Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Skvělé místo pro život přes Převrácenou planinu

Dobrá. Možná to byla ta ryba, co jsem si ulovil v jezeře. Třeba byla nějak zkažená. Může být čerstvá ryba zkažená? Očividně. Bilý jelen, to nebylo nic moc neobvyklého. Teda jako bylo, ale furt to dávalo smysl. Dokud se prostě... nerozplynul? Musel jsem několikrát zamrkat, abych se ujistil, že dobře vidím a nemá to nějaké trvalé následky. Možná je to ta sněžná slepota, o které jsem slyšel. Z toho bílý by mě to ani nepřekvapilo. Snažil jsem se vydumat, co za ten úkaz mohlo. Ale ty stopy, ty byly přeci skutečné... Zatřepal jsem hlavou. Možná mi opravdu začínalo přeskakovat, měl bych si na chvíli zase najít nějakou společnost. Bylo dobré mít u sebe někoho, kdybych náhodou na nějakou dobu ztratil reálné povědomí o světě, no ne?

// Kančí remízky přes Travnatý oceán

AK 1. Zahlédnout bílého jelena

// Kierb přes Převrácenou planinu

Byl jsem překvapivě dobře naladěn jen z hloupého zíraní na zmrzlou řeku a ten pocit jsem si užíval. Kráčel jsem s ním krajinou a už mi tolik nevadilo, že vlastně kráčet ani moc dobře nešlo. Kdybych tolik nedbal na svou vizáž, možná bych si k tomu začal i pobrukovat. Ale to jsem si včas uvědomil a napomenul sám sebe, že už to je nejspíš trochu moc. Za tohle že může chvíle klidu na dobrém místě? Pro jistotu jsem si v hlavě začala rekapitulovat, co jsem za posledních pár dní jedl a pil.
Nakráčel jsem si to do dalšího lesíka, který byl sice pokrytý sněhem stejně, jako celý zbytek tohoto kraje, ale něco... něco na něm přeci bylo jiné. Výjimečné. Dokonalé. Ano, to bylo to slovo. Jen jsem překročil jeho pomyslnou hranici, měl jsem pocit, jako bych přišel do toho nejpůvabnějšího lesa, který jsem kdy navštívil. Rampouchy na větvích měly ideální délku, hromádky v korunách byly vyrovnané, pravidelné a neporušené. Připadal jsem si jako ve snu. A v tom snu se mi něco mihlo v zorném poli. Bylo to veliké a bílé. Málem jsem ho přehlédl. Jelen. Bílý jelen? podivil jsem se a chtěl se k němu přiblížit, když na místě místo něj už zbyly jen vířící vločky. Teď jsem oči opravdu vytřeštil a hbitě se vrhl do míst, kde jsem ho zahlédl. Nebyl tam. Zmizel. Našel jsem ale v jinak dokonalém ničím neporušeném sněhu jeho stopy. Stopy, které nevedly nikam. Snažil jsem se zachytit pach, ale místo toho jsem vdechl sníh a po jelenovi? Po tom se slehla zem.

// Kierb přes Převrácenou planinu

AK 17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

// Hadí ocas přes Vřesoviště

Při chůzi, jestli se to chůzí dalo nazývat, jsem se náhle rozkašlal. S navrásčeným čelem jsem se pak nespokojeně podíval vzhůru, jako bych tušil, kdo za to může. Možná válení se jen tak někde ve sněhu nebyl dobrý nápad. Ale nedalo se říct, že bych měl zrovna na výběr. Vážně bych si měl najít nějaký lepší úkryt. Alespoň dočasně, přes zimu možná? Je tu hodně smeček, nějaká by mě mohla na chvíli přijmout, přece nebudou všechny ostražitý až za hrob jen protože je zima. Spřádal jsem své plány, zatímco jsem došel k zurčící řece.
Proud vody v řece stále ještě viditelně protékal, ale bylo znát, jak jeho prostor omezují pozvolna zamrzající okraje. Připadal jsem si teď jako ta voda. Uzavřený a prostor kolem mě se stále zmenšoval. Jestli brzy nenaberu na síle nebo nedoplavu do cíle, uzavře mě úplně, lapí pod hladinou. Ale když mé myšlenky zrovna netančily kolem mého nepěkného osudu, byl to pohled docela hezký. Že byl den, zmrzlá voda se v denním světle třpytila, stejně tak lehounký sníh který ji sem tam pokrýval a občas si díky větru poposedl o hromádku dál. Nejvíc si mou pozornost vysloužily zmrzlé kapičky na okrajích ledů. Nejspíš během noci rychle zamrzaly, když voda šplouchala ven. Než jsem se nadál, pozoroval jsem z břehu ze závětří u nějakého keře ubíhající říčku a přišlo mi to nakonec podivně uklidňující. Stále běžela, i když jí samotná příroda nepřála. Cítil jsem v tom naději. Taky poběžím, jako ta voda, ledy neledy. Ale teď ne, teď se ještě chvíli budu kochat tím pohledem.

