Gallirea - Příspěvky uživatele

(115)
// Mech

Dvanáct byl slušný počet. Zvlášť, když nejspíš nebyl konečný. Vyslechl jsem si jejich částečný výčet a udělal si o tom svůj obrázek. Znělo to jako dost normální smečka s dost normálními zvyky a normálními členy. Pokud jsem měl nějakou představu o tom, jak něco tak normálního vypadá.
Vlezli jsme do úkrytu, který se tu prostě z čista jasna objevil. Uvítal bych nějaké varování, že cesta do něj je prakticky klouzačka dolů, ale nahlas jsem se o tom nezmínil, abych nezněl neschopně. Sešel jsem do hloubi země a přesvědčil se o tom, co jsem komentoval již na povrchu. Tahle smečka si na kráse potrpěla. Tohle vypadalo méně jako úkryt a víc jako svatyně. A bylo to tu velké, fakt velké. Užasle jsem se rozhlížel kolem sebe, zatímco se mi tlapky bořily do měkkého mechu.
Isma mě vybídla, abych si udělal pohodlí, což bylo v takových podmínkách těžké neudělat. Byl jsem ale tak zahleděný do vizáže úkrytu, že jsem ještě postával v jeho středu, když se odněkud zezadu vynořila s kusem masa. A tak jsem se usadil. Nelehal jsem si a uvnitř mě pořád blikala kontrolka, co mi nedovolovala se tak úplně uvolnit. Měl jsem však hlad, takže k jídlu jsem se dvakrát pobízet nenechal. "Když tak naléháš. Bon appetit," popřál jsem a zabořil tesáky do prvního kousku žvance po dlouhé, dlouhé době. I kdyby to byl ten nejstarší kus masa, co Isma vyštrachala, bylo by mi to jedno.
Rychle jsem zjistil, že krása tohoto místa má své nevýhody. Vlka, který se zde od východu objevil, jsem vůbec neslyšel přicházet. Až když promluvil, zvedl jsem prudce hlavu a v šeru se ho rychle snažil prohlédnout, jestli ho nepoznám. Byl jsem napjatý. Nevypadal jsem v tu chvíli nejspíš jako hrozba, ale rozhodně jsem vypadal jako někdo, od koho si vůbec nejste jistí, co vzápětí udělá.
Až když se vlk představil, znatelně jsem se uvolnil. "Oh. Bratr." Pronesl jsem znale. Krátce se ohlédl na Ismu, aby to potvrdila a zároveň tím dal druhému vlkovi najevo, že už jsem o něm slyšel. Na to jsem se ne něj zpět otočil, abych se tentokrát představil sám. "Já jsem Finnick, Ismy... společník na zimní putování, jakkoliv absurdně to na sklonku jara zní," přiznal jsem a dál dal prostor Ismě, protože mi přišlo mnohem lepší, když mou přítomnost v lese a v samotném úkrytu vysvětlí za mě.

