má síla ze mě už takhle byla znát na první pohled, ale zrovna rozplynutí nebyl ten typ změny, po které bych toužil.
Vzpomněl jsem si na planoucí vlčici, kterou jsem potkal nedávno na mýtině a jak jsem se začínal ze sucha prodírat větší a větší nadílkou sněhu, napadlo mě, že by mohlo být zajímavé mít magii, která ho ovládá. O něčem takovém jsem ještě neslyšel, když nešlo o nějakou alternativu vody. Jak dobře by se pak mohly vyjímat ledové ozdůbky v mé srsti? Využil jsem krátké pauzy v našem rozhovoru, abych se na sníh zasoustředil, protože co kdyby náhodou? Ale nic se nestalo, jen se dál sypal a byl si svým pánem. Čekal jsem takový výsledek, takže jsem nebyl zklamaný, ale jak skvělý by to bylo, kdyby to omylem vyšlo?
Smrt zněla jako pěkný trn v tlapě, už o ní něco slyšel, ale zdálo se, že se s ní nikdo moc nekamarádíčkoval a vlčice, která se představila jako Isma, se mě v tom snažila jen více utvrdit. Neměl jsem důvod jí nevěřit, zatím. Jako by ale výstup sám o sobě nebyl dost náročný, Isma navrhla závod. "Až tam nahoru?" vzhlédl jsem pochybovačně vzhůru. "Dobrá, první, kdo vypustí duši, prohrál hádám," prohodil jsem pobaveně a vyrazil.

// Zubatá hora

// jestli se představila, tak pardon, jsem dement xD also ona už má modifikaci plně znát? Hrála jsem podle zmínky v profilu, že zatím jen částečně, tak jsem to moc neřešila, tak jen abych se ujistila?

AK 7. Zavzpomínej na svou první zimu

Cvaklo mi, že tohle se jí rozhodně může šeredně vymstít velmi rychle, ale rozhodl jsem se nebýt tím případem. Prozatím. Byl jsem zvědavý, co má v plánu, protože vypadala, že v tom má jasno a nebudeme jen tak bloudit. Hned, jak jsem její nabídku přijal, zvolila směr a šlo se. A tak jsem šel.
"Přesně tak. Přišel jsem sem toto jaro, ale jsem si jistý, že tenhle kraj jsem ještě daleka celý neprobádal." Znělo to, jakože jsem prošel větší kus, než jsem viděl ve skutečnosti. Ale nemohl jsem říct, že jsem tu od jara a jediné, co si pořádně pamatuju, jsou jeskyně, ve kterých straší, ještě strašidelnější kamenná pláň, bludiště a déšť z kostí. Vlčice se ale nehodlala pídit, alespoň ne po tomhle.
Přikývl jsem. "Vzduch. Vy ovládáte zemi, je to tak?" hádal jsem dle jejích očí. "Já s magií nemám problém. Smečka, ve které jsem se narodil, jí byla docela dost řekněme... posedlá," přiznal jsem. Že mi to nikterak nevadilo už jsem si ale nechal pro sebe. Místo toho jsem si letmo zavzpomínal, jak jsem svou magii v době pobytu ve smečce zdokonaloval. Neexistovala příležitost, kterou bych nevyužil k tréninku. Skvělé se k tomu ukázalo spadané listí na podzim, ale ostatní se mnohem lépe provokovali rozvířeným sněhovým popraškem. Nikdo nečekal, že moje první zima bude pro ostatní tak náročná. Rozhodně jsem jim svou výchovu nedal zadarmo.
Nevzpomínal jsem dlouho, protože nostalgická okénka byla výhradou ticha a toho mi cizinka příliš nedopřála. Nestěžoval jsem si, hor v dálce už jsem si všiml, stačilo mi její potvrzení, že tam skutečně míříme. Nějak podezřele ale kroužila kolem toho, proč. "Mluvíte tak záhadně, až mě to nutí přemýšlet nad tím, jestli mě tam nechcete vylákat, abyste mě pak mohla svrhnout dolů. Obětovat božstvu nebo co já vím. Slyší na oběti místní bohové?" neodpustil jsem si komentář. Pokud jsem se mýlil, vyznělo to jako nejapný vtípek na prolomení ledů. Pokud jsem odhalil její úmysly, chtěl jsem, aby věděla, že vím. "Ale když už jsem se vám vydal na milost, mohl bych alespoň znát jméno vlčice, která by mohla být mou zkázou?" nadhodil jsem nonšalantně.

