Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice nevypadala, že by si z tohohle setkání dělala těžkou hlavu, tak proč bych měl já. Chovala se uvolněně, jako by na světě neexistovalo nic, co by jí spíš škodolibě nepobavilo, než rozhodilo. To byla příjemná změna, protože na nějakou uťáplou puťku bych teď fakt náladu neměl. Tahle vlčice si ale získala moji pozornost, třebaže bych nečekal, že mě to bude stát rozhovor o tom, jaké je to být ježkem, ale byl jsem ochotný obětovat trochu příčetnosti pro vyšší cíle.
Představa vlčice byla nanejvýš zlomyslná, ale neudivovalo mě to. Konec konců mi to také vyvolalo mírný pobavený úšklebek na čumáku. "Už jsi někdy jedla ježka?" muselo znít jako otázka naprosto odnikud, ale já se tvářil, jako bych pokračoval v úplně normálním rozhovoru. "Třeba má tak dobré maso, že to za tu poslední večeři stojí," nadnesl jsem k zamyšlení zastřeným hlasem.
Po mém menším výstupu s kroužením už jsem se podruhé rozhodit nenechal. Naopak, když z ní vyšla ta líbivá slova, tvářil jsem se, jako by to bylo samozřejmostí. Copak mě šlo nemít rádo? Stavil jsem své sebevědomí na obdiv do přední linie. Hlavně proto, že to zjevně vlčici imponovalo. "Roztékají se před tebou vlci na potkání?" prohodil jsem vyrovnaně, jako bych podobná vyznání, jako bylo to její, slýchával denně. Ale díval se, jako bych ty vlky naprosto chápal. "To musí být osamělé," hlesl jsem soucitně. "Možná by ti od té samoty mohl na chvíli jeden kurážný vlk odpomoc."

Dobře, nepotřeboval jsem být génius na to, abych poznal, že tahle vlčice nebyla žádná slečinka. Byl jsem si stoprocentně jistý, že moc dobře ví, co dělá. Ale to já jsem věděl taky. Bude to teď kdo z koho? Musel jsem uznat, že mě lákalo přistoupit na tu její hru.
"Všichni tak trochu jsme," odpověděl jsem klidně, opětujíc jí přímý pohled do páru rudě žhnoucích očí, aniž bych o píď uhnul, zatímco se ke mě tak těsně nahnula. Couvání jsem neměl úplně v povaze a jestli invaze do osobního prostoru bylo to jediné, co vlčice měla, nemohla vyhrát.
"Nevím, a měl bych o to stát?" povytáhl jsem zlehka obočí, jako bych vlčici vybízel, ať mě tedy přesvědčí, o co svou neschopností proměnit se v ježka přicházím. Prohlížela si mě a já ji nechal. Nebyla první ani poslední, kdo se na mě takhle díval. Byl jsem zvyklý, že na mě kde jaká vlčice mohla oči nechat. "Jsem rád, že jsi si všimla," poděkoval jsem gentlemansky za kompliment, který jsem odhadoval, že komplimentem být neměl, ale o to víc jsem ho tak před vlčicí chtěl prezentovat.
Pak se z ničeho nic rozesmála a to mě málem rozhodilo. Jen tak tak jsem si dokázal udržet stále nezaujatý výraz, ale napadlo mě, jestli přeci jen nebude k té troufalosti i trochu šílená. Ona ale důvod svého pobavení záhy vysvětlila. Takže žádné šílenství. Zatím.
"Neříkej, že to nevíš," zavrtěl jsem na oko zbědovaně hlavou a pomalu se rozešel. Kráčel jsem a opisoval tak kolem ní úzký kruh. "Takový vlk nemá ostny na zádech," pronesl jsem se soudivým pohledem na její záda, když jsem se na krátko zastavil vedle ní. Pak jsem kruh došel a zastavil se před ní, čumákem ve stejně těsné blízkosti, do jaké nás sama před chvílí dostala. "Ale na jazyku," ušklíbnul jsem se lehce.