// Zrcadlové hory přes Východní hvozd

Vynořil jse se zpoza stromu a hned dostal poklonu. Zatvářil jsem se, jako by to snad nebyla samozřejmost, že jsem dobrý. "Když se vlk neomezuje jen na svůj zrak," prohodil jsem nonšalantně a nechal si od vlčice pochlebovat, než se otočila a zavyla do lesa za ní. Zpozorněl jsem. Takže jsme konečně dorazili na místo. Nechal jsem ji mluvit a při tom pozorně vnímal okolí. Jak vypadalo. Jaké vůně ho nasycovali. Pachy vlků. Půdy. Cítit tu slabě byla i ta sopka, co se tyčila za lesem. Následoval jsem Ismu, zatímco mi dělala prohlídku, ale byl jsem na pozoru. Uvědomoval jsem si, že tenhle les nebyl jako ostatní. Někomu patřil. Dlouho jsem nebyl na místě, které by někomu patřilo v pravé slova smyslu. A z místa tomu nejvíc podobného jsem byl vyhnán skutečně nehezkým způsobem. Měl jsem naprosté právo tomu tady na první dobrou nedůvěřovat. Možná jsem trochu čekal, jestli na mě zpoza nějakého keře nevyskočí některý z těch vlků pronásledovatelů a nebude chtít dokončit, co začal. Po jejich pachu tu však nebylo ani památky.
Když mi Isma vyprávěla o skromné historii její smečky, zabránil jsem jen tak tak nezaujatému odfrknutí. O rodinných smečkách jsem si také myslel své. Jedna mě přeci jen vychovávala. Mají tady také nějaká podivná pravidla a tradice? Pošahané skryté zvyky, které všichni bezmyšlenkovitě dodržují, protože jim to přijde normální? napadlo mě. Když jsem ale při té myšlence sklouznul k vlčici, co si to zvesela vykračovala kousek ode mě, musel jsem uznat, že by takové praktiky musely být skryté hodně dobře.
"Hm. Můj kožich zima netrápí," ubezpečil jsem ji mimoděk, abych jí zároveň dal najevo, že i když celou cestu mlčím, tak ji poslouchám. Moje mlčení se však dalo vyložit i jako fascinace tímto lesem, takže jsem se s tím příliš netrápil.
Došli jsme na půvabnou mýtinku. "Potrpíte si na pohodlí a hezké věci?" prohodil jsem. Isma mi rozhodně za dobu našeho putování jako zpohodlnělá nepřišla, ale teď mezi mihotajícími se zvonky na osvíceném plácku vypadala jako lesní víla ve svém království. Zůstal jsem na chvíli stát v pozadí a ten pohled vstřebával, protože já si na hezké věci potrpěl určitě.
"Nepáchne jako neaktivní," okomentoval jsem sopku, když jsme sek ní přiblížili. Možná jsem měl ale jen přecitlivělý čenich a ve skutečnosti tu tolik cítit nebyla. Možná to bylo jen prokletí vlků s magií vzduchu. "Ale asi je to lepší, než mít nerudné sousedy." Nebylo to lepší. Nerudné sousedy můžete jednou v noci neohlášeně prostě PUF. To se sopkou neuděláte. Sopka ale nebyla cílem naší prohlídky. Úkrytu jsem na druhou stranu neodporoval. Vidina jídla se zamlouvala mému staženému žaludku, kdežto jednoduchost, se kterou mě k němu Isma vedla, se nezamlouvala mé hlavě. Nemohl jsem přestat alespoň částečně přemýšlet nad tím, že by to mohla být past. Netušil jsem jaká, ale mohla.
"Kolik vás ve smečce je?" rozhodl jsem se rozšířit si informace, abych nežádoucí myšlenky trochu utišil. "Pochopil jsem, že dva tvoji sourozenci a ty. Tvoji rodiče jsou také stále přítomni?"

// Mechové dno

// Borovicová školka přes Esíčka

Nechal jsem si po čumáku rozlít šibalský úšklebek, když Isma poznamenala něco se spánkem. Že to říkala zrovna ona mi přišlo humorné, ale vrátil jsem jí to jen pobaveným pohledem, zatímco jsem se škrábal do hor, kudy nás vedla. Snažil jsem se při tom zapamatovat cestu co nejlépe. Bude se mi hodit znát, kde ta smečka leží, až se vydám na průzkum někdy sám. Nemohl jsem spoléhat, že mi bude Isma dělat vodiče do nekonečna. Navíc, co by si o mě pomyslela, kdyby to vypadalo, že se sám o sebe postarat neumím? Takový dojem jsem zanechávat nepotřeboval.
Moje nožky ale byly rády, že už jsme na vrcholku. Alespoň na takovém, ze kterého bylo vidět na druhou stranu hor. Myslel jsem, že tohle bude místo na pauzu, protože kdo vyleze takový krpál, aby se pak hned hnal dolů? Odpověď stála vedle mě. Ale jen chvilku, než vystřelila kupředu. Naštěstí tak nemohla vidět, jak jsem za ní vytřeštil překvapeně oči, než jsem rozpohyboval i svoje nohy a uháněl za ní. "Kde je nějaká férovost! Odpočítání, třeba?" houknul jsem jí v patách, jako bych na jejím místě neudělal to samé.
Cesta z hor uběhla rychle, ale v lese jsem musel kličkovat a na chvíli Ismu ztratil. Té se to závodí, když ví, kam jde, zabručel jsem si pro sebe a zavětřil, abych jí mohl následovat, i když jsem její mechový kožíšek před sebou zrovna neviděl.