// Sněžné hory (podél území Mechu s Ismou)

AK 9. Ulov si kapříka

Z rozjímání i jezera by jednomu vyhládlo. A taky, že jo. Koukal jsem na vodu tak dlouho, jak mi nohy skoro zdřevěněly. Nebo zledovatěli podle toho, jak se rychle ochlazovalo. Také jsem si díky tomu však všimnul, že v tom proklatě ledovém jezeře ještě je život. Byla to buď ryba nebo se hnát za něčím větším, čtyřnohým, co mi mohlo stejně dobře pláchnout. Tady když mi jedna uteče, za chvíli připlave další. Musel jsem se tak odhodlávat, protože to znamenalo se chvíli v té studené vodě čachtat. Podařilo se mi přemluvit mě samotného a vlezl jsem po tlapky do vody, víc bych nedal.
Stál jsem kousek od břehu, nehybný jako doposud, a hleděl na svůj odraz v jezeře, kdy ho přeruší něco, co popluje kolem. Už jsem myslel, že budu moci svým prochřadlým tlapkám dát s pánem bohem, když LUP a z vody jsem vytáhnul macatou rybu, co se srdnatě drala o svůj život. Smůla, teď už jsi na mém pískovišti, pomyslel jsem si a mrsknul s rybou na břeh. Tak rád jsem vylezl za ní, abych s ní fláknul znovu a tentokrát ji usmrtil. Bojovník, skoro mi jí bylo až líto. Ale ne na tolik, abych kvůli tomu hladověl.
Dojedl jsem a kůstky zrovna z nudy cvrnkal jednu po druhé zpátky do vody, když jsem zaslechl kroky a uši otočil tím směrem. Jakmile ale ten někdo, kdo se ke mně přiblížil, promluvil, ohlédl jsem se. Vlčice. Zajímavé, existovali tady v tom kraji vůbec nějací jiní samci? Možná bych to mohl považovat za výhodu. Tahle o sobě alespoň netvrdila, že je duch.
"Zdravím. Finnick jméno mé," vyšvihl jsem drobnou úklonu. "Musím říct, že se často nevídá, aby si někdo vybíral parťáky na putování z náhodných zatoulaných dušiček u jezera. Neříkám, že mě netěší, vyhodnotila-li jste mě jako vhodného kandidáta Rád se k vám přidám. Říkala jste jako každý rok. Pochopil jsem správně, tak jste místní?" Putovat chvíli tímhle krajem s někým, kdo se tu vyzná, zvlášť v zimě, mohlo být jenom ku prospěchu.

Dva lístky, prosím

// Sopka přes Ainu

Než jsem sešel dolů, byl jsem celý pěkně promáčený od deště. Den se brzy překlenul v noc, když jsem došel zpátky k velikému jezeru, které jsem předtím s takovou obezřetností obcházel. Jak se však ukázalo, v tomto jezeře žádná příšera nebydlela. Nejspíš. Zatím. Mlhy už se úplně zvedly a jeho hladina byla klidná, jen noční vánek s ní letmo houpal a vytvářel drobné vlnky. Došel jsem až ke břehu a napil se. Stále nic. Asi tu opravdu nic vlkyžroucího nebylo. Rozhodl jsem se tedy u jezera chvíli pobýt. Myšlenky se mi loudaly v posledních pár dnech a páni, nachodil jsem se celkem dost. Nebyl jsem na to zvyklý, většinou jsem se toulal jen po svém lese a teď, jako tulák, jsem neměl ke svému cestování vytyčené žádné hranice. Vlastně mi to bylo trochu nepříjemné, protože představit si to neomezující nekonečno bylo nemožné. A tak jsem jen seděl na kraji vody a hleděl na obvod jejího břehu, který lemoval v dálce les a louka a na chvíli si představil, že to je ten pevný bod, který mi teď dává hranice a pocit bezpečí. Byl to falešný pocit, iluze, ale rozhodl jsem se tím teď netrápit a dovolil si se mu vydat na milost. Alespoň na okamžik potřeboval můj duch najít trochu klidu v tomhle rychlém, chaotickém, magickém světě...

