Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poslouchal jsem, co se dělo u dědka v době, kterou jsem nevnímal, a vůbec se mi to nelíbilo. To jsem prošli tím zatraceným labyrintem jen pro to, abychom potkali nějakého znuděného titána, co se baví neštěstím druhých? Pěkně nečestné, alespoň něco na cestu nám za tu zábavu dát mohl! V duchu jsem si bručel něco ve smyslu, že kdybych mohl, tu kouli bych mu fakt ukradl, protože to by si zasloužil.
"Nelhal jsem," opravil jsem Cynthiu, jako by bylo úplně mimo. "Jen jsem se ho zeptal, co by udělal, kdybych to byl já, kdo mu ji vzal. Zkoušel jsem vody, víš jak. Nemůžu za to, že si to dědek senilní špatně vyložil jako přiznání." Pokrčil jsem rameny, jako by se mě to netýkalo a já ještě před nedávnem nebyl jen mastný flek, protože si nedávám pozor na tlamu.
"Jestli to tady chodí všude stejně - že se chudákovi vlkovi nikdo za nic neodvděčí, pak to tu nestojí moc za nicHIK," prohlásil jsem s dalším škytnutím a nelibě při tom zavrčel, ale zdálo se, že to byla jen jednorázová záležitost. Chvilku jsem počkal, jestli se znovu nerozškytám, než jsem pokračoval. "Od teď se bludišti vyhýbám, nestojí to za to. Ale tady cítím zajíce. Lov se odměňuje sám, co ty na to? Můžeme si dát závod, kdo ho uloví první, pokud je pro tebe obyčejné nahánění moc nuda."

Škytal jsem jak smyslů zbavený, jako jsem snad v životě ještě neškytal a bylo to ukrutně otravný, ale nedalo se to zastavit. Cynthia se tvářila, že chce pomoc, ale pochyboval jsem, že by něco vymyslela, leda by znala na to nějakou magii. Ale kdo ví, co s tou svou kuličkou ještě uměla. Jenomže ne. Ona místo toho začala pokřikovat. Se škytnutím a stejně tak divokým škubnutím jsem se otočil, kam směřovaly její vytřeštěné oči. "Co-HIK?!" Nic tam nebylo a já si vesele škytal dál.
Teda, škytal bych, kdyby mi ve stejnou chvíli nedala ránu mezi lopatky. To jsem už nečekal a málem mě to složilo k zemi, protože kdo tohle dělá?! "HE-HIK-EJ!" vyhrkl jsem, protože teď mě do toho bolely záda. Vyčítavě jsem se na vlčici podíval, jestli jí náhodou nepřeskočilo.
"Vyléčenej? To je nějaký druh léčby, mlátil vlky do-" zarazil jsem se v půlce věty a čekal... ale žádné další škytnutí nepřišlo. Narovnal jsem se, pořád jsem na lopatkách cítil místo, kam dopadla její tlapa. "Asi... asi jo," pomlaskával jsem. "Ale už to znovu nedělej," dodal jsem a zatvářil se při tom ublíženě.
"Co ten dědek? Říkal ti něco? Dal ti něco? Co se stalo potom co... měl jsem takové chvilkové okno, úplně nevím, co se v tu chvíli dělo, ale když jsem začal zase vnímat, bylas pryč. Tak co bylo?" začal jsem vyzvídat hned, jak jsem byl schopný dát dohromady zase nepřerušovanou větu.