// Mech přes Východní hvozd

Isma se probrala, jako by právě zažila ten nejsladší spánek století. Bodejť by ne, když spala skoro celé jaro. Nadzdvihl jsem pobaveně jedno obočí, když začala rozhodovat, sotva vyskočila na nohy. Jasně, že bychom měli vyrazit, proč jsem jí asi jinak budil? Ale jen jsem se nad tím mlčky pobaveně zasmál a následoval ji.
Kolem nás se tyčily vysoké borovice a já vyčkával, až si Isma spočítá dvě a dvě, kudy půjdeme. Zdálo se ale, že v tom má docela jasno. "A když si popoběhneme, zvládneme to za půl," prohodil jsem a po očku po ní mrknul, jak se na můj návrh bude tvářit. Ale sám jsem musel uznat, že hned po probuzení nebyl nejlepší nápad to okamžitě přepálit, a tak jsem svižným krokem vyrazil za ní, zatímco nás vedla podél řeky a pak do hor. Během cesty jsem si snažil vzpomenout. Jak že to říkala, že se ta smečka jmenuje?

// Zrcadlové hory přes Esíčka

Můj troufalejší tah přilehnout si k Ismě se nakonec nezvrtnul v katastrofu, takže jsem si to rozhodl pomyslně přičíst jako body k dobru. K jejímu tichému komentáři jsem nic neříkal a nechal tak ticho, aby se rozprostřelo mezi námi a mluvilo za mě. Nebo za mě spíš drželo tajemnější, důstojnější atmosféru. Koukal jsem před sebe a než jsem se nadál, prostor zaplnil zvuk tichého oddychování vedle mě, jak Isma usnula. Musela být vyčerpaná. Popravdě, nebyl jsem na tom o moc lépe, ale to jsem přeci nemohl přiznat. Ale teď? Teď jsem si mohl oddychnout a povolit svou ostražitost. Neměl jsem v plánu spát, to ne, ale moje tělo si toto právo nárokovalo a tak brzy v úkrytu pod borovicí už bylo slyšet dvojí pravidelné znavené pochrupování.

Sluníčko svítilo, sníh byl ta tam, Isma dospávala pod borovicí a já seděl opodál a čekal. Mohl jsem se prostě sebrat a odejít, ale byl bych hlupák, kdybych nevyužil její nabídky. Isma byla momentálně v tomhle kraji moje největší jistota a doufal jsem, že brzy budu moci do této kategorie zařadit i její smečku. Hodilo by se mi mít tady nějaké bezpečné místo při prozkoumávání. Nebavilo mě si neustále hlídat, jestli mi někdo nejde po krku - ostatně ale, to byl dost možná ten důvod, proč jsem tu vůbec skončil.
Zatřepal jsem hlavou, abych zamezil rozvinutí těchto myšlenek a raději jsem vstal a došel k vlčici. Sehnul jsem se k ní a šťouchnul do ní čumákem. "Ismo?" hlesl jsem tázavým tónem, protože jsem si nebyl jistý jejím stavem, když spala tak dlouho. Ale stále dýchala, tak snad byla v pořádku. "Prober se, je čas vstát," vyzval jsem ji a znovu se narovnal, abych jí dal prostor se probrat. "Myslím, že teď už je cestování zase bezpečné," prohodil jsem s letmým úšklebkem, protože kolem nás místo sněhové kalamity už panovalo jaro v plném rozpuku.

