Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport *

// Vodopády přes Dlouhou řeku

Obdařil jsem Morghanu skeptickým pohledem a mlčky čekal, že bude pokračovat, protože lásku a loajalitu? Prosím vás... a taky, že pokračovala. Ale nevylepšila to. Já toho teda moc o rodině nevěděl, sám jsem pořádnou nikdy neměl, ale to co popisovala? K tomu snad většina vlků bohy nepotřebovala. Už už jsem se chtěl ptát, kdo by zabíjel vlastní sourozence a tak, než mi došlo, že odpovědí jsem já. Tedy, ne já, ale moje krev. Moji předci. Asi. Takže jsem se rozhodl mlčet a nepřerušovat.
"Narušit svobodu... jako vzít svobodu někomu jinému?" přemýšlel jsem nahlas, ale zároveň to byla otázka. Nedokázal jsem totiž pochopit, proč by si někdo nechával svojí svobodu vzít, takže tohle byla jediná možnost, jak ta jejich pravidla fungovala. Zároveň jsem byl přesvědčený o tom, že vše, o čem Morghana mluvila, jsem mohl mít i bez bohů. Nechtěl jsem to říkat, ale pak se zeptala ona. "Nic," hlesl jsem. "Už to nejsou moji Bohové. Odešel jsem. Nemůžou po mně nic chtít, když já nechci nic po nich. Tvoji Bohové ti slibují svobodu? Já tu svoji za ně vyměnil."
Za svou poznámku jsem si vysloužil jednu nazpět a když se o mě Morghana otřela, neuhnul jsem, třebaže jsem měl pocit, že moje vnitřnosti trochu poskočily, jako by chtěly utéct před potencionálním ohniskem toho žáru. Ale vypadalo to, že se bavila a sama říkala, že dokud jsem jako společnost co k čemu, nic mi nehrozí. A moje společnost uměla být mnoho věcí. Rozhodl jsem se jejím slovům věřit, prozatím.
Musel jsem na vlčici ale nedůvěřivě zírat, když se paktila s nějakou hromádkou klestí a... dávala si je na nohy? V mém pohledu byly neskrývané pochybnosti o tom, co se tu sakra děje. Otevřel jsem tlamu, abych něco řekl, ale to už mi bylo také nějaké klestí nabídnuto. Přeskočil jsem očima několikrát z vlčice na hromádku a zpět, ale intelektuální zvědavost mě přemohla a tak jsem se vydal ke spletenci a opatrně replikoval to, co jsem viděl u Morghany, jakkoli absurdní to mému pragmatickému mozku přišla. Klacky na nohách, kdo to kdy viděl? Pak jsem s nimi potlapkal na zemi a dozrál pochopení, co tím Morghana sledovala. "Zajímavé," utrousil jsem, když jsem studoval, jak mě drží spletené klestí na nohou nad sněhem. Chůze v tom byla ale extrémně nepohodlná a musel jsem vypadat, jakože jsem se chodit nikdy předtím neučil, ale naštěstí jsem to musel trpět jenom chvíli.
Došli jsme do úkrytu, který představovala velká nekončící jeskyně. Možná byl vzadu tunel? Kdo ví. Zůstal jsem si jí prohlížet u vchodu, zatímco Morghana energicky vpadla dovnitř, jako by už nemohla na sněhu vydržet ani vteřinku. Protočil jsem pobaveně oči, když se nedívala a sledoval, jak před ní opět levituje plamen. Ona snad vážně neměla žádnou termoregulaci. Takhle do konce zimy někde umrzne, proběhlo mi hlavou. Sehnul jsem se a sundal si vlastní zapletené klestí, abych přišel k Morghaně blíž, přiložil ho k jejímu ohni a pustil ho na zem v momentě, kdy začalo hořet. "Oheň může hořet i sám. Zbytečně se vyčerpáváš, pak není divu, že tvoje tělo nemá dost energie na to udržet si vlastní teplo," konstatoval jsem, jako bych snad o ni měl starost. Což jsem neměl, samozřejmě! Jenom... to bylo praktičtější. Otočil jsem se a raději pohledem zkoumal temnou hloubi jeskyně, aby si náhodou přesně něco takového nevzala do hlavy.

Běž se podívat na zamrzlé vodopády.

