Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když Waris popisoval tu šedou vypelichanou jako snadno manipulovatelnou, zastříhla jsem ušima. Waris si toho zřejmě nevšiml, už byl přeci jen na odchodu a jasně jsem z jeho postoje chápal, že se mu naše otázky moc nezamlouvaly. Já jsem však k tomu všemu dostal další informaci. Tenhle vlk bude opravdu výzva. Něco mi říkalo, že bych si na něj měl dávat pozor. Nezahrávat si. Ale těžko říct, jestli odolám.

Řešili jsme funkce smečky a já se rozhodl ukázat svou skromnost v tom, že si nechám poradit od zkušenějšího. Lhal bych, kdybych řekl, že mě nepřekvapilo, jak dobře mě Waris vystihl. Nebyl to žádný nezkušený jouda. Obdařil jsem ho galantním úsměvem, jako bych chtěl jen potvrdit jeho slova. "Takže rekrutovat? Beze všeho, to by neměl být problém," ujistil jsem ho směle. Stahovat vlky k sobě jsem uměl, s tím jsem měl zkušenosti až až. A jak poznám ty, kteří za to stojí? Prosím vás, o tuhle zkoušku se postará hora sama.
"Romantické," utrousil jsem ironicky na Amosovu nabídku. V jednom měl ale ten tmavý vlk pravdu, hodilo by se mi tohle místo znát. Tohle nebyl žádný neškodný lesík nebo louka. Nemilosrdné hory mě mohly pohltit za každou závějí a kdo ví, jestli bych se dočkal záchrany nebo umrznul někde v hlubinách. "Uznávám, že nějaká instruktáž k místním nástrahám by se hodit mohla," přeložil jsem jeho nabídku do mnohem slušnější podoby. "Než se vydám do nížin hlásat tady tomu slávu," ušklíbnul jsem se, když mi něco došlo. "Jak se to tady vlastně jmenuje?" otočil jsem se na Warise.

Jako by mi Waris četl myšlenky, nebo měl fakt dobrý sluch, rozpovídal se o tom, co obnášelo tady zůstat. Otočil jsem se na něj, asi ze slušnosti, ale zůstal na místě s výhledem. Pravidla, která ve zkratce představil, nezněla nijak náročně. Pochopitelně, v takových podmínkách to ani nebylo třeba. Vybírala si hlavně hora. Pravidla smečky už byly jen formality. "Je stará vypelichaná vlčice přínos pro smečku?" zeptal jsem se neutrálně. Neměl jsem v plánu hned na začátku zpochybňovat Warisova rozhodnutí, na druhou stranu mě zajímalo, proč se rozhodl nechávat si někoho, kdo zněl pro smečku spíš jako přítěž. Zvlášť po tom proslovu s vlčaty.
Waris se vydal stranou obdarovat hory a já se konečně zvedl a přišel blíž, abych si uzmul něco z úlovku a doplnil síly. Mlčel jsem, ale černý - Amos se to jmenoval? - měl jiné plány. Nenechal jsem se jeho poznámkou rozhodit, ale koutky se mi zdvihly do úšklebku, když na sebe naprášil, že jeho příchod nebyl o moc promyšlenější. "Už dlouho jsem hledal místo, kde se usadit." Od doby, co mě vyhnali z toho posledního. "A když tě nějaká neznámá síla čapne uprostřed ráje a teleportuje do nejnáročnějšího prostředí široko daleko, je to trochu jako znamení, nemyslíš?" odpověděl jsem. Chtěl jsem tu zůstat, takže správný přístup rozhodně nezahrnoval se tu s nikým nebavit. Amos zatím vypadal, že mi minimálně tuhle část velmi ulehčí. Než se však stačil vyptávat dál, vrátil se Waris.
"Budu upřímný. Život v takových podmínkách je výzva, kterou jsem připraven pokořit, ale rozhodně s tím nemám zkušenost. Ty to tady znáš lépe. Rád si nechám poradit," vybídl jsem ho ochotně. Vnitřně se mi ale velmi nelíbilo, že to tentokrát nebyla jen zdvořilost, ale realita. Jakkoliv se mi to příčilo, můj start tady bude mnohem snazší s jejich pomocí, než kdybych si na to musel přicházet sám.

