Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Protočil jsem oči, jakože můj kožich je v pořádku a nechal ji, ať se metelí v mé blízkosti. Začínal jsem si na tyhle její vpády do osobního prostoru zvykat, že už mě to ani nenutilo ucuknout vždy, když se o mě najednou její tělo otřelo. Mohl jsem být jen rád, že není had, aby mě ovinula kolem dokola a pak udusila. Byl jsem si skoro jistý, že by toho byla schopná.
Sledoval jsem, jak se promenáduje a prohlíží okolí a aniž bych musel vidět na její lišácké oči, věděl jsem, že v duchu vymýšlí nějakou lotrovinu. Tohle místo k tomu trochu vybízelo samo, k prozkoumávání. K problémům. Doufal jsem, že je Morghana bude směřovat jiným směrem, než na nás.
Nenechal jsem se vybízet dvakrát a hned zaujal místo v její těsné blízkosti. Velmi těsné. Silně jsem se jí opřel do zad, než jsem spočinul vedle ní. "Pořád zima? Jsi si jistá, že pod srstí nejsi prostě kostka ledu?" prohodil jsem a dlouze ji prohrábnul srst na krku čumákem, jako bych se o tom sám chtěl přesvědčit. "Možná bychom ti měli maličký táboráček připevnit na záda, ať máš tepla vždycky dost," ušklíbl jsem se jemně a provokativně se jí zadíval do očí.

Finnick
25 mušliček
3 hvězdičky do jedné libovolné vlastnosti - rychlost
Drag
5 křišťálů
Nová magie od Života bez hvězd - iluze
30 květin
Hvězdička do magie pod 5* - neviditelnost
50 mušlí
Vlčecí pitíčko
30 květin
Vymaxování jedné vlastnosti - taktika
10 perel
Nová magie od Smrti bez hvězd - 20 křišťálů + 200 oblázků
3x teleportační lístek
10 křišťálů
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - mimik
30 mušlí
5 perel
50 květin
Hvězdička do magie nad 5* - neviditelnost (po přidání obou je jedna nad a jedna pod 5)
30 mušlí
Vymaxování jedné magie - příkaz
25 květin
25% sleva na modifikace
+ Zimní magie
Celkem inventář: 135 květin, 135 mušliček, 15 křišťálů, 15 perel

Zurri
25 mušliček
3 hvězdičky do jedné libovolné vlastnosti - obratnost
30 květin
Hvězdička do magie pod 5* - myšlenky
50 oblázků
30 květin
Vymaxování jedné vlastnosti - taktika
10 křišťálů
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - zimní
50 květin
Vymaxování jedné magie - emoce
Celkem inventář: 110 květin, 25 mušliček, 50 oblázků, 10 křišťálů

Nickolas
25 mušliček
5 křišťálů
50 mušlí
Vymaxování jedné vlastnosti - obratnost
10 křišťálů
30 mušlí
30 mušlí
25% sleva na modifikace
Celkem inventář: 135 mušlí, 15 křišťálů

Cielo
Hvězdička do magie pod 5* - předměty
50 oblázků
30 květin
Vymaxování jedné vlastnosti - taktika
10 křišťálů
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - předměty
Vymaxování jedné magie - bolest
25 květin
Celkem inventář: 55 květin, 50 oblázků, 10 křišťálů

Kessel
50 mušlí
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - příkaz

Kaya
50 oblázků
10 křišťálů
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - bolest
Vymaxování jedné magie - neviditelnost

Valka
50 mušlí
Vymaxování jedné vlastnosti - síla
Vymaxování jedné magie - iluze

Khaaros
50 mušlí
Vymaxování jedné vlastnosti - síla
Vymaxování jedné magie - oheň
25% sleva na odznaky magie

Připsáno a děkuji za účast :>

Navštiv Papouščí nebo Palmový ostrov a zamysli se, jak by vypadaly Vánoce v tropech.

// Západní úkryt

Vyptávala jsem se, protože jsem chtěl informace, takže když mi Morghana jen krátce odpověděla, zůstal jsem zticha a očekával, že to rozvede, protože co já jsem měl co vědět co je to krevní jméno krom toho, že jsem si domyslel, že to bude mít co dočinění s nějakým dalším rituálem. "Otcové s matkou?" zastříhal jsem zaraženě ušima. Pochopil jsem, že v tom, čemu říkají bratrstvo si budou všichni nějak rovni. Jako bratři a sestry. Jsou tam tak i všichni rodiči všech? Zajímavá ideologie. Zatřásl jsem hlavou, abych si připomněl, že se mám ptát na ty správné otázky. "O takové květině jsem asi neslyšel," doplnil jsem a tvářil se, že si představuji, jak asi vypadá.
Ale pak jsme konečně došli na konec té dlouhé chodby, do které nás Morghana zavedla, a odhalilo se místo, které... bych hádal, že bude pro takovou exotickou květinu domovem. Ohlédl jsem se na vchod, ze kterého nás jeskyně vyplivla, jako bychom prošli nějakým portálem a přesunuli se v čase i prostoru. Vál tu teplý vítr a po sněhu tu nebylo ani památky. Musel jsem uznat, že mi to nebylo příjemné. Moje hlava věděla, že je zima, očekávala zimu, ale kolem nás bylo jen teplo, barvy a život který švitořil všude kolem. Nelíbilo se mi, jak to šlo proti všemu, co jsem v tomhle období znal. Cítil jsem se podveden. Jako by někdo věděl něco víc, než já a pohrával si se mnou. Hned mě napadlo, jestli se tunelem půjde vrátit zase na totéž místo, odkud jsme přišli, nebo se objevíme zase úplně jinde, v nových divných podmínkách.
Z nepříjemných myšlenek mě probudilo štípnutí. Ucuknul jsem a zíral na Morghanu, co to vyvádí, ale ona byla z tohohle místa nadšená a tak jsem se rozhodl své nejistoty skrývat. Tvářil jsem se z tohoto místa naprosto nezaujatě. Prostě další místo na zemi, že? "Spíš pekla," utrousil jsem tiše a pohledem sledoval nějakého barevného ptáka, jak přelétá oblohou. "Co dalšího máš na svém teď hned to musím vidět seznamu? Vypadá to, že ti to zatím docela vychází, ale nevadilo by mi varování předem. Tohle," hlavou jsem posunky ukázal na celé okolí, "je teda... něco."