Plán držet se Ismy se ukázal být jako ten správný. Navrhla dál pokračovat k tomu lesu přeplněného mechem - i když teď přetékal leda tak sněhem jako všechny ostatní - a dokonce bych se tam mohl dostat k něčemu k snědku. "To by od vás bylo velice milé." Snažil jsem se netvářit, jak moc to přijde vhod, ale můj žaludek jako by měl vlastní pár uší při zmínce o jídle dal o sobě okamžitě vědět. Rozhodl jsem se to mlčky přejít a jen jsem se převalil na bok, jako bych mu domlouval, ať si poznámky nechává pro sebe.
"Kořeny některých stromů občas zapomínají, že mají růst pod zemí. A tak, když rostou nahoře, vytváří dobré závětří. V zimě to způsobí, že se u nich navanou závěje sněhu a vytvoří takovouto... nesněžnou bublinu. A díky tomu jsme teď tady. V bublině," vysvětlil jsem a tvářil se u toho chytře, jak jsem si na něco takového sám přišel. Nepřišel, je to moudro někoho z dávných let, ale přeci nebudu Ismu zatěžovat detaily. Ta se mimochodem viditelně třásla. Mně byla taky zima, ale s vypětím všech mentálních sil se mi to dařilo skrývat celkem na výbornou. Přesto jsem vstal - jak jen v takovém skromném úkrytu někdo vstát může - a lehnul si vedle ní. Takhle nám oběma bude větší teplo, ne? Věděl jsem, že Isma není žádná naivní slečinka, co jsem jich za život potkal, takže mi za tohle drobné gesto hned nepadne kolem krku. Spíš jsem riskoval, že si za to vysloužím hryzanec do zadnice, protože to byl ten druhý typ vlčic, ale to riziko jsem se rozhodl podstoupit.

Svalil jsem se do díry. Řekl bych, že jsem dopadl tvrdě, ale že se se mnou prolomil slušný polštář sněhu, měl jsem přistání docela měkké. Přesto jsem heknul, když jsem se zvedla na nohy. Bylo jedno, že to byl můj plán, pořád mě ten pád trochu překvapil.
Snažil jsem se zorientovat v díře, kde jsem skončil a pak se spokojeně ušklíbnul. Našel jsem, co jsem hledal. Úkryt mezi kořeny stromů borovic, kde stěny a strop tvořený navátým sněhem zabraňovaly dalším nepříjemným vlivům zimních živlů. Bylo až s podivem, o kolik se kolem vás oteplí vzduch, když prostě nefouká.
Otočil jsem se k otvoru, kterým jsem sem propadl a který nebyl tak daleko, jak se mohlo zprvu zdát. "Naprosto," odpověděl jsem ustaranému křiku vlčice nonšalantně, jako by se mně přeci nic stát ani nemohlo. "Pojď dovnitř, je to bezpečný," ujistil jsem ji, protože to nejhorší - a totiž vytvořit vůbec vchod - už jsem zařídil. "Můžeme tu přečkat to nejhorší a pak..." jsem zbytek věty spolknul, protože co mělo být vlastně pak? Jaké jsem měl plány? Protože "přežít" rozhodně někomu s mými ambicemi nebylo dost. Možná stálo za to se ještě nějakou dobu držet Ismy, minimálně do doby, než se svět venku trochu umoudří.

// hlásím se a do večera dám vědět, jestli za Finnicka nebo Ciela ok, bylo rozhodnuto, že půjde Cielo

lot 2/5

// Ohnivé jezero

Drali jsme se sněhem tedy oba a v jednu chvíli se mi zdálo, že mi v něm není taková zima, i když se vítr neúnavně hlásil o slovo. Záhy jsem se dozvěděl, proč tomu tak je a zamžoural na Ismu. "Je to lepší," houknul jsem, "ale měla by sis šetřit síly," dodal jsem... starostlivě? Asi by se to tak dalo vyložit.
Nemuseli jsme dlouho bloudit v bílé tmě, než jsme došli k lesíku plného borovic. Vzhlédl jsem k jejich korunám, jako bych snad tak vysoko přes sníh dohlédl. Větve borovic neposkytovaly nejlepší úkryt, ale hledali-li bychom třeba trochu níž...
Přeci jen jsem nás zavedl mezi ne. Kmeny krotili nárazovost větru a já se mezi stromy ohlížel, jako bych něco hledal. A našel. "Tady," upozornil jsem Ismu, kdyby si nevšimla, že jsem zahnul a odběhnul k jednomu z vyšších stromů, který měl kolem sebe naváté sněhové jazyky. Vlezl jsem na ně a chvíli nic nedělal, jen si je prohlížel, jak mi leží pod tlapami... a pak jsem se vzepjal zvolna na zadní a předníma začal do sněhu dupat. Raz. Dva. Tři-
Sníh se propadl a já zmizel v díře s ním.