Můj samolibý výraz se nezměnil, když se Morghana snažila tvářit, že do té vody snad skočila dobrovolně. Ale oba jsme věděli, jak to doopravdy bylo. Dělala si z toho legraci, což šlo samozřejmě mnohem líp, když u toho přestala klepat tesáky. A čí to byla zásluha?
Nechal jsem vítr vát, jak dlouho bylo třeba. Nebyl to žádný složitý trik, takže jsem se nebál o to, že bych padnul vyčerpáním, než se tady madam dostane z rampouchovitého stavu. Morghana věděla, jak se za takovou službičku děkuje a já se neuhnul, když se ke mně přitiskla. V tomhle nebylo nic nebezpečného. Nebo minimálně ne ten druh nebezpečí, co by vás stál život. Teplý vánek ustál a já se spokojeně ušklíbl, abych dal najevo, že si moc dobře uvědomuju svůj současný status hrdiny a nechám se za něj patřičně odvděčit.
Pak se vlčice rozešla podél vodopádů a já jen musel vrtět hlavou. Ona si nehraje jen s ohněm, ale i s vodou. Možná tam teď bude padat úmyslně, aby se mohla tvářit jako dáma v nesnázích, přestože žádnou chudinkou rozhodně nebyla. Očima jsem sklouznul k padající vodě, která postupně vlivem zimy zamrzala. Tohle bylo to, co tak moc chtěla vidět? Kvůli čemu nás táhla snad přes půlku kraje? A ani se nezdálo, že by si ten výhled nějak vychutnávala. Možná, později v zimě, až budou vodopády ledem víc zarostlé, to bude lepší podívaná.
Morghana přerušila mé přemítání o vodopádech odpovědí na mou dříve položenou otázku. Takže se jí nevyhnula záměrně, zajímavé. Ale nedostal jsem v tom odpověď, co jsem chtěl. Morghana byla zjevně víc oddaná své víře než vlkům, se kterými ji sdílela. To byl ten rozdíl. Protože smečka z mého vyprávění zároveň byli bohové a tak jsem nemohl být věrný ani jednomu.
"Jaké jsou ty instrukce?" zeptal jsem se místo složitého zabředávání do své situace a došel vlčici. "Kromě obětin. Co dalšího po vás Bohové chtějí?" vyzvídal jsem, ale nebylo v tom nic pohrdavého ani posměšného, jen upřímný intelektuální zájem.
"Tady?" rozhlédnul jsem se kolem, když se vyptávala po úkrytu, ale kde nic, tu nic, jen sníh a ještě víc sněhu. "Snad ti nevadí trocha sněhu," brouknul jsem. "Pod vodou nesněží," navrhnul jsem s neskrývaným úšklebkem a pokračoval v cestě, protože jestli někde úkryt je, budeme k němu muset dojít.

// Západní úkryt přes Dlouhou řeku

Nabídni pomocnou tlapku vlkovi v nesnázích / odvděč se za poskytnutou pomoc *

// Armenské hory

Moc dobře jsem si všimnul, že na moji otázku neodpověděla. Možná, že dokonce využila mé odlehčující poznámku, aby od odpovědi nepozorovaně utekla. Za to jsem mohl vinit jen sám sebe, ale i to bylo drahocennou informací samo o sobě, takže na mě bylo znát, že tak či onak jsem spokojený sám se sebou.
Při sjezdu z hor mě přepadla soutěživost a tak jsem dělal vše pro to, abych Morghanu dohnal, ne-li předehnal, jakkoli nemožné to bylo. Nabral jsem slušnou rychlost a řítil se dolů svahem, dokud jsem ji neuviděl právě v momentě, kdy žbluňkal i se svými saněmi do řeky. Chuť vyhrát vystřídala potřeba přežít. Poučil jsem se z toho, co jsem viděl, a včas začal zpomalovat. Dole u úpatí, kde to Morghana nestačila zabrzdit, jsem elegantním smykem zastavil a seskočil z kůry, abych... co jsem vlastně chtěl dělat? Pomoct jí? Proč ne, však by se mi mohlo hodit, když bude mým dlužníkem.
Stačil jeden pohled, aby mi bylo jasné, že se vymáchala fakt pořádně. "Neznám žádné mrtvé vítěze," prohodil jsem a chvíli ji jen nečinně sledoval, jak se snaží zahřát vlastními silami.
Podívejte, oheň je skvělá věc, ale pokud vás v takové situaci doslova celé nepohltí, chvíli to zabere, než bude co k čemu. Ale víte, co vás může celé během mžiku pohltit a zároveň z vás neudělá uhlík? Kolem Morghany se zvednul vítr. Vánek, který byl ale dost silný, aby se prohrábnul její promáčenou srstí a na dotek sám nestudil. Naopak. Donášel k její kůži teplo a zároveň srst pozvolna prosoušel. Něco, co by s ohněm šlo také, ale než by to zabralo, dost možná by si vyklepala všechny zuby z tlamy.
Nechal jsem vítr dělat jeho práci, zatímco jsem přistoupil k Morghaně blíž se samolibým úšklebkem na čenichu. "Další koupel bych doporučil až na jaře," prohodil jsem pobaveně.

