Příspěvky uživatele

< návrat zpět

F3Ú4: Vrhni se do boje! (Vlož do postu tři detaily, které by naznačily vnitřní konflikt – třeba pohyb uší, zatažené drápy, neklid v břiše…)

Nebyl jsem pitomec, co by se přidal na stranu předem prohraného boje. Ať už byl Zlompacka podvodník nebo ne, měl na své straně sílu a tu jsem se rozhodl nepokoušet. Ustoupil jsem, když dal kapitán rozkaz a několik vlků se vrhlo v před, aby jej vyplnilo. Sám jsem včas zavrávoral na místě, nechtěl jsem být zasažen útokem kapitána, ale ani se mi nechtělo vypořádávat se přímo s těmi dvěmi. Vážně, na tohle mě přeci nepotřebovali, bylo jich dost. Kapitán Zlompacka se ale tvářil, že jestli neprojevím větší iniciativu, na kterou stranu patřím si mě přiřadí sám.
Vrhnul jsem se do vřavy, ale tlamou klapnul na prázdno, když se mi k ní dostala oháňka bývalého člena posádky. Pak jsem se nechal odstrčit stranou někým, kdo měl na to skutečně provést, co po nás kapitán chtěl. Nechal jsem se shodit k zemi, abych se mohl tvářit, že jsem zraněn a odbelhal jsem se stranou s jednou nohou odlehčenou, kdyby náhodou. Necítil jsem se v tom dobře a spíš se bál, kdy někdo zaboří tesáky do mě. Přestože jsem nic nespolknul, v krku jsem měl kámen. Ve finále byl tenhle boj zbytečný. Neměl jsem rád zbytečně věci. Ohlédl jsem se po Zlompackovi, který by podle výrazu, který na čumáku měl, se mnou nesouhlasil. Rychle jsem pohled zase odvrátil, aby si nevšiml vzdorovitosti v mých očích. Do teď jsem byl ve skutečnosti nezraněn a hodlal jsem to tak udržet.

F3Ú3: Přidej se na Zlompackovu stranu. (Použij přímou řeč tří postav: Zlompacky, cizího vlka, sebe.)

Než jsem stačil dostatečně poukázat na díry v jejich návrhu a smluvit nové podmínky naší zatím neexistující dohody, zjevil se nám za zády Zlompacka, jako by sem nemohl tedy nakráčet sám už předtím a já zatím mohl... dohlédnout na mapu, víte jak. Když jsme u toho, kde je ta mapa? Začal jsem si pohrávat s myšlenkou, že bych se mohl snadno vytratit i s ní v té vřavě, která měla z tohohle setkání nastat. Protože já nebyl hloupý a Zlompacka zjevně také úplně ne, když ty dva jen neposlal na moře. Ne, beru zpět, jestli to jsou zrádci, na moře je posled měl.
"Odvážní, ale bláhoví, to je to jediné, co jste," zabručel Zlompacka na dvojici. "A takový ti vyhovujou nejvíc, ne?" odpověděl jeden z nich, chystající se do obranného postoje. Za mě tu byli hlupáci všichni, ještě nebylo o co bojovat. Jeden z dvojice se mě z posledních sil pokusil k nim zlanařit, ale kapitán měl v jednom pravdu. Byli bláhoví. Dlouze jsem vlkovi pohlédl do očí s nic neříkajícím výrazem ve tváři. "Je mi líto, ale ten prohnilý zmetek má za sebou celou posádku. Vy jste dva. Misky vah jsou jasně nakloněny. Hodně štěstí," popřál jsem jim nonšalantně a ustoupil stranou, blíž ke Zlompackově tlupě, abych nestál uprostřed toho, k čemu mělo co nevidět dojít.