No tak viděl. Paráda, prosvištělo mi mrzutě hlavou, zatímco jsem sledoval vlčici, která se tím vystoupením náramně bavila a pokračovala ke mně. Byl bych překvapený, že se s někým, kdo se vylekal ježka, chce vůbec bavit, ale popravdě si ze mě beztak chtěla jen utahovat.
"Duchové neexistují," odpověděl jsem stroze skepticky a nespouštěl z ní oči, což popravdě vůbec nebylo těžké. Její pohyb jako by na sebe můj pohled záměrně upoutával jako mucholapka. Očilapka? "A jediná čarodějnice široko daleko stojí přede mnou, ale do ježka má vskutku daleko. Bez urážky, pokud na tom pracuješ, určitě se ti to jednou podaří. I když nevím, proč bys to dělala, zní to jako pofidérní zábava. Ale jestli to pomůže, věřím, že pichlavá jsi i bez bodlin," pronesl jsem nonšalantně a ledabyle mávnul ocasem, jako by se mě vlastně nic z toho netýkalo a já před chvílí nepištěl jak malé vlče. Snažil jsem se zůstat nad věcí. Nemyslel jsem to nikterak urážlivě, naopak, ale jestli to tak vlčice pochopí, tak ať. Začala s tím.

Najdi herně něco, čeho se tvůj char lekne.

// Eucalyptový les

Nemám nejmenší tušení, jak jsem to dokázal, ale kdyby se někdo ptal, barvitě bych vylíčil, jak jsem si strategicky prodral cestu džunglí až ke svobodě. Teď jsem měl ten neobvyklý les za sebou a přede mnou... bílo. Slunce už se schovávalo za obzorem a rozhodně viditelnosti nepomáhalo. Připadal jsem si, jako když chodím po obloze. Ne, že bych věděl, jaké to je, po ní chodit, ale muselo to být něco podobného. Prostě pod sebou nevidíte nic jiného, než bílo. Viděl jsem sotva kousek trávy před sebou a jinak nic. Perfektní, jak se v tomhle má vlk někam dostat? Alespoň už jsem věděl, kudy na sever.
Je zima, fakt chceš lézt na sever? napadlo mě krátce, ale rychle jsem tu myšlenku zahnal. Mohl jsem si jít, kam se mi zachce a když byla zima i na jihu, o co horší to na severu bude?
Byl jsem asi... ne, nemám tušení, jak daleko na tom prostranství jsem byl, protože překvapivě byla všude mlha. Ale něco kolem mě opodál proběhlo. A strašně to dupalo. Cuknul jsem sebou a zůstal stát, pozorovat, kde se co zjeví, ale nikde se nic nezjevilo. Jen bílo, mlha a pak zase.
DUCH DUCH DUCH.
Bylo to někde tady. Slyšel jsem to! Byl bych rád vzal nohy na ramena, ale jak se utíká před něčím, co nevidíte? Musel jsem doufat, že se ubráním, kdyby... ne. Polknul jsem a sesbíral kuráž. Přece se nenechám vyděs-
DUCH DUCH
"AA-" vyjeknul jsem a ucuknul, když se dusot ozval až nepříjemně blízko. A pak jsem to uviděl. Ježka. Zatracenýho ježka. "Zalez někam do díry, ty pitomče! Víš, jak jsem se tě lekl?!" utrhnul jsem se na něj, jako by ho to mělo zajímat. A pak se narovnal, abych získal zpátky svou vyrovnanost. Snad to nikdo neviděl.

// Středozemka přes Červenou řeku

Použij v postu slova: krev, pavučina, netopýr, úplněk.