// Tajemná louka

Sledoval jsem stopu Cynthie, abych dostal odpovědi na ještě víc svých otázek. Zajímalo mě, jestli jsem vůbec ztratil vědomí nebo něco podobného, protože mi trvalo ji dohnat. Takže buď to, a nebo se snažila prostě zdrhnout. Doufal jsem, že před tím šíleným vlkem a ne přede mnou.
Když jsem si zahlédl před sebou, přidal jsem do kroku. Otočila se na mě a zírala dost divně, jako by mě tady nečekala? To jsme dva, musel jsem uznat. "Jo, jeden nikdy *hik neví, jak tuhý m*hik-má kořínek*hik, než na něj šláp*hik-ne samovolně s*hik-se zvětšující divnovlk*hik," uznal jsem a děsně se při tom rozškytal. A škytal jsem dál, i když jsem už nic neříkal. "To jsem*hik-co to*hik." Bylo to hrozně nepříjemné. Hik. Hik. Hik. Stále dokola, až mě z toho bolelo na hrudníku. Hik. Různě jsem se snažil naštelovat krk a hlavu, jako bych se chtěl správně natáhnout, aby to škytání přestalo. Nepomáhalo to. "To je*hik strašný," utrousil jsem a rozhodně se při tom netvářil, že bych si to užíval.

// teleporto z Márylouky

Prošel jsem růžovým portálem, který pěkně rozvlnil mou narůžovělou srst a tlapka jsem dopadl na místo, které jsem neznal. Zase. Ne, že bych čekal, že ho znát budu. Ale alespoň vypadalo dost reálně na to, že skutečně existuje a nepřemístil mě ten ten... tamten! Někam úplně mimo existenci, i když jsem věřil, že by to dokázal. Stále mi při tom pomyšlení na jeho obrovskou hnátu běhal mraz po zádech a ježily se mi chlupy. Musel jsem se oklepat, abych je přiměl znovu hezky lehnout a splynout se zbytkem kožichu.
Dobrá, takže kam že jsme se to dostal? Rozhlédl jsem se po krajině, kde nebyl nikdo, jen několik vlčích pachů si tu poletovalo vzduchem. "Aha!" zachytil jsem mezi nimi i Cynthiu. Takže se vydala stejnou cestou? Vydal jsem se po její stopě, protože jsem musel zjistit, co se to v tom bludišti s tím... tím vlkem vlastně přesně stalo. Ona by to přeci mohla vědět, ne?

// Pahorkatina dlouhých uší

Byl jsem docela odhodlaný, než se začal vlk zvětšovat. Udělal jsem krok zpátky. Dva, možná tři. A sledoval, jak roste do ohromné výše. Stáhnul jsem uši a zaskřípal tesáky. "A kruci," ulevil jsem si a začínal tušit, že se nestane nic dobrého. Mohl jsem alespoň ocenit, že se rozhodl odpovědět na moji přidrzlou otázku, ale popravdě, kdo by tohle v mé situaci ocenil? Nepomohlo ani, že jsem se přikrčil, jestli jsem se vůbec přikrčit stačil, to jsem nevěděl, protože najednou na mě šlápla jeho obrovská noha a-
Prudce jsem se nadechl. Jako bych se znovu narodil. Nejdřív jsem rychle ohlédnul, kde to jsem a pak i sám sebe. Pořád jsem to byl já. Pořád růžový. Vlk už zase seděl ke mě zády a tlemil se neštěstí dalších vlků pobíhajících v koulích. Udělal jsem si mentální poznámku, že nemám dráždit vlky s magickými koulemi a pak se rozhlédl, jestli najdu Cynthiu, ale ta byla ta tam. Vznášely se tu jen dva podivné portály a já hodně zvažoval, jak bezpečné je do nich vlézt. Na druhou stranu nemohlo být moc víc nebezpečných věcí, než zůstat tady s tím pošukem. Vybral jsem si růžový portál, protože mi ladil k srsti a hup, byl jsem tam.