Nezarazila mě, takže jsem musel dokončit, co jsem začal, třebaže jsem si při tom připadal fakt nemožně. Nebyl jsem zvyklý dělat nové věci před někým, aby mohl pozorovat a hodnotit každou moji chybu. Normálně jsem vystavoval na obdiv jen ty vypilované a léty propracované schopnosti. Ve finále jsem to ale dělal kvůli ní a už za ten pokus jsem počítal s nějakými bonusovými body. Vzhledem k tomu, že jsem na sobě cítil dost dlouho její pohled, jsem si to rozhodl odškrtnout jako úspěšné.
Jenže přiblble zíral jsem na konci zase já, když jsem pozoroval, co s krví následovalo. Mohl jsem to čekat. Měl jsem to čekat. Vážně jsem myslel, že to loužičkou krve v dolíku skončí? V duchu jsem nad sebou vrtěl hlavou a očima při tom střelil k jejím zkrvaveným tlapkám a zbylé krvi, která se rozlévala po zemi. Nevědomky jsem předníma přešlápnul a vyhodnotil to jako něco, čeho se nejspíš účastnit nemusím. Odkrvit zajíce byla jedna věc, ale víte, jak špatně se krev dostává z bílého kožichu?
Neviňoučce jsem se na ní usmál, když se o mě opřela bokem, aniž bych si v tu chvíli uvědomil, že mi tak do kožichu přeci jen tu krev dostala. Až mi to dojde, asi z toho nebudu nadšený. Teď jsem se ale soustředil na její společnost a taky na hostinu, která teď vyhlížela opravdu speciálně. Víte, po tom rituálu a tak. Žvýkal jsem darovanou lasičku, ale když mi u hlavy Morghana zamávala zajícem, automaticky jsem po něm chňapnul a udělal z něj dva malé. Hodoval jsem v poklidu, aniž bych si všimnul, že Morghana do sebe svou porci doslova nasála a už se vypadala někam do hlubin jeskyně, zatímco já ještě přežvykoval. Jak neposedný vlče, napadlo mě, vzal jsem si poslední sousto, které jsem spolykal už na cestě, aby mi hyperaktivní vlčice nezmizela moc daleko.
"Takže," odkašlal jsem si, když jsem ji dohnal. Neptal jsem se, kam má tak naspěch. Stejně jako s vodopády a úkrytem jsem očekával, že nás... prostě někam zavede. "Higanbana?" pozvedl jsem zvídavě obočí.

// Papouščí ostrov

Dej si s někým dalším slavnostní večeři *

Morghana právě asi uspěla v nějaké zkoušce nebo nevím, o co jsem se pokoušel. Ale hodilo se vědět, že není zas takový náboženský fanatik, aby si myslela, že všichni bohové jsou neomylní vstřícní andílci a všichni na zemi jsou ti špatní. Spokojil jsem se s tím, že mě tedy nejspíš nebude osočovat z toho, že jsem se vydal na scestí, když jsem se podle svých slov bohů zřekl. Věnoval jsem jí krátký pohled a pak na její slova jen přikývl, jako by mi to stačilo. A taky, že stačilo. Dál už jsme o bozích nemluvili.
Za to jsme se teď hřáli u ohýnku v jeskyni. Nachomýtnul jsem se k vlčici blíž, než by někomu mohlo být příjemné, ale věděl jsem, že ona neustoupí. Přeci jen tuhle hru začala, já jen pokračoval dle jejích pravidel. "Co na to říct, jsem vlk mnoha talentů," odvětil jsem jí podobným tónem, kterým si mě dobírala. V očích se mi odrážely plamínky z našeho skromného táboráčku jako dva tančící čerti připraveni provést nějakou neplechu.
Morghana se zjevně nemohla vzdát neustálého poukazování na to, jak můj život v její přítomnosti visí na vlásku. Ale tentokrát to nebyla reálná hrozba. Zamyšleně jsem zamručel. "Hm... doporučoval bych nechat si úlovek, který tě dobrovolně doprovází napříč krajem, na horší časy," ušklíbl jsem se a sledoval, jak vstává. Neskrýval jsem pohled, který přejížděl přes její tenké nožky, jak je protahování vystavovala na obdiv.
Vypravil jsem se také ke vchodu, ale vlčice zastavila a odmítala se vydat dál, tam já jsem prostě nechal tlapy zmizet v závějích. Kdybych zůstal a pozoroval, jak zaboří hlavu do sněhu a vytáhne lasičku jako rybu z řeku, určitě bych neskrýval obdiv. Ten jsem jí ale dopřát nemohl, protože jsem mimo úkryt chytal... zajíce. Vrátil jsem se s ním o okamžik později, když už Morghana prováděla u ohně... co to prováděla?
Přišel jsem blíž a pozoroval přes její rameno, jak se prohlubeň v zemi plní krví z úlovku. Na chvíli to bylo až hypnotizující, než ji vzala a nabídla ji mně. Překvapeně jsem na Morghanu koukal s bílým ušákem v tlamě, než jsem ho položil vedle lasičky. "Děláte to tak s každým úlovkem?" zeptal jsem se bez známky nějakých předsudků a spíš se známkou jakési... snahy o pochopení? Sám jsem pak začal dělat díru a po vzoru Morghany, možná trochu neohrabaněji, do ní po sléze nechal odtéct krev ze svého úlovku. Tedy, pokud mě před tím vlčice nezastavila s tím, že je to pitomost. "Prosím," nabídl jsem na oplátku zajíce Morghaně. "Zachránce nemůže nechat vlčici hladovět. Nebo se nechat vykrmit a sníst," pousmál jsem se takovým šibalským způsobem, při kterém jsem odhalil špičky tesáků.