"Tys čekala na mě?" zamrkal jsem na ni zaskočeně. Hrál jsem si na ublíženého, záměrně hodně na oko, ale tohle jsem nečekal. "Hah, a já oběhnul světa kraj, protože jsem myslel, že jsi mě tu nechala. Páni, to ti pak budu muset nějak vynahradit, že jsem ti tak ukřivdil, ale-" nedokončil jsem, protože mi vítr přehnal hromadu sněhu přes čumák a já na chvíli musel zavřít i ten, i oči, i všechno. "- nejdřív ten úkryt."
Vyslechnul jsem si naše možnost, přesněji řečeno ty, které jsem přes ten kvílející vítr zachytil. Všechno to ale nakonec začínalo a končilo na tom, že vůbec víme, kde je v tomhle bílém chaosu nahoře a kde dole. "Nevím jak ty-" zakřičel jsem, "ale já v tomhle počasí nevidím ani to jezero, a to jsem si docela jistý, že tu někde je. Nejlepší bude prostě jít a někam dojít. Někde nějaký úkryt být musí." Dokončil jsem předání zprávy a začal si drát cestu bouří někam... ani jsem nevěděl kam. Ale pravidelně jsem se otáčel, jestli se Isma neztratila a jde za mnou. V jednu chvíli jsem na ni kývnul a máchnul oháňkou, ať se chytí, aby se neztratila. Chápal jsem, že přehlédnout můj bílý kožich v bílém... všem, bylo víc než snadné.

// Borovicová školka

No tak jdeme na to... xD

Finnick (komplet)
1. - 5 perel
2. - lektvar Mírumilovnosti
3. - vymaxování 1 magie - vzduch
4. - 25 drahokamů
5. - 10 perel
6. - lektvar Nedotknutelnosti
7. - 5 křišťálů
8. - 2 hvězdy do vyjímečné magie pod 5. lvl (nemá => 100 květin + 100 drahokamů)
9. - 30 oblázků
10. - 2 bonusy štěstí
11. - 10 křišťálů
12. - magie od Života bez hvězd - myšlenky
13. - 30 mušlí
14. - 50 oblázků
15. - vymaxování 1 vlastnosti - vytrvalost
16. - 25 kytiček
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie - neviditelnost
19. - 2 teleportační lístky
20. - 50 kytiček
21. - magie od Smrti bez hvězd - neviditelnost
22. - 50 drahokamů
23. - 2 hvězdičky do vlastností - taktika lovu
24. - 25% sleva na speciální magii
+ 75% slevu k jakémukoliv bohu

Zurri
1. - 5 perel
3. - vymaxování 1 magie - země
5. - 10 perel
7. - 5 křišťálů
8. - 2 hvězdy do výjimečné magie pod 5. lvl - zimní
11. - 10 křišťálů
14. - 50 oblázků
15. - vymaxování 1 vlastnosti - rychlost
16. - 25 kytiček
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie - emoce
20. - 50 kytiček
22. - 50 drahokamů
23. - 2 hvězdičky do vlastností - síla

Kaya
1. - 5 perel
3. - vymaxování 1 magie - iluze
4. - 25 drahokamů
5. - 10 perel
7. - 5 křišťálů
11. - 10 křišťálů
12. - magie od Života bez hvězd - iluze
16. - 25 kytiček
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie - bolest
20. - 50 kytiček
22. - 50 drahokamů
24. - 25% sleva na speciální magii

Cielo
3. - vymaxování 1 magie - myšlenky
12. - magie od Života bez hvězd - předměty
21. - magie od Smrti bez hvězd - bolest
22. - 50 drahokamů

Kessel
3. - vymaxování 1 magie - počasí
18. - 2 hvězdičky do magie - loutkař
22. - 50 drahokamů

Nickolas
20. - 50 kytiček
22. - 50 drahokamů

Přidáno.