// hory

Šetřil jsem energii, takže jsem nijak významně nebrblal na tu šaškárnu, co se odehrávala přede mnou. Byl jsem rozhodnutý se s tím vypořádat po svém. Později. Teď jsem veškerou sílu vynakládal do výstupu na tuhle zatracenou horu - musel jsem uznat, že místo to bylo dobré, protože každý vypustí duši, než vás sem vyšplhá otravovat - a špetku jsem si odkládal stranou, abych u toho stále vypadal důstojně. Umřu.
Došel jsem k místu, kde se zastavili ti dva a stálo mě zbytek mých sil, abych složil náklad na zem a stále to vypadalo, že se nesložím s ním. Jakmile jsem měl volná záda a upustil od užívání magie, spadl ze mě obrovský tlak a já měl pocit, že samou lehkostí odletím do oblak. Otočil jsem se k vlkům zády a místo toho koukal do krajiny. Byli jsme fakt vysoko. Kraj se před touhle horou rozkládal, jako by se jí klanil a čekal na její rozkazy. Jenomže hora nebyla pánem. Byla trůnem. A jako vládce se cítil každý, kdo usedl na jejím vršku. Po čumáku se mi rozlil spokojený škleb. "Možná bych tu mohl na čas pobýt," brouknul jsem si pro sebe polohlasem nad tím výhledem.

Bože, jak dlouho se to zvíře bude ještě vrtět? Možná jsem netrefil tepnu, ale krve z něj lilo, že už by podle mého měl být dávno kaput. Místo toho jsem musel stále vynakládat ohromné úsilí, abych zvíře udržel na zemi. Sám jsem cítil, že za chvíli můžu padnout vedle něj. Pitomej lov, chrčel jsem si pro sebe. Nikdy jsem v něm nevynikal, to mi ovšem zjevně nezabránilo v tom, abych se snažil předvést. A ne, nevezmu si z toho ponaučení.
Držel jsem ještě pár vteřin po tom, co jsem měl pocit, že zvíře vydechlo naposled. Pro jistotu. A pak jsem s křečí v tlamě pustil a narovnal se. Nikdy víc, ulevil jsem si a ohlédl se za dvojicí vlků, co spolu zrovna rozmlouvali. Černý dostával poplácáno po zádech a radoval se z toho jako poslušný vlčátko, a já nedostanu ani blbý díky? Musel jsem civět jako vyvoraný zajíc, než mi to došlo a svůj výraz jsem napravil.
Ten černý pablb se vrhnul do lovu bez plánu a ještě za to dostal pochvalu. Nevěděl jsem, jestli mě Waris jenom zkouší, ale já mu ještě ukážu. Nehodlal jsem se nechat zostudit tím černým štěnětem v převleku vlka. Teď jsem ale neměl sílu se dohadovat a přede mnou byl ještě sakra velkej krpál. Nabral jsem úlovek na záda a kde jsem mohl, odlehčoval jsem si ho magií, i když jsem věděl, že při takové spotřebě nahoře odpadnu úplně. To bylo v pořádku. Jen jsem to musel až tam nahoru vydržet.