Zkus zahrát písničku na rampouchy.

Něco se ve mně zlomilo. Už jsem se nechtěl bavit o bozích. Pravých, vymyšlených... ale moc jsem se do toho zamotal a Morghana to teď nemohla nechat jít. "Tss," uteklo mi zahořklé zasyčení. "Myslíš, že na tom záleží? Hloupost je jako nákaza a pokud v jedno přesvědčení věří většina... je jedno, jaká byla původně myšlenka. Boží vůle. Protože když v ní nikdo nevěří, je to, jako by nikdy neexistovala," snažil jsem se mluvit jejím jazykem, jazykem víry. "Ale třeba nikdy ani žádná lepší vůle nebyla," dodal jsem o něco klidněji a při tom jsem si ji důležitě prohlédnul, jako bych nad něčím přemýšlel. "Nebo nevěříš tomu, že mohou existovat i špatní Bohové?"
To jsem fakt chtěl, duchovní diskuzi uprostřed zimy cestou do úkrytu. Nebylo to ale vše, co se během té cesty dalo stihnout, a tak to rychle ubíhalo a brzy jsme dorazili do cílové destinace. Morghana zapadla dovnitř rozhodnutá to tu podpálit a zničit všechno v dosahu. Rozešel bych se za ní dřív, ale do cesty mi začaly padat rampouchy? Sečkal jsem tedy, než se s tím oháněním ohněm zklidní a pak vešel dál. Nade mnou však zůstalo několik špičáků neshozených - naštěstí. Jen co jsem tak poodešel do bezpečné vzdálenosti, prohnal jsem mezi zbývajícími rampouchy vítr, který je nejdříve rozhýbal, až narážením o sebe vydávaly tiché zvonivé zvuky, dokud se jeden po druhém neuvolnily. Prásk. Prásk. A pak jich spadlo několik zbylých najednou. Pra-pr-prásk. Konec symfonie, úklona.
Několik úlomků ledu dohnalo mé kroky, jak jsem došel k Morghaně a seznamoval ji s tím, jak oheň funguje pro nás neohnivce. Očekával jsem z toho dva výstupy - uznání nebo štiplavou poznámku. A nebyl jsem zklamán. "Riskuješ," brouknul jsem v odpovědi. "Co kdyby se ze mě vyklubal nějaký hlupák, co by tě nechal zmrznout na kost?" hlesl jsem uhlazeným jemným hlasem a objevil se vedle ní, v blízkosti, kterou by mnozí označili za intenzivní narušení osobního prostoru. Na chvíli jsem se odmlčel a nechal blízkost pracovat, než jsem ticho náhle přerušil. "Naštěstí pro tebe, nejsem. Ve sněhu u vstupu jsou stopy. Čerstvé, troufám si říct. Asi jsme něco vyplašili, když jsme sem přišli. Chceš zkusit vyřešit i ten druhý problém?" Zamrkal jsem na ni vědoucíma očima, protože jestli si myslela, že mi uniklo to tiché zakručení prázdného žaludku, byla na omylu.

Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport *

// Vodopády přes Dlouhou řeku

Obdařil jsem Morghanu skeptickým pohledem a mlčky čekal, že bude pokračovat, protože lásku a loajalitu? Prosím vás... a taky, že pokračovala. Ale nevylepšila to. Já toho teda moc o rodině nevěděl, sám jsem pořádnou nikdy neměl, ale to co popisovala? K tomu snad většina vlků bohy nepotřebovala. Už už jsem se chtěl ptát, kdo by zabíjel vlastní sourozence a tak, než mi došlo, že odpovědí jsem já. Tedy, ne já, ale moje krev. Moji předci. Asi. Takže jsem se rozhodl mlčet a nepřerušovat.
"Narušit svobodu... jako vzít svobodu někomu jinému?" přemýšlel jsem nahlas, ale zároveň to byla otázka. Nedokázal jsem totiž pochopit, proč by si někdo nechával svojí svobodu vzít, takže tohle byla jediná možnost, jak ta jejich pravidla fungovala. Zároveň jsem byl přesvědčený o tom, že vše, o čem Morghana mluvila, jsem mohl mít i bez bohů. Nechtěl jsem to říkat, ale pak se zeptala ona. "Nic," hlesl jsem. "Už to nejsou moji Bohové. Odešel jsem. Nemůžou po mně nic chtít, když já nechci nic po nich. Tvoji Bohové ti slibují svobodu? Já tu svoji za ně vyměnil."
Za svou poznámku jsem si vysloužil jednu nazpět a když se o mě Morghana otřela, neuhnul jsem, třebaže jsem měl pocit, že moje vnitřnosti trochu poskočily, jako by chtěly utéct před potencionálním ohniskem toho žáru. Ale vypadalo to, že se bavila a sama říkala, že dokud jsem jako společnost co k čemu, nic mi nehrozí. A moje společnost uměla být mnoho věcí. Rozhodl jsem se jejím slovům věřit, prozatím.
Musel jsem na vlčici ale nedůvěřivě zírat, když se paktila s nějakou hromádkou klestí a... dávala si je na nohy? V mém pohledu byly neskrývané pochybnosti o tom, co se tu sakra děje. Otevřel jsem tlamu, abych něco řekl, ale to už mi bylo také nějaké klestí nabídnuto. Přeskočil jsem očima několikrát z vlčice na hromádku a zpět, ale intelektuální zvědavost mě přemohla a tak jsem se vydal ke spletenci a opatrně replikoval to, co jsem viděl u Morghany, jakkoli absurdní to mému pragmatickému mozku přišla. Klacky na nohách, kdo to kdy viděl? Pak jsem s nimi potlapkal na zemi a dozrál pochopení, co tím Morghana sledovala. "Zajímavé," utrousil jsem, když jsem studoval, jak mě drží spletené klestí na nohou nad sněhem. Chůze v tom byla ale extrémně nepohodlná a musel jsem vypadat, jakože jsem se chodit nikdy předtím neučil, ale naštěstí jsem to musel trpět jenom chvíli.
Došli jsme do úkrytu, který představovala velká nekončící jeskyně. Možná byl vzadu tunel? Kdo ví. Zůstal jsem si jí prohlížet u vchodu, zatímco Morghana energicky vpadla dovnitř, jako by už nemohla na sněhu vydržet ani vteřinku. Protočil jsem pobaveně oči, když se nedívala a sledoval, jak před ní opět levituje plamen. Ona snad vážně neměla žádnou termoregulaci. Takhle do konce zimy někde umrzne, proběhlo mi hlavou. Sehnul jsem se a sundal si vlastní zapletené klestí, abych přišel k Morghaně blíž, přiložil ho k jejímu ohni a pustil ho na zem v momentě, kdy začalo hořet. "Oheň může hořet i sám. Zbytečně se vyčerpáváš, pak není divu, že tvoje tělo nemá dost energie na to udržet si vlastní teplo," konstatoval jsem, jako bych snad o ni měl starost. Což jsem neměl, samozřejmě! Jenom... to bylo praktičtější. Otočil jsem se a raději pohledem zkoumal temnou hloubi jeskyně, aby si náhodou přesně něco takového nevzala do hlavy.

Běž se podívat na zamrzlé vodopády.

Můj samolibý výraz se nezměnil, když se Morghana snažila tvářit, že do té vody snad skočila dobrovolně. Ale oba jsme věděli, jak to doopravdy bylo. Dělala si z toho legraci, což šlo samozřejmě mnohem líp, když u toho přestala klepat tesáky. A čí to byla zásluha?
Nechal jsem vítr vát, jak dlouho bylo třeba. Nebyl to žádný složitý trik, takže jsem se nebál o to, že bych padnul vyčerpáním, než se tady madam dostane z rampouchovitého stavu. Morghana věděla, jak se za takovou službičku děkuje a já se neuhnul, když se ke mně přitiskla. V tomhle nebylo nic nebezpečného. Nebo minimálně ne ten druh nebezpečí, co by vás stál život. Teplý vánek ustál a já se spokojeně ušklíbl, abych dal najevo, že si moc dobře uvědomuju svůj současný status hrdiny a nechám se za něj patřičně odvděčit.
Pak se vlčice rozešla podél vodopádů a já jen musel vrtět hlavou. Ona si nehraje jen s ohněm, ale i s vodou. Možná tam teď bude padat úmyslně, aby se mohla tvářit jako dáma v nesnázích, přestože žádnou chudinkou rozhodně nebyla. Očima jsem sklouznul k padající vodě, která postupně vlivem zimy zamrzala. Tohle bylo to, co tak moc chtěla vidět? Kvůli čemu nás táhla snad přes půlku kraje? A ani se nezdálo, že by si ten výhled nějak vychutnávala. Možná, později v zimě, až budou vodopády ledem víc zarostlé, to bude lepší podívaná.
Morghana přerušila mé přemítání o vodopádech odpovědí na mou dříve položenou otázku. Takže se jí nevyhnula záměrně, zajímavé. Ale nedostal jsem v tom odpověď, co jsem chtěl. Morghana byla zjevně víc oddaná své víře než vlkům, se kterými ji sdílela. To byl ten rozdíl. Protože smečka z mého vyprávění zároveň byli bohové a tak jsem nemohl být věrný ani jednomu.
"Jaké jsou ty instrukce?" zeptal jsem se místo složitého zabředávání do své situace a došel vlčici. "Kromě obětin. Co dalšího po vás Bohové chtějí?" vyzvídal jsem, ale nebylo v tom nic pohrdavého ani posměšného, jen upřímný intelektuální zájem.
"Tady?" rozhlédnul jsem se kolem, když se vyptávala po úkrytu, ale kde nic, tu nic, jen sníh a ještě víc sněhu. "Snad ti nevadí trocha sněhu," brouknul jsem. "Pod vodou nesněží," navrhnul jsem s neskrývaným úšklebkem a pokračoval v cestě, protože jestli někde úkryt je, budeme k němu muset dojít.

