Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nickolas jako Ariel

Zurri jako Robin Hood!

(květiny a oblázky prosím~)

Přidáno 15 květin a 24 oblázků.

// Travnatý oceán přes Kierb

Rozhodl jsem se následovat řeku, která mi zkřížila cestu. Podél řeky jistě na někoho natrefím, to byla má teorie. Neosvědčila se, nutno dodat. Břeh řeky byl pustý od vlků i všeho ostatního. To se všichni nalemptaly toho večerního deštíku? mračil jsem se nespokojeně v duchu, protože mi tady někde zjevně házel klacky pod nohy. Nebylo možné, abych s tolika pachy široko daleko na nikoho ještě nenatrefil. Navíc jsem mířil na sever a začínalo tu být chladněji. Opustil jsem řeku a vydal se mezi stromy, kde se u jejich kořenů ještě krčilo pár keříků se zbytky svých plodů, které jsem začal jemně oškubávat a pořádat. Bylo to dost možná poslední ovoce, než začne zima, takže jsem se nenechal pobízet dvakrát. Navíc jsem potřeboval chvíli zastavit. Jestli to se mnou půjde jako do teď, rozhodně jsem neplánoval kroužit po tomhle kraji do posledních sil, musel jsem svůj plán přehodnotit. A tak jsem přežvykoval brusinky, zahloubaný do svých myšlenek...

// Středozemka přes Esíčka

Takže jsem se z jedné louky docoural na druhou a za celou tu cestu nepotkal ani živáčka, přesto vzduch lemovalo nespočet různorodých vlčích pachů. Je tu živo, jen asi všude jinde, než tady. Snažil jsem se vymyslet, jací zdejší vlci jsou. Obezřetní? Lehkomyslní? Mocní? Cynthia byla mocná, ale je takový každý? Důvěřivý? Krvelační? To asi ne, kdyby byli, už by mi někdo určitě šel po krku. Možná by mě ani nenechali vydýchat na břehu té řeky nebo mezi máky. Takže úplně krvelační nebudou. Asi ani nemusí být, je tu dost potravy, tak proč si jít po krku navzájem, hmm... Vzhlédl jsem zamyšleně k nedalekým kopcům v dálce. Kde by tady mohlo být dobré místo pro shromažďování více vlků? Pachy se křížily sem a tam, jako by tu všichni měli pěkně na pilno. Musel jsem najít někoho místního, a to rychle, abych se mohl tvářit, že už jsem taky místní. Cizákovi se špatně věří, ale moudrému místnímu? Pche, usmyslel jsem si a dral si cestičku vysokou trávou...

// Tajga přes Kierb

// Louka vlčích máků přes potok

Překročil jsem nějaký potok a zatím deštík z noci ustal a začalo se rozednívat. I tak jsem se cítil jako přežvýkaný kus masa. Odpadnul jsem někde na louce, vystřelila si ze mě vlčice a rozšlápnul mě... ani nevím, co to bylo. Možná bych měl být vděčný za to, že mě nechal žít, ale já si na vděk moc nepotrpěl.
Teď jsem se nacházel na nějaké louce. Oblaka se stále tvářila tak nějak, že se nerozhodla, jestli mě ještě jednou zmáčí nebo už ne. A já netušil, kam dál. Cestování bylo o hodně náročnější, když jste to místo neznali. Nová místa znamenala příliš rizik. Potřeboval jsem informace. A spojence. Cynthia mi možná pláchla, ale dala by se nejspíš za jednoho z nich považovat. Jeden ale nestačí. Začal jsem větřit, ale nebylo to moc platné, žádný čerství pach jsem nezachytil. A tak jsem se prostě rozešel přes louku tou nejdelší možnou cestou - nejspíš, podle toho, že mi trvalo sakra dlouho dostat se na její konec - a doufal, že dřív či později narazím na něco zajímavého.