// Ansidar

// Zubatá hora

Warisovo vysvětlení dávalo smysl a ačkoli jsem to nahlas neřekl, bylo mi to sympatické. Jen schopnost přežít v takových podmínkách o vás už vypovídalo, že jste někdo. A já byl někdo. Bylo by dobré, kdyby to ostatní uměli takhle snadno rozpoznat. V hlavě se mi začal rodit plán, kdežto na venek jsem chápavě přikyvoval, abych dal svůj postoj alespoň letmo najevo, ale nevypadal moc hrr.
Hrr jsem mohl být při lovu, kdybych to uměl. Popravdě jsem nebyl kdo ví jaký lovec, ale opět to byl ten rezavý, co mi nasadil brouka do hlavy. Lovit pomocí magie... proč mě to nikdy nenapadlo? Možná to bylo tímhle místem, touhle krajinou, ale od chvíle, co mě sem vyhnali- totiž co jsem sem dobrovolně vkročil, jsem cítil, jak se mé magické schopnosti každý den zlepšují. Mění. Byla tohle ale vhodná chvíle na experimentování? Letmo jsem si oba vlky prohlédnul, jak jsem se snažil tuhle rovnici vypočítat. Nakonec jsem došel k názoru, že rozhodně není možné, abych lovil hůř s magií, než bez ní.
Připlížili jsme se s tím černým vlkem ke skupině kamzíků. Použil jsem u toho ten nejobyčejnější trik vzdušných vlků a manipuloval vítr, aby nás neprozradil. To nebylo nic. Sledoval jsem pak Warise, jak používal svou magii k zažehnutí chaosu. Heh, chápete? Doufal jsem, že s Amosem stihneme probrat alespoň nějakou strategii, ale čas nám nehrál do karet, když se desítky kopyt rozeběhly naším směrem. Černý na nic nečekal a vrhnul se jim naproti. Vykulil jsem na něj oči, ale neběžel za ním.
Vydal jsem se stranou a nadběhl splašenému stádu. Pak jsem zapadnul do závěje. Záměrně, jasný? Vykouknul jsem zpoza ní a vyčkával, až se nějaké zvíře přiblíží dost blízko. A pak - vyskočil jsem. Zjevil jsem se před kamzíkem, který se řítil přímo na mě. Zvíře pohlédlo mým směrem a oči se mu rozšířili, jako by viděl ducha. Samotnému mi totiž uniklo, že jsem před ním doslova zmizel a zase se zjevil jak sněžná fata morgána Protože jsem tak nebyl zmatený stejně, jako kamzík, využil jsem jeho zaváhání a skočil po něm.
Nevýhoda téhle strategie byla, že jsem si svůj cíl nevybral sám. Začal jsem to pociťovat v momentě, kdy se v mém sevření začal kamzík vzpírat. Nebyla to žádnou houžvička, měl pěknou páru. Zakopával, až mě kopnul do stehna a já zaskučel. Bolelo to jako čert. Jen mě to ale přimělo sevření na jeho kůži ještě zpevnit. Pustit ho nepřipadalo v úvahu. Zároveň jsem ho však držel fakt nešikovně a tak to vypadalo na ještě nějaké poměřování sil, než to jeden z nás - on, samozřejmě, že on - vzdá.

Vypadalo to, že nevlídné zdejší podmínky ani jednoho z těch dvou netrápí. Hnědý navrhl lov kamzíků. V horách. Neplánoval jsem zmiňovat, že nějaký podobný kousek jsem předvedl naposledy... nikdy? Lovu ve složitějším terénu jsem se vyhýbal a místo toho používal hlavu, aby to za mě oddřely jiní. Tady jsem se ale k účasti před chvilinkou upsal, takže jsem se prostě jen musel snažit tvářit, že všechno, co se mi povede i nepovede, bude záměrné. Ještě, že zas takové kopyto jsem úplně nebyl.
Následoval jsem vlky vyšlapanou cestičkou ve sněhu jako poslední. Jim jsem tak dával najevo, že respektuji, že tady je jejich území, ale zároveň jsem měl nejprošlapanější cestu a sestup mi tak činil nejmenší potíže.
"Tak normálně. Běhat, skákat, dělat dojem," pronesl jsem v žertu. "Nikdo přeci neprozrazuje svoje triky předem," odmávnul jsem to. "A kdybych vám řekl, že mi to celkem myslí, zněl bych jenom namyšleně, takže to říkat nebudu," doplnil jsem odlehčeně, protože i oba vlci už se tvářili přístupněji. "Jo, nováček je nic moc. Říkejte mi Finnick. Těší mě, Waristoode. Amosi." Dobrá poznámka, představování úplně nebylo to první, co jsem měl při náhlém zjevování se na mysli, ale naštěstí si z toho ani jeden z vlků nic nedělal.
"Smečka je oboustranný obchod," odvětil jsem k návrhu se přidat. "Měl bych také nějaké otázky. Tak například... proč zrovna tady?" zajímal jsem se. Upřímně se zajímal. Nebyl v tom snaha rýpat a dobírat si je. "Myslím tím... většina smeček si k žití vybírá méně náročná místa."