// Tajemná louka přes růžový portál

"Nestěžuji si, že to není nic horšího, ale nevadilo by se mi o ten zážitek podělit, nejsem žádný hamoun," oponoval jsem, když jsem byl poučován, abych neremcal a byl jen za růžový kožich rád. Věděl jsem moc dobře, že to mohlo dopadnout stokrát hůř, jinak bych remcal o to víc. Růžový kožich bylo dobré vykoupení, ale stejně jsem malounko Cynthii podezíral, že v tom má tlapky, třebaže nevědomky. Že by zase ta její kulička?
Nechtěl jsem ji napřímo obviňovat, ještě se mi její služby mohly hodit, a tak jsem jen vybral cestu a šel dála čekal, co dalšího nám ji zkříží. Co jsem nečekal byla mýtinky s chlámajícím se vlkem uprostřed. Byl jsem si docela jistý, že takhle poklad nevypadá. Cítil jsem se ošizen, okraden dokonce a bylo mi fuk, že si dělá z mého nového šatníku legraci. Očkem jsem přejel další koule, zjevně jsme v labyrintu nebyli sami. Pak ale vlk něco vyžbleptnul a já nechápal, co to mele. Jakou kouli jsme měli vzít? Já nic nevzal a Cynthii jsem měl dost dobře na očích tak, aby taky nestihla něco čmajznout. I když... nu, ani jsem se na svou společnici neohlédnul a jen udělal odhodlaný krok směrem k vysmátému vlkovi. "Co když jsem ji vzal já, co s tím uděláš?"

|A. Přiznat se

Nešlo mi v tom plavat. Perfektní. Záhadným rozmazaným nápisům nerozumím, plavat neumím. Degraduje snad tohle místo všechny mé schopnosti a dovednosti? Měl jsem být rád, že umí ještě stále alespoň kultivovaně mluvit? A teď jsem tedy byl rád, že jsem nešel ke dnu jako kámen. Měl jsem co dělat, abych se udržel vůbec nad vodou, natož pak doplavat na druhou stranu. Ale nenapadlo mě to otočit, uměl jsem totiž postupovat jenom vpřed.
Cynthia si zatím dala na druhém břehu čajový dýchánek nebo nevím, co tam mohla při tom čekání na mě tak dlouho dělat. Vyškrábal jsem se z vody, ve které nás nic nesežralo, ale možná mělo. Cynthia na mě tak divně koukala, takže jsem se na ni koukal divně zpátky, dokud se nerozesmála. "Co? Co je?" nechápal jsem a ohlédl se na svou oháňku, protože můj první instinkt byl, že mě za ní přeci jen něco zaflo a teď to šlo se mnou z vody. Ale nemohl jsem být dál od pravdy.
Zíral jsem na růžový ocas a pak na růžové tlapky a pak jsem se otočil k vodě - jako bych se z předchozích pokusů dost neponaučil - a snažil se v ní prohlédnout. Rozhodně byl můj obraz zářivější, než předtím. Otočil jsem se nechápavě na Cynthiu. "Proč ty nevypadáš jako rozkvetlá louka jetele?" obořil jsem se, jako by v tom měla mít tlapky. Oklepal jsem se, ale nedalo se říct, že by se ta barva dala setřást. Zajímalo mě, jestli mi to s letní srstí vypelichá?
"Východem? Podívej se na mě, za tohle si nárokuju plné právo na to, co před námi ta koule schovává," zaprotestoval jsem a bedlivě si prohlédl všechny tři cesty. "Zlatá střední je sice nudná cesta, ale ještě jsme ji nezkusili," prohlásil jsem po svém odborném prozkoumání a vydal se prostředkem s nadějí, že si osud z mého rozhodnutí nebude trhat vlasy, že jdeme zase špatně.