K akci mám jen jedno: jestli mi ještě někdo chce povědět svou speciální magii, nechte si to pro sebe! Ten úkol se mi bude ve snech ještě dlouho vracet. xD Jináč to bylo super, až mě překvapilo, jak mě úkoly laděné do strašidelného duchu fakt bavily, takže děkuji!

Finnickovi prosím za 21 bodů spešl vlastnost Charisma

Přidáno.

9. Pokus se nahlédnout do nitra sopky a přemýšlej nad děsivou silou přírody.

// Severní Galtavar přes Ainu

Jak jsem se vzdaloval od hořící čarodějnice, nemohl jsem za sebou stejně tak lehko nechat myšlenku, že zdejší vlci vládnou mnohem silnější magií, než ti v mé domovině. Má rodná smečka by se utloukla po takové moci, ale nesahají jí ani po kotníky. Vlčice nebyla první mocný vlk, které jsem zde potkal, takže už jen zbývalo zjisti, jak k tomu zdejší vlastně přijdou, že tak zesílí. Možná bych si mohl najít někoho, kdo mě bude učit, napadlo mě. Najít si někoho mocného a silného, kdo mi všechnu svou moc a sílu v učení předá. Ale proč by měl pomáhat zrovna mě? Tahle myšlenka mi proběhla hlavou zrovna, když jsem vzhlédl, kam se to vlastně škrábu. Vypadalo to trochu jako normální hora, ale nehezký pach ve vzduchu a přibývající teplota vypovídali o něčem jiném. Jednoduše řečeno jsem se škrábal na místo, kam nebylo úplně bezpečné lézt. Ideální, napadlo mě. Proč by měl někdo silný a mocný vzít do učení jen tak nějakého vlka? Ale vlka, který se nebojí vylézt na sopku a čelit nebezpečí tváří v tvář, to už by mohlo vyjít. A tak jsem pokračoval ve výstupu, abych si asi něco dokázal.

Cesta vzhůru byla náročnější, než jsem čekal, ale nestěžoval jsem si. Trénink také nebude žádná procházka rozkvetlým sadem, to už jsem přeci věděl. Na vrcholku na mě kromě výhledu čekal také pohled na vyhaslý jícen sopky. Stál jsem na jeho okraji a něco mě lákalo vstoupit tam, kde by jiný očekával tekoucí rozžhavenou horninu. A něco mi také napovídalo, abych to nedělal. I když sopka momentálně odpočívala, stále jsem cítil její ohromnou sílu, jako by mi bublala pod tlapkama. Vypadá tak neškodně, napadlo mě, i když jsem věděl, že není. Všechno v přírodě vypadá neškodně, než to smete klidně celé krajiny. Sopky. Bouřky. Povodně. Vichry. Sníh. Polknul jsem. Jako by příroda sama ráda vytvářela ticho před bouří, před blížící se ukázkou ničivé síly jí samotné. Magie byla způsob, jak si část téhle ničivé síly od přírody půjčit. Otočil jsem pohled z jícnu do krajiny, která by byla mohla být sopkou pohlcená kdykoliv se přírodě zamane. Představil jsem si, jaké by to bylo mít tak ohromnou moc, se kterou je mi svět vydán na milost a s tím ve mně rostla i chuť takovou moc skutečně zakusit.
"Třeba se jednou střetneme," otočil jsem se k jícnu sopky, jako bych mluvil ke svému rivalovi, a s těmito slovy začal pomalu scházet dolů. Čekala mě ještě dlouhá cesta, než budu připraven se děsivé síle sopky postavit...