Tenhle vlk byl divný. Kdyby mi to sám neřekl, vsázel bych na to, že žije právě tady. V džungli, jako domorodec. Tvářil se však, že je něco víc a tak jsem byl rád, že si šel brzy zase po svých. Já naopak na tomhle zvláštním místě setrval mnohem déle, než bych měl, řekl bych. Než jsem se rozhoupal k odchodu, začala se sem plížit mlha a balit do sebe okolí jako pavučina stahující v sobě hloupý hmyz. A to bylo to poslední, co jsem tak potřeboval. Sotva jsem se tu motal bez ní, ale v nulové viditelnosti už se odsud nedostanu určitě. Nejsem netopýr, abych tu hulákal na stromy a řídil se podle sluchu. Asi bude nejlepší to otočit a vrátit se, odkud jsem přišel. Snad ten divný vlk už dostal dostatečný náskok, aby byl pryč, když půjdu stejným směrem.
Rozešel jsem se lesem, ale mlha ho zaplavila, aniž by se mi podařilo čistě dojít na jeho konec. Byl jsem snad opravdu ztracený? Zachvěl jsem se, jak se mi pod srst drala nečekaná zima, až mi z toho tuhla krev. Ještě před chvílí tu bylo teplo nesrovnatelné s tím, co bylo venku. Vlci zjevně nebyli jediní, co tu bylo divné.
Vzhlédnul jsem, že bych se třeba orientoval podle oblohy, ale zatím ještě nevylezla jediná hvězdička. Mohl by být alespoň úplněk, aby něco málo osvětlil, ale to bych musel čekat. A já nechtěl čekat. Čím víc mlhy tu bylo, tím spíš jsem chtěl pryč. A tak jsem jen doufal, že v tom nepřehlednu nedojdu na nějaké útes a neskončím pod ním.

// Ježčí plácek

Zavládlo mezi námi takové konverzační ticho, že by v tomhle lese bylo slyšet i lísteček spadnout. Bylo to divný, ale najednou jsem nemohl zmoci prostě na nic. Ten vlk přede mnou byl... nedalo se v něm číst. Byl prostě nijaký. Jak jsem měl odhadnout, jak mám s někým takovým mluvit?
Víc času na přemýšlení mi nedal, když poukázal na cestu a na prostý fakt, že chce projít. Jistě, proč mě to hned nenapadlo? Něco tak prostého. Ten zub mi nejspíš tlačil na mozek. "Když tak hezky prosíš," prohodil jsem s jistou dávkou grácie i ironie v jednom a šoupnul sebou do strany záměrně víc, než bylo nutné. Zapadl jsem tak skoro mezi ten obří podrost, co tu cestu obklopoval, jen to zašustilo. Ale taky tak měl vlk celý průchod jen pro sebe. Tlapou jsem navíc pobídl, že je cesta volná. Jako by béžový vlk byl nějaký urozenec, před kterým se musí řádně zamést, než může projít.

Na okamžik jsem se zarazil, když z vlka vypadlo, že ta rostlina není určena k jídlu. Je snad jedovatá? Podepsal jsem si svůj vlastní ortel? Rychle jsem přepočítával, kolik jsem toho snědl a zda by to stačilo na složení takové váhy, jako jsem byl já, když se vlk dostal k tomu, že není místní. Alespoň z tohohle lesa ne. Jeho předešlá slova tak rychle ztratila tu váhu, kterou jsem jim původně připisoval. Někdo, kdo nebyl zdejší asi těžko mohl vědět, jestli je něco jedovatého nebo ne. Popravdě se mi ulevilo, ale na sobě jsem to znát nedal.
"Aha," vypadlo ze mě krátce, při čemž jsem opět znatelně přežvýknul, protože zub. Mohl by se už rozhodnout, jestli chce vypadnout nebo ne. Fakt jsem nebyl rád, že jeho volbou bylo mi otravovat život takhle dlouho.
Takže jsem tu teďka stál, sem tam přežvýknul a mlasknul a zíral na vlka, který stál proti mě a mlčel úplně stejně, až na to přežvykování, pochopitelně. Měl jsem v hlavě divné prázdno. Co teď? Co po mně ten vlk chtěl?