// Sněžné hory

Vypadalo to, že osud mě sem zavedl samotného. Na Morghanu jsem se tak spoléhat nemohl, ale hlad už jsem skutečně začínal mít. Lov vypadal jako skvělá příležitost, ale... tady? Musel jsem se neskrývaně zamyšleně rozhlédnout, ať už byla řeč o lovu nebo o tom, že je tohle území smečky. Nevypadalo to tu totiž dvakrát pohostinně. "Tohle je území smečky?" nestihl jsem se zastavit, než mi to vyklouzlo z tlamy. Území smečky o ní ale dost vypovídalo, tedy alespoň jsem to předpokládal. Tohle nebude obyčejná smečka, to bylo jasné.
Skutečně jsem se trochu narovnal, když na mě černý vlk houknul, ať se nehrbím, a hned jsem si za to dal pomyslnou facku. Zas takového troubu jsem ze sebe dělat nemusel. "Kdeže příživník," zatvářil jsem se dotčeně, "já si svůj díl vždy poctivě odpracuji." Načež jsem se přidal k těm dvěma při sestupu z hory. Nejspíš jsme měli lovit někde... v lepších podmínkách. Což bylo moudré.

// teleportem z Papouščích ostrovů

V jednu chvíli jsem si vyhříval kožich v tropech a v druhou mi mrzla zadnice zabořená v hromadě sněhu. Čuměl jsem, jako by mě tu vyplivla kolemjdoucí kráva. A taky jsem si tak připadal. Zaražený jako socha jsem očima přejížděl okolí. Mrkal jsem, ale obraz se nerozostřil. Vážně jsem byl zase v zimě. A rozhodně ne v nějaké tropické džungli na ostrově.
"Morghano?" zkusil jsem, ale vlčice nebyla k nalezení. Za to kousek ode mě jsem si všimnul dvojice jiných vlků. Ať to bylo cokoliv, vyplivlo mě to pěkně blízko jim, takže jsem asi musel vypadat jako trouba, než jsem se vzpamatoval. Děkuji pěkně, zavrčel jsem rozhodně ne vděčně k té moci, co se o tohle číslo zasloužila, a nahodil o dost přítomnější výraz.
"Zdravím, mládenci. Omlouvám se za svůj náhlý vpád, ale jak jste si mohli všimnout, nebylo to úplně mé rozhodnutí," prohodil jsem jejich směrem přívětivě a vyrazil k ním blíž. "Sám osud nejspíš usoudil, že tohle je místo, kde bych teď měl být. Nevíte o tom náhodou něco?" Musel jsem působit jako rozverný zbloudilý pocestný. Tak ať, s prvním dojmem už jsem stejně nemohl nic udělat, maximálně ho přiživit. Vždycky je lepší, když tě podceňují. Žasnout můžou vždycky.