Dej si s někým závod na sáňkách *

// Mahtae sever přes Galtavar

Morghana měla pár dobrých pointů, které jsem nemohl vyvracet, takže jsem v tichosti poslouchal její vysvětlování a při tom sem tam prohodil zamyšlené hmm. "Zkrátka bych předpokládal, že bohové chtějí, aby po světě chodili silní jedinci, i když patří jinému," prohodil jsem mezi myšlenkami, aniž bych se k tomu obtěžoval dodat něco víc. Důvod, argument, proč by to tak mělo být. Ale neměl jsem logické vysvětlení, prostě... mi to dávalo smysl.
Rozpovídal jsem se o místě, které mě vychovávalo. Možná to také mělo podíl na tom, jak jsem rozuměl, že by svět měl fungovat, třebaže jsem se to snažil sám před sebou zapírat. Morghana z toho byla dost... šokovaná a já se jí nedivil. "Nebylo," souhlasil jsem stroze. Rozuměl jsem jejím otázkám, ale musel pokrčit rameny. "Vždycky to tak fungovalo. Smečka v tom byla nekompromisní. Krutá. Staré vlky novým kouskům nenaučíš." Na krátko jsem se zastavil a podíval se zpříma na vlčici. "Kdyby se v tom vašem... bratrstvu... dělo něco, s čím bys nesouhlasila, ale věděla bys, že na tom nic nezměníš, co bys udělala?" dal jsem jí chvilku na rozmyšlenou, než se tlapky znovu daly do pohybu.
A pak jsem se neovládl a procedil smích mezi zuby nad jejím povzdechem. "Když to řekneš takhle, zní to spíš, jako by vlci měli žít ve strachu z Krevního Božstva. Přeci jen na nás má docela spadeno, co jsem tak pochopil," nadzdvihl jsem na vlčici pobaveně obočí. Ten název sám o sobě naháněl husí kůži, museli k němu mít nějaký důvod, no ne?
Rybu jsem slupnul někde cestou. Poznámka, ryba čerstvě roztátá z ledu neměla skoro chuť. Od teď se vracím čistě k čerstvě uloveným. To teď ale bylo vedlejší. Stále jsem věřil, že Morghana nějak ví, kam jdeme, ale hádal bych, že vodopády budou u řeky a od té jsme se vzdalovali, ale neřekl jsem nic. Když bude třeba, budu si tím alespoň moct rýpnout později. Teď jsme vystoupali do nějakých hor akorát, abychom byli svědky probuzení nového dne z první řady. Morghana zírala na rudou oblohu jako očarovaná. Přišlo mi to komické. Drsňácká vlčice s uměleckou duší. Sám jsem seděl opodál. Samotnými červánky jsem se nekochal, ale možná jsem se těšil jiným výhledem.
A pak se najednou můj výhled pohnul, skočil na kus ze starého stromu a zmizel dole pod kopcem. Otálel jsem jenom okamžik. "Kde má tahle vlčice přepínání," zavrtěl jsem pobaveně hlavou, přiběhl ke stromu, čapnul do tlamy větší kus kůry a odtáhl ho ke kraji. Skočil jsem na něj dřív, než jsem ho pořádně pustil, div jsem při tom neudělal kotoul a nezlomil si vaz. A najednou jsem svištěl dolů za Morghanou. Měla slušný náskok, ale to neznamenalo, že jsem se chystal hned vzdát. Sehnul jsem se přimáčknul co nejvíc ke kůře, abych rychlost svého spádu zvýšil, až mě odletující sníh z cesty štípal v očích.

// Vodopády

Vyrob si / najdi a ochutnej rybí nanuk.