// VVJ přes Ainu

Hořící vlčice mi prakticky potvrdila, že to jsou iluze. Hádal jsem, ale teď jsem na sebe byl pyšný, že jsem se trefil do černého. Jenomže vlčice se s těmi iluzemi nějak rozmáchla a na mě teď hledělo nespočet očí. Myslel jsem si, jak mi nevadí pozornost, ale tady a teď, třebaže jsem věděl, že ty oči nejsou skutečné, to bylo silně nepříjemné.
Nechtěl jsem tu být a dál se s tou čarodějnicí zaplétat. Iluze umí být neškodné, ale co když toho umí víc a jen se mě snaží zmást, přeci jen tu něco blábolí o smrti, jako by to byla skutečná bytost. A taky o kostlivci. Hrklo ve mě znovu, takže ta lebka v mlze se mi nezdála? Další iluze? napadlo mě, ale nestačil jsem se zeptat nahlas, protože to mezi nás najednou řečený kostlivec naběhl a... rozpadl se. Koukal jsem na to z mého výrazu muselo být patrné, že netuším, co přesně to sleduju. Těkal jsem očima z vlčice na kostlivce a zpátky, jestli si ty kosti taky uklidí nebo...
"Takže, um, já asi tedy půjdu," hlesl jsem opatrně a nejprve jemněji, potom s větší silou odstrčil kostlivce, který se poskládal zase dohromady a teď se na mě sápal, ale ne jako nestvůra, ale jako malý vlče. Kdyby měl sliny, určitě bych měl ožužlané ucho i s tváří. Zatímco jsem čekal, jestli se po mém postrčená kostlivec zase rozpadne, se z mlhy ozvalo zahučení. "No jo, no jo, vždyť už jdu, můžeš přestat čarovat," ujistil jsem vlčici a svižným krokem se vzdálil.

// Sopka přes Ainu

7. Zeptat se vlastníků speciální magie na jejich magii. 4/4

Byl jsem nepozorný. Že se někdo pohyboval kolem jsem zjistil, až když jsem uslyšel jeho hlas. Teda její. Zdvihl jsem nezaujatě hlavu, abych zjistil, kdo tu na mě huláká, jako by měl nárok na celou pláň, když tu mě do očí praštil pohled na vlčici zářící fialovými plameny. Vytřeštil jsem oči a zůstal zírat. Věděla o tom, že hoří? "Nechtěl jsem-" otevřel jsem tlamu, abych promluvil, ale mou řeč přerušilo podivné chrastění, které se pohybovalo kolem mě, ale pořádně jsem neviděl, co to bylo. Až jsem zahlédl, jak na mě z pozůstatků mlžného oparu vykukují dvě zářivé fialové oči. Útěk nebyl můj styl, beztak jsem měl momentálně pocit, že nebylo úplně kam utéct. Zůstal jsem stát na místě, obklíčen, ocas lehce vměstnán mezi zadní nohy. Netřásl jsem se strachy, ale nesnažil jsem se ani skrýt diskomfort, který ve mě tahle situace vyvolávala. Otočila jsem se zpátky na to jediné, co jsem teď mohl vidět dostatečně jasně - tu hořící vlčici.
"Hoříš," konstatoval jsem nezaujatě, jako bych oznamoval, že tráva je zelená. "Vidím, že mě máš obklíčeného, co teď? Nerad to říkám, ale jestli tu chceš lovit a já ti překážím, takhle se mě nezbavíš. Navrhnul bych nechat mi alespoň nějakou uličku, kterou bych proběhl jak vystrašený bažant a nechal ti na lov volné pole působnosti. Že jsi to ty, klidně pro tebe při odchodu i jako ten bažant zaskřehotám. Pokud tedy nejsem já ten, koho lovíš, to by mohla být potíž," zhodnotil jsem. Měl jsem takovou nepříjemnou vlastnost, kdy jsem tváří v tvář nebezpečí svůj život docela pokoušel. Jeden by se divil, že ještě nečichám ke kytičkám ze spodu. Teď jsem se ale odborným očkem a s naprostým klidem, možná trochu ohromen, rozhlédl kolem. "Jak to děláš? Ty oči v mlze, nějaká iluze?" zeptal jsem se nonšalantně, když tu se mi zdálo, že jsem zahlédl lebku. To se mnou škublo, ale rozhodl jsem se přesvědčit se, že mě jenom šálí zrak. Raději jsem ho odvrátil zpět na vlčici. "Čarodějnice mnoha talentů, jak se zdá. Ještě nějaké speciální triky máš mezi drápy?" nadhodil jsem, ale pak mi po zádech projel mráz, když jsem očima sjel k jejím tlapám, kde skutečně byly drápy. Vlk, který ustál vlastní hořící kožich nemohl být ničím jiným, než čarodějnicí a já začínal fakt doufat, že nejsem tím, co tu chtěla ulovit. Možná jsem ji přeci jenom neměl tak popichovat...