// Západní úkryt přes Dlouhou řeku

Nabídni pomocnou tlapku vlkovi v nesnázích / odvděč se za poskytnutou pomoc *

// Armenské hory

Moc dobře jsem si všimnul, že na moji otázku neodpověděla. Možná, že dokonce využila mé odlehčující poznámku, aby od odpovědi nepozorovaně utekla. Za to jsem mohl vinit jen sám sebe, ale i to bylo drahocennou informací samo o sobě, takže na mě bylo znát, že tak či onak jsem spokojený sám se sebou.
Při sjezdu z hor mě přepadla soutěživost a tak jsem dělal vše pro to, abych Morghanu dohnal, ne-li předehnal, jakkoli nemožné to bylo. Nabral jsem slušnou rychlost a řítil se dolů svahem, dokud jsem ji neuviděl právě v momentě, kdy žbluňkal i se svými saněmi do řeky. Chuť vyhrát vystřídala potřeba přežít. Poučil jsem se z toho, co jsem viděl, a včas začal zpomalovat. Dole u úpatí, kde to Morghana nestačila zabrzdit, jsem elegantním smykem zastavil a seskočil z kůry, abych... co jsem vlastně chtěl dělat? Pomoct jí? Proč ne, však by se mi mohlo hodit, když bude mým dlužníkem.
Stačil jeden pohled, aby mi bylo jasné, že se vymáchala fakt pořádně. "Neznám žádné mrtvé vítěze," prohodil jsem a chvíli ji jen nečinně sledoval, jak se snaží zahřát vlastními silami.
Podívejte, oheň je skvělá věc, ale pokud vás v takové situaci doslova celé nepohltí, chvíli to zabere, než bude co k čemu. Ale víte, co vás může celé během mžiku pohltit a zároveň z vás neudělá uhlík? Kolem Morghany se zvednul vítr. Vánek, který byl ale dost silný, aby se prohrábnul její promáčenou srstí a na dotek sám nestudil. Naopak. Donášel k její kůži teplo a zároveň srst pozvolna prosoušel. Něco, co by s ohněm šlo také, ale než by to zabralo, dost možná by si vyklepala všechny zuby z tlamy.
Nechal jsem vítr dělat jeho práci, zatímco jsem přistoupil k Morghaně blíž se samolibým úšklebkem na čenichu. "Další koupel bych doporučil až na jaře," prohodil jsem pobaveně.

Dej si s někým závod na sáňkách *

// Mahtae sever přes Galtavar

Morghana měla pár dobrých pointů, které jsem nemohl vyvracet, takže jsem v tichosti poslouchal její vysvětlování a při tom sem tam prohodil zamyšlené hmm. "Zkrátka bych předpokládal, že bohové chtějí, aby po světě chodili silní jedinci, i když patří jinému," prohodil jsem mezi myšlenkami, aniž bych se k tomu obtěžoval dodat něco víc. Důvod, argument, proč by to tak mělo být. Ale neměl jsem logické vysvětlení, prostě... mi to dávalo smysl.
Rozpovídal jsem se o místě, které mě vychovávalo. Možná to také mělo podíl na tom, jak jsem rozuměl, že by svět měl fungovat, třebaže jsem se to snažil sám před sebou zapírat. Morghana z toho byla dost... šokovaná a já se jí nedivil. "Nebylo," souhlasil jsem stroze. Rozuměl jsem jejím otázkám, ale musel pokrčit rameny. "Vždycky to tak fungovalo. Smečka v tom byla nekompromisní. Krutá. Staré vlky novým kouskům nenaučíš." Na krátko jsem se zastavil a podíval se zpříma na vlčici. "Kdyby se v tom vašem... bratrstvu... dělo něco, s čím bys nesouhlasila, ale věděla bys, že na tom nic nezměníš, co bys udělala?" dal jsem jí chvilku na rozmyšlenou, než se tlapky znovu daly do pohybu.
A pak jsem se neovládl a procedil smích mezi zuby nad jejím povzdechem. "Když to řekneš takhle, zní to spíš, jako by vlci měli žít ve strachu z Krevního Božstva. Přeci jen na nás má docela spadeno, co jsem tak pochopil," nadzdvihl jsem na vlčici pobaveně obočí. Ten název sám o sobě naháněl husí kůži, museli k němu mít nějaký důvod, no ne?
Rybu jsem slupnul někde cestou. Poznámka, ryba čerstvě roztátá z ledu neměla skoro chuť. Od teď se vracím čistě k čerstvě uloveným. To teď ale bylo vedlejší. Stále jsem věřil, že Morghana nějak ví, kam jdeme, ale hádal bych, že vodopády budou u řeky a od té jsme se vzdalovali, ale neřekl jsem nic. Když bude třeba, budu si tím alespoň moct rýpnout později. Teď jsme vystoupali do nějakých hor akorát, abychom byli svědky probuzení nového dne z první řady. Morghana zírala na rudou oblohu jako očarovaná. Přišlo mi to komické. Drsňácká vlčice s uměleckou duší. Sám jsem seděl opodál. Samotnými červánky jsem se nekochal, ale možná jsem se těšil jiným výhledem.
A pak se najednou můj výhled pohnul, skočil na kus ze starého stromu a zmizel dole pod kopcem. Otálel jsem jenom okamžik. "Kde má tahle vlčice přepínání," zavrtěl jsem pobaveně hlavou, přiběhl ke stromu, čapnul do tlamy větší kus kůry a odtáhl ho ke kraji. Skočil jsem na něj dřív, než jsem ho pořádně pustil, div jsem při tom neudělal kotoul a nezlomil si vaz. A najednou jsem svištěl dolů za Morghanou. Měla slušný náskok, ale to neznamenalo, že jsem se chystal hned vzdát. Sehnul jsem se přimáčknul co nejvíc ke kůře, abych rychlost svého spádu zvýšil, až mě odletující sníh z cesty štípal v očích.