F3Ú2: Zkus zjistit, co přesně chtějí. (Použij v přímé řeči: „Nikomu to neříkej.“)

Nechal jsem je ještě chvíli vyprávět o tom, jak jsou ublížení a umělecky při tom neprotáčel oči v sloup, přestože bych moc rád. Byl jsem však učený tvářit se, jak jsem potřeboval, ne jak jsem se cítil. Já byl pánem svých emocí. Pohodil jsem hlavou, jako bych uznával, že na jejich vyprávění něco bude.
"Takže chcete zpátky mapu?" zastříhal jsem ušima ve snaze porozumět z toho všeho tomu důležitému. Co přesně chtějí? "Nebo opravdu špatně stínujete Zlompacku a počkáte si, až vás sám k pokladu zavede?" Nebyl jsem si jistý, jaký je jejich plán, protože ať už to bylo cokoliv, očividné potulování po hranicích pirátského kempu tomu přeci nemůže moc pomoci.
Vlci si vyměnili pohled a jeden posunky ukázal, ať přijdu blíž. Teď chtěli být tajemní? "Nikomu to neříkej, ale nejsme tu jen my dva. Máme... spojence," pronesl vlk, jako by to bylo děsně promyšlené. "A mě chcete to tlupy," doplnil jsem, načež oba spokojeně horlivě přikývli, že jsem tak rychle pochopil. Vlčí matko, byli všichni piráti takhle jednoduší? Couvnul jsem, protože v téhle blízkosti jsem cítil, jak jim děsně páchne z tlamy. "Čím mi chcete zaručit, že nejste stejní, jako on? Nedáte mi pár ran jakmile dojde na lámání kostí? Pirát jako pirát. Proč bych měl věřit, že nezradíte vy mě?"

F3Ú1: Promluv si s bývalými piráty. (V postu použij tato slova: moře, krev, noc, zrada, ticho.)

Prozkoumával jsem známky přítomnosti někoho dalšího, když mé uši zachytily zvuk. Někdo se blížil. Od moře. Když jsem se ale otočil, vynořila se za mnou ta dvojice vlků, jenž jsme pozorovali na pláži, jako by se nechumelilo. Neříkám, že mi to lehce nepochroumalo ego. To jsem nebyl ani trochu leknutí hodný? Vážně bych měl zapracovat na tom, abych budil víc respektu už od pohledu, ale nejdřív musím vyřídit tohle. Až budu mít poklad, věřil jsem, že si budu moct vymyslet a dělat, co bude chtít s mocí, jež se v něm ukrývá.
"Divíte se? Plížíte se mu kolem kempu jako nějací šmíráci. Je jen logické, že pošle někoho, aby vás našel," prohodil jsem stejně familiárně, jako si začali oni. Pustili se do vysvětlování, ale mě to nijak nezajímalo. Nebyl jsem tu, pro jejich žalostné příběhy. "Až padne noc a rozlehne se ticho, jen počkej," "Jo no, na moři občas teče krev. Na souši taky. Asi si neumíte vybírat spojence, když je to tu samá zrada," zarazil jsem je. Glosovali, jak je Zlompacka lstivý a určitě zradí i mě. To se ale přepočítali. On i oni. Protože mě přeci nikdo zradit nemůže, když zradím jako první. A kdo by to byl řekl, tihle dva mi hráli do karet víc, než sami tušili. Opravdu jsem se nedivil, že zrovna je Zlompacka převezl.

F2Ú6: Vydej se na místo a popiš, co najdeš. (Vlož 2 detaily, které naznačují přítomnost druhých vlků, ale nic konkrétního – např. otisk, rozhrabaný písek, zlomenou větev.)