// Východní hvozd přes VVJ

Když jsem opustil les, přivítala mě ohromná vodní plocha, která se za ním rozprostírala. Donutilo mě to na chvíli zastavit, protože poslední jezero, které se mi připletlo do cesty, v sobě skrývalo zubaté překvapení. Tohle ale vypadalo neškodně a absence mlhy, která jinak všechno dělala děsivější, tomu napomáhala, abych uvěřil a nebál se přijít blíž. Neměl jsem se tedy v plánu koupat, ale pro jistotu jsem nahlédl na hladinu, jestli na mě zase nezamrká nějaká ryba. Nic. Uznal jsem, že bylo bezpečné jít chvíli po jeho břehu.
Břeh mě zavedl na rozlehlou planinu. Mlha už nebyla, ale za to začínalo pršet. "No ano, pravé podzimní počasí už je tady, že," pronesl jsem hledíc na oblohu, jako by mě tam někdo mohl slyšet. Ozdobu z listí od toho snového vlka jsem vytrousil nejspíš někde při útěku před příšerou a má krví zbarvená srst se pomalu začínala vracet do běla. Alespoň k něčemu byl ten déšť dobrý. Neutíkal jsem před ním, jen se tak líně loudal napříč plání k nějakému lesu, co mi tu rostl přímo před nosem a ani si nevšiml, že se z něj ke mně někdo blíží...

// Kierb přes Gejzíry

Prošel jsem územím gejzírů. Tolik jsem jich na jednom místě ještě neviděl. Bylo tu příjemně teplo a i mlha se tu rozhodla konečně ustoupit. Když jsem pak gejzíry opustil a vešel do lesa, mlha se dál držela v postranní a pozvolna opadávala. Už bylo na čase, zabručel jsem si v duchu pro sebe, protože tady snad měly uši i stromy, tak proč ne mlha? Ještě by se urazila a vrátila se. Prosvištěl jsem nemalým hvozdem, který jsem letmo poznával podle stromů a terénu, jenž jsem zdolával. Konečně známé místo. Na jih odtud se tyčily hory, ty už jsem znal, takže bylo na čase prozkoumat, co mi leží přímo před nosem.

// Severní Galtavar přes VVJ

// Safírové jezero přes Ledovou pláň

Uháněl jsem od jezera, co mi nohy stačily. Ale taky dost opatrně na to, aby mi nepodklouzly a já neskončil čumákem napřed na zemi. Čím víc jsem se vzdaloval, tím jsem zpomaloval a zvolňoval krok, až jsem jen letmým klusem došel zpátky k řece, která mě sem přivedla. Teď až jsem se třasem oklepal. "Příšera, brrr. Buď tu trpíme kolektivními halucinacemi všichni, nebo to fakt byla ona. A ty zuby..." otřásl jsem se znova. Podle té siluety v mlze byla ohromná a já měl jenom štěstí, protože kdyby chtěla, slupla by mě jako malinu. Raději jsem se jal pokračovat dál směrem pryč od tohohle místa, protože co kdyby ta příšera měla nohy a zachtělo se jí jít se proběhnout. Nehodlal jsem to riskovat.