Neochotně, leč mě k tomu nikdo nenutil, jsem opatrně přežvykoval macatý list, který pod každým dalším kousnutím křupal. Rozhodně jsem se u toho netvářil, že bych si to kdo ví jak užíval, ale ukázalo se, že mě při tom skutečně ten rozviklaný zub tolik nebolel. I když, taky jsem tu nemohl postávat do konce všech dnů a hryzat listy. To by ty dny mohly být hodně krátké...
Střelil jsem pohledem na vlka, který se tu najednou zjevil. Neslyšel jsem ho přicházet? Dal jsem si proto na čas, ještě párkrát jsem do listu kousnul, než jsem ho pustil a on - nebo spíš to, co z něj zbylo - zůstal viset na stopce. "Zdravím." Rychle jsem si ho přeměřil, ale nevyhodnotil jsem ho jako hrozbu. Pro tentokrát. A co už, o svůj okamžik překvapení stejně už přišel. "Nechutná nijak. Na chuť spíš doporučuji si ulovit zajíce nebo... cokoliv co v tomhle lese žije," hlesl jsem nejistě a rozhlédl se při tom do korun, jako bych čekal, že se tam bude skrývat nějaká exotická kořist. "Vy jste místní? Žijete... tady?" narážel jsem dál na neobvyklost tohohle konkrétního místa. Mezi řečí jsem pomlaskával a kroutil tlamou, protože se mi zub zase vrtěl do pozic, ve kterých by neměl být. Bylo to pekelně nepříjemné.

Děkuji za akci, hodnocení vyplněno! Je fakt, že v článku nikde není uvedeno, do kdy se všechno má vlastně zasílat.

Finnick (198)
- magie Mimika (za komplet splnění)
- 3x hvězdička do spešl magie (Mimik) = -150 b.
- Nová magie od Smrti (Loutkař) = -40 b.
- 10 květin = -5 b.
- 3x 2 květiny = -3 b.
(celkem 16 květin)

Zurri (110)
- 2x hvězdičku do spešl magie (Zimní) = -100 b.
- 2x 10 květin = -10 b.
(celkem 20 květin)

Kaya (48)
- 2x hvězda do magie (oheň) = -30 b.
- hvězda do vlastnosti (vytrvalost) = -15 b.
- 3x 2 květiny = -3 b.
(celkem 6 květin)

Připsáno, děkuji za účast a za vyplněný dotazník :> jop, článek byl trochu problém, nemám práva na to ho upravit, ale jo, uznávám, mohla jsem to řešit i jinak...

// Potok přes Meandry

Než jsem prošel celým tokem potůčku - byl dlouhý, ke konci zatraceně klikatý a nikde nebyla jediná zpropadená jeskyně ke schování - zub už mě silně vytáčel. Pořád jsem přemýšlel jen nad tím, do čeho bych se mohl zakousnout, aby přestal. Když ale kousnu do něčeho tvrdého, bude to bolet a možná to ten zub jen zhorší. Něco žvýkacího by taky nemusela být šťastná volba.
Jako by se nade mnou přeci jen někdo smiloval jsem se příhodně ocitnul na okraji lesa, kde bylo přesně to, co jsem měl na mysli. Listy zdejší zeleně byly tlusté, ale ne tvrdé. Už jsem o takových kytkách slyšel, ale viděl jsem je poprvé. Z doslechu jsem si nepamatoval nic o tom, že by měly být jedovaté, a tak jsem se propletl mezi pár stromy, než jsem našel jednu z rostlinek s právě takovými pěknými tlusťoučkými listy a s křupáním jsem se do jednoho zakousnul. Opatrně, abych nekousnul blbě. Do tlamy se mi dostala zvláštní, neznámá a vcelku nezajímavá chuť ze šťávy, která tím z rostliny vytekla. Nechápal jsem vlky, kteří hlásali, že jedí jenom tohle. Jenom kytky. S chutí krve a masa se to nemohlo rovnat.

