Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na okamžik jsem se zarazil, když z vlka vypadlo, že ta rostlina není určena k jídlu. Je snad jedovatá? Podepsal jsem si svůj vlastní ortel? Rychle jsem přepočítával, kolik jsem toho snědl a zda by to stačilo na složení takové váhy, jako jsem byl já, když se vlk dostal k tomu, že není místní. Alespoň z tohohle lesa ne. Jeho předešlá slova tak rychle ztratila tu váhu, kterou jsem jim původně připisoval. Někdo, kdo nebyl zdejší asi těžko mohl vědět, jestli je něco jedovatého nebo ne. Popravdě se mi ulevilo, ale na sobě jsem to znát nedal.
"Aha," vypadlo ze mě krátce, při čemž jsem opět znatelně přežvýknul, protože zub. Mohl by se už rozhodnout, jestli chce vypadnout nebo ne. Fakt jsem nebyl rád, že jeho volbou bylo mi otravovat život takhle dlouho.
Takže jsem tu teďka stál, sem tam přežvýknul a mlasknul a zíral na vlka, který stál proti mě a mlčel úplně stejně, až na to přežvykování, pochopitelně. Měl jsem v hlavě divné prázdno. Co teď? Co po mně ten vlk chtěl?

Neochotně, leč mě k tomu nikdo nenutil, jsem opatrně přežvykoval macatý list, který pod každým dalším kousnutím křupal. Rozhodně jsem se u toho netvářil, že bych si to kdo ví jak užíval, ale ukázalo se, že mě při tom skutečně ten rozviklaný zub tolik nebolel. I když, taky jsem tu nemohl postávat do konce všech dnů a hryzat listy. To by ty dny mohly být hodně krátké...
Střelil jsem pohledem na vlka, který se tu najednou zjevil. Neslyšel jsem ho přicházet? Dal jsem si proto na čas, ještě párkrát jsem do listu kousnul, než jsem ho pustil a on - nebo spíš to, co z něj zbylo - zůstal viset na stopce. "Zdravím." Rychle jsem si ho přeměřil, ale nevyhodnotil jsem ho jako hrozbu. Pro tentokrát. A co už, o svůj okamžik překvapení stejně už přišel. "Nechutná nijak. Na chuť spíš doporučuji si ulovit zajíce nebo... cokoliv co v tomhle lese žije," hlesl jsem nejistě a rozhlédl se při tom do korun, jako bych čekal, že se tam bude skrývat nějaká exotická kořist. "Vy jste místní? Žijete... tady?" narážel jsem dál na neobvyklost tohohle konkrétního místa. Mezi řečí jsem pomlaskával a kroutil tlamou, protože se mi zub zase vrtěl do pozic, ve kterých by neměl být. Bylo to pekelně nepříjemné.

Děkuji za akci, hodnocení vyplněno! Je fakt, že v článku nikde není uvedeno, do kdy se všechno má vlastně zasílat.

Finnick (198)
- magie Mimika (za komplet splnění)
- 3x hvězdička do spešl magie (Mimik) = -150 b.
- Nová magie od Smrti (Loutkař) = -40 b.
- 10 květin = -5 b.
- 3x 2 květiny = -3 b.
(celkem 16 květin)

Zurri (110)
- 2x hvězdičku do spešl magie (Zimní) = -100 b.
- 2x 10 květin = -10 b.
(celkem 20 květin)

Kaya (48)
- 2x hvězda do magie (oheň) = -30 b.
- hvězda do vlastnosti (vytrvalost) = -15 b.
- 3x 2 květiny = -3 b.
(celkem 6 květin)

Připsáno, děkuji za účast a za vyplněný dotazník :> jop, článek byl trochu problém, nemám práva na to ho upravit, ale jo, uznávám, mohla jsem to řešit i jinak...