// Esíčka přes hory

Nebyl jsem hloupý, chápal jsem, že si s tím ohněm pohrává hlavně proto, aby se zahřála. Přesto, když mi teplo také nabídla, jsem se zatvářil... podařilo se mi to uhrát na překvapení. Ve skutečnosti jsem se ale už lekl, že na mé vyjádření ani nepočká a vyšle mi kouli do kožichu. Zavrtěl jsem odmítavě hlavou. Mně zatím taková zima nebyla, rozhodl jsem se, že to bez její magie zvládnu. Pořád jsem měl totiž na paměti, že je malinko šílená a měl bych se před ní a její magií mít na pozoru.
Morghana stále nechápala ty oběti. No, já zase nechápal ty její, takže to alespoň bylo vzájemné. "Mě by spíš zajímalo, co dělají ti tvoji bozi se silnou obětí. K čemu jim slouží? Není škoda takhle zbavovat svět silných jedinců?" Není. Jestli existovala skupina vlků, kteří výběrově odstraňovali silné kusy, vlastně mi ulehčovali cestu k vrcholu. Ale stejně mě zajímalo, co v tom vidí. Bratrstvo. Musel jsem se pobaveně zakřenit. To slovo nemohlo být vzdálenější tomu, co panovalo v mé rodné smečce. Tam totiž pojila vlky jenom síla a moc, nic hlubšího v tom nebylo. Nikdy.
Řekl jsem, že by se mým bohům líbila, a měl jsem pravdu. Morghana nevlastnila magii. S lehkostí, jakou si s ní pohrávala, s každou příležitostí, kdy se nenuceně objevila po jejím boku... Morghana byla magie. Nepochyboval jsem o tom, že by ve Smečce měla úspěch, až jsem z toho ucítil hořkost v tlamě. Jenomže jí to bylo jedno. O přízeň mých "bohů" nestála, zřekla se jí mávnutím tlapy a tím imponovala zase mě. Přeci jen jsem udělal totéž.
"Ze smečky. Z okolních smeček. Všechno, co nemělo magii, muselo pryč. A všechno, co magii mělo, jí muselo poctivě pilovat nebo podlehnout v procesu," vysvětloval jsem, ale zněl jsem u toho tak nějak... vzdáleně. Jako bych se od toho distancoval. "Tam, odkud pocházím, nikdo neměl bratra, dokud neprokázal svoji cenu. A ani potom..." Morghana chtěla přijít na kloub logice mých Bohů, ale problém byl, že já sám ji nikdy neodhalil. Věděl jsem jen, že síla je klíč k přežití a že pokud chci být svým pánem, nesmím se jimi nechat řídit. Ne. Musel jsem se stát jedním z nich.
Sešli jsme z hor, které teda nebyl moc dobrý nápad procházet v noci, kdy byla největší zima a nahoře to pěkně fučelo. Teď jsme ale došli k řece, což mohlo jen znamenat, že vodopády by mohly být nedaleko. Řeka po krajích zamrzala, ale mě to nijak nezaujalo, dokud Morghana nezačala splašeně nadšeně poskakovat, jako by objevila novou hračku. To mě zajímalo a tak jsem přišel blíž, abych se podíval na ten objev.
Nadzdvihl jsem obočí. Vážně? Ryby v ledu? Morghanu to ale netrápilo, byla z toho nadšená. Pokrčil jsem rameny, když už tu ty ryby byly, také jsem si nabídnul. Jeden kus s uvězněnou rybou jsem olíznul, ale chutnal prostě jako voda. Vzal jsem si jej tedy po příkladu vlčice do tlamy a pokračoval v cestě. Sním si ho, až se trochu rozpustí.

// Vodopády přes Rozkvetlé louky

Pokus se připravit nápoj na zahřátí.

// Červené jezero přes Plamínek

Morghana vyhrožovala, ale že jsem se už předtím dal na útěk, nedával jsem tomu moc velkou váhu. Jestli chtěla své výhružky naplnit - ačkoli už rozhodně nezněly tak hrůzostrašně jako cokoliv, co se dělo u jezera - musela mě nejdřív chytit. Místo ní mě však chytila sněhová koule. Nebo spíš dopadla vedle mě v momentě, kdy jsem se zastavil, abych se ohlédl, jestli je za mnou nebo to vzdala. Ne. Nechala se strhnout mou chabou snahou jí oplatit to vyvalování mého cenného kožíšku ve sněhu. Uplácal jsem tak ještě jednu kouli a hodil dřív, než se ke mně vrátila další. Asi jsem minul, nevím, už to nebylo tolik o tom se trefit.
Uši mi střídavě zastříhaly, když se krajinou roznesl zvláštní zvuk který, jak jsem záhy zjistil, vycházel právě od vlčice. Byl to smích, asi. Pobavený a trochu šílený. Morghana si rozhodně nedělala hlavu s tím, jak se prezentuje. Znal jsem několik vlčic, které by se do země propadly, kdyby ze sebe nechaly něco takového vyjít. Možná proto to byla zábava. Bylo to něco nového, svěžího. Byla to výzva.
Získal jsem drobný náskok a než mě vlčice dohnala, sešel jsem k vodě a vyhrabal v břehu díru, aby do ní nateklo stranou trochu vody. Zatoužil jsem se napít něčeho, po čem nebudu mít rampouch v krku, ale popravdě jsem netušil, zda můj pokus bude fungovat. Jakmile byla díry zaplněná vodou, prohnal jsem jí teplý vítr. Neměl jsem ale moc času. Kdyby to nevyšlo, nechtěl jsem Morghaně vysvětlovat, o co se tu snažím. Nechal jsem vítr chvíli vířit vodu a pak jsem se napil. Přesně podle očekávání - bylo to úplně k ničemu. Morghana ale už byla tady, takže jsem se napil té vody i studené a rychle se přidal k ní, abychom pokračovali k těm vodopádům, kterým se jí zachtělo.
Zřejmě jí zaujali moji bohové, což mě nijak nepřekvapilo. Pochopil jsem, že ti její jsou pro ni dost důležití, když se nade mě skláněla s krvelačným pohledem v očích. Já ve skutečnosti žádné bohy neměl, což mi ovšem nebránilo o nich dál vyprávět, jako bych s nimi od malička vyrůstal. Ono když se to vezme kol a kolem, lhal jsem jenom z půlky.
"Slabé kusy," odpověděl jsem, zatímco jsem po očku sledoval, jak vlčici obíhá plamínek jak nějaké její osobní ochočené zvířátko. "V mém rodném kraji to byli například vlci narození bez magie. Ti měli osud rychle zpečetěný a byli posláni zpět za Bohy, aby je napravili. Vlci narození s magií jsou pochopitelně opak. Jsme dokonalá božská stvoření a jen taková jim mohou skutečně sloužit. Troufnu si říct, že ty by ses jim extra líbila."