Šel jsem a byl jsem rád, že mi pro jednou nikdo z těch géniů nedýchá na krk. Byli skutečně spíš přítěž, než pomoc. Potřebovali mě víc, než já potřeboval je, ale stále byli ozbrojení a já se s někým, kdo mi v mžiku mohl rozpárat hrdlo, dohadovat nehodlal. S tím už jsem měl taky zkušenost.
Vřava za mnou se tišila a já se mohl soustředit na to, aby po mě někdo neskočil, když jsem se ztratil mezi balvany, které okupovaly tuto část pláže. Ať už je tu sledoval kdokoliv, nebyl hloupý. S obdivem jsem si prohlížel kamení a usoudil, že kdybych byl já ten špeh, taky bych to vzal odsud. Blízko tábora a spousta místa, kde se ukryt. Byl to vlastně takový balvanoví labyrint. Kapitán měl však pravdu v jednom. Někdo tu byl. Cítil jsem ve vzduchu pachy, které nepatřili nikomu z posádky. Byly čerstvé, ale stejně jako by nebylo možné tu někoho pronásledovat, nešlo následovat ani je. Přicházely ke mně ze všech směrů a tak bylo jedno, jestli zahnu za balvan A nebo balvan B.
Krom pachu jsem za jedním z kamenů zahlédl na zemi polámané větve. Ty tu mohl nechat kdokoliv, takže to nebylo to, co mě zaujalo. Ne, můj pohled ustrnul na kusu čehosi černého, co připomínalo pláště vlků, které jsem pozoroval na druhé straně pláže. Když jsem se sehnul, nesl i podobný pach, který kličkoval tímto balvanovým polem. Kousek od větví byla vyhrabaná hromádka kamení, jako by se někdo o zem zapíral a snažil se uvolnit... možná ze sevření právě těch větví. Zastříhal jsem ušima. Utíkal před něčím? Přede mnou, možná?

F2Ú5: Řekni Zlompackovi, co se stalo. (Vlož do postu tři lži – ale nesmí být jasné, které to jsou.)

Tohle bylo fakt k smíchu. V táboře panoval stále stejný bordel, jak v tomhle chtěli překvapit nepřítele nebo koho se to báli? Vracel jsem se sám a v davu našel kapitána jen díky tomu, že seděl nejvýš, kdežto kdokoliv jiný pobíhal sem a tam, jako by se tu hráli škatulata. Jen tak tak do mě někdo nevrazil. Jak jsem došel ke kapitánovi, seskočil ke mě a už mi zase narušoval osobní prostor. Piráti fakt neměli ani jediný základ etikety, ale o to tu teď nešlo.
Otřel jsem si tlapou čumák, protože na mě vyprsknul tak zhurta, až mi na něm přistálo pár jeho slin. "Měl byste si najít přístřešek, asi začíná pršet," prohodil jsem, ale kapitán se nezdál, že by měl náladu na vtípky. "Na konci pláže. Byli dva a chovali se velmi podezřele. Nejspíš jdou po tomhle," zdvihl jsem tlapku k mapě rozložené na jiném barelu. "Očekával bych příchod shora, klidně mohli mít křídla. Bručouna jsem tam nechal, em, aby na ně ještě hodil očko," vysvětlil jsem celou situaci tak trochu posvém. Dobře, hodně po svém a možná ne všechno byla úplně pravda. Kapitán to nejspíš vyčmuchal, protože na mě koukal, jako bych nemohl vymyslet horší lež. Však ať si nevěří, já věděl, co jsem viděl.
Nakonec jsem byl vyslán zase jinam a tam prý opravdu něco je. Jo, jasný, tak proč tam už dávno neposlal někoho jiného? Čeho se kapitán tak bál? Začínal jsem nerozumět tomu, proč jsem se z počátku v první řadě bál já jeho. "Půjdu sám. Kdyby tam něco bylo, ať nepřijdete o nějakého schopného člena posádky," prohodil jsem a prodal se chaoticky vířícími těly vlků tam, kam ukázal.

F2Ú4: Rozhodni se, jestli informace předáš Zlompackovi – nebo si ji necháš pro sebe. (Post napiš jako vnitřní monolog)