// Vodopády

Vyrob si / najdi a ochutnej rybí nanuk.

// Esíčka přes hory

Nebyl jsem hloupý, chápal jsem, že si s tím ohněm pohrává hlavně proto, aby se zahřála. Přesto, když mi teplo také nabídla, jsem se zatvářil... podařilo se mi to uhrát na překvapení. Ve skutečnosti jsem se ale už lekl, že na mé vyjádření ani nepočká a vyšle mi kouli do kožichu. Zavrtěl jsem odmítavě hlavou. Mně zatím taková zima nebyla, rozhodl jsem se, že to bez její magie zvládnu. Pořád jsem měl totiž na paměti, že je malinko šílená a měl bych se před ní a její magií mít na pozoru.
Morghana stále nechápala ty oběti. No, já zase nechápal ty její, takže to alespoň bylo vzájemné. "Mě by spíš zajímalo, co dělají ti tvoji bozi se silnou obětí. K čemu jim slouží? Není škoda takhle zbavovat svět silných jedinců?" Není. Jestli existovala skupina vlků, kteří výběrově odstraňovali silné kusy, vlastně mi ulehčovali cestu k vrcholu. Ale stejně mě zajímalo, co v tom vidí. Bratrstvo. Musel jsem se pobaveně zakřenit. To slovo nemohlo být vzdálenější tomu, co panovalo v mé rodné smečce. Tam totiž pojila vlky jenom síla a moc, nic hlubšího v tom nebylo. Nikdy.
Řekl jsem, že by se mým bohům líbila, a měl jsem pravdu. Morghana nevlastnila magii. S lehkostí, jakou si s ní pohrávala, s každou příležitostí, kdy se nenuceně objevila po jejím boku... Morghana byla magie. Nepochyboval jsem o tom, že by ve Smečce měla úspěch, až jsem z toho ucítil hořkost v tlamě. Jenomže jí to bylo jedno. O přízeň mých "bohů" nestála, zřekla se jí mávnutím tlapy a tím imponovala zase mě. Přeci jen jsem udělal totéž.
"Ze smečky. Z okolních smeček. Všechno, co nemělo magii, muselo pryč. A všechno, co magii mělo, jí muselo poctivě pilovat nebo podlehnout v procesu," vysvětloval jsem, ale zněl jsem u toho tak nějak... vzdáleně. Jako bych se od toho distancoval. "Tam, odkud pocházím, nikdo neměl bratra, dokud neprokázal svoji cenu. A ani potom..." Morghana chtěla přijít na kloub logice mých Bohů, ale problém byl, že já sám ji nikdy neodhalil. Věděl jsem jen, že síla je klíč k přežití a že pokud chci být svým pánem, nesmím se jimi nechat řídit. Ne. Musel jsem se stát jedním z nich.
Sešli jsme z hor, které teda nebyl moc dobrý nápad procházet v noci, kdy byla největší zima a nahoře to pěkně fučelo. Teď jsme ale došli k řece, což mohlo jen znamenat, že vodopády by mohly být nedaleko. Řeka po krajích zamrzala, ale mě to nijak nezaujalo, dokud Morghana nezačala splašeně nadšeně poskakovat, jako by objevila novou hračku. To mě zajímalo a tak jsem přišel blíž, abych se podíval na ten objev.
Nadzdvihl jsem obočí. Vážně? Ryby v ledu? Morghanu to ale netrápilo, byla z toho nadšená. Pokrčil jsem rameny, když už tu ty ryby byly, také jsem si nabídnul. Jeden kus s uvězněnou rybou jsem olíznul, ale chutnal prostě jako voda. Vzal jsem si jej tedy po příkladu vlčice do tlamy a pokračoval v cestě. Sním si ho, až se trochu rozpustí.

// Vodopády přes Rozkvetlé louky

Pokus se připravit nápoj na zahřátí.