// Východní hvozd přes Gejzíry

5. Vidět příšeru (nutné dodržet správné území, kde je). 2/2

Věděl jsem, že to, čemu ten stín patřil, zmizelo ve vodě, ale mé nanicovaté já se stejně snažilo mlhu prohlídnout, jako by to pomohlo uvidět i to stvoření, která se za ní už neschovává. Nakláněl jsem se tak moc, až jsem málem sám do té vody spadnul. Jednou tlapkou jsem se dotknul ledové vody a to mě probralo. Couvnul jsem a uklouznul, takže jsem musel couvnout ještě víc, abych se skutečně do jezera nesvezl. Nechtěl jsem ani pomyslet na to, jak bych se dostával ven. Stihl bych se vyškrábat po kluzkém břehu dřív, než bych zmrznul? A jak bych se pak asi zahřál? Rozpohyboval jsem jako odpověď na své obavy kolem sebe jemný vánek, ale věděl jsem, že ten by nestačil.
Kráčel jsem chvíli po břehu jezera, jestli stín znovu nezahlédnu, ale už jsem takové štěstí neměl. Poslouchal jsem, ale ani šplouchání už se neozvalo. Třeba se mi to jen zdálo. Mám vidiny z toho bíla, rozhodl jsem se nad tím přemýšlet racionálně. Přistoupil jsem opět k jezeru blíž a shlédnul do jeho hlubiny. Chvíli jsem tam pozoroval svůj odraz, než se začal měnit. Všiml jsem si, že je na něm něco zvláštního. Tvar čenichu se rozšířil a připadal mi spíš pod vodou, než na ní. Až později jsem si všiml zubů, které odrazu ve vodě trčely z tlamy a páru zářivých hadích očí, jakoby si vybírali svou další kořist. Cítil jsem, jak ve mě krev dočista zamrzla, ani tu vodu jsem k tomu nepotřeboval. Začal jsem couvat a když už jsem byl dost daleko, otočil jsem se a pelášil pryč, zatímco za mnou se ozval tichý šup vody, jakoby se v ní něco převalilo a pak vše zase utichlo, až na mé tepající srdce, které mi pulzovalo v uších.

// Kierb přes Ledovou pláň

5. Vidět příšeru (nutné dodržet správné území, kde je). 1/2

// Kierb přes Ledové pláně

Když jsem zjistil, že mi zem pod nohama doslova zamrzá a můj dech byl vidět - protože vytvářel víc mlhy a tu jsme tu fakt nepotřebovali - vzdálil jsem se od řeky, abych víc okolí prozkoumal. Ujistil jsem se, že ve sněhu za sebou zanechávám stopy, alespoň malinké, abych našel i v té mlze cestu zpátky, kdyby bylo potřeba. Ale také bych konečně mohl najít místo bez ní, úplně. To bych tam pak asi na chvíli zůstal. Místo toho jsem našel místo, kde někdo křičí PŘÍŠERAAA zatímco se jeho hlas vzdaluje. Mlha tady na vlcích fakt zanechávala stopy, to se muselo nechat. Žádné příšery přeci neexistují.
Šel jsem ještě kousek dál, nejspíš tím směrem, odkud hlas hlásající nebezpečí utíkal. Ale já měl pro strach uděláno a tak jsem došel až k jezeru, které se i v té mlze lesklo a třpytilo, jako by bylo z drahého kamení, kdyby se kamení mohlo dát rozpustit. Jak jsem tak pozoroval vodu, měl jsem pocit, že něco pozoruje mě. Zdvihl jsem hlavu, ale neviděl jsem nic, až na... tam! Přede mnou v jezeře se za mlhou mihnul stín. Nevěděl jsem, co to je, ale jako vlk to nevypadalo. Slyšel jsem šplouchnutí a stín byl ta tam.