// Skvělé místo pro život (přes Převrácenou planinu)

AK 21. Zkus postavit Iglú

// VVJ přes Východní hvozd

Zanechával jsem za sebou značky, abych měl představu o tom, kde už jsem byl. Nebyly to trvanlivé značky, nutno dodat, takže když se na to místo do jara nevrátím, zmizí. A nebo je najde nějaký kazisvět a zničí je ještě dřív. Teď jsem ale šel kupředu lesem, ve kterém jsem se díky stromům nemusel brodit tolik, jako na pláních. Ale příliš brzy jsem se radoval, když jsem jím prošel a uvítalo mě přesně to. Pláň. Kdyby nebyla ta pustina zapadaná sněhem, asi bych ji poznal. Nebo spíš ne. Posledně, když jsem sem zavítal, byla celá schovaná v mlze. Nebylo to ohromující, jak se místa dokázala měnit a zároveň zůstat stejná?
Tak jako tak jsem tedy vkročil do těch hlubších závějí a prodíral se nekrytým prostranstvím, na kterém pofukovalo. Byl jsem odolný vlk a alespoň ten vítr mi nevadil. Ale síly mi ubývaly rychleji, než jsem čekal. Celé roky schovaný na zimu v lese... copak už jsem zapomněl, že tulácká zima není jen tak?
Uprostřed toho ničeho jsem se zastavil a začal hrabat. Líně, pomalu, nikam jsem nespěchal. Nejdřív jsem udělal malý, opravdu drobný kopeček, který se dost podobal těm, co tu v okolí byly přirozeně. Ten jsem pak uplácal, aby lépe držel, a začal hrabat pod ním. Do měkkého sněhu a potom do toho uplácaného. Chtěl jsem, aby můj chvilkový úkryt nevyčníval na téhle pláni a neupozorňoval na sebe. Proto jsem ho vlastně vystavěl do hloubky, než do výšky. Nemohl jsem moc pracovat s prostorem. Nu což, zřejmě jsem si nemohl dovolit být náročný, i když bych chtěl. Popravdě bych teď za teplý kožešinami vyskládaný úkryt zabíjel. Ha ha.
Stočil jsem se do vchodu a částečně pod pochybnou střechu svého výtvoru a hřešil na to, že můj kožíšek byl dost světlý, abych tak s krajinou splynul docela. Dal jsem si dvacet. Nevím, jak dlouho to bylo ve skutečnosti, ale když jsem cítil, že jsem schopen důstojně pokračovat, vyhrabal jsem se ven, při čemž jsem úkryt zbořil a táhnul dál na jih. Nebo to byl východ? V tomhle bílém světě vlk nikdy neví...