// Potok přes Meandry

Než jsem prošel celým tokem potůčku - byl dlouhý, ke konci zatraceně klikatý a nikde nebyla jediná zpropadená jeskyně ke schování - zub už mě silně vytáčel. Pořád jsem přemýšlel jen nad tím, do čeho bych se mohl zakousnout, aby přestal. Když ale kousnu do něčeho tvrdého, bude to bolet a možná to ten zub jen zhorší. Něco žvýkacího by taky nemusela být šťastná volba.
Jako by se nade mnou přeci jen někdo smiloval jsem se příhodně ocitnul na okraji lesa, kde bylo přesně to, co jsem měl na mysli. Listy zdejší zeleně byly tlusté, ale ne tvrdé. Už jsem o takových kytkách slyšel, ale viděl jsem je poprvé. Z doslechu jsem si nepamatoval nic o tom, že by měly být jedovaté, a tak jsem se propletl mezi pár stromy, než jsem našel jednu z rostlinek s právě takovými pěknými tlusťoučkými listy a s křupáním jsem se do jednoho zakousnul. Opatrně, abych nekousnul blbě. Do tlamy se mi dostala zvláštní, neznámá a vcelku nezajímavá chuť ze šťávy, která tím z rostliny vytekla. Nechápal jsem vlky, kteří hlásali, že jedí jenom tohle. Jenom kytky. S chutí krve a masa se to nemohlo rovnat.

// Louže přes sad

Jen tak tak jsem vklouznul do lesa, než se spustil déšť a hřmění se přemístilo nade mě. Mezi větvovím jsem pozoroval, jak po obloze tančí blesky a do uší mi mezi tím burácel jeden hrom za druhým. Popravdě, ani jen tak v lese jsem se necítil úplně v bezpečí. V hlavě se mi míhaly všemožné scénáře, co se může pokazit. To už byl asi úděl nás, přemýšlejících vlků. Nešlo ale dělat nic, než zkrátka pokračovat v cestě. Prošel jsem sad a došel k potůčku, který jím protékal, než jsem se vydal následovat jeho proud, abych zjistil, kam mě dovede. U vody často bývají nějaké příhodné úkryty, no ne?
Zub v tlamě o sobě dával vědět stále víc. Nemohl jsem na něj nemyslet a tak jsem o něj stále otíral jazyk a pak si za to nadával. Proč se vlastně kýval? Však jsem do ničeho nekousnul, ani tu blbou mapu jsem nerafnul, jak jsem původně plánoval. Některé věci nepotřebují důvod, zamračil jsem se, jako bych takové skutečnosti maximálně odsuzoval.

// Eukalyptový les přes Meandry

Kdo mi ale odpočinek rozhodně nepřál byla snad samotná matka příroda. Zvedl se vítr, sehnala se mračna a v dálce začalo bouřit. Uviděl jsem, jak obloha problikává. Dobrá, v těchto podmínkách možná nebylo nejlepší se máčet v jezeře, jakkoliv hlubokém. Vylezl jsem proto na břeh a z břicha mi stále tekly potůčky vody. Oklepal jsem se. Mělo to vůbec význam? Soudě podle těch mraků budu brzy stejně mokrý celý, pokud nenajdu úkryt. Takže to byl teď můj plán. Schovat se někam, kde celý nepromoknu. Po tom rádoby dobrodružství s piráty by byla nemoc to poslední, co by tomu chybělo. Rozešel jsem se do blízkého lesa a když jsem tak přemýšlel nad nemocí...
V tlamě mě cosi pobolívalo. Když jsem uvnitř zašátral jazykem, zavadil jsem o viklající se zub. Syknul jsem, ale zatím to vlastně nebolelo. Jen to bylo nepříjemné a tak mě ani nenapadlo, jakou dohru takový viklající zub ještě bude mít.