Možná jsme se tím průchodem dostalo do samostatného světa. Na místo, kde čas fungoval jinak. Už samo o sobě přeci bylo divné, že všude jinde byl sníh a mráz a tady by jeden neprohloupil, kdyby se svlékl z vlastního kožichu. Měl jsem pocit, že jsme tu skutečně byly už věčnost. Ale čím více času jsme tu trávili, tím spíš jsem si říkal... kam pospíchat? Zpátky do zimy? Mně osobně nic nedělala, ale lovilo se ní na nic snad každému. Mohli jsme prostě počkat tady, než se to bílé období přežene a vrátit se, až bude zase břeh obyvatelné bez zbytečné námahy. Jenomže osud měl zjevně jiné plány.

// teleport na Zubatou horu

Protočil jsem oči, jakože můj kožich je v pořádku a nechal ji, ať se metelí v mé blízkosti. Začínal jsem si na tyhle její vpády do osobního prostoru zvykat, že už mě to ani nenutilo ucuknout vždy, když se o mě najednou její tělo otřelo. Mohl jsem být jen rád, že není had, aby mě ovinula kolem dokola a pak udusila. Byl jsem si skoro jistý, že by toho byla schopná.
Sledoval jsem, jak se promenáduje a prohlíží okolí a aniž bych musel vidět na její lišácké oči, věděl jsem, že v duchu vymýšlí nějakou lotrovinu. Tohle místo k tomu trochu vybízelo samo, k prozkoumávání. K problémům. Doufal jsem, že je Morghana bude směřovat jiným směrem, než na nás.
Nenechal jsem se vybízet dvakrát a hned zaujal místo v její těsné blízkosti. Velmi těsné. Silně jsem se jí opřel do zad, než jsem spočinul vedle ní. "Pořád zima? Jsi si jistá, že pod srstí nejsi prostě kostka ledu?" prohodil jsem a dlouze ji prohrábnul srst na krku čumákem, jako bych se o tom sám chtěl přesvědčit. "Možná bychom ti měli maličký táboráček připevnit na záda, ať máš tepla vždycky dost," ušklíbl jsem se jemně a provokativně se jí zadíval do očí.

Finnick
25 mušliček
3 hvězdičky do jedné libovolné vlastnosti - rychlost
Drag
5 křišťálů
Nová magie od Života bez hvězd - iluze
30 květin
Hvězdička do magie pod 5* - neviditelnost
50 mušlí
Vlčecí pitíčko
30 květin
Vymaxování jedné vlastnosti - taktika
10 perel
Nová magie od Smrti bez hvězd - 20 křišťálů + 200 oblázků
3x teleportační lístek
10 křišťálů
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - mimik
30 mušlí
5 perel
50 květin
Hvězdička do magie nad 5* - neviditelnost (po přidání obou je jedna nad a jedna pod 5)
30 mušlí
Vymaxování jedné magie - příkaz
25 květin
25% sleva na modifikace
+ Zimní magie
Celkem inventář: 135 květin, 135 mušliček, 15 křišťálů, 15 perel

Zurri
25 mušliček
3 hvězdičky do jedné libovolné vlastnosti - obratnost
30 květin
Hvězdička do magie pod 5* - myšlenky
50 oblázků
30 květin
Vymaxování jedné vlastnosti - taktika
10 křišťálů
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - zimní
50 květin
Vymaxování jedné magie - emoce
Celkem inventář: 110 květin, 25 mušliček, 50 oblázků, 10 křišťálů

Nickolas
25 mušliček
5 křišťálů
50 mušlí
Vymaxování jedné vlastnosti - obratnost
10 křišťálů
30 mušlí
30 mušlí
25% sleva na modifikace
Celkem inventář: 135 mušlí, 15 křišťálů

Cielo
Hvězdička do magie pod 5* - předměty
50 oblázků
30 květin
Vymaxování jedné vlastnosti - taktika
10 křišťálů
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - předměty
Vymaxování jedné magie - bolest
25 květin
Celkem inventář: 55 květin, 50 oblázků, 10 křišťálů

Kessel
50 mušlí
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - příkaz

Kaya
50 oblázků
10 křišťálů
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - bolest
Vymaxování jedné magie - neviditelnost

Valka
50 mušlí
Vymaxování jedné vlastnosti - síla
Vymaxování jedné magie - iluze

Khaaros
50 mušlí
Vymaxování jedné vlastnosti - síla
Vymaxování jedné magie - oheň
25% sleva na odznaky magie

Připsáno a děkuji za účast :>

Navštiv Papouščí nebo Palmový ostrov a zamysli se, jak by vypadaly Vánoce v tropech.