// Kierb přes Vřesoviště

AK 8. Ozdob vánočně nějaký stromek

// Ragar přes Galtavar

Byl jsem rád, že jsem se rozhodl na té hoře nezdržovat. Jednak se odtamtud za mými zády začínalo ozývat víc a víc hlasů, jak se k vytí přidávali další vlci, jednak za tu chvíli stihl napadnou asi metrák sněhu a dost obtížně se jím brodilo i dole, takže jsem si nechtěl ani představovat, jak bych se dostal z vršku dnes ráno. Ale nemusel jsem, protože jsem byl už tady.
Brodil jsem se pouze sněžnými jazyky, které se tvořili uprostřed ohromné pláně, kterou jsem procházel. Zase pláň. Ale věděl jsem o ní, neb jsem díky výhledu z hory věděl, kam přesně mířím. A za tou plání měl být malý lesík, ale také okraj toho jezera, které jsem hledal. Z výšky vypadalo samo o sobě dost rozlehle, ale nedošlo mi, jak velké ve skutečnosti je, dokud jsem k němu nedošel a neprohlédnul si jej z blízka.
Stál jsem na břehu a přemítal nad svými plány. Rozhodně to nebudu přecházet před zamrzlý led ani přeplavávat, až pode mnou ten led praskne. Jediná zbývající možnost tedy byla to obejít. A tak jsem obcházel. Dlouho jsem obcházel, ale bylo o to trochu snazší, jak jsem se držel při břehu jezera, kde byl sníh spíš navátý, ale místy se kvůli vodě rozpouštěl a nebyl tedy tak hluboký. Obešel jsem snad celé jezero a spočinul na jeho druhé straně, kterou už také lemoval další les.
Pozoroval jsem pár mladých stromků na kraji lesa a pak z nich ulámal nějaké větvičky. Došel jsem k jezeru a postupně je do něj ponamáčel, některé tam nechal déle, některé jen chvíli. Jiné jsem tam dal, vyndal a po chvíli vrátil zpátky. Po té jsem některé vyválel ve sněhu - hlavně proto, že jsem je musel odložit, páč se mi všechny nevešly do tlamy - a postupně je ponavěšoval na další strom. Nakonec jsem kolem stromu rozpohyboval vítr, který byl sám o sobě studený, a tak zajistil, že brzy voda na namočených větvičkách zmrzla a utvořila ledové krystalky. Stromek jimi byl celý pokrytý. Louku hlídá sněžný vlk, jezero křišťálový strom, prohodil jsem si pro sebe v duchu, nechal vyzdobený strom za sebou a vydal se hlouběji do lesa.

// Hadí ocas přes Východní hvozd

AK 22. 22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc

// Dlouhá řeka

Začal jsem se škrábat vzhůru a zprvu to nebylo těžké, ale šetřil jsem síly, protože jsem věděl, že ta náročná část teprve přijde. Už když jsem zahájil své stoupání, slunce mizelo z oblohy a než jsem se dostal tak do půli kopce, zapadlo úplně a krajinu zakryla tma. Víte co? Možná nebyl dobrý nápad chtít se rozhlédnout z vršku v momentě, kdy je území totálně černé. Ale tohle uvědomění mě nepřimělo zastavit. Už jsem se rozhodl a kdo ví, třeba tam nahoře uvidím i tak něco zajímavého.
Dobrá, území nebylo černé, nýbrž bílé, to mi mohlo dojít. Chyběl mi už jen kousek na úplný vrchol. Cítil jsem, že mi nohy začínají protestovat a pod kožich se mi začínala vkrádat zima a mráz. Slunce přes den sice nehřálo, ale to neznamenalo, že den oproti noci v teplotách stejně neměl výhody. Zatřásl jsem se jen a nedovolil si zastavit. Lízat rány jsem si mohl, až dojdu kam potřebuji. Při stoupání ke mě z vršku dolehlo cizí vytí. Nebyl jsem jediný, kdo se vydal na výšlap při měsíčku? "Když bude přátelský, možná bych ho mohl využít k cestě," napadlo mě. Vůbec jsem nedoufal, že bych na takovém místě mohl najít nového průvodce, ale bránit jsem se tomu neplánoval.
Jak jsem však dolezl až nahoru, vršek už zrobily jen stopy vlků, kteří tu byli přede mnou. Zvědavě jsem si je prohlížel a zavětřil, jestli nezachytím něco povědomého. K mému překvapení ten pach něčím povědomý byl, ale ne úplně, že bych ho znal. Měl jsem však moc zmrzlý mozek na to, abych urputně přemýšlel. Musel jsem šetřit síly na jiné věci. Přesto jsem zvedl čumák do výše a zavyl. Vyl jsem pro měsíc, vyl jsem pro toho, kdo tu byl přede mnou. Možná mě ještě uslyší. Určitě mě uslyší. Ale stejnak nebude vědět, kdo mu tu zprávu posílá.
"Víš, kdybys byl trochu výřečnější, bylo by to o dost snazší," ohlédl jsem se na měsíc vyčítavě, než jsem přistoupil k okraji a rozhlédl se do krajiny, jak jsem plánoval. Nedával jsem tomu moc nadějí, ale mou pozornost upoutala velká vodní plocha v dálce. Měl jsem tušení, že vím, co je to zač a konečně mám místo, odkud se mohu odrazit. Vydal jsem se tedy tam a začal opatrně scházet z hor. Někdy jsem to vzdal a nechal se prostě sklouznout, dokud mi to výrůstky skal dovolily. Cesta dolů tak byla o něco zábavnější, když už nic jiného.