// Mahtae sever přes Zrcadlové hory

Uspořádej s někým dalším koulovačku *

Jen jsem oddaloval moment, kdy ze mě vlčice chtě nechtě dostane nějaké informace, akorát jsem svou ledabylou otázkou ten moment oddálil o dost víc, než jsem očekával. Nejdřív vlčice spustila pár otázek a tak jsem otevřel tlamu, že odpovím. Už už jsem se nadechoval, ale nebyl jsem puštěn ke slovu, a tak jsem zase sklapnul. Vlčice jela dál. Už jsem zapomněl, na co se ptala na začátku, ale musel jsem tiše obdivovat její arsenál takových dotazů. I její neschopnost druhé straně dovolit na cokoliv odpovědět, takže jí byly vlastně úplně k ničemu. Rychle jsem pochopil, že Morghana se rozjela bez brzd a tak jsem ji nechal dál mluvit, ale vnímal už tak napůl, což jsem na sobě nedával znát, i kdyby snad byla schopná v tom zápalu dotazování vnímat něco jiného. A přeci byla, když jsme se dostali k jezeru.
Morghana na mě teď upírala nebezpečný červený pohled, který lačnil... po čem vlastně? Zase se ke mě přiblížila až moc blízko, a třebaže jsem ani tentokrát neucuknul, moje tělo vycítilo ohrožení. Zachoval jsem klid, ale můj pohled prozrazoval, že čekám zradu, jak pronásledoval každý Morghanin nepatrný pohyb.
Což mi bylo úplně k ničemu, protože se jí stejně podařilo mě vmžiku skolit. Nekroutil jsem se však do sebe jako zbité zvíře. Když už nic jiného, hodlal jsem si nějakou důstojnost zachovat až do samotného konce. Takže jsem tam ležel relativně uvolněně, jako bych sebou snad fláknul dobrovolně.
"Tak to zřejmě nemáme stejné Bohy. Tam, odkud pocházím, se Bohům obětuje přesný opak. Protože my statní a dobře rostlí jim můžeme mnohem lépe posloužit tady na zemi." Hrál jsem nebezpečnou hru a moje výchozí pozice rozhodně nebyla výhodnou, ale pýcha mi nedovolila mlčet. Moje neschopnost stáhnout ocas a vzít nohy na ramena, když k tomu situace víc než vybízela, bude jednou důvodem mého konce. Jak se ukázalo, dnes to ale nebude.
Morghana mě laskavě propustila ze svých spárů a já měl pocit, jako by ze mě spadnulo to nebezpečné napětí. Takže všechno dobrý? Sledoval jsem ji zamyšleně. Se zájmem. Co byla tahle vlčice zač? Najednou jako by jí přepnulo, rozcupitala se k nějakým vodopádům, zatímco já se ještě nezvednul z té země.
Nedošel jsem ji dřív, než jí v kožichu přistála sněhová koule. Nebyla velká, sněhu tu přeci jen stále bylo po skromnu. Než se otočila, svůj cíl zasáhla i druhá koule. A pak jsem se vedle ní konečně zjevil já. "Jestli si myslíš, že se z těch vodopádů nechám shodit, mýlíš se. Po druhé se tak snadno nedám," upozornil jsem ji a pak se rozeběhl kupředu, kdyby se náhodou rozhodla mě vzít hned za slovo.