// Červené jezero přes Plamínek

Morghana vyhrožovala, ale že jsem se už předtím dal na útěk, nedával jsem tomu moc velkou váhu. Jestli chtěla své výhružky naplnit - ačkoli už rozhodně nezněly tak hrůzostrašně jako cokoliv, co se dělo u jezera - musela mě nejdřív chytit. Místo ní mě však chytila sněhová koule. Nebo spíš dopadla vedle mě v momentě, kdy jsem se zastavil, abych se ohlédl, jestli je za mnou nebo to vzdala. Ne. Nechala se strhnout mou chabou snahou jí oplatit to vyvalování mého cenného kožíšku ve sněhu. Uplácal jsem tak ještě jednu kouli a hodil dřív, než se ke mně vrátila další. Asi jsem minul, nevím, už to nebylo tolik o tom se trefit.
Uši mi střídavě zastříhaly, když se krajinou roznesl zvláštní zvuk který, jak jsem záhy zjistil, vycházel právě od vlčice. Byl to smích, asi. Pobavený a trochu šílený. Morghana si rozhodně nedělala hlavu s tím, jak se prezentuje. Znal jsem několik vlčic, které by se do země propadly, kdyby ze sebe nechaly něco takového vyjít. Možná proto to byla zábava. Bylo to něco nového, svěžího. Byla to výzva.
Získal jsem drobný náskok a než mě vlčice dohnala, sešel jsem k vodě a vyhrabal v břehu díru, aby do ní nateklo stranou trochu vody. Zatoužil jsem se napít něčeho, po čem nebudu mít rampouch v krku, ale popravdě jsem netušil, zda můj pokus bude fungovat. Jakmile byla díry zaplněná vodou, prohnal jsem jí teplý vítr. Neměl jsem ale moc času. Kdyby to nevyšlo, nechtěl jsem Morghaně vysvětlovat, o co se tu snažím. Nechal jsem vítr chvíli vířit vodu a pak jsem se napil. Přesně podle očekávání - bylo to úplně k ničemu. Morghana ale už byla tady, takže jsem se napil té vody i studené a rychle se přidal k ní, abychom pokračovali k těm vodopádům, kterým se jí zachtělo.
Zřejmě jí zaujali moji bohové, což mě nijak nepřekvapilo. Pochopil jsem, že ti její jsou pro ni dost důležití, když se nade mě skláněla s krvelačným pohledem v očích. Já ve skutečnosti žádné bohy neměl, což mi ovšem nebránilo o nich dál vyprávět, jako bych s nimi od malička vyrůstal. Ono když se to vezme kol a kolem, lhal jsem jenom z půlky.
"Slabé kusy," odpověděl jsem, zatímco jsem po očku sledoval, jak vlčici obíhá plamínek jak nějaké její osobní ochočené zvířátko. "V mém rodném kraji to byli například vlci narození bez magie. Ti měli osud rychle zpečetěný a byli posláni zpět za Bohy, aby je napravili. Vlci narození s magií jsou pochopitelně opak. Jsme dokonalá božská stvoření a jen taková jim mohou skutečně sloužit. Troufnu si říct, že ty by ses jim extra líbila."

// Mahtae sever přes Zrcadlové hory

Uspořádej s někým dalším koulovačku *

Jen jsem oddaloval moment, kdy ze mě vlčice chtě nechtě dostane nějaké informace, akorát jsem svou ledabylou otázkou ten moment oddálil o dost víc, než jsem očekával. Nejdřív vlčice spustila pár otázek a tak jsem otevřel tlamu, že odpovím. Už už jsem se nadechoval, ale nebyl jsem puštěn ke slovu, a tak jsem zase sklapnul. Vlčice jela dál. Už jsem zapomněl, na co se ptala na začátku, ale musel jsem tiše obdivovat její arsenál takových dotazů. I její neschopnost druhé straně dovolit na cokoliv odpovědět, takže jí byly vlastně úplně k ničemu. Rychle jsem pochopil, že Morghana se rozjela bez brzd a tak jsem ji nechal dál mluvit, ale vnímal už tak napůl, což jsem na sobě nedával znát, i kdyby snad byla schopná v tom zápalu dotazování vnímat něco jiného. A přeci byla, když jsme se dostali k jezeru.
Morghana na mě teď upírala nebezpečný červený pohled, který lačnil... po čem vlastně? Zase se ke mě přiblížila až moc blízko, a třebaže jsem ani tentokrát neucuknul, moje tělo vycítilo ohrožení. Zachoval jsem klid, ale můj pohled prozrazoval, že čekám zradu, jak pronásledoval každý Morghanin nepatrný pohyb.
Což mi bylo úplně k ničemu, protože se jí stejně podařilo mě vmžiku skolit. Nekroutil jsem se však do sebe jako zbité zvíře. Když už nic jiného, hodlal jsem si nějakou důstojnost zachovat až do samotného konce. Takže jsem tam ležel relativně uvolněně, jako bych sebou snad fláknul dobrovolně.
"Tak to zřejmě nemáme stejné Bohy. Tam, odkud pocházím, se Bohům obětuje přesný opak. Protože my statní a dobře rostlí jim můžeme mnohem lépe posloužit tady na zemi." Hrál jsem nebezpečnou hru a moje výchozí pozice rozhodně nebyla výhodnou, ale pýcha mi nedovolila mlčet. Moje neschopnost stáhnout ocas a vzít nohy na ramena, když k tomu situace víc než vybízela, bude jednou důvodem mého konce. Jak se ukázalo, dnes to ale nebude.
Morghana mě laskavě propustila ze svých spárů a já měl pocit, jako by ze mě spadnulo to nebezpečné napětí. Takže všechno dobrý? Sledoval jsem ji zamyšleně. Se zájmem. Co byla tahle vlčice zač? Najednou jako by jí přepnulo, rozcupitala se k nějakým vodopádům, zatímco já se ještě nezvednul z té země.
Nedošel jsem ji dřív, než jí v kožichu přistála sněhová koule. Nebyla velká, sněhu tu přeci jen stále bylo po skromnu. Než se otočila, svůj cíl zasáhla i druhá koule. A pak jsem se vedle ní konečně zjevil já. "Jestli si myslíš, že se z těch vodopádů nechám shodit, mýlíš se. Po druhé se tak snadno nedám," upozornil jsem ji a pak se rozeběhl kupředu, kdyby se náhodou rozhodla mě vzít hned za slovo.