// VVJ přes Galtavar

// Rozkvetlé louky přes Vodopád

Když jsem si umanul, že půjdu do hor, čekal jsem, že cesta eventuelně bude mířit vzhůru. Co jsem ale nečekal byl zatracená vodopád, který se zdolával fakt na nic. Ale nechtělo se mi to obcházet. A jo, byl hezký, kdyby to nějaká křehká srdíčka zajímala, ale já neměl na obdivování zrovna náladu. Nikdy jsem neměl, když mi můj cíl trčel přímo před čumákem. Horko těžko jsem se tak vodopádu vyhnul tou nejbližší cestou, která byla také snad nejnáročnější a možná by fakt bylo rychlejší jít jinudy, ale zdolal jsem ji a teď jsem se ještě chvíli nechal vést podél řeky, která ten vodopád napájela, než jsem skutečně stanul na úpatí hor. Tyčily se královsky do výšky a já musel chvíli stát dole a nabírat síly, než jsem odhodlal a vykročil.

// Ragar

AK 5. Postav vlkuláka.

// Medvědí jezírka přes Mahtae

Medvědovi jsem unikl. Tedy, nevěděl jsem jistě, jestli tam skutečně nějaký byl, ale rozhodně jsem se neplánoval tam zdržovat, abych to zjistil. Nechal jsem za sebou jezírka a překonal další řeku, za kterou čekala další louka. Protože tohle byl kraj plný luk, jak už jsem se stihl přesvědčit. A jak to ještě bylo pokryté bílou, všechno to vypadalo stejně. Takže bylo naprosto upřímné tvrzení, že jsem neměl nejmenší tušení, kde jsem. Mohl jsem být kdekoliv v kraji i mimo něj, ale tak dlouho jsem snad ještě nešel.
Bez své světaznalé průvodkyně jsem si musel nějak poradit po svém. Stále jsem plánoval to tu prozkoumat do posledního keříku, ale na to jsem se musel lépe zorientovat. V dáli na sever se tyčily vysoké hory a to byl můj další cíl. Jestli odtamtud nebudu mít dostatečný rozhled, tak už odnikud. Zároveň jsem si řekl, že by bylo dobré si někde nechat nějakou značku, podle které hned poznám, že už jsem tu byl. Všechno jen tak ležící na zemi nemělo smysl, však by to hned zapadlo sněhem. Sníh... sníh...
Začal jsem jej kupit a dělat z něj hromádku. Tlapami jsem ji průběžně uplácával a dodával jí tvar. Nejdřív to byla jen hrouda a měla to zůstat hrouda, ale pak mi došlo, že takových hrud by tu mohlo být víc, chtělo to něco osobitějšího. A tak ta hrouda dostávala vzdálený tvar sedícího vlka. Tedy, já to v tom viděl a ostatní by mohli taky, kdyby nebyli úplně slepí. Jako poslední detaily jsem z místa, kde jsem odhrnul nejvíc sněhu, vydoloval tři drobné kamínky. Dva na oči, jeden na čumák. Super, teď když tudy půjdu a uvidím tohle, bude mi jasný, že už jsem tu byl. Otočil jsem se směrem, kterým ukazoval vlkulákův černý čenich. Hory. Vzhůru a pryč!