// Louže přes sad

Jen tak tak jsem vklouznul do lesa, než se spustil déšť a hřmění se přemístilo nade mě. Mezi větvovím jsem pozoroval, jak po obloze tančí blesky a do uší mi mezi tím burácel jeden hrom za druhým. Popravdě, ani jen tak v lese jsem se necítil úplně v bezpečí. V hlavě se mi míhaly všemožné scénáře, co se může pokazit. To už byl asi úděl nás, přemýšlejících vlků. Nešlo ale dělat nic, než zkrátka pokračovat v cestě. Prošel jsem sad a došel k potůčku, který jím protékal, než jsem se vydal následovat jeho proud, abych zjistil, kam mě dovede. U vody často bývají nějaké příhodné úkryty, no ne?
Zub v tlamě o sobě dával vědět stále víc. Nemohl jsem na něj nemyslet a tak jsem o něj stále otíral jazyk a pak si za to nadával. Proč se vlastně kýval? Však jsem do ničeho nekousnul, ani tu blbou mapu jsem nerafnul, jak jsem původně plánoval. Některé věci nepotřebují důvod, zamračil jsem se, jako bych takové skutečnosti maximálně odsuzoval.

// Eukalyptový les přes Meandry

Kdo mi ale odpočinek rozhodně nepřál byla snad samotná matka příroda. Zvedl se vítr, sehnala se mračna a v dálce začalo bouřit. Uviděl jsem, jak obloha problikává. Dobrá, v těchto podmínkách možná nebylo nejlepší se máčet v jezeře, jakkoliv hlubokém. Vylezl jsem proto na břeh a z břicha mi stále tekly potůčky vody. Oklepal jsem se. Mělo to vůbec význam? Soudě podle těch mraků budu brzy stejně mokrý celý, pokud nenajdu úkryt. Takže to byl teď můj plán. Schovat se někam, kde celý nepromoknu. Po tom rádoby dobrodružství s piráty by byla nemoc to poslední, co by tomu chybělo. Rozešel jsem se do blízkého lesa a když jsem tak přemýšlel nad nemocí...
V tlamě mě cosi pobolívalo. Když jsem uvnitř zašátral jazykem, zavadil jsem o viklající se zub. Syknul jsem, ale zatím to vlastně nebolelo. Jen to bylo nepříjemné a tak mě ani nenapadlo, jakou dohru takový viklající zub ještě bude mít.

// Ronherský potok přes sad

// Mušličková pláž přes Magický palouk

Rázným krokem jsem opustil pláž dřív, než si to skupina pirátů rozmyslela. Stále bych mohl být dobrým zdrojem informací, kdyby chtěli, ale to jim přeci nebudu říkat, když už mi oni nemají na oplátku co nabídnout. Byl jsem ale naštvaný. Těšil jsem se na tu moc, ale cesta k jejímu získání zněla až moc jednoduše. Musel jsem se smířit s tím, že tak to nepůjde. Musím holt využít ten složitější způsob. Naklonit si bohy. Trénovat. Takové blbosti. Odfrknul jsem si, abych upustil páru. "Pitomej Zlompacka," ulevil jsem si a došel k velké vodní ploše, která už nepáchla tolik mořskou rybinou a solí. Nezastavil jsem se však na jejím břehu, ale prostě šel dál a prošel vodou, která se ukázalo jako nijak hluboká. Příjemně mi schladila nožky a břicho, zatímco jsem se mohl v klidu napít a zůstat postávat uprostřed, protože proč by ne. Po tomhle zážitku jsem si nějaký ten odpočinek zasloužil a tak jsem se rozhodl si ho i dopřát.

F3Ú6: Napiš závěr celé scény. (Použij slova spojená s koncem – např. popel, dým, ticho.)