Jsou neschopní, fakt. Jak se vůbec dostali až sem? Zlomnoha musí být fakt kapitán, jestli se dokázal s takovou posádkou plavit takovou dálku a při tom už dávno někde neztroskotat. A mě tohle bude poučovat, to opravdu ne. Jen počkej.
Tak co vy dva, co vy tu pohledáváte? Jste naši? Jste cizí? Zajímalo by mě, kde jste vzali ty pláštíky. Možná bych se mohl zeptat Bručouna, jestli je nepoznává. Kapitán teda nic o starých známých, kteří mu kříží plány, neříkal, ale třeba jen zapomněl? Ajajaj, to by bylo nemilé, kdybych já zapomněl se o tomhle malém výjevu zmínit, což? Když už jsme ti obchodní partneři, měli bychom mít rovná pravidla, kapitáne, to byste měl vědět.
Co hoši, jste tu jen vy nebo máte někde za rohem celou bandu připravenou na útok? O co vám vůbec jde? Kdyby tam vtrhli, měl bych alespoň jít po té mapě. Posádku k tomu nepotřebuju, ale mapu jo, jestli chci ten poklad. Popravdě, ostatní by mě jen zdržovali, ale kapitán mi ji pochopitelně jen tak nevydá, hmm. Co s tím, co s tím.
Bručoun furt čumí do toho keře. Loví tam kobylky nebo co? Hrůza. Možná když kapitánovi tuhle zprávu donesu sám, pochopí, že k tomu zbytek těch vlků nepotřebujeme. Třeba pod sebou jen nikdy neměl nikoho skutečně schopného. Chudák, měl by se naučit, že nejlíp si všechno zařídí sám. Tak fajn hoši, je mi to líto, ale vaše dny tajného šmejdění a potlapkávání kódů budu muset ukončit.

F2Ú3: Popiš, co přesně jsi viděl a jak tomu snažíš porozumět. (Každý odstavec napiš v jiném čase (minulost, přítomnost, budoucnost – použij všechny tři)

Dostal jsem jako chůvu pěkného bručouna. Netušil jsem, odkud ho kapitán vyhrabal, ale taky se mnou mohl poslat někoho milejšího. Hloupí ale byli všichni stejně. Když se mě jal poučovat o tom, jak se mám chovat v případě, že něco uvidím, protočil jsem oči v sloup. Já nebyl ten, kdo začal na celou pláž hulákat, když zahlédl něco, co se mu nelíbilo. Možná by si nejdřív měli udělat pořádek ve svých řadách. Tvářit jsem se nicméně mohl, jak jsem chtěl, protože vlk mi nevěnoval ani jediný pohled. Fajn, tohle byl byznys, nemuseli jsme být kámoši.
Procházíme po pláži a abych pravdu řekl, nevidím nic, co by stálo za zmínku, na tož tu paniku, co na pláži vypukla. Začínám být přesvědčený, že můj úkol je ještě snazší, než si myslím. Stačí se tvářit, že něco dělám a mám vyhráno. Půlka pokladu jenom pro mě. Kde beru tu půlku? Těžko říct.
Už už chci říct, ať to tu zabalíme a jdeme dělat něco užitečnějšího, když uvidím pohyb. Ohlédnu se, ale bručoun kouká jinam. Nezavolám ho, místo toho zamžourám a snažím se zjistit, co vlastně vidím. Dva vlci. Zvláštní je ale to, jak se pohybují. A co to mají na sobě? Rychle usuzuji, že to není nikdo od nás. Můžu říct od nás? Jo, asi ano, když jsem teď součástí posádky. Tihle dva ale nevypadají na normální vlky, které odsud znám. Spíš jako někdo, kdo zná mou posádku.
Přimhouřím oči ještě víc a budu se snažit zachytit posunky, kterými se budou dorozumívat. Nepoznám je, i když některé si zvládnu domyslet. Budou to špehové? Nepřátelé? Otočím se, ale bručoun bude stále koukat jiným směrem. Ještě, že mě budou mít na své straně, pomyslím si nad jeho neschopností. Nebo že by?

F2Ú2: Vymysli plán, jak můžeš Zlompackovi pomoct proti neznámým vlkům. (Použij 3 přirovnání týkající se kostí nebo ptáků)