A pár slov na závěř...
Za prvé, můžete mi vysvětlit, jak dokážete ten kalendář vyhodnocovat a ještě tak nabombeně plnit? Klobouček, opravdu xD

Postřehy z průběhu:
Také jsem si některé úkoly vyložila po svém (třeba ten jih, ano), ale neviděla bych to jako problém, naopak cením, když to bylo i tak uznáno jako vlastní originální pojetí. Mně se zrovna tenhle úkol líbil, že to není specifikováno místem a tak mi to přišlo nápadité. xD

Chápu, že na Vánoce chceme být hodní a štědří, a letošní kalendář byl hodně hodný a štědrý, ale měla bych dvě věci, které mi v průběhu nesedly:
- Počasí se uprostřed prvního týdne upravilo, aby bylo plnění snazší. I když už sněžilo. Na horách. Stačilo se s vlkem posunout na nějaký kopec a mohli jste si vesele plnit sněhové úkoly a neprat se s počasím. Byly roky, kdy nesněžilo skoro celý prosinec nikde - na co tím narážím je, že kalendář má opravdu štědré odměny a dostanete ji prakticky za nic. Za post. Chtít, aby ten post byl alespoň na správném území/ve správném počasí/ve správnou denní dobu mi přijde jako maličkost už za to, že na něj můžete získat úplně novou magii a v druhém si ji prakticky bez námahy vymaxovat. A stejně jako se noc taky neprodlouží na víc dní jen pro to, aby se lépe stíhaly noční úkoly, proč hýbat s už tak dost benevolentním počasím?
- Plnění herních úkolů i v neherních oblastech (jezero, les). Nepočítám v souvislosti s úkolem v rozcestníku, ale jinak jsem toho názoru, že herní akce/úkoly mají primárně rozvíjet hlavní herní dějovou linku, jezero a les jsou skvělý vynález pro krácení času, když trčíte někde v hlavní hře, ale stejně jako v rozcestníku nezaložíte smečku bych tam netahala herní akce.

Poslední věc, které nejsem úplně fanoušek, je dvojnásobná odměna za některé úkoly - konkrétně úkol s dárečkem, za který už dostanu (bohatou) odměnu z kalendáře a proto to dělám. Bonus je, že tím můžu někomu udělat radost. Jasně, těch pár mušlí/oblázků za to je vlastně nic, ale osobně mi nesedí ten princip. Jako by tenhle úkol nikdo neudělal, kdyby tam ta extra odměna nebyla...

Ale otočme list na pozitivnější stránku!
Ještě jednou klobouček dolů za to, jak jste to zvládli a stíhali!
Hodně si cením toho výběru úkolů, kdy jsme v takovém množství mohli vesele vynechávat ty, co nám neseděly/nehodily se/nestíhaly jsme. xD
Hrozně moc miluju hlavičky vlků v okýnkách kalendáře. Když jsem si uvědomila, že jsou to místní vlčci, těšila jsem se na další den snad víc na to, kdo na nás vykoukne příště, než na samotnou odměnu. To bylo fakt skvělý.

Takže kol a kolem, i přes ty předešlé odstavce ode mě jsem si to fakt užila a byla to super akce! Díky holky a budu se těšit co dalšího z vaší dílničky vyleze.