// Travnatý oceán přes Esíčka

// Zlatavý les

Jak se ukázalo, zkolaboval jsem. Nebo vlastně nevím, co se přesně stalo, ale když jsem se probral a začal vnímat, byla noc a na mě zlehka dopadal déšť. Bylo docela chladno, žádné parné slunce mi nevypalovalo obrazce do kožichu, ale tohle tedy příjemné taky nebylo. Napadlo mě, že bych si měl najít úkryt, když tu jsem začal víc vnímat své okolí a... vyskočil jsem v panice na všechny čtyři, protože jsem si připadal na první pohled jak v krvavém moři. "Co to do pekla?!" utrousil jsem, jako by mě měl jediný dotyk vlčího máku otrávit. Trvalo mi, než si moje omámená hlava přebrala, že jí žádné nebezpečí nehrozí, takže jsem svaly zase uvolnil a unaveně se oklepal. Tiše jsem syknul, protože rána na stehnu mě stále pobolívala, třebaže už byla docela zahojená.
Stál jsem uprostřed louky a uvědomil si, že jsem tam, kde jsem začal. Sám, bez spojenců, v kraji o kterém stále nevím zdaleka tolik, co bych chtěl. Minimálně však tolik, že stálo za to se tu ještě chvíli zdržet. A určitě stálo za to si zjistit víc... z více zdrojů. Ještě to tak, aby mě třeba Cynthie tahala za čumák, kdybych se ptal jenom jí. Navíc byla moc chytrá. Tady v okolí přeci musí existovat někdo lehkomyslnější... a tak jsem se toho někoho vydal hledat.

// Střezodemka přes Ronherský potok

Lehce jsem stáhl uši dozadu, když Cynthia poznamenala, že za takové čáry se platí, řekněme, vyšší daň. Sjel jsem jí od špičky uší po paty pohledem, jakože asi tuším, jakou daň musela dát ona. Nějak se tomu ale dál nechtěla věnovat. A já taky ne. Kostisprška byla pro tentokrát to, kde jsem nastavil hranice. Očividně byla mocnější, než já, a já jí nechtěl dopřávat více prostoru, kde to mohla dokazovat.
Vzala do zaječích a ani nepočkala na mou reakci! Zaskřípal jsem tesáky, na oko, že se mě to dotklo, a vyrazil za ní. Ještě jsem měl tunu otázek! Ale najednou se mi začala točit hlava, tlapky se mi pletly do sebe a nebyl jsem si úplně jistý, jestli vlastně běžím stejným směrem, co ona. Běžel jsem ještě vůbec? No, volat za ní určitě nebudu, to by bylo pod mou úroveň...

// Louka vlčích máků

FM 1/5 (18 - přičítám za Zurri zpětně 5, nevěděla jsem, že se počítají za každý char zvlášť)

Vytrvale jsem opětoval palbu vlčice. Stal se z toho nejspíš tak trochu souboj o to, kdo z nás to prostě vydrží déle, i když jsem neplánoval to nijak z počátku prodlužovat. Říkám z počátku, protože teď jsem se zase odmítal vzdát. Za to Cynthia vypadala, že už toho má dost. Začínal jsem se těšit, že si budu moct přičíst alespoň jedno malé vítězství, ale netušil jsem, že se raduji předčasně.
Přestal jsem házet a pozoroval, co to vlčice vymýšlí. Vypadala hrozně dramaticky, ale co asi tak z téhle dálky zmůže? Napadlo mě, že mi magií podtrhne nohy nebo udělá díru pode mnou do země, ale místo toho jsem cítil, jak na mě něco dopadlo. A vedle mě taky. Zůstal jsem s otevřenou tlamou zírat, jak kolem doslova pršely kosti. Ani jsem se je nesnažil házet zpět, protože kam zpět? Do nebe? Tak vysoko jsem házet neuměl. "Co to... jak..." snažil jsem se tomu přijít na kloub, ale marně.
Kostisprška se přehnala tak rychle, jako přišla, takže jsem teď stál uprostřed něčeho, co vypadalo jako rozhrabaný králičí hřbitov. Ještě chvíli jsem si nevěřícně prohlížel tu spoušť, než jsem se konečně obrátil zpátky na vlčici a snažil se už netvářit tak strašně ohromeně. "Za prvé, fuj," oznámil jsem, jako by to na mě ve skutečnosti neudělalo dojem. "Za druhé, co musí mít vlk za známosti tam nahoře, aby mu seslali na povel takové počasí?" zeptal jsem a do jedné z kůstek lehce strčil tlapou.

FM 2/5 (12)

Položil jsem jakoby nic kosti za hranici rozdělující naše lesy a už stihl i poodejít kousek dál, když jsem cítil - a přísahám, že to bylo cítit - jak vzduch zhoustnul hněvem vlčice, když přišla na můj nevinný plán. Úspěch. Cynthia nabroušeně nakráčela ke kostem a začala mi je posílat zpátky. To tak! Doběhl jsem k těm, co dopadly zpět na mou půlku a začal je odhazovat znovu na tu její.
"Přeci si nebudu rozrývat vlastní mech, ne? Můžeš je zakopat u sebe, ta tvoje lepší půlka má na to určitě lepší podmínky," posmíval jsem se a vracel při tom úder, než mě jedna z kostí bacila do hlavy. "Hej!" ohradil jsem se tentokrát já. Zmateně jsem hledal, kam dopadla a pak zamžoural na vlčici, která ji kopla. Jen počkej. Od té chvíle jsem do kopanců dával větší sílu, aby kosti lítaly dál a nebylo tak snadné je hned poslat zase za mnou.