// Ronherský potok přes sad

// Mušličková pláž přes Magický palouk

Rázným krokem jsem opustil pláž dřív, než si to skupina pirátů rozmyslela. Stále bych mohl být dobrým zdrojem informací, kdyby chtěli, ale to jim přeci nebudu říkat, když už mi oni nemají na oplátku co nabídnout. Byl jsem ale naštvaný. Těšil jsem se na tu moc, ale cesta k jejímu získání zněla až moc jednoduše. Musel jsem se smířit s tím, že tak to nepůjde. Musím holt využít ten složitější způsob. Naklonit si bohy. Trénovat. Takové blbosti. Odfrknul jsem si, abych upustil páru. "Pitomej Zlompacka," ulevil jsem si a došel k velké vodní ploše, která už nepáchla tolik mořskou rybinou a solí. Nezastavil jsem se však na jejím břehu, ale prostě šel dál a prošel vodou, která se ukázalo jako nijak hluboká. Příjemně mi schladila nožky a břicho, zatímco jsem se mohl v klidu napít a zůstat postávat uprostřed, protože proč by ne. Po tomhle zážitku jsem si nějaký ten odpočinek zasloužil a tak jsem se rozhodl si ho i dopřát.

F3Ú6: Napiš závěr celé scény. (Použij slova spojená s koncem – např. popel, dým, ticho.)

Pirát mi nenabídnul žádnou odpověď a nechal mě si myslet, co jsem chtěl. Ani pohled už mi nevěnoval a jen kráčel směrem zpět do svého tábora. Šel jsem po jeho boku jenom chvíli, než jsem si uvědomil, že mi nic dalšího nepoví. Už mě nepotřeboval a já nepotřeboval jeho. Eventuelně jsem ho nechal jít dál a sám se zastavil. Kolem mě prošli další členové jeho posádky, kteří s sebou nesli pach krve a smrti a jejich pozadí se vzdalovala.
Usadil jsem se do písku a sledoval tábor, který se postupně skládal. Piráti už neměli důvod zde zůstávat, zdálo se. Brzy tu po nich zase zbude jenom prázdná pláž a šeptající příliv, nic víc. Z tábora se ozývalo hekání pracujících, zatímco můj pohled sklouznul zpět ke stále plápolající pochodni, u jejíž paty ležel poslední útržek mapy. Zadíval jsem se na něj a v hlavě mi hýřily nápady na potenciál, který mohla mít, kdyby se tu teď neválela v prachu a popelu. Nakonec jsem zvednul tlapu a na poslední útržek ji položil. Zatlačil jsem a pozůstatek mapy tak pohřbil pod pískem. Pak jsem zvedl čumák, v očích se mi odrážely tančící plamínky pochodně. Zvednul se vítr a oheň sfouknul. Zbyla po něm jen doutnající tyč, z níž dým stoupal vysoko do nebe, zatímco jsem se jal k odchodu a nechal celou tuhle scenérii doznívat za sebou.

// Tebonské louže přes Magický palouk

F3Ú5: Zeptej se, zda byl poklad vůbec někdy skutečný – nebo jestli to byla celou dobu past. (Vlož do postu 5 slov, která by mohla být pirátským heslem.)

Těla kolem mě padala k zemi, jako když hází zajatce přes palubu. Většina těl se tedy zase zvedla a pokračovala v té pitomé šarvátce, ale jedno dopadlo a už se neprobralo. Byl to jeden ze zrádců. Cuknul jsem sebou, když bezvládně zůstal ležet a jeho krví zmáčená srst se leskla v parném slunci. Zkřivil jsem čumák. Ohlédl jsem se po tom druhém, ale ten měl dostatek rozumu, aby při první příležitosti zvednul kotvy a pelášil do bezpečí. Vlastně měl víc štěstí, než rozumu, protože kapitán klidně mohl vydat rozkaz ho pronásledovat, ale neudělal to.
Doprovázel jsem uprchlíka pohledem a byl zase jednou rád, že jsem učinil moudré rozhodnutí a přidal se na stranu vítězů, místo aby se tu moje tělo válelo zkrvavené v písku vedle toho nebožáka. A když jsme u válení v písku, sjel jsem pohledem na mapu, která momentálně dělala totéž. Než jsem se však stačil přimět k činu a mapu čapnout, stále si plně vědom, co dokáže udělat Zlompackova posádka se zrádci, chmátnul po ní kapitán. Očekával jsem rozkazy, ale místo toho ji přiložil k hořící pochodni. "Co to děláš?!" vyhrknul jsem a skočil po ní, ale bylo pozdě, ze značné části mapy už zbyl jen uhel. Ukázalo se, že staré mapy velmi dobře hoří.
Kapitánovi zjevně muselo pořádně šplouchat ve věži. Jak mohl spálit něco, co ho vedlo k ohromné moci, jak sám trvdil? "P-Proč-" vykoktal jsem a dal tak poprvé znát, jak zoufale jsem po té moci toužil sám. Zlompacka ale neodpověděl, byl z něj ledově klidný mořský vlk. A to bylo podezřelé. Zamračil jsem se. "Bylo to příliš krásné, aby to byla pravda, že?" prokouknul jsem jeho lest. Nebo jsem tomu alespoň věřil. "Ta mapa nikdy k žádnému pokladu nevedla."