// Dlouhá řeka přes Vodopády

AK 19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

// Ronherský potok přes Středozemku

Slunce se začínalo klanět k obzoru, když jsem překonal tu nekonečně dlouhou louku a dostal se někam, kde to nebyla jenom... no, louka. A sníh, pochopitelně. Tady jsem natrefil na menší vodní plošinky, taková jezírka. Některá z nich pozvolna zamrzala. Ale žádné z nich nebylo tak rudé, jako to Ohnivé jezero, kolem kterého jsme procházeli s Ismou. A nesmrděly. Takže jsem usoudil, že bude bezpečné se z nich napít.
S prolamováním ledů už jsem měl zkušenost, přeci jen mě ještě trochu z toho studily tlapky. A nehodlal jsem riskovat chůzi po tom pofidérním ledu, abych neskončil pod ním. Na kraji jsem tedy jen vyzkoušel jeho pevnost a pak tlapou několikrát udeřil do místa, které se na jednom z jezírek tvářilo jako slabé. Pár dupnutí a led začal praskat, až se prolomil. To jen potvrzovalo, že bylo dobře, že jsem na něj nelezl. Napil jsem se a vzpomněl si na další nešvar tohoto období. Všechno je zatraceně studené, i ta voda. Pil jsem tak jen tolik, kolik jsem skutečně potřeboval, nechtěl jsem se zmrazit zevnitř.
Jak jsem se tak skláněl u jezírka, dolehl ke mně nečekaný pach a já se narovnal a rozhlédl, ale jeho majitele nenašel. Ještě aby, medvědi by totiž měli v téhle době spát, pokud jsem věděl a já věděl. Přesto se tu jejich pach držel až nepříjemně pevně, ten bych si nespletl. S opatrností jsem se raději začal od jezírek vzdalovat. Opravdu jsem si přál tuhle zimu přežít a ne svým kožichem zdobit nějaký medvědí brloh. Dovedl jsem si představit, že jeden takový nevyspalý a hladový obroň umí být pěkně nevrlý. Ať už tu skutečně někde byl nebo se mi to jen zdálo, raději jsem se rychle klidil pryč do bezpečí...

// Rozkvetlé louky přes Mahtae

AK 14. Napiš v postu co největší množství citoslovců

// Pahorkatina přes Máky

Když jsem udělal fšuu z kopce na ušaté planině, nebo jak tomu místu Isma přesdívala, cupky dupky jsem se vydal někam, kam mě nohy obalené sněhem nesly. Přemýšlel jsem hmm jestli jsem zvolil správný směr, odkud jsem sem buch buch buch přiběhl a nechal vlčici za sebou, ale to jen čas ukáže. Zatím ve sněhu byly jen stopy, ale v okolí jak kuk tak kuk, žádný jejich majitel. Sněhu přibývalo a já procházel otevřeným prostranstvím, takže kdyby tu někdo jo byl, tak bych ha! ho uviděl.
Okolí však bylo tiché, jen křup křup se ozýval sníh pod mými tlapkami a švuum se proháněl vítr ve větvích holých stromů, které mi lemovaly trasu po jedné straně. Klank klank bušely větve o sebe, když vítr švuum silněji. Soustředil jsem se na něj tak moc, až bylo až příliš pozdě, když jsem uslyšel křřřřup a šplouch a mé přední tlapy skončíly ponořené v potoce. Voda ještě mohutně cák ven z díry v ledu, jak jsem hup zase vykočil na pevný břeh nebo alespoň to, co jsem za břeh považoval. Chm, mračil jsem se na vodu, které se tu vzala zčista jasna bez ohlášení a poodešel dál, kde byla hladina ještě zamrzlá a neporušená. Jednou nohou jsem opatrně zkusil - skříp ozval se led - ale když jsem nešel buch buch ale jemně našlapoval a rozložil svou váhu, mohl jsem udělat dva škříp škříp kroky na ledu, než zase začal křup křup a než stačil udělat křách, já hup a byl na druhé straně. Klep klep jsem vodu a sníh z kožichu po dopadu. Potůček jsem nechal za sebou i s klank klank od stromů a tiše jsem své křup křup vedl do středu rozlehlého bílého neznáma před sbeou.