Pirát mi nenabídnul žádnou odpověď a nechal mě si myslet, co jsem chtěl. Ani pohled už mi nevěnoval a jen kráčel směrem zpět do svého tábora. Šel jsem po jeho boku jenom chvíli, než jsem si uvědomil, že mi nic dalšího nepoví. Už mě nepotřeboval a já nepotřeboval jeho. Eventuelně jsem ho nechal jít dál a sám se zastavil. Kolem mě prošli další členové jeho posádky, kteří s sebou nesli pach krve a smrti a jejich pozadí se vzdalovala.
Usadil jsem se do písku a sledoval tábor, který se postupně skládal. Piráti už neměli důvod zde zůstávat, zdálo se. Brzy tu po nich zase zbude jenom prázdná pláž a šeptající příliv, nic víc. Z tábora se ozývalo hekání pracujících, zatímco můj pohled sklouznul zpět ke stále plápolající pochodni, u jejíž paty ležel poslední útržek mapy. Zadíval jsem se na něj a v hlavě mi hýřily nápady na potenciál, který mohla mít, kdyby se tu teď neválela v prachu a popelu. Nakonec jsem zvednul tlapu a na poslední útržek ji položil. Zatlačil jsem a pozůstatek mapy tak pohřbil pod pískem. Pak jsem zvedl čumák, v očích se mi odrážely tančící plamínky pochodně. Zvednul se vítr a oheň sfouknul. Zbyla po něm jen doutnající tyč, z níž dým stoupal vysoko do nebe, zatímco jsem se jal k odchodu a nechal celou tuhle scenérii doznívat za sebou.

// Tebonské louže přes Magický palouk

F3Ú5: Zeptej se, zda byl poklad vůbec někdy skutečný – nebo jestli to byla celou dobu past. (Vlož do postu 5 slov, která by mohla být pirátským heslem.)

Těla kolem mě padala k zemi, jako když hází zajatce přes palubu. Většina těl se tedy zase zvedla a pokračovala v té pitomé šarvátce, ale jedno dopadlo a už se neprobralo. Byl to jeden ze zrádců. Cuknul jsem sebou, když bezvládně zůstal ležet a jeho krví zmáčená srst se leskla v parném slunci. Zkřivil jsem čumák. Ohlédl jsem se po tom druhém, ale ten měl dostatek rozumu, aby při první příležitosti zvednul kotvy a pelášil do bezpečí. Vlastně měl víc štěstí, než rozumu, protože kapitán klidně mohl vydat rozkaz ho pronásledovat, ale neudělal to.
Doprovázel jsem uprchlíka pohledem a byl zase jednou rád, že jsem učinil moudré rozhodnutí a přidal se na stranu vítězů, místo aby se tu moje tělo válelo zkrvavené v písku vedle toho nebožáka. A když jsme u válení v písku, sjel jsem pohledem na mapu, která momentálně dělala totéž. Než jsem se však stačil přimět k činu a mapu čapnout, stále si plně vědom, co dokáže udělat Zlompackova posádka se zrádci, chmátnul po ní kapitán. Očekával jsem rozkazy, ale místo toho ji přiložil k hořící pochodni. "Co to děláš?!" vyhrknul jsem a skočil po ní, ale bylo pozdě, ze značné části mapy už zbyl jen uhel. Ukázalo se, že staré mapy velmi dobře hoří.
Kapitánovi zjevně muselo pořádně šplouchat ve věži. Jak mohl spálit něco, co ho vedlo k ohromné moci, jak sám trvdil? "P-Proč-" vykoktal jsem a dal tak poprvé znát, jak zoufale jsem po té moci toužil sám. Zlompacka ale neodpověděl, byl z něj ledově klidný mořský vlk. A to bylo podezřelé. Zamračil jsem se. "Bylo to příliš krásné, aby to byla pravda, že?" prokouknul jsem jeho lest. Nebo jsem tomu alespoň věřil. "Ta mapa nikdy k žádnému pokladu nevedla."