F3Ú4: Vrhni se do boje! (Vlož do postu tři detaily, které by naznačily vnitřní konflikt – třeba pohyb uší, zatažené drápy, neklid v břiše…)

Nebyl jsem pitomec, co by se přidal na stranu předem prohraného boje. Ať už byl Zlompacka podvodník nebo ne, měl na své straně sílu a tu jsem se rozhodl nepokoušet. Ustoupil jsem, když dal kapitán rozkaz a několik vlků se vrhlo v před, aby jej vyplnilo. Sám jsem včas zavrávoral na místě, nechtěl jsem být zasažen útokem kapitána, ale ani se mi nechtělo vypořádávat se přímo s těmi dvěmi. Vážně, na tohle mě přeci nepotřebovali, bylo jich dost. Kapitán Zlompacka se ale tvářil, že jestli neprojevím větší iniciativu, na kterou stranu patřím si mě přiřadí sám.
Vrhnul jsem se do vřavy, ale tlamou klapnul na prázdno, když se mi k ní dostala oháňka bývalého člena posádky. Pak jsem se nechal odstrčit stranou někým, kdo měl na to skutečně provést, co po nás kapitán chtěl. Nechal jsem se shodit k zemi, abych se mohl tvářit, že jsem zraněn a odbelhal jsem se stranou s jednou nohou odlehčenou, kdyby náhodou. Necítil jsem se v tom dobře a spíš se bál, kdy někdo zaboří tesáky do mě. Přestože jsem nic nespolknul, v krku jsem měl kámen. Ve finále byl tenhle boj zbytečný. Neměl jsem rád zbytečně věci. Ohlédl jsem se po Zlompackovi, který by podle výrazu, který na čumáku měl, se mnou nesouhlasil. Rychle jsem pohled zase odvrátil, aby si nevšiml vzdorovitosti v mých očích. Do teď jsem byl ve skutečnosti nezraněn a hodlal jsem to tak udržet.

F3Ú3: Přidej se na Zlompackovu stranu. (Použij přímou řeč tří postav: Zlompacky, cizího vlka, sebe.)

Než jsem stačil dostatečně poukázat na díry v jejich návrhu a smluvit nové podmínky naší zatím neexistující dohody, zjevil se nám za zády Zlompacka, jako by sem nemohl tedy nakráčet sám už předtím a já zatím mohl... dohlédnout na mapu, víte jak. Když jsme u toho, kde je ta mapa? Začal jsem si pohrávat s myšlenkou, že bych se mohl snadno vytratit i s ní v té vřavě, která měla z tohohle setkání nastat. Protože já nebyl hloupý a Zlompacka zjevně také úplně ne, když ty dva jen neposlal na moře. Ne, beru zpět, jestli to jsou zrádci, na moře je posled měl.
"Odvážní, ale bláhoví, to je to jediné, co jste," zabručel Zlompacka na dvojici. "A takový ti vyhovujou nejvíc, ne?" odpověděl jeden z nich, chystající se do obranného postoje. Za mě tu byli hlupáci všichni, ještě nebylo o co bojovat. Jeden z dvojice se mě z posledních sil pokusil k nim zlanařit, ale kapitán měl v jednom pravdu. Byli bláhoví. Dlouze jsem vlkovi pohlédl do očí s nic neříkajícím výrazem ve tváři. "Je mi líto, ale ten prohnilý zmetek má za sebou celou posádku. Vy jste dva. Misky vah jsou jasně nakloněny. Hodně štěstí," popřál jsem jim nonšalantně a ustoupil stranou, blíž ke Zlompackově tlupě, abych nestál uprostřed toho, k čemu mělo co nevidět dojít.