// Medvědí jezírka přes Středozemní pláň

AK 2. Sjet bobovou dráhu

// Staré Meandry

Měl jsem pocit, že vyhrávám. Totiž, že nebylo možné, aby moji lest nelest Isma neodhalila, takže se za mnou určitě řítila, ale já ji úspěšně unikal a ani jediná sněhová koule mi kožich nezmáčela. Jenomže jsem běžel tak dlouho, až mi to začalo být podezřelé. "Taaak jo, konečná!" Na to jsem se musel zastavit a švihem otočit, abych zjistil, že vlastně běžím sám. "Ismo?" vyřknul jsem tázavě její jméno do prázdna, jako by jí to mělo přimět se zhmotnit. Což samozřejmě tak nefungovalo. Rozhlížel jsem se, ale po vlčici se slehla zem. Vypadal jsem zaskočeně, byl jsem zaskočený. Přeci jsem ji nemohl takhle snadno ztratit?
Bez svého krajeznalého průvodce jsem neměl tušení, kde jsem. Rozhodl jsem se vylézt trochu výš, abych se rozhlédl a třeba ji také uviděl. Ve sněhu tu krom vlčích stop bylo taky plno zaječích, jakoby si malý tvorečkové vůbec nezatěžkávaly hlavičky tím, že se tu prohání mezi bandou predátorů s tlamou plnou ostrých pozdravů. Za kopcem jsem pár takových zajíců i zahlédl, ale hopkali si pryč a momentálně nebyli mojí prioritou.
Vylezl jsem vzhůru, ale rozhled byl na nic. Všude bílo, to už jsem věděl. Jen mi to tu nápadně připomínalo místo, kde už jsem byl. Možná jsem to tu jen pod sněhovou pokrývkou nepoznával. Vzhledem k tomu, že postávat tady nahoře bylo k ničemu, rozešel jsem se... někam, dolů. Když mi podklouzly tlapky a já místo chůze sjížděl z kopce jako o závod. Střásl jsem ze sebe počáteční leknutí a už se jen nechal vést až k úpatí kopce, protože nakonec to byla nejrychlejší cesta. Zabrzdil jsem o závěj a vyskočil ladně na nožky, jako bych se měl před kým předvádět. Věnoval jsem kopci ještě jeden letmý pohled na rozloučenou. "Jako bych byl vlče," zavrtěl jsem hlavou a odebral se dál, třeba na Ismu natrefím, přeci se po ní nemohla slehnout zem.

// Potok přes máky

AK 13. Zúčastni se koulovačky

// Ohnivé jezero přes Ježčí plácek

Slunko stoupalo na obzor a sněžit nepřestávalo. Možná jsem si popletl strany a šli jsme na sever, místo na jih. A jestli tu vážně někde měla být poušť, byl zašitá nejspíš někde hooodně daleko, protože se nám jí úspěšně dařilo vyhýbat. Přestože jsem věřil, že kdybych se zmínil o tom, že bych ji rád viděl, Isma by věděla, kudy jít. Ne, že by mě tam odvedla, přeci jen mě naverbovala na zimní dobrodružství, ne topíme se v písku v úmorném vedru dobrodružství. A když to tak porovnám, až na ten chlad byl sníh jednoznačně lepší, než písek. Minimálně se lépe dostával z kožichu a týdny potom v něm nesvědil.
Pojďme se vrátit k tomu, že jsme se brodili tedy tím sněhem, nikoli pískem, a už v něm tvořili viditelné cestičky, které však brzy zapadnou, pokud jsem mohl předpovídat a já předpovídal. Přesto mi neuniklo několik dalších vlčích stop, třebaže už starších, které jsme míjeli. Vlci tu v zimě pobíhali sem a tam jak splašená stáda vysoké, jak se zdálo. Asi bych nebyl jiný, nemít zkušenějšího průvodce. A když jsem byli u průvodce, vlčice si to pečlivě štrádovala přede mnou, jako by se už nemohla ukázat, až mi ukáže to místo, kde čouhají zaječí uši ze země. Rozhodl jsem se trochu víc prozkoumat, co je zač.
Záměrně jsem o krůček dva zaostával, když jsem si tlapou připravil hezkou sněžnou hromádku a následně ji mrštil po vlčici. Přímý zásah do ucha. Ojjj... Ještě, že se v tu chvíli neotočila, jinak by to nebylo hezké. Takhle to ale bylo dost nevinné, abych se mohl tvářit jakoby nic. "Téda, ty ušaté pahorky na nás útočí! Měli bychom jim to vrátit, pojď, kryju ti záda!" není něco, co chcete slyšet od někoho, kdo vás právě za zády strefil. Pobídl jsem ji ke zrychlení a sám jsem popoběhl ku předu, takže nějaké krytí zad zřejmě nikdy nebylo ve scénáři.