// Západní úkryt

Vyptávala jsem se, protože jsem chtěl informace, takže když mi Morghana jen krátce odpověděla, zůstal jsem zticha a očekával, že to rozvede, protože co já jsem měl co vědět co je to krevní jméno krom toho, že jsem si domyslel, že to bude mít co dočinění s nějakým dalším rituálem. "Otcové s matkou?" zastříhal jsem zaraženě ušima. Pochopil jsem, že v tom, čemu říkají bratrstvo si budou všichni nějak rovni. Jako bratři a sestry. Jsou tam tak i všichni rodiči všech? Zajímavá ideologie. Zatřásl jsem hlavou, abych si připomněl, že se mám ptát na ty správné otázky. "O takové květině jsem asi neslyšel," doplnil jsem a tvářil se, že si představuji, jak asi vypadá.
Ale pak jsme konečně došli na konec té dlouhé chodby, do které nás Morghana zavedla, a odhalilo se místo, které... bych hádal, že bude pro takovou exotickou květinu domovem. Ohlédl jsem se na vchod, ze kterého nás jeskyně vyplivla, jako bychom prošli nějakým portálem a přesunuli se v čase i prostoru. Vál tu teplý vítr a po sněhu tu nebylo ani památky. Musel jsem uznat, že mi to nebylo příjemné. Moje hlava věděla, že je zima, očekávala zimu, ale kolem nás bylo jen teplo, barvy a život který švitořil všude kolem. Nelíbilo se mi, jak to šlo proti všemu, co jsem v tomhle období znal. Cítil jsem se podveden. Jako by někdo věděl něco víc, než já a pohrával si se mnou. Hned mě napadlo, jestli se tunelem půjde vrátit zase na totéž místo, odkud jsme přišli, nebo se objevíme zase úplně jinde, v nových divných podmínkách.
Z nepříjemných myšlenek mě probudilo štípnutí. Ucuknul jsem a zíral na Morghanu, co to vyvádí, ale ona byla z tohohle místa nadšená a tak jsem se rozhodl své nejistoty skrývat. Tvářil jsem se z tohoto místa naprosto nezaujatě. Prostě další místo na zemi, že? "Spíš pekla," utrousil jsem tiše a pohledem sledoval nějakého barevného ptáka, jak přelétá oblohou. "Co dalšího máš na svém teď hned to musím vidět seznamu? Vypadá to, že ti to zatím docela vychází, ale nevadilo by mi varování předem. Tohle," hlavou jsem posunky ukázal na celé okolí, "je teda... něco."