C. rovně

Zklamání, hořké zklamání. Ani ne tak z toho, že jsem to nepřečetl já, s tím jsem počítal. Ale že na to nakonec nepřišla ani Cynthia? Tak přeci jen nebyla tak všemocná a vševědoucí, i když by se nám to teď hodilo. Neochotně se zahleděla na temnou vodu a já s ní musel souhlasit. Měl jsem tušení, že v ní nečíhá nic dobrého. Otázkou bylo, ublížil by nám někdo vážně jenom tak z nudy, jak to ta koule tvrdila? Jasně, samozřejmě, že jo, ale co se dalo dělat. Cestou zpátky by nás maximálně potkal znovu ten písek, nebo by na nás vyskočila nějaká jiná překážka. Tahle nás alespoň nechtěla sežrat nebo něco podobného. Tedy, doufal jsem v to, ale kdo ví, co se v té vodě skrývá.
S Cynthiou jsme zjevně měli stejný plán. Dobrá, alespoň tu případně nepadnu sám. "S radostí," odvětil jsem, když jsem byl vyzván k případnému řevu. Ne, opravdu jsem neplánoval si případně nechat okusovat nohu v tichosti. A tak jsem přistoupil k temné vodě, pokusil se ještě jednou prohlédnout na její dno a pak jsem do ní krůček po krůčku začal lézt...

A. Pokusím se přeplavat na druhou stranu (rychlost 12)

Nechtěl jsem na to poukazovat, ještě ne, ale Cynthia to udělala za mě. Takže taky měla to divné tušení. "Něco takového," hlesl jsem a důkladně se rozhlédl, ale neviděl jsem nic, co by mohlo vidět nás. Totiž sledovat. A to bylo to, co ve mě vzbuzovalo ještě horší pocit, než že by se prostě fakt někdo díval. Alespoň bych viděl, kdo to je. "Jako by stěny měly oči," prohodil jsem, zahleděl se do blízké zdi, jako bych chtěl prokouknout všechna její tajemství, a pak se rozešel dál, protože to to pořád byla jen obyčejná zeď magického labyrintu a žádná tajemství jsem v ní neprokouknul.
Nejdřív žhavý písek, teď temná voda. Ze zvědavosti jsem přišel blíž k ní a snažil se nejdřív dohlédnout... no, nebyl jsem náročný a netoužil přímo po dnu té vody, ale v ní nebylo vidět skoro nic. Měl jsem své pochybnosti, ale stejně jsem špičkou tlapy do vodní hladiny cvrnknul a rozpohyboval ji, než Cynthia nahlas prohlásila, že v tom bude nějaká levárna. Samozřejmě. Začala luštit něco, co vypadalo jako další nápověda k tomu, jak tohle překonat. Odložil jsem tedy svůj plán prostě přeplavat na později a nejdřív vyčkat, jestli zase něco nevykoumá. Přišel jsem k ní blíž a letmo také destičku pozoroval, ale už jsem se u toho tolik nekroutil a nesnažil. Velké naděje jsem tomu nedával, jen jsem nechtěl vypadat jako hlava vymetená, že se o to alespoň nepokusím.

B. Pokusím se rozluštit nápis na tyčce (taktika lovu 11)

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?
Nejlepší momenty právě zažívá v bludišti!

2. Čeho nejvíce lituji a proč?
Že jsem si možná měla tu postavu trochu lépe promyslet charakterově, když tam na poslední chvíli nastaly nějaké změny, aby šla lépe uchopit... no, tak to musím dohnat herně. xD

3. Jaké další vylepšení plánuju?
I have big plans for my big boy + možná bych na něj časem chtěla modifikaci nebo odznaky (nebo obojí), ale zatím mě nenapadlo nic kloudného a použitelného.

4. Koho ještě musím potkat a proč?
Docela se těším na hru s rodinou, ale nejdřív bych si s ním radši utvořila vazby jinde, kdyby byl potřeba back up xD

5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?
Zformovat ho ke snazší hratelnosti, zatím mi přijde takový mhe, takže můj cíl do konce roku je, aby už nebyl mhe! Popravdě, tenhle dotazník v tom snad taky pomůže xD

6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?
Moci. Protože kdo má moc, může si dělat, co chce.

7. Co je jeho hnacím pohonem?
Touha po moci a informacích.

8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?
Momentálně je v jeho životě nejdůležitější on sám.

9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?
Když se mu jeho domýšlivost vymstila a on byl přepaden a skoro zabit.

10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?
Zatím ho stihla zaujmout svým množstvím magie is all.