Souhlasil jsem, že pirátům pomůžu pokořit tento kraj, aniž bych dal na sobě znát, že nemám nejmenší tušení, jak to udělat. Magicky jsem tomuhle místu stále sám nesahal ani po kotníky, ovšem už jsem si o něm něco málo zjistil. Mohl jsem se tvářit jako ta nejchytřejší sova. "Určitě se vám budou hodit veškeré informace, které vám proti zdejším vlkům můžu poskytnout," nabídl jsem kapitánovi, který se díky vlku zase oddálil a nedýchal mi svým zkaženým dechem pod čumák. Mlčky mě pobídl, abych pokračoval. Odkašlal jsem si, abych se připravil na své vystoupení.
"Jsou šílení! Mocní! Mocnější, než jste kdy na moři nejspíš viděl! Kam se hrabou příběhy o obřích chobotnicích a zubatých příšerách z hlubin! Tihle vlci tady? Co si jen vaše mysl dovede představit, to oni zvládnou. Ale každý umí něco jiného, nikdy nevíte, čím vás překvapí. Plížit se je zbytečné, někteří umí létat jako ptáci!" roztáhl jsem dramaticky tlapky. "Jiní mizí. Úplně. Vy je nevidíte, ale oni vidí vás. Stojí přímo vedle!" vyhrknul jsem a ukázal na prázdné místo vedle jednoho z vlků, který se polekal a uskočil, jako by po něm někdo skutečně šel. Ušklíbl jsem se. "Musíte být neustále ve střehu. Jedna minutka nepozornosti," špitnul jsem tajemně a schválně při tom šlápnul na jednu zatoulanou větvičku, která se zlomila a vydala při tom zvuk podobný lámající se kosti. Křup. "- a je konec."
Kapitán byl jediný, kterého mé vyprávění zanechalo klidným, zatímco minimálně polovina jeho posádky si crnkla. Byl jsem sám se sebou spokojený. "Pro začátek vám pomůžu hlídkovat. A pak se uvidí."

F2Ú1: Napiš, jak na tu nabídku reaguješ. (Použij minimálně dvě věty, které vyzní jako ironie nebo provokace – ale Zlompacku nenaštvi)

Zdálo se, že mi v tom zmatku a chaosu nevěnoval nikdo moc pozornost, když jsem si uzmul mapu pro sebe. Napadlo mě, jestli bych se mi s ní nepodařilo zdejchnout dřív, než si všimnou - ale to už kapitán s legračním jménem všechny utišil a oči zase padly na mě. Přesněji řečeno jeho oči. Nezdálo se však, že by mu nijak extra vadilo, že mu slintám na mapu ani mě nechtěl hodit žralokům nebo předhodit těm narušitelům, kteří tady všechny pobláznili. Ne, chtěl... abych se k nim přidal? Cítil jsem, jak mi s každým jeho dalším slovem roste pevnější půda pod nohama. S vlky, kteří ode mě něco chtěli, jsem uměl pracovat a i když tohle byla jedna děsivá banda tak teď, když jsem věděl, že pro ně přeci jen můžu mít cenu? V očích se mi zablýsklo. Netušili, s čím si zahrávají. Mé a kapitánovi pohledy se teď střetly v úplně jiném světle. Najednou jsem nebyl jejich zajatec. Byli jsme si rovni?
"To neříkejte. Samozvaný král všech moří se bojí neznámého?" prohodil jsem povýšeně, ale v kapitánově pohledu jsem viděl, že stále existovala nějaká hranice, kterou bych se svou troufalostí překračovat neměl. Ten na mou poznámku nereagoval, namísto toho se naklonil blíž a učinil nabídku, která se takové obdchodnické dušičce, jakou jsem měl já, jen těžko odmítá. "Mám vám prozradit, jak na magické vlky, se kterými tady sdílím domov, abyste je- jak jste to říkal- mohl ovládnout a můj domov si podmanit?" zopakoval jsem s úšklebkem, aby si kapitán uvědomil, jak absurdně to zní. Kdo by zradil vlastní kraj pro trochu moci a pokladu? Jenomže kapitán měl štěstí. Tohle nebyl můj domov. Ušklíbnul jsem se ještě víc. "Tak dobrá."

F1Ú6: Napiš, jak reaguješ na výkřik o nepříteli. (V každé větě použij sloveso, které naznačuje rychlý pohyb nebo akci.)