F3Ú2: Zkus zjistit, co přesně chtějí. (Použij v přímé řeči: „Nikomu to neříkej.“)

Nechal jsem je ještě chvíli vyprávět o tom, jak jsou ublížení a umělecky při tom neprotáčel oči v sloup, přestože bych moc rád. Byl jsem však učený tvářit se, jak jsem potřeboval, ne jak jsem se cítil. Já byl pánem svých emocí. Pohodil jsem hlavou, jako bych uznával, že na jejich vyprávění něco bude.
"Takže chcete zpátky mapu?" zastříhal jsem ušima ve snaze porozumět z toho všeho tomu důležitému. Co přesně chtějí? "Nebo opravdu špatně stínujete Zlompacku a počkáte si, až vás sám k pokladu zavede?" Nebyl jsem si jistý, jaký je jejich plán, protože ať už to bylo cokoliv, očividné potulování po hranicích pirátského kempu tomu přeci nemůže moc pomoci.
Vlci si vyměnili pohled a jeden posunky ukázal, ať přijdu blíž. Teď chtěli být tajemní? "Nikomu to neříkej, ale nejsme tu jen my dva. Máme... spojence," pronesl vlk, jako by to bylo děsně promyšlené. "A mě chcete to tlupy," doplnil jsem, načež oba spokojeně horlivě přikývli, že jsem tak rychle pochopil. Vlčí matko, byli všichni piráti takhle jednoduší? Couvnul jsem, protože v téhle blízkosti jsem cítil, jak jim děsně páchne z tlamy. "Čím mi chcete zaručit, že nejste stejní, jako on? Nedáte mi pár ran jakmile dojde na lámání kostí? Pirát jako pirát. Proč bych měl věřit, že nezradíte vy mě?"

F3Ú1: Promluv si s bývalými piráty. (V postu použij tato slova: moře, krev, noc, zrada, ticho.)

Prozkoumával jsem známky přítomnosti někoho dalšího, když mé uši zachytily zvuk. Někdo se blížil. Od moře. Když jsem se ale otočil, vynořila se za mnou ta dvojice vlků, jenž jsme pozorovali na pláži, jako by se nechumelilo. Neříkám, že mi to lehce nepochroumalo ego. To jsem nebyl ani trochu leknutí hodný? Vážně bych měl zapracovat na tom, abych budil víc respektu už od pohledu, ale nejdřív musím vyřídit tohle. Až budu mít poklad, věřil jsem, že si budu moct vymyslet a dělat, co bude chtít s mocí, jež se v něm ukrývá.
"Divíte se? Plížíte se mu kolem kempu jako nějací šmíráci. Je jen logické, že pošle někoho, aby vás našel," prohodil jsem stejně familiárně, jako si začali oni. Pustili se do vysvětlování, ale mě to nijak nezajímalo. Nebyl jsem tu, pro jejich žalostné příběhy. "Až padne noc a rozlehne se ticho, jen počkej," "Jo no, na moři občas teče krev. Na souši taky. Asi si neumíte vybírat spojence, když je to tu samá zrada," zarazil jsem je. Glosovali, jak je Zlompacka lstivý a určitě zradí i mě. To se ale přepočítali. On i oni. Protože mě přeci nikdo zradit nemůže, když zradím jako první. A kdo by to byl řekl, tihle dva mi hráli do karet víc, než sami tušili. Opravdu jsem se nedivil, že zrovna je Zlompacka převezl.

F2Ú6: Vydej se na místo a popiš, co najdeš. (Vlož 2 detaily, které naznačují přítomnost druhých vlků, ale nic konkrétního – např. otisk, rozhrabaný písek, zlomenou větev.)