Nevím, kdy přesně jsem usnul, ale vím, že mě probudila strašlivá zima bílá tma. Vsadil bych se, že jsem usnul u toho krvavého jezera, ale to jsem teď přes tu chumelenici neviděl. "No skvělý," zabručel jsem a vyhrabal se ze své sněžné postýlky, kde po mně zbyl jen kráter ve sněhu, který původně vyplňovalo mé tělo. Mžoural jsem tím sněhem a rozmýšlel se, kudy kam. Tady jsem zůstat nemohl. Můj kožich něco snese, ale kdo ví, jak dlouho bude tohle počasí pokračovat. Radši bych ho přečkal někde... na hezčím místě.
Opatrně jsem se tak prodíral kupředu, neznámo kam. Vítr mi kvílel v uších a stopy za mnou hned zahlazoval. Sotva jsem viděl na krok a tak nebylo divu, když jsem najednou do něčeho vrazil. Ale bylo to měkké, skoro jako srst. Ne, byla to srst. "Ismo!" vyhrknul jsem překvapením z toho, že vidím známou tvář. Nebo že vůbec někoho vidím. "Kam ses vypařila? Najednou jsi nebyla nikde. Víš, jestli ses mě jenom chtěla zbavit, stačilo říct, nevzal bych si to osobně," prohodil jsem, ale zatvářil se u toho na oko dotčeně, že bych si to rozhodně osobně vzal. Pak se do nás opřel silný vítr a připomněl mi, že tohle není dobrý čas ani místo na pokec. "Měli bychom si najít nějaký úkryt, než se tohle přežene. Nebo zhorší," navrhnul jsem a v té fujavici musel docela zvyšovat hlas, abych byl vůbec slyšet.

AK 3. Pustit lodičku a řekni u toho osobní dojemný příběh, aby se svíčka zapálila.

// Tenebrae přes Plamínek

Když jsem dorazil k jezeru, k tomu jezeru, které mi tak urputně chtěla ukázat Isma a pak jsme se tu ani moc nezdrželi a pak se ani ona nezdržela a někam zmizla, už byla noc. Ale i v té tmavé noci jsem viděl, jak se několik vlků ochomýtá na jeho břehu. Nejdřív to vypadalo neškodně. Možná se chtěli napít, ačkoli mě tedy zajímalo, kdo by pil z vody, co má takovou barvu, možná jen obdivovali právě to zbarvení. Když jsem ale koukal zrovna na nějakou siluetu u vody, co si tam něco vytvářela na hladině, najednou se té siluetě před čumákem rozsvítilo drobné světélko a začalo jakoby odplouvat do středu jezera. Na to už jsem docela zíral a musel jsem přijít také až k vodě, zkoumajíc, v čem tohle vězí.
Pozorně jsem si prohléhl ostatní. Neviděl jsem v tom nějaký trik. A tak jsem po jejich vzoru také vzal kousek dřeva, co se válelo kolem, a na vodu jej posadil. Nic. Trochu jsem se zamračil. Ne, že by to pomohlo. Nakonec jsem si uraženě odfknul. "Jasný, já blázen, že jo. Pošetilý Finnick, co asi zapálíš bez magie ohně, no?" Čertil jsem se pro sebe a mračil se na svůj rudý odraz. "Nic. Nesvedeš nic. Umíš si maximálně pročechrat větříčkem kožich, můžeš být rád, že tě vůbec nechali žít. Vzduch, jaké zklamání, tím nikoho nenadchneš. Běž radši hrabat díry a nech trénink na skutečných magičích, že? Co taky čekat od vlčete s takovou krví, měli jsme se jich zbavit všech. Do jednoho. Zabít." Zaťal jsem rozhořčeně tesáky a mluvil, jako by na mě vlastně mluvil někdo úplně jiný. A já v hlavě přesně viděl, kdo. A teď jsem ve vodě i viděl to, co oni. Mě. Pošetilý. Slabí. K ničemu.
Výhled mi najednou ozářilo drobné světlo a mou rozhořčenost to úplně rozhodilo. Pohledem jsem sklouznul na dřevíčko, které jsem před chvílí na vodu položil a na kterém teď plálo drobné světýlko. A dřevíčko si začalo pomalu odplouvat a přidávat se k ostatním plamínkům putujícím jezerem. Nějak mi to sebralo slova, která nikdy ani nepatřila mě. A tak jsem si na břehu toho jezera sednul a jen mlčky sledoval tančící plamínky v kouzlu zimní noci.