Spřádal jsem v tichosti mysli svůj geniální plán, až ve mě hrklo, když se pláží prohnalo zvolání o nepříteli. Prudce jsem zvedl pohled směrem, odkud varování přišlo a hbitě se zamýšlel, jestli mi snad ten konkrétní vlk mohl vidět do hlavy? Vlk mi ale nevěnoval nejmenší pozornost a místo toho namířil své smysly na druhý konec pláže. Pokud jsem ovšem byl z té šlamastiky venku, tak proč na mě teď zíral zbytek té party, jako bych se měl vrhnout do první linie jejich bitevní vřavy?
"Na mě nekoukejte, přišel jsem sám," odbyl jsem jejich propalující pohledy, i když to nebyla tak docela pravda. Nepřišel jsem, prostě mě tu vykopla nějaké časoprostorová trhlina nebo co to bylo, co si teleportovalo mírumilovné obyvatele Gallirei napříč krajem. Podle toho, kolik jsem věděl, mohl údajný nepřítel být jen další zmatený nebožák, kterého tu vyplivly podobné síly. Ale popravdě, ať raději zbuší jeho, než mě. "Nebojuju, ale můžu se postarat o tohle, zatímco se budete bít o svojí základnu," oznámil jsem jim, načež jsem nečekal na svolení a bleskurychle popadnul potrhanou mapu do tlamy. Samozřejmě čistě pro to, aby nepadla do špinavých pracek těch odborných nepřátel, přeci!

F1Ú5: Popiš, jak vypadá mapa a co tě na ní zaujalo. (Použij alespoň dvě metafory, ale žádnou z nich nesmí obsahovat slovo „poklad“.)

Nikdo mě však nenabádal k útěku ani se netvářil, že by se těšil na hon. Kapitán místo toho přede mnou uhodil tlapou do sudu, na kterém leželo něco, co označil jako mapu. Pochopil jsem, že chce, abych se na ni podíval, a tak jsem po krátkém zaváhání také učinil.
Mapa na první dobrou připomínala potrhaný list, o který se přetahovala banda vlčat, při bližším nahlédnutí jsem ale začínal rozeznávat tvary. A možná i cesty? Zuby v horní části mapy vypadaly jako hory na severu a četné množství klikatících se čar nebylo klubko hadů, ale řeky protínající Gallireu. Uprostřed hodní části se válela velryba vyfukující gejzír páry, ve které jsem později vyčetl sopku. Dále se na mapě vyjímalo několik černých míst, kaněk, které jsem identifikovat nedokázal a zajímaly mě o to víc.
"Tenhle kraj je plný cenností," dal jsem kapitánovu tvrzení za pravdu, zatímco jsem roztrhaný list detailně studoval. Nejmocnější vlci říkal? Na moc já jsem slyšel. Konec konců to byl důvod, proč se v tomhle kraji vůbec zdržuju. A jestli tahle banda vlků jde po něčem, co jim má tuhle moc přinést... proč se k nim nepřidat a nakonec jim to nevyfouknout pod čumákem? Jako nejmocnější vlk bych se pak nějaké přesily bát nemusel, všechny bych je smáznul za ten disrespekt, který ke mě projevili.

F1Ú4: Zkus vymyslet, jak se dostat z téhle kaše. (Všechny věty piš s pocitem nejistoty a strachu.)

Okem jsem nestihl zaznamenat, jak kapitán prudce vyrazil a cvaknul mi tesáky u ucha, zatímco srdce v hrudi se mi divoce rozbušilo, div nevyskočilo ven. Chtělo utéct, protože dřív než já rozpoznalo, že zůstávat tady o každou vteřinu déle bylo víc a víc nebezpečnější. Sakra, napomenul jsem se v duchu roztřeseně, protože zvolenou taktikou jsem očividně u kapitána dojem neudělal. Nebo snad ano?
Kapitán se s hlubokým hrdelním smíchem odtáhl od mého ucha a já na něj zíral jako na šílence, ztratil jsem jakoukoliv schopnost hodnotit, co tenhle pošuk udělá dál. Chtěl jsem následovat své srdce, doslova - pronto vyskočit z provazů a pelášit pryč, nikdy se na tohle místo nevracejíc. Jenomže takhle to nefungovalo, a tak mi zbývalo jen hrát dál tu pirátskou hru, kdy jsem se s vlastním výrazně zmateným smíchem přidal k tomu kapitánskému a nejistě vyčkával, kdy ustane a já ucítím, jak se mi jeho tesáky skutečně zaryly do masa.
Nic takového se však nestalo, místo toho provazy kolem mého těla skutečně povolily a padly na zem, zatímco jsem nechápavě hleděl střídavě jak na ně, tak na vlky, kteří kolem mě stále dělaly neprostupnou formaci. Byl jsem volný? Nebo jen měli rádi ten adrenalin, kdy musí večeři nejdřív chvíli nahánět a chytit, než ji sní?