// Esíčka přes Plamínek

Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

// Ježčí plácek

Dovolil jsem si upozornit, že v ceně doprovodu není zahrnutý výklad o čerstvosti trávy a stáří nejbližších stromů, ale podle pohledu, který ze mě vlčice jménem Morghana neodlepila ani na okamžik jsem pochopil, že to ani není něco, o co by stála. Mohl jsem hrát hloupého, ale řekla to sama. Chtěla vědět něco o mě. Ale co bych jí tak povyprávěl? Jak moc jsem měl přehánět? A vůbec, copak jsem mohl jakékoliv informace vydat vlčici takhle snadno? To by přeci nebyla žádná zábava, a tak jsem jí neprozradil nic. "A o co tedy zájem máš?" pohodil jsem ocasem a ledabyle se ohlédl, jako bych vůbec netušil, oč jí jde, ale dělal jsem to dost okatě, aby bylo znát, že ve skutečnosti to vím moc dobře.
Netušil jsem, kam nás vedla, ale brzy jsme došli k povědomému jezeru. Čím to bylo, že jsem v zimě s vlčicemi vždycky skončil tady. Možná je sem táhla nějaká vnitřní síla, které jsem já jako vlk nerozuměl. Věřil bych tomu dle toho, jak kvapně se Morghana hnala až k té rudé vodě. Nezůstal jsem dlouho pozadu a když se nakláněla nad hladinu, nejdřív jsem jí nechápavě pozoroval a pak se postavil k ní a taky se zahleděl do vody. Viděla tam něco, co mé oči přehlížely? Z vody na mě zpátky zíral můj odraz zbarvený rudou, která se rozlévala po dně. Skoro to se mnou hrklo. Nestává se každý den, že vidíte sami sebe zalitého krví. Měl jsem z toho znepokojivý pocit, jako by to měla být předzvěst. Varování. A i když jsem dost věřil ve své schopnosti, nelíbilo se mi to. Co mi co mělo nějaké hloupé jezero vyhrožovat.
Po zádech mi ve stejnou chvíli přejel mráz a já se ohlédl, abych na sobě akorát spatřil upřený rudý pohled vlčice. To bylo děsivé. Zdálo se mi, jako bych v těch očích viděl něco, co jsem v nich do teď neodhalil. Divokost. Jako by jí samotné rudé jezero uhranulo. Snaží se tu vizi naplnit fakt rychle, musel jsem jezeru nechat, že časem neplýtvá. "Kdybych nevěděl lépe, řekl bych, že se chytáš udělat něco, co by se mi nemuselo líbit. To bych nedoporučoval, jako živý jsem mnohem lepší společnost," upozornil jsem ji klidným, nezaujatým hlasem.

Pojďme nechat ježka ježkem, protože se začaly věci ubírat mnohem zajímavějším směrem. Vlčice se nechala popíchnout, ale zároveň si moje slova vzala a rozhodla se si s nimi trochu pohrát. Pohrát si se mnou. Mohl jsem se tvářit nad věcí, jak jsem chtěl, ale bylo mi jasné, že jsem tomu tady nešéfoval. Minimálně jsem se ale mohl snažit, aby skóre bylo vyrovnané, když jsem nemohl mít navrch, nebude mít navrch nikdo.
Před očima se mi krátce roztančil jasný plamínek, kterému dala život. Byl jsem jím jako očarovaný a nemohl z něj spustit oči, jak postupně klouzal přes její záda až ke špičce ocasu, která se nebezpečně blížila- lehce jsem cuknul právě v momentě, kdy se oheň rozplynul, a střelil po vlčici pohledem. Čarodějnice. Věděla dobře, co dělá, ale já bych se spíš dřív spálil, než se roztekl. To jsem jí ovšem sdělovat neplánoval.
"Má vůbec možnost kurážný vlk někomu v nesnázích říct ne?" odpověděl jsem místo toho, abych jí ukázal, že jsem si moc dobře vědom toho, že mi její otázka nedává moc na výběr. Nebo to spíš byl ten tón, který si byl tak jistý tím, co odpovím. Pousmál jsem se, normálně, potěšeně, bez úšklebku, když se představila. "Finnick," oplatil jsem jí a na vyzvání se k ní připojil. "Rád se projdu, ale prohlídku s výkladem ode mě nečekej. Na průvodcovství mě neužije zvlášť, když je to pořád všude stejné," prohodil jsem a po očku kouknul nejdřív na zaprášenou hromádku trávy, pak na les v dálce. Nic, co by stálo za zmínku.

// Ohnivé jezero

Vlčice nevypadala, že by si z tohohle setkání dělala těžkou hlavu, tak proč bych měl já. Chovala se uvolněně, jako by na světě neexistovalo nic, co by jí spíš škodolibě nepobavilo, než rozhodilo. To byla příjemná změna, protože na nějakou uťáplou puťku bych teď fakt náladu neměl. Tahle vlčice si ale získala moji pozornost, třebaže bych nečekal, že mě to bude stát rozhovor o tom, jaké je to být ježkem, ale byl jsem ochotný obětovat trochu příčetnosti pro vyšší cíle.
Představa vlčice byla nanejvýš zlomyslná, ale neudivovalo mě to. Konec konců mi to také vyvolalo mírný pobavený úšklebek na čumáku. "Už jsi někdy jedla ježka?" muselo znít jako otázka naprosto odnikud, ale já se tvářil, jako bych pokračoval v úplně normálním rozhovoru. "Třeba má tak dobré maso, že to za tu poslední večeři stojí," nadnesl jsem k zamyšlení zastřeným hlasem.
Po mém menším výstupu s kroužením už jsem se podruhé rozhodit nenechal. Naopak, když z ní vyšla ta líbivá slova, tvářil jsem se, jako by to bylo samozřejmostí. Copak mě šlo nemít rádo? Stavil jsem své sebevědomí na obdiv do přední linie. Hlavně proto, že to zjevně vlčici imponovalo. "Roztékají se před tebou vlci na potkání?" prohodil jsem vyrovnaně, jako bych podobná vyznání, jako bylo to její, slýchával denně. Ale díval se, jako bych ty vlky naprosto chápal. "To musí být osamělé," hlesl jsem soucitně. "Možná by ti od té samoty mohl na chvíli jeden kurážný vlk odpomoc."