// Esíčka přes Plamínek

Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

// Ježčí plácek

Dovolil jsem si upozornit, že v ceně doprovodu není zahrnutý výklad o čerstvosti trávy a stáří nejbližších stromů, ale podle pohledu, který ze mě vlčice jménem Morghana neodlepila ani na okamžik jsem pochopil, že to ani není něco, o co by stála. Mohl jsem hrát hloupého, ale řekla to sama. Chtěla vědět něco o mě. Ale co bych jí tak povyprávěl? Jak moc jsem měl přehánět? A vůbec, copak jsem mohl jakékoliv informace vydat vlčici takhle snadno? To by přeci nebyla žádná zábava, a tak jsem jí neprozradil nic. "A o co tedy zájem máš?" pohodil jsem ocasem a ledabyle se ohlédl, jako bych vůbec netušil, oč jí jde, ale dělal jsem to dost okatě, aby bylo znát, že ve skutečnosti to vím moc dobře.
Netušil jsem, kam nás vedla, ale brzy jsme došli k povědomému jezeru. Čím to bylo, že jsem v zimě s vlčicemi vždycky skončil tady. Možná je sem táhla nějaká vnitřní síla, které jsem já jako vlk nerozuměl. Věřil bych tomu dle toho, jak kvapně se Morghana hnala až k té rudé vodě. Nezůstal jsem dlouho pozadu a když se nakláněla nad hladinu, nejdřív jsem jí nechápavě pozoroval a pak se postavil k ní a taky se zahleděl do vody. Viděla tam něco, co mé oči přehlížely? Z vody na mě zpátky zíral můj odraz zbarvený rudou, která se rozlévala po dně. Skoro to se mnou hrklo. Nestává se každý den, že vidíte sami sebe zalitého krví. Měl jsem z toho znepokojivý pocit, jako by to měla být předzvěst. Varování. A i když jsem dost věřil ve své schopnosti, nelíbilo se mi to. Co mi co mělo nějaké hloupé jezero vyhrožovat.
Po zádech mi ve stejnou chvíli přejel mráz a já se ohlédl, abych na sobě akorát spatřil upřený rudý pohled vlčice. To bylo děsivé. Zdálo se mi, jako bych v těch očích viděl něco, co jsem v nich do teď neodhalil. Divokost. Jako by jí samotné rudé jezero uhranulo. Snaží se tu vizi naplnit fakt rychle, musel jsem jezeru nechat, že časem neplýtvá. "Kdybych nevěděl lépe, řekl bych, že se chytáš udělat něco, co by se mi nemuselo líbit. To bych nedoporučoval, jako živý jsem mnohem lepší společnost," upozornil jsem ji klidným, nezaujatým hlasem.

Pojďme nechat ježka ježkem, protože se začaly věci ubírat mnohem zajímavějším směrem. Vlčice se nechala popíchnout, ale zároveň si moje slova vzala a rozhodla se si s nimi trochu pohrát. Pohrát si se mnou. Mohl jsem se tvářit nad věcí, jak jsem chtěl, ale bylo mi jasné, že jsem tomu tady nešéfoval. Minimálně jsem se ale mohl snažit, aby skóre bylo vyrovnané, když jsem nemohl mít navrch, nebude mít navrch nikdo.
Před očima se mi krátce roztančil jasný plamínek, kterému dala život. Byl jsem jím jako očarovaný a nemohl z něj spustit oči, jak postupně klouzal přes její záda až ke špičce ocasu, která se nebezpečně blížila- lehce jsem cuknul právě v momentě, kdy se oheň rozplynul, a střelil po vlčici pohledem. Čarodějnice. Věděla dobře, co dělá, ale já bych se spíš dřív spálil, než se roztekl. To jsem jí ovšem sdělovat neplánoval.
"Má vůbec možnost kurážný vlk někomu v nesnázích říct ne?" odpověděl jsem místo toho, abych jí ukázal, že jsem si moc dobře vědom toho, že mi její otázka nedává moc na výběr. Nebo to spíš byl ten tón, který si byl tak jistý tím, co odpovím. Pousmál jsem se, normálně, potěšeně, bez úšklebku, když se představila. "Finnick," oplatil jsem jí a na vyzvání se k ní připojil. "Rád se projdu, ale prohlídku s výkladem ode mě nečekej. Na průvodcovství mě neužije zvlášť, když je to pořád všude stejné," prohodil jsem a po očku kouknul nejdřív na zaprášenou hromádku trávy, pak na les v dálce. Nic, co by stálo za zmínku.

// Ohnivé jezero