F1Ú3: Napiš dialog mezi tebou a Admirálem, kde zkoušíš vyjednávat nebo mu vzdorovat. (Použij otázky, rozkazy a krátké věty.)

Vlci konečně ztichli, když jejich juchání přehlušil tvrdý rozkaz od Vypich- totiž Zlompacky. Samotný šéf téhle bandy si mě přišel prohlédnout z blízka, jaká pocta. Snažil jsem se v provazech narovnat co nejlépe to šlo, abych ukázal alespoň nějakou sílu ducha, když se silou těla jsem moc nepochodil. Vlk na mě vycenil tesáky, víc jsem si však všimnul odporného smradu zatuchlé rybiny, které se mu z tlamy táhla.
"Nebe je modré a moře slané," pronesl jsem s pevným, avšak nezúčastněným pohledem ve tváři. Jednooký na mě koukal jak na debila. "Co to meleš?" vyprsknul nespokojeně v takové blízkosti, až mi jeho sliny dopadly na čumák. Odporné.
"Říkám, co vím," odpověděl jsem stejným tónem, který se zjevně kapitánovi nezamlouval. "Ne!" vyprsknul znovu. "Vyklop, co víš tady vo tom!" rozkřikl se a prudce při tom ukázal kolem sebe, zatímco pro mě bylo stále těžší a těžší se tvářit nezaujatě. Rozhlédl jsem se, jako bych to tu viděl poprvé v životě. Což nebylo vůbec daleko od pravdy. "Pevnina," shrnul jsem a sledoval, jak kapitán vzteky bělá a asi brzy vyskočí z kůže. Při pohledu na něj jsem si dovolil lehce se ušklíbnout. Že bych byl pro ně důležitý? Ne s tím, co jsem věděl - tedy spíš nevěděl - ale to zase nemuseli vědět oni. "Ty provazy škrtí," oznámil jsem. "Rozvažte je. Třeba si lépe vzpomenu."

F1Ú2: Popiš, jak jsi padl do zajetí. (V každé větě musí být alespoň jedno sloveso pohybu)

Rozběhl jsem se proti jednomu vlkovi a když po mně chňapnul, dal jsem mu hlavičku, až mě z toho čumák rozbolel. Rychle jsem se z toho však vzpamatoval a zatímco byl druhý vlk stále zaskočený, prosmýknul jsem se kolem něj. Do cesty mi však hned na to skočili další dva. Než jsem stačil vymyslet, jak proklouznu jim, na zádech mi přistál třetí a znehybněl mě u země. Můj ústup došel svému konci ještě dřív, než vůbec začal.
Čumák mi silné vlčí tlapy div netopily v písku, zatímco se jednooký představoval a já měl co dělat, abych posměšně nezvednul koutky, protože co to sakra bylo za jméno? Kdybych byl v lepší situaci, určitě bych se zajímal, kde k takovému jménu přišel, protože já bych ho spíš tipoval na nějakého Vypichvočka.
Teď jsem na takové věci však neměl pomyšlení, protože se kolem mě mezi tím svíjely a utahovaly provazy tak pevně, že se mi postupně zarývaly až do kůže. Bolestivě jsem syknul a škubnul s sebou v instinktivní snaze se bránit, třebaže už to bylo málo platné. Těmhle bylo jedno, jestli mi ublíží, byly příliš zaneprázdněni tím, jak jim klapaly tlamy od hlasitého smíchu, jako by jejich přesilovka byla nějaký geniální master plán, kterým na mě vyzráli. Byla to potácející se banda neandrtálců, ale vlku žel ozbrojených.