Dobře, nepotřeboval jsem být génius na to, abych poznal, že tahle vlčice nebyla žádná slečinka. Byl jsem si stoprocentně jistý, že moc dobře ví, co dělá. Ale to já jsem věděl taky. Bude to teď kdo z koho? Musel jsem uznat, že mě lákalo přistoupit na tu její hru.
"Všichni tak trochu jsme," odpověděl jsem klidně, opětujíc jí přímý pohled do páru rudě žhnoucích očí, aniž bych o píď uhnul, zatímco se ke mě tak těsně nahnula. Couvání jsem neměl úplně v povaze a jestli invaze do osobního prostoru bylo to jediné, co vlčice měla, nemohla vyhrát.
"Nevím, a měl bych o to stát?" povytáhl jsem zlehka obočí, jako bych vlčici vybízel, ať mě tedy přesvědčí, o co svou neschopností proměnit se v ježka přicházím. Prohlížela si mě a já ji nechal. Nebyla první ani poslední, kdo se na mě takhle díval. Byl jsem zvyklý, že na mě kde jaká vlčice mohla oči nechat. "Jsem rád, že jsi si všimla," poděkoval jsem gentlemansky za kompliment, který jsem odhadoval, že komplimentem být neměl, ale o to víc jsem ho tak před vlčicí chtěl prezentovat.
Pak se z ničeho nic rozesmála a to mě málem rozhodilo. Jen tak tak jsem si dokázal udržet stále nezaujatý výraz, ale napadlo mě, jestli přeci jen nebude k té troufalosti i trochu šílená. Ona ale důvod svého pobavení záhy vysvětlila. Takže žádné šílenství. Zatím.
"Neříkej, že to nevíš," zavrtěl jsem na oko zbědovaně hlavou a pomalu se rozešel. Kráčel jsem a opisoval tak kolem ní úzký kruh. "Takový vlk nemá ostny na zádech," pronesl jsem se soudivým pohledem na její záda, když jsem se na krátko zastavil vedle ní. Pak jsem kruh došel a zastavil se před ní, čumákem ve stejně těsné blízkosti, do jaké nás sama před chvílí dostala. "Ale na jazyku," ušklíbnul jsem se lehce.

No tak viděl. Paráda, prosvištělo mi mrzutě hlavou, zatímco jsem sledoval vlčici, která se tím vystoupením náramně bavila a pokračovala ke mně. Byl bych překvapený, že se s někým, kdo se vylekal ježka, chce vůbec bavit, ale popravdě si ze mě beztak chtěla jen utahovat.
"Duchové neexistují," odpověděl jsem stroze skepticky a nespouštěl z ní oči, což popravdě vůbec nebylo těžké. Její pohyb jako by na sebe můj pohled záměrně upoutával jako mucholapka. Očilapka? "A jediná čarodějnice široko daleko stojí přede mnou, ale do ježka má vskutku daleko. Bez urážky, pokud na tom pracuješ, určitě se ti to jednou podaří. I když nevím, proč bys to dělala, zní to jako pofidérní zábava. Ale jestli to pomůže, věřím, že pichlavá jsi i bez bodlin," pronesl jsem nonšalantně a ledabyle mávnul ocasem, jako by se mě vlastně nic z toho netýkalo a já před chvílí nepištěl jak malé vlče. Snažil jsem se zůstat nad věcí. Nemyslel jsem to nikterak urážlivě, naopak, ale jestli to tak vlčice pochopí, tak ať. Začala s tím.

Najdi herně něco, čeho se tvůj char lekne.