11. Co ho nejvíce traumatizovalo?
Nebude úplně traumatizovaný, ale jeho výchova nebyla nic moc. xD

12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?
On s vlky tolik problém nemá, ale většina z nich nesnáší jeho.

13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?
Sarumen - Asgaar - Cedr - Mech - Borůvka - Vrba - Buk

Když se květ dotknul písku, začal kvílet. Písek. Kvílet. Ano. To jsem nečekal ze všech věcí, co tady byly nečekané, asi nejvíce. Donutilo mě to zpozornit a v úkroku jsem byl připravený spíš couvat, než se hrnout v před, protože co když se teď ten písek rozhodne mstít? Ano, opravdu jsem čekal, že po nás půjde. Ale já mu nic neudělal, nemusel by jít po mě, napadlo mě. Písek naštěstí nebyl útoční, spíš trpící. Cynthia se mu dokonce v jeho mukách vysmívala a co si budeme povídat, byl to písek, sotva mohl doopravdy trpět, ale její slova mě donutila se zamyslet, jestli bych si na ni přeci jen neměl dávat větší pozor, než jaký jsem dával do teď.
Kytky přes žhavý písek vytvořily cestičku, což bylo naprosto nelogické, protože správně by měly shořet nebo tak něco. Asi jim to nikdo neřekl, takže jsme měli kliku a mohli je použít k přechodu. Stejně jsem si nemohl pomoc a bedlivě se díval pod nohy, jestli se najednou nerozhodnou písku podlehnout či tak něco. Nestalo se a my byli na druhé straně.
"Tady opravdu neplatí žádná známá pravidla," usoudil jsem při posledním ohlédnutím na chodníček, než jsem se vydal s Cynthií dál. Konečně jsem došli k nějaké odbočce a já nemohl, než souhlasit. Tahle chůze rovně byla popravdě až na ten písek docela nutná. "Dáma první," souhlasil jsem s cestou, kterou zvolila. Možná jsme totiž přeci jen měli úplně na začátku zamířit rovnou do středu a touhle uličkou se nezdržovat.

A. doprava

Čekal jsem, co mi k tomu Cynthia řekne (nebo neřekne) a snažil se u toho tvářit tak nějak nijak, aby nebylo znát, jak nespokojený jsem se svým neúspěchem. Oproti tomu Cynthia znaky přečetla jakoby nic. Dobrá, teď bylo udržení neutrálního výrazu zase o něco těžší, ale zvládnul jsem to. Alespoň se rozhodla to přečíst nahlas. Nic jsem na to neříkal a nechal ji mluvit zvlášť proto, že to vypadalo, že má plán. Jaký pokus? bloumal jsem v duchu, co se vlčici asi točí hlavou. A pak provedla teatrální pózu a před námi vyrostli květiny. Přistihl jsem se, jak valím oči, takže jsem se rychle okřikl, ať toho nechám. Ale uznalým pokýváním jsem jí obdařit mohl.
"Pěkný kousek," utrousil jsem pochvalu a sledoval, co se bude dít dál. Cynthia se jala dělat pokusy a kdo jsem já, abych jí v tom bránil a sám z toho případně něco nevytěžil. Když ke mě byla otočená zády, konecně jsem mohl pozvednout obočí napůl ze zvědavosti na půl ve smyslu "hrabe ti?". Znovu jsem se postavil, abych mohl lépe nahlížet, jestli její plán vyšel. Až pokud to fungovalo, utrhl jsem svou hrst květin a šel za ní. Proč bych měl dělat svojí cestičku, když můžeme udělat jednu a přejít po ní oba?