AK 16. Dováděj ve sněhu

// Kančí remízky přes Travnatý oceán

Už co jsem opouštěl zlaté prase, všiml jsem si v dálce několik siluet v různých směrech, jak míří přesně za ním. Nebo, alespoň na to místo. Zajímavé. Musel jsem se na to někoho zeptat, tedy, až někoho pověřeného potkám. Jasný, mohl jsem se vrátit a čekat u čuníka, ale řekl jsem si, že nebudu nikomu kazit jeho soukromou chvilku a dělat křena. Vlků tu podle stop bylo asi milion, dříve či později na někoho narazím.
A tak jsem šel, podél řeky, kde se opět střídalo mnoho a mnoho stop. A nejvíc jich vedlo po břehu, pochopitelně. Tak jsem je následoval. Šel jsem těsně podél řeky, přesněji proti jejímu proudu a pozoroval, jak mi sníh odpadá od tlapek a sem tam se utápí v řece. Nejdřív to tedy dělal sám od sebe, později jsem ho začal záměrně pošťuchovat. Sem tam jsem tlapou smetl sněhovou čepici ze závěje, jinde jsem něco ometl ocasem a sníh se nad řekou rozprášil. Byla to docela zábava, když vezmu v potaz, že jsem jinak neměl co jiného na práci. Za chvíli jsem si za sněhem poskočil, jako by mi chtěl utéct a lapil ho do předních tlap. A pak jsem jej pustil a popoběhl sněhem dál, jen se za mnou prášilo. To prášení byla asi nejlepší část. Jen to celé netrvalo moc dlouho. Vzpomněl jsem si, že jsem záměrně šel tam, kde mělo být víc vlků. Měl bych se chovat důstojněji, abych si nepokazil dojem. Co by si jen o mě pomysleli, kdybych se tam přiřítil jak naspeedovaná veverka po snědení zkažených ořechů?

// Ohnivé jezero přes Plamínek

AK 24. Najdi zlaté prase a přej si něco

// Kierb přes Travnatý oceán

Zatím jsem ještě nebyl úplně mimo, takže jsem si to štrádoval kupředu. Ve sněhu jsem potkal nespočet známek toho, že tu muselo procházet mnoho vlků. Žádného jsem tu ale zrovna teď neviděl. Jistě, kdo by se také jen tak zdržoval na tak náhodném místě. Ale když je tak náhodné, proč tudy tolik vlků leze, vrtalo mi hlavou, čím by naopak tenhle kus kraje mohl být výjimečný. Jestli to byla další příšera, možná jsem na to neměl chtít přijít, ale má přirozená zvědavost byla silnější.
Snažil jsem se střídavě následovat různé stopy, abych zjistil, kam vedou. Překvapivě, pokaždé někam jinam. Ale často končili u nějakého vyleženého místa ve sněhu. A v tom místě zavál pach, který rozhodně nebyl vlčí. Patřil kanci nebo něčemu takovému. A nebyl to ani mrtvolný pach, takže ho ti vlci nelovili a nezabili. Ale proč by k němu tedy lezli? Místňáci jsou divnější, než bych řekl, brouknul jsem si a chtěl ukončit tuhle směšnou stopovačku, když jsem uslyšel... chrochtnutí? Ihned jsem zpozorněl, přikrčil se a šel po směru, odkud ke mně ten zvuk přišel. A on se ozval znovu. A znovu a hlasitěji. Až přede mnou stanulo...
"Zlatý prase?" zkřivil jsem nedůvěrou a zklamáním čumák. Prase se rochnilo ve sněhu a moc si mě nevšímalo. "Tak za tebou sem všichni lezou, hm? Taky znám tu povídačku, že zlatá prasata plní přání. Ale taky jsem si do teď myslel, že i to zlatý prase je jen povídačka. Tak poslouchej čuníku, jestli jsi fakt tak zázračný, potřeboval bych na zimu úkryt, dobrý úkryt. Budu rád, když se do konce zimy k mé žádosti dobereš přes všechny ty ostatní," mluvil jsem na zlaté prase, které jakoby vůbec nebralo v potaz, že mu za zadkem stojí predátor. Nu což, pokrčil jsem rameny a odešel, nechávajíc prase prasetem. Něco mi říkalo, že bych si u místních neudělal moc dobré očko, kdybych jim zardousil jejich přací prasátko.

// Tenebrae přes Travnatý oceán