// Eucalyptový les

Nemám nejmenší tušení, jak jsem to dokázal, ale kdyby se někdo ptal, barvitě bych vylíčil, jak jsem si strategicky prodral cestu džunglí až ke svobodě. Teď jsem měl ten neobvyklý les za sebou a přede mnou... bílo. Slunce už se schovávalo za obzorem a rozhodně viditelnosti nepomáhalo. Připadal jsem si, jako když chodím po obloze. Ne, že bych věděl, jaké to je, po ní chodit, ale muselo to být něco podobného. Prostě pod sebou nevidíte nic jiného, než bílo. Viděl jsem sotva kousek trávy před sebou a jinak nic. Perfektní, jak se v tomhle má vlk někam dostat? Alespoň už jsem věděl, kudy na sever.
Je zima, fakt chceš lézt na sever? napadlo mě krátce, ale rychle jsem tu myšlenku zahnal. Mohl jsem si jít, kam se mi zachce a když byla zima i na jihu, o co horší to na severu bude?
Byl jsem asi... ne, nemám tušení, jak daleko na tom prostranství jsem byl, protože překvapivě byla všude mlha. Ale něco kolem mě opodál proběhlo. A strašně to dupalo. Cuknul jsem sebou a zůstal stát, pozorovat, kde se co zjeví, ale nikde se nic nezjevilo. Jen bílo, mlha a pak zase.
DUCH DUCH DUCH.
Bylo to někde tady. Slyšel jsem to! Byl bych rád vzal nohy na ramena, ale jak se utíká před něčím, co nevidíte? Musel jsem doufat, že se ubráním, kdyby... ne. Polknul jsem a sesbíral kuráž. Přece se nenechám vyděs-
DUCH DUCH
"AA-" vyjeknul jsem a ucuknul, když se dusot ozval až nepříjemně blízko. A pak jsem to uviděl. Ježka. Zatracenýho ježka. "Zalez někam do díry, ty pitomče! Víš, jak jsem se tě lekl?!" utrhnul jsem se na něj, jako by ho to mělo zajímat. A pak se narovnal, abych získal zpátky svou vyrovnanost. Snad to nikdo neviděl.

// Středozemka přes Červenou řeku

Použij v postu slova: krev, pavučina, netopýr, úplněk.

Tenhle vlk byl divný. Kdyby mi to sám neřekl, vsázel bych na to, že žije právě tady. V džungli, jako domorodec. Tvářil se však, že je něco víc a tak jsem byl rád, že si šel brzy zase po svých. Já naopak na tomhle zvláštním místě setrval mnohem déle, než bych měl, řekl bych. Než jsem se rozhoupal k odchodu, začala se sem plížit mlha a balit do sebe okolí jako pavučina stahující v sobě hloupý hmyz. A to bylo to poslední, co jsem tak potřeboval. Sotva jsem se tu motal bez ní, ale v nulové viditelnosti už se odsud nedostanu určitě. Nejsem netopýr, abych tu hulákal na stromy a řídil se podle sluchu. Asi bude nejlepší to otočit a vrátit se, odkud jsem přišel. Snad ten divný vlk už dostal dostatečný náskok, aby byl pryč, když půjdu stejným směrem.
Rozešel jsem se lesem, ale mlha ho zaplavila, aniž by se mi podařilo čistě dojít na jeho konec. Byl jsem snad opravdu ztracený? Zachvěl jsem se, jak se mi pod srst drala nečekaná zima, až mi z toho tuhla krev. Ještě před chvílí tu bylo teplo nesrovnatelné s tím, co bylo venku. Vlci zjevně nebyli jediní, co tu bylo divné.
Vzhlédnul jsem, že bych se třeba orientoval podle oblohy, ale zatím ještě nevylezla jediná hvězdička. Mohl by být alespoň úplněk, aby něco málo osvětlil, ale to bych musel čekat. A já nechtěl čekat. Čím víc mlhy tu bylo, tím spíš jsem chtěl pryč. A tak jsem jen doufal, že v tom nepřehlednu nedojdu na nějaké útes a neskončím pod ním.

// Ježčí plácek

Zavládlo mezi námi takové konverzační ticho, že by v tomhle lese bylo slyšet i lísteček spadnout. Bylo to divný, ale najednou jsem nemohl zmoci prostě na nic. Ten vlk přede mnou byl... nedalo se v něm číst. Byl prostě nijaký. Jak jsem měl odhadnout, jak mám s někým takovým mluvit?
Víc času na přemýšlení mi nedal, když poukázal na cestu a na prostý fakt, že chce projít. Jistě, proč mě to hned nenapadlo? Něco tak prostého. Ten zub mi nejspíš tlačil na mozek. "Když tak hezky prosíš," prohodil jsem s jistou dávkou grácie i ironie v jednom a šoupnul sebou do strany záměrně víc, než bylo nutné. Zapadl jsem tak skoro mezi ten obří podrost, co tu cestu obklopoval, jen to zašustilo. Ale taky tak měl vlk celý průchod jen pro sebe. Tlapou jsem navíc pobídl, že je cesta volná. Jako by béžový vlk byl nějaký urozenec, před kterým se musí řádně zamést, než může projít.