FM 2/5 (10)

Pobaveně jsem zachrčel. Teda, spíš jsem byl dopálený, ale to jsem rozhodně neplánoval na sobě nechat znát, protože by to Cynthiu až moc potěšilo a já ji rozhodně nemínil dělat radost. "Lepší jo? V čem lepší? Padá tam na tebe kvalitnější voda ze stromů?" utrousil jsem, protože mi to pomáhalo zachovat klid. Otočil jsem se ládoval zajíce.
Teď jsem ležel pod tím stromem a strašně důležitě, pomalu a labužnicky si vychutnával každé sousto až s nepřirozeně vysoko zdviženou hlavou. Prostě šlechta. Zatímco jsem žvýkal, nenápadně jsem očkem sklouzával na stranu, abych viděl na Cynthiu, co si tam dál jakoby nic seděla za tou svou rýhou.
Zajíce jsem měl spořádaného a nějak jsem nevěděl, co dál, protože s tímhle deštěm jsem nemohl jít prakticky nikam, ať jsem byl nabručený na vlčici sebevíc. Pak mě něco napadlo a já se sebral, vzal zaječí kosti do tlamy a poodešel k vyryté hranici, abych kosti hodil na její druhou stranu.

FM 3/5 (8)

// Pahorkatina

Šel jsem za Cynthiou, ale vlastně nešel, protože to byla přeci jen náhoda, že jsme šli stejným směrem. Tak to bylo, opravdu! Jenom náhodou jsem se proplétal v lese stejnou cestičkou, jako ona. Mimochodem, les byl pěkně na nic úkryt, protože tu pršelo úplně stejně, možná jen o maličko míň, ale to se nepočítalo, takže jsem jí to přeci jen možná mohl připsat k rádoby zásluhám, protože teď jsem o tom nemohl mrmlat, abych neshodil sám sebe.
Zastavil jsem se a koukal, co to ta vlčice vyvádí. Proč ryje do země? Hrabe si noru? Neví, jak se hrabe nora? Křivil jsem při té podívané čelo. Myslel jsem, že noru umí vyhrabat i malý vlče. Nakonec to ale nora asi nebyla, protože by byla fakt k ničemu. Cynthia si ale sedla na druhou stranu té rýhy jako nějaká královna. Mám jí říct, že takhle nora nevypadá? přemýšlel jsem, ale to už spustila.
Vykuleně jsem zamrkal. "He?" vylezlo ze mě. "Potřebuješ půlku lesa k tomu, aby ses ukryla před trochou vody?" zakřenil jsem se. "Fajn, buď si na své a já budu zas tady," pohodil jsem nonšalantně hlavou, jako bych byl nad věcí a odkráčel si k nejbližšímu stromu dojíst svého zajíce.

FM 1/5

Snažil jsem se tvářit děsně nezúčastněně a nad věcí, takže jsem profesionálně přežvykoval svého zajíce a při tom mluvil na Cynthii, aniž bych se ohlédl. Ale pak jsem musel, protože jí byla moje uraženost úplně jedno, prostě se sebrala, prohodila něco o lese a vyrazila k němu, zatímco já zůstal dřepět na zadku jako opařený. "Rady si můžeš nechat," vyhrknul jsem za ní, zatímco jsem se škrábal na nohy, "taky bych si vybral ten les, takže to neber, jakože jdu s tebou, protože tě to napadlo a mě ne. Prostě máme společnou cestu," potřeboval jsem uvést věci na pravou míru. Pak jsem tedy přeci jen popadl zbytek zajíce, protože mi ho ještě docela pěkný kousek zbýval, a uháněl jsem, abych s Cynthií srovnal krok, což už asi s takovým náskokem nebylo úplně reálné. I tak jsem se snažil. A za mnou prásknula obloha, takže mě to lehce vyděsilo a popohnalo kupředu.