// Pahorkatina

AK 6. Uteč před zimou do teplejších krajů

// Kopretinová louka

Pečlivě jsem poslouchal lekci na téma speciálních magií a dělal si mentální poznámky. Znělo to úžasně. Vlastně až moc dobře. "A v čem je háček?" ozval jsem se nakonec. "Slyšel jsem, že Smrt není zrovna nejpřátelštějšího ražení, je to ten háček? Přežít, když k ní půjdu smlouvat o něčem podobném?" Myslel jsem si, jak s tím přežíváním nepřeháním, aniž bych věděl, jak zatraceně blízko pravdě to ve skutečnosti bylo.
Zasmál jsem se zvonivým hláskem, jak Isma popisovala podivnosti tohoto magického kraje. "Říkáte to, jako by šlo se místním podivnostem vyhýbat. Nejsem tu dlouho, ale má zkušenost je zatím taková, že se mě ty nejdivnější věci neptaly, jestli bych to raději nevzal oklikou, abych se jim vyhnul. Ale děkuji, když to půjde, rozhodně budu na vaši radu myslet," pousmál jsem na vlčici vděčně. Začínala ze mě být jedna veselá kopa, protože další věc, co mi udržovala úsměv na čumáku, byly místní názvy. Isma mi prozradila další, který se sem dle mého perfektně hodil. "Pahorkatina čeho? To mě trochu děsí, chci to vůbec vidět? Rostou tam ze země obří zaječí uši, kam až oko dohlédne?" nadzdvihl jsem rýpavě obočí, ale nechal se tím směrem vést. Víc a víc na jih, jak jsem si všimnul. Prcháme snad nevědomky před zimou do teplejších krajů? Musel jsem uznat, že tu bylo lehce tepleji, než na severu, ale o nějakém markantním rozdílu se tedy rozhodně bavit nešlo. Možná to na té pahorkatině bude lepší. Nebo v tom místě, které leželo za ní a dál a dál, kam až se tento kraj rozpínal. Neříkala náhodou Isma, že je jeho součástí i poušť?

// Staré meandry přes Ježčí plácek

AK 25. Ochutnej padající sněhové vločky

// Kierb (přes Tenebrae)