Nezarazila mě, takže jsem musel dokončit, co jsem začal, třebaže jsem si při tom připadal fakt nemožně. Nebyl jsem zvyklý dělat nové věci před někým, aby mohl pozorovat a hodnotit každou moji chybu. Normálně jsem vystavoval na obdiv jen ty vypilované a léty propracované schopnosti. Ve finále jsem to ale dělal kvůli ní a už za ten pokus jsem počítal s nějakými bonusovými body. Vzhledem k tomu, že jsem na sobě cítil dost dlouho její pohled, jsem si to rozhodl odškrtnout jako úspěšné.
Jenže přiblble zíral jsem na konci zase já, když jsem pozoroval, co s krví následovalo. Mohl jsem to čekat. Měl jsem to čekat. Vážně jsem myslel, že to loužičkou krve v dolíku skončí? V duchu jsem nad sebou vrtěl hlavou a očima při tom střelil k jejím zkrvaveným tlapkám a zbylé krvi, která se rozlévala po zemi. Nevědomky jsem předníma přešlápnul a vyhodnotil to jako něco, čeho se nejspíš účastnit nemusím. Odkrvit zajíce byla jedna věc, ale víte, jak špatně se krev dostává z bílého kožichu?
Neviňoučce jsem se na ní usmál, když se o mě opřela bokem, aniž bych si v tu chvíli uvědomil, že mi tak do kožichu přeci jen tu krev dostala. Až mi to dojde, asi z toho nebudu nadšený. Teď jsem se ale soustředil na její společnost a taky na hostinu, která teď vyhlížela opravdu speciálně. Víte, po tom rituálu a tak. Žvýkal jsem darovanou lasičku, ale když mi u hlavy Morghana zamávala zajícem, automaticky jsem po něm chňapnul a udělal z něj dva malé. Hodoval jsem v poklidu, aniž bych si všimnul, že Morghana do sebe svou porci doslova nasála a už se vypadala někam do hlubin jeskyně, zatímco já ještě přežvykoval. Jak neposedný vlče, napadlo mě, vzal jsem si poslední sousto, které jsem spolykal už na cestě, aby mi hyperaktivní vlčice nezmizela moc daleko.
"Takže," odkašlal jsem si, když jsem ji dohnal. Neptal jsem se, kam má tak naspěch. Stejně jako s vodopády a úkrytem jsem očekával, že nás... prostě někam zavede. "Higanbana?" pozvedl jsem zvídavě obočí.

// Papouščí ostrov

Dej si s někým dalším slavnostní večeři *

Morghana právě asi uspěla v nějaké zkoušce nebo nevím, o co jsem se pokoušel. Ale hodilo se vědět, že není zas takový náboženský fanatik, aby si myslela, že všichni bohové jsou neomylní vstřícní andílci a všichni na zemi jsou ti špatní. Spokojil jsem se s tím, že mě tedy nejspíš nebude osočovat z toho, že jsem se vydal na scestí, když jsem se podle svých slov bohů zřekl. Věnoval jsem jí krátký pohled a pak na její slova jen přikývl, jako by mi to stačilo. A taky, že stačilo. Dál už jsme o bozích nemluvili.
Za to jsme se teď hřáli u ohýnku v jeskyni. Nachomýtnul jsem se k vlčici blíž, než by někomu mohlo být příjemné, ale věděl jsem, že ona neustoupí. Přeci jen tuhle hru začala, já jen pokračoval dle jejích pravidel. "Co na to říct, jsem vlk mnoha talentů," odvětil jsem jí podobným tónem, kterým si mě dobírala. V očích se mi odrážely plamínky z našeho skromného táboráčku jako dva tančící čerti připraveni provést nějakou neplechu.
Morghana se zjevně nemohla vzdát neustálého poukazování na to, jak můj život v její přítomnosti visí na vlásku. Ale tentokrát to nebyla reálná hrozba. Zamyšleně jsem zamručel. "Hm... doporučoval bych nechat si úlovek, který tě dobrovolně doprovází napříč krajem, na horší časy," ušklíbl jsem se a sledoval, jak vstává. Neskrýval jsem pohled, který přejížděl přes její tenké nožky, jak je protahování vystavovala na obdiv.
Vypravil jsem se také ke vchodu, ale vlčice zastavila a odmítala se vydat dál, tam já jsem prostě nechal tlapy zmizet v závějích. Kdybych zůstal a pozoroval, jak zaboří hlavu do sněhu a vytáhne lasičku jako rybu z řeku, určitě bych neskrýval obdiv. Ten jsem jí ale dopřát nemohl, protože jsem mimo úkryt chytal... zajíce. Vrátil jsem se s ním o okamžik později, když už Morghana prováděla u ohně... co to prováděla?
Přišel jsem blíž a pozoroval přes její rameno, jak se prohlubeň v zemi plní krví z úlovku. Na chvíli to bylo až hypnotizující, než ji vzala a nabídla ji mně. Překvapeně jsem na Morghanu koukal s bílým ušákem v tlamě, než jsem ho položil vedle lasičky. "Děláte to tak s každým úlovkem?" zeptal jsem se bez známky nějakých předsudků a spíš se známkou jakési... snahy o pochopení? Sám jsem pak začal dělat díru a po vzoru Morghany, možná trochu neohrabaněji, do ní po sléze nechal odtéct krev ze svého úlovku. Tedy, pokud mě před tím vlčice nezastavila s tím, že je to pitomost. "Prosím," nabídl jsem na oplátku zajíce Morghaně. "Zachránce nemůže nechat vlčici hladovět. Nebo se nechat vykrmit a sníst," pousmál jsem se takovým šibalským způsobem, při kterém jsem odhalil špičky tesáků.