// Zlatavý les

Jako by nestačilo, že jsem nevyhrál, Cynthie se mi ještě posmívala. Ne, že by mě to překvapilo, tak trochu jsem to podle jejího úšklebku už z dálky očekával, ale stejně mě to namíchlo ještě víc. Snažil jsem vymyslet nějakou chytrou odpověď, ale nic mě nenapadlo a to snad bylo ještě horší. Takže jsem využil tlamy plné králíka, se kterou jsem jakože nemohl mluvit a jen na vlčici zpoza ušáka nespokojeně mžoural a pak uraženě trhnul čumákem do strany. "Hmp," vyšlo ze mě jenom.
Asi bych tam takhle uraženě postával kdo ví jak dlouho, protože jsem stále vymýšlel nějakou trefnou reakci, jak vlčici ten úšklebek z čumáku trochu setřít, přestože jí už to zjevně bylo docela fuk, když mi na čumák dopadla kapka. A další. Vzhlédl jsem k zatažené obloze a konečně pustil úlovek na zem. V dálce se blýskalo a hřmění se neslo přes pahorky. "To jsme stihli těsně," prohodil jsem, protože za bouřky bych lovil nerad. Přesněji řečeno bych nelovil vůbec. A pak jsem se pustil do svého zajíce, protože jsem ho plánoval spořádat dřív, než se půjdu někam schovat. Nehodlal jsem ho tahat sebou. "Nevíš o nějaký jeskyni poblíž?" zeptal jsem se mezi sousty, ale na vlčici se neohlídnul. (Ne, pořád jsem se s tou prohrou nesmířil.)

Byl to závod. Závod s časem a ukázka našich dovedností. A s tím se moje taktika docela dost nescházela. To proto, že jsem rychle zapomněl, že jsem z toho vůbec závod udělal. Měl jsem hlavně hlad a to nějak zastínilo všechny ostatní myšlenky, včetně téhle. Teď jsem ale hladově ležel přikrčený k zemi a hlídal si, aby vítr vál jen jedním směrem, kterým jsem potřeboval. Zajíci o mě nebudou mít ani tušení.
Jeden se kolem mě docela rychle prohnal. Nemyslím si, že mě viděl, ale stejně jsem po něm nevystartoval. Počkal jsem si na nějakého pomalejšího. Ten se přihopkal brzy na to. Jen si přežvykuj ten jetelíček, bude tvůj poslední, pomyslel jsem si, připravujíc se vystartovat.
Vyrazil jsem a zajít taky. Upaloval co mu nohy stačili, ale to jsme byli dva. Spoléhal jsem na moment překvapení a rychlí sprint. Dlouho bych takhle běžet nedokázal. Ten proradný ušák zkoušel kličkovat, ale nepovedlo se mu to. Sebral jsem všechny zbývající síly a skočil po něm, aby ho náhodou nenapadlo zaplout do nějaké z všudypřítomných děr. HOP a-
Bezvládné tělo zajíce se mi houpalo v tlamě. A pak jsem si vzpomněl. Závod. Vytřeštil jsem oči a i se zajícem v hubě se rozhlédl po Cynthii. Ještě přeci byla nějaká naděje- nebyla. Cynthia stála sice o něco dál, ale podle toho, jak se rozhlížela mi bylo jasné, že má nejspíš hotovo. Nespokojeně jsem přes plnou tlamu zajíce zafuněl a rázným krokem se vydal za ní. Nebylo těžké na mě poznat, že jsem s výsledkem naší malé soutěže těžce nespokojen.

Odmítal jsem se spokojit s tím, že jsem přežil jako chudý neflek. Ze mě si nikdo dobrý den dělat nebude, jak to udělal ten dědula. Musel jsem tomuhle kraji přijít na kloub a pak... pak jsem se rozhodl, že ho znovu najdu, abychom si pár věcí vyjasnili. Ale do té doby jsem nesměl padnout hlady a taky na sobě nesměl nechat znát, jak mě to všechno rozhodilo. Už tak to asi bylo vidět až až.
"Prohrávat? Co to je? Takové slovo nemají vítězové ve slovníku," ohradil jsem se s hranou domýšlivostí - totiž, hranou? - a vydal se na lov. Heh, do zelí, jasně. Bylo to vtipný, protože zajíci, chápete. A ušklíbnout jsem se pobaveně mohl, protože Cynthia už šmejdila čenichem za kopečkama a hledala svou kořist.
Nehodlal jsem zůstávat pozadu a vrhl jsem se opačným směrem, než kterým se vydala vlčice. Vystopoval jsem pár zaječích cestiček, které ale většinou vedli do nějaké ďoury, ze které by se špatně šťourali ven. Před jednu jsem si dokonce lehl, jako bych doufal, že uvidím dovnitř. Pochopitelně jsem neviděl nic. "Notak, ušátka, polezte ven, chci si jenom popovídat," zatrylkoval jsem do jedné z nor, marně. Vstal jsem a odešel dál, kde jsem si lehnul, abych byl co nejmenší a rozhodl se čekat, než kořist přijde ke mě. Vypadalo to, že tady je se to zajíci doslova hemží, takže byla jen otázka času, než se mi nějaký nic netušící připlete do cesty...