Samozřejmě, že místo, které mělo mech v názvu, muselo mít mech taky všude, doslova, jak Isma potvrdila. Překvapilo by mě, kdyby tomu tak nebylo. Otázka to ale musela být opravdu podivná, protože vlčice vyzvídala dál a já si dovolil chvilku ticha na rozmyšlenou, abych si ujasnil, co je přijatelná odpověď. "Jen mě tak napadlo, že v tom případě máte ideální maskování," vysvětlil jsem s nevinným úsměvem na čumáku.
Uctívání ani svatyně se nekonali. Tenhle kraj se mi zamlouval víc a víc, když jsem si mohl odpustit takové šaškárny. Isma mi dala výčet pár témat, které už jsem tak nějak znal. A pak mě jedno zaujalo. "Speciální?" nastražil jsem zvědavě uši. Na podzim jsem si ze speciálních magií dělal legraci a teď se nejspíš ukáže, že jsem byl blíž pravdě, než jsem si myslel. "Takže opravdu i takové jsou? A Smrt mi může pomoc nějakou takovou se naučit?" pokračoval jsem v kladení otázek, dychtivý se toho dozvědět víc.
Zavrtěl jsem hlavou. "Nezdálo se mi to, sny nezanechávají krvavé šrámy," ujistil jsem ji a v tu chvíli ucítil jizvu na mém stehnu, která byla sice již zarostlá a skrytá pod srstí, ale občas o sobě při pohybu stále dávala vědět. "Řekl bych, že spíš ztratili mou stopu nebo je jen přestalo bavit mě nahánět." To bylo pravděpodobnější. Nejspíš si řekli, že zraněn takhle daleko a bez kontaktů stejně dlouho nepřežiju.
Otevřel jsem tlamu, abych se podivil nad rudým jezerem, když mi do ní vletěla vločka a já zamlaskal. Jazykem jsem rozválel chlad, který mi do tlamy vnesla a došlo mi, že bych se docela rád napil a možná jsem toho měl využít, dokud jsme šli tu dlouhou cestu podél řeky. Ale jezero znělo, jakože můj problém vyřeší. "Rudě zbarvené Ohnivé jezero... tohle místo má rádo výřečně názvy, že?" brouknul jsem pobaveně. Mechový les plný mechu. Houbový les. Velké jezero. Nedivil bych se, kdyby tu byla taky Plynoucí řeka nebo Vysoká hora.

// Ohnivé jezero

AK 12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

// Zubatá přes Sněžné hory

"Na ochráncích není nic obyčejného. Mluvíte o sobě, jako by vaše smečka díky vám nemohla v noci klidněji spát." Pár lichotek ještě nikdy nikomu neublížilo, naopak. "Je to asi absurdní otázka, ale máte v lese hodně mechu?" napadlo mě, protože jsem si představil, jak se někde uprostřed něj Isma naplácne na zem a doslova zapadne, splyne s okolím.
"Základní školení? Hmm," zastříhal jsem zamyšleně ušima. "Máte tady na to osvědčené postupy? Oběti už jsem pochopil, že nefungují. Co nějaké svatyně? Blahořečení bohů? Vím, že jsou místa, kde si takhle bohy naklánějí." Věděl jsem o místním božstvu, ale netroufl jsem si říct, že bych toho věděl dost na to, abych se tak mocným stvořením postavil tváří v tvář. Tázavě jsem se na vlčici podíval, jestli má nějaké cenné rady, co by nebohému poutníkovi mohla poskytnout.
Sbíhali jsme z nejvyššího kopce po té, co jsem na něj tak pracně vylezli. Jestli tohle bylo to, co mi Isma chtěla ukázat, netušil jsem, jestli bych jí měl děkovat. "Zvláštní... je slabé slovo. Ale jestli tam takhle existuje každou zimu..." nechal jsem myšlenku nedokončenou. Schválně jsem volil tato slova, protože můžete o něčem tak neuvěřitelném, jako je Vlčíšek, říct, že žije? Existuje. Podobně, jako bohové.
Zastavil jsem se u řeky podobně jako Isma, protože no, jsme přeci cestovali společně. Zatím co pila nebo co dělala, zahleděl jsem se na třpytivou hladinu. Zůstal jsem sice na břehu, ale jednou tlapou jsem vyzkoušel, jak studená voda v řece je. Odpověď? Hodně. Držel jsem ji tam po nějakou dobu, ale nakonec jsem musel rezignovat a vytáhnout ji. Jestli chceme na druhou stranu, bude lepší najít jiný způsob, než brodění.
"Nazval bych to snesitelnou vzdáleností. Cestoval jsem sotva pár dní, než jsem na tenhle kraj narazil. Naštěstí, řekl bych. Nebyl jsem tenkrát v nejlepší kondici a měl jsem za patami nepříjemnou společnost, ale když jsem dorazil k tokům jedné z místních řek, jako by se vypařili a já si mohl konečně vydechnout," popisoval jsem vlčici své útrapy spojené s cestou do tohoto kraje a neopomněl se u toho tvářit pokorně, jako bych snad zdejšímu kouzlu vděčil za život. Vynechal jsem tu část, kdy mě to kouzlo krátce po mém příchodu smetlo obří vlnou a málem mě o něj samo připravilo.

// Kopretinová louka přes Tenebrae