Zkus zahrát písničku na rampouchy.

Něco se ve mně zlomilo. Už jsem se nechtěl bavit o bozích. Pravých, vymyšlených... ale moc jsem se do toho zamotal a Morghana to teď nemohla nechat jít. "Tss," uteklo mi zahořklé zasyčení. "Myslíš, že na tom záleží? Hloupost je jako nákaza a pokud v jedno přesvědčení věří většina... je jedno, jaká byla původně myšlenka. Boží vůle. Protože když v ní nikdo nevěří, je to, jako by nikdy neexistovala," snažil jsem se mluvit jejím jazykem, jazykem víry. "Ale třeba nikdy ani žádná lepší vůle nebyla," dodal jsem o něco klidněji a při tom jsem si ji důležitě prohlédnul, jako bych nad něčím přemýšlel. "Nebo nevěříš tomu, že mohou existovat i špatní Bohové?"
To jsem fakt chtěl, duchovní diskuzi uprostřed zimy cestou do úkrytu. Nebylo to ale vše, co se během té cesty dalo stihnout, a tak to rychle ubíhalo a brzy jsme dorazili do cílové destinace. Morghana zapadla dovnitř rozhodnutá to tu podpálit a zničit všechno v dosahu. Rozešel bych se za ní dřív, ale do cesty mi začaly padat rampouchy? Sečkal jsem tedy, než se s tím oháněním ohněm zklidní a pak vešel dál. Nade mnou však zůstalo několik špičáků neshozených - naštěstí. Jen co jsem tak poodešel do bezpečné vzdálenosti, prohnal jsem mezi zbývajícími rampouchy vítr, který je nejdříve rozhýbal, až narážením o sebe vydávaly tiché zvonivé zvuky, dokud se jeden po druhém neuvolnily. Prásk. Prásk. A pak jich spadlo několik zbylých najednou. Pra-pr-prásk. Konec symfonie, úklona.
Několik úlomků ledu dohnalo mé kroky, jak jsem došel k Morghaně a seznamoval ji s tím, jak oheň funguje pro nás neohnivce. Očekával jsem z toho dva výstupy - uznání nebo štiplavou poznámku. A nebyl jsem zklamán. "Riskuješ," brouknul jsem v odpovědi. "Co kdyby se ze mě vyklubal nějaký hlupák, co by tě nechal zmrznout na kost?" hlesl jsem uhlazeným jemným hlasem a objevil se vedle ní, v blízkosti, kterou by mnozí označili za intenzivní narušení osobního prostoru. Na chvíli jsem se odmlčel a nechal blízkost pracovat, než jsem ticho náhle přerušil. "Naštěstí pro tebe, nejsem. Ve sněhu u vstupu jsou stopy. Čerstvé, troufám si říct. Asi jsme něco vyplašili, když jsme sem přišli. Chceš zkusit vyřešit i ten druhý problém?" Zamrkal jsem na ni vědoucíma očima, protože jestli si myslela, že mi uniklo to tiché zakručení prázdného žaludku, byla na omylu.