A. Budu se řídit tím, co mi řekla destička/Cynthia O:)

Ať jsem zíral na ty znaky jak jsem zíral, nedávaly mi pramák smysl. Snažil jsem se u toho moc nekroutit, když jsem se pokoušel změnit úhel, ze kterého jsem si to prohlížel, abych nevypadal před Cynthiou až tak bezradně, i když jsem byl. Co to sakra... klel jsem v duchu a snažil se mhouřit oči, ale nepomáhalo nic.
Cynthia se zatím rozhodla sklánět nad obrazci se mnou. Po očku jsem kouknul jejím směrem, maximálně nenápadně, abych zhodnotil, jestli jsme v tom alespoň oba stejně marní. Nakonec jsem zvedl hlavu a při tom si dřepnul před tím doutnajícím pískem, takže bylo jasné, že já úplně někam jít neplánuju. Zpátky, ale ani vpřed. "Nějaké nápady?" nadhodil jsem otázku do pléna, abych nemusel přímo přiznávat, že jsem ve svém snažení příliš nepochodil. Jakože vůbec. A trochu jsem doufal, že Cynthia na tom bude podobně. Buď, a nebo se se mnou o svůj objev podělí.

Vyrazil jsem v čele a s nenápadnou spokojeností zjistil, že Cynthia se vydala za mnou. Mohla totiž jít přeci úplně jinou cestou, ale ne, následovala mě. Což bylo rozumné. Nerozdělovat se, tak jsem to myslela. Cesta vlevo byla překvapivě delší, než jsem čekal. Může nás to místo přinutit jít rovně do nekonečna? napadlo mě a nevěděl jsem, jak dlouho jsem ochotný to zjišťovat, než to otočím.
Odkašlal jsem si. "Zářivá koule? My se určitě ještě neznáme, ale třeba znáš tady mou společnici?" promluvil jsem jasně a zřetelně tak nějak obecně do labyrintu, snad v naději, že mi koule odpoví. Když odpověď nepřicházela, otočil jsem se na Cynthiu. "Asi jen vzdálení příbuzní," zhodnotil jsem, proč jí ta naše koule připadala povědomá té jiné, kterou údajně někde potkala a pokračoval v cestě. Ne však na dlouho.
Před námi se konečně něco začalo dít. Příjemná travnadá cestička se změnila na doutnající písek. Nebylo těžké uhodnout, že přecházet po něm asi nebude nejlepší nápad. Nepotřeboval jsem zkoušet, jak moc to pálí. Ale potřeboval jsem nutně vědět, co je to za patvary, které se na jeho okraji nacházely. Že by nějaký vzkaz? Naklonil jsem se blíž k nim, abych to mohl rozluštit.

B. Pokusím se rozluštit nápis na tyčce (taktika lovu 11)

Zářivá koule začala mluvit, a i když jsem za svůj život příliš takových upovídaných koulí nepotkal, místo paniky a překvapení jsem bedlivě poslouchal, jaká moudra se dozvím. Totiž, že žádná. Takže musíme jít hledat hlouběji, zdálo se. S očekáváním jsem se ohlédnul po Cynthii, když koule zmínila, že nemáme zkoušet létat. Čekal jsem, jestli třeba nepřekvapí a nevytasí se s nějakou létající magií, aby její slova ozkoušela, protože já létat rozhodně neuměl.
"Nudí se. To vypadá na boha," konstatoval jsem a rozhodl se nehádat o tom, že tady jsme hlavně pro to, že jsme sami přišli. Odmítal jsem možnost, že mě sem někdo rafinovaně navedl, když jsem celou cestu vedl já. "Poznáváš ten hlas?" zeptal jsem se, protože Cynthia bohy znala, třeba je i někdy slyšela a tvrdila něco o povědomosti. A také o odměně. "Bison zní taky dobře. Líp, než ta žába. Ještě, že nemám se snažením problém. Teda, ne že bychom teď už měli na výběr," pousmál jsem se svatoušsky, protože teď už to nebyla otázka toho, jestli Cynthia chce, prostě tu uvízla se mnou. "Tak kudy? Ententýky je to jedno," vypadalo to chvíli, že se opravdu chystám cesty rozpočítávat, než jsem se zkrátka náhodně rozešel podél zelené zdi úplně vlevo.