Šel jsem a byl jsem rád, že mi pro jednou nikdo z těch géniů nedýchá na krk. Byli skutečně spíš přítěž, než pomoc. Potřebovali mě víc, než já potřeboval je, ale stále byli ozbrojení a já se s někým, kdo mi v mžiku mohl rozpárat hrdlo, dohadovat nehodlal. S tím už jsem měl taky zkušenost.
Vřava za mnou se tišila a já se mohl soustředit na to, aby po mě někdo neskočil, když jsem se ztratil mezi balvany, které okupovaly tuto část pláže. Ať už je tu sledoval kdokoliv, nebyl hloupý. S obdivem jsem si prohlížel kamení a usoudil, že kdybych byl já ten špeh, taky bych to vzal odsud. Blízko tábora a spousta místa, kde se ukryt. Byl to vlastně takový balvanoví labyrint. Kapitán měl však pravdu v jednom. Někdo tu byl. Cítil jsem ve vzduchu pachy, které nepatřili nikomu z posádky. Byly čerstvé, ale stejně jako by nebylo možné tu někoho pronásledovat, nešlo následovat ani je. Přicházely ke mně ze všech směrů a tak bylo jedno, jestli zahnu za balvan A nebo balvan B.
Krom pachu jsem za jedním z kamenů zahlédl na zemi polámané větve. Ty tu mohl nechat kdokoliv, takže to nebylo to, co mě zaujalo. Ne, můj pohled ustrnul na kusu čehosi černého, co připomínalo pláště vlků, které jsem pozoroval na druhé straně pláže. Když jsem se sehnul, nesl i podobný pach, který kličkoval tímto balvanovým polem. Kousek od větví byla vyhrabaná hromádka kamení, jako by se někdo o zem zapíral a snažil se uvolnit... možná ze sevření právě těch větví. Zastříhal jsem ušima. Utíkal před něčím? Přede mnou, možná?

F2Ú5: Řekni Zlompackovi, co se stalo. (Vlož do postu tři lži – ale nesmí být jasné, které to jsou.)

Tohle bylo fakt k smíchu. V táboře panoval stále stejný bordel, jak v tomhle chtěli překvapit nepřítele nebo koho se to báli? Vracel jsem se sám a v davu našel kapitána jen díky tomu, že seděl nejvýš, kdežto kdokoliv jiný pobíhal sem a tam, jako by se tu hráli škatulata. Jen tak tak do mě někdo nevrazil. Jak jsem došel ke kapitánovi, seskočil ke mě a už mi zase narušoval osobní prostor. Piráti fakt neměli ani jediný základ etikety, ale o to tu teď nešlo.
Otřel jsem si tlapou čumák, protože na mě vyprsknul tak zhurta, až mi na něm přistálo pár jeho slin. "Měl byste si najít přístřešek, asi začíná pršet," prohodil jsem, ale kapitán se nezdál, že by měl náladu na vtípky. "Na konci pláže. Byli dva a chovali se velmi podezřele. Nejspíš jdou po tomhle," zdvihl jsem tlapku k mapě rozložené na jiném barelu. "Očekával bych příchod shora, klidně mohli mít křídla. Bručouna jsem tam nechal, em, aby na ně ještě hodil očko," vysvětlil jsem celou situaci tak trochu posvém. Dobře, hodně po svém a možná ne všechno byla úplně pravda. Kapitán to nejspíš vyčmuchal, protože na mě koukal, jako bych nemohl vymyslet horší lež. Však ať si nevěří, já věděl, co jsem viděl.
Nakonec jsem byl vyslán zase jinam a tam prý opravdu něco je. Jo, jasný, tak proč tam už dávno neposlal někoho jiného? Čeho se kapitán tak bál? Začínal jsem nerozumět tomu, proč jsem se z počátku v první řadě bál já jeho. "Půjdu sám. Kdyby tam něco bylo, ať nepřijdete o nějakého schopného člena posádky," prohodil jsem a prodal se chaoticky vířícími těly vlků